ECLI:CZ:NSS:2018:9.AFS.439.2017:26
sp. zn. 9 Afs 439/2017 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše v právní věci žalobkyně: SVCS Process
Innovation s.r.o., se sídlem Optátova 708/37, Brno, zast. JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem
se sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8, proti žalovanému: Ministerstvo průmyslu a obchodu,
se sídlem Na Františku 1039/32, Praha 1, na ochranu před nezákonným zásahem
a proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 5. 2015, č. j. MPO 19169/15/61300 MIPOX01WSR93,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
24. 11. 2017, č. j. 3 A 70/2015 - 143,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2017, č. j. 3 A 70/2015 - 143,
se ve výrocích II. a III. z r ušuj e .
II. Rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne 21. 5. 2015,
č. j. MPO 19169/15/61300 MIPOX01WSR93, se z r uš uj e a věc se vrací
žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný n em á právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalovaný je p ov in e n zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o žalobě
a o kasační stížnosti v celkové výši 44 026 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám jejího zástupce JUDr. Milana Jelínka, advokáta se sídlem Sokolovská 49/5,
Praha 8.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) se kasační stížností domáhá zrušení II. výroku v záhlaví
označeného rozsudku Městského soudu v Praze, jehož výrokem I. byla odmítnuta její žaloba
na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, výrokem II. zamítnuta žaloba proti
rozhodnutí žalovaného označenému shora a výrokem III. rozhodnuto, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[2] Projednávaná věc se týká opatření podle §14e zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových
pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění v době
rozhodné. Žalovaný na základě tohoto ustanovení stěžovatelce nevyplatil část z požadované
dotace a definitivní důvody svého postupu jí sdělil v rozhodnutí označeném v záhlaví.
[3] Napadeným rozsudkem rozhodoval městský soud o žalobách stěžovatelky již podruhé,
neboť jeho první rozsudek ze dne 30. 3. 2016, č. j. 3 A 70/2015 - 67, byl zrušen rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2017, č. j. 9 As 94/2016 - 48. Nejvyšší správní soud
v něm vycházel z toho, že opatření podle §14e rozpočtových pravidel je rozhodnutím ve smyslu
§65 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“), proti kterému se lze bránit cestou žaloby proti rozhodnutí. Městský soud proto zavázal,
aby odmítl stěžovatelčinu žalobu na ochranu proti nezákonnému zásahu dle §82 a násl. s. ř. s.
S ohledem na komplikovaný vývoj judikatury vztahující se k opatření podle §14e rozpočtových
pravidel dále uložil městskému soudu, aby stěžovatelku vyzval k odstranění rozporu mezi
obsahem žaloby a jejím petitem a následně znovu posoudil včasnost její žaloby proti rozhodnutí
(v podrobnostech srovnej citovaný rozsudek sp. zn. 9 As 94/2016).
[4] Stěžovatelka v dalším řízení odstranila rozpor mezi obsahem žaloby a jejím petitem
a městskému soudu sdělila, že v návaznosti na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu
navrhuje zrušit rozhodnutí žalovaného specifikované v záhlaví. Městský soud poté znovu
posoudil včasnost stěžovatelčiny žaloby proti rozhodnutí žalovaného a dospěl k závěru, že byla
podána ve lhůtě. Přistoupil proto k posouzení merita věci, tj. k hodnocení důvodů, pro které
žalovaný rozhodl o nevyplacení části dotace stěžovatelce.
[5] Sporné jsou výdaje v celkové výši 765 155 Kč na stavbu stánků na veletrzích v Moskvě
a Šanghaji. Žalovaný je neuznal jako způsobilé k proplacení proto, že se jednalo o související
plnění, která měla být hodnocena jako jedna zakázka. Vzhledem k tomu, že hodnota této zakázky
přesahovala 500 000 Kč bez daně z přidané hodnoty, mělo být konáno výběrové řízení na jejího
dodavatele, což se nestalo. Doplnil, že stěžovatelka mohla konat výběrové řízení s dílčím plněním
(realizace jednotlivých částí různými dodavateli). Stěžovatelka proti tomu konstantně namítá,
že se nejednalo o jednu zakázku v uvedené výši, ale o dvě nesouvisející plnění, z nichž žádné
nedosahovalo hraniční hodnoty.
[6] Městský soud přisvědčil závěru žalovaného, že šlo o jednu zakázku, na kterou mělo být
vyhlášeno výběrové řízení. Dílčí plnění na akcích v Moskvě a Šanghaji spolu věcně souvisela,
jelikož v obou případech se jednalo o vybudování veletržního stánku stěžovatelky. Byla dána
i časová spojitost – veletrh v Moskvě se konal od 14. 5. 2013 do 16. 5. 2013 a v Šanghaji
od 13. 5. 2013 do 15. 5. 2013. Městský soud nevyhodnotil jako podstatné, že akce se konaly
ve značné vzdálenosti od sebe. Sama tato okolnost totiž nemůže vyloučit, že by výběrové řízení
mohlo vést ke snížení předpokládané hodnoty zakázky. Mohl jím být vybrán dodavatel, který
by byl schopen dodat plnění na obě akce. Dotační podmínky byly v tomto ohledu jasné
a stěžovatelka postupovala chybně, pokud výběrové řízení nezadala.
II. Obsah kasační stížnosti
[7] Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá, že se jednalo o dvě různá plnění, na která
nemusela zadávat výběrové řízení, neboť spolu z místního hlediska nesouvisela. Městský soud
k absenci místní souvislosti dostatečně nepřihlédl.
[8] Zdůrazňuje, že cílem jejího jednání nebylo uměle dělit zakázku a přijít tak o možnost
výhodnější ceny. Zcela racionálně vycházela z toho, že bude-li pro každou akci hledat dodavatele
přímo na místě, bude cena výhodnější.
[9] V tomto ohledu považuje za nutné, aby byl brán v potaz předmět plnění. Řešení
žalovaného by bylo akceptovatelné, pokud by poptávala komplexní službu na klíč, sestávající
mj. z objednání výstavní plochy, zajištění grafického návrhu stánku, zajištění dopravy exponátů,
infrastruktury, prezentace v katalozích, fyzickou výstavbu stánku a jeho demontáž. Tehdy
by dávalo smysl vybrat jediného dodavatele na obě akce. Stěžovatelka však poptávala pouze dílčí
činnosti, které musí být ze své podstaty učiněny na místě samém.
[10] Konečně odkazuje na rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže,
ve kterém má být místní souvislost plnění akcentována. Navrhuje analogickou aplikaci jeho
závěrů.
[11] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[12] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla
podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání
kasační stížnosti přípustné, z důvodů, které zákon připouští, a stěžovatelka je zastoupena
advokátem (§102 a násl. s. ř. s.). Poté přistoupil k přezkumu rozsudku městského soudu
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Ověřil také, zda netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[13] Dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[14] V projednávané věci je sporné, zda stěžovatelka měla povinnost konat výběrové řízení
na výběr dodavatele zakázky spočívající ve výstavbě veletržních stánků pro veletrhy v Moskvě
a Šanghaji konající se v květnu 2013. Stěžejní je otázka, zda uvedená plnění představovala
související dodávky či služby, neboť na taková plnění je optikou dotačních podmínek nutné
hledět jako na jedinou zakázku. Pokud by došlo k sečtení hodnoty jednotlivých plnění,
překračovala by hranici pro konání výběrového řízení, v opačném případě nikoli.
[15] Nejvyšší správní soud nejprve pro pořádek uvádí, že stěžovatelce bylo rozhodnutím
žalovaného ze dne 25. 4. 2013, č. j. 76-13/6.2M02-880/13/61200, přislíbeno poskytnutí dotace
v rámci Operačního programu Podnikání a inovace na projekt Rozšíření exportních aktivit
do nových teritorií v maximální výši 3 118 000 Kč. Dotace měla být vyplácena zpětně na základě
doložených realizovaných výdajů, a to v maximální výši 50 % výdajů projektu v souladu
s podmínkami poskytnutí dotace v rámci prioritní osy 6. Služby pro rozvoj podniků, opatření
6.2 Podpora marketingových služeb, programu Marketing. Dotace byla spolufinancována
z rozpočtu Evropské unie.
[16] Dne 31. 3. 2014 stěžovatelka požádala o výplatu příslušné části realizovaných výdajů,
žalovaný však některé z uplatněných výdajů vyhodnotil jako nezpůsobilé ve smyslu dotačních
podmínek a částku dotace schválil pouze částečně. Postupoval při tom podle §14e rozpočtových
pravidel, který zakládal pravomoc poskytovatele dotace rozhodnout o nevyplacení její části,
domníval-li se, že došlo k porušení pravidel pro zadávání veřejných zakázek spolufinancovaných
z rozpočtu Evropské unie. Definitivním rozhodnutím o nevyplacení dotace bylo rozhodnutí
specifikované v záhlaví tohoto rozsudku (v podrobnostech srovnej první rozsudek Nejvyššího
správního soudu v této věci sp. zn. 9 As 94/2016).
[17] Žalovaný neuznal mj. výdaje na stavbu stánků na veletrzích v Moskvě a Šanghaji,
a to s odkazem na tato pravidla.
[18] Podle čl. II odst. 2 písm. d) hlavy 1 Podmínek poskytování dotace ve výše specifikovaném
programu je příjemce dotace povinen postupovat při výběru dodavatelů v souladu se zákonem
č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o veřejných zakázkách“), nebo podle pravidel pro výběr dodavatelů, která jsou přílohou
podmínek. Podmínky poskytování dotace jsou pro stěžovatelku závazné, neboť tvoří součást
rozhodnutí o poskytnutí dotace.
[19] Žalovaný stěžovatelce vytýká, že při stanovení hodnoty zakázky postupovala v rozporu
s bodem 5) odst. 1 obecných principů pravidel pro výběr dodavatelů, dle kterého je příjemce
dotace povinen postupovat tak, aby nedocházelo k dělení předmětu zakázky na menší, formálně samostatné
zakázky s cílem snížit předpokládanou hodnotu zakázky pod stanovené finanční limity jednotlivých kategorií.
Shodné i obdobné činnosti, nerozdělitelné dodávky, služby, nebo stavební práce realizované v rámci jednoho
projektu musí vždy být chápány jako jedna zakázka („princip účelu“). Realizuje-li jeden dodavatel více zakázek,
je na ně zpravidla pohlíženo jako na jednu zakázku. Zadavatel však není povinen sčítat předpokládané hodnoty
zakázek stejného předmětu, které budou pořizovány „nahodile“ dle zcela aktuálních potřeb zadavatele a které
nelze objektivně dopředu předvídat. Tato povinnost neplatí ani pro opakované zakázky, které zadavatel pořizuje
nepravidelně a jejichž jednotková cena je v průběhu účetního období proměnlivá.
[20] Nejvyšší správní soud k tomu doplňuje, že analogický zákaz nepřípustného dělení
předmětu veřejné zakázky je obsažen v §13 zákona o veřejných zakázkách, podle kterého měla
stěžovatelka povinnost postupovat na základě výslovného znění úvodních ustanovení pravidel
pro výběr dodavatelů. Podle §13 odst. 3 [z]adavatel nesmí rozdělit předmět veřejné zakázky tak, aby tím
došlo ke snížení předpokládané hodnoty pod finanční limity stanovené v tomto zákoně. Podle
odst. 8 [p]ři stanovení předpokládané hodnoty je zadavatel povinen sečíst předpokládané hodnoty obdobných,
spolu souvisejících dodávek či služeb, které hodlá pořídit v průběhu účetního období. To neplatí pro dodávky nebo
služby, jejichž jednotková cena je v průběhu účetního období proměnlivá a zadavatel tyto dodávky nebo služby
pořizuje opakovaně podle svých aktuálních potřeb; zadavatel je však povinen vždy dodržet zásady podle
§6 odst. 1.
[21] Výkladem těchto pravidel se v minulosti opakovaně zabýval Úřad pro ochranu
hospodářské soutěže, správní soudy i odborná literatura. Z jejich závěrů je pro projednávanou
věc podstatné, že zadáním jedné veřejné zakázky, spočívající v plnění stejného nebo
srovnatelného druhu, je nutno rozumět i souhrn jednotlivých zadání určitých relativně
samostatných plnění, týkají-li se tato zadání plnění spolu úzce souvisejících zejména z hledisek
místních, urbanistických, funkčních, časových nebo technologických (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 6. 2007, č. j. 2 Afs 198/2006 - 69, publ. pod č. 1896/2009 Sb. NSS).
Pravidelně přitom bývá zdůrazňováno, že musí být naplněna věcná, časová a místní souvislost
plnění (srovnej např. rozhodnutí ÚOHS ze dne 6. 5. 2009, č. j. R16/2009/VZ-5666/2009/310-
LJa, ze dne 22. 11. 2010, č. j. ÚOHS-S67/2010/VZ-12665/2010/540/DCh, nebo rozsudek
NSS ze dne 30. 9. 2011, č. j. 8 Afs 31/2011 - 252).
[22] V projednávané věci bylo stěžejní posoudit, zda musí být za všech okolností naplněna
místní souvislost plnění, respektive jaký má tato charakteristika význam pro konečný úsudek
o tom, zda spolu určitá plnění souvisí, či nikoli. Stěžovatelka má za to, že naplnění místní
souvislosti je bezpodmínečné a v projednávané věci bylo vyloučeno značnou vzdáleností míst
plnění; vzhledem k jejich věcné povaze (stavba veletržního stánku) tedy logicky hledala místní
dodavatele. Žalovaný naopak nepovažoval vzdálenost míst plnění za podstatnou, nicméně
se výslovně nevyjádřil k tomu, zda spolu sporná plnění místně souvisela a jaký to má na věc
dopad. K tomuto názoru se přihlásil také městský soud, který nad rámec výše uvedeného
zdůraznil, že obě plnění byla realizována v rámci stejného projektu stěžovatelky (Rozšíření
exportních aktivit do nových teritorií), a že za popsaných okolností mohl být vybrán dodavatel,
který by provedl stavbu stánků v Šanghaji i v Moskvě, mohlo tedy dojít ke snížení hodnoty
zakázky.
[23] Nejvyšší správní soud k tomu především uvádí, že ve výše citovaných správních
i soudních rozhodnutích je kladen důraz na to, že plnění jsou související tehdy, pokud spolu
souvisí po věcné, časové i místní stránce. Základ stěžovatelčiných námitek je tedy opodstatněný.
[24] Příliš zjednodušující je však argumentace, dle které spolu nemohou souviset plnění
realizovaná několik tisíc kilometrů od sebe. Posouzení souvislosti plnění je totiž komplexní
činností a závisí na zhodnocení všech relevantních okolností konkrétní věci, přičemž různé
charakteristiky mohou mít v různých situacích různou váhu (srovnej citovaný rozsudek
sp. zn. 8 Afs 31/2011, nebo rozsudek ze dne 19. 1. 2012, č. j. 7 Afs 24/2011 - 497). Může tedy
dojít k tomu, že určitá věcně shodná (obdobná) plnění budou zhodnocena jako související, byť
jsou realizována ve značné vzdálenosti od sebe, přestože jiná věcně shodná plnění spolu v závěru
souviset nebudou, ač jsou uskutečňována na stejném místě. Jinými slovy problematiku, zda spolu
plnění spočívající ve výstavbě veletržních stánků v Moskvě a Šanghaji (místně) souvisela, nelze
zužovat na otázku vzdálenosti míst jejich realizace.
[25] Stěžovatelka má nicméně pravdu v tom, že žalovaný správní orgán ani městský soud
se otázkou místní souvislosti plnění náležitě nezabývaly, přestože její zodpovězení nebylo
s ohledem na výše uvedené nijak jednoduché.
[26] Žalovaný dle všeho vycházel z toho, že v případě věcně a časově souvisejících plnění
spočívajících ve výstavbě veletržních stánků je lhostejné, kde jsou realizována. Problematice
se nijak dále nevěnoval, přestože stěžovatelka od počátku namítala, že plnění spolu souviset
nemohla, když jedno bylo realizováno v Moskvě a druhé v Šanghaji. Dostatečně se tedy
nezabýval otázkou souvislosti sporných plnění, přestože stěžovatelka zpochybňovala naplnění
jednoho z dílčích kritérií. Jeho rozhodnutí proto neobsahuje dostatečné zdůvodnění závěru,
že došlo k porušení pravidla pro výběr dodavatelů (k požadavkům na odůvodnění rozhodnutí
o definitivním nevyplacení dotace podle §14e rozpočtových pravidel srovnej usnesení
rozšířeného senátu ze dne 18. 4. 2017, č. j. 6 Afs 270/2015 - 48, publ. pod č. 3579/2017 Sb. NSS,
a na něj navazující rozsudek ze dne 7. 6. 2017, č. j. 6 Afs 270/2015 - 78).
[27] Pro úplnost je vhodné dodat, že na uvedený závěr nemohl mít vliv odkaz žalovaného
na obsah pokynů pro žadatele a příjemce dotace z Operačního programu Podnikání a inovace.
Nejvyšší správní soud k němu zaprvé uvádí, že pokyny nebyly na rozdíl od pravidel pro výběr
dodavatelů součástí dotačních podmínek, a nemají proto závazný charakter. Zadruhé zdůrazňuje,
že ze znění pokynů není jednoznačně zřejmé, zda by jejich optikou měla být sporná plnění
chápána jako jedna zakázka, či nikoli.
[28] V podkapitole 5.3.4 Služby, čtvrtém odstavci pokynů je uvedeno, že: [z]ajištění účasti
na různých veletrzích externí firmou, včetně činností spojených s účastí (např. grafický návrh stánku, montáž
a demontáž, spotřeba energie aj.) MUSÍ být chápáno jako jedna zakázka, lze však akceptovat VŘ s možností
dílčího plnění (dle veletrhů) v rámci jedné zakázky. Tato věta však připouští dva různé výklady. První
z nich je takový, že zajištění účasti na různých veletrzích externí společností musí být chápáno
jako jedna zakázka, přičemž zajištěním účasti na veletrhu se rozumí komplexní činnost, která
v sobě může zahrnovat také grafický návrh stánku, jeho montáž a demontáž atd. Druhý z výkladů
stojí na tom, že zajištěním účasti na veletrhu chápe každou z dílčích činností, tj. i grafický návrh
stánku či jeho montáž a demontáž, samostatně, a tedy že i tyto dílčí činnosti realizované v rámci
různých veletrhů musí být chápány jako jedna zakázka. Stěžovatelka si tedy na základě obsahu
pokynů nemohla učinit jednoznačný názor na to, jak bude žalovaný na její situaci nahlížet,
a pokyny nemohly mít v projednávané věci ani podpůrný charakter.
[29] Městský soud se ztotožnil se základní úvahou žalovaného a jeho argumentaci částečně
rozhojnil – výslovně zdůraznil to, co ze správního rozhodnutí vyplývalo pouze implicitně, a sice
že obě plnění byla realizována v rámci jednoho projektu (Rozšíření exportních aktivit do nových
teritorií) a že mohl být nalezen dodavatel, který by byl schopen realizovat obě z nich. Úvahy
městského soudu jsou nicméně správné pouze v teoretické rovině.
[30] Skutečnost, že obě plnění byla realizována v rámci téhož projektu, může být jednou
z indicií svědčící o jejich funkční souvislosti, zahrnující v sobě jak věcný, tak místní prvek.
Na zkoumání funkční souvislosti klade důraz mj. současná odborná literatura, která ji vnímá jako
vhodný způsob, jak komplexně zkoumat povahu plnění. Nyní účinný zákon č. 134/2016 Sb.,
o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, ostatně v §18 odst. 2 počítá
se sčítáním hodnot všech plnění, která tvoří jeden funkční celek a jsou zadávána v časové souvislosti, což
je i dle důvodové zprávy k tomuto zákonu výsledkem dlouhodobého vývoje dosavadní
rozhodovací činnosti (srovnej komentář k tomuto ustanovení v MACEK, I., DERKOVÁ, R.,
BARTOŇ, D., KOŠŤÁL, K., MAREČKOVÁ, E. a ZATLOUKAL, P. Zákon o zadávání veřejných
zakázek s komentářem a judikaturou. Ostrava: CODEXIS publishing, 2016. Dostupný
z CODEXIS®, doplňku LIBERIS®., nebo v PODEŠVA V., SOMMER, L., VOTRUBEC, J.,
FLAŠKÁR, M., HARNACH, J., MĚKOTA, J., JANOUŠEK, M. Zákon o zadávání veřejných
zakázek. Zákon o registru smluv. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 72., ale také
rozhodnutí ÚOHS 17. 2. 2009, č. j. S321/2008/VZ-1071/2009/540/PVé, a rozhodnutí citovaná
v bodě [21] tohoto rozsudku).
[31] Městský soud dále zmínil hledisko společného dodavatele. Také to je v projednávané věci
relevantní, neboť existence stejného nebo obdobného okruhu dodavatelů svědčí pro existenci
společného relevantního trhu a může tedy představovat významné vodítko pro závěr, že spolu
plnění souvisejí (kritérium zmiňuje v odborné literatuře např. komentář k §13 zákona
o veřejných zakázkách v JURČÍK, J. Zákon o veřejných zakázkách. Komentář. 4. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2015, s. 165 – 210.). V této souvislosti byla případná i zmínka, dle které stěžovatelka
nedokládala, jak dospěla k tomu, že existence jediného dodavatele není reálná.
[32] Uvedené závěry však městský soud vynesl za situace, kdy se okolnostmi, o kterých
hovořil, žalovaný vůbec nezabýval a stěžovatelka neměla relevantní prostor se k nim vyjádřit
a navrhnout důkazy na podporu svých tvrzení. Městský soud tedy správně identifikoval
okolnosti, které bylo v projednávané věci potřeba prověřovat, nepřihlédl však k tomu, že se tak
doposud nestalo, jelikož jim žalovaný nepřikládal dostatečný význam a svůj postup v napadeném
rozhodnutí náležitě nezdůvodnil.
[33] Nejvyšší správní soud si je vědom skutečnosti, že popsaný stav je důsledkem
nedostatečné zákonné úpravy rozhodování o definitivním nevyplacení dotace podle §14e
rozpočtových pravidel. Toto ustanovení ve znění v době rozhodné nijak blíže neupravovalo
postup poskytovatele dotace před rozhodnutím o konečném nevyplacení této dotace či její části,
jednoznačně z něj nevyplývalo, zda se tak vůbec má dít rozhodnutím, zkrátka neposkytovalo
poskytovatelům dotace dostatečný návod, jak v těchto případech postupovat. Tento stav však
nemůže jít k tíži stěžovatelky, která na základě rozhodnutí žalovaného neobdržela část z původně
přislíbené dotace, aniž by jí bylo dostatečně vysvětleno, proč se tak stalo (i na tomto místě lze
odkázat na citované usnesení rozšířeného senátu a na něj navazující rozsudek šestého senátu
ve věci sp. zn. 6 Afs 270/2015, které se mj. zabývaly otázkou požadavků na odůvodnění
uvedeného rozhodnutí).
[34] Žalovaný tedy v dalším řízení učiní kroky potřebné k tomu, aby prověřil opodstatněnost
stěžovatelčiných námitek, zejména ohledně toho, zda existoval stejný nebo obdobný okruh
dodavatelů pro plnění spočívající ve výstavbě stánků na veletrzích v Moskvě a Šanghaji. V první
řadě si učiní úsudek o tom, zda nese odpovědnost za řádné zjištění skutkového stavu. Následně
buď shromáždí dostatek důkazů ohledně sporné otázky a stěžovatelce umožní, aby se k nim
vyjádřila, nebo jí poskytne relevantní prostor, aby takové důkazy prezentovala sama. Popíše svá
skutková zjištění a náležitě odůvodní, zda na jejich základě dospěl k závěru o souvislosti
či nesouvislosti sporných plnění.
IV. Závěr a náklady řízení
[35] Kasační stížnost je důvodná, proto Nejvyšší správní soud zrušil II. a na něm závislý
III. výrok napadeného rozsudku podle §110 odst. 1, věty první, s. ř. s. Věc však městskému
soudu nevrátil k dalšímu řízení, jelikož současně rozhodl o zrušení rozhodnutí žalovaného dle
§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. Pro zrušení rozhodnutí žalovaného totiž byly podmínky již před
městským soudem. Dle §78 odst. 4 s. ř. s. ve spojení s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. tak Nejvyšší
správní soud věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Dle §78 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s §110
odst. 2 písm. a) s. ř. s. je žalovaný v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího správního
soudu.
[36] V případě, že Nejvyšší správní soud ruší rozsudek městského soudu a současně ruší
i rozhodnutí správního orgánu, je povinen rozhodnout kromě nákladů řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí městského soudu (§110 odst. 3,
věta druhá, s. ř. s.). Náklady řízení o žalobě a náklady řízení o kasační stížnosti tvoří v tomto
případě jeden celek a Nejvyšší správní soud rozhodne o jejich náhradě jediným výrokem
vycházejícím z §60 s. ř. s. (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2008,
č. j. 1 As 61/2008 - 98).
[37] Jelikož stěžovatelka dosáhla zrušení správního rozhodnutí, měla z procesního hlediska
úspěch ve věci a náleží jí tak dle §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. náhrada nákladů řízení vůči
žalovanému, který úspěch neměl.
[38] Důvodně vynaložené náklady řízení před městským soudem, a to jak řízení před zrušením
prvního rozsudku městského soudu, tak dalšího řízení, jsou tvořeny soudním poplatkem
za žalobu ve výši 2 000 Kč a odměnou zástupce žalobkyně dle vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů; dále jen „advokátní tarif“]. Zástupce učinil v řízení před městským
soudem šest úkonů právní služby, a to (i.) převzetí a přípravu zastoupení na základě smlouvy
o poskytnutí právních služeb, (ii.) podání žaloby, (iii.) podání ve věci samé z 13. 10. 2015,
(iv.) účast na jednání konaném 30. 3. 2016, (v.) podání ve věci samé z 29. 8. 2017 a (vi.) účast
na jednání konaném 24. 11. 2017 [§11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu]. Výše odměny
za každý z těchto úkonů právní služby činí 3 100 Kč [§7 bod 5. a §9 odst. 4 písm. d)
advokátního tarifu]. Náklady řízení před městským soudem tvoří i paušální náhrada hotových
výdajů ve výši 300 Kč spojená s každým úkonem právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu).
Odměna a hotové výdaje advokáta se dále zvyšují o částku odpovídající dani z přidané hodnoty,
kterou bude advokát povinen odvést, a to ve výši 4 284 Kč. Náklady řízení před městským
soudem tedy činí celkem 26 684 Kč (2 000 Kč + 6 × 3 100 Kč + 6 × 300 Kč + 4 284 Kč).
[39] Vzhledem k tomu, že zrušený III. výrok napadeného rozsudku se týkal jak nákladů řízení
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného, tak nákladů řízení o žalobě proti nezákonnému zásahu
žalovaného, Nejvyšší správní soud dále uvádí, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení o zásahové žalobě, protože byla odmítnuta (§60 odst. 3 s. ř. s.).
[40] Důvodně vynaložené náklady obou řízení před Nejvyšším správním soudem tvoří soudní
poplatek za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč a odměna zástupce stěžovatelky za tři úkony právní
služby, a to (i.) podání první kasační stížnosti, (ii.) podání ve věci samé z 8. 6. 2017 a (iii.) podání
druhé kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Výše odměny za každý z těchto
úkonů právní služby činí 3 100 Kč [§7 bod 5. a §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu]. Náklady
řízení před Nejvyšším správním soudem tvoří i paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč
spojená s každým úkonem právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Odměna a hotové
výdaje advokáta se dále zvyšují o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou bude
advokát povinen odvést, a to ve výši 2 142 Kč. Náklady řízení před Nejvyšším správním soudem
tedy činí 17 342 Kč (5 000 Kč + 3 × 3 100 Kč + 3 × 300 Kč + 2 142 Kč).
[41] Žalovaný je tak povinen stěžovatelce zaplatit náklady řízení o žalobě a kasačních
stížnostech v celkové výši 44 026 Kč (26 684 Kč + 17 342 Kč), a to k rukám jejího zástupce
JUDr. Milana Jelínka, advokáta se sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8, ve lhůtě 30 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
[42] Žalovaný úspěch ve věci neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 1 s. ř. s. a contrario ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
JUDr. Radan Malík
předseda senátu