ECLI:CZ:NSS:2018:NAO.39.2018:12
sp. zn. Nao 39/2018 - 12
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudců
JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci navrhovatele: T. P., a účastníků:
1) Státní volební komise, se sídlem nám. Hrdinů 1634/4, Praha 4, 2) Ing. Miloš Zeman, 3)
I. Z., adresa pro doručování oběma Kancelář prezidenta republiky, Hrad I. nádvoří č. p. 1,
Hradčany, Praha 1, v řízení o návrhu na neplatnost volby prezidenta republiky, vedeném u
Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. Vol 17/2018, o navrhovatelem vznesené námitce
podjatosti,
takto:
Soudci Nejvyššího správního soudu Tomáš Langášek, Josef Baxa, Radan Malík, Petr Mikeš,
Pavel Molek a Daniela Zemanová n e j s ou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci
vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. Vol 17/2018.
Odůvodnění:
[1] Navrhovatel v řízení o návrhu na neplatnost volby prezidenta republiky podle
§66 zákona č. 275/2012 Sb., o volbě prezidenta republiky a o změně některých zákonů
(zákon o volbě prezidenta republiky), a §90 odst. 5 s. ř. s. vedeném u Nejvyššího správního
soudu pod sp. zn. Vol 17/2018 namítl podjatost vůči všem členům senátu ve věcech volebních,
ve věcech místního a krajského referenda a ve věcech politických stran a politických hnutí,
kteří se podíleli na vydání usnesení ze dne 13. prosince 2017, č. j. Vol 84/2017 - 175, s výjimkou
Miloslava Výborného, tedy vůči Tomáši Langáškovi, Josefu Baxovi, Radanu Malíkovi,
Petru Mikešovi, Pavlu Molkovi a Daniele Zemanové, neboť, jak uvedl, jsou sami původcem
zásahu do regulérnosti volby prezidenta a stěží by mohli sami takový zásah nestranně posoudit.
Pouze u Miloslava Výborného je podle navrhovatele situace jiná, „neboť tento soudce proti majoritě
disentoval v linii toho, jak argumentuje navrhovatel.“
[2] Dále pouze k Pavlu Molkovi navrhovatel uvedl, že „u něj je nadto dána podjatost vůči osobě
navrhovatele, pramenící z jeho článku ze dne 3. ledna 2012, nazvaného Rudé a hnědí aneb o dvou právních
podáních, v němž se tento soudce vůči navrhovateli ostře negativně vymezil, a zejména s ohledem na to, že další
procesní průběh traktované kausy – úspěch JUDr. P. K., Ph.D., v řízení o správní žalobě u Městského soudu v
Praze – mu nedal za pravdu, lze důvodně presumovat, že takto založené nepřátelství a averse u soudce Molka
přetrvaly a mohly by mít vliv na jeho rozhodování i o této volební stížnosti.“
[3] K námitce se vyjádřili všichni výše uvedení soudci Nejvyššího správního soudu,
přičemž se žádný z nich necítí být podjatý, neboť k účastníkům ani k věci žádný vztah nikdo
z nich nemá.
[4] JUDr. Molek nadto uvedl, že k navrhovateli nemá žádný vztah, nikdy se s ním nesetkal
profesně ani jinak, ve zmiňovaném článku o navrhovateli nepsal (psal pouze o JUDr. P. K. ,
Ph.D., dvou poslankyních a členech rodiny M.), na komentáře navrhovatele pod tímto článkem
nijak nereagoval. Z uvedeného důvodu se neshledává podjatým z hlediska objektivního ani
z hlediska subjektivního testu nestrannosti.
[5] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že námitka podjatosti není důvodná.
[6] Podle §8 odst. 1 s. ř. s. [s]oudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem
na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.
Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu
nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce
v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
[7] Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v §8 s. ř. s. by mohlo být zásahem
do ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž
příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Postup, kterým je věc odnímána příslušnému soudci a přikázána soudci jinému, je nutno
chápat jako výjimečný. Proto lze vyloučit soudce z projednávání a rozhodnutí přidělené
věci jen z opravdu závažných důvodů, které mu skutečně brání rozhodnout v souladu
se zákonem nezaujatě a spravedlivě (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu
č. j. Nao 19/2003 - 16).
[8] V projednávané věci navrhovatel namítá podjatost jmenovaných soudců
s ohledem na jejich rozhodovací činnosti, konkrétně na usnesení ze dne 13. 12. 2017,
č. j. Vol 84/2017 - 175.
[9] Z poslední (třetí) věty shora citovaného §8 odst. 1 s. ř. s. je patrné, že zákonodárce
zásadně nepřipouští, aby předchozí působení soudce v rozhodovací činnosti týkající se určitých
věcí nebo určitých účastníků bylo samo o sobě důvodem podjatosti. Výjimku představuje pouze
zákonem výslovně zmíněná situace, popsaná ve větě druhé zmíněného paragrafu, a sice
že vyloučeni jsou vždy soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu
nebo v předchozím soudním řízení. Pojem „předchozího soudního řízení“ je standardně
vykládán judikaturou jako soudní řízení instančně (nikoli pouze časově) předcházející tomu,
v němž se otázka případné podjatosti soudce posuzuje. Pro uvedený výklad svědčí jak argumenty
gramatické a systematické, tak argumenty založené na povaze soudcovské rozhodovací činnosti
a systému instančních vztahů. Věta druhá se týká situací, kdy se na projednávání a rozhodování
věci v předchozím řízení soudním či v předchozím postupu správního orgánu podílela táž osoba,
jež by věc měla posuzovat nyní. Je zjevné, že uvedené ustanovení míří na situace instančního
nebo kvaziinstančního vztahu mezi „původním“ a „nynějším“ orgánem. Jeho smysl a účel
je docílit, aby v různých stupních soudního řízení (či v kvaziinstančním vztahu mezi
správním orgánem a správními soudy) rozhodovaly tutéž věc vždy odlišné osoby. Jinak řečeno,
jde o pravidlo „různých očí“ v rámci instančního či kvaziinstančního vztahu. Účel pravidla
je zjevný – zaručit co možná největší míru objektivity a otevřenosti vyšší instance (kvaziinstance)
případnému novému pohledu na projednávanou věc a zabránit případným tendencím, aby tatáž
osoba, jež v mezidobí přejde od jednoho z orgánů k orgánu druhému, sama sobě „potvrdila“
správnost jí dříve vysloveného názoru.
[10] V nyní projednávané věci zjevně o tento případ nejde. Nejde o instanční (kvaziinstanční)
vztah. Jde o soudní přezkum dvou různých fází procedury volby prezidenta republiky prováděný
týmž soudním orgánem určeným k tomu zákonem („volebním“ senátem Nejvyššího správního
soudu). Je zjevné, že komplex skutkových a právních otázek, jimiž se Nejvyšší správní soud
zabýval ve věci sp. zn. Vol 84/2017 a jimiž se bude zabývat ve věci sp. zn. Vol 17/2018, je v řadě
ohledů shodný. To z ní však nedělá tutéž „věc“ ve smyslu věty druhé v §8 odst. 1 s. ř. s. „Věc“
je definována okruhem účastníků a skutkových a právních otázek, které jsou v rámci ní řešeny.
O tutéž věc zde zjevně nejde, již jen pro neshodu v osobách navrhovatelů, avšak zdaleka
nejen proto – ještě podstatnější je, že jde o různé fáze soudního přezkumu volebního procesu,
a tedy o situaci, v níž se věci obou výše uvedených spisových značek vůbec nenacházejí
v instančním vztahu.
[11] Navrhovatelova argumentace nicméně jde v podstatné míře i jiným směrem. Navrhovatel
namítá, že šest jím označených soudců by mělo být vyloučeno z rozhodování nynější věci proto,
že ve věci sp. zn. Vol 84/2017 na právní otázku, která je podle navrhovatele rozhodná i nyní,
již zaujali jasný a důkladně vyargumentovaný právní názor. A že tedy logicky – jak je lidské
povaze vlastní – mohou mít tendenci svůj již vyslovený názor hájit a setrvat na něm,
i když by proti jeho správnosti byly vznášeny vážné výhrady. Navrhovatelova obava
je srozumitelná a pochopitelná, avšak vydat se jeho cestou by znamenalo, že u každé věci,
kterou soudce rozhoduje, by se mělo předtím, než k rozhodnutí přikročí, zkoumat,
zda a případně jaké právní názory na otázky, jež jsou v ní rozhodné, soudce zaujal v minulosti
v jiných věcech, kde se tyto otázky vyskytly. Takovéto pojetí podjatosti by paralyzovalo fungování
soudní moci a je nutno je z důvodů systémových odmítnout. Právní otázky se v rozhodovací
činnosti zcela běžně opakují a justice je v podstatě založena na hledání správných odpovědí
na právní otázky a setrvávání na nalezených odpovědích, nejsou-li relevantně zpochybněny.
[12] Nicméně navrhovatelova obava má racionální jádro – lidé nepochybně mohou mít
tendenci k „sebepotvrzování“ vlastních již vyslovených názorů. Lidé se neradi mýlí, a ještě méně
rádi se mýlí veřejně. Mohou proto tendovat k setrvávání i na názorech, jejichž přesvědčivost
zeslábla. Nicméně role soudce, zejména pak soudce nejvyššího soudu, spočívá mimo jiné
v tom, že si musí být tohoto možného rysu lidské povahy vědom a neustále pečlivě přemýšlet,
zda názor, k němuž se dříve přiklonil, ve světle nových argumentů či po důkladnějším promyšlení
argumentů již známých obstojí. Je proto i na soudcích volebního senátu, aby pečlivě přemýšleli
o argumentech navrhovatele, a pokud jim nepřisvědčí a setrvají na svých dříve vyslovených
závěrech, důkladně vyložili své důvody.
[13] Pokud jde o námitku vůči soudci Molkovi, její podstatou je obava navrhovatele,
že tento soudce je na něho natolik morálně rozhořčen kvůli kauze, okolo níž se navrhovatel
pohyboval v minulosti, že nebude jako soudce schopen být dostatečně objektivní ve věci nynější.
[14] Navrhovatel toto morální rozhořčení Pavla Molka dovozuje z článku, který tento soudce
napsal na blog Jiné právo (článek s názvem „Rudé a hnědí aneb o dvou právních podáních“
je veřejně dostupný na webové stránce http://jinepravo.blogspot.cz/2012/01/pavel-molek-rude-
hnedi-aneb-o-dvou.html). Podstatou článku je vskutku silný morální odsudek, který Pavel Molek
vyslovil vůči dvěma osobám, které učinily určitá právní podání. V očích Pavla Molka jde o osoby
reprezentující dva z pohledu nynějších ústavních hodnot extrémní a morálně nepřijatelné
politické názorové proudy – jakýsi „kryptonacismus“ antisemitského ražení a cosi, co by snad
bylo možno nazvat neostalinismem. O intenzívním morálním rozhořčení Pavla Molka svědčí
citace již jen z úvodního odstavce jeho článku (zvýraznění provedl nyní Nejvyšší správní soud):
„Mí blízcí se občas podivují tomu, jaký že jsem flegmatik. A opravdu. Procházím-li si právě uplynulý rok, vidím,
že jsem se v jeho průběhu rozčílil maximálně třikrát či čtyřikrát, z toho jen dvakrát kvůli právu. Ty dva případy,
kdy jsem chvíli nevěřil vlastním očím a pak se musel zvolna rozdýchat, si navíc byly náramně podobné.
Nejen proto, že se týkaly práva, proto se o nich zmiňuji na tomto blogu, nejen proto, že si jejich aktéři
jsou svým modem uvažování náramně podobní (byť by setkání v téže množině asi nechápali právě
jako kompliment), ale hlavně proto, že v obou případech bylo podle mne použití jinak zcela přípustných procesních
nástrojů paragrafovým plivnutím do tváře historie.“
[15] Podání, s nímž má blízkou souvislost navrhovatel, spočívalo v námitce podjatosti,
kterou vznesl v trestní kauze údajného verbálního neonacistického extremismu advokát P. K.
jako obhájce obžalované proti znalci, který posuzoval povahu jejích výroků. Obhájce uvedl
(vedle dalších důvodů podjatosti), že znalec může být s ohledem na charakter svého jména
židovského původu a že jeho případný původ jej může s ohledem na roli nacismu při vyvraždění
Židů vést ke zvýšené citlivosti a zaujatosti při posuzování charakteru verbálního projevu
obžalované. Navrhovatel se kauzou uvedené námitky podjatosti intenzívně zabýval na svém
blogu Paragraphos (dostupný na webové stránce http://paragraphos.pecina.cz/) v řadě článků.
Zjednodušeně řečeno v nich intenzívně nesouhlasil s tím, aby P. K. jako advokát za vznesení
uvedené námitky kárně či jinak postihován.
[16] Z uvedeného popisu rozhodných skutkových okolností je zjevné, že Pavel Molek
a navrhovatel se ve veřejném prostoru intenzívně názorově střetli, byť nepřímo, prostřednictvím
publikovaných článků, přičemž Pavel Molek vyslovil ohledně názorů zastávaných mimo jiné
i navrhovatelem silný morální odsudek.
[17] Z hlediska dikce §8 odst. 1 věty první s. ř. s. je nepochybné, že Pavel Molek
má k navrhovateli vztah v tom smyslu, že veřejně a důrazně odsoudil názory, jež zastává a veřejně
prezentuje i navrhovatel. Stěží lze tedy mít za to, že by vůči navrhovateli, tedy osobě zastávající
názory, jež Pavel Molek považuje za zcela nepřijatelné a morálně vadné, měl tento soudce
emocionálně zcela neutrální vztah.
[18] Otázkou však je, zda povaha tohoto vztahu je taková, aby byla důvodem k vyloučení
Pavla Molka z projednávání a rozhodování věci. Připuštěním, že každý veřejný názorový střet,
byť i o obecně vzato velmi důležité životní hodnoty či morální principy, má být důvodem
k diskvalifikaci soudce z rozhodování ve věci toho, s nímž se soudce názorově střetl,
by byl institut podjatosti vykládán přehnaně obezřetným způsobem. Veřejné názorové střety
jsou v prostředí právnické komunity zcela běžné a jejich aktéři jsou na ně zpravidla zvyklí. Pokud
vystupují s patřičnou noblesou a přiměřenou zdrženlivostí, není důvodu, aby se jich nemohli
účastnit i soudci či lidé, kteří se následně soudci stanou. Jistě je takové střety mohou někdy
bolet či naštvat. Za běžných okolností však je třeba mít za to, že soudce je schopen uvědomit
si, že od toho, zda s osobou, jež vystupuje jako aktér v jím rozhodované věci, v tom či onom
názorově souhlasí, nebo ne, je povinen odhlédnout a že se musí zaměřit pouze na argumentaci,
již dotyčný aktér uplatňuje v rámci řízení.
[19] V nyní projednávané věci, jakkoli veřejně vyslovený názor Pavla Molka byl důrazný,
jednoznačný a morálně naléhavý, zcela splňoval požadavek noblesy a zdrženlivosti. Je irelevantní,
že v době, kdy svůj názor projevoval (počátek ledna 2012), byl ještě toliko asistentem soudce
Nejvyššího správního soudu, a nikoli jeho soudcem jako nyní. Ve všech svých profesních rolích
byl a je stále toutéž osobou, která si s sebou nese své názory a u níž je třeba předpokládat jistou
názorovou a hodnotovou kontinuitu. Pavel Molek argumentoval ve prospěch určitého
hodnotového postoje sice se zaujetím a vášní a nepochybně v jistém ohledu „jednostranně“
(názor jím potíraný měl za silně vadný, zejména po stránce etické), avšak bez vzteku a s použitím
argumentů racionálních a dobře hajitelných (není nicméně na soudu, aby posuzoval jejich
správnost). Není proto důvodu se domnívat, že v nyní projednávané věci by měl být s ohledem
na tento svůj vztah k navrhovateli neschopen patřičně objektivního a nezávislého úsudku.
[20] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud v posuzované věci k závěru,
že nejsou naplněny podmínky pro to, aby soudci uvedení ve výroku tohoto usnesení
byli vyloučeni z projednání a rozhodnutí shora uvedené věci.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. února 2018
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu