ECLI:CZ:NSS:2019:1.AS.421.2018:14
sp. zn. 1 As 421/2018 - 14
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudce
JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: Mgr. F. Š.,
proti žalované: Vězeňská služba České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4,
o žalobě proti nečinnosti žalované ve věci žádosti o poskytnutí informací, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 11. 2018,
č. j. 64 A 23/2018-6,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá p r áv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“)
domáhal ochrany proti nečinnosti žalované (konkrétně Věznice Mírov). Požadoval, aby krajský
soud uložil žalované povinnost zjednat nápravu při vyřizování jeho žádosti o poskytnutí
informací ze dne 20. 6. 2018 podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím,
a povinnost vydat rozhodnutí ve věci. Žalovaná se podle žalobce snažila přenést informační
povinnost povinného subjektu na Generální ředitelství Vězeňské služby České republiky, s čímž
však žalobce nesouhlasil a podal proti tomuto postupu stížnost. Přestože již uplynula lhůta,
žalobce dosud neobdržel od žalované nebo jejího nadřízeného orgánu jakékoliv rozhodnutí nebo
stanovisko ve věci.
[2] Krajský soud v záhlaví označeným usnesením postoupil věc Městskému soudu v Praze.
Dospěl k závěru, že správním orgánem, podle jehož sídla se určuje místně příslušný soud
ve smyslu §7 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“),
je v případě tzv. nečinnostní žaloby správní orgán, který je podle žaloby nečinný. Tímto orgánem
je v projednávané věci Vězeňská služba České republiky, jejíž sídlo je v Praze. Místně příslušným
soudem k posouzení žaloby je tudíž podle Přílohy č. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech,
soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech
a soudcích), Městský soud v Praze.
[3] Žalobce napadl usnesení krajského soudu kasační stížností (dále též „stěžovatel“),
ve které navrhl, aby Nejvyšší správní soud usnesení zrušil a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu
řízení. Uvedl, že jím označená žalovaná Věznice Mírov je správní jednotkou, která podle jeho
názoru dle §4 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky (dále
jen „zákon o Vězeňské službě“), činí za Vězeňskou službu České republiky právní úkony, mezi
něž patří správní trestání v řízení o trestných činech vězněných osob, a má rovněž postavení
správního orgánu jako povinného subjektu. Součástí kasační stížnosti učinil stěžovatel i žádost
o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti.
II. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[4] Soud předně podotýká, že v souladu se závěry usnesení rozšířeného senátu
ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 - 19, č. 3271/2015 Sb. NSS, není podání kasační stížnosti
proti procesnímu rozhodnutí krajského soudu (s výjimkou procesního rozhodnutí, kterým
se řízení o žalobě končí) spojeno s poplatkovou povinností ani s povinným zastoupením
advokátem. Napadené usnesení nepochybně právě takovým procesním rozhodnutím je, Nejvyšší
správní soud tudíž zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost po stěžovateli nepožadoval.
[5] Pokud jde o návrh stěžovatele na ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti,
Nejvyšší správní soud odkazuje na řadu předchozích řízení zahájených stěžovatelem, ve kterých
se stejně jako v projednávané věci jednalo o otázku místní příslušnosti soudu k projednání žalob
týkajících se žádostí o informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím (srov. např.
rozsudky ze dne 19. 12. 2018, č. j. 1 As 395/2018 - 13; ze dne 3. 1. 2019, č. j. 2 As 395/2018 - 16;
ze dne 17. 10. 2018, č. j. 3 As 81/2018 - 10; ze dne 8. 1. 2019, č. j. 4 As 362/2018 - 13; ze dne
10. 1. 2019, č. j. 5 As 359/2018 - 9; ze dne 16. 1. 2019, č. j. 6 As 348/2018 - 10; ze dne
10. 1. 2019, č. j. 7 As 513/2018 - 12; ze dne 18. 12. 2018, č. j. 8 As 364/2018 - 14; ze dne
13. 12. 2018, č. j. 9 As 400/2018 - 19; ze dne 20. 12. 2018, č. j. 10 As 273/2018 - 20). V těchto
řízeních Nejvyšší správní soud opakovaně vyslovil závěr, že ustanovení zástupce není k ochraně
práv stěžovatele, která navíc má sám právní vzdělání, nezbytné.
[6] Nejvyšší správní soud následně posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Jak již Nejvyšší správní soud předeslal, otázkou místní příslušnosti soudů k projednání
žalob týkajících se žádostí o informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím
směřovaných na Vězeňskou službu České republiky, resp. jednotlivé věznice, se soud již zabýval,
a to mj. v řadě řízení iniciovaných právě stěžovatelem (srov. rozhodnutí uvedená v bodu [5]
tohoto rozsudku). Názor soudu je tudíž stěžovateli znám, a proto Nejvyšší správní soud pouze
stručně cituje odůvodnění rozsudku ze dne 4. 10. 2018, čj. 5 As 284/2018-20: „Podle §2 odst. 1
zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, jsou povinnými subjekty, které mají podle tohoto
zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, státní orgány, územní samosprávné celky
a jejich orgány a veřejné instituce. […] Podle §4 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži
České republiky, právní úkony jménem státu činí za Vězeňskou službu generální ředitel. Ředitelé vazebních
věznic, věznic a dalších organizačních jednotek Vězeňské služby jsou oprávněni jednat a činit právní úkony
za Vězeňskou službu ve všech věcech, kromě těch, které podle tohoto zákona nebo rozhodnutí ministra
nebo generálního ředitele patří do jejich pravomoci. […] Stěžovatelem napadené rozhodnutí vydané ředitelem
věznice Břeclav bylo vydáno Vězeňskou službou České republiky, která je správním orgánem (úřadem)
a povinným subjektem ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. Správní orgán, který v daném případě
rozhodoval v prvním stupni, je tedy Vězeňská služba České republiky. Vězeňská služba České republiky sídlí
v Praze. Místně příslušným krajským soudem k projednání žaloby je tedy Městský soud v Praze.“
[9] S ohledem na výše citované závěry lze dovodit, že v právě posuzovaném případě
se stěžovatel domáhal poskytnutí informací po Vězeňské službě České republiky jakožto
povinném subjektu ve smyslu §2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. Krajský
soud tudíž správně uzavřel, že místně příslušným soudem k projednání předmětné žaloby
je Městský soud v Praze, neboť povinným subjektem, a tedy žalovanou, je Vězeňská služba
České republiky se sídlem v Praze.
III. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[10] Nejvyšší správní soud vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že kasační námitky
nejsou důvodné, a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s., poslední věty, zamítl.
[11] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné
náklady nad rámec úřadní činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se mu náhrada nákladů
řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2019
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu