ECLI:CZ:NSS:2019:1.AS.383.2018:36
sp. zn. 1 As 383/2018 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové, soudkyně
JUDr. Marie Žiškové a soudce JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: J. Š., zastoupen
Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8, proti žalovanému:
Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 22. 2. 2017, č. j. DSH/1820/17, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 9. 2018, č. j. 17 A 61/2017 – 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce n emá pr á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i z ná v á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Magistrát města Plzně, Odbor správních činností, oddělení dopravních přestupků (dále
jen „správní orgán I. stupně“) vydal dne 4. 1. 2017 rozhodnutí č. j. MMP/001839/17, kterým
uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon
o silničním provozu). Žalobce porušil §18 odst. 4 tohoto zákona tím, že dne 22. 3. 2016 v době
okolo 11:00 hodin v Plzni, na vozovce pozemní komunikace U Seřadiště, v prostoru cca 135,9 m
před křižovatkou s ulicí Na Bořích, ve směru jízdy k této křižovatce, jako řidič osobního
motorového vozidla tov. zn. Mazda CX9, reg. značka X, překročil nejvyšší dovolenou rychlost
jízdy v obci o 20 km/h a více. Za tento přestupek správní orgán I. stupně uložil žalobci pokutu
ve výši 4.000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč.
[2] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný v záhlaví specifikovaným
rozhodnutím zamítl a napadené rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.
[3] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou, kterou krajský soud neshledal důvodnou
a zamítl ji. Nepřisvědčil tak žalobci, že by správní orgán I. stupně pochybil, pokud
se v rozhodnutí nevypořádal s vyjádřením žalobce k podkladům rozhodnutí. Ze správního spisu
vyplývá, že správní orgán I. stupně stanovil žalobci přiměřenou lhůtu k vyjádření k podkladům,
tuto lhůtu žalobce nedodržel, vyjádření zaslal až dva dny po jejím skončení a nadto pouze
na adresu el. podatelny správního orgánu, nikoliv přímo oprávněné úřední osobě. Pouze postup
žalobce tak způsobil, že vyjádření k podkladům rozhodnutí bylo doručeno oprávněné úřední
osobě s takovým zpožděním, že již nemohlo být zohledněno v odůvodnění prvostupňového
rozhodnutí. Nadto je zřejmé, že žalovaný se obsahem žalobcova vyjádření zabýval v napadeném
rozhodnutí, tudíž ke zkrácení procesních práv žalobce v žádném případě nedošlo. Správní orgány
nepochybily ani tím, že neprovedly navržené důkazy týkající se otázky, zda bylo měření rychlosti
provedeno řádně. Dokazování bylo provedeno ve standardním rozsahu a nebyly zjištěny žádné
skutečnosti, které by provedené měření zpochybňovaly. Soud proto považoval za nadbytečné
provedení navržených důkazů – vyšetřovacího pokusu a znaleckého posudku – za účelem
zopakování testů provedených BBC a Daily Mail.
II. Důvody kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodu jeho
nezákonnosti dle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“), a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc krajskému
soudu k dalšímu řízení.
[5] Nezákonnost napadeného rozsudku spatřuje stěžovatel v nesprávném posouzení otázky
porušení dvojinstančnosti řízení. Poznamenal, že lhůta, kterou mu správní orgán I. stupně
stanovil pro vyjádření k podkladům rozhodnutí, je ryze pořádkového charakteru, neboť
přestupkové řízení je „řízením o trestním obvinění“, a obviněný se proto může vyjadřovat
k obvinění po celou dobu řízení. Stanovení této lhůty správní orgán jen chrání účastníka řízení
tím, že mu dává najevo, že minimálně v této lhůtě nevydá rozhodnutí. Účastník řízení
se tak může vyjádřit i po skončení stanovené lhůty. V posuzované věci se přitom stěžovatel
nejprve vyjádřil a teprve následně správní orgán vydal rozhodnutí. V takovém případě měl
však správní orgán při rozhodování toto vyjádření zohlednit. Poukazuje-li soud na to,
že stěžovatel učinil své podání „pouze na adresu el. podatelny správního orgánu, nikoli přímo
oprávněné úřední osobě“, je nutno upozornit na judikaturu, podle které doručování na e-mail
oprávněné úřední osoby nemá žádné právní účinky. Naopak je nutné veškerá podání doručovat
na elektronickou adresu elektronické podatelny. Tato výtka soudu je tak ryze účelová. V souladu
s tvrzením soudu, že stěžovatel způsobil, že jeho vyjádření bylo doručeno se zpožděním,
stěžovatel upozornil, že nedokáže ovlivnit, jak dlouho trvá podatelně předat podání oprávněné
úřední osobě. Označil také za ničím neprokázané a spekulativní tvrzení žalovaného, dle něhož
se podání z organizačních důvodů nedostalo k rukám oprávněné úřední osoby dříve, než vydala
rozhodnutí. Nadto organizační důvody jsou věcí úřadu, nikoliv stěžovatele. Je irelevantní,
zda si jednotlivé složky či osoby v rámci úřadu podání stěžovatele předaly. O momentu doručení
rozhoduje okamžik, kdy je podání doručeno správnímu orgánu. Správnímu orgánu bylo vyjádření
doručeno před vydáním rozhodnutí, a tak i objektivně bylo reálné, aby jej mohl v rozhodnutí
reflektovat. Stejnou otázkou se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 6. 9. 2018, č. j.
7 As 264/2017 – 50, a ze dne 7. 11. 2017, č. j. 8 As 162/2017 – 36.
[6] Pokud by se správní orgán I. stupně skutečně neseznámil s vyjádřením stěžovatele
před vydáním rozhodnutí, korektní postup by byl, aby své rozhodnutí poté, co zjistil, že toto
podání bylo doručeno, v autoremeduře zrušil a o věci znovu uvážil.
[7] Námitkami uvedenými ve vyjádření k podkladům rozhodnutí se sice zabýval žalovaný,
tím ale zkrátil stěžovatelovo právo na dvojiinstančnost řízení, neboť stěžovatel neměl možnost
se způsobem vypořádání námitek polemizovat v plné apelaci. Krajský soud nesprávně
upřednostnil zásadu jednotnosti správního řízení před zásadou dvojinstačnosti řízení. Správní
orgán nemůže zcela rezignovat na vypořádání námitek účastníka a přenechat to v plném rozsahu
odvolacímu správnímu orgánu. V souvislosti s přiblížením nároků kladených na odůvodnění
prvostupňového správního rozhodnutí stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008 – 109. Správní orgán I. stupně tedy neopomenul dílčí
námitku, ale ignoroval celé vyjádření stěžovatele, jeho kompletní argumentaci a veškeré důkazní
návrhy.
[8] Stěžovatel v žalobě namítal, že měření, byť je prováděno ověřeným rychloměrem,
zkresluje. Odkázal na dokument BBC, který danou chybu při měření rychloměrem dokumentuje,
a navrhl provedení důkazů na podporu svého tvrzení. Krajský soud k tomu uvedl, že opakovat
testy, které jsou prováděny v zahraničí, není ve vztahu k území České republiky relevantní.
Podle stěžovatele logika tohoto tvrzení vychází z presumpce, že to, co v zahraničí nefunguje,
v Čechách funguje. Pokud takový závěr učinil soud na základě judikatury, pak jen poukazuje
na její absurdnost.
[9] Na závěr kasační stížnosti stěžovatel obsáhle vyjádřil nesouhlas s vyvěšením osobních
údajů jeho a jeho advokáta na celosvětovou komunikační síť internet Nejvyšším správním
soudem.
[10] Žalovaný ve vyjádření uvedl, že s argumenty kasační stížnosti nesouhlasí, zcela setrvává
na svém vyjádření k žalobě ze dne 2. 8. 2017 a ztotožňuje se se závěry napadeného rozsudku
krajského soudu. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Zjistil, že kasační stížnost má požadované náležitosti a je projednatelná.
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] První část kasační argumentace směřuje proti závěru krajského soudu, že správní orgán
I. stupně nepochybil, pokud se v napadeném rozhodnutí nevypořádal s jeho vyjádřením
k podkladům rozhodnutí.
[14] Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že dne 19. 12. 2016 proběhlo v rámci
správního řízení o přestupku ústní jednání, kterého se za stěžovatele účastnil jeho zmocněnec
Ing. M. J. Z protokolu o ústním jednání vyplývá, že zmocněnec stěžovatele zde byl seznámen se
spisovou dokumentací, ke které se nijak nevyjádřil a požádal o možnost vyjádřit se k podkladům
rozhodnutí písemně a o stanovení lhůty k tomuto vyjádření. Dne 20. 12. 2016 zaslal správní
orgán I. stupně zmocněnci stěžovatele do datové schránky usnesení, kterým mu dal možnost
vyjádřit se ke všem podkladům pro vydání rozhodnutí do pěti pracovních dnů ode dne oznámení
tohoto usnesení. Usnesení bylo zmocněnci stěžovatele doručeno dne 23. 12. 2016 a lhůta
k podání vyjádření tak uplynula dne 2. 1. 2017. Stěžovatelovo vyjádření k podkladům rozhodnutí
bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno dne 4. 1. 2017, tedy po uplynutí stanovené lhůty.
Stejného dne správní orgán I. stupně vydal rozhodnutí, kterým stěžovatele uznal vinným ze
spáchání přestupku.
[15] Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že správní orgán je povinen se s případným vyjádřením
k podkladům rozhodnutí zabývat i v případě, že mu bylo doručeno až po uplynutí stanovené
lhůty. V nyní posuzované věci je však s ohledem na výše popsané skutkové okolnosti nutno
uznat, že správní orgán I. stupně neměl reálnou možnost obsah vyjádření v právě vydávaném
rozhodnutí zohlednit, resp. toto vydání odložit. Správní orgán I. stupně totiž vydal rozhodnutí
téhož dne, kdy mu vyjádření stěžovatele došlo. Byť správní orgán obdržel vyjádření dříve
(ve 13:55 hod), než odeslal stěžovateli rozhodnutí ve věci (v 16:27 hod), je zcela pochopitelné,
že se oprávněná úřední osoba z organizačních důvodů v takto krátkém časovém úseku nemusela
o dojití tohoto vyjádření vůbec dozvědět. Pokud tedy stěžovatel podal své vyjádření po uplynutí
stanovené lhůty, sám se tím vystavil riziku, že správní orgán I. stupně v mezidobí vydá
rozhodnutí a k obsahu jeho vyjádření tak již nebude moct přihlédnout. Stěžovatel má nicméně
pravdu v tom, že pro posouzení věci nebylo podstatné, zda své podání adresoval příslušné úřední
osobě, nebo jej zaslal na adresu elektronické podatelny. Krajský soud ovšem tuto poznámku
sám uvedl spíše nad rámec pro vysvětlení toho, že z organizačního hlediska není samozřejmostí,
že se správní orgán seznámí s písemností ještě téhož dne, kdy mu byla doručena.
[16] Krajský soud správně konstatoval, že uvedené pochybení správního orgánu I. stupně
napravil žalovaný, který se s námitkami obsaženými ve vyjádření stěžovatele v napadeném
rozhodnutí zabýval, a nedošlo tak ke zkrácení stěžovatelových práv. Rozhodnutí správních
orgánů I. a II. stupně totiž tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek (viz usnesení
rozšířeného senátu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003 - 56, rozsudek ze dne 28. 12. 2007,
č. j. 4 As 48/2007 - 80, či rozsudek ze dne 26. 3. 2008, č. j. 9 As 64/2007 - 98). Se stěžovatelem
sice lze souhlasit, že správní orgán I. stupně nemůže zcela rezignovat na vypořádání námitek
a přenechat to v plném rozsahu odvolacímu orgánu, nicméně pokud k takové skutečnosti dojde
(a v tomto případě to bylo z pochopitelného důvodu), nedochází ke zkrácení práv účastníka
řízení, jestliže se s těmito námitkami vypořádá odvolací správní orgán.
[17] V rozsudcích č. j. 7 As 264/2017 - 50 a č. j. 8 As 162/2017 - 36, na které stěžovatel
odkazoval, se jednalo o odlišnou situaci než v nyní posuzované věci, neboť šlo o obdobné
pochybení správních orgánů, ovšem až v odvolacím řízení (žalované správní orgány
v napadených rozhodnutích nezohlednily opožděně podaná doplnění odvolání). Toto pochybení
tak již nemohlo být v rámci správního řízení nikterak napraveno, jak tomu bylo v nyní
projednávaném případě.
[18] Důvodná není ani velmi obecná kasační námitka směřující proti závěru krajského soudu,
že nebylo nutno provádět navrhované důkazy (vyšetřovací pokus a znalecký posudek za účelem
zopakování testů provedených BBC a Daily Mail) k prokázání možného zkreslení měření. Krajský
soud sice poněkud zkratkovitě a nejasně uvedl, že opakovat testy, které jsou prováděny
v zahraničí, není ve vztahu k území České republiky relevantní. Dále však správně konstatoval,
že tyto důkazy nemohou zpochybnit platnost měření v konkrétním případě. Nejvyšší správní
soud ve shodě s krajským soudem uvádí, že provedení těchto důkazů by bylo v daném případě
nadbytečné, neboť o správnosti provedeného měření rychlosti vozidla stěžovatele neexistovaly
žádné relevantní pochybnosti. Ty stěžovatel ani v kasační stížnosti nijak nespecifikoval.
[19] V této souvislosti Nejvyšší správní soud připomíná, že pro prokázání přestupku
spočívající v překročení nejvyšší dovolené rychlosti je zpravidla dostatečné vycházet z oznámení
o přestupku, záznamu o přestupku obsahující fotografii měřeného vozidla a údaje o provedeném
měření a ověřovacího listu silničního radarového rychloměru (viz např. rozsudek ze dne
14. 5. 2015, č. j. 7 As 83/2015 – 56, či ze dne 19. 8. 2016, č. j. 6 As 144/2016 - 36). Právě
zmíněné podklady rozhodnutí (oznámení o přestupku, záznam o přestupku obsahující fotografii
měřeného vozidla s údaji o provedeném měření a ověřovací list silničního radarového
rychloměru) tvořily základ pro zjištěný skutkový stav. Žádný z těchto podkladů nevzbuzoval
pochybnosti. Ověřovací list se vztahoval k rychloměru, kterým bylo měřeno, platnost ověření
pokrývala i den, kdy k měření došlo. Správní orgán I. stupně rovněž provedl výslechy zasahujících
policistů, kteří potvrdili, že měření rychlosti proběhlo v souladu s návodem k obsluze
předmětného rychloměru.
[20] K nesouhlasu stěžovatele a jeho advokáta s vyvěšením jejich osobních údajů na internet
lze podotknout, že způsob, jakým soud standardně zveřejňuje anonymizované verze
rozhodnutí na svých webových stránkách, neporušuje právo na ochranu osobních údajů
či soukromí žalobce ani advokáta Mgr. Václava Voříška. „Pokud se Mgr. Václav Voříšek cítí být
„sekundárně viktimizován“, je-li spojován se způsobem, jakým vykonává advokacii, nelze příčiny takových jeho
domněnek spojovat se skutečností, že soudy zcela v souladu s platnými právními předpisy zveřejňují ve svých
rozhodnutích jeho údaje, vystupuje-li v postavení advokáta a zástupce účastníka řízení“ (viz usnesení NSS
ze dne 25. 5. 2017, č. j. Nao 175/2017 - 161; obdobně srov. rozsudek ze dne 31. 5. 2012, č. j.
9 Ans 5/2012, usnesení ze dne 30. 3. 2017, č. j. Nao 118/2017 - 145, nebo usnesení ze dne
30. 3. 2017, č. j. Nao 119/2017-92).
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[21] Nejvyšší správní soud ze všech výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
námitky stěžovatele nejsou důvodné, a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 poslední věty
s. ř. s. zamítl.
[22] O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné
náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se mu náhrada
nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. března 2019
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu