ECLI:CZ:NSS:2017:3.AS.35.2016:41
sp. zn. 3 As 35/2016 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobkyně:
Mountfield a. s., se sídlem Mirošovická 697, Mnichovice, proti žalovanému: Ministerstvo
průmyslu a obchodu, se sídlem Na Františku 32, Praha 1, o přezkoumání rozhodnutí
žalovaného ze dne 30. 9. 2013, č. j. 34594/13/41220, PID MIPOX01QN5WT, o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2016,
č. j. 48 A 2/2013 - 67,
takto:
I. Kasační stížnost se z a m ít á .
II. Žádnému z účastníků se ne př iz ná vá náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
Rozhodnutím Krajského úřadu Středočeského kraje (dále jen „správní orgán prvního
stupně“) ze dne 20. 6. 2013, č. j. 088306/2013/KUSK (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“),
byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 160.000 Kč za spáchání správního deliktu podle §8a
odst. 2 písm. d) zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona
č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o regulaci reklamy“), spočívajícího v zadání reklamy, která je nekalou obchodní
praktikou podle §4 odst. 1 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a která je zakázána
v §2 odst. 1 písm. c) zákona o regulaci reklamy, neboť zadala obchodní sdělení ve formě
informačního elektronického zpravodaje („newsletter“) k podpoře prodejní akce „Povánoční
výprodej za 1/3 ceny“ probíhající od 9. 1. 2013 do 20. 1. 2013, které bylo šířeno dne 9. 1. 2013
prostřednictvím elektronické pošty na e-mailové adresy zákazníků, přičemž uspořádáním t extové
a grafické části newsletteru spolu s kontextem použitých termínů a frází pro upoutávky na slevy
mohl být adresát reklamy uveden v omyl a mohl nabýt dojmu, že nejen 22 prezentovaných
modelů zboží, ale i ostatní modely zmiňované v letáku jsou k dispozici za 1/3 ceny, přestože
ve skutečnosti tomu tak nebylo.
Rozhodnutím žalovaného ze dne 30. 9. 2013, č. j. 34594/13/41220, PID
MIPOX01QN5WT, bylo odvolání žalobkyně proti prvostupňovému rozhodnutí zamítnuto
a toto rozhodnutí bylo potvrzeno.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2016, č. j. 48 A 2/2013 – 67,
byla následně zamítnuta žaloba žalobkyně proti přezkoumávanému rozhodnutí žalovaného,
když krajský soud neshledal jednotlivé námitky žalobkyně důvodnými; stejně tak neshledal
opodstatněným ani návrh žalobkyně na moderaci uloženého trestu ve smyslu §78 odst. 2 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
II.
Obsah kasační stížnosti a navazujícího vyjádření žalovaného
II. A.
Kasační stížnost
Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou
kasační stížnost, v níž uplatnila důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Nesouhlasí
předně se závěrem krajského soudu, že absence výčtu pokladů v odůvodnění prvostupňového
rozhodnutí není natolik podstatnou vadou řízení, že by měla za následek nezákonnost
rozhodnutí. Není totiž zřejmé, ze kterých provedených důkazních prostředků vyvodil správní
orgán prvního stupně konkrétní skutková zjištění. Tato vada způsobuje dle názoru stěžovatelky
nepřezkoumatelnost prvostupňového rozhodnutí (v této souvislosti poukázala na závěry
Nejvyššího správního soudu vyjádřené v jeho rozsudku vydaném pod č. j. 4 Azs 55/2003 – 51).
Stěžovatelka dále vyjádřila přesvědčení, že ve správním řízení byla porušena zásada zákazu
sebeobviňování, když jí výzvami ze dne 20. 2. 2013 a ze dne 14. 3. 2013 byla pod hrozbou sankce
200.000 Kč uložena povinnost předložit správnímu orgánu požadovaný reklamní materiál,
vyjádřit se k podnětu, sdělit, kdo je zadavatelem a zpracovatelem daného reklamního materiálu,
poskytnout informaci, komu byl newsletter určen, jaký byl počet jeho adresátů a jak dlouho
a jakým způsobem byl šířen. Stěžovatelka má za to, že uvedené informace byly získány
pod nátlakem a v rozsahu překračujícím rámec skutečností nutných pro rozhodnutí, zda zahájit
správní řízení, či nikoliv. Stěžovatelka přitom kromě vyobrazení reklamy neměla povinnost
uchovávat žádnou z požadovaných informací a dokumentů. Správní orgán neodkazoval
ani na své oprávnění podle §7a zákona o regulaci reklamy, ve smyslu kterého měl konat.
Minimálně v době první žádosti navíc nemohl mít postaveno najisto, kdo je skutečným
zadavatelem reklamy, a proto s ohledem na znění §7a a §7d zákona o regulaci reklamy hrozil
stěžovatelce pokutou za neposkytnutí součinnosti neoprávněně. Z uvedených důvodů
by k prvním dvěma vyjádřením stěžovatelky nemělo být dle jejího názoru přihlíženo. Žalovaný
pak pochybil, když nedoplnil dokazování k ověření zjištěných skutečností. Vyjádření stěžovatelky
byla navíc opakovaně použita v její neprospěch – k vyvrácení a zpochybnění jejích pozdějších
námitek [stěžovatelka zde odkázala na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva („ESLP“)
ve věci Saunders proti Spojenému království, č. 19187/91].
Stejně tak stěžovatelka nesouhlasí s formou zjišťování informací, když tyto byly získávány
před zahájením správního řízení a mimo proces kontroly podle zákona č. 255/2012 Sb.,
o kontrole (kontrolní řád). Mimo kontrolu i správní řízení využíval správní orgán prvního stupně
opakovaně zvláštního institutu §7a zákona o regulaci reklamy a vyžadoval podklady a dokonce
i vyjádření stěžovatelky, čímž byl dle jejího názoru obcházen správní i kontrolní řád. Stěžovatelka
má za to, že získá- li správní orgán důvodné podezření z porušení určité zákonné povinnosti,
měl by zahájit kontrolu a dále zjišťovat rozsah, způsob a okolnosti porušení příslušné zákonné
povinnosti v jejím režimu, případně přímo v režimu správního řízení, a to zejména kvůli
tomu, aby byla garantována procesní práva dotčeného subjektu. Již v této fázi totiž stěžovatelka
měla práva obviněného (v této souvislosti odkázala na rozsudek ESLP ve věci Gerdzhikov
proti Bulharsku, č. 41008/04). Při použití postupu podle §7a zákona o regulaci reklamy
(jenž je svou povahou ustanovením hmotněprávním) mimo jakýkoliv formalizovaný proces
tak stěžovatelka nedisponovala právy, které ji garantuje kontroln í, resp. též správní řád
(např. nahlížení do spisu, namítnutí podjatosti úřední osoby, informování o průběhu řízení atd.),
čímž došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces.
Stěžovatelka dále poukázala na skutečnost, že §7 odst. 2 zákona o regulaci reklamy,
ve znění účinném do 31. 12. 2013, obsahoval povinnost orgánu dozoru řídit se při výkonu
dozorové činnosti části třetí zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole. Zrušení tohoto ustanovení
bylo nicméně důvodovou zprávou odůvodněno jeho duplicitou; stále tak dle názoru stěžovatelky
platí povinnost správního orgánu prvního stupně postupovat při zjišťování, jak je dodržován
zákon o regulaci reklamy, dle kontrolního řádu, a to zejména na základě jeho ustanovení §1 a 2.
Jelikož v projednávané věci nebylo postupováno v rámci zákonem stanoveného procesního
postupu, ke všem podkladům pro napadené rozhodnutí, které byly správnímu orgánu prvního
stupně poskytnuty stěžovatelkou prostřednictvím jejích prvních dvou vyjádření, by nemělo
být přihlíženo.
Stěžovatelka se neztotožňuje ani se závěrem krajskéh o soudu, že správní orgány
byly oprávněny přihlédnout při ukládání pokuty k recidivě. Správní orgán prvního stupně
překročil dle jejího názoru meze správního uvážení, které mu stanovuje zákon, neboť podle §8b
odst. 2 zákona o regulaci reklamy platí, že při určení výměry pokuty právnické osobě se přihlédn e
k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům
a k okolnostem, za nichž byl spáchán. Zákon tedy obsahuje jedno kritérium (taxativní výčet),
ke kterému může správní orgán v rámci stanovení výše pokuty přihlížet, a to záv ažnost správního
deliktu. Dále zákon stanoví demonstrativní výčet skutečností, které konkrétní závažnost určují.
Recidiva nicméně dle názoru stěžovatelky neovlivňuje závažnost konkrétního správního deliktu,
pro který je vůči pachateli aktuálně vedeno správ ní řízení. Stejně tak se stěžovatelka domnívá,
že k recidivě by se nemělo přihlížet ani z důvodu, že ji je nutno zahrnout pod kritérium
míry zavinění (jak dovodil i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku sp. zn. 6 As 23/2009), které
by se podle judikatury zdejšího soudu (sp. zn. 6 As 25/2006) v případě deliktů vyplývajících
ze zákona o regulaci reklamy nemělo při ukládání pokuty brát v úvahu.
V další části kasační stížnosti stěžovatelka krajskému soudu v ytkla, že se nevypořádal
s její žalobní námitkou spočívající v tvrzení o nepřezkoumatelnosti úvahy správního orgánu
prvního stupně, který uložil sankci za předmětný správní delikt ve výši dvojnásobku sankce
uložené stěžovatelce v případě předcházejícího porušení téže povinnosti. Stěžovatelka považuje
zvolený způsob stanovení pokuty za nepřípustný, neboť navazuje uvážení o výši pokuty ukládané
v současném případě na specifické znaky, závažnost a nebezpečnost skutku, který stěžovatelka
spáchala v minulosti. Správní orgán prvního stupně tak vyšel ze závěru, že oba skutky byly stejně
závažné, aniž by blíže zkoumal závažnost současného skutku. Odůvodnění prvostupňového
rozhodnutí ani nekonkretizuje specifické znaky tohoto případu (s výjimkou počtu e-mailových
adres a recidivy). Ze správního spisu současně nevyplývá, na jaké konkrétní dřívější rozhodnutí
se správní orgán prvního stupně odvolává (citace rozhodnutí dnem vydání, číslem jednacím
a označením orgánu, který je vydal). Jelikož krajský soud se uvedenými námitkami nezabýval,
jeho rozsudek je dle názoru stěžovatelky zatížen vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek
důvodů. Stejně tak se krajský soud opomněl vypořádat s námitkou porušení zásady zákazu
dvojího přičítání; stěžovatelka totiž správnímu orgánu prvního stupně vytýkala, že při hodnocení
kritérií rozhodných pro určení výše pokuty vzal v potaz skutečnosti rozhodné pro naplnění znaků
samotné skutkové podstaty předmětného správního deliktu [konkrétně stěžovatelka odkazuje
na následující formulaci z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí: „ke způsobu spáchání deliktu
došlo protiprávním jednáním spočívajícím v zadání reklamy, která je v rozporu s ustanovením §2 odst. 1 písm. c)
zákona o regulaci reklamy…“].
Stěžovatelka nesouhlasí rovněž se závěrem krajského soudu, že zahlazení odsouzení
není překážkou toho, aby bylo v pozdějším rozhodnutí přihlédnuto k recidivě (v této souvislosti
se odvolává především na právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího správního soudu
č. j. 8 As 82/2010 – 55, jenž byl dle stěžovatelky krajským soudem nesprávně aplikován).
Stěžovatelka je naopak přesvědčena, že správní orgány neměly a nemohly přihlédnout
ke skutkům spáchaným v minulosti, neboť od posledního z nich uplynuly do doby,
v níž byl spáchán skutek v projednávané věci, více než dva roky. Na základě analogické aplikace
trestního práva by přitom došlo k „zahlazení odsouzení“ (jehož důsledkem je i nemožnost založit
recidivu) již po jednom roku od spáchání posledního skutku.
Stěžovatelka následně poukázala na dle jejího názoru zásadní vadu správního řízení,
když ve správních rozhodnutích zcela absentuje úvaha o tom, jaká váha s ohledem na výši pokuty
byla připsána okolnostem, za nichž byl správní delikt spáchán. Následek spáchání správního
deliktu stěžovatelky byl rozebrán velice povrchně, v rozsahu jediné věty. Výše uložené pokuty
přitom musí být v každém jednotlivém rozhodnutí zdůvodněna způsobem, který nepřipouští
rozumné pochyby o tom, že odpovídá konkrétním okolnostem individuálního případu. Správní
orgány nicméně popsané povinnosti v předmětném správním řízení nedostály a výši uložené
pokuty neodůvodnily (resp. jen velmi omezeně) způsobem vyžadovaným judikaturou Nejvyššího
správního soudu (rozsudky č. j. 4 As 51/2007 – 68 a č. j. 5 A 154/2002 – 51).
Další pochybení spatřuje stěžovatelka v tom, že správní orgány při úvahách o výši sankce
hodnotily pouze přitěžující okolnosti, nikoliv již okolnosti pole hčující, a to konkrétně,
že (a) vytýkané jednání mělo toliko jednorázovou povahu; (b) veškeré výrobky, na které
se nevztahoval výprodej za 1/3 ceny, bylo možné pořídit se slevou 40 – 60 %, a míra ovlivnění
informovaného rozhodování spotřebitele tudíž nemohla být až natolik závažná, jak by tomu bylo,
kdyby zbylé zboží bylo bez jakékoliv slevy; (c ) správní orgán prvního stupně obdržel pouze
jedinou stížnost spotřebitele, zjištěná škoda způsobená spotřebitelům (resp. prokázaná škoda,
která má oporu ve spisovém materiálu) tak nemohla být vyšší než několik stovek korun,
což je vzhledem k výši ukládané pokuty výrazný nepoměr; (d) reklama byla šířena pouze omezené
a přesné určitelné skupině adresátů; a že (e) součástí reklamy byly i hypertexto vé odkazy
na webové stránky stěžovatelky, ve kterých byl přesný seznam vše ch výrobků a jejich ceny,
resp. poskytované slevy.
V samotném závěru kasační stížnosti vyjadřuje stěžovatelka nesouhlas též s hodnocením
otázky, zda průměrný spotřebitel měl a mohl z reklamního materiálu jako celku dovodit,
že za 1/3 ceny nejsou prodávány všechny nabízené výrobky. Stěžovatelka setrvala na svém
stanovisku, že pro střednictvím hypertextových odkazů se součástí reklamní nabídky stala
také podstatná část jejích oficiálních webových stránek. Nelze se dle jejího názoru ztotožnit
ani s názorem, že průměrný internetový spotřebitel nemá důvod „kliknout“ na hypertextový
odkaz uvedený v reklamním sdělení; naopak, pokud se spotřebitel rozhodl zakoupit výrobek,
který nebyl uveden mezi 22 modely zobrazenými v newsletteru, přičemž předpokládá, že výrobek
je za 1/3 ceny, musí v každém případě „kliknout“ na odkaz, jinak by nevěděl, z jaké původní ceny
se daná 1/3 počítá. Pokud spotřebitel navštíví prodejnu bez znalosti těchto info rmací,
nelze ho dle názoru stěžovatelky označovat za průměrného spotřebitele, který má dostatek
informací a je v rozumné míře pozorný a opatrný. S ohledem na vše shora uvedené stěžovatelka
navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek i přezkoumávaná správní rozhodnutí
zrušil.
II. B.
Vyjádření žalovaného
Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 21. 3. 2016 setrval na správnosti a zákonnosti svého
rozhodnutí i postupu obou správních orgánu v rámci správního řízení. V podrobnostech
pak odkázal na odůvodnění obou správních rozhodnutí i napadeného rozsudku, s nímž
se ztotožnil. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejdříve hodnotil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že byla podána včas (§106 odsts. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou (§102 věta první
s. ř. s.) a je přípustná (§102 věta druhá a §104 s. ř. s. a contrario). Za stěžovatelku jedná
zaměstnanec mající vysokoškolské právnické vzdělání, které je vyžadováno pro výkon advokacie
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
Při přezkoumání napadeného rozsudku postupoval zdejší soud podle §109 odst. 4 s. ř. s.,
dle něhož je vázán důvody kasační stížnosti; to neplatí, bylo -li řízení před soudem zmatečné
[§103 odst. 1 písm. c)], nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné [§103 odst. 1
písm. d)], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné.
Kasační stížnost není důvodná.
III. A.
Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku
Nejvyšší správní soud se zabýval nejdříve kasačním důvodem podle §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s., tzn. nepřezkoumatelností napadeného rozsudku. Na tomto místě je vhodné připomenout,
že nepřezkoumatelnost rozhodnutí může nastat z důvodu nesrozumitelnosti nebo nedostatku
důvodů rozhodnutí. Nejvyšší správní soud již v minulosti dovodil, že rozsudek krajského
soudu lze považovat za nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost, pokud z něj nelze jednoznačně
seznat, jakým právním názorem je správní orgán po zrušení svého rozhodnutí vázán,
resp. jak má v dalším řízení postupovat, nebo pokud z něj nevyplývá, podle kterých ustanovení
a podle jakých právních předpisů byla v kontextu správní žaloby posuzována zákonnost
napadeného správního rozhodnutí, pokud je jeho odůvodnění vystavěno na rozdílných a vnitřně
rozporných právních hodnoceních téhož skutkového stavu, či pokud je jeho výrok vnitřně
rozporný nebo z něj nelze zjistit, jak vlastně soud rozhodl (viz např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 4. 2013, č. j. 6 Ads 17/2013 – 25; všechna rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu uvedená v tomto rozsudku jsou dostupná na www.nssoud.cz).
Pokud jde o nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů rozhodnutí, tato musí
být založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoli v na dílčích nedostatcích odůvodnění.
Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody.
Takovými vadami mohou být zejména případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody
o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo případy,
kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny (viz např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, nebo rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 8. 2011, č. j. 9 As 40/2011 – 51).
Zdejší soud se v minulosti opakovaně vyslovil též k určitým minimálním kvalitám,
jež musí odůvodnění soudního rozhodnutí vykazovat. Například v rozsudku ze dne 28. 5. 2009,
č. j. 9 Afs 70/2008-130, Nejvyšší správní soud vyslovil, že „[p]řestože je třeba na povinnosti
dostatečného odůvodnění rozhodnutí z hlediska ústavních principů důsledně trvat, nemůže být chápána zcela
dogmaticky. Rozsah této povinnosti se totiž může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle
okolností každého jednotlivého případu. Zároveň tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje za všech
okolností podrobnou odpověď na každý jednotlivý argument účastníka […] Podstatné podle názoru Nejvyššího
správního soudu je, aby se městský soud ve svém rozhodnutí vypořádal se v šemi základními námitkami účastníka
řízení tak, aby žádná z nich nezůstala bez náležité odpovědi. Odpověď na základní námitky však v sobě může
v některých případech konzumovat i odpověď na některé námitky dílčí a související.“ Obdobně lze odkázat
též na rozsudek ze dne 25. 3. 2010, č. j. 5 Afs 25/2009 – 98, publ. pod č. 2070/2010 Sb. NSS,
v němž byl vyjádřen názor, že „[s]oud, který se vypořádává s […] argumentací, ji nemůže
jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá […]. Na druhou
stranu podle ustálené judikatury nelze povinnost soudu řádně odůvodnit rozhod nutí chápat tak, že musí
být na každý argument strany podrobně reagováno.“
Stěžovatelka ve své kasační stížnosti konkrétně namítá, že krajský soud se nevypořádal
s její žalobní námitkou spočívající v tvrzení o nepřezkoumatelnosti úvahy správního orgánu
prvního stupně, který uložil sankci za předmětný správní delikt ve výši dvojnásobku sankce
uložené stěžovatelce v případě předcházejícího porušení téže povinnosti. Dále stěžovatelka
krajskému soudu vytýká, že se opomněl vypořádat s námitkou související se zákazem dvojího
přičítání. Stejně tak poukazuje na skutečnost, že krajský soud se blíž e nevyjádřil k její námitce,
že správní orgány nezohlednily při úvahách o výši sankce vedle přitěžujících okolností
též okolnosti polehčující.
Po posouzení předmětného kasačního důvodu nezbývá zdejšímu soudu než konstatovat,
že napadený rozsudek netrpí vadou nepřezkoumatelnosti. Jednotlivé stěžovatelčiny námitky
související s nedostatky odůvodnění napadeného rozsudku totiž souhrnně směřují k části,
v níž se krajský soud vypořádával s žalobními body týkajícími se hodnocení výše uložené pokuty.
Nejvyšší správní soud proto považuje za potřebné odkázat na tomto místě na příslušnou část
napadeného rozsudku, v níž se krajský soud předmětnými žalobními body zabýval a vyslovil
následující závěry (viz str. 10 až 11 napadeného rozsudku):
„Limit pro soudní přezkum úvahy správního orgánu, pokud jde o u rčení výše uložené pokuty, plyne
z konstantní judikatury správních soudů (viz např. rozsudek Nejvyššího správníh o soudu ze dne 11. 3. 2004,
čj. 2 Azs 8/2004-55), která v rámci otázky omezení volnosti úvah správního orgánu v mezích správního
uvážení vychází z toho, že „míra volnosti této jeho reakce je omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím
pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu. Zdejší soud
si je samozřejmě vědom i související judikatury Nejvyššího správního soudu, podle níž rozhodnutí o uložení pokuty
je nepřezkoumatelné, je-li výše pokuty odůvodněna pouhou rekapitulací skutkových zjištění a konstatováním
zákonných kritérií pro uložení pokuty, aniž by bylo zřejmé, zda a jakým způsobem byla tato kritéria hodnocena.
Úvaha správního orgánu musí vést k hodnocení individuální povahy protiprávního jednání, přičemž zvažované
okolnosti je třeba rozlišovat na přitěžující a polehčující a vždy je posuzovat z hlediska konkrétního dopadu
na daný případ (rozsudek ze dne 27. 3. 2008, čj. 4 As 57/2011- 68). Ve vztahu k citované judikatuře
lze předně poznamenat, že odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně v projednávané věci obsahuje vedle
konstatování zákonných kritérií pro uložení pokuty též určitou úvahu (byť stručnou), na základě níž správní
orgán uložil žalobci pokutu v dané výši. Nelze ostatně přehlédnout, že sám žalobce na odůvodnění výše uložené
pokuty reaguje a zpochybňuje argument recidivou, který zde správní orgán mimo jiné v této souvislosti použil.
Pokud se správní orgány výslovně v svých rozhodnutích nezabývaly okolnostmi a kritérii, které žalobce zmiňuje
v projednávané žalobě, samo o sobě to ještě nemůže představovat libovůli správního orgánu při určení výše uložené
pokuty, jak o ní hovoří citovaná judikatura Nejvyššího správního soudu, a pro kterou by bylo nutno napadené
rozhodnutí zrušit.
Je jistě nutno připustit, že odůvodnění výše pokuty uložené v dané věci žalobci je na samé hranici
přezkoumatelnosti, přičemž komplexní úvaha o tom, jak správní orgán dospěl ke konečné výši pokuty, plyne
toliko z kontextu odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů a z kontextu dané věci. Výše uvedené
platí zejména ve vztahu k hodnocení některých okolností projednávané věci, jež mohou být pro posouzení věci
podstatné, kterými se alespoň elementárním způsobem zabýval až žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí.
Dále je třeba dát žalobci za pravdu v tom, že z rozhodnutí správních orgánů (ani ze správního spisu)
není v projednávané věci vůbec zřejmé, k jakým předchozím deliktům žalobce správní orgány přihlížely, a zejména
pak z rozhodnutí v dané věci neplyne, jaké pokuty a za jaká jednání byly žalobci dříve uloženy. V této souvislosti
však krajský soud považuje za nutné zohlednit v prvé řadě velmi nízký počet pokut, které správní orgán I. stupně
žalobci do doby vydání napadeného rozhodnutí uložil, a jež se pohyboval v řádu jednotek (sám žalobce uvádí,
že od roku 2007 mu bylo pravomocně uloženo takových 5 pokut). Jiná situace by samozřejmě nastala, pokud
by určitý správní orgán uložil některému subjektu v omezeném časovém období řádově desítky či dokonce stovky
pokut. V projednávaném případě však sám žalobce zjevně neměl pochybnosti o tom, za jaká jednání a v jaké výši
mu byla (byly) předchozí pokuta uložena (uložen y). Stejně tak podle názoru zdejšího soudu nelze odhlédnout
ani od toho, že za delikt, jenž je předmětem sporu v dané věci, bylo možno uložit pokutu až do výše
5.000.000 Kč, přičemž žalobci byla uložena pokuta toliko ve výši 160.0 00 Kč, tedy pokuta s ohledem
na zákonné rozpětí poměrně nízká. Ani tato skutečnost nesvědčí tomu, aby soud rozhodnutí sprá vních orgánů
formálně rušil pro nepřezkoumatelnost či pro nepřípustnou libovůli při určení výše pokuty.“
Z citované pasáže napadeného rozsudku je zřejmé, že krajský soud se otázkou posouzení
výše uložené pokuty zabýval poměrně vyčerpávajícím způsobem, a to i navzdory tomu, že její
hodnocení podléhá soudnímu přezkumu toliko v omezené míře, neboť jde o sféru správního
uvážení správního orgánu (viz přiměřeně např. krajským soudem odkazovaný rozsudek
Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 8/2004 – 55; srov. též část III. C. tohoto rozsudku).
Ačkoliv krajský soud připustil, že odůvodnění správních rozhodnutí je v související části na
hranici přezkoumatelnosti, současně neopomněl vzít v úvahu konkrétní okolnosti projednávané
věci, za nichž se předmětné části odůvodnění jeví dle jeho názor u dostatečnými. Krajský soud
se tak fakticky v hodnocení otázky výše uložené pokuty ztotožnil s žalovaným. Za této situace
mu proto nelze vytýkat, že se výslovně nevypořádal s dílčími námitkami stěžovatelky, na něž však
již poskytl odpověď žalovaný v přezkoumávaném rozhodnutí (např. že v řízení byla porušena
zásada zákazu dvojího přičítání – žalovaný přitom na str. 7 přezkoumávaného rozhodnutí
poznamenal, že „v části odůvodnění napadeného rozhodnutí týkající se výše pok uty sice krajský úřad uvedl,
že za způsob spáchání považuje zadání reklamy, která je nekalou obchodní praktikou, avšak tuto skutečnost
pouze konstatuje a ve vztahu ke stanovení výše pokuty nehodnotí; jako přitěžující okolnost posoudil krajský úřad
podle odůvodnění napadeného rozhodnutí pouze skutečnost, že předmětná reklama zasáhla prostřednictvím e -
mailu nemalé množství spotřebitelů […]“; nutno dodat, že s tímto hodnocením se ztotožňuje i zdejší
soud).
S ohledem na uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadený rozsudek
není zatížen vadou nepřezkoumatelnosti; soud přitom neshledal ani žádnou jinou vadu řízení,
jež by mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé.
III. B.
Hodnocení předmětného reklamního sdělení jako nekalé obchodní praktiky
Nejvyšší správní soud následně přistoupil k hodnocení podstaty věci – tzn. posouzení
otázky, zda lze jednání popsané ve výrokové části prvostu pňového rozhodnutí považovat
za nekalou obchodní praktiku.
Pro posouzení předmětné otázky zjistil Nejvyšší správní soud z obsahu správního spisu
následující rozhodné skutečnosti. Newsletter zasílaný zákazníkům prostřednictvím e -mailových
zpráv byl nadepsán textem „Zahradní technika a nábytek za 1/3 ceny“ . V textové části newsletteru
je pak uvedeno: „Vážená zákaznice, vážený zákazníku, mnozí z Vás využívají nyní výhod naší povánoční
akce Benzin a nafta za 19Kč/litr. Avšak stovky a tisíce litrů paliva + slevy 15% na výrobky n emohou někteří
z Vás využít, protože taková množství litrů (i když jen za 19Kč/litr) prostě nepotřebují. Proto nyní přicházíme
s 12 denní povánoční nabídkou zahradní techniky i nábytku za 1/3 původní ceny. Jen za 1/3 původní ceny
můžete pořídit sekačky, pily, křovinořezy, traktor, zahradní nábytek, strunové sekačky a řadu dalších výrobků.
Stačí kliknout SEM [hypertextový odkaz] a budete mít jasnou představu o celkem 385 modelech
za neuvěřitelné ceny. Protože zásoby zboží pro tuto akci jsou omezené, informuj eme Vás o ní o 2 dny dříve,
než bude uveřejněna v celoplošné inzerci. Máte tak větší jistotu, že za 1/3 ceny poříd íte to, co potřebujete.
Akce je však krátkodobá a potrvá jen do neděle 20.1.2013 (nebo do vyprodání zásob). Abychom předešli
nákupním spekulacím, tak celkový limitovaný počet výrobků, které může jeden zákazník nakoupit je 3 ks.
Pro detailní zobrazení naší nabídky klikněte ZDE [hypertextový odkaz]. Pro ukázku zde uvádíme několik
příkladů bombastických cen:“. V rámci textové části je pak za citova ným fragmentem umístěna
tabulka, v níž je obsaženo celkem 22 výrobků. U každého z nich je původní cena přeškrtnuta
a vedle ní je uvedena nová cena, která představuje vždy přibližně 1/3 ceny původní.
Za textovou částí newsletteru následuje část grafická, k terá je uvozena nápisem
„povánoční výprodej za 1/3 ceny“. V grafické části je dále umístěna tabulka o 22 polích. Uvnitř
každého pole je vyobrazen jeden výrobek s popisem a informací o původní i nové ceně
(vždy přibližně 1/3 ceny původní). Následně je v každém poli obsažena informace, kolik modelů
daného typu nebo značky je nabízeno za povánoční výprodejové ceny. Jako příklad lze uvést pole
č. 1 – „Samochodná sekačka G 48 TBR ALLROAD PLUS, cena: 17.990 Kč, extra sleva: - 11.995 Kč,
konečná cena: 5.995 Kč. Vš ech 16 modelů samochodných sekaček je za povánoční výprodejové ceny.“
Po kliknutí na toto pole dojde k přesměrování na webovou stránku stěžovatelky, konkrétně
na katalog sortimentu benzinové rotační sekačky, z něhož je patrno, že za 1/3 původní ceny
jsou nabízeny pouze dva modely sekaček. Ostatní modely jsou pak nabízeny se sl evami v rozmezí
45 až 57 %.
Podle §2 odst. 1 písm. c) zákona o regulaci reklamy, ve znění účinném do 31. 12. 2013,
„[z]akazuje se reklama, která je nekalou obchodní praktikou podle zvláštního právního předpisu .“
Zvláštním předpisem ve smyslu výše citovaného ustanovení je míněn zákon o ochraně
spotřebitele, dle jehož ustanovení §4 odst. 1, ve znění účinném do 27. 12. 2015, platí,
že „[o]bchodní praktika je nekalá, je-li jednání podnikatele vůči spotřebiteli v rozporu s požadavky odborné péče
a je způsobilé podstatně ovlivnit jeho rozhodování tak, že může učinit obchodní rozhodnutí, které by jinak
neučinil.“
Podle §4 odst. 3 téhož zákona „[u]žívání nekalých obchodních praktik při nabízení nebo prodeji
výrobků, při nabízení nebo poskytování služeb či práv se zakazuje. Nekalé jsou zejména klamavé a agresivní
obchodní praktiky.“
Citovaná ustanovení zákona o ochraně spotřebitele jsou výsledkem transpozice směrnice
Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách vůči
spotřebitelům na vnitřním trhu a o změně směrnice Rady 84/450/EHS, směrnic Evropského
parlamentu a Rady 97/7/ES, 98/27/ES a 2002/65/ES a naříze ní Evropského parlamentu
a Rady (ES) č. 2006/2004 (dále jen „směrnice o nekalých obchodních praktikách“).
Stěžovatelka v kasační stížnosti konkrétně namítá, že nedílnou součástí předmětného
reklamního sdělení – newsletteru – se prostřednictvím hypertextových odkazů v něm umístěných
měla stát také podstatná část jejích oficiálních webových stránek, kde bylo možné informace
o skutečných cenách nabízených produktů dohledat. Stě žovatelka má za to, že pokud
by spotřebitel navštívil prodejnu bez znalosti informací, získaných za použití t ěchto
hypertextových odkazů, nelze jej považovat za průměrného spotřebitele; z této skutečnosti
tak patrně dovozuje, že šíření newsletteru v předmětné podobě nelze považovat za nekalou
obchodní praktiku.
Nejvyšší správní soud se proto zabýval otázkou, zda možnost použití hypertextových
odkazů na webové stránky stěžovatelky, po jejichž otevření získal spotřebitel přehled
o skutečných cenách nabízených výrobků, může mít vliv na závěr o tom, že zadání newsletteru
bylo nekalou obchodní praktikou. Pro posouzení předmětné námitky je tak potřeba vypořádat
se s otázkou, jaký úkon představuje ono „kliknutí“ na hypertextový odkaz, resp. zdali již samotné
„kliknutí“ na hypertextový odkaz nemůže být považováno za „obchodní rozhodnutí, které
by spotřebitel jinak neučinil“ ve smyslu výše citovaného §4 odst. 1 zákona o ochraně
spotřebitele.
Výkladem pojmu „obchodní rozhodnutí“ [neboli „rozhodnutí o obchodní transakci“,
jak je tento pojem obsažen ve směrnici o nekalých obchodních praktikách – viz čl. 2 písm. k)
směrnice, dle něhož rozhodnutím o obchodní transakci se rozumí „rozhodnutí spotřebitele
o tom, zda, jak a za jakých podmínek produkt koupí, zaplatí za něj najednou nebo částečně, ponechá si jej
nebo se jej zbaví anebo ve vztahu k němu uplatní právo vyplývající ze smlouvy, ať již se spotřebitel rozhodne
jednat nebo zdržet se jednání;“] se Nejvyšší správní soud zabýval ve svém rozsudku ze dne
23. 10. 2014, č. j. 7 As 110/2014 – 52. Dospěl přitom k závěru o nutnosti extenzivního výkladu
tohoto pojmu, což vyplývá i z pokynů Evropské komise k provedení/uplatňování směrnice
o nekalých obchodních praktikách (dostupné na http://ec.europa.eu). „Např. má-li spotřebitel zájem
o koupi fotoaparátu a vypraví se do obchodu, kde od svého záměru upustí, jelikož zjistí, že za uvedenou cenu
je dostupný pouze v případě, že se přihlásí do fotografického kurzu, pak lze v daném případě podle Evropské
komise identifikovat tři rozhodnutí spotřebitele o obchodní transakci: rozhodnutí o koupi, rozhodnutí o cestě
do obchodu a rozhodnutí daný produkt nekoupit. Podle Evropské komise tedy spotřebitel nemusí uskutečnit
nákup, aby učinil rozhodnutí o obchodní transakci ve smyslu citované směrnice. Evropská komise v pokynech
popisuje také rozhodnutí spotřebitele o obchodní transakci, která nastanou až po koupi produktu či uzavření
smlouvy o poskytování služby. Jedná se např. o rozhodnutí, která souvisí s uplatněním smluvních práv spotřebitele,
jako je právo na odstoupení, právo na vypovězení s mlouvy o poskytování služeb nebo právo vyměnit produkt
či přejít k jinému obchodníkovi.“ Soud dále konstatoval, že „[v] souladu s […] účelem citované směrnice
může být jednání obchodníka hodnoceno jako nekalé, přestože se neuskutečnilo v rámci smluvního vztahu.
Podstatným rysem nekalosti obchodní praktiky však je, že takové jednání výrazně zhoršilo, nebo mohlo zhoršit,
svobodnou volbu nebo chování spotřebitele, čímž způsobilo, nebo mohlo způsobit, že spotřebitel učinil rozhodnutí
o obchodní transakci, které by jinak neučinil“.
Odkázat lze v této souvislosti též na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne
19. 12. 2013, ve věci C-281/12, Trento Sviluppo srl a Centrale Adriatica Soc. coop. arl proti Autorita
Garante della Concorrenza e del Mercato, v němž soud vyslovil, že „[v] rozsahu, v němž se ve věci
v původním řízení obchodní praktika týká informací o dostupnosti výrobku za zvýhodněnou cenu v průběhu
určitého období, je třeba určit, zda lze na úkony, které předcházejí případné koupi určitého výrobku, jako c esta
spotřebitele do obchodu nebo jeho návštěva obchodu, nahlížet tak, že představují rozhodnutí o obchodní transakci
ve smyslu uvedené směrnice.
Ze samotného znění čl. 2 písm. k) směrnice 2005/29 vyplývá, že pojem rozhodnutí o obchodní transakci
je definován široce. Podle tohoto ustanovení je totiž rozhodnutím o obchodní transakci rozhodnutí spotřebitele
o tom, zda, jak a za jakých podmínek produkt koupí. Tento pojem tedy zahrnuje nejen rozhodnutí, zda produkt
zakoupí či nezakoupí, ale rovněž rozhodnutí, které s tímto rozhodnutím přímo souvisí, zejména rozhodnutí
navštívit obchod.
Článek 3 odst. 1 této směrnice tento výklad rovněž podporuje, neboť podle tohoto ustanovení se uvedená
směrnice vztahuje na nekalé obchodní praktiky vůči spotřebitelům před obch odní transakcí týkající se produktu,
v jejím průběhu a po ní.
[…] Článek 2 písm. k) této směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že pojem rozhodnutí o obchodní
transakci zahrnuje každé rozhodnutí, které přímo souvisí s rozhodnutím, zda zakoupit či nezakoupit produkt.“
S přihlédnutím ke shora citovaným judikaturním závěrům, spočívajícím v značně
širokém pojímání termínu „obchodní rozhodnutí“, nezbývá Nejvyššímu správnímu soudu
než konstatovat, že dle jeho názoru již samotné rozhodnutí spotřebitele „kliknout“
na hypertextový odkaz obsažený v newsletteru, jehož prostřednictvím by měl být přesměrován
na katalog zboží nacházející se na webových stránkách stěžovatelky, lze považovat za obchodní
rozhodnutí ve smyslu §4 odst. 1 zákon o ochraně spotřebitele. Stěžovatelce přitom nelze
přisvědčit potud, že prostřednictvím hypertextových odkazů se součástí reklamního sdělení měla
stát také podstatná část jejích webových stránek. Zdejší soud se v tomto ohledu ztotožňuje
s hodnocením krajského soudu, že newsletter byl v projednávané věci koncipován
tak, že i u průměrně informovaného, rozumného a pozorného spotřebitele mohl sám o sobě
zcela jednoznačně vyvolat přesvědčení o tom, že výprodej za 1/3 ceny se vztahuje i na zboží
v newsletteru výslovně neuvedené.
Proto pokud by se i spotřebitel začal o určitý druh výrobku zajímat, a použil
by hypertextový odkaz jak předpokládá stěžovatelka, v kontextu posuzovaného případu
by tak učinil v návaznosti na dostatečně určité reklamní sdělení, jež bylo zp ůsobilé vzbudit
v něm dojem, že daný druh výrobku je nabízen za 1/3 jeho původní ceny. Případná
návštěva prodejny po zjištění skutečné slevy by tak byla v pořadí již druhým obchodním
rozhodnutím – tzn. (1) „kliknutí“ na hypertextový odkaz vyvolané zvýšeným zájmem o vybraný
výrobek v závislosti na informacích zjištěných z newsletteru a (2) rozhodnutí (ne)navštívit
prodejnu po zjištění, jaká skutečná sleva se na daný výrobek vztahuje. S ohledem na uvedené
lze uzavřít, že použití hypertextových odkazů nacházejících se v newsletteru nemůže mít na závěr
o tom, že newsletter je reklamou, která je nekalou obchodní praktikou, žádný vliv. Předmětná
kasační námitka tudíž není důvodná.
III. C.
Namítané nedostatky v odůvodnění výše uložené sankce
Stěžovatelka namítala rovněž nedostatečné odůvodnění výše uložené sankce. Poukázala
zejména na skutečnost, že správní orgány při rozhodování zohlednily toliko přitěžující okolnosti
(především recidivu stěžovatelky, ačkoliv k tomu nebyly oprávněny), nicméně již nepřihlédly
k okolnostem polehčujícím, které stěžovatelka vypočítává i v kasační stížnosti. Správním
orgánům zároveň vytkla nedostatečné odůvodnění jednotlivých kritérií pro uložení pokuty.
Podle §8b odst. 2 zákona o regulaci reklamy „[p]ři určení výměry pokuty právnické osobě
se přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům
a k okolnostem, za nichž byl spáchán.“
Nad rámec kritérií uvedených v zákoně lze při ukládání sankce přihlédnout též k jiným
okolnostem, pokud jsou svojí povahou podstatné pro posouzení závažnosti správního deliktu,
a které by s ohledem na skutkové okolnosti konkrétního případu mohly být kvalifikovány
jako polehčující či přitěžující. Takovýto postup odpovídá obecné trestněprávní zásadě
individualizace trestu, resp. trestní sankce, jejímž smyslem je, aby co nejvíce odpovídala
okolnostem případu, nebo jinými slovy, aby byla co nejvíce „spravedlivá“. Případné zohlednění
těchto kritérií nicméně spadá do rámce správního uvážení př íslušného správního orgánu
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 106/2012 – 45),
které podléhá soudnímu přezkumu toliko v omezené míře. Úkolem soudu totiž není nahradit
správní uvážení uvážením soudním, nýbrž posoudit, zda se správní orgán v napadeném
rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, resp. zda řádně a úplně zjistil
skutkový stav, a zda tam, kde se jeho rozhodnutí opíralo o správní uvážení, nedošlo k vybočení
z mezí a hledisek stanovených zákonem ( viz přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 A 139/2002 – 46, publ. pod č. 416/2004 Sb. NSS ; srov. též usnesení
Ústavního soudu ze dne 3. 10. 1995, sp. zn. III. ÚS 101/95, publ. pod č. 22/1995 Sb.n.u.US,
dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Z odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí je patrné, že žalovaný se jednotlivými
okolnostmi, jejichž zohlednění se stěžovatelka dovolává ve své kasační stížnosti (jelikož
na ně poukazoval už v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí), zabýval, přičemž dospěl
k následujícím závěrům: „K námitce, že krajský úřad při stanovení výše pokuty nezohlednil podle názoru
odvolatele řadu okolností svědčících v jeho prospěch, odvolací orgán konstatuje, že stanovení výše pokuty
je výsledkem správního uvážení správního orgánu, krajský úřad meze správního uvážení nepřekročil, pokutu
uložil ve výši odpovídající závažnosti předmětného deliktu a uložení konkrétní výše pokuty odůvodnil.
Výše pokuty byla tedy stanovena v souladu se zákonem.
Skutečnost, že další zboží bylo nabízeno také se slevou, nemění nic na tom, že spotřebiteli
nebyla poskytnuta informace odpovídající skutečnosti, Ze skutečnosti, že byla zaznamenána stížnost pouze
jednoho spotřebitele, nelze usuzovat, že reklama neovlivnila pouze jeho rozhodován í. Zjišťování počtu spotřebitelů,
jejichž rozhodování bylo skutečně reklamou ovlivněno, by bylo neekonomické, krajský úřad tedy při stanovení výše
pokuty zohlednil potenciál reklamy ovlivnit rozhodování průměrného spotřebitele. Počet adresátů a způsob šíře ní
reklamy, tedy její jednorázové rozeslání, krajský úřad při stanovení výše pokuty zohlednil.
K tvrzení, že uvedením hypertextového odkazu se součástí reklamy stala i část webových stránek
společnosti Mountfield a že průměrný spotřebitel by si tyto odkazy prohlédl, odvolací orgán předně uvádí,
že uvedení hypertextových odkazů nezbavuje zadavatele povinnosti, aby informace obsažené v reklamě
byly pravdivé a nebyly zavádějící […]“ (viz str. 8 přezkoumávaného rozhodnutí).
Pokud jde o odkaz žalovaného na prvostupňové rozhodnutí v otázce hodnocení počtu
adresátů a způsobu šíření reklamy – jednorázové rozeslání, správní orgán prvního stupně ve svém
odůvodnění uvedl, že „[k]e způsobu spáchání deliktu došlo protiprávním jednáním spočívajícím v zadání
reklamy, která je v rozporu s ustanovením §2 odst. 1 písm. c) zákona o regulaci reklamy, a jejím šířením
prostřednictvím elektronické pošty na 482 130 e-mailových adres z databáze účastníka řízení. Následkem tohoto
jednání došlo k jejímu šíření mezi spotřebitelskou veřejností a zmíněná obchodní praktika mohla mít dopad
na nemalá množství spotřebitelů ovlivnit tak jejich rozhodnutí. Tuto okoln ost posoudil správní orgán
jako přitěžující“ (viz str. 11 prvostupňového rozhodnutí).
Je tudíž zřejmé, že správní orgány jednotlivé – dle názoru stěžovatelky polehčující –
okolnosti hodnotily, avšak v kontextu posuzovaného případu jím nepřisoudily zásadní význam;
sice omezený, avšak stále poměrně značný počet adresátů reklamy navíc posoudily naopak
jako okolnost přitěžující. Nejvyšší správní soud považuje výše citované úvahy správních orgánů
za logické a učiněné v rámci zákonných mezí správního uvážení. Odůvodnění rozhodnutí
správních orgánů lze v tomto směru shledat dostatečným; ani předmětná námitka
tak není důvodná.
Stejně tak není důvodná ani námitka, že správní orgány nebyly oprávněny přihlédnout
v rámci svých úvah o trestu ke skutečnosti, že stěžovatelka se již v minulosti dopustila
opakovaného porušení svých povinností podle zákona o regulaci reklamy. Jak bylo nastíněno
již výše, při ukládání sankce za spáchání správního deliktu se přihlédne k závažnosti správního
deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následk ům a k okolnostem, za nichž
byl spáchán. Nadto může správní orgán přihlédnout i k jiným v úvahu přicházejícím kritériím,
jsou-li svou povahou pro posouzení této otázky relevantní (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 17. 3. 2010, č. j. 2 As 47/2009 – 92).
Závažnost správního deliktu je přitom v každém jednotlivém případě ovlivněna celou
řadou faktorů, např. významem chráněného zájmu, který byl skutkem dotčen nebo osobou
pachatele, mírou jeho zavinění atd. [srov. analogicky §39 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní
zákoník; uvedené ustanovení lze přiměřeně použít rovněž v případě trestných činů právnických
osob (viz komentář k §14 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob
a řízení proti nim, „Přiměřenost trestu a ochranného opatření“ in: FENYK, J. a SMEJKAL, L. Zákon
o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012)].
Nejvyšší správní soud tudíž nevidí důvod, proč by tato úprava neměla být analogicky aplikována
též ve vztahu ke správním deliktům právnických osob.
Se stěžovatelkou lze souhlasit potud, že v případě správních deliktů vyplývajících
ze zákona o regulaci reklamy nelze při ukládání sankce přihlédnout k míře zavinění delikventa.
Je tomu tak z důvodu, že odpovědnost za správní delikty podle zmíněného zákona
je odpovědností objektivní. Není-li zavinění znakem skutkové podstaty správního deliktu,
který byl stěžovatelce kladen za vinu, pak míra zavinění nemůže mít relevanci ani pro výši trestu
(viz stěžovatelkou odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2007,
č. j. 6 As 25/2006 – 78, či též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2015,
č. j. 2 As 218/2015 – 62).
Nejvyšší správní soud však již nesdílí názor stěžovatelky, že z výše uvedeného
judikaturního závěru lze dovodit i to, že při úvaze o výši trestu ukládaného za spáchání správního
deliktu podle zákona o regulaci reklamy nelze přihlížet ani k opakovanému porušování povinnosti
podle tohoto zákona ze strany delikventa. Stěžovatelka podporuje tento názor odkazem
na rozsudek zdejšího soudu ze dne 29. 10. 2009, č. j. 6 As 23/2009 – 83, v němž soud aproboval
postup žalovaného správního orgánu, který opakované páchání deliktu zahrnul právě
pod kritérium míry zavinění. Na tomto místě je nicméně nutno poznamenat, že Nejvyšší správní
soud učinil tento závěr v návaznosti na konkrétní okolnosti případu, když připustil, že opakované
porušování téže povinnosti ze strany delikventky (i přes několikáté předcházející uložení pokuty)
vypovídalo o tom, že posledně spáchaného skutku se již nedopustila ve formě vědomé
nedbalosti, nýbrž ve formě nepřímého úmyslu. Tento závěr však nevylučuje, aby při ukládání
trestu za spáchání správního deliktu, u něhož míra zavinění není relevantní, bylo opakované
páchání správních deliktů zohledněno při zkoumání některého z dalších kritérií, které závažnost
spáchaného správního deliktu určují, např. osoby pachatele.
Nelze v této souvislosti považovat za zcela přiléhavý ani stěžovatelčin odkaz na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2011, č. j. 8 As 82/2010 – 55, publ. pod č. 2291/2011
Sb. NSS, jehož právní věta zní: „Správní orgán je při rozhodování o výši sankce (ve smyslu §12 odst. 1
zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích) za přestupek (zde za přestupek proti bezpečnosti a plynulosti provozu
na pozemních komunikacích) povinen hodnotit, zda není při přihlédnutí k pachateli dříve uloženým trestům
možné využít analogicky institut trestního práva zahlazení odsouzení. “ Na citovaný rozsudek navazující
judikatura skutečně dospěla k závěru, že pokud u pachatele přestupku došlo k „zahlazení
odsouzení“ za jeho předcházející přestupky, je na něj třeba hledět, jako by nebyl „odsouzen“
a spáchání těchto přestupků nelze hodnotit jako přitěžující okolnost ve smyslu recidivy.
Nutno nicméně zdůraznit, že t ento závěr byl doplněn o následnou úvahu, že správním orgánům
nic nebrání v tom, aby ke skutečnosti, že přestupce v minulosti spáchal obdobné či další
přestupky, za něž mu byly pravomocně uloženy v přestupkovém řízení sankce, přihlédly
při hodnocení osoby přestupce a z takových okolností vyvodily příslušné závěry, pokud
jde o jeho sklony porušovat pravidla vyplývající ze zákona, případně jakým způsobem
(viz zejména rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 3. 5. 2013,
č. j. 60 A 1/2013 – 49, publ. pod č. 2912/2013 Sb. NSS, nebo též rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 23. 11. 2016, č. j. 6 As 210/2016 – 41).
Názory vyjádřené ve shora citovaných rozsudcích správních soudů v podstatě reflektují
zásady hodnocení závažnosti trestných činů trestními soudy (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 6 Tdo 449/2016, dostupné na www.nsoud.cz, v němž bylo
konstatováno, že „[f]ikce, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen, […] nebrání tomu, aby soud
při hodnocení osoby pachatele přihlížel ke skutečnosti, že pachatel již v minulosti spáchal trestný čin, a vyvodil
z této skutečnosti příslušné závěry z hlediska sklonu pachatele k trestné činnosti, jeho vztahu ke společenským
hodnotám, chráněným trestním zákoníkem […]“). Zdejší soud je přesvědčen, že uvedené závěry
lze přiměřeně použít též ve vztahu k hodnocení závažnosti správních deliktů právnických osob.
Nejvyšší správní soud se proto nejdříve zaměřil na posouzení otázky, v jakém ohledu
byla ze strany správních orgánů hodnocena skutečnost, že stěžovatelka se porušení zákona
o regulaci reklamy dopouštěla opakovaně – tzn., zda k ní bylo přihlédnuto jako k přitěžující
okolnosti ve smyslu recidivy, nebo zda byla zohledněna v rámci hodnocení jiného kritéria
určujícího závažnost předmětného správního deliktu. Dospěl-li by soud k závěru, že opakované
porušení zákona bylo posouzeno jako recidiva, musel by se následně zabývat otázkou,
zda bylo přípustné k ní přihlížet, anebo již došlo k „zahlazení odsouzení“ stěžovatelky
za předcházející správní delikty (ačkoliv vhodnějším se v této souvislosti jeví termín „zánik
účinků odsouzení“ ve smyslu §27 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob).
Na první pohled by se mohlo zdát, že správní orgány k opakovanému porušování zákona
o regulaci reklamy ze strany stěžovatelky přihlédly jako k přitěžující okolnosti ve smyslu recidivy.
Nasvědčovat by tomu mohla zejména část odůvodnění prvostupňového rozhodnutí,
v níž správní orgán prvního stupně poznamenal, že „[p]ři úvahách o výši sankce vzal správní orgán
v úvahu jako přitěžující okolnost i skutečnost, že ze strany účastníka řízení jde o opakované porušení zákona
o regulaci reklamy“ (viz str. 11 prvostupňového rozhodnutí). Avšak z celkového kontextu
přezkoumávaného rozhodnutí žalovaného naopak zcela zřetelně plyne, že stěžovatelčino
opakované porušování zákona bylo zohledněno při posuzování závažnosti předmětného
správního deliktu v rámci hodnocení kritéria osoby pachatele. Odkázat lze v této souvislosti
zejména na následující pasáže přezkoumávaného rozhodnutí:
„Podle konstatování krajského úřadu v odůvodnění napadeného rozhod nutí, se ze strany odvolatele
nejednalo o první porušení zákona o regulaci reklamy, což je okolnost, která zvyšuje závažnost spáchaného
správního deliktu, neboť ukazuje na lhostejnost rušitele k následku závadného jednání (viz i rozsudek Nejvyššího
správního soudu č. j. 6 As 23/2009-83). Všechny výše uvedené skutečnosti zvyšují závažnost spáchaného
správního deliktu a odvolací orgán je t edy hodnotil jako přitěžující“ (viz str. 6 přezkoumávaného
rozhodnutí).
„K námitce týkající se možnosti zohlednit při sta novení výše sankce opakovanost porušení právního
předpisu se vyjádřil odvolací orgán výše, k tomu ještě podotýká, že správní orgán je povinen zjistit všechny
okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu a že pokuta má plnit také funkci preventivní. Zájem
na tom, aby nebyly zadávány reklamy, které jsou nekalou obchodní praktikou, je zájmem veřejným, neboť cílem
tohoto zákazu je ochrana spotřebitele – jestliže tedy má správní orgán informace svědčící o tom, že právnická
osoba se dopouští správních deliktů v této oblasti opakovaně, měl by tuto skutečnost při stanovení výše pokuty
zohlednit tak, aby pokuta do budoucna rušitele odradila od opakování závadného jednání, a tedy plnila funkci
preventivní“ (viz str. 8 přezkoumávaného rozhodnutí).
S ohledem na shora citované výňatky z přezkoumávaného rozhodnutí nemá Nejvyšší
správní soud pochyb o tom, že žalovaný nahlížel na stěžovatelčino opakované porušování zákona
o regulaci reklamy s cílem určit konkrétní závažnost spáchaného správního deliktu právě
za pomocí kritéria osoby pachatele. Svědčí o tom především zmínka o lhostejnosti stěžovatelky
k závadnému jednání, což vypovídá o určitém „vnitřním“ postoji stěžovatelky k zájmům
chráněným zákonem o regulaci reklamy. Ačkoliv žalovaný následně odkázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 23/2009 – 83, v němž soud připustil, že opakované
porušení zákona může být hodnoceno ve vztahu k míře zavinění (srov. výše), žalovaný
se ve svém rozhodnutí k míře zavinění stěžovatelky nikterak nevyjádřil. Zdejší soud tak vnímá
tento odkaz spíše jen jako podpoření předcházejícího argumentu (soud ostatně v citovaném
rozsudku konstatoval, že „[p]orušovala-li žalobkyně povinnost zakotvenou v citovaném ustanovení i nadále,
svědčí to podle Nejvyššího správního soudu o jejím lhostejném vztahu k následku takového jednání […]“).
Poukázat lze též na zdůraznění naplnění preventivní funkce správního trestání. Formulace
„aby pokuta do budoucna rušitele odradila od opakování závadného jednání “ míří především
na tzv. individuální prevenci negativní, jejímž cílem je zabránit pachateli v další protizákonné
činnosti a přimět ho k respektování zákonů; prevence může být i součástí určitého výchovného
usměrnění pachatele (srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní právo hmotné. Praha: Wolters
Kluwer, 2016 s. 296). Individuální prevence je tak nedomyslitelně spjata právě s osobou
pachatele.
Vzhledem k uvedenému dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že žalovaný při svých
úvahách o výši trestu přihlédl k opakovanému porušování zákona o regulaci reklamy
stěžovatelkou v rámci hodnocení kritéria osoby pachatele, nikoliv jako k přitěžující okolnosti
ve smyslu recidivy. Není proto potřeba zabývat se dále otázkou, zda došlo k „zániku účinků
odsouzení“ stěžovatelky za předcházející správní delikty. Všechny shora citované úvahy
žalovaného jsou přitom dle názoru zdejšího soudu v souladu s pravidly logického usuzování
a nikterak nevybočují z mezí a hledisek stanovených zákonem. Soud tudíž neshledal důvodnou
ani tuto námitku.
Pokud jde o námitku nedostatečného odůvodnění jednotlivých kritérií pro uložení sankce,
zejména následku správního deliktu a okolností, za nichž byl spáchán, odkazuje Nejvyšší správní
soud na str. 5 – 6 přezkoumávaného rozhodnutí, kde žalovaný uvedl, že „[s]polečnost Mountfield
se dopustila správního deliktu tím způsobem, že zadala reklamu, která byla určena k šíření věrným zákazníkům
elektronickou poštou, tedy komunikačním prostředkem, který neklade téměř žádná omezení na rozsah a formu
šířeného sdělení, a přesto v ní byl rozsah zboží zařazený do povánočního výprodeje za 1/3 ceny uveden způsobem,
který vyvolával dojem, že množství zboží nabízeného za 1/3 ceny je několikanásobně větší než odpovídalo
skutečnosti. Neuvedení informace, že většina zboží je nabíz ena se slevou 40-60%, případně alespoň uvedení,
že zboží je nabízeno např. již od 1/3 ceny a nejasnost sdělení, pospaná výše, tedy nebyla ovlivněna omezeními
plynoucími z použitého komunikačního prostředku, ale byla výsledkem rozhodnutí jmenované společnos ti.
Reklama byla určena k šíření velkému počtu věrných zákazníků společnosti Mountfield […], tedy osobám,
u kterých lze předpokládat, že o druh zboží nabízený jmenovanou společností mají zájem, a nabídka zboží
za 1/3 ceny se zdánlivě týkala více než 300 dr uhů zboží. Vzhledem k tomu, že adresáty reklamy byli zákazníci
společnosti a ke zdánlivé výhodnosti a rozsahu nabídky byla reklama způsobilá významně ovlivnit rozhodování
velkého množství osob. Sdělení, které bylo posouzeno jako nekalá obchodní praktika, se týkalo výše ceny
nabízeného zboží. […] Vzhledem k tomu, že cena je velmi důležitou informací pro rozhodování o koupi zboží
a rozdíl mezi cenou zdánlivou a skutečnou byl až 27 procentních bodů, tedy ve výši čtvrtiny ceny, bylo následkem
předmětného jednání významné porušení zájmu na pravdivém a srozumitelném informování spotřebitele o výši
slevy. […]“
Nejvyšší správní soud sice na jedné straně připouští, že odůvodnění jednotlivých kritérií,
z nichž správní orgány při uložení pokuty vycházely, mohlo být poněkud důslednější, na straně
druhé nicméně nemůže přisvědčit názoru stěžovatelky, že toto odůvodnění je natolik povrchní,
že je způsobilé vyvolat rozumné pochybnosti o tom, že pokuta odpovídá konkrétním okolnostem
posuzovaného případu. Byť jsou výše citované úvahy žalovaného stručné, jsou dle názoru
zdejšího soudu zcela jasné a srozumitelné a směřují ke konkrétním skutkovým zjištěním
projednávané věci. Současně nutno podotknout, že žalovaný v citované pasáži svého rozhodnutí
doplnil odůvodnění jednotlivých kritérií pro stanovení výše pokuty, jež by se v rámci
prvostupňového rozhodnutí mohla jevit jako nedostatečně hodnocena, čímž dostál požadavkům
vyplývajícím z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2004, č. j. 5 A 154/2002 – 51,
publ. pod č. 773/2006 Sb. NSS, na něž stěžovatelka odkázala. Ani tato námitka tudíž
není důvodná.
III. D.
Některé další vady správních rozhodnutí a jím předcházejícího správního řízení
Stěžovatelka ve své kasační stížnosti dále poukázala na několik, dle jejího názoru
podstatných vad správního řízení. Správnímu orgánu prvního stupně vytkl nesprávné zahájení
řízení (resp. též nesprávný postup před zahájením řízení) a porušení zásady zákazu
sebeobviňování. Namítla dále, že prvostupňové rozhodnutí je nepřezkoumatelné z důvodu
absence výčtu podkladů, ze kterých bylo v řízení vycházeno.
Podle §7 odst. 2 zákona o regulaci reklamy, ve znění účinném do 31. 12. 2013,
„[p]ři výkonu dozorové činnosti se orgány d ozoru řídí částí třetí zákona o státní kontrole , nestanoví-li tento zákon
jinak. Při kontrolní činnosti mohou zaměstnanci dozorových orgánů pořizovat též zvukové a obrazové záznamy. “
Podle §7a odst. 1 téhož zákona „[z]adavatel reklamy je povinen uchovávat ukázku (kopii) každé
reklamy nejméně po dobu 5 let ode dne, kdy byla reklama naposledy šířena. V případě, že bylo zahájeno správní
řízení podle tohoto zákona před uplynutím lhůty uvedené ve větě první, je zadavatel reklamy povinen uchovávat
ukázku (kopii) reklamy, která je předmětem správního řízení, až do prav omocného rozhodnutí ve věci.
Na písemné vyžádání je povinen bezplatně zapůjčit na dobu nezbytně nutnou kopii reklamy orgánům dozoru. “
Podle §7a odst. 2 téhož zákona „[z]adavatel reklamy je povinen na výzvu orgánů dozoru pro účely
správního řízení podle tohoto zákona sdělit bez zbytečného odkladu údaje o šiřiteli a o zpracovateli jím zadané
reklamy a další materiály a informace vztahující se k této reklamě.“
Podle §7a odst. 3 téhož zákona „[z]pracovatel reklamy je povinen na výzvu orgánů dozoru
pro účely správního řízení podle tohoto zákona sdělit bez zbytečného odkl adu údaje o zadavateli reklamy
a o šiřiteli reklamy, je-li mu znám.“
Podle §7a odst. 4 téhož zákona „[š]iřitel reklamy je povinen na výzvu orgánů dozoru pro účely
správního řízení podle tohoto zákona sdělit bez zbytečného odkladu údaje o osobě, která u něj šíření reklamy
objednala.“
Podle §7d téhož zákona „[o]rgán dozoru může uložit pořádkovou pokutu do 50 000 Kč
za neposkytnutí potřebné součinnosti
a) zadavateli, který nesplní povinnost podle §7a odst. 1 věty poslední nebo §7a odst. 2,
b) zpracovateli, který nesplní povinnost podle §7a odst. 3, nebo
c) šiřiteli, který nesplní povinnost podle §7a odst. 4. “
Pokud jde o otázku zákazu sebeobviňování, lze v této souvislosti odkázat na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2015, č. j. 6 As 159/2014 – 52, v němž soud uvedl
následující: „Meze zákazu sebeobviňování ve vztahu k poskytování informací právnickými osobami v řízení
o správním deliktu vytyčil ve své judikatuře Tribunál ( dříve Soud prvního stupně) i Soudní dvůr Evropské unie
(dříve Evropský soudní dvůr). Odkazovaná judikatura se týká ochrany hospodářské soutěže, nicméně závěry
o aplikaci uvedené zásady lze využít i pro širší právní oblast správního trestání. Při jisté míře zobecnění vyplývá
z relevantní judikatury, zejména rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 10 1989, Orkem v. Komise (374/87,
Recueil) a rozsudku Tribunálu ze dne 20. 2. 2001, Mannesmannröhren-Werke AG v. Komise (T-112/98),
že orgán dohledu je i pod hrozbou san kce oprávněn zavázat účastníka řízení k tomu, aby poskytl veškeré potřebné
informace vztahující se ke skutkovému stavu, které jsou mu známy, a aby mu předal případně příslušné
dokumenty, jež má k dispozici, a to i tehdy, když mohou sloužit k prokázání protiprávního jednání vůči němu
samotnému nebo vůči jinému subjektu. Přiznání absolutního práva nevypovídat by totiž zašlo za hranice
toho, co je nezbytné pro zachování práva na obhajobu, a představovalo by neodůvodněnou překážku výkonu
dohledové pravomoci. Ve vztahu k sebeobviňování formuloval Tribunál důležitý závěr: „Povinnost odpovědět
na čistě skutkové otázky položené Komisí a vyhovět jejím žádostem o předložení již předtím existujících
dokumentů nemůže vést k porušení zásady dodržování práva na obhajobu n ebo práva na spravedlivý proces.
Nic totiž nebrání adresátovi v tom, aby v dalším průběhu správního řízení nebo během řízení před soudem
Společenství prokázal, vykonávaje tak své právo na obhajobu, že skutkové okolnosti vylíčené v jeho odpovědích
nebo předané dokumenty mají jiný význam, nežli jaký jim přikládá Komise.“
Citovaný právní názor je dle zdejšího soudu přiměřeně použitelný též v projednávané
věci. Správní orgán prvního stupně, jakožto orgán příslušný k dozoru nad dodržováním zákona
o regulaci reklamy [§7 odst. 1 písm. g) zákona o regulaci reklamy, ve znění účinném
do 31. 12. 2013], byl na základě ustanovení §7a toho to zákona oprávněn vyžadovat
po stěžovatelce sdělení informací ke konkrétnímu skutkovému stavu. Je sice pravdo u, že v době
první výzvy (viz žádost o podání podnětu ze dne 20. 2. 2013, č. j. 019280/2013/KUSK, založeno
na č. l. 3 správního spisu) nebylo postaveno najisto, kdo je skutečným zadavatelem reklamy.
Podle §7a odst. 4 zákona o regulaci reklamy však platí, že šiřitel reklamy je povinen sdělit orgánu
dozoru údaje o osobě, která u něj šíření reklamy objednala. Nebylo by tak účelné, aby se správní
orgán dotazoval stěžovatelky nejdříve na to, kdo je objednatelem šíření reklamy (a tudíž i jejím
zadavatelem), když bylo vysoce pravděpodobné, že jím je sama stěžovatelka (neboť newsletetter,
který svým zákazníkům šířila, se týkal její vlastní výprodejové nabídky). Nejvyšší správní soud
proto správnímu orgánu prvního stupně nemůže ničeho vytknout, pokud stěžovatelku žádal
přímo o sdělení informace, kdo je zadavatelem a rovněž i zpracovatelem newsletteru. Jak vyplývá
ze shora citovaného rozsudku zdejšího soudu (jakož i odkazované judikatury unijních soudů),
k závěru o porušení zásady zákazu sebeobviňování nemůže vést ani hrozba sankce za nedodržení
povinnosti požadované informace sdělit.
Nejvyšší správní soud připouští, že určité pochybení správního orgánu prvního stupně
lze shledat v tom, že nepostupoval podle zákona o státní kontrole (nikoliv podle kontrolního
řádu, jak uváděla stěžovatelka v kasační stížnosti, neboť ten nabyl účinnosti až dnem 1. 1. 2014),
ačkoliv byl k tomu podle §7 odst. 2 zákona o regulaci reklamy povinen. Nutno však současně
poznamenat, že toto pochybení nemá na zákonnost napadených správních rozhodnutí žádný vliv.
Stěžovatelka ani netvrdí, že měla být postupem správního orgánu prvního stupně před zahájením
správního řízení zkrácena na svých právech. V kasační stížnosti pouze v obecné rovině uvádí,
jakými konkrétními právy by v případě zahájení kontroly (resp. dřívějšího zahájení správního
řízení) disponovala, nicméně již neuvádí, jak se nevyužití těchto práv mělo její právní sféry
dotknout. Je též potřebné zdůraznit, že stěžovatelka v rámci správního řízení (a ani v navazujícím
řízení soudním) obsah svých vyjádření jakož i listinných dokumentů poskytnutých správnímu
orgánu prvního stupně před zahájením správního řízení nikterak nezpochybňovala. Nejvyšší
správní soud tudíž nevidí důvod, proč by k těmto podkladům nemělo být v řízení přihlíženo.
Zdejší soud konečně nepovažuje za důvodnou ani námitku nepřezkoumatelnosti
prvostupňového rozhodnutí z důvodu absence výčtu podkladů, ze kterých správní orgán prvního
stupně vycházel, neboť se v této souvislosti ztotožňuje s posouzením předmětné otázky ze strany
krajského soudu, na které na tomto místě plně odkazuje. V posuzovaném případě totiž
nelze přehlédnout, že spor není veden ohledně skutkových zjištění učiněných správním orgánem
prvního stupně, ale týká se toliko hodnocení takto zjištěných skutečnost í. Tím se ostatně nyní
projednávaná věc odlišuje od věci, na kterou stěžovatelka odkazuje (sp. zn. NSS 4 Azs 55/2003).
Pokud by v projednávané věci za daných okolností došlo ke zrušení prvostupňového rozhodnutí,
fakticky by to znamenalo toliko formální prodloužení řízení před správním orgánem prvního
stupně, které by samo o sobě nemohlo vést ke změně výroku rozhodnutí.
IV.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
Na základě všech shora nastíněných úvah dospěl Nejvyšší správní soud v projednávané
věci k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 větou
poslední s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti (§60 odst. 1, ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný měl ve věci úspěch, nev znikly mu však
náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Nejvyšší správní
soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1, ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e js o u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 22. února 2017
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu