ECLI:CZ:NSS:2018:1.AS.18.2017:43
sp. zn. 1 As 18/2017 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera a soudců
Mgr. Kamila Tojnera a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: T. M., zastoupeného Mgr.
Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského nám. 125, Pardubice, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 2. 2016, č. j. KrÚ 11881/2016/ODSH/14, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze
dne 7. 12. 2016, č. j. 52 A 39/2016 - 127,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I.
Přehled dosavadního řízení
[1] Rozhodnutím Magistrátu města Pardubic ze dne 16. 11. 2015, č. j.
OSA/P-5370/14-D/62, byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu podle §125f
odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o silničním
provozu“), kterého se měl dopustit tím, že jako provozovatel vozidla tovární značky Volkswagen,
registrační značky vozidla X, v rozporu s §10 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití
vozidla na pozemních komunikacích byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na
pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem, konkrétně že dne 21. 3. 2014, v době
minimálně od 9:43 hod. do 9:48 hod., v ulici K Polabinám (před poliklinikou) v Pardubicích
nezjištěný řidič nerespektoval s uvedeným vozidlem dopravní značku IP 13c – „Parkoviště
s parkovacím automatem,“ a stál zde bez úhrady parkovacího poplatku, bez viditelně umístěného
platného dokladu o úhradě tohoto poplatku, čímž nezjištěný řidič uvedeného vozidla porušil §4
písm. c) zákona o silničním provozu. Za spáchaný správní delikt byla žalobci uložena pokuta ve
výši 1.500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení. Žalobcovo odvolání obsahující pouze námitku,
že nebylo nařízeno jednání, ačkoliv měl zájem se účastnit dokazování, žalovaný zamítl a potvrdil
rozhodnutí prvního stupně.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou, kterou krajský soud rozsudkem
zamítl. Uvedl, že správní orgán v souladu s §125h odst. 1 zákona o silničním provozu vyzval
žalobce jako provozovatele motorového vozidla k úhradě určené částky a současně ho poučil
o možnosti sdělit totožnost řidiče, čímž v souladu s §125f odst. 4 zákona o silničním provozu
učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele uvedeného přestupku. Deliktní jednání žalobce bylo
spolehlivě prokázáno listinami založenými ve správním spise a nebyla tak splněna podmínka
nezbytnosti ústního jednání. Žalobce se mohl se všemi rozhodnými skutečnostmi (listinami)
seznámit postupem dle §38 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (nahlížení do spisu),
nebo podle §36 odst. 3 správního řádu (seznámení s podklady rozhodnutí před jeho vydáním),
o čemž byl správním orgánem I. stupně řádně poučen.
[3] Krajský soud dále konstatoval, že jednání neznámého přestupce bylo prokázáno
příslušnou fotodokumentací a oznámením Městské policie Pardubice. Okamžik parkování
bez zaplacení je také prokázán datem vytvoření záznamu „Událost - detail“ (záznam vytvořen
dne 21. 3. 2014 v 9:48 hod. Žalobce přitom neuplatnil žádné konkrétní námitky směřující proti
nestrannosti a nezaujatosti osob zasahujících strážníků městské policie.
II.
Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného
[4] Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích podal
žalobce (dále též „stěžovatel”) kasační stížnost, ve které navrhuje zrušení rozsudku krajského
soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
[5] Stěžovatel namítá, že nebyly splněny podmínky k zahájení řízení o správním deliktu
provozovatele vozidla dle §125f odst. 4 zákona o silničním provozu, neboť správní orgán nečinil
nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, stěžovatele pouze poučil o možnosti sdělit údaje
o totožnosti řidiče, ačkoliv jej měl v rámci pokračování v šetření přestupku předvolat k podání
vysvětlení a vyzvat ke sdělení údajů o totožnosti řidiče vozidla. Na poučení totiž není řidič
povinen reagovat, avšak na výzvu ke sdělení je povinen reagovat, neboť se vystavuje riziku
uložení pořádkové pokuty.
[6] Stěžovatel nadále spatřuje vadu správního řízení v absenci ústního jednání, jehož nařízení
se aktivně dožadoval.
[7] Dle stěžovatele nebyl skutkový stav dostatečně prokázán. Parkování bylo v daném místě
zpoplatněno pouze v určitém časovém období a z provedených důkazů není zřejmé, v jakém
časovém období vozidlo bylo zaparkováno. Poukaz krajského soudu na úřední záznam
„Událost - detail“ nemůže obstát, neboť pokud bylo oznámení ohledně parkování vozidla
v 9:43 - 9:48 hod. sepsáno v 9:48 hod., muselo by vozidlo stát před služebnou městské policie.
Správní orgán neprovedl dostatečné dokazování rozhodných skutečností, jestliže rozhodná
skutečnost – doba parkování - je prokázána toliko oznámením o přestupku.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na vydané rozhodnutí a navrhl kasační
stížnost zamítnout.
III.
Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná a stěžovatel je v souladu
s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost
kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Namítá-li stěžovatel v první řadě to, že měl správní orgán prvního stupně po neuhrazení
ve výzvě určené částky pokračovat v šetření přestupku v souladu s doslovnou dikcí věty druhé
§125h odst. 5 zákona o silničním provozu, a to výzvou k podání vysvětlení adresovanou
stěžovateli jako provozovateli vozidla, není tomu tak. Dané zákonné ustanovení totiž nelze
vnímat izolovaně, nýbrž je třeba jej aplikovat s přihlédnutím k systematickému uspořádání právní
úpravy subsidiárního řízení o správním deliktu provozovatele vozidla a jeho návaznosti
na primární přestupkové řízení proti řidiči vozidla, byl-li zjištěn.
[12] Zákonodárce právní úpravou §10 odst. 3 a 4 a §125f až §125h zákona o silničním
provozu stanovil posloupnost procesních kroků, které po zjištění spáchání konkrétně
specifikovaných přestupků v první řadě (není-li totožnost řidiče již na počátku zřejmá) preferují
uhrazení stanovené částky provozovatelem vozidla na základě výzvy, kterou mu správní orgán
zašle a dává tím provozovateli vozidla prostor vyloučit dosud nezjištěného řidiče z přestupkové
odpovědnosti, popř. vyhnout se úhradě nákladů správního řízení nebo eventuálnímu zvýšení
sankce v řízení o správním deliktu provozovatele vozidla (§125h odst. 1 a 7 zákona). Výzvou
podle §125h odst. 1 zákona o silničním provozu zákonodárce dává provozovateli vozidla
možnost se vyhnout objektivní odpovědnosti alternativou k úhradě stanovené částky,
a to označením (do této chvíle z hlediska správního orgánu neidentifikovaného) řidiče vozidla,
jehož je povinen znát (§10 odst. 4 zákona o silničním provozu).
[13] Sdělí-li provozovatel vozidla správnímu orgánu údaj o identitě řidiče a ten je využitelný
pro zahájení a následně i pro rozhodnutí o odpovědnosti řidiče v přestupkovém řízení, řízení
o objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla za porušení povinnosti stanovené
v §10 odst. 3 zákona o silničním provozu nebude vůbec zahájeno. V rozsudku ze dne
22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 - 46, nicméně Nejvyšší správní soud upozornil na to, že by bylo
„proti smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky
směřující k určení totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče
provozovatelem vozidla k výzvě podle §125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést
k nalezení a usvědčení pachatele přestupku. Budou-li mít správní orgány (ať již na základě označení řidiče
provozovatelem vozidla nebo na základě jiných skutkových okolností) reálnou příležitost zjistit přestupce, musí
se o to pokusit. (…) Naopak pokud provozovatel vozidla k výzvě správního orgánu označí za řidiče osobu,
kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří doručovat, případně označí osobu, která odepře podání vysvětlení z důvodu
podle §60 odst. 1 věty za středníkem zákona o přestupcích (srov. citovaný rozsudek 3 As 7/2014 - 21),
nebo dochází-li k řetězení označených osob (označený řidič označí dalšího řidiče atd.), je podmínka učinění
nezbytných kroků ve smyslu §125f odst. 4 zákona o přestupcích naplněna a správní orgán po odložení
či zastavení řízení o přestupku projedná správní delikt“ (dále také rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 24. 8. 2016, č. j. 2 As 85/2016 - 33, ze dne 23. 11. 2016, č. j. 6 As 36/2016 - 29).
[14] Zůstane-li však provozovatel vozidla nečinný a správní orgán řízení o správním deliktu
zahájí, nelze tuto pasivitu již napravit a vrátit se zpět k přestupkovému řízení na základě
později provozovatelem poskytnutých či jinak zjištěných informací o totožnosti řidiče
(§125g odst. 1 zákona o silničním provozu), ledaže provozovatel úspěšně prokáže naplnění
liberačních důvodů stanovených v §125f odst. 5 téhož zákona. Pouze v takové situaci odpadá
zákonem zakotvená negativní podmínka přestupkového řízení a je možné přestupkově stíhat
řidiče, kterým je v takovém případě osoba, které vozidlo nesvěřil provozovatel zapsaný v registru
vozidel.
[15] Ustanovení §10 odst. 4 zákona o silničním provozu o povinnosti sdělit údaje nezbytné
k identifikaci řidiče na základě výzvy správního orgánu, ani na základě poznámky pod čarou,
směřující k §60 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „přestupkový zákon“), které
upravuje podávání vysvětlení, nelze chápat tak, že správní orgán je povinen v souvislosti
se zjišťováním totožnosti řidiče předvolávat provozovatele vozidla k podání vysvětlení
na služebnu policie či do prostor správního orgánu, a to pod sankcí uložení pořádkové pokuty
v případě nedostavení se.
[16] Takový výklad by totiž odporoval koncepci právní úpravy, která ponechává na vůli
provozovatele vozidla, zda osobu řidiče pomůže identifikovat, či nikoliv, když v §125h odst. 6
zákona o silničním provozu stanoví, že provozovatel vozidla, neuhradí-li určenou peněžní částku,
může (nikoliv musí) v 15denní lhůtě písemně správnímu orgánu sdělit údaje o totožnosti řidiče
vozidla v době spáchání přestupku. Byť tedy správní orgán má právo vyzvat provozovatele
vozidla k podání vysvětlení a při té příležitosti se jej dotázat na identitu řidiče vozidla, §125h
odst. 6 zákona o silničním provozu nepředpokládá jeho využití v případech, kdy lze objektivně
zjištěné porušení pravidel silničního provozu postihovat cestou objektivní odpovědnosti
za správní delikt provozovatele vozidla. Zákon o silničním provozu vyžaduje pouze to, aby byla
provozovateli vozidla zaslána výzva k uhrazení určené částky, jejíž součástí je prosté poučení
o možnosti sdělit správnímu orgánu údaje nezbytné k identifikaci řidiče (§125h odst. 6). Výzva
k podání vysvětlení podle §10 odst. 4 zákona o silničním provozu přichází do úvahy primárně
v případech způsobení dopravní nehody nebo spáchání přestupků, za něž nelze uložit blokovou
pokutu, či přestupků nezachycených automatizovaným systémem a nespočívajících
v nedovoleném zastavení nebo stání vozidla, u nichž není identita řidiče známa. Vpřípadech
řešitelných uložením sankce za správní delikt provozovatele vozidla však správní orgán nemá
povinnost vyzvat provozovatele vozidla k podání vysvětlení (srovnej rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 5. 2016, č. j. 3 As 114/2016 - 46).
[17] Jak konstatoval krajský soud, výzvou ze dne 12. 11. 2014 byl stěžovatel v souladu s §125h
odst. 1 zákona o silničním provozu vyzván k úhradě pokuty ve výši částky 500 Kč a zároveň byl
poučen o možnosti sdělit údaj totožnosti řidiče vozidla i o právních účincích s tímto spojených.
Pokud stěžovatel hodlal sdělit identitu řidiče, měl a mohl takto učinit bez ohledu na formu úkonu
správního orgánu. Námitku stěžovatele tak lze vnímat výhradně jako obstrukční a tedy
i jako nedůvodnou.
[18] K druhé námitce ohledně absence ústního jednání uvádí Nejvyšší správní soud
následující. Dosavadní judikatura Nejvyššího správního soudu jednotně stojí na závěru,
že u správních deliktů obecně není ústní jednání povinnou součástí správního řízení
(srov. rozsudek ze dne 11. 11. 2004, č. j. 3 As 32/2004 - 53, č. 852/2006 Sb. NSS). V rozsudku
ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 - 46, který citoval i krajský soud, Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že v řízení o správním deliktu podle §125f zákona o silničním provozu, nemusí
správní orgán nařídit ústní jednání vždy, ale jen tehdy, je-li to nezbytné ke splnění účelu řízení
a uplatnění práv účastníků (§49 odst. 1 správního řádu). Ve své následné judikatuře se Nejvyšší
správní soud závěrů obsažených v citovaném rozsudku přidržel (srov. např. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 16. 3. 2016, č. j. 1 As 277/2015 - 33, dále ze dne 29. 3. 2016, č. j.
1 As 7/2016 - 30, ze dne 6. 4. 2016, č. j. 3 As 260/2015 - 58, ze dne 7. 4. 2016, č. j.
5 As 122/2015 - 18, ze dne 24. 8. 2016, č. j. 2 As 85/2016 - 33, ze dne 20. 9. 2016, č. j.
6 As 239/2015 - 31, a mnohé další).
[19] V tomto konkrétním případě správní orgán prvního stupně rozhodoval na základě
oznámení o podezření ze spáchání přestupku, záznamu o spáchání přestupku sepsaného na místě
samém, výpisu z registru provozovatelů vozidel a fotodokumentace. Stěžovatel byl o zjištěném
protiprávním jednání vyrozuměn nejprve výzvou podle §125h zákona o silničním provozu.
Po odložení přestupkové věci a po zahájení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla
vydáním příkazu, proti němuž podal zmocněnec stěžovatele, společnost FLEET Control, s. r .o.,
blíže neodůvodněný odpor, byl stěžovatel vyrozuměn o pokračování správního řízení a o nařízení
ústního jednání dne 1. 4. 2015, ke kterému se stěžovatel, resp. jeho zmocněnec nedostavil. Dále
byl stěžovatel vyrozuměn o provedení důkazů listinami obsaženými ve spise mimo ústní jednání
dne 5. 8. 2015 a současně poučen o možnosti nahlédnout do spisu a vyjádřit se před vydáním
rozhodnutí k jeho podkladům podle §36 správního řádu. Těchto práv stěžovatel nevyužil, pouze
navrhl nařízení ústního jednání bez jakékoliv konkretizace účelu požadovaného jednání.
[20] Soud v této situaci sdílí názor krajského soudu, že správní orgán neměl za tohoto stavu
důvod znovu nařizovat ústní jednání a vyslýchat stěžovatele, neboť byly shromážděny dostatečné
podklady k vydání rozhodnutí a stěžovatel ani nic netvrdil. Zmocněnec stěžovatele
byl s dostatečným předstihem vyrozuměn o místě a čase o prováděném dokazování mimo ústní
jednání a nic mu tak nebránilo se v daný čas k tomuto úkonu dostavit. Zároveň byl poučen
se až do vydání rozhodnutí ve věci s obsahem těchto listin seznámit při nahlížení do spisu.
Jak ostatně Nejvyšší správní soud uvedl v rozsudku ze dne 29. 6. 2016, č. j. 2 As 33/2016 - 53,
„důkaz listinou je totiž specifický v tom, že účastník může zpochybňovat toliko správnost nebo pravost listiny,
jejíž obsah je neměnný. Nachází-li se taková listina po celou dobu řízení ve spisu a účastník řízení se s ní může
seznámit, nejde o vadu, která by mohla ovlivnit zákonnost řízení ani následného rozhodnutí, neboť účastníku
řízení nic nebrání ji jakkoli konfrontovat kdykoli v průběhu řízení.“ Ani v této souvislosti tedy nelze dát
stěžovateli za pravdu.
[21] S tím souvisí taktéž nedůvodná kasační námitka brojící proti nedostatečnému zjištění
skutkového stavu. Podle stěžovatele není z provedených důkazů spolehlivě zjištěno,
že by vozidlo na místě stálo v časovém období zpoplatněného parkování. K tomu je třeba uvést,
že obsahem správního spisu jsou fotografie, které zachycují vozidlo, jehož provozovatelem byl
v době spáchání přestupku podle údajů v centrálním registru vozidel stěžovatel,
jak je zaparkováno, aniž by bylo označeno dokladem o zaplacení parkování (opak stěžovatel
ani netvrdí). Okamžik deliktního jednání stěžovatele je prokázán záznamem strážnice
„Událost - detail“, který obsahuje dobu místního šetření (9:43 - 9:48 hod.) zahrnující také pořízení
fotografií a vyplnění údajů v oznámení o podezření ze spáchání deliktu. Stěžovatel nijak
nesměřoval své námitky vůči zasahující strážnici městské policie a lze tak zcela aplikovat
judikaturu Nejvyššího správního soudu, dle které je úřední záznam důkazem, jakkoli povahy
doplňkové (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 - 115,
a ze dne 16. 7. 2015, č. j. 4 As 63/2015 - 52). Tvrzení stěžovatele o sepsání úředního záznamu
na služebně městské policii pomíjí skutečnost, že úřední záznam byl pořízen na místě samém
v zařízení umožňujícím nejen vyhotovení a uložení fotografií, ale i zachycení polohy strážníka
(tedy i vozidla stěžovatele) a doby místního šetření. Lze se tak zcela ztotožnit se závěry krajského
soudu, že doba parkování vozidla stěžovatele je prokázána sadou fotografií a úředním záznamem
z místa samého. Na základě těchto listin mohl správní orgán bez důvodných pochybností dovodit
naplnění skutkové podstaty správního deliktu provozovatele vozidla.
IV.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[22] Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnými všechny stěžovatelem uplatněné námitky,
kasační stížnost je proto nedůvodná. Proto Nejvyšší správní soud dle §110 odst. 1 věty druhé
s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
[23] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch a právo na náhradu nákladů řízení proto nemá.
Procesně úspěšnému žalovanému nevznikly v řízení náklady přesahující rámec nákladů jeho
běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. února 2018
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu