ECLI:CZ:NSS:2018:9.AS.174.2017:40
sp. zn. 9 As 174/2017-40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Mikeše, Ph.D.,
a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Miloslava Výborného v právní věci žalobce: M. K.,
zast. Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti
žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245/2,
Hradec Králové, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 10. 2015, čj. 26452-2/DS/2015/Er, v
řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4.
2017, čj. 31 A 16/2015-31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Magistrátu města Hradec Králové (dále jen „správní orgán“) ze dne
16. 7. 2015, čj. MMHK/138487/2015, byl žalobce (dále „stěžovatel“) uznán vinným ze spáchání
správního deliktu podle §125f odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Měl se jej
dopustit tím, že jako provozovatel vozidla nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci
byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Blíže
nezjištěný řidič zastavil a stál na zpoplatněném parkovacím místě, aniž by uhradil parkovací
poplatek nebo byl držitelem platné parkovací karty. Za správní delikt mu byla uložena pokuta
ve výši 1 500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení. Proti rozhodnutí podal odvolání, o kterém
žalovaný rozhodl tak, že odvolání zamítl a potvrdil rozhodnutí správního orgánu.
[2] Následně podal stěžovatel u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“)
žalobu proti rozhodnutí žalovaného. Krajský soud rozsudkem uvedeným v záhlaví žalobu jako
nedůvodnou zamítl. Uvedl, že k chybnému označení data (14. 1. 2014 namísto 14. 1. 2015) došlo
v důsledku písařské chyby, což je zřejmé z chronologické posloupnosti odůvodnění rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně. Data v něm uvedená spolu navzájem souvisí a tvoří na sebe
navazující chronologický děj. Dále uvedl, že podmínky pro zahájení řízení byly splněny. Správní
orgán zaslal stěžovateli výzvu k úhradě určené částky a poučil jej o možnosti sdělit totožnost
řidiče vozidla. Stěžovatel na výzvu nijak nereagoval, částku nezaplatil a údaje o totožnosti řidiče
vozidla nesdělil. Stěžovatel až v průběhu řízení označil za přestupce Jiřího Fajta, nicméně
správnímu orgánu se mu nedařilo doručovat. Podmínka učinění nezbytných kroků ke zjištění
skutečného pachatele přestupku ve smyslu zákona o silničním provozu však byla naplněna.
Postup správního orgánu proto soud shledal zákonným. K námitce neprovedení ústního jednání
ve správním řízení soud uvedl, že ústní jednání musí správní orgán nařídit v případě, kdy
je to nezbytné k uplatnění práv účastníků a ke splnění účelu řízení. S odkazem na judikaturu
Nejvyššího správního soudu dovodil, že neplyne povinnost nařídit ústní jednání vždy a dospěl
k závěru, že v tomto případě nebyly naplněny předpoklady pro povinné ústní jednání. K poslední
námitce stěžovatele, o nedostatečně vymezeném místě spáchání správního deliktu, se soud
vyjádřil tak, že označení místa spáchání správního deliktu považuje s ohledem na judikaturu
Nejvyššího správního soudu za dostačující. Stěžovatel tvrdil, že některá místa v popsaném
prostoru jsou určena „Modré pyramidě“. Krajský soud dospěl k závěru, že pokud
se na popsaném prostoru nachází i místa s vyhrazeným parkováním, na povinnosti zaplatit
parkovací poplatek to nic nemění. Značka IP 12 – vyhrazené parkoviště toliko označuje místo,
kde je dovoleno zastavení a stání pouze některých vozidel. Stěžovatel také nikdy netvrdil, že řidič
vozidla byl osobou oprávněnou parkovat na takovém místě. Navíc když se stěžovatel dostavil
14. 1. 2015 v 11:19 hodin na místo v souvislosti s odstraněním technického prostředku
k zabránění odjezdu vozidla, nijak nezpochybňoval, že vozidlo stálo na zpoplatněném úseku.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného
[3] Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů podle
§103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[4] Stěžovatel spatřoval v rozsudku krajského soudu nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a nepřezkoumatelnost. V prvé řadě není
zřejmé, kdy mělo k protiprávnímu jednání dojít. O písařskou chybu jít nemohlo, neboť identický
datum se opakoval vícekrát. Má tedy za to, že se o chybu nejedná a k protiprávnímu jednání
došlo již v roce 2014. Dále namítal, že pokud by k protiprávnímu jednání došlo v roce 2015, bylo
rozhodnutí správního orgánu vydáno protiprávně, neboť mu nepředcházela řádná výzva
k úhradě určené částky podle §125h odst. 1 zákona o silničním provozu. Krajský soud k této
námitce nezaujal žádné stanovisko, proto v jeho rozhodnutí spatřuje nepřezkoumatelnost.
Neexistence řádné výzvy k zaplacení určené částky, respektive nesprávně uvedené datum
protiprávního jednání uvedené ve výzvě, bylo podstatnou vadou řízení, na základě které měl
krajský soud zrušit rozhodnutí správního orgánu. Dále namítal, že byl nedostatečně zjišťován
skutečný pachatel přestupku. Správní orgán měl pokračovat v šetření přestupku, měl
provozovateli vozidla uložit povinnost sdělit údaje o totožnosti údajného přestupce a měl se jeho
zjištěním intenzivněji zabývat, např. včetně jeho předvedení nebo jiného pořádkového opatření.
Správní orgán mohl učinit více pro to, aby přítomnost údajného přestupce v řízení zajistil. Dále
namítal, že správní orgán ve výroku rozhodnutí dostatečně přesně nepopsal místo protiprávního
jednání. Na popsané ulici je úprava parkování rozdílná a stěžovatel tak mohl parkovat
na nezpoplatněném stání. Tvrzení „na parkovišti s parkovacím automatem“ není popisem místa,
nýbrž tvrzením o porušení právních předpisů. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 9. 2015, čj. 2 As 111/2015-42. Závěrem navrhl rozsudek krajského
soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
[5] Žalovaný se k podané kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s., přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105
odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů, ověřil, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[7] Soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností, kterou stěžovatel spatřoval
v tom, že řízení o správním deliktu provozovatele vozidla nepředcházela výzva k úhradě určené
částky. Řízení tak bylo zahájeno v rozporu s právními předpisy a krajský soud se k této námitce
v jeho rozhodnutí nijak nevyjádřil.
[8] Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je vadou, ke které jsou správní soudy povinny přihlížet
i bez námitky, tedy z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Vlastní přezkum rozhodnutí soudu
je možný pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti.
Tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů,
z nichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
[9] Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána především tehdy pokud soud zcela
opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 10. 2005, čj. 1 Afs 135/2004-73, č. 787/2006 Sb. NSS). K námitce
stěžovatele, že správní orgán zahájil řízení o správním deliktu provozovatele vozidla nezákonně,
se krajský soud ve svém rozhodnutí vyjádřil mimo jiné
takto:„Ze správního spisu je zřejmé, že správní
orgán jednal v souladu s ustanovením §125h zákona o silničním provozu. Žalobce nereagoval na řádně doručenou
výzvu ze dne 27. 1. 2015, kdy ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení výzvy jednak neuhradil určenou částku 300 Kč,
ale ani písemně nesdělil údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku. Žalobce nečinil žádné kroky,
které by napomohly ke zjištění řidiče vozidla a až do 9. 3. 2015, kdy podal blanketní odpor proti příkazu
správního orgánu prvního stupně, zůstal nečinným.“ [výzva ze dne 27. 1. 2015, doručena dne 28. 1. 2015,
pozn. zdejšího soudu]. Není tedy pravdou, že by krajský soud nezaujal žádné stanovisko
k námitce stěžovatele ohledně nesplnění podmínek pro zahájení řízení o správním deliktu.
[10] Stěžovatel v kasační stížnosti rozvíjí v pěti bodech jednu větu, kterou uvedl v bodě 7
žaloby, a která zněla: „Zároveň, byl-li správní delikt spáchán 14. 1. 2015, pak nebyl žalobce
vyzván k úhradě určené částky dle §125h odst. 1 silničního zákona, a řízení tak bylo zahájeno
v rozporu s §125f odst. 4 silničního zákona.“ Před touto větou i po ní polemizoval žalobce
s neurčitostí data, respektive s tím, že se 14. 1. 2014 správního deliktu dopustit nemohl, neboť
v té době provozovatelem vozidla nebyl. Krajskému soudu pak vytýká, že tuto větu nevypořádal
z toho úhlu pohledu, který nicméně v podrobnostech rozvádí až v kasační stížnosti. Pro řízení
o přezkoumání správního rozhodnutí soudem platí dispoziční zásada [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
a §75 odst. 2 věta prvá s. ř. s.], a prot o obsah a kvalita žaloby v zásadě předurčují obsah a kvalitu
rozhodnutí soudu. Míra obecnosti či konkrétnosti žalobní námitky předurčují míru obecnosti
či konkrétnosti, se kterou je krajský, resp. městský soud povinen tuto námitku vypořádat
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2008, čj. 8 Afs 22/2008-71). V kasační
stížnosti námitku ohledně data ve výzvě dále rozvedl, ale v žalobě tomu tak nebylo. Soud
za stěžovatele nemůže domýšlet další argumenty či rozvádět obecné námitky, které žalobu
podporují. Krajský soud proto neměl povinnost tuto námitku s ohledem na její naprostou
strohost a spojení s údajnou nejasností data spáchání správního deliktu vypořádávat způsobem,
který uvádí stěžovatel, ale postačí, pokud ji vypořádal tak, jak je uvedeno v bodě [9] tohoto
rozsudku.
[11] Pokud jde o věcné posouzení této námitky, stejně tak jako dalších námitek souvisejících
se záměnou data, Nejvyšší správní soud k tomu uvádí následující. Samotnou výzvu k zaplacení
určené částky si stěžovatel osobně převzal přesně dva týdny po tom, co byl stěžovatel na místě
přítomen odstraňování technického prostředku zabraňujícím odjezdu vozidla a bylo mu sděleno
podezření ze spáchání přestupku. Již na základě tohoto muselo být stěžovateli zřejmé, že uvedený
rok 2014 v odůvodnění výzvy je písařskou chybou. V odůvodnění výzvy správní orgán uvedl,
že protiprávní jednání bylo zjištěno na základě oznámení Městské policie Hradec Králové ze dne
21. 1. 2015, tj. jeden týden po tom, co byl přítomen výše uvedené události. Také na základě této
informace mu muselo být zřejmé, že rok 2014 je zde uveden chybně, neboť městská policie
oznamuje zjištěné přestupky bezprostředně po jejich zjištění a nikoli s odstupem jednoho roku.
Je zjevné, že i stěžovateli muselo být již u výzvy zcela zřejmé, že uvedení roku 2014 bylo pouze
písařskou chybou a popsaný skutek se stal v roce 2015. Rozhodně nelze věřit tomu, že by si mohl
oprávněně myslet, že se výzva vztahuje k jinému jednání, k němuž by došlo přesně na den o rok
dříve na témže místě, kde s ním bylo dva týdny před obdržením výzvy řešeno totožné
přestupkové jednání. Jelikož je zřejmé, že skutek se stal 14. 1. 2015, datum ve výroku rozhodnutí
správního orgánu bylo uvedeno správně a samotný výrok je v pořádku. Stejně tak byla stěžovateli
před zahájením řízení řádně doručena výzva k úhradě určené částky dle §125h odst. 1 zákona
o silničním provozu, neboť mu muselo být zřejmé, že rok 2014 je pouhou písařskou chybou.
[12] Podle §125h odst. 6 zákona o silničním provozu „[n]euhradí-li provozovatel vozidla určenou
částku, může obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností, který jej vyzval k uhrazení určené částky, písemně
sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku ve lhůtě podle odstavce 3. Toto sdělení
se považuje za podání vysvětlení. O tomto postupu poučí obecní úřad obce s rozšířenou působností provozovatele
vozidla ve výzvě podle odstavce 1.“ Stěžovatel na výzvu správního orgánu nesdělil údaje o totožnosti
řidiče vozidla v době spáchání přestupku, proto správní orgán zahájil řízení s provozovatelem
vozidla. Ten až v průběhu řízení dne 30. 4. 2015 sdělil, že vozidlo měl v uvažované době
zapůjčené Jiří Fajt. K tomu Nejvyšší správní soud odkazuje na svůj rozsudek ze dne 14. 2. 2018,
čj. 1 As 18/2017-43, podle kterého zůstane-li provozovatel vozidla nečinný a správní orgán řízení
o správním deliktu zahájí, nelze tuto pasivitu již napravit a vrátit se zpět k přestupkovému řízení
na základě později provozovatelem poskytnutých či jinak zjištěných informací o totožnosti řidiče
(§125g odst. 1 zákona o silničním provozu), ledaže provozovatel úspěšně prokáže naplnění
liberačních důvodů stanovených v §125f odst. 5 téhož zákona. Správní orgán, i když k tomu tedy
nebyl povinen, se přesto pokusil Jiřího Fajta předvolat, avšak předvolání se mu bezúspěšně
vrátilo. Správní orgán neměl povinnost provádět jiná rozsáhlá pátrání nebo činit další kroky
k nalezení přestupce (např. stěžovatelem uváděné předvedení či výslech svědka), zvláště
za situace, kdy na něj již povinnost zjišťování skutečného přestupce vůbec nedopadala. Správní
orgán pokračoval v řízení s provozovatelem vozidla, protože provozovatel nesdělil správnímu
orgánu ve stanovené lhůtě údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku (srov. také
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018, čj. 6 As 322/2017-29).
[13] Poslední námitka stěžovatele směřovala k nedostatečně stanovenému místu
protiprávního jednání. Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 1. 2008, čj. 2 As 34/2006-73, č. 1546/2008 Sb. je nutné, aby skutek, který obviněnému dáván
za vinu, byl popsán již ve výroku rozhodnutí dostatečně určitě a konkrétně. „Výrok rozhodnutí
o jiném správním deliktu musí obsahovat popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě
i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným.“ V tomto smyslu slouží
výrok rozhodnutí ústavní hodnotě právní jistoty. Je tak klíčovou normativní částí rozhodnutí,
na kterou musí být kladeny vysoké formální požadavky.
[14] Stěžovatel odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 111/2015,
kde soud posuzoval situaci, kdy správní orgán popsal místo spáchání správního deliktu pouze
uvedením ulice bez bližšího upřesnění. V nyní projednávané věci však bylo místo spáchání
správního deliktu popsáno mnohem konkrétněji: „v Hradci Králové, na Tylově nábřeží, u Pedagogické
fakulty Univerzity Hradec Králové, na parkovišti s parkovacím automatem“. Slova „na parkovišti
s parkovacím automatem“ nelze považovat pouze za právní kvalifikaci, jak se snaží tvrdit stěžovatel.
Výrok rozhodnutí tím vyjadřuje i místo protiprávního jednání, tedy že se jednalo o takové
parkoviště, na kterém byl umístěn parkovací automat. Parkovací automat pak v této souvislosti
zjevně znamená jak konkrétní zařízení, vymezující dané místo, tak i odkaz na dopravní značku
IP 13c (Parkoviště s parkovacím automatem). Nedávalo by smysl opakovat tu samou informaci
v tomto případě dvakrát. Rozhodnutí sp. zn. 2 As 111/2015 proto není na nyní posuzovanou věc
přiléhavé. V nyní projednávané věci má Nejvyšší správní soud za to, že správní delikt stěžovatele
byl ve výroku popsán dostatečně konkrétně a nesouhlasí se stěžovatelem, že výrok rozhodnutí
nebyl dostatečný.
[15] Ohledně vyhrazených parkovacích míst dospěl krajský soud k závěru: „Pokud se však v dané
části Tylova nábřeží nachází i místa s vyhrazeným parkováním, jak na to žalobce poukazuje v žalobě, na věci
to nic nemění, neboť značka IP 12 – vyhrazené parkoviště toliko označuje místo, kde je dovoleno zastavení
a stání pouze některých vozidel.“ Nejvyšší správní soud k tomu dodává, že tento závěr krajského
soudu stěžovatel nijak nezpochybnil a jeho správnost tedy nepřísluší Nejvyššímu správnímu
soudu přezkoumávat (§109 odst. 4 s. ř. s.). Bez dalšího proto musí vycházet ze závěru, že i kdyby
stěžovatel byl osobou oprávněnou k parkování na vyhrazeném parkovacím místě a na tomto
místě parkoval (což však v žalobě u krajského soudu netvrdil a ze správního spisu taková
skutečnost nevyplývá), byla by i tak zachována jeho povinnost zaplatit parkovací poplatek.
Za situace, kdy v celém popsaném prostoru platí jednotná povinnost zaplatit parkovací poplatek,
je výrok rozhodnutí o správním deliktu v této konkrétní věci dostatečný a v souladu s výše
zmíněnou judikaturou.
IV. Závěr a náklady řízení
[16] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.
[17] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, nevznikly v řízení náklady nad
rámec jeho běžné úřední činnosti. Z uvedených důvodů soud rozhodl, že žádnému z účastníků
se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 21. srpna 2018
JUDr. Petr Mikeš, Ph.D.
předseda senátu