ECLI:CZ:NSS:2019:1.AFS.442.2018:32
sp. zn. 1 Afs 442/2018 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: D. H., zastoupen Mgr.
Radkem Látem, advokátem se sídlem Smilova 547, Pardubice, proti žalovanému: Generální
finanční ředitelství, se sídlem Lazarská 15/7, Praha 1, o žalobách proti rozhodnutím
žalovaného ze dne 29. 6. 2016, č. j. 75951/16/7100-10111-011169 a č. j. 81127/16/7100-10111-
011169, v řízení o kasačních stížnostech žalobce proti rozsudkům Krajského soudu v Brně ze
dne 28. 11. 2018, č. j. 62 Af 86/2016 – 41 a č. j. 62 Af 91/2016 – 40,
takto:
I. Věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 1 Afs 442/2018
a sp. zn. 1 Afs 443/2018 se s p o j u j í ke společnému projednání. Nadále budou
vedeny pod sp. zn. 1 Afs 442/2018.
II. Kasační stížnosti se zamítají .
III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech.
IV. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasačních stížnostech.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a rozsudky krajského soudu
[1] Dne 14. 12. 2012 žalobce požádal o povolení obnovy daňových řízení, v nichž mu byla
doměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007 a 2008. Odvolací finanční
ředitelství (dále též „správce daně“) neshledalo naplnění důvodů pro povolení obnovy řízení
dle §117 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, a proto žádosti rozhodnutími ze dne
5. 6. 2013, č. j. 15519/13/5000-14102-708571 a č. j. 15520/13/5000-14102-708571, zamítlo.
Žalobcova odvolání žalovaný zamítl (rozhodnutí ze dne 17. 1. 2014) a potvrdil prvostupňová
rozhodnutí.
[2] Proti rozhodnutím žalovaného brojil žalobce žalobami u Krajského soudu v Brně, který
je jako nedůvodné zamítl. Na základě žalobcových kasačních stížností Nejvyšší správní soud
zrušil jak rozsudky krajského soudu, tak rozhodnutí žalovaného a věci mu vrátil k dalšímu řízení
(rozsudek ze dne 14. 1. 2016, č. j. 1 Afs 226/2015 – 45). Dospěl totiž k závěru, že žalobce splnil
svou povinnost tvrzení důvodů obnovy řízení tím, že odkázal na protokoly o výpovědi svědků
v trestním řízení, které sám neměl k dispozici. Bylo pak na žalovaném, aby si příslušný trestní spis
vyžádal a posoudil, zda výpovědi svědků představují nové skutečnosti, které by mohly mít vliv
na skutkový stav zjištěný v daňovém řízení. Bez tohoto postupu nemohl rozhodnout o zamítnutí
návrhu na povolení obnovy řízení, neboť nemohl vědět, zda důvody pro její povolení skutečně
nejsou dány.
[3] Žalovaný ve věci opětovně rozhodl v záhlaví popsanými rozhodnutími tak, že žalobcova
odvolání zamítl a napadená rozhodnutí správce daně potvrdil.
[4] I proti druhým rozhodnutím žalovaného brojil žalobce žalobami u krajského soudu, který
je zamítl. Konstatoval, že žalobce nijak nekonkretizoval, v rámci jakých trestních řízení s J. Š. a J.
F. měly vyvstat důkazy svědčící pro povolení obnovy. Nespecifikoval ani nové skutečnosti, které
by z trestních spisů měly vyplývat, ani co mu měl údajně sdělit J. Š.. Závěry v původním daňovém
řízení se opíraly o skutkový stav, v jehož rámci se daňové orgány osobami J. F., J. Š. a pana D.
zabývaly. Pokud měl žalobce za to, že správní orgán dospěl k nesprávnému závěru či skutkový
stav zjistil nedostatečně, mohl to namítat v rámci opravného prostředku proti dodatečnému
platebnímu výměru, eventuálně v následně podané žalobě proti rozhodnutí odvolacího orgánu.
[5] Žalovaný postupoval v intencích zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu,
požádal orgány činné v trestním řízení o poskytnutí informací z trestního řízení vedeného
se žalobcem a z trestních spisů týkajících se dalších osob (týkajících se zprostředkování, prodeje
a nákupu nemovitostí v roce 2007 a 2008 v k. ú. H. a k. ú. P ., které byly předmětem nalézacího
daňového řízení).
[6] Podle krajského soudu je zřejmé, že ke zpochybnění zjištěného skutkového stavu
nedošlo, neboť se obecná tvrzení žalobce o změně výpovědí svědků v trestních věcech
a objevení nových významných skutečností nepotvrdila. Soud nesouhlasil ani s námitkou,
že žalovaný, i přes pokyn kasačního soudu, nedostatečně vyjasnil skutkový stav. Pokud žalovaný
zjistil, že žalobcem zmiňované osoby v trestním řízení nevypovídaly diametrálně odlišně
než při výpovědích, které zkoumal a posuzoval správce daně v daňovém řízení, nelze ze zákonné
úpravy podmínek pro povolení obnovy řízení dovodit, že měl žalovaný před vydáním
napadeného rozhodnutí provést výslech žalobcem navrhovaných svědků (především J. Š.)
a vyhodnotit nově provedené důkazy ve vzájemné souvislosti s důkazy, které získal
z předmětných trestních spisů, jak požaduje žalobce. Tímto požadavkem totiž fakticky žalobce
navrhuje další dokazování týkající se pravomocně ukončeného řízení ve věci jeho daňové
povinnosti, přičemž žalobce měl možnost využít řádných opravných prostředků.
[7] Pokud žalobce poukázal na nezbytnost provedení výslechu J. Š., aby bylo prokázáno, že
mezi jednotlivými účastníky transakcí musely existovat smluvní vztahy, jinak by transakce
nemohly proběhnout, krajský soud k tomu zdůraznil, že závěry správce daně týkající
se hodnocení žalobcem realizovaných transakcí mohl žalobce zpochybnit již v původním
nalézacím řízení. Žalobce ani neuvádí, jak by nová výpověď J. Š. ve spojení s jeho výpověďmi
v trestním řízení měla být rozhodnou pro zpochybnění skutkových podkladů, z nichž správce
daně v nalézacím řízení vycházel, a jaká nová konkrétní skutečnost, která nemohla být uplatněna
dříve a přitom mohla mít podstatný vliv na výrok rozhodnutí, by měla vyplynout z takto
provedeného dokazování.
[8] K námitce žalobce, že již z toho, že orgány činné v trestním řízení odložily trestní stíhání
žalobce, je zřejmé, že důkazy zjištěné v trestním řízení se rozcházejí se zjištěními a závěry správce
daně, krajský soud uvedl, že předmět daňového a trestního řízení je odlišný a rozhodnutí vydané
v trestním řízení zásadně nemá vliv na výsledek daňového řízení.
II. Kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[9] Proti rozsudkům krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnosti.
[10] Namítá, že žalovaný nevyjasnil skutkový stav věci týkající se rozhodnutí o povolení
obnovy řízení dostatečně spolehlivě a ve svém důsledku vycházel z nesprávných informací.
Stěžovatel spatřoval nové skutečnosti a důkazy nikoli pouze v dokumentech a informacích, které
jsou součástí trestních spisů, ale zejména v provedení výslechů pana Š. a pana F.. Tyto výslechy
považuje za nenahraditelné a klíčové, nelze bez nich kvalifikovaně rozhodnout o návrhu na
povolení obnovy řízení. Již v minulých podáních stěžovatel vysvětloval, že v různých řízeních
mohli mít svědci různé zájmy, nemuseli vypovídat pravdivě, mohli věci zamlčovat. Výslechy pak
měl správce daně vyhodnotit ve vzájemné souvislosti s důkazy, které získal z předmětných
trestních spisů.
[11] Podle stěžovatele nepůsobí postup, kterým žalovaný vyžadoval informace z trestních
spisů a zejména obsah odpovědí orgánů činných v trestním řízení, nijak věrohodně a přesvědčivě.
Orgány činné v trestním řízení odkazovaly s poskytnutím informací jeden na druhého,
a to i několikrát po sobě.
[12] Stěžovatel je přesvědčen, že důvody pro povolení obnovy byly beze zbytku naplněny.
Důkazy zjištěné v trestních spisech nevylučují, že transakce týkající se prodeje nemovitostí
proběhly tak, jak tvrdí stěžovatel. Daňové orgány v nalézacím řízení přesto tyto skutečnosti
nepřipustily jako důkaz; představují tedy také nové skutečnosti odůvodňující povolení obnovy
řízení. Podle stěžovatele by ve věci byla klíčová svědecká výpověď pana D., kterou vzhledem
k jeho úmrtí již nelze bohužel realizovat. Proto jsou klíčové důkazní prostředky způsobilé
objasnit jeho roli v transakcích s nemovitostmi (zejména výpověď pana Š. a pana F.).
[13] Daňovým orgánům byly v rámci daňové kontroly známy peněžní toky z uvedených
transakcí a také to, že stěžovatel zdanil veškerý svůj příjem, který v souvislosti s transakcemi
obdržel. Není proto přípustné, aby po něm bylo požadováno i zdanění prostředků, které nikdy
neobdržel. V této souvislosti je vyslechnutí pana Š. nezbytné a zcela zásadní. Žalovaný se také
nezabýval existencí smluvních vztahů mezi jednotlivými účastníky transakcí a spokojil se pouze
s konstatováním, že k uzavření mandátní smlouvy nedošlo a existenci jednatelství bez příkazu
nedůvodně popřel. Z informací zjištěných z trestních spisů ale vyplývá, že mezi jednotlivými
účastníky musely existovat smluvní vztahy, jinak by uvedená transakce nemohla proběhnout.
[14] Stěžovatel navrhuje zrušení rozsudků krajského soudu.
[15] Žalovaný považuje rozsudky za správné a řádně odůvodněné. Kasační stížnosti jsou
téměř doslovnými kopiemi správních žalob, neobsahují nic, s čím by se krajský soud
již kompletně nevypořádal. Žalovaný přesně v duchu zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního
soudu doplnil dokazování, postupy směřující k doplnění dokazování a způsoby hodnocení
jednotlivých důkazních prostředků podrobně popsal. Ani na základě doplněného dokazování
nebylo možno učinit závěr o naplnění požadavku §117 odst. 1 písm. a) daňového řádu, neboť
z něj nikterak neplyne, že by zde obsažené výpovědi byly způsobilé změnit závěr o přípustnosti
obnovy řízení.
III. Posouzení kasační stížnosti
[16] Soud postupem podle §39 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(s. ř. s.) spojil věci vedené pod sp. zn. 1 Afs 442/2018 a 1 Afs 443/2018 ke společnému
projednání, jelikož se jedná o rozhodnutí, která spolu skutkové souvisejí a vystupují
v nich totožní účastníci.
[17] Při posuzování kasačních stížností soud hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení.
Dospěl k závěru, že kasační stížnosti mají požadované náležitosti, byly podány včas a osobou
oprávněnou, a jsou tedy projednatelné (byť jde o samou hranici projednatelnosti, srov. bod [19]
rozsudku).
[18] Kasační stížnosti nejsou důvodné.
[19] Soud předesílá, že stěžovatel v kasační stížnosti pouze doslovně opakuje argumentaci,
kterou předestřel již v žalobě. Nijak nereaguje na to, jak se s ní vypořádal krajský soud. Účelem
kasační stížnosti je přitom polemizovat právě se závěry napadeného rozhodnutí krajského soudu,
popřípadě poukazovat na jiné vady v rozhodnutí či v řízení, kterých se krajský soud měl dopustit
(srov. např. rozsudky ze dne 15. 2. 2017, č. j. 1 Azs 249/2016 – 38, odst. 12, nebo ze dne
29. 1. 2015, č. j. 8 Afs 25/2012 – 351, odst. 140). Stěžovatel ovšem krajský soud v kasační
stížnosti vůbec nezmiňuje, brojí pouze proti závěrům daňových orgánů, které učinily v řízení
o jeho návrhu. V důsledku takovéto strategie stěžovatele v kasačním řízení není zřejmé,
co konkrétně mu na rozhodnutí krajského soudu vadí. V takovýchto situacích nezbývá
Nejvyššímu správnímu soudu než odkázat na odůvodnění rozsudku krajského soudu, se kterým
se ztotožňuje.
[20] Podle §117 odst. 1 daňového řádu „řízení ukončené pravomocným rozhodnutím správce daně
se obnoví na návrh příjemce rozhodnutí, nebo z moci úřední, jestliže
a) vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které nemohly být bez zavinění příjemce rozhodnutí nebo správce
daně uplatněny v řízení již dříve a mohly mít podstatný vliv na výrok rozhodnutí,
b) rozhodnutí bylo učiněno na základě padělaného nebo pozměněného dokladu anebo dokladu obsahujícího
nepravdivé údaje, křivé výpovědi svědka nebo nepravdivého znaleckého posudku,
c) rozhodnutí bylo dosaženo trestným činem, nebo
d) rozhodnutí záviselo na posouzení předběžné otázky a příslušný orgán veřejné moci o ní dodatečně rozhodl jinak
způsobem, který má vliv na toto rozhodnutí a jemu předcházející řízení.“
[21] Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, kterým se zasahuje
do pravomocného rozhodnutí. Situace, kdy obnova řízení může být nařízena nebo povolena,
proto musí být skutečně mimořádná, a závažnost okolností, pro které má být řízení obnoveno,
musí převážit nad zásadou právní jistoty. Obnova řízení neslouží k nápravě vad řízení
či nezákonnosti daňového rozhodnutí a nezpochybňuje, že správce daně vycházel v okamžiku
vydání rozhodnutí z dostatečně zjištěného skutkového stavu. Umožňuje pouze to, aby proběhlo
nové řízení, ve kterém budou zohledněny skutečnosti, důkazy a jiné okolnosti, které
vyšly dodatečně najevo a které zpochybnily dosud zjištěný skutkový stav (srov. např. rozsudek
ze dne 29. 1. 2008, č. j. 2 Afs 98/2007 – 91), aniž mohly být uplatněny v předcházejícím řízení.
[22] Ze správního spisu plyne, že si žalovaný na základě pokynu Nejvyššího správního soudu
vyjádřeného v jeho zrušujícím rozsudku, vyžádal dokumenty z trestních spisů souvisejících
s prodejem dotčených nemovitostí (výpovědi svědků, protokoly z hlavního líčení). Takto získané
podklady posoudil a dospěl k závěru, že v podkladech z trestního řízení vedeného
se stěžovatelem a zmíněnými svědky se neobjevily žádné nové skutečnosti či důkazy, které
by se přímo dotýkaly ukončeného daňového řízení a které by správce daně nevzal v řízení
v úvahu.
[23] V této souvislosti je nutno konstatovat, že i v kasačních stížnostech (stejně jako
v žalobách a správním řízení) zůstává stěžovatel stran specifikace konkrétních tvrzení či nových
skutečností ve zcela obecné rovině. Pouze rekapituluje, že „v rámci trestních řízení vyšly najevo
nové skutečnosti a důkazy“, jde o „takové skutečnosti, které odporují závěrům správce daně,
na základě kterých došlo k vydání dodatečných platebních výměrů“ apod. Nijak ovšem
neupřesňuje, které konkrétní skutečnosti obsažené ve výpovědích svědků v trestním řízení (které
jsou nyní součástí daňového spisu), by podle něj měly představovat důvod pro povolení obnovy.
Pouhá skutečnost, že orgány činné v trestním řízení se zaměřily též na transakce související
s prodejem nemovitostí, který byl též předmětem daňového řízení, ještě nic nesvědčí
o tom, že v rámci těchto řízení vyvstaly takové nové skutečnosti, které by odůvodňovaly obnovu
daňového řízení.
[24] Soud nesouhlasí ani s tvrzením, že postup, kterým žalovaný vyžadoval informace
z trestních spisů „nepůsobí nijak věrohodně a přesvědčivě“. Pouhá skutečnost, že orgány činné
v trestním řízení odkazovaly s poskytnutím informací na jiného, nemůže podle soudu vyvolat
žádné pochybnosti o správnosti postupu žalovaného; je spíše jednoznačným důsledkem toho,
že žalovanému nebyly známy spisové značky, pod kterými byla jednotlivá trestní řízení vedena,
ani v jaké procesní fázi se aktuálně nacházela. Není proto divu, že při obstarávání podkladů
pro posouzení návrhu na povolení obnovy, žalovaný napoprvé „netrefil“ správný orgán činný
v trestním řízení, které aktuálně disponoval příslušnými informacemi či spisem.
[25] Ve zbývající části kasačních stížností (resp. žalob) stěžovatel zpochybňuje závěry, které
správce daně učinil ve vyměřovacím řízení. K tomu je možno jen připomenout, že nynější řízení
se týkají posouzení stěžovatelových návrhů na povolení obnovy daňového řízení. Správní orgány
tedy v projednávané věci byly povinny dostatečně zjistit skutkový stav co do posouzení okolností
pro povolení obnovy řízení; nebyly však povinny zkoumat, zda v nalézacím řízení byl dostatečně
zjištěn skutkový stav pro vydání dodatečného platebního výměru. Tím spíše pak takovou
povinnost nemají v tomto typu řízení správní soudy.
IV. Závěr a náklady řízení
[26] Soud vzhledem ke shora uvedenému dospěl k závěru, že kasační stížnosti nejsou
důvodné, proto je podle §110 odst. 1 s. ř. s. poslední věty zamítl.
[27] O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasačních
stížnostech. Žalovanému v řízení o kasačních stížnostech žádné náklady nad rámec běžné úřední
činnosti nevznikly, proto mu soud jejich náhradu nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. března 2019
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu