ECLI:CZ:NSS:2019:1.AS.436.2018:15
sp. zn. 1 As 436/2018 - 15
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: Mgr. F. Š., proti žalované:
Vězeňská služba České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, o žalobě na ochranu
proti nečinnosti žalované, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 4. 12. 2018, č. j. 15 A 236/2018 - 7,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce n emá p r áv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nep ř i z náv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský
soud“) domáhal ochrany proti nečinnosti žalované spočívající v nerozhodnutí o jeho žádosti
ze dne 20. 6. 2018 o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu
k informacím.
[2] Krajský soud v záhlaví specifikovaným usnesením postoupil věc Městskému soudu
v Praze. Dospěl totiž k závěru, že správním orgánem, který měl zasáhnout do práv žalobce, podle
jehož sídla se určuje místně příslušný soud ve smyslu §7 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), je Vězeňská služba České republiky, jejíž sídlo
je na území městského obvodu Praha 4. Místně příslušným soudem k posouzení žaloby je tudíž
Městský soud v Praze.
[3] Žalobce (stěžovatel) napadl usnesení krajského soudu kasační stížností, ve které navrhl,
aby Nejvyšší správní soud toto usnesení zrušil a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
Argumentoval tím, že žalovaná (Vězeňská služba České republiky – věznice Teplice) je správní
jednotkou, která podle §4 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České
republiky, činí za Vězeňskou službu ČR právní úkony, mezi něž patří správní trestání i řízení
o trestných činech vězněných osob, a má postavení správního orgánu jako povinného subjektu.
Součástí kasační stížnosti učinil stěžovatel i žádost o osvobození od soudních poplatků
a ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti.
II. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[4] Nejvyšší správní soud na úvod poznamenává, že v souladu se závěry usnesení rozšířeného
senátu ze dne 9. 6. 2015, čj. 1 As 196/2014 - 19, č. 3271/2015 Sb. NSS, není podání kasační
stížnosti proti procesnímu rozhodnutí krajského soudu (s výjimkou procesního rozhodnutí,
kterým se řízení o žalobě končí) spojeno s poplatkovou povinností ani s povinným zastoupením
advokátem. Napadené usnesení nepochybně právě takovým procesním rozhodnutím je, Nejvyšší
správní soud tudíž zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost po stěžovateli nepožadoval.
[5] Pokud jde o návrh stěžovatele na ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti,
Nejvyšší správní soud odkazuje na řadu předchozích řízení zahájených stěžovatelem, ve kterých
se stejně jako v projednávané věci jednalo o otázku místní příslušnosti soudu k projednání žalob
týkajících se žádostí o informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím (srov. např.
rozsudky ze dne 19. 12. 2018, čj. 1 As 395/2018-13; ze dne 3. 1. 2019, čj. 2 As 395/2018-16;
ze dne 17. 10. 2018, čj. 3 As 81/2018-10; ze dne 8. 1. 2019, čj. 4 As 362/2018-13; ze dne
10. 1. 2019, čj. 5 As 359/2018-9; ze dne 16. 1. 2019, čj. 6 As 348/2018-10; ze dne 10. 1. 2019, čj.
7 As 513/2018-12; ze dne 18. 12. 2018, čj. 8 As 364/2018-14; ze dne 13. 12. 2018, čj.
9 As 400/2018-19; ze dne 20. 12. 2018, čj. 10 As 273/2018-20). V těchto řízeních Nejvyšší
správní soud opakovaně vyslovil závěr, že ustanovení zástupce není k ochraně práv stěžovatele,
která navíc má sám právní vzdělání, nezbytné.
[6] Nejvyšší správní soud následně posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Jak již Nejvyšší správní soud předeslal, otázkou místní příslušnosti soudů k projednání
žalob týkajících se žádostí o informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím
směřovaných na Vězeňskou službu České republiky, resp. jednotlivé věznice, se soud již zabýval,
a to mj. v řadě řízení iniciovaných právě stěžovatelem (srov. rozhodnutí uvedená v bodu [5]
tohoto rozsudku). Názor soudu je tudíž stěžovateli znám, a proto Nejvyšší správní soud pouze
stručně cituje odůvodnění rozsudku ze dne 4. 10. 2018, čj. 5 As 284/2018-20: „Podle §2 odst. 1
zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, jsou povinnými subjekty, které mají podle tohoto
zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, státní orgány, územní samosprávné celky
a jejich orgány a veřejné instituce. […] Podle §4 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži
České republiky, právní úkony jménem státu činí za Vězeňskou službu generální ředitel. Ředitelé vazebních
věznic, věznic a dalších organizačních jednotek Vězeňské služby jsou oprávněni jednat a činit právní úkony
za Vězeňskou službu ve všech věcech, kromě těch, které podle tohoto zákona nebo rozhodnutí ministra
nebo generálního ředitele patří do jejich pravomoci. […] Stěžovatelem napadené rozhodnutí vydané ředitelem
věznice Břeclav bylo vydáno Vězeňskou službou České republiky, která je správním orgánem (úřadem)
a povinným subjektem ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. Správní orgán, který v daném případě
rozhodoval v prvním stupni, je tedy Vězeňská služba České republiky. Vězeňská služba České republiky sídlí
v Praze. Místně příslušným krajským soudem k projednání žaloby je tedy Městský soud v Praze.“
[9] V projednávané věci stěžovatel žádal o poskytnutí informací Vazební věznici Teplice.
S ohledem na výše citované závěry lze dovodit, že v právě posuzovaném případě se stěžovatel
domáhal poskytnutí informací po Vězeňské službě České republiky jakožto povinném subjektu
ve smyslu §2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. Krajský soud tudíž správně
uzavřel, že místně příslušným soudem k projednání předmětné žaloby je Městský soud v Praze,
neboť povinným subjektem, a tedy žalovanou, je Vězeňská služba České republiky se sídlem
v Praze.
III. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[10] Nejvyšší správní soud vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že kasační námitky
nejsou důvodné, a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[11] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá
proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalované v řízení o kasační stížnosti
žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl, že se jí náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2019
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu