ECLI:CZ:NSS:2018:9.AS.366.2017:50
sp. zn. 9 As 366/2017 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobkyně: L. Z., zast.
JUDr. Radkem Bechyně, advokátem se sídlem Legerova 148, Kolín, proti žalovanému: Krajský
úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 1191/40a, Olomouc, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 16. 11. 2015, č. j. KUOK 101641/2015, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 26. 9. 2017, č. j. 65 A
4/2016 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků n em á p ráv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení
v záhlaví specifikovaného rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci (dále jen
„krajský soud“), kterým byla dle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta její žaloba proti shora uvedenému
rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl její odvolání a potvrdil rozhodnutí
Městského úřadu Šumperk (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 3. 7. 2015, č. j MUSP
62636/2015, kterým byly zamítnuty námitky stěžovatelky proti záznamu bodů v bodovém
hodnocení řidiče, a provedený záznam bodů byl potvrzen.
[2] Krajský soud uvedl, že stěžovatelka obecně vyjmenovala možné případy, ve kterých nelze
hovořit o způsobilosti podkladu pro zápis bodů do bodového hodnocení řidiče. Napadla
konkrétním způsobem pět pokutových bloků, z čehož však pouze jeden z nich, a to blok série
FC/2013 C0274801, byl předmětem napadených správních rozhodnutí. O ostatních
blocích rozhodl žalovaný jiným rozhodnutím, a to rozhodnutím ze dne 26. 3. 2015,
č. j. KUOK 29808/2015, proto se soud námitkami proti ostatním pokutovým blokům vůbec
nezabýval.
[3] Ohledně dotčeného pokutového bloku soud podrobně zkoumal jeho náležitosti
vyžadované právními předpisy a judikaturou. Dospěl k závěru, že splňuje všechny požadavky,
aby se mohl stát podkladem pro zápis bodů do bodového hodnocení řidiče. Zkoumal údaje
na něm obsažené, tj. specifikaci jednání „rychlost v obci 70/93/90“, dále místo, den i čas
spáchání přestupku „9. 4. 2014, 9:17 hod, Olomouc – ul. Pražská“ a určení zákonného
ustanovení, které svým jednáním porušila „125c/1f3“). Z uvedených údajů je patrné, jakého
jednání se stěžovatelka dopustila a kde a kdy přestupek spáchala.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[4] Proti rozsudku krajského soudu brojí stěžovatelka kasační stížností z důvodů,
které podřadila pod §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Navrhuje zrušení napadeného rozsudku.
Ve velké části opakuje námitky uplatněné v odvolání ve správním řízení.
[5] Krajský soud pochybil tím, že „převzal chybný názor žalovaného“, aniž by se sám vyjádřil
k její námitce, že žalovaný se odklonil od ustálené rozhodovací praxe a odklon neodůvodnil.
Tu dokládala rozhodnutími Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 22. 10. 2014,
č. j. MSK 126113/2014, a ze dne 12. 11. 2014, č. j. MSK 121761/2014. V těchto věcech totiž
uvedený správní orgán kriticky hodnotil „kvalitu provedení jednotlivých rozhodnutí“ a dovodil,
že určité pokutové bloky nejsou způsobilým podkladem pro záznam v bodovém hodnocení
řidiče.
[6] Dále krajskému soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci, protože podklady, které
použily správní orgány pro záznam bodů v bodovém hodnocení řidiče, jsou nezpůsobilými pro
provedení záznamu těchto bodů.
[7] Žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout. Napadený rozsudek je správný a vydaný
v souladu se zákonem. Stěžovatelka opakuje argumentaci uplatněnou v žalobě,
na kterou již krajský soud reagoval. Ani tvrzená ustálená rozhodovací praxe správních orgánů
neexistuje, odlišný postup Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ji nemůže založit.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený
rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a odst. 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[9] Ze setrvalé judikatury Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek ze dne 26. 1. 2015,
č. j. 8 As 109/2014 - 70) vyplývá, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční.
Obsah a kvalita kasační stížnosti proto do značné míry předurčuje nejen rozsah přezkumné
činnosti, ale i obsah rozsudku soudu. Je proto odpovědností stěžovatelky, aby v kasační stížnosti
specifikovala skutkové a právní důvody, pro které napadá rozhodnutí krajského soudu.
[10] Stěžovatelka v kasační stížnosti většinou jen zopakovala námitky uplatněné v žalobě,
resp. ve správním řízení, aniž by konkrétně reagovala na závěry krajského soudu nebo s nimi
polemizovala. Prakticky se zaměřila jen na výtky vůči postupu správních orgánů. Její argumentace
se tak v podstatné části míjí s rozhodovacími důvody krajského soudu.
[11] K takové procesní obraně se Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozsudku ze dne 31. 5. 2004,
č. j. 3 Azs 43/2003 - 48, v němž judikoval, že „[k]asační stížnost jako mimořádný opravný prostředek
je podle §103 s. ř. s. koncipována na principu nutného konkrétního tvrzení stěžovatele, v čem krajský soud,
který jeho věc projednával a rozhodl, ve svém rozhodnutí pochybil. (…) V kasační stížnosti (…) je především
třeba, aby stěžovatel uvedl, v čem nezákonnost rozhodnutí soudu spatřuje. Omezí-li se však stěžovatel v kasační
stížnosti pouze na výtky směřující proti rozhodnutí správního orgánu, aniž by jakkoli zpochybnil rozhodnutí
soudu (…) a argumentačně podložil, v čem nezákonnost rozhodnutí soudu spočívá, nelze než konstatovat
nedůvodnost takové kasační stížnosti, neboť výtky v ní obsažené jdou mimo rámec rozhodnutí soudu“ (podtržení
přidáno).
[12] Kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského
soudu (§102 s. ř. s.) a důvody, které lze v kasační stížnosti s úspěchem uplatnit, se tedy musí
vztahovat právě k tomuto rozhodnutí. Směřují-li kasační důvody proti postupu ve správním
řízení či výlučně proti správnímu rozhodnutí, a nikoliv proti závěrům krajského soudu, opírá
se kasační stížnost jen o „jiné důvody“ než důvody uvedené v §103 s. ř. s. Taková kasační
stížnost je dle §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná. Jestliže stěžovatelka v kasační stížnosti bez dalšího
mechanicky opakuje již uplatněné námitky, pomíjí věcné posouzení krajského soudu. Tento
deficit je zřejmý u většiny kasačních námitek. I přes tuto skutečnost však není zcela znemožněna
projednatelnost kasační stížnosti, protože dvě kasační námitky proti závěrům krajského soudu
skutečně brojí.
[13] Stěžovatelka krajskému soudu v obecné rovině vytýká nesprávné právní posouzení
ohledně podkladů, z nichž správní orgány vycházely. Fakticky se jedná o jeden pokutový blok
(viz odstavec [2] výše). Ze stran 6 až 9 napadeného rozsudku je zřejmé, že krajský soud
se informacemi obsaženými na pokutovém bloku důkladně zabýval, porovnal je s judikatorními
zásadami pro kvalitu informací na pokutových blocích, a konstatoval, že splňuje veškeré zákonné
náležitosti. I zkratkovité formulace typu „rychlost v obci 70/93/90“ doplněné odkazem
na příslušné ustanovení zákona jsou dostatečně určité, aby přestupek překročení maximální
povolení rychlosti nemohl být zaměněn s jiným. To samé platí i o údajně nedostatečné specifikaci
zákonné povinnosti, kterou stěžovatelka porušila (např. zkratka „§125c/1f3“ zcela jasně znamená
„§125c odst. 1 písm. f bod 3“).
[14] Za polemiku se závěry krajského soudu lze označit i argument stěžovatelky v části III
kasační stížnosti, že „je nemyslitelné, aby soud rozhodující o žalobě převzal chybný názor
žalovaného“, že při rozhodování správních orgánů nebyla neporušena zásada legitimního
očekávání. Současně uvádí, že žalovaný se dostatečně nevyjádřil, z jakého důvodu se odklonil
od ustálené rozhodovací praxe. De facto tedy namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku
podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[15] Nepřezkoumatelnost je vadou rozhodnutí, ke které jsou správní soudy povinny přihlížet
i bez námitky, tedy z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Vlastní přezkum rozhodnutí soudu
je možný pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti.
Tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů,
z nichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
[16] Napadený rozsudek odpovídá požadavkům Nejvyššího správního soudu
na přezkoumatelnost (např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75). Z odůvodnění
rozsudku je zřejmé, z jakého skutkového stavu krajský soud vycházel, jak vyhodnotil pro věc
rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil.
[17] Krajský soud na stranách 5 až 6 napadeného rozsudku dostatečně ozřejmil, z jakého
důvodu je přesvědčen, že nedošlo k tvrzenému pochybení žalovaného, které mělo spočívat
v nevypořádání se s předloženými rozhodnutími Krajského úřadu Moravskoslezského kraje
ze dne 22. 10. 2014, č. j. MSK 126113/2014, a ze dne 12. 11. 2014, č. j. MSK 121761/2014.
Správně uvedl, že žalovaný se s tímto neopomněl vypořádat. Na straně 4 napadeného rozhodnutí
totiž žalovaný uvádí, že nebylo zjištěno, že by správní orgán I. stupně svým postupem porušoval
zásadu legitimního očekávání (viz §2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění
pozdějších předpisů), která byla podle stěžovatelky porušena odlišným postupem oproti shora
uvedeným rozhodnutím. Ani skutečnost, že se krajský soud se závěry žalovaného ztotožnil,
sama o sobě nepřezkoumatelnost jeho rozsudku nezakládá (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 - 130).
IV. Závěr a náklady řízení
[18] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů uzavírá, že kasační stížnost v souladu
s §110 odst. 1, větou druhou, s. ř. s., posoudil jako nedůvodnou a zamítl ji.
[19] O náhradě nákladů řízení rozhodl na základě §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Žalovanému v tomto řízení nevznikly žádné náklady převyšující náklady běžné
administrativní činnosti, proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2018
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu