ECLI:CZ:NSS:2018:9.AS.32.2018:31
sp. zn. 9 As 32/2018 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary
Pořízkové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Tomáše Rychlého, v právní věci žalobkyně:
endala s.r.o., se sídlem Na Příkopě 988/31, Praha 1, zast. JUDr. Michalou Kosovou,
advokátkou se sídlem Týnská 633/12, Praha 1, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní
vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 6. 2014,
č. j. RUD/2389/2014, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 13. 12. 2017, č. j. 5 A 167/2014 - 63,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žádný z účastníků n e má právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“)
domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský
soud“), kterým byla dle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta její žaloba proti shora uvedenému
rozhodnutí žalované. Tímto rozhodnutím jí byla podle §8a odst. 2 písm. g), §8a odst. 6 písm. b),
§8a odst. 2 písm. d) a podle §8a odst. 6 písm. c) zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci
reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního
vysílání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o regulaci reklamy“), uložena
pokuta ve výši 400 000 Kč za porušení §5d odst. 2 písm. d) a §2 odst. 1 písm. c)
zákona o regulaci reklamy, resp. §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně
spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“), a to
za zadání reklamy Trimun do vysílání, premiérově odvysílané dne 20. 12. 2013 v čase 10:33:25
hodin na programu TV ŠLÁGR.
[2] Příběh reklamního spotu spočívá v tom, že starší muž má v důsledku sychravého
podzimního a zimního počasí rýmu, zahaluje se do šály a je vyčerpán; v další scéně pak muž
sedí na pohovce s dekou přes kolena, žena mu přináší teplý čaj a pohmatem zkouší, zda nemá
teplotu. Tím je dle názoru soudu zřetelně naznačen stav nachlazení či jiného podobného
onemocnění. Až poté, co žena předá muži propagovaný přípravek Trimun, dojde k jeho
uzdravení, neboť muž se usměje, vymizí příznaky nachlazení jako je únava či rýma a následně
si muž se ženou vesele povídají. Příběh je podpořen grafickým znázorněním tak, že stav mužova
nachlazení či jiného obdobného onemocnění je zobrazen v šedivých odstínech (tento obrázek
je následně červeně přeškrtnut), zatímco stav jeho uzdravení je vyobrazen v postupném
vybarvování obrazu, to v okamžiku kdy žena předává muži přípravek Trimun. Léčivý účinek
přípravku je podpořen též zvukovou složkou reklamy. Přípravek je prezentován jako „pomoc proti
následkům nevlídného počasí“. Současně se v reklamě uvádí: „Běžná cena těchto tablet je tři sta čtyřicet
korun, pokud si objednáte právě teď, cena je pouhých dvě stě devadesát korun“.
[3] Reklamní spot měl vyvolávat dojem o léčebném, potažmo preventivním účinku
potraviny – doplňku stravy, neboť vyléčil staršího muže z nachlazení nebo jiného podobného
onemocnění. Spotřebitele uvádí v omyl též tím, že deklaruje preventivní účinek doplňku stravy.
Shora popsané skutečnosti ve spojení s jednotlivými sděleními obsaženými v reklamě
(například: „Se stoupajícím věkem se naše imunita zhoršuje. Jak předcházet nepříjemnostem a vyhnout
se pobytu v posteli? Představujeme cucavé tabletky Trimun. Kvalitní doplněk stravy, který pomáhá nemocem
předcházet.“) jednoznačně vyvolávají dojem, že užíváním tabletek Trimun lze předcházet
nejrůznějším onemocněním, a tedy že přípravek slouží jako prevence před nemocemi. O tom
svědčí též slogan „Cucavé tablety Trimun, pro váš zdravý život“, jímž je celý reklamní spot zakončen.
[4] Ve vztahu k tvrzenému porušení §2 odst. 1 písm. c) zákona o regulaci reklamy
je nezbytné zmínit, že právní úprava §4, §5 a §5a zákona o ochraně spotřebitele je výsledkem
implementace směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2005/29/ES (tzv. směrnice o nekalých
obchodních praktikách), jejímž cílem je zajištění vysoké společné úrovně ochrany spotřebitelů,
tj. ochrana před následky nekalých obchodních praktik, jež přímo poškozují ekonomické zájmy
spotřebitelů. Jmenované cíle jsou bezesporu vlastní také zákonu o ochraně spotřebitele, což plyne
již z jeho názvu, jakož i z důvodové zprávy k zákonu.
[5] V případě posuzování určitého sdělení jako klamavé obchodní praktiky jsou správní
orgány povinny vedle samotné existence klamavé obchodní praktiky prokázat též její způsobilost
podstatně ovlivnit rozhodování průměrného spotřebitele do té míry, že může učinit
obchodní rozhodnutí, které by jinak neučinil (srov. rozsudek NSS ze dne 19. 11. 2015,
č. j. 2 As 218/2015 - 62). Zatímco český zákonodárce při implementaci dotčené směrnice
tento znak v §5 zákona o ochraně spotřebitele explicitně nezmínil, směrnice o nekalých
obchodních praktikách výslovně stanovuje, že jedním ze znaků klamavých obchodních praktik
je to, že tato jednání či opomenutí způsobují nebo mohou způsobit, že průměrný spotřebitel
učiní rozhodnutí o obchodní transakci, které by jinak neučinil (viz čl. 6 a čl. 7 směrnice).
[6] Takto žalovaná v nyní posuzované věci postupovala, přičemž soud se ztotožnil s jejím
hodnocením, že výše popsané jednání bylo způsobilé podstatně ovlivnit
rozhodování průměrného spotřebitele do té míry, že tento mohl učinit či učinil obchodní
rozhodnutí, které by jinak neučinil.
[7] Stěžovatelka jednoznačně vystavěla své reklamní sdělení na skutečnosti, že jí uváděná
cena je nižší než v běžném obchodě, aniž by však uvedla, že takto míní cenu bez přidaného
poštovného, ačkoli po jeho započtení se výsledná cena dostala nad jí prezentovanou výši
ceny v běžné obchodní síti. Takové tvrzení mohlo ve spotřebiteli vyvolat dojem, že tablety
Trimun může prostřednictvím uvedeného telefonního čísla získat za 290 Kč, přičemž už nebyl
obeznámen s tím, že k uvedené ceně je automaticky přičítáno také poštovné ve výši 120 Kč,
tudíž lze ve skutečnosti jedno balení tablet Trimun tímto způsobem získat za minimální cenu
410 Kč, což je cena o 70 Kč vyšší než cena v běžné obchodní síti.
[8] Z toho vyplývá, že posuzovaný spot uváděl zákazníka v omyl za účelem ovlivnění
jeho rozhodnutí o koupi. Proto dle soudu došlo k naplnění definice klamavé obchodní
praktiky dle §5 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně spotřebitele. Navíc soud musí souhlasit
se žalovanou, že pokud by stěžovatelka správně uváděla konečnou cenu nabízeného výrobku
(tedy i s poštovným), bylo by rozhodnutí diváka velmi pravděpodobně odlišné, resp. jeho úsudek
při koupi by byl jiný.
[9] Z hlediska výše uloženého trestu soud uvedl, že §8a odst. 6 písm. c) zákona o regulaci
reklamy umožňoval uložit pokutu až ve výši 5 000 000 Kč, přičemž pokuta byla nakonec
uložena ve výši 400 000 Kč, tzn. v dolní relaci dané sankce. Soud již z tohoto ohledu neshledal
uloženou pokutu za nepřiměřeně vysokou.
[10] Žalovaná se v napadeném rozhodnutí náležitě vypořádala s jednotlivými hledisky,
která jsou významná pro stanovení výše pokuty a její úvahy jsou popsány dostatečně
srozumitelným, určitým a logickým způsobem, takže soud neshledal důvodným zasahovat
do diskreční pravomoci správního orgánu. Nelze také odhlédnout od skutečnosti, že sankce
má mít kromě funkce preventivní také funkci represivní, přičemž uložení pokuty v dotčené výši
zcela jistě splnilo vůči žalobkyni represivní funkci pokuty, a to jako trest (negativní
zásah do majetkové sféry žalobkyně) za rozhodně nikoli bagatelní protiprávní jednání,
jehož se dopustila.
[11] K námitce, kterou stěžovatelka vznesla ve vyjádření ze dne 28. 11. 2017 (začala nově
namítat, že ji nelze považovat za zadavatele reklamy) městský soud uvedl, že se jí nemohl
zabývat. Takovou námitku totiž neuplatnila ve lhůtě pro podání žaloby (§71 odst. 2 s. ř. s.).
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření ke kasační stížnosti
[12] Stěžovatelka brojí proti rozsudku městského soudu kasační stížností dle
§103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[13] Obsáhle pod body I a ž IV kasační stížnosti městskému soudu vytýká, že se nezabýval
žalobním tvrzením, že ji nelze považovat za zadavatele reklamy. Popisuje skutkové i právní
důvody, pro které nebyla zadavatelem sporné reklamy, vysvětluje okolnosti původně
neprofesionálního zastupování. Tímto tvrzením se měl soud v daném konkrétním případě
zabývat i přesto, že bylo uplatněno až po uplynutí lhůty k podání žaloby (§71 odst. 2 s. ř. s.).
K tomu poukázala na závažnost uvedeného tvrzení, na pochybení její původní zástupkyně,
která jí byla doporučena ze strany ŠLÁGR TV, na proces předcházející odvysílání reklam,
na judikaturu rozšířeného senátu týkající se pasivity obviněného ve správním řízení (usnesení
rozšířeného senátu ze dne 2. 5. 2017, č. j. 10 As 24/2015 - 71). Je přesvědčena,
že nešlo o nezákonné rozšíření žalobního bodu, ale o jeho omezení. Nevypořádáním této
námitky soud porušil její právo na spravedlivý proces.
[14] Městský soud nesprávně zhodnotil klamavost obchodní praktiky.
Každý spotřebitel byl při telefonickém objednávání informován o navýšení ceny
(o poštovné a balné), a mohl se tedy rozhodnout, zda produkt zakoupí. Bližší informace o ceně
produktu mohl spotřebitel získat i na internetových stránkách, které byly uvedeny v reklamě
(www.123vitaminy.cz).
[15] Neztotožňuje se ani se závěry ohledně chování průměrného spotřebitele. Schopnost
spotřebitele kriticky zhodnotit obsah reklamního sdělení je třeba posuzovat z pohledu
průměrného spotřebitele ve smyslu unijního práva a rozhodnutí Soudního dvora. V tomto
smyslu je průměrný spotřebitel osobou, která je průměrně informovaná, pozorná a rozumná.
[16] Likvidační dopad pokuty na své podnikání dokládá tím, že je nestátní
zdravotnické zařízení, jehož ekonomická stránka je zatížena obchodními a investičními závazky,
jakož i nákladným provozem. Uvádí, že jí byly uděleny další pokuty v celkové výši 1 200 000 Kč,
a to přesto, že ani v těchto případech nebyla zadavatelem reklamy.
[17] Navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení.
[18] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkazuje na skutkově a právně obdobnou věc,
ve které stěžovatelka u Nejvyššího správního soudu nesupěla (viz rozsudek
NSS ze dne 18. 1. 2018, č. j. 8 As 260/2017 - 53). Po obsáhle rekapitulaci dosavadního řízení
vyslovila souhlas se závěry městského soudu. Zdůraznila, že stěžovatelka nepřípustně rozšířila
žalobu téměř tři roky po jejím podání, ke svým tvrzením nepřinesla žádné důkazy. Tvrzená
nesprávná resp. neprofesionální obhajoba je pro posouzení včasnosti námitky zcela irelevantní.
Žalovaná reklamu posoudila jako klamavou z toho důvodu, že je v ní uveden sice pravdivý údaj,
ale již bez uvedení zcela zásadní informace, že k ceně bude připočteno poštovné a balné. Takto
prezentovaná informace byla s to uvést spotřebitele v omyl o skutečné ceně nabízeného
výrobku. Pochybení nemůže být zhojeno tím, že by se spotřebitel mohl správné informace
dozvědět později. K chování průměrného spotřebitele uvádí, že spot hodnotila z hlediska
tzv. zranitelné skupiny spotřebitelů, kteří mohou být zranitelní mimo jiné s ohledem na jejich
věk. Podrobně odůvodnila, proč má za to, že programová skladba a obsah vysílání na programu
ŠLÁGR TV je primárně zacílen na starší generaci. Na tu míří i samotný sporný spot. Pokuta
uloženou ve výši 400 000 Kč ze zákonného rozmezí 5 000 000 Kč nepovažuje za likvidační.
[19] Žalovaná navrhla kasační stížnost zamítnout.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[20] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
přípustná, a stěžovatelka je řádně zastoupena dle §105 odst. 2 s. ř. s. Poté přezkoumal napadený
rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a odst. 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[21] Převážná část kasační stížnosti směřuje proti postupu městského soudu,
který se pro opožděnost odmítl věcně zabývat tvrzením, že stěžovatelka nebyla zadavatelem
reklamy. Stěžovatelka na jedné straně sama uznává, že toto tvrzení a související okolnosti
uplatnila po lhůtě uvedené v §71 odst. 2 s. ř. s. (viz část. II. kasační stížnosti). Na druhé straně
označuje postup městského soudu za formalistický. Namítá, že jde o závažné tvrzení a obsáhle
zdůvodňuje, proč nemohla být zadavatelem.
[22] V prvé řadě je nutno konstatovat, že většina kasačních námitek se míjí s rozhodovacími
důvody městského soudu. Stěžovatelka byla povinna namítat, že sporné tvrzení buď uplatnila
včas, popřípadě, že jde o námitku, pro kterou zákonem stanovená koncentrace řízení (§71 s. ř. s.)
nemůže platit. Otázka, zda byla či nebyla zadavatelem sporné reklamy, není předmětem sporu.
Námitky pod bodem IV. kasační stížnosti jsou ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustnými.
[23] Ze soudního spisu Nejvyšší správní soud ověřil, že žalobou napadené rozhodnutí bylo
stěžovatelce doručeno dne 30. 7. 2014, lhůta pro případné rozšíření žalobních tvrzení uplynula
dne 30. 9. 2014.
[24] V žalobě, kterou stěžovatelka podala těsně před uplynutím dvouměsíční lhůty
dne 29. 9. 2014, napadenému rozhodnutí vytýkala nesprávné hodnocení reklamy z hlediska
deklarace léčebného účinku, nekalé obchodní praktiky, nepřezkoumatelnost správního
rozhodnutí a nezákonnou výši pokuty. Z obsahu žaloby soud dále ověřil, že stěžovatelka
pod bodem II. uvedla, že „[ž]alobce činí nesporným, že je zadavatelem obchodního sdělení
specifikovaného v rozhodnutí žalovaného (dále jen obchodní sdělení)“. Je tedy zřejmé, že zcela opačné
tvrzení nemohlo být rozhojněním původní žalobní argumentace. Nejedná se ani o namítané
omezení žalobního bodu, neboť omezení rozsahu žaloby znamená, že původně vznesené otázky
již žalobce nečiní před soudem spornými. Tvrzení, dle kterého naopak zadavatelem reklamy
nebyla, bylo poprvé uplatněno ve vyjádření stěžovatelky ze dne 28. 11. 2017, tj. více jak tři
roky po uplynutí zákonem stanovené lhůty pro podání, resp. rozšíření žaloby.
[25] Umožňuje-li soudní řád správní rozšířit žalobní body pouze ve lhůtě pro podání žaloby,
nelze městskému soudu vytýkat, že se zjevně nově opožděně uplatněnou námitkou věcně
nezabýval (srov. rozsudek rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78,
č. 2162/2011 Sb. NSS, kde se uvádí: „Smyslem uvedení žalobních bodů [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]
je jednoznačné ustavení rámce požadovaného soudního přezkumu ve lhůtě zákonem stanovené k podání žaloby.“
[26] Ze soudního řádu správního nelze dovodit, že by stěžovatelkou uváděné důvody
(závažnost nově uplatněného žalobního bodu, pochybení na straně původní zástupkyně atp.)
umožňovaly prolomení §71 odst. 2 s. ř. s. Ostatně stěžovatelka ani žádnou právní
argumentaci v tomto smyslu neuvedla. Odkaz na rozšířený senát ve věci sp. zn. 10 As 24/2015
je zjevně nedůvodný, neboť předmětem sporu není pasivita stěžovatelky v řízení před žalovanou,
ale včasnost uplatněné námitky v řízení před městským soudem.
[27] Vypořádání zjevně opožděné námitky nemá za následek porušení práva na spravedlivý
proces. Naopak vedlo by k jeho porušení, neboť by soud nad rámec zákona zvýhodnil
jednu z procesních stran, které si však jsou před soudem zásadně rovny. Soudní řád
správní umožňuje správním soudům zabývat se (s výjimku zásadních vad řízení - viz např. §109
odst. 4 s. ř. s.) pouze žalobními body, které byly uplatněny ve lhůtě pro podání žaloby (viz
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2004, č. j. 4 Azs 3/2004 - 48, ze dne
29. 4. 2010, č. j. 9 As 32/2010 - 75, ze dne 12. 9. 2017, č. j. 6 Ads 268/2016 - 126, či ze dne
21. 10. 2016, čj. 8 As 27/2016 - 62).
[28] Ostatně Nejvyšší správní soud již ve stěžovatelčině skutkově zcela obdobné
právní věci svůj náhled na tuto totožnou námitku vyjevil (srov. rozsudky NSS ze dne 18. 1. 2018,
č. j. 8 As 260/2017 - 53, či ze dne 9. 3. 2018, č. j. 7 As 32/2018 - 30). Od již zaujatých závěrů
nemá nyní rozhodující senát žádný důvod se odchýlit.
[29] Městský soud se nedopustil pochybení ani při věcném posouzení reklamy.
Závěr, že reklama mohla ve spotřebiteli vyvolat (mylný) dojem, že produkt může získat
za 290 Kč, je správný. Spotřebitel nebyl obeznámen s tím, že k uvedené ceně je automaticky
přičítáno také poštovné a balné ve výši 120 Kč, tudíž jedno balení Trimun lze fakticky získat
za minimální cenu 410 Kč (tj. o 70 Kč více než na běžném trhu).
[30] Okolnost, že každý spotřebitel byl při telefonickém objednávání (popř. na internetových
stránkách zmíněných v reklamě) informován o navýšení ceny, a mohl se tedy rozhodnout,
zda produkt objedná či nikoliv, je irelevantní. Klamavost reklamy je nutno hodnotit
k okamžiku jejího odvysílání, nikoliv ve vztahu k později sděleným informacím. Opačný výklad
by vedl k faktické nemožnosti potrestat zadavatele reklamy a ve svém důsledku by umožnil,
že v reklamě by mohly být uvedeny jakékoliv klamavé údaje s pouhým odkazem na další (aktuálně
nezveřejněné) podmínky, které by ale danou nabídku významně měnily a spotřebitele uváděly
do zjevně nevýhodné pozice. Takový výklad by odporoval uvedenému účelu směrnice o nekalých
obchodních praktikách a judikatuře Nejvyššího správního soudu.
[31] Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu nelze po spotřebiteli spravedlivě
požadovat, aby u každého výrobku či služby zkoumal, zda uvedená cena je cenou konečnou
(rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2006, č. j. 3 As 37/2005 - 59, a ze dne
2. 4. 2015, č. j. 7 As 243/2014 - 22). Informace o ceně musí být spotřebiteli přístupné okamžitě
bez toho, že by byl nucen činit jakýkoliv úkon směřující k jejímu zjištění (srov. rozsudky NSS
ze dne 2. 4. 2015, č. j. 7 As 243/2014 - 22, ze dne 19. 8. 2010, č. j. 1 As 46/2010 - 79, a rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2006, č. j. 11 Ca 203/2005 - 30, č. 898/2006 Sb. NSS).
V posledně citovaném rozsudku soud uvedl, že musí jít o informace: „které jsou zákazníkovi
(spotřebiteli) přístupné okamžitě bez toho, že by byl zákazník nucen činit jakýkoliv úkon směřující ke zjištění
ceny zcela konkrétního výrobku.“
[32] Dále lze odkázat na rozsudek ze dne 20. 2. 2015, č. j. 7 As 152/2014 - 28, ve kterém NSS
dospěl k závěru, že ochrana je spotřebiteli „poskytována již v okamžiku jeho prvního
kontaktu s nabídkou prodávajícího, neboť cena je výchozí a určující informací, jež dále determinuje postup
spotřebitele při výběru zboží. Nelze tedy akceptovat stěžovatelovu argumentaci, že zájemci o koupi zboží jsou
informováni o jeho skutečné ceně v průběhu objednacího procesu dříve, než učiní závaznou objednávku. Spotřebitel
má totiž právo být již od úvodní části webové prezentace seznámen se skutečnou, tj. konečnou cenou, kterou bude
muset za nabízené zboží zaplatit, a nesmí být k zahájení objednacího procesu lákán na základě ceny, za níž
není možné zboží ve skutečnosti koupit. Stěžovateli v daném případě nic nebránilo, aby u předmětného
nabízeného zboží uvedl již od počátku cenu, za kterou jej lze zakoupit, tj. včetně povinného příslušenství.“
[33] Výše uvedené závěry platí tím spíše u reklamy šířené televizním vysíláním.
Např. podle rozsudku zdejšího soudu ze dne 21. 10. 2010, č. j. 9 As 38/2010 - 71, u takové
reklamy adresát „nemá možnost přijímat informace o nabízeném produktu po dobu, jakou by si sám zvolil,
jako je tomu např. u tištěných médií. V televizním vysílání je každému reklamnímu sdělení vyhrazen pouze
určitý omezený (relativně velmi krátký) časový úsek, zpravidla v řádu desítek sekund. Tím spíše vyvstává potřeba
akcentovat požadavek na úplnost a jednoznačnost sdělovaných informací, aby reklama nepůsobila klamavě
(resp. nenaplnila znaky nekalé obchodní praktiky).“
[34] Z judikatury správních soudů navíc vyplývá, že spotřebitel nemusí uskutečnit
nákup, aby učinil rozhodnutí o obchodní transakci. K ovlivnění spotřebitele může dojít ještě
před uskutečněním nákupu (viz rozsudky NSS ze dne 22. 2. 2017, č. j. 3 As 35/2016 - 41,
ze dne 23. 10. 2014, č. j. 7 As 110/2014 - 52). Ke stejným závěrům dospěla i odborná literatura,
podle níž „Obchodní praktika je nekalá bez ohledu na to, zda spotřebitel daný výrobek nebo službu nakonec
koupí, nebo ne. (…) Nekalé praktiky se totiž vztahují na všechny fáze obchodu a rovněž na všechna rozhodnutí
ohledně koupi která spotřebitel učinil (…) Jak je uvedeno v Pokynech k provedení/uplatňování směrnice
2005/29/ES nekalých obchodních praktikách (…) rozhodnutí o obchodní transakci zahrnují široké pojetí
tohoto pojmu a je za něj potřeba považovat všechny možné (i ty nejběžnější) činnosti, které spotřebitelé
vykonávají v souvislosti s nabídkou výrobku nebo služeb. Tato rozhodnutí tedy zahrnují (…)
např. rozhodnutí o cestě do provozovny podnikatele, rozhodnutí vstoupit do obchodu (např. po přečtení reklamy
ve výloze nebo kdekoli na ulici), rozhodnutí souhlasit s předvedením výrobku podnikatelem nebo rozhodnutí
pokračovat v procesu objednávání výrobku nebo služeb na internetu“ (VÍTOVÁ, Blanka.
Zákon o ochraně spotřebitele: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016. Komentáře Wolters
Kluwer. ISBN 978-80-7478-984-7.).
[35] Namítaná povinnost posuzovat schopnost spotřebitele kriticky zhodnotit obsah
reklamního sdělení ve smyslu unijního práva a rozhodnutí Soudního dvora s tím, že v tomto
smyslu je průměrný spotřebitel osobou, která je průměrně informovaná, pozorná a rozumná,
je obecnou proklamací, kterou nemá jak kasační soud přezkoumat.
[36] V obecné rovině lze proto konstatovat, že právě touto optikou městský soud v souladu
s judikaturou NSS na průměrného spotřebitele nahlížel. V rozsudku ze dne 17. 1. 2014,
č. j. 4 As 98/2013 - 88, soud uvedl, že: „Průměrnost spočívá ve vyloučení extrémních poloh: na jedné straně
se nejedná o spotřebitele, který by měl být nesoudný, a proto je zapotřebí jej chránit jako malé
dítě, aby se mu náhodou něco nestalo, protože nemá vlastní rozum a je závislý toliko na tom, co za něj rozhodne
moudře správní orgán, na druhé straně se ovšem ani nejedná o osobu natolik kritickou, která by byla zcela
imunní vůči reklamním sdělením, jak stěžovatelka uvádí. Chování průměrného spotřebitele je zajisté reklamou,
zejména pak televizní, ovlivňováno, v opačném případě by výrobci doplňků stravy i jiného zboží nevynakládali
na reklamu vysoké prostředky, jak v reálném světě činí (…).“
[37] Nad rámec rozhodovacích důvodů lze odkázat i na přiléhavé vyjádření žalované,
že reklama primárně cílila na zákazníky vyšší věkové kategorie, u kterých lze předpokládat horší
zapamatování si internetové stránky, resp. obtížnější vyhledávání informací na internetu.
Reklama mohla působit klamavě i na běžného průměrného diváka, natož pak na staršího diváka,
který již nedisponuje takovou mírou obezřetnosti a pozornosti.
[38] Obdobně je i námitka napadající likvidační charakter pokuty obecnou proklamací
stěžovatelky, která je jen obtížně přezkoumatelná. Skutečnost, že stěžovatelce byly v jiných
řízeních uloženy další pokuty, sama o sobě nevypovídá nic o likvidačním charakteru pokuty,
uložené v projednávané věci. Na zákonnosti napadeného rozsudku nemůže nic změnit ani ničím
nepodložené tvrzení, že stěžovatelka má obchodní a investiční závazky a nákladný provoz.
Nejvyšší správní soud se zcela ztotožňuje se závěrem městského soudu, dle kterého byla
stěžovatelce uložena pokuta na dolní hranici zákonného rozmezí a její výše byla řádně
odůvodněna.
IV. Závěr a náklady řízení
[39] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s.
podanou kasační stížnost zamítl. O věci rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst.
2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
[40] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., dle kterých nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v soudním řízení úspěch neměla,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, která měla ve věci úspěch, soud náhradu
nákladů řízení nepřiznal, neboť jí v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné
úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. března 2018
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu