ECLI:CZ:NSS:2018:9.ADS.87.2017:29
sp. zn. 9 Ads 87/2017-29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Mikeše, Ph.D.,
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Miloslava Výborného v právní věci žalobce: J. Š., zast.
Mgr. Václavem Bartkem, advokátem se sídlem Královopolská 874/84 , Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1/376, Praha 2, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 6. 2015, čj. MPSV-UM/11560/15/9S-JMK, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2017, čj. 33 A 11/2016-29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci Mgr. Václavu Bartkovi, advokátu se sídlem Královopolská 874/84,
Brno, se p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši
1 573 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů ode
dne nabytí právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Úřad práce České republiky – krajská pobočka v Brně usnesením ze dne 14. 4. 2015,
čj. 6458/2015/KUR, nevyhověl žádosti žalobce (dále „stěžovatel“) o prodloužení lhůty
k doložení požadovaných skutečností v rámci řízení o doplatku na bydlení. Toto usnesení
žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil a odvolání stěžovatele zamítl. Krajský soud
v Brně (dále jen „krajský soud“) žalobu odmítl pro nepřípustnost.
[2] Krajský soud v napadeném usnesení uvedl, že na daný případ dopadá kompetenční výluka
uvedená v §70 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), dle něhož jsou ze soudního přezkoumání vyloučeny úkony správního
orgánu, jimiž se upravuje vedení řízení před správním orgánem. Usnesením o zamítnutí žádosti
o prodloužení lhůty nebylo nikterak zasaženo do hmotných práv stěžovatele a nemělo vliv
na rozhodnutí ve věci samé. Byť žaloba směřuje proti rozhodnutí žalovaného o odvolání, na věc
je třeba dle krajského soudu nahlížet prizmatem jednoty správního řízení, dle níž řízení před
orgánem I. i II. stupně tvoří jeden celek. Stěžovatelem zpochybňovaný postup správních orgánů
je možno napadnout správní žalobou proti rozhodnutí ve věci samé, soudní ochrana tak
stěžovateli odejmuta není.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že v době vedení správního řízení byl zdravotně
indisponován, což doložil lékařskou zprávou, dle níž je jeho zdravotní stav dlouhodobě oslaben.
Lékař doporučil minimalizovat stresory a zátěžové situace (soudní spory a jednání na úřadech),
které vedou k destabilizaci a riziku poškození zdraví.
[4] Za nesprávné stěžovatel považoval hodnocení krajského soudu, že usnesení
o neprodloužení lhůty nemělo vliv na rozhodnutí ve věci samé. Neprodloužení lhůty k doplnění
dokladů má zásadní vliv na výsledek správního řízení, neboť účastník pozbývá možnosti takovéto
podklady doplnit a dovést správní řízení do úspěšného konce. Správní orgán se pak nemusí
zabývat žádnými tvrzeními a argumenty účastníka.
[5] Krajský soud ve svém rozhodnutí zcela odhlédl od specifik daného řízení, které spočívají
v tom, že stěžovatel nebyl schopen ze zdravotních příčin realizovat své právo činit návrhy
v průběhu řízení. Odmítnutím žaloby se krajský soud vyhnul hodnocení námitek o krácení
ústavních práv stěžovatele.
[6] Stěžovatel rovněž poukázal na to, že krajský soud rozhodl zcela rozdílně o obdobné věci
(zamítnutí odvolání proti rozhodnutí Úřadu práce České republiky, kterým nebylo vyhověno
žádosti o prodloužení lhůty k seznámení se s poklady rozhodnutí), a to v rozsudku ze dne
12. 1. 2017, čj. 22 A 11/2015-70, kterým napadené rozhodnutí zrušil.
[7] Žalovaný se plně ztotožnil s odůvodněním krajského soudu a navrhl, aby Nejvyšší správní
soud kasační stížnost zamítl.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[8] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je zastoupen advokátem ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. Poté přezkoumal napadené
usnesení krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil, zda
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[9] Nejvyšší správní soud se v obdobnou věcí stěžovatele zabýval již v rozsudku ze dne
27. 4. 2017, čj. 9 Ads 73/2017-26. V tehdejší věci bylo správními soudy přezkoumáváno
rozhodnutí žalovaného, kterým zamítl odvolání proti usnesení o neprodloužení lhůty k vyjádření
se k podkladům rozhodnutí. Projednávaná věc se v jisté míře liší od výše uvedené (zejména
pokud jde o rozdílné důsledky nevyhovění výzvy k doložení podkladů a neuplatnění práva
k vyjádření se k podkladům), avšak obecné závěry týkající se nepřípustnosti žaloby dle §70
písm. c) s. ř. s., ke kterým dospěl kasační soud v citovaném rozsudku, jsou aplikovatelné i na nyní
projednávanou věc. Jelikož se závěry, ke kterým dospěl devátý senát, osmý senát souhlasí, bude
v následujícím posouzení z citovaného rozsudku vycházet.
[10] Dle §70 písm. c) s. ř. s. [z]e soudního přezkoumání jsou vyloučeny úkony správního orgánu, jimiž
se upravuje vedení řízení před správním orgánem. Jde o úkony, jimiž se správní orgán nedotkl přímo těch
práv účastníka, která zakládá hmotné právo, ale zasáhl jen do práv daných pro vlastní vedení
řízení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2006, čj. 1 As 4/2004-75).
Podstatné je, že dané rozhodnutí samo o sobě neukončuje řízení před správním orgánem
a zároveň je sporovaný postup správního orgánu jako celek soudně přezkoumatelný
v rámci konečného rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2005,
čj. 2 Azs 252/2004-93, č. 540/2005 Sb. NSS).
[11] Nejvyšší správní soud plně souhlasí s krajským soudem v tom, že zamítnutí žádosti
o prodloužení lhůty k doplnění podkladů je úkon, jímž se upravuje vedení řízení před správním
orgánem. Přímé dopady takového úkonu se projevují pouze v oblasti průběhu řízení (vymezení
časového prostoru pro doložení požadovaných podkladů). Z tohoto hlediska je podřazení
zamítnutí žádosti o prodloužení lhůty k doplnění podkladů rozhodnutí pod §70 písm. c) s. ř. s.
zcela namístě.
[12] Nejvyšší správní soud nespatřuje ve vztahu k posuzovanému úkonu správního orgánu
problém v kompetenční výluce dle §70 písm. c) s. ř. s., ani ve vztahu k čl. 36 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod, dle něhož: „Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu
veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon
jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv
a svobod podle Listiny.“
[13] Žalobou ve správním soudnictví je možné napadnout rozhodnutí o odvolání
proti rozhodnutí o samotné žádosti o doplatek na bydlení za splnění dalších podmínek
vyplývajících ze soudního řádu správního. Je tak zajištěna soudní ochrana proti konečnému
výsledku posouzení samotné žádosti o tuto dávku pomoci v hmotné nouzi, které proběhlo před
orgány veřejné správy, čímž je naplněn požadavek soudního přezkumu rozhodnutí týkajícího
se základního práva (zde základního práva dle čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod,
dle něhož má každý, kdo je v hmotné nouzi, právo na takovou pomoc, která je nezbytná
pro zajištění základních životních podmínek; podrobnější úpravu tohoto práva přenechal
ústavodárce v čl. 30 odst. 3 Listiny základních práv a svobod zákonu). V rámci žaloby směřující
proti rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí o žádosti o doplatek na bydlení je možno namítat
nezákonnost správního rozhodnutí též z důvodu porušení procesních práv v řízení
před správním orgánem.
[14] Stěžovatel namítal, že neprodloužení lhůty k doplnění dokladů má vliv na výsledek
správního řízení, neboť účastník pozbývá možnosti takovéto podklady doplnit a dovést správní
řízení do úspěšného konce. Nejvyšší správní soud k tomu může zopakovat, že za splnění dalších
podmínek vyplývajících ze soudního řádu správního lze proti rozhodnutí o odvolání proti
rozhodnutí o samotné žádosti o doplatek na bydlení podat žalobu, v jejímž rámci je možno tvrdit
nezákonnost správního rozhodnutí též z důvodu porušení práv ve správním řízení
(srov. vymezení žalobní legitimace v §65 odst. 1 s. ř. s.). Na základě této žaloby je možno
prověřit, zda skutečně mohlo mít namítané porušení procesních práv vliv na zákonnost
konečného rozhodnutí o žádosti. Efektivní soudní ochrana základního práva tak upřena není, jen
dochází k racionálnímu nastavení podmínek jejího poskytnutí až vůči rozhodnutí, kterým
se řízení končí.
[15] Stěžovatel namítal, že krajský soud v rozsudku sp. zn. 22 A 11/2015 věcně projednal
žalobu proti rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl odvolání proti usnesení Úřadu práce České
republiky, jímž nebylo vyhověno žádosti o prodloužení lhůty k seznámení se s podklady
rozhodnutí. V kasační stížnosti je pak namítnuto, že v nyní napadeném usnesení krajského soudu
v obdobné věci krajský soud rozhodl zcela rozdílně, jelikož žalobu shledal nepřípustnou.
[16] Nejvyšší správní soud konstatuje, že rozhodnutí, které jeden z krajských soudů vydal
ve správním soudnictví, není pro jiné krajské soudy, ani pro samotný krajský soud, který
rozhodnutí vydal, závazné v tom smyslu, že by se soudy nemohly od právních názorů tam
vyjádřených jakkoli odchýlit. V soustavě českého soudnictví nepůsobí rozhodnutí obecných
soudů jako precedens, tj. závazná norma pro obdobné případy.
[17] V případě, že se účastník řízení dovolává právního názoru, který některý z krajských
soudů dříve zaujal v právně i skutkově shodné věci s věcí daného účastníka, má soud, před nímž
se vede řízení, na zvážení, zda je účastníkem odkazované soudní rozhodnutí vybudované
na přesvědčivé argumentaci a přiléhavé aplikaci právní normy. Tento soud se buď může s právním
názorem v odkazovaném rozhodnutí ztotožnit, nebo může zaujmout jiný – odlišný – právní názor.
Pokud se soud rozhodne zaujmout jiný právní názor, je jeho povinností své rozhodnutí
dostatečně podrobně a precizně odůvodnit tak, aby účastníkům bylo jasné, proč soud
nepostupoval ve shodě s odkazovaným soudním rozhodnutím. Nicméně samotná skutečnost,
že v jiném rozhodnutí krajského soudu byl vyjádřen odlišný právní názor na půdorysu skutkově
i právně shodného případu, nebrání zaujetí jiného právního názoru.
[18] V napadeném usnesení krajský soud dospěl k odlišnému právnímu názoru od právního
názoru, který byl zaujat v jiném jeho rozhodnutí. V nyní napadeném usnesení krajský soud
přesvědčivě a přiléhavě vyložil ustanovení relevantního právního předpisu na posuzovaný případ.
Jelikož se stěžovatel v žalobě nedovolával rozsudku sp. zn. 22 A 11/2015 nemusel se k němu
krajský soud výslovně vymezovat. Navíc důvody pro odmítnutí žaloby jsou v nyní napadeném
usnesení krajského soudu natolik podrobně a precizně postihnuty, že by jeho odůvodnění plně
obstálo i tehdy, kdyby se stěžovatel v žalobě tohoto rozsudku dovolával.
[19] Stěžovatel dále uplatnil námitku, že krajský soud se nezabýval tím, že stěžovatel nebyl
ve správním řízení vyzván k doplnění blanketního odvolání. Nejvyšší správní soud konstatuje,
že logickým důsledkem závěru o nepřípustnosti žaloby je to, že soud nebude provádět věcný
přezkum žalobou napadených rozhodnutí. Výhrady vůči tomu, že stěžovatel nebyl vyzván
k doplnění odvolání, spadají pod věcné posouzení žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného.
Krajský soud však vysvětlil, proč takový věcný přezkum není možné provést.
IV. Závěr a náklady řízení
[19] Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil, proto kasační stížnost podle
§110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.
[20] Výroky o náhradě nákladů řízení se opírají o §60 odst. 1 větu první s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto dle uvedených ustanovení
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů
řízení, nevznikly v řízení žádné náklady nad rámec jeho úřední povinnosti.
[21] Krajský soud usnesením ze dne 24. 11. 2015, čj. 33 A 48/2015-12, ustanovil stěžovateli
zástupce z řad advokátů. Usnesením ze dne 22. 1. 2016, čj. 33 A 48/2015-31, následně vyloučil
žalobu proti rozhodnutí žalovaného napadeným v nynější věci k samostatnému projednání.
Dle §35 odst. 8 věty poslední s. ř. s. ustanovený zástupce zastupuje stěžovatele i v řízení
o kasační stížnosti. Hotové výdaje a odměnu za zastupování ustanoveného zástupce hradí stát
dle §35 odst. 8 věty první s. ř. s.
[22] V řízení o kasační stížnosti vykonal ustanovený zástupce jeden úkon právní služby
v podobě podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“)]. Za tento úkon náleží odměna ve výši 1 000 Kč
(§7 bod 3. ve spojení s §9 odst. 2 advokátního tarifu) a paušální náhrada hotových výdajů ve výši
300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Ustanovený zástupce je plátcem DPH, a proto se částka
zvyšuje o příslušnou sazbu DPH, celkem o 273 Kč. V souhrnu tedy stát ustanovenému advokátu
Mgr. Václavu Bartkovi hradí odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů ve výši 1 573 Kč,
která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 29. května 2018
JUDr. Petr Mikeš, Ph.D.
předseda senátu