ECLI:CZ:NSS:2019:1.AS.12.2019:20
sp. zn. 1 As 12/2019 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce
JUDr. Josefa Baxy a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: Mgr. F. Š.,
proti žalované: Vězeňská služba České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4,
o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 5. 2018, č. j. VS-11374-18/ČJ-2018-803140,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 12. 2018,
č. j. 22 A 29/2018 – 49,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě domáhal zrušení v záhlaví
označeného rozhodnutí, kterým žalovaná odložila jeho žádost o poskytnutí informací podle
zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, z důvodu nezaplacení úhrady
nákladů za mimořádně rozsáhlé vyhledávání požadovaných informací.
[2] Krajský soud usnesením ze dne 6. 12. 2018 postoupil věc Městskému soudu v Praze.
Dospěl totiž k závěru, že správním orgánem, který měl zasáhnout do práv žalobce, podle jehož
sídla se určuje místně příslušný soud ve smyslu §7 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“), je Vězeňská služba České republiky, jejíž sídlo je na území městského
obvodu Praha 4. Místně příslušným soudem k posouzení žaloby je tudíž Městský soud v Praze.
[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl usnesení krajského soudu kasační stížností,
ve které navrhl, aby Nejvyšší správní soud usnesení zrušil a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu
řízení. Namítl, že aplikace zákona nesmí být vystavena libovůli organizačních složek státu,
kdy nejprve je žalobci poskytována, byť omezená míra údajů, a poté je s poukazem na postavení
správního orgánu transformována odpovědnost na blíže neurčený právní subjekt bez určení
příslušného orgánu, jednajícího jeho jménem. Součástí kasační stížnosti učinil stěžovatel i žádost
o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti.
II. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[4] Soud předně podotýká, že v souladu se závěry usnesení rozšířeného senátu
ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 - 19, č. 3271/2015 Sb. NSS, není podání kasační stížnosti
proti procesnímu rozhodnutí krajského soudu (s výjimkou procesního rozhodnutí, kterým
se řízení o žalobě končí) spojeno s poplatkovou povinností ani s povinným zastoupením
advokátem. Napadené usnesení nepochybně právě takovým procesním rozhodnutím je, Nejvyšší
správní soud tudíž zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost po stěžovateli nepožadoval.
[5] Pokud jde o návrh stěžovatele na ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti,
Nejvyšší správní soud odkazuje na řadu předchozích řízení zahájených stěžovatelem, ve kterých
se stejně jako v projednávané věci jednalo o otázku místní příslušnosti soudu k projednání žalob
týkajících se žádostí o informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím
(srov. např. rozsudky ze dne 19. 12. 2018, č. j. 1 As 395/2018 - 13; ze dne 3. 1. 2019, č. j.
2 As 395/2018 - 16; ze dne 17. 10. 2018, č. j. 3 As 81/2018 - 10; ze dne 8. 1. 2019, č. j.
4 As 362/2018 - 13; ze dne 10. 1. 2019, č. j. 5 As 359/2018 - 9; ze dne 16. 1. 2019, č. j.
6 As 348/2018 - 10; ze dne 10. 1. 2019, č. j. 7 As 513/2018 - 12; ze dne 18. 12. 2018, č. j.
8 As 364/2018 - 14; ze dne 13. 12. 2018, č. j. 9 As 400/2018 - 19; ze dne 20. 12. 2018, č. j.
10 As 273/201 8 - 20). V těchto řízeních Nejvyšší správní soud opakovaně vyslovil závěr,
že ustanovení zástupce není k ochraně práv stěžovatele, která navíc má sám právní vzdělání,
nezbytné.
[6] Nejvyšší správní soud následně posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Jak již Nejvyšší správní soud předeslal, otázkou místní příslušnosti soudů k projednání
žalob týkajících se žádostí o informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím
směřovaných na Vězeňskou službu České republiky, resp. jednotlivé věznice, se soud již zabýval,
a to mj. v řadě řízení iniciovaných právě stěžovatelem (srov. rozhodnutí uvedená v bodu 5 tohoto
rozsudku). Názor soudu je tudíž stěžovateli znám, a proto Nejvyšší správní soud pouze stručně
cituje odůvodnění rozsudku ze dne 4. 10. 2018, č. j. 5 As 284/2018 - 20: „Podle §2 odst. 1 zákona
č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, jsou povinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona
povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, státní orgány, územní samosprávné celky a jejich
orgány a veřejné instituce. […] Podle §4 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České
republiky, právní úkony jménem státu činí za Vězeňskou službu generální ředitel. Ředitelé vazebních věznic,
věznic a dalších organizačních jednotek Vězeňské služby jsou oprávněni jednat a činit právní úkony
za Vězeňskou službu ve všech věcech, kromě těch, které podle tohoto zákona nebo rozhodnutí ministra
nebo generálního ředitele patří do jejich pravomoci. […] Stěžovatelem napadené rozhodnutí vydané ředitelem
věznice Břeclav bylo vydáno Vězeňskou službou České republiky, která je správním orgánem (úřadem)
a povinným subjektem ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. Správní orgán, který v daném případě
rozhodoval v prvním stupni, je tedy Vězeňská služba České republiky. Vězeňská služba České republiky sídlí
v Praze. Místně příslušným krajským soudem k projednání žaloby je tedy Městský soud v Praze.“
[9] S ohledem na výše citované závěry lze dovodit, že v právě posuzovaném případě
se stěžovatel domáhal poskytnutí informací po Vězeňské službě České republiky jakožto
povinném subjektu ve smyslu §2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. Krajský
soud tudíž správně uzavřel, že místně příslušným soudem k projednání žaloby je Městský soud
v Praze, neboť povinným subjektem, a tedy žalovanou, je Vězeňská služba České republiky
se sídlem v Praze.
III. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[10] Nejvyšší správní soud vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že kasační námitky
nejsou důvodné, a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s., poslední věty, zamítl.
[11] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalované v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec
úřední činnosti nevznikly, proto jí soud náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. března 2019
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu