ECLI:CZ:NSS:2019:1.AFS.190.2017:34
sp. zn. 1 Afs 190/2017 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr.
Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: FULGUR, spol. s r. o., se sídlem
Svitavská 39, Brno, zastoupen JUDr. Janem Paroulkem, advokátem se sídlem Čelakovského 1859/6,
Blansko, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 4. 2014, č. j. 11924/15/5200-11431-711360, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2017, č. j. 62 Af 63/2015 – 111,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobce n e má p rá v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Finanční úřad pro Jihomoravský kraj (správce daně) dodatečným platebním výměrem ze dne
6. 2. 2013 doměřil na základě provedené daňové kontroly žalobci daň z příjmů právnických osob
za zdaňovací období od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2007 ve výši 867.840 Kč. Současně vznikla žalobci
povinnost uhradit penále ve výši 173.568 Kč.
[2] Odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru žalovaný zamítl a rozhodnutí správce daně
potvrdil v záhlaví uvedeným rozhodnutím.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného žalobce brojil žalobou u Krajského soudu v Brně, který ji shora
označeným rozsudkem zamítl.
[4] Krajský soud uvedl, že k uplatněnému výdaji za pronájem reklamní plochy pro umístění loga
žalobce zprostředkovanému společností Pavlík a partner s.r.o. předložil následující důkazy (či navrhl
jejich provedení): smlouvu o nájmu ze dne 29. 3. 2007, fakturu, termínovaný kalendář akcí, vzorový
grafický náhled obsahu reklamní plochy, bankovní výpisy k úhradě na účet společnosti PROTOTYPE,
přehled vývoje obratu, zprávu o auditu zhotovenou společností AUDIT-INVEST Ltd. a výslech M. P.
jako svědka. Smlouvu i fakturu označil soud za důkazní prostředky pouze formální povahy, které samy o
sobě nemohou dostatečně prokazovat faktické uskutečnění reklamy, stejně jako kalendář akcí. Přiložené
fotografie bez data obsahují grafický náhled obsahu reklamní plochy, není z nich však možné blíže
identifikovat vozidlo, na kterém je logo umístěno. Ke zprávě o auditu krajský soud konstatoval,
že obsahuje pouze tvrzení o uskutečnění reklamy, chybí však údaje o způsobu, místě a času provedeného
auditu a není patrné, kdy byla zpráva sepsána. Úřední ověření podpisů může případně prokázat pouze
pravost podpisů, nikoli pravdivost obsahu zprávy. Podepsané osoby jsou uvedeny bez bližší identifikace.
Krajský soud shrnul, že správce daně a žalovaný dostatečně odůvodnili své pochybnosti týkající
se zprávy o auditu, která v daném případě nemohla dostatečně prokázat uskutečněnou kontrolu
a tím ani realizaci reklamy pro žalobce. Pokud jde o odmítnutí další svědecké výpovědi M. P., tak
správce, resp. žalovaný daně vycházel z písemného vyjádření M. P. (č. j. 304983/12) a jeho dřívější
svědecké výpovědi, z nichž vyplynulo, že M. P. k danému obchodnímu případu nic konkrétního neuvedl,
takže k unesení důkazního břemena žalobce též nikterak nepřispěl. Krajský soud proto označil postup
finančních orgánů za správný.
[5] K námitce žalobce, že nebyly provedeny výslechy jednatelek společnosti AUDIT-INVEST
a zástupců společnosti PROTOTYPE Ltd., krajský soud konstatoval, že žalovaný neprovedení výslechu
těchto osob řádně odůvodnil. Žalobce správci daně nesdělil potřebné údaje o těchto osobách. Dále
s ohledem na skutečnost, že společnost AUDIT-INVEST Ltd. má sídlo na Britských Panenských
ostrovech, žalovaný nedisponoval žádným právním prostředkem pro uskutečnění výslechu v rozhodném
období. S ohledem na tyto důvody ve spojení se strohým a nekonkrétním obsahem samotné zprávy
o auditu se výslech těchto osob jako svědků ke skutkovým otázkám nejeví jako reálně přínosný. Krajský
soud proto odůvodnění neprovedení výslechu zahraničních i domácích svědků žalovaným posoudil jako
řádné, srozumitelné a správné.
[6] Krajský soud rovněž odmítl, že by došlo k porušení principu rovnosti a legitimního očekávání.
Žalobce citovanou námitku blíže nekonkretizoval. Z tvrzení žalobce, že dříve byly údajně totožné
důkazní prostředky uznány, rozhodně neplyne, že správce daně měl k dispozici zcela shodné informace,
a že celková důkazní situace v případech blíže žalobcem nespecifikovaných byla totožná jako v nyní
posuzované věci.
[7] Krajský soud se v napadeném rozsudku věnoval i dalším dvěma obchodním případům týkající
se výdajů žalobce na reklamy – první se týkal společnosti KORA-VODOSTAVING s.r.o., druhý
společnosti ELEVANTO s.r.o. Vzhledem k obsahu kasační stížnosti není nutné na tomto místě závěry
krajského soudu ohledně těchto dvou obchodních případů blíže popisovat.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[8] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost. V ní obsáhle
rekapituluje dosavadní průběh řízení, včetně všech argumentů účastníků řízení, jakož i vlastní žalobní
argumentaci.
[9] K úhradě za reklamu společnosti PROTOTYPE TEAM Ltd. stěžovatel uvedl, že předložil
relevantní fakturu s komentářem, přijatou od této společnosti, smlouvu o nájmu reklamní plochy
s komentářem, kalendář akcí s grafickým znázorněním obsahu reklamní plochy formou vzorové
fotodokumentace, seznam akcí v roce 2007, testovací a prezenční dny a video dokumentaci. Na základě
výzvy správce daně předložil ještě zprávu o auditu služby od společnosti AUDIT-INVEST Ltd. Z těchto
dokumentů plyne na jakých vozech byla reklama umístěna, kdo vozidlo řídil a za jakou jel stáj. Žalovaný
o těchto důkazech – z nichž stěžejní byla zpráva o auditu – žádné pochybnosti o jejich věrohodnosti,
průkaznosti či úplnosti neprokázal. Stěžovatel ve správním řízení navrhl provést důkazy výslechem
svědků: jednatelek společnosti AUDIT INVEST Ltd., zodpovědné za provedený audit, a pana T. a Ř.,
kteří mohli plnění dodavatelskou společností PROTOTYPE TEAM Ltd. prostřednictvím společnosti
Pavlík a partner s.r.o. potvrdit. O výslech se ale správní orgány ani nepokusily. Namísto toho úmyslně
vybíraly důkazy, které svědčí jejich verzi skutkových zjištění.
[10] Stěžovatel dále k platbě za reklamu společnosti PROTOTYPE TEAM Ltd. uvádí, že postup
správních orgánů odporoval principu legitimního očekávání a je nepředvídatelný. Zákazníci využívající
reklamní služby této společnosti již řadu let byli finančními orgány i kontrolováni, nikdy však
v souvislosti s unesením důkazního břemene nedošlo k jakémukoliv negativnímu výstupu z těchto
kontrol. Měli přitom totožné důkazy, jako nyní předkládá stěžovatel. Stěžovatelova situace je navíc
důkazně posílena díky tomu, že předkládá i zprávu o auditu.
[11] Teprve v závěru kasační stížnosti stěžovatel namítá důvody, v nichž spatřuje nesprávný náhled
na otázky důkazního břemene daňového subjektu a neprovedení důkazů, které soudu navrhl. Uvádí,
že závěry krajského soudu týkající se obchodních případů pronájmů reklamní plochy společnosti Pavlík
a partner s.r.o. nemají oporu ve spisovém materiálu. Rozhodnutí krajského soudu navíc považuje
za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Krajský soud se nevypořádal s žalobními námitkami.
Konkrétně se tato vada má týkat námitky provádění předběžné selekce důkazů podle vlastních kritérií
správním orgánem a neodůvodnění, proč krajský soud neprovedl důkazy navrhované stěžovatelem
(konkrétně výslech svědků).
[12] Žalovaný ve vyjádření setrvává na tom, že stěžovatel důkazní břemeno neunesl, neboť
neprokázal, že reklama byla skutečně realizována. Žádný z předložených důkazů (včetně zprávy o auditu)
nedokazuje, že vozidlo bylo vystaveno na některém ze závodů, nebo že se závodů účastnilo. Krajský
soud přezkoumatelně odůvodnil, proč neprovedl stěžovatelem navrhované důkazy (pro jejich zjevnou
nadbytečnost). Žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout.
III. Posouzení kasační stížnosti
[13] Soud se nejprve zabýval formálními náležitostmi kasační stížnosti a dospěl k závěru,
že je přípustná. Po věcném posouzení kasační stížnosti dospěl soud k závěru, že není důvodná.
[14] Úvodem Nejvyšší správní soud uvádí, že se ve své rozhodovací činnosti již setkal s pokusy
daňových subjektů uplatnit si jako daňově účinné výdaje na reklamu, jejíž provedení měla prokázat
obdobná sada důkazů, jako nyní předkládá stěžovatel (zejména auditní zprávy a neprůkazné
fotodokumentace). Ve všech těchto věcech přitom soud potvrdil závěry daňových orgánů, že daňové
subjekty předložením neprokázaly skutečnou realizaci fakturovaných reklamních služeb.
[15] Stěžovatel v kasační stížnosti pohříchu polemizuje téměř výlučně s postupem a závěry finančních
orgánů. Rozsudek krajského soudu jako by nebyl. Účelem kasační stížnosti je přitom polemizovat právě
se závěry napadeného rozhodnutí krajského soudu, popřípadě poukazovat na jiné vady v rozhodnutí
či v řízení, kterých se krajský soud měl dopustit (srov. např. rozsudky ze dne 15. 2. 2017,
č. j. 1 Azs 249/2016 – 38, odst. 12, nebo ze dne 29. 1. 2015, č. j. 8 Afs 25/2012 – 351, odst. 140).
Stěžovatel ovšem krajský soud zmiňuje až na poslední, páté straně kasační stížnosti s tím, že napadený
rozsudek má být nepřezkoumatelný a že závěry krajského soudu týkající se transakce se společností
Pavlík a partner s.r.o. nemají oporu ve spisovém materiálu. V důsledku takovéto strategie stěžovatele
není na mnoha místech kasační stížnosti zřejmé, co konkrétně stěžovateli na rozhodnutí krajského soudu
vadí. V takovýchto situacích nezbývá Nejvyššímu správnímu soudu než pouze zopakovat argumentaci
krajského soudu, se kterou se ztotožňuje.
[16] Napadený rozsudek krajského soudu je přezkoumatelný. Stěžovatel poukazuje na to, že krajský
soud opomenul žalobní námitku týkající se provedení jen žalovanému vyhovujících důkazů
a neodůvodnil, proč neprovedl důkazy jím navrhované (konkrétně výslech svědků). Ani jeden z těchto
nedostatků Nejvyšší správní soud neshledal. Důvodům, proč některé důkazy zůstaly správními orgány
neprovedené se soud věnoval v posledních dvou odstavcích na str. 11 a prvním odstavci na str. 12
napadeného rozhodnutí. Soud u jednotlivých důkazů vždy uvedl, proč má, stejně jako správní orgány,
za to, že provedení těchto důkazů by bylo nadbytečné. Co se týče absence odůvodnění nevyslechnutí
svědků, tak ta je způsobena tím, že žalobce v řízení o žalobě provedení žádných důkazů nenavrhoval.
V žalobě výslovně u všech jím označených důkazů uvedl, že jsou součástí správního spisu. Při soudním
jednání zase výslovně k dotazu soudu uvedl, že si nad rámec důkazů obsažených ve správním spise
nepřeje dokazování nijak doplňovat. Za této situace nelze úspěšně krajskému soudu vytýkat,
že neodůvodnil neprovedení důkazů. Žádné důkazy k provedení v soudním řízení stěžovatel
nenavrhoval. Námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku je proto nedůvodná.
[17] Předmětem sporu je daňová uznatelnost stěžovatelem uplatněných nákladů vynaložených
na pronájem reklamní plochy na závodních automobilech. V řízení před krajským soudem byly
předmětem sporu tři obchodní případy (týkající se společnosti KORA-VODOSTAVING s.r.o.,
společnosti ELEVANTO s.r.o. a společnosti PROTOTYPE TEAM Ltd.), v kasační stížnosti
se stěžovatel ovšem věnuje pouze případu nákladů na reklamu od společnosti PROTOTYPE TEAM
Ltd., jednající se stěžovatelem prostřednictvím společnosti Pavlík a partner s.r.o. Tomuto případu
se proto bude věnovat i soud.
[18] Podstatné je zodpovězení otázky, zda stěžovatel v daňovém řízení unesl důkazní břemeno
ve vztahu k uplatněným výdajům na základě přijatých faktur, a to jako výdajům daňově uznatelným
ve smyslu §24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Konkrétně je nutné zkoumat,
zda stěžovatel dostatečně prokázal skutečnou realizaci reklamy umístěnou na závodních vozidlech.
Správce daně a žalovaný své závěry založili na tom, že stěžovatel sice předložil formálně bezvadné
doklady, ty však samy o sobě nemohly obstát, neboť stěžovatel neprokázal, že jím objednaná reklamní
plnění byla skutečně realizována.
[19] Daňové řízení je postaveno na zásadě, že každý daňový subjekt má povinnost sám daň přiznat,
tedy má břemeno tvrzení, ale také povinnost toto své tvrzení doložit, tj. nese i břemeno důkazní.
Dle §92 odst. 3 daňového řádu totiž „daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět
v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních.“ Prokazování uskutečnění výdaje
je prvotně záležitostí dokladovou, současně je však třeba trvat na souladu skutečného stavu se stavem
formálním.
[20] Daňový subjekt proto splní svoji povinnost důkazní ve vztahu k tvrzením, která správci daně
předestře, prokáže-li tato tvrzení důkazními prostředky (zejména účetnictvím a daňovými doklady),
ledaže správce daně prokáže, že ve vztahu k těmto tvrzením jsou předložené důkazy daňového subjektu
nevěrohodné, neúplné, neprůkazné nebo nesprávné.
[21] Je pak na správci daně, aby dokázal případné skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost,
správnost či úplnost důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem [§92 odst. 5 písm. c)
daňového řádu]. Unese-li správce daně své důkazní břemeno, je opět na daňovém subjektu, aby prokázal
soulad účetnictví se skutečností, tj. aby setrval na svých původních tvrzeních a doložil, že přes vzniklé
pochyby se sporný účetní případ udál tak, jak je o něm účtováno, anebo aby naopak korigoval
svá původní tvrzení, nabídl tvrzení nová, reflektující existenci pochyb o souladu účetnictví
se skutečností, a tato svá revidovaná tvrzení prokázal (srov. např. rozsudky ze dne 30. 8. 2005,
č. j. 5 Afs 188/2004 - 63, a ze dne 30. 1. 2008, č. j. 2 Afs 24/2007 - 119, č. 1572/2008 Sb. NSS,
či rozsudek ze dne 5. 10. 2016, č. j. 6 Afs 176/2016 - 36).
[22] Pro účely určení výše daně z příjmů je nutné nejdříve v souladu se zákonem stanovit její základ.
Podle §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů „[v]ýdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení
zdanitelných příjmů se pro zjištění základu daně odečtou ve výši prokázané poplatníkem a ve výši stanovené tímto
zákonem a zvláštními předpisy“. Daňový subjekt si tedy od základu daně nemůže odečíst jakékoliv výdaje,
ale pouze ty, které splňují zákonné podmínky. Pro zjištění základu daně se vychází z účetnictví vedeného
podle zvláštního předpisu, pokud zvláštní předpis nebo tento zákon nestanoví jinak, anebo pokud
nedochází ke krácení daňové povinnosti jiným způsobem (§23 odst. 10 zákona o daních z příjmů).
[23] Jinými slovy, daňový subjekt musí prokázat nejen to, že došlo k transakci, v jejímž rámci byl daný
výdaj vynaložen, ale také to, že se tak stalo 1) za účelem dosažení, zajištění či udržení jeho zdanitelných
příjmů, 2) v tvrzeném rozsahu a 3) za úhradu odpovídající ceně uvedené v daňových dokladech
(např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2014, č. j. 2 Afs 40/2014 - 28). Daňový
subjekt zpravidla nesplní tuto důkazní povinnost pouhým předložením byť formálně bezvadného
dokladu. Skutečnost, že určitý doklad má všechny náležitosti účetního dokladu a je řádně zaúčtován,
bez dalšího neznamená, že výdaje byly do základu daně zahrnuty oprávněně (viz např. rozsudek ze dne
31. 3. 2009, č. j. 8 Afs 80/2008 - 85).
[24] Soud v souzené věci došel k závěru, že stěžovatel své důkazní břemeno k prokázání oprávněnosti
odečtení výdajů na reklamu od společnosti PROTOTYPE TEAM Ltd. od základu daně neunesl.
[25] Z listin založených ve správním spise vyplývá, že stěžovatel uzavřel dne 29. 3. 2007 smlouvu
o nájmu reklamní plochy na dobu určitou od 1. 4. 2007 do 31. 12. 2007. V dodatku ke smlouvě z téhož
dne bylo upřesněno, že velikost pronajímané plochy je 500 cm
2
, výše nájemného činila 1.000.000 Kč.
Jako pronajímatel je sice ve smlouvě uvedena společnost Pavlík a partner s.r.o., text smlouvy i komentáře
k ní však upřesňují, že tato společnost „není poskytovatelem pronájmu reklamní plochy, ale na základě uzavřené
mandátní smlouvy pouze prodejcem této služby. Vlastním poskytovatelem je zahraniční společnost PROTOTYPE
TEAM LTD., Akara Bldg., 24 De Castro Street, Wickhams Cay 1, Road Town, Tortola, British Virgin Islands,
No. 1374310 (mandant), která touto mandátní smlouvou pověřila firmu Pavlík a partner s.r.o. (mandatář),
aby předmětnou službu propagovala a na její účet prodávala.“ Uvedený komentář dále uvádí, že se smlouva
nevztahuje ke konkrétním závodním vozidlům, pročež je na každé akci možné využít jiné sportovní
vozidlo. Seznam akcí podle smlouvy tvořily mezinárodní závody sportovních vozidel LE MANS
SERIES, SPORT CAR CHALLENGE A INTERSERIE, a rovněž testovací a prezentační dny.
[26] Ve správním spise je dále dopis adresovaný stěžovateli, ve kterém společnost Pavlík a partner
s.r.o. informuje, že podle smlouvy o nájmu reklamní plochy z 29. 3. 2007 sděluje stěžovateli „kalendář
akcí“, na kterých byla reklamní plocha prezentována (automobilové závody ve Francii, Belgii, Itálii,
Rakousku, Polsku, Německu, Velké Británii a České republice). Přílohou tohoto dodatku je „vzorová
fotodokumentace s grafickým znázorněním obsahu využité reklamní plochy“ obsahující čtyři fotografie
sportovního vozidla na místě připomínajícím dvůr či vydlážděnou část zahrady před garážovými dveřmi;
na vozidle je v detailu viditelný polep společnosti s firmou stěžovatelky.
[27] Správní spis dále obsahuje nedatovanou „zprávu o auditu služby – písemná svědecká výpověď“
vyhotovenou v češtině, v níž paní Ch. C. v. d. B. a M. J. O., zaměstnankyně společnosti AUDIT-
INVEST Ltd. (se sídlem shodným se společností PROTOTYPE TEAM Ltd.), dosvědčují, že pronajatá
reklamní plocha stěžovateli služba byla „bezvýhradně prezentována“ na akcích, jejichž seznam je ve zprávě
uveden, v roce 2007. Tato zpráva je opatřena mauricijskou apostilační doložkou datovanou ke dni
27. 1. 2012.
[28] V projednávané věci není sporné, že stěžovatel uhradil společnosti PROTOTYPE TEAM Ltd.
nájemné sjednané ve smlouvě o pronájmu reklamní plochy – výdaj mu tedy zjevně vznikl. Nejvyšší
správní soud však zcela souhlasí s krajským soudem v tom, že stěžovatel neprokázal, že objednaná
a zaplacená reklama byla provedena. S důkazy předloženými stěžovatelem se totiž pojí příliš mnoho
otázek, které stěžovatel nedokázal zodpovědět. Nejvyšší správní soud nepovažuje za potřebné znovu
opakovat hodnocení listin založených ve správním spise, které se v dostačující míře podrobnosti
objevuje v rozsudku krajského soudu i v rozhodnutí žalovaného, a proto zmíní jen některé okolnosti,
které považuje ve věci za klíčové.
[29] Soud nečiní sporným, že výstupy z monitoringu reklamy mohou sloužit jako důkaz
o tom, že byla reklama skutečně provedena. Takový důkaz však musí mít určitou kvalitu, respektive
vypovídací hodnotu. Zpráva o auditu předložená stěžovatelem však obsahuje pouze stručné
konstatování, že reklama byla realizována dle smlouvy, a seznam závodů, na nichž se tak stalo.
Neobsahuje žádné podrobnosti, které by svědčily o tom, že se osoby, které zprávu vyhotovily, skutečně
závodů zúčastnily a vozidlo nesoucí polep s označení stěžovatele na nich viděly. Neobsahuje ani údaje
o tom, kdy a kde mělo k prezentaci dojít či na jakém vozidle k ní mělo dojít. Apostilační doložka pouze
osvědčuje pravost podpisů, nemůže však potvrdit pravost obsahu listin.
[30] Ani předložené fotografie neprokazují, že by byl stěžovatel v souladu se smlouvou prezentován
na závodních akcích. Na těchto fotografiích je sice dobře viditelná firma stěžovatele vylepená
na závodním automobilu, okolí automobilu však naprosto neodpovídá prostředí motoristického závodu.
Pouhý důkaz o tom, že polep byl umístěn na nějaké závodní vozidlo, nestačí k prokázání, že došlo
k propagaci firmy na automobilových závodech. Pokud navíc smlouva o nájmu reklamní plochy
zdůrazňovala, že se nevztahuje k jednomu konkrétnímu vozidlu, považoval by soud za logické,
aby měl stěžovatel k dispozici dokumentaci o všech vozidlech, na nichž byla jeho objednaná reklama
umístěna.
[31] Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatel kromě toho, že nebyl schopen předložit jediný důkaz, který
by jednoznačně prokazoval prezentaci alespoň na jednom automobilovém závodě, nedokázal rozptýlit
četné pochybnosti, které v průběhu řízení správce daně stěžovateli sdělil. Lze tedy plně souhlasit
s krajským soudem, že se stěžovateli nepodařilo prokázat, že vynaložené výdaje sloužily k dosažení,
zajištění či udržení zdanitelných příjmů, respektive že objednaná reklama byla skutečně provedena.
Žádný ze stěžovatelem předložených důkazů, a to ať samostatně, nebo při jejich posouzení ve vzájemné
souvislosti, není s to realizaci reklamy prokázat.
[32] Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem a žalovaným i ohledně nadbytečnosti výslechu
jednatele společnosti PROTOTYPE TEAM Ltd. v rámci daňového řízení. Není pravděpodobné,
že by tato osoba mohla uvést bližší informace o tvrzeném poskytování reklamy, které bylo předmětem
kontroly ze strany jiné společnosti. Okolnosti případu navíc svědčí spíše o tom, že veškeré záležitosti
ohledně smlouvy obstarával pan M. P., jehož jméno figuruje na všech listinách předložených
stěžovatelem. Není zřejmé, co by měl (resp. mohl) výslech jednatelů této společnosti přinést.
[33] Soud souhlasí i s tím, že pro výslech zástupce společnosti AUDIT-INVEST Ltd. neměl žalovaný
odpovídající procesní nástroj, neboť Dohoda mezi vládou České republiky a vládou Britských
Panenských ostrovů o výměně informací v daňových záležitostech (vyhlášená pod č. 6/2013 Sb.m.s.)
vstoupila v platnost až dne 19. prosince 2012 a na základě svého čl. 16 písm. b) je aplikovatelná
až ve vztahu ke zdaňovacím obdobím počínajícím dne 1. ledna 2013. Stěžovateli sice lze přisvědčit,
že o předvolání konkrétní osoby je možno uvažovat i bez existence dohody mezi státy – vzhledem
k pochybnostem obestírajícím činnost společnosti AUDIT-INVEST Ltd. však lze pochybovat o tom,
že by výpovědi auditorek či jednatele této společnosti vnesly do případu více světla. Krajský soud zcela
správně dospěl k závěru, že pokud by měly tyto osoby o uskutečnění reklamy nějaké bližší informace,
uvedly by je ve zprávě o auditu. Tuto argumentaci nepovažuje soud na rozdíl od stěžovatele
za nepřípustnou – žalovaný a následně krajský soud na základě zjištěných skutkových okolností pouze
hodnotili, zda je navržený důkaz způsobilý přinést nová podstatná skutková zjištění. Nejednalo se tedy
o předčasně hodnocení neprovedených výslechů, ale o úvahy stran potřebnosti a účelnosti provedení
navržených důkazů.
[34] Ani námitka porušení principu legitimního očekávání ze strany finančních orgánů není důvodná.
Stěžovatel námitku uplatnil velmi obecně s tím, že dříve byly údajně totožné důkazní prostředky uznány.
Z takového prohlášení však neplyne, o jaké konkrétní situace se jednalo, ani to, že by se jednalo
o skutkově a právně srovnatelné případy ve smyslu výše citovaného rozsudku. Nejvyšší správní soud
se ztotožnil s názorem krajského soudu. Skutečnost, že správce daně při kontrole jiných daňových
subjektů neměl pochybnosti, rozhodně nemůže do budoucna vylučovat, že správce daně nezíská nové
informace, např. vyhledávací činností, které v dalším případě pochybnosti vzbudí.
[35] Co se týče námitky neprovedení výslechů Z. T. a Ing. A. Ř. v daňovém řízení, Nejvyšší správní
soud konstatuje, že tato nebyla obsahem žaloby, a je proto nepřípustná ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s.
IV. Závěr a náklady řízení
[36] Soud vzhledem ke shora uvedenému dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, proto
ji podle §110 odst. 1 s. ř. s., poslední věty, zamítl.
[37] O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto
mu soud jejich náhradu nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. března 2019
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu