ECLI:CZ:NSS:2019:1.AS.303.2018:40
sp. zn. 1 As 303/2018 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce
JUDr. Josefa Baxy a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: J. K., zastoupeného
Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8, proti žalovanému:
Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 1191/40a, Olomouc, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 3. 2017, č. j. KUOK 30223/2017, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne
13. 7. 2018, č. j. 72 A 24/2017 – 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá p r áv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i z ná v á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Rozhodnutím ze dne 22. 12. 2016 uznal Magistrát města Olomouce žalobce vinným
ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu),
a to porušením §4 písm. c) citovaného zákona. Přestupku se žalobce z nedbalosti dopustil tím,
že dne 4. 9. 2016 v 9.38 h v Olomouci na ulici Lipenská, ve směru jízdy do centra nerespektoval
svislou dopravní značku stanovující nejvyšší dovolenou rychlost v obci na 70 km/h a překročil
nejvyšší dovolenou rychlost v obci o 32 km/h, za což m u byla uložena pokuta ve výši 3.500 Kč
a povinnost uhradit náklady řízení. Odvolání žalobce žalovaný zamítl.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou u Krajského soudu v Ostravě -
pobočka v Olomouci.
[3] Krajský soud žalobu zamítl.
[4] Námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného neshledal soud důvodnou. Správní
orgány I. a II. stupně, potažmo rozhodnutí obou těchto orgánů coby jeden přezkoumávaný celek,
se vypořádaly se všemi vznesenými námitkami. Žalovaný se vyjádřil k zavinění, podkladům
rozhodnutí a zjištění skutkového stavu i stanovení pokuty. Rozhodnutí obou správních orgánů
tvoří jeden celek, proto je třeba vzít v potaz obě napadená rozhodnutí a argument žalovaného,
že závěry magistrátu jsou správné. K nepřezkoumatelnosti dále soud citoval rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. 2 Ads 58/2003 a uzavřel, že o žádnou z uvedených
situací se v souzené věci nejednalo.
[5] Nedůvodnou shledal soud i námitku, že magistrát neodůvodnil závěr o vědomé
nedbalosti. Magistrát správně poukázal na zjištěnou skutečnost, kterou žalobce nerozporoval,
že žalobce má řidičské oprávnění od roku 1984. Z evidence přestupků je zjevné, že řídí
pravidelně. Povinností žalobce je znát dopravní předpisy a řídit se jimi. Žalobce nenamítal
momentální ani dlouhodobou nepříčetnost nebo jiné okolnosti vylučující jeho odpovědnost.
[6] S ohledem na rozsah kasačních námitek Nejvyšší správní soud další závěry krajského
soudu nerekapituluje.
II. Kasační stížnost
[7] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost z důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“).
[8] Stěžovatel tvrdí, že krajský soud aproboval nepřezkoumatelné rozhodnutí.
[9] Stěžovatel v odvolání namítal, že se správní orgán při úvahách o zavinění nezabýval
tím, co je potřebná míra opatrnosti. Žalovaný však tuto námitku nevypořádal. Krajský soud
konstatoval, že rozhodnutí tvoří jeden celek, a že žalovaný se k zavinění vyjádřil. Pokud
se však odvolací orgán k odvolací námitce nevyjádří, v řízení před soudem nelze odkazovat
na úvahy prvostupňového orgánu. Na tom nic nemění ani případná věta, kterou obecně žalovaný
do svého rozhodnutí přidá, dle které se „ztotožňuje s úvahami správního orgánu prvého stupně“.
[10] Žalovaný se přitom sice vyjadřoval k zavinění, avšak vůbec ne k námitce,
dle které se správní orgán prvého stupně nezabýval tím, zda byla splněna potřebná míra
opatrnosti, či nikoliv. Ani jeden ze správních orgánů se nevypořádal s tvrzením, že k tomu,
aby bylo splněno zavinění ve formě nedbalosti vědomé, musel by žalobce opomenout zachovat
potřebnou míru opatrnosti, což však vůbec nebylo předmětem posuzování správních orgánů
(tj. ani to, co by za daných okolností byla potřebná míra opatrnosti, ani posouzení, zda tuto
žalobce zachoval, či nikoliv). Ani při hodnocení obou rozhodnutí jako celku tak tato námitka
nebyla vypořádána.
[11] Závěrem stěžovatel, resp. jeho advokát uvádí, že nesouhlasí se zveřejňováním svých
osobních údajů na webu Nejvyššího správního soudu a s tím, aby soudci dávali pokyny k rozsahu
anonymizace svých rozhodnutí.
[12] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že má požadované náležitosti, byla podána včas
a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
[14] Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[15] Stěžovatel namítá, že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné, neboť se nezabýval
námitkou nedostatečného odůvodnění formy zavinění.
[16] Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel v odvolání v části nazvané přesná forma zavinění
k tomuto tématu uplatnil dvě námitky. Za prvé, že ve výroku rozhodnutí není v rozporu s §77
zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, uvedena přesná forma zavinění. Za druhé, že správní
orgán nepromítl do rozhodnutí, do jaké míry obviněný zachoval potřebnou míru opatrnosti, která
je kritériem nedbalosti v obou jejích formách, k čemuž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 14. 2. 2007, sp. zn. 8 Tdo 122/2007. V odůvodnění prvostupňového rozhodnutí je forma
zavinění upřesněna jako nedbalost vědomá, což však není dle odvolatele podloženo žádným
relevantním důkazem.
[17] K této skupině námitek žalovaný v rozhodnutí o odvolání uvedl, že forma zavinění
je jednou z obligatorních náležitostí výroku o rozhodnutí a že v tomto ohledu rozhodnutí
magistrátu danému požadavku dostálo, neboť ve výroku je forma zavinění uvedena
jako z nedbalosti. Dále konstatoval, že: „S formou zavinění se pak prvostupňový správní orgán vypořádává
v odůvodnění svého rozhodnutí, kde toto shledává v jednání z vědomé nedbalosti, čemuž přisvědčil i odvolací
správní orgán. …nelze přisvědčit obviněnému, že je povinností správních orgánů ve výroku rozhodnutí o přestupku
rozlišovat mezi vědomou a nevědomou nedbalostí, neboť z hlediska určení formy zavinění jde vždy o nedbalost.
To sice neznamená, že by správní orgán nebyl povinen vůbec posoudit, zda obviněný spáchal přestupek v nedbalosti
vědomé nebo nevědomé, neboť jde o jednu z okolností významných pro rozhodnutí o výši sankce. Dle názoru
odvolacího orgánu však plně postačí, promítne-li takové posouzení do odůvodnění rozhodnutí o přestupku,
což v projednávané věci bylo splněno (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2017, č. j.
6 As 303/2016 – 37, publikovaného, a to i v dalších odkazech, na www.nssoud.cz).“
[18] Nejvyšší správní soud konstatuje, že vypořádání odvolací námitky týkající se odůvodnění
formy zavinění je na samé hraně přezkoumatelnosti, s ohledem na celkový kontext rozhodnutí
však obstojí.
[19] Žalovaný se zabýval zejména námitkou, že ve výroku není forma zavinění dostatečně
konkretizována. Dále shledal, že je nutné, aby konkretizace formy zavinění byla obsažena
v odůvodnění, přičemž se ztotožnil s názorem prvostupňového správního orgánu,
že se u stěžovatele jednalo o nedbalost vědomou. Je pravdou, že žalovaný se výslovně nezabýval
stěžovatelem namítanou mírou potřebné opatrnosti, ovšem jak z rozhodnutí žalovaného,
tak z prvostupňového správního rozhodnutí implicitně vyplývá, že míra opatrnosti, kterou
je nutno od stěžovatele vyžadovat, nebyla dodržena.
[20] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 2. 2018, č. j. 10 As 238/2017 – 54, uvedl,
že „se neztotožnil s názorem stěžovatele, že by bylo nepřezkoumatelné rozhodnutí magistrátu v části o vědomé
nedbalosti stěžovatele. Rozhodnutí sice je v tomto směru dosti kusé, avšak z odůvodnění, ve kterém
je konstatováno, že obviněný řídil osobní vozidlo mimo obec v místě, kde byla nejvyšší povolená rychlost
90 km/hod, a dosáhl rychlosti 107 km/hod (po odečtení odchylky 4 km), tj. o 17 km vyšší, lze implicitně
dovodit, že stěžovatel si musel být vědom tohoto dosti výrazného překročení rychlosti, a to téměř o 19 %
(NSS dodává, že kdyby si stěžovatel nebyl vědom v uvedené situaci překročení rychlosti, patrně by nesplňoval
ani kritéria pro obdržení řidičského oprávnění)“.
[21] V rozsudku ze dne 28. 2. 2018, č. j. 2 As 67/2018 – 42 soud konstatoval, že: „Jestliže
se pachatel dopustí přestupku, který spočívá v překročení nejvyšší dovolené rychlosti významným způsobem,
lze za běžných okolností obvykle implicitně dovodit, že si na základě svých zkušeností řidiče motorového vozidla
a znalostí, jež musel nutně nabýt pro získání řidičského oprávnění, musel být jako účastník silničního provozu
vědom, že tímto svým jednáním ohrožuje zájmy chráněné zákonem, jako je ochrana života, zdraví či majetku
účastníků silničního provozu. V tomto případě tak dle Nejvyššího správního soudu zpravidla nepůjde
o nevědomou nedbalost (kdy pachatel neví, že ohrožuje chráněný zájem, ale vědět to má), neboť na základě
zkušenosti řidiče lze u pachatele důvodně předpokládat (a vyžadovat) schopnost rozpoznat protiprávní jednání
ohrožující účastníky silničního provozu; tedy jde o zavinění úmyslné či vědomě nedbalostní.“ (zvýraznění
doplněno)
[22] V projednávané situaci jak žalovaný, tak prvostupňový správní orgán vyšli ze zjištěného
skutkového stavu, který byl v obou rozhodnutích popsán a z nějž vyplývá, že stěžovatel v obci,
kde svislá dopravní značka povolovala nejvyšší rychlost 70 km/h, tuto rychlost překročil
o 32 km/h. Jedná se o překročení tak markantní, že stěžovatel si jej musel být vědom. Zároveň
stěžovatel vlastní řidičský průkaz od roku 1984, je aktivním řidičem (o čemž svědčí evidované
přestupky z let 2007 – 2015), lze tedy důvodně předpokládat takové zkušenosti stěžovatele,
aby byl schopen rozeznat rozdíl mezi rychlostí 70 km/h a 100 km/h a možné důsledky
a ohrožení života, zdraví i majetku, které z takového překročení rychlosti mohou vyplývat.
[23] Nejvyšší správní soud závěrem dodává, že i kdyby se jednalo o nedbalost nevědomou,
nemělo by to vliv na skutečnost, že stěžovatel spáchal dopravní přestupek (viz §3 a §4 odst. 1
zákona o přestupcích), ani na výši sankce. Správní orgán v dané věci zavinění nehodnotil jako
polehčující či přitěžující okolnost, pouze jej konstatoval. Za polehčující okolnosti vzal skutečnost,
že stěžovatel porušil pouze jedno pravidlo provozu na pozemních komunikacích, že jeho
jednáním nedošlo k reálné poruše zájmu chráněného zákonem, že nevznikla žádná hmotná škoda
a nedošlo k přímému ohrožení života či zdraví stěžovatele či dalších osob, dále že stěžovatel
je držitelem řidičského oprávnění od roku 1984 a v posledních třech letech se dopustil pouze
dvou přestupků. Naopak k tíži stěžovatele přičetl míru překročení nejvyšší dovolené rychlosti
(tedy výrazně rychlejší jízdu, než jaká je v úseku dovolena). Z těchto důvodů dospěl k závěru,
že je přiměřené uložit stěžovateli pokutu v polovině zákonem stanoveného rozpětí.
IV. Závěr a náklady řízení
[24] Stěžovatel se svými námitkami neuspěl. Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod
pro zrušení napadeného rozhodnutí ani z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[25] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti. Žalovanému, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníkovi právo
na náhradu nákladů řízení příslušelo, pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec
běžné úřední činnosti nevznikly.
[26] K nesouhlasu stěžovatele, resp. jeho advokáta, se zveřejňováním jeho osobních
údajů, Nejvyšší správní soud uvádí, že závěr soudu k této otázce je právnímu zástupci stěžovatele
dostatečně znám z předchozích řízení, ve kterých vyjádřil stejný nesouhlas, proto pouze
stručně odkazuje na rozsudek ze dne 27. 3. 2019, č. j. 2 As 383/2017 - 46 a rozsudky
v něm v odstavci [30] uvedené, ve kterých na totožný podnět odpověděl.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2019
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu