ECLI:CZ:NSS:2018:9.AS.176.2016:121
sp. zn. 9 As 176/2016 - 121
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobkyně:
CORPORATE COMPANIES s.r.o., se sídlem Martinická 987/3, Praha 19,
zast. Mgr. Adrianou Kvítkovou, advokátkou se sídlem Sokolovská 81/55, Praha 8,
proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, o žalobě na ochranu
před nezákonným zásahem správního orgánu, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2016, č. j. 3 A 149/2015 – 56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla jako
nedůvodná podle §87 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta její žaloba na ochranu před nezákonným
zásahem, Ten spatřovala v nezákonnosti kontroly zahájené žalovaným oznámením ze dne
18. 8. 2015, č. j. FAU-35900/2015/24-2403, sp. zn. K 2015/00035. Kontrola se týkala
dodržování povinností stanovených zákonem č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti
legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon AML“ - Anti-Money-Laundering), a zákonem č. 69/2006 Sb., o provádění
mezinárodních sankcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o mezinárodních
sankcích“).
[2] Předmětem sporu v projednávané věci je otázka, zda je stěžovatelka povinnou osobou
ve smyslu §2 odst. 1 písm. h) bod 1 zákona AML a tedy i čl. 2 odst. 1 bod 3 písm. c) ve spojení
s čl. 3 bod 7 písm. a) směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2005/60/ES, o předcházení
zneužití finančního systému k praní peněz a financování terorismu (dále jen „směrnice AML“,
s účinností od 25. 6. 2015 nahrazena směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/849
ze dne 20. května 2015, s transpozicí do 26. 6. 2017), tj. zda je osobou poskytující jiným osobám
služby spočívající v zakládání právnických osob. Podnikatelská činnost stěžovatelky spočívá
v prodeji tzv. ready-made společností (společností již zapsaných do obchodního rejstříku),
a to převodem podílů těchto společností.
[3] Městský soud v napadeném rozsudku nejprve odkázal na relevantní ustanovení právních
předpisů včetně směrnice AML. Konstatoval, že smyslem uvedených předpisů je zabránit
zneužívání finančního systému k legalizaci výnosů z trestné činnosti a k financování terorismu
a vytvoření podmínek pro odhalování takového jednání. Základní myšlenkou zákona AML
je vymezení exponovaných subjektů – povinných osob, při jejichž činnosti může častěji docházet
ke zneužití finančního systému. Zákon AML pak těmto povinným osobám ukládá celou řadu
povinností, zejména musí identifikovat a kontrolovat určité klienty, uchovávat dokumentaci
a oznamovat podezřelé obchody.
[4] Ustanovení §2 odst. 1 písm. h) bod 1 zákona AML je projevem implementace čl. 2
odst. 1 bod 3 písm. c) ve spojení s čl. 3 bod 7 písm. a) směrnice AML do českého právního řádu.
Umožňují-li interpretační techniky vyložit určité ustanovení vnitrostátního předpisu několika
způsoby, má soud povinnost použít ten výklad, který je nejbližší smyslu a cíli odpovídajícího
unijního ustanovení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2010,
č. j. 5 Afs 68/2009 - 113, publ. pod č. 2036/2010 Sb. NSS). Zatímco §2 odst. 1 písm. h) bod 1
zákona AML nechává prostor pro úvahy, zda poskytování služeb jiné osobě při zakládání
právnických osob se vztahuje i na případy, kdy subjekt sám zakládá právnické osoby, které třetím
osobám převodem podílů či akcií prodává, čl. 3 bod 7 písm. a) směrnice AML obsahuje jasnější
vymezení těchto subjektů. Za poskytování služeb třetím osobám považuje i přímé zakládání
obchodních společností nebo jiných právnických osob (povinnou osobou je tedy „fyzická nebo
právnická osoba, která v rámci svého podnikání poskytuje třetím osobám některou
z následujících služeb zakládání obchodních společností nebo jiných právnických osob“). Obsah
čl. 3 bod 7 písm. a) směrnice AML nečiní interpretační problémy, pročež městský soud jeho
výklad považoval ve smyslu doktríny acte clair za jasný.
[5] Výše uvedené závěry jsou podporovány i výkladem systematickým. Podle §2 odst. 1
písm. g) bod 3 zákona AML je povinnou osobou při zakládání, řízení, provozování obchodních
společností nebo shromažďování prostředků za tím účelem jménem či na účet klienta notář
i advokát. Zákonodárce tedy spatřuje v těchto činnostech rizikové transakce, při kterých může
docházet ke zneužití finančního systému. Nedávalo by proto smysl, aby se výklad §2 odst. 1
písm. h) bod 1 ve spojení s odst. 3 téhož ustanovení zákona AML nevztahoval na podnikatelské
subjekty, které vykonávají obdobnou činnost jako notáři a advokáti – například zakládají
právnické osoby pro své klienty.
[6] Městský soud si byl vědom, že advokáti mají oproti jiným povinným osobám zvláštní
postavení (srovnej např. §27, 37 a 40 zákona AML), které zakládá určité výjimky z povinností
povinných osob a jež vychází především ze zvláštního vztahu mezi notářem či advokátem
na jedné straně a klientem na straně druhé. V případě zakládání právnických osob je však
(s výjimkou jiné formy správního dozoru – srov. §37 zákona AML) postavení advokáta,
resp. notáře, jako povinné osoby obdobné postavení stěžovatelky (přinejmenším pokud se jedná
o povinnosti dle §8 a 16 zákona AML).
[7] Vzhledem k tomu, že „[p]rávní řád, založený na principech jednoty, racionality a vnitřní obsahové
bezrozpornosti s sebou nutně přináší imperativ stejného náhledu na srovnatelné právní instituty, byť upravené
v rozdílných právních předpisech či dokonce odvětvích“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 10. 2005, č. j. 2 Afs 81/2004-54, č. 791/2006 Sb. NSS), není žádný důvod, aby byly
vykládány obsahově obdobné činnosti stěžovatelky jako podnikající právnické osoby a notářů
či advokátů, které vymezují povinné osoby [§2 odst. 1 písm. g) bod 3 a §2 odst. 1 písm. h) bod 1
zákona AML], odlišným způsobem.
[8] Jelikož stěžovatelka je ve smyslu zákona AML povinnou osobou, vztahují
se na ni i povinnosti v §8 odst. 1 a §16 odst. 1 zákona AML. V rámci zákonné kontroly žalovaný
disponuje dle §8 písm. c) kontrolního řádu pravomocí nechat si mimo jiné předložit
i dokumenty, které dokládají plnění povinností stěžovatelky jako povinné osoby. Při postupu
žalovaného nedošlo k porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného, replika stěžovatelky
[9] Stěžovatelka napadla rozsudek městského soudu kasační stížností, jejíž důvody podřazuje
pod §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Po podrobné rekapitulaci průběhu sporné kontroly namítá,
že městský soud potvrdil nesprávný závěr žalovaného, že povinnými osobami jsou bez dalšího
všichni notáři a advokáti. Soud vytvořil nesprávnou paralelu mezi její podnikatelskou činností
a zakládání společností na účet a jménem klienta, které obvykle provádí advokáti či notáři.
Je přesvědčena, že nenaplňuje znaky povinné osoby ve smyslu §2 zákona AML.
[10] Zdůraznila, že činnost zakládání společností provádí pro sebe (jedná se o dceřiné
společnosti) a na vlastní náklady. Provádí-li zakládání společností z vnitřních zdrojů, jako svou
statusovou záležitost a nenakládá při tom s majetkem jiných osob, nemůže být povinnou osobou
dle §2 odst. 1 písm. h) bod 1 zákona AML. Žalovaný se snaží stanovit podnikatelským
subjektům další administrativní a jiné povinnosti, aniž by měly oporu v zákoně. Zákon AML ani
související evropské předpisy nikde neuvádí, že povinnosti stanovené zákonem AML (konkrétně
povinnost identifikace) se vztahují na převody podílů, i kdyby byly vykonávány jako
podnikatelská činnost.
[11] Směrnice AML, ze které zákon AML vychází, cílí primárně na finanční instituce
a okrajově se dotýká i dalších subjektů, a to především pokud při jejich činnosti dochází
k zastírání skutečných vlastníků nebo osob, které za nové korporace jednají, což může vést
ke zneužití finančního systému. Toto se týká notářů, advokátů a účetních, u kterých zákon AML
uvádí pozitivní výčet činností, kdy se stávají povinnými osobami a mělo by se tedy vztahovat bez
dalšího i na stěžovatelku v obdobné činnosti. Pojem povinné osoby je třeba posuzovat
restriktivně.
[12] Při její činnosti nejen, že nedochází k samotnému zakládání společností pro klienty, nýbrž
i kdyby soud dospěl k názoru, že její činnost je činností obdobnou zakládání obchodních
společností, pak by se přesto nestala povinnou osobou dle zákona AML, neboť stěžovatelka tyto
obchodní společnosti nezakládá jménem nebo na účet klienta a nedochází tak k zastírání osob
skutečně jednajících za klienty.
[13] Při hledání smyslu posuzované normy je nutné konstatovat, že všechny vedlejší subjekty,
např. účetní nebo poradci jsou povinnými osobami jen v rozsahu, aby mohly a ohlásily podezřelé
osoby, pokud se s nimi dostanou do styku, nikoliv při své veškeré činnosti či při jakémkoliv styku
s klientem. Požadavky žalovaného jsou tak zjevným excesem a extenzivním a tudíž nedovoleným
výkladem právní normy.
[14] Na základě shora uvedeného navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek
městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[15] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti zcela ztotožnil se závěry napadeného
rozsudku. Jeho závěry považuje za srozumitelné a přezkoumatelné. Základním důvodem zahájení
sporné kontroly byla ochrana veřejného zájmu spočívajícího v ochraně ekonomického prostoru
proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a napomáhání potírání této činnosti.
[16] Žalovaný nemá pochyb o tom, že stěžovatelka je povinnou osobu dle zákona AML,
konkrétně dle §2 odst. 1 písm. h) bodu 1, protože poskytuje jiné osobě služby spočívající
v zakládání právnických osob. Tyto osoby zakládá za účelem jejich budoucího prodeje klientům
a jejich prodej je předmětem její soustavné podnikatelské činnosti.
[17] Pro posouzení věci není podstatné, zda k objednávce klientem dojde před nebo
až po založení poptávané právnické osoby. Tvrzení, dle kterého zakládání společnosti provádí
stěžovatelka pro sebe je v rozporu s jejím předmětem činnosti - zakládání ready made společností.
Společnosti jsou zakládány za účelem jejich budoucího prodeje prostřednictvím prodeje
obchodních podílů, nikoli pro vlastní potřebu stěžovatelky. Tyto společnosti nevykonávají
žádnou podnikatelskou činnost a jsou pouze drženy do doby, než budou následně prodány. Svým
předmětem podnikání stěžovatelka fakticky přiznává, že je povinnou osobou ve smyslu zákona
AML.
[18] Podmínkou pro určení povinné osoby není jednání určité osoby jménem nebo na účet
klienta. Naopak v §2 odst. 1 písm. h) bodu 5 zákona AML je výslovně stanoveno, že povinnou
osobou je také osoba poskytující jiné osobě služby, které spočívají v jednání jejím jménem nebo
na její účet při činnostech uvedených v písm. g), tedy např. při zakládání obchodní společnosti.
[19] Navrhuje napadenou kasační stížnost zamítnout.
[20] V podané replice stěžovatelka polemizuje s argumentací žalovaného ve vyjádření.
Důrazně nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že fakticky přiznávala, že je povinnou osobou dle
zákona AML. Svoji podnikatelkou činnost nikdy neskrývala. Je přesvědčena, že ji nelze považovat
za zakládání společností. Žalovaný chápe pojem „zakládání právnických osob“ jinak než stanoví
zákon (zakladatelským právním jednáním, dříve typ. společenskou smlouvu).
[21] Vytýká žalovanému, že na úkor stěžovatelky argumentuje veřejným zájmem, resp.
ochranou veřejného pořádku, ačkoliv ona sama se nikdy neúčastnila trestné činnosti ani legalizace
výnosů z trestné činnosti. Veřejný zájem nemůže vést k nezákonnému zásahu do práv soukromé
osoby.
[22] Žalovaný si postavení stěžovatelky nebyl vůbec jist, v průběhu kontroly opakovaně měnil
své stanovisko. Za stěžejní považuje skutečnost, že žalovaný připustil, že advokáti a notáři jsou
povinnými osobami ve smyslu zákona AML jen při poskytování služeb spočívajících v jednání
jménem klienta nebo na jeho účet. Vytvoření paralely mezi činností stěžovatelky a činností notáře
a advokáta však bylo jádrem napadeného rozsudku.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[23] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený
rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[24] Vnitrostátní právní úprava je transpozicí úpravy obsažené ve směrnici AML [konkrétně
v čl. 2 odst. 1 bod 3 písm. c) ve spojení s čl. 3 bod 7 písm. a) směrnice AML]. (transpozice byla
provedena téměř doslovně) a proto při výkladu příslušného ustanovení vnitrostátního práva
[§2 odst. 1 písm. h) bod 1 zákona AML] musí být plně respektována povinnost
eurokonformního výkladu.
[25] Na rozdíl od městského soudu se Nejvyšší správní soud nedomníval, že by bylo možno
spornou otázku, tj. otázku, zda stěžovatelka je či není ve smyslu shora citovaných ustanovení
vzhledem ke své podnikatelské činnosti povinnou osobou, vyložit na základě obecných zásad
výkladu, resp. že by šlo o natolik jasné unijní ustanovení (acte clair), jehož výklad nevzbuzuje
žádných pochybností. K vyjasnění sporné otázky nepomohlo ani porovnání různých jazykových
verzí směrnice AML. Na první pohled totiž není zřejmé, zda lze pod uvedená ustanovení
podřadit i subjekty, jejichž podnikatelská činnost spočívá v prodeji tzv. ready-made společností.
Výklad městského soudu, který přirovnal podnikatelskou činnost stěžovatelky k činnosti notářů
a advokátu, resp. k zakládání společností, které tito zpravidla jménem a na účet klienta provádějí,
je poněkud zjednodušující.
[26] Z výše uvedených důvodů usnesením ze dne 2. 12 2016, č. j. 9 As 176/2016 – 50 Nejvyšší
správní soud řízení o kasační stížnosti ve smyslu §48 odst. 1 písm. b) s. ř. s. přerušil, neboť
v souladu s čl. 267 třetím pododstavcem Smlouvy o fungování Evropské unie položil Soudnímu
dvoru Evropské unie (dál jen „Soudní dvůr“) následující předběžnou otázku:
Spadají pod čl. 2 odst. 1 bod 3 písm. c) ve spojení s čl. 3 bod 7 písm. a) směrnice Evropského parlamentu
a Rady č. 2005/60/ES, o předcházení zneužití finančního systému k praní peněz a financování terorismu, i osoby,
které v rámci své podnikatelské činnosti prodávají obchodní společnosti zapsané v obchodním rejstříku založené
za účelem prodeje (tzv. ready-made společnosti), jejichž prodej realizují převodem podílu v prodávané dceřiné
společnosti?
[27] Předkládající soud zastával názor, že prodej ready-made společností lze podřadit pod služby
spočívající v zakládání právnických osob ve smyslu čl. 2 odst. 1 bod 3 písm. c) ve spojení s čl. 3
bod 7 písm. a) směrnice AML a tudíž i pod §2 odst. 1 písm. h) bod 1 zákona AML.
[28] Podle čl. 2 odst. 1 bod 3 písm. c) ve spojení s čl. 3 bod 7 písm. a) směrnice AML a podle
§2 odst. 1 písm. h) bod 1 zákona AML jsou mezi povinné osoby zařazeny i osoby, které v rámci
předmětu svého podnikání poskytují jiné osobě služby spočívající v zakládání právnických osob.
Mezi tyto osoby bezpochyby patří podnikatelé, kteří na základě objednávky klienta založí
právnickou osobu.
[29] Není žádný rozumný důvod, proč by pod uvedené ustanovení neměli spadat
i podnikatelé, kteří právnické osoby nezakládají ex post až na základě objednávky klienta,
ale ex ante do svého portfolia za účelem jejich prodeje potenciálním klientům a tyto právnické
osoby následně svým klientům prodávají. Racionální není ani rozlišovat mezi tím, zda
je právnická osoba zakládána na základě objednávky konkrétního klienta nebo dopředu za účelem
jejího prodeje potenciálnímu klientovi (a konkrétnímu klientovi je následně prodána).
[30] Pokud by osoby vykonávající podnikatelskou činnost jako stěžovatelka pod uvedená
ustanovení směrnice AML a zákona AML nespadaly a nedopadaly by tak na ně povinnosti dle
těchto právních předpisů (zejména povinnost identifikace), mohlo by docházet k zastírání
skutečných nabyvatelů prodaných právnických osob (či osob za ně jednajících), a v důsledku
by tak mohlo docházet k přerušení stopy po majetkových přesunech.
[31] Podnikatelská činnost spočívající v prodeji ready-made společnosti není fakticky nic jiného
než zakládání právnických osob za účelem jejich budoucího prodeje. Takto založené společnosti
nevykonávají žádnou činnost, existují pouze jako „prázdné schránky“ v rámci portfolia nabídky
pro potenciální klienty. Fakticky se tedy jedná o služby spočívající v zakládání právnických osob
a obstarávání jejich zápisu do obchodního rejstříku. Nelze proto konstatovat, že by se jednalo
o zakládání společností primárně pro potřeby zakladatele.
[32] Soudní dvůr o předložené otázce rozsudkem ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. C-676/16 rozhodl
v souladu s názorem předkládajícího senátu a dospěl k jednoznačnému závěru, že čl. 2 odst. 1 bod 3
písm. c) ve spojení s čl. 3 bodem 7 písm. a) směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že do působnosti těchto
ustanovení spadá taková osoba, jako je osoba dotčená ve věci v původním řízení, jejíž podnikatelská činnost
spočívá v prodeji obchodních společností, které sama založila bez předchozí objednávky ze strany potenciálních
klientů za účelem jejich prodej těmto klientům, přičemž tento prodej realizuje převodem svého podílu v prodávané
společnosti“.
[33] Usnesením ze dne 23. 1. 2018, č. j. 9 As 176/2016 - 116, rozhodla předsedkyně senátu
o pokračování v řízení o kasační stížnosti, které nabylo první moci téhož dne.
[34] Soudní dvůr mimo jiné výslovně uvedl, že skutečnost, zda byla společnost založena
na objednávku nebo za účelem budoucího prodeje potenciálním klientovi, není na rozdíl od toho,
co tvrdí stěžovatelka pro účely uplatnění příslušného unijního ustanovení relevantní. Článek 3
bod 7 písm. a) směrnice AML mezi těmito dvěma případy nečiní rozdíl (srov. body [20] až [22]
rozsudku Soudního dvora).
[35] Zdůraznil, že založení obchodní společnosti je samo o sobě operací, která s sebou
z povahy věci nese vysoké riziko praní peněz a financování terorismu vzhledem k finančním
transakcím, jako jsou vklad kapitálu či případně vklad majetku zakladatelem společnosti, které při
této operaci obvykle probíhají. Takové transakce totiž mohou usnadnit zakladateli přinést
nezákonné výnosy do finančního systému, takže je důležité, aby byla ověřována totožnost klienta
a skutečného vlastníka, který má z uvedené operace prospěch, a proto subjekty, které v rámci své
činnosti zakládají obchodní společnosti pro třetí osoby, podléhají povinnostem stanoveným
směrnicí AML (srov. bod [29] rozsudku Soudního dvora).
[36] Dle Soudního dvora je takové riziko zcela shodné, jak v případě, že subjekt založí
obchodní společnost v rámci své činnosti jménem jiné osoby na její účet, tak v případě, že jako
v projednávané věci subjekt nejdříve založí obchodní společnost při výkonu své činnosti pouze
za účelem jejího prodeje potenciálním klientům a poté klientovi skutečně prodá tak, že svůj podíl
v uvedené společnosti převeden na tohoto klienta (srov. bod [30] rozsudku Soudního dvora).
[37] Nevztahovala-li by se povinnost týkající se předcházení praní peněz a financování
terorismu, zejména povinnost ověřit totožnost klienta a skutečného vlastníka i na osoby
podnikající stejným způsobem jako stěžovatelka, zůstaly by skuteční nabyvatelé prodávaných
společnosti či osoby jednající na jejich účet utajení a rovněž by bylo možné zastírat původ a účel
majetkových převodů uskutečněných prostřednictvím těchto společností. Takový výklad
by v konečném důsledku usnadňoval to, čemu se směrnice AML snaží zabránit (srov. bod [32]
a [33] rozsudku Soudního dvora).
[38] Ze všech výše uvedených důvodů byl žalovaný oprávněn požadovat po stěžovatelce
dokumenty, které dokládají plnění povinností stěžovatelky jako povinné osoby ve smyslu zákona
AML a napadená kontrola, proto nemohla být z tohoto důvodu nezákonným zásahem.
[39] Argumentace stěžovatelky napadající nesprávně vytvořenou paralelu mezi její
podnikatelskou činností a činností notářů a advokátů je vzhledem ke shora uvedenému
irelevantní. Za stěžejní argumentaci navíc městský soud považoval jím provedený teleologický
a eurokonformní výklad §2 odst. 1 písm. h) bodu 1 zákona AML. Napadenou paralelu uvedl jako
podpůrný systematický výklad. S ohledem na skutečnost, že tato argumentace městského soudu
nebyla nosným důvodem jeho odůvodnění (srov. str. 7 a 8 rozsudku městského soudu) není
nutno napadený rozsudek rušit, neboť jeho výrok a podstatná část odůvodnění obstály.
Předmětem projednávané věci není ani otázka, v jakém rozsahu jsou povinnými osobami
ve smyslu zákona AML advokáti či notáři, a proto se soud těmito kasačními námitkami
nezabýval.
IV. Závěr a náklady řízení
[40] S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná,
a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci rozhodl bez jednání postupem podle §109
odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez
jednání.
[41] O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto
soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady nad
rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly. Z uvedených důvodů soud rozhodl, že žádnému
z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2018
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu