ECLI:CZ:NSS:2019:1.AS.57.2018:46
sp. zn. 1 As 57/2018 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce
JUDr. Josefa Baxy a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: Prokop Nábytek,
s. r. o., se sídlem Plzeňská 1790/123, Karlovy Vary, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem,
advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad
Karlovarského kraje, se sídlem Závodní 353/88, Karlovy Vary, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 9. 8. 2016, č. j. 1974/DS/16-4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 12. 2017, č. j. 30 A 177/2017 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce n emá pr á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i z ná v á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Rozhodnutím ze dne 30. 3. 2016 uznal Magistrát města Karlovy Vary žalobce vinným
ze spáchání správního deliktu provozovatele vozidla ve smyslu §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změnách některých zákonů (dále jen „zákon
o silničním provozu“), za což mu uložil pokutu ve výši 1.500 Kč a povinnost nahradit náklady
řízení ve výši 1.000 Kč.
[2] Žalobce porušil právní povinnost uloženou §10 odst. 3 zákona o silničním provozu tím,
že dne 23. 7. 2015 v době od 11:15 do 11:30 hod. v Karlových Varech v ulici I. P. Pavlova
nezjištěný řidič stál s vozidlem tovární značky Peugeot, registrační značky X za dopravní značkou
IP 25a – Zóna s dopravním omezením, kde je mimo jiné dopravní omezení dáno dopravní
značkou B 29 – Zákaz stání, když dále stál ve vzdálenosti kratší než pět metrů před hranicí
křižovatky s ulicí Karla IV.
[3] Rozhodnutí napadl žalobce odvoláním, které žalovaný zamítl.
[4] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou u Krajského soudu v Plzni. Krajský
soud žalobu neshledal důvodnou a zamítl ji.
[5] Krajský soud považoval určení místa skutku za dostatečně konkrétní, vylučující
zaměnitelnost s jiným skutkem. Uvedl, že skutečnost, že vozidlo skutečně stálo v křižovatce,
lze bez potřeby jakéhokoli podrobného zkoumání ověřit pohledem na fotodokumentaci z místa
přestupku, která je součástí správního spisu. Požadavek určitosti popisu skutku
dle usnesení rozšířeného senátu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73, č. 1546/2008 Sb.
NSS, byl dle soudu zcela naplněn, neboť nezaměnitelnost stíhaného skutku je dána též přesným
časovým vymezením jeho spáchání. Tedy bez ohledu na to, v jaké ze dvou křižovatek žalobce
stál, za neoprávněné stání v daný časový úsek může být potrestán jen jednou.
[6] Soud dále uvedl, že oznámení o přestupku nebylo jediným podkladem, o který správní
orgán opřel svůj závěr, že stíhané jednání bylo prokázáno. Z pořízené fotodokumentace
lze jednoznačně dovodit, že řidič vozidla stál v bezprostřední blízkosti křižovatky dvou ulic,
přičemž skutečnost, že se jednalo o vzdálenost menší než 5 metrů, je jasně patrná
již ze samotného porovnání objektů zobrazených na fotografiích – vozidlo žalobce svojí levou
stranou totiž přímo zasahuje do křižovatky.
[7] Ke stání v působnosti dopravních značek IP 25a – B29 soud konstatoval,
že na fotografiích zobrazujících stání žalobcova vozidla v křižovatce není sice dopravní značka
B 29 viditelná, součástí správního spisu však jsou fotografie dané značky na příjezdových
komunikacích k místu stání vozidla žalobce, přičemž s ohledem na rozsáhlou plochu zóny není
možné trvat na tom, aby vozidlo a dopravní značka byly vždy viditelné na téže fotografii. Žalobce
zároveň nepředestřel skutkovou verzi reality, která by se jevila jako věrohodná a která
by se mohla stát předmětem dokazování (například by se jednalo o uvedení konkrétních
okolností a důkazů, z nichž by reálně vyplývala možnost, že žalobce do zóny vjel ulicí
neoznačenou příslušnou dopravní značkou). Závěr soudu o účelovosti uvedené argumentace
pak podporoval i procesní postup žalobce, který tuto námitku uplatnil až v rámci řízení před
soudem.
[8] K námitce protiústavnosti §125f odst. 1 a §10 odst. 3 zákona o silničním provozu
krajský soud odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2016,
č. j. 6 As 128/2015 - 32 a ze dne 16. 6. 2016, č. j. 6 As 73/2016 - 40, ve kterých se kasační soud
touto otázkou zabýval. Přitom neshledal, že by předmětná právní úprava byla rozporu s ústavním
pořádkem.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[9] Proti rozsudku krajského soudu brojí žalobce (stěžovatel) kasační stížností.
[10] Za prvé namítá, že krajský soud měl rozhodnutí žalovaného ex offo zrušit z důvodu
nesrozumitelnosti výroku, která bránila přezkumu správního rozhodnutí v mezích žalobních
bodů. Z výroku totiž dle stěžovatele není zřejmé, v rozporu s jakým ustanovením právního
předpisu řidič jednal, aby tímto svým jednáním porušil blanketní právní normu obsaženou v §10
odst. 3 zákona o silničním provozu.
[11] Protiprávní jednání dle stěžovatele nemohlo spočívat v tom, že jeho vozidlo zároveň stálo
ve vzdálenosti méně než 5 m před křižovatkou, a zároveň porušilo dopravní značku zákaz stání,
a to již z důvodu hierarchie těchto pravidel. Pokud by před křižovatkou bylo stání zakázáno
dopravní značkou, jednalo by se o místní úpravu, která má přednost před obecnou úpravou,
a tedy by k porušení §10 odst. 3 zákona o silničním provozu došlo porušením ustanovení
silničního zákona, které dává za povinnost respektovat dopravní značky, ve spojení s právním
ustanovením, definujícím příslušnou dopravní značku. Naopak by nedošlo k porušení zákazu stát
méně než 5 metrů před křižovatkou. Mohlo tomu však být i opačně, neboť za určitých okolností
končí platnost dopravní značky právě 5 m před křižovatkou (§3 odst. 7 vyhlášky č. 294/2015 Sb.), záleží přitom na dalším umístěném značení. Správní orgán však ve výroku rozhodnutí
neuvedl, pro porušení které z těchto právních povinností je žalobce trestán. Žalobce přitom
nemohl být trestán pro porušení obou těchto právních povinností, neboť tyto nemohly platit
současně.
[12] Krajský soud tak nemohl posuzovat konkrétní námitky týkající se daných skutků, když
z výroku nevyplývalo, za co je stěžovatel trestán.
[13] Stěžovatel v žalobě namítal nedostatečně přesné vymezení místa protiprávního jednání
ve výroku rozhodnutí, neboť ulice I. P. Pavlova se kříží s ulicí Karla IV. na dvou místech.
Stěžovatel nesouhlasí s argumentem krajského soudu, že deficit výroku lze překonat odkazem
na listiny založené ve spise a odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
10. 12. 2014, č. j. 9 As 80/2014 – 39 a ze dne 11. 9. 2015, č. j. 2 As 111/2015 – 45. Nemůže
obstát ani poukaz krajského soudu na přesně vymezený čas protiprávního jednání. I přes
to, že by totiž nehrozilo opakované postižení žalobce za týž skutek, nelze ze specifikace místa
ve výroku rozhodnutí přezkoumat, kde přesně ke skutku došlo. Nelze tedy například
ani analyzovat příslušné dopravní značení v daném místě, což krátí stěžovatele na právu
na obhajobu.
[14] Stěžovatel dále rozporuje prokázání skutku. Uvádí, že nebylo prokázáno, že by jeho
vozidlo stálo v působnosti dopravní značky B 29, neboť ve správním spise o tom není evidován
jednoznačný důkaz. Dopravní značení není na fotografiích stojícího vozidla stěžovatele viditelné.
Správní orgán mohl tuto skutečnost prokázat například důkazem fotografií dopravního značení
ve spojení s mapou, ve které by bylo zaznačeno umístění těchto dopravních značek. Spolehl
se však pouze na úřední záznam, který není důkazním prostředkem. Závěr, že vozidlo stálo
v úseku platnosti dopravní značky je právním hodnocením, nikoliv skutkovým tvrzením,
a je k němu příslušný správní orgán, ne orgán obecní policie. Po stěžovateli nelze požadovat,
aby prokazoval, že přestupek nespáchal.
[15] Dle stěžovatele nebylo ani prokázáno, že vozidlo stálo ve vzdálenosti menší než pět metrů
od křižovatky. Dle fotografií mohlo vozidlo stát například na náměstí, či v místě,
kde byl uprostřed ulice ostrůvek se silniční vegetací, který v daném místě končí. Vozidlo stojí
v místě, kde je komunikace zakřivena, to však neznamená, že jde o křižovatku.
[16] Stěžovatel v žalobě namítal, že skutková podstata správního deliktu provozovatele
vozidla, jakož i povinnost dle §10 odst. 3 zákona o silničním provozu, je v rozporu s ústavním
pořádkem. Stěžovatel se domnívá, že krajský soud měl postupovat korektně a řízení přerušit
do rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 15/16. Stěžovateli není zřejmé, proč
krajský soud danou právní otázku posuzoval sám. Stěžovatel zároveň setrvává na svém tvrzení
o protiústavnosti uvedených ustanovení zákona o silničním provozu a navrhuje přerušení řízení
o kasační stížnosti do doby, než ústavní soud rozhodne.
[17] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že s námitkami uvedenými v kasační
stížnosti se vypořádal krajský soud ve svém rozsudku.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[18] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že má požadované náležitosti, byla podána včas
a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
[19] Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
[20] Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že ve výroku rozhodnutí není uvedeno, jakou
právní povinnost měl porušit, z toho důvodu je rozhodnutí nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost a krajský soud jej proto měl ex offo zrušit. Tuto námitku uplatnil stěžovatel
až před Nejvyšším správním soudem, v žalobě ji neuvedl.
[21] Stěžovateli je nutno dát za pravdu, že v rozhodnutí žalovaného, a to jak ve výroku,
tak v odůvodnění, absentují odkazy na ustanovení zákona o silničním provozu, obsahující
konkrétní pravidla, která byla neoprávněným stáním vozidla porušena. Výrok obsahuje skutkové
vymezení deliktu „dne 23. 7. 2015 v době od 11:15 do 11:30 hod. v Karlových Varech v ulici I. P. Pavlova
nezjištěný řidič stál s vozidlem tovární značky Peugeot, registrační značky X za dopravní značkou IP 25a –
Zóna s dopravním omezením, kde je mimo jiné dopravní omezení dáno dopravní značkou B 29 – Zákaz stání,
když dále stál ve vzdálenosti kratší než pět metrů před hranicí křižovatky s ulicí Karla IV“. Dále uvádí, že
uvedeným jednáním porušil právní povinnost danou mu §10 odst. 3 zákona o silničním provozu.
[22] Ustanovení §10 odst. 3 zákona o silničním provozu však pouze stanoví, že: „provozovatel
vozidla zajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu
na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem.“ Sám o sobě neobsahuje konkrétní povinnosti,
jejichž dodržování je provozovatel povinen zajistit.
[23] Rozšířený senát se v usnesení ze dne 31. 10. 2017, č. j. 4 As 165/2016 - 47, k této
problematice vyjádřil tak, že: „správní orgán rozhodující o správním deliktu musí ve výrokové části
rozhodnutí (§68 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád) uvést všechna ustanovení, byť obsažená
v různých právních předpisech, která tvoří v souhrnu právní normu odpovídající skutkové podstatě správního
deliktu.“ Dále pokračoval, že však nelze postupovat formalisticky a jakoukoliv vadu vymezení
právní kvalifikace správního deliktu ve výrokové části považovat za důvod pro zrušení správního
rozhodnutí: „Pokud správní orgán ve výrokové části rozhodnutí neuvede všechna ustanovení, která zakládají
porušenou právní normu, bude třeba v každém jednotlivém případě posoudit závažnost takovéhoto pochybení.
Při úvahách, zda je neuvedení určitého ustanovení ve výrokové části odstranitelné interpretací rozhodnutí, bude
významné zejména to, zda jasné vymezení skutku ve výroku rozhodnutí dovoluje učinit jednoznačný závěr, jakou
normu pachatel vlastně porušil. Důležité bude též to, jaká ustanovení ve výrokové části správní orgán uvedl,
a jaká neuvedl. Samozřejmě pokud by správní orgán blíže necitoval další ustanovení zakládající (plnohodnotnou)
normu ani v odůvodnění, bude to zpravidla důvod pro zrušení správního rozhodnutí. Důležité bude
též to, zda neuvedení určitého ustanovení zakládá nějakou relevantní právní otázku, např. nebude-li jasné, jaká
norma má být použita s ohledem na časový střet nového a starého zákona.“
[24] V usnesení ze dne 21. 2. 2017, č. j. 1 As 72/2016 – 48 rozšířený senát uvedl: „v usnesení
ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73, č. 1546/2008 Sb. NSS (věc AQUA SERVIS), se rozšířený
senát zabýval minimální nutnou mírou specifikace výroku rozhodnutí ve věci správního deliktu. Dospěl k tomu,
že neuvedení použitého ustanovení je vadou řízení, která je vždy – ovšem pouze k uplatněné námitce – důvodem
pro zrušení napadeného rozhodnutí pro nezákonnost.“ Dále pokračoval: „Ve výjimečných případech pak může
nedostatek výroku rozhodnutí založit vadu nepřezkoumatelnosti [§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], kterou
podle okolností musí soud zvednout i bez námitky.“
[25] V nyní projednávané věci se jedná o situaci, kdy odkazy na porušené právní povinnosti
chybí jak ve výroku, tak v odůvodnění správního rozhodnutí.
[26] Z výše uvedeného plyne, že pokud by stěžovatel tuto námitku uplatnil v žalobě,
byl by krajský soud povinen rozhodnutí žalovaného zrušit. Stěžovatel tak však neučinil, Nejvyšší
správní soud proto musel posoudit, zda se jedná o vadu, která způsobuje nepřezkoumatelnost
daného rozhodnutí. K té by byl soud povinen přihlédnout i bez námitky, a pokud by Nejvyšší
správní soud shledal, že krajský soud přezkoumal nepřezkoumatelné rozhodnutí, jednalo
by se o důvod pro zrušení jak rozsudku krajského soudu, tak rozhodnutí žalovaného (srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006 – 91, či rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2009, č. j. 1 As 110/2008 – 99, 2 As 324/2015 - 16).
[27] Vzhledem ke konkrétním okolnostem nyní projednávaného případu Nejvyšší správní
soud dospěl k názoru, že uvedená vada nezpůsobuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného
a že jeho zrušení by bylo přehnaným formalismem.
[28] Zejména je třeba zohlednit, že ze způsobu, jakým byl ve výroku formulován spáchaný
skutek, je zcela zřejmé, o jaké porušení právních povinností se jedná. Tedy nerespektování
dopravní značky IP 25 a v kombinaci se značkou B 29 [odpovídající porušení §4 písm. c) zákona
o silničním provozu: „při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen řídit se světelnými,
případně i doprovodnými akustickými signály, dopravními značkami, dopravními zařízeními a zařízeními
pro provozní informace.“] a stání ve vzdálenosti kratší než pět metrů před hranicí křižovatky
[odporující povinnosti uložené v §27 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu: „Řidič nesmí
zastavit a stát na křižovatce a ve vzdálenosti kratší než 5 m před hranicí křižovatky a 5 m za ní, …”].
Formulace jednání se téměř shoduje se zákonným vymezení povinností uložených řidiči. Není
tak možné, že by porušení těchto povinností mohlo být zaměněno za jiné.
[29] Tuto argumentaci podporuje i skutečnost, že stěžovatel v žalobě nesrozumitelnost výroku
nenamítal a naopak své námitky směřoval do prokázání deliktního jednání či vymezení místa jeho
spáchání. Krajský soud se s těmito věcnými námitkami vypořádal, neshledal tedy,
že by z rozhodnutí nebylo patrné porušení právní povinnosti a Nejvyšší správní soud jeho úvahy
týkající se dílčích žalobních námitek považuje za správné (viz níže posouzení dalších kasačních
námitek).
[30] Neuvedení všech porušených ustanovení pak nezakládá ani žádnou relevantní právní
otázku. Stěžovatel se mýlí, domnívá-li se že pravidla dopravního provozu stanovená přímo
zákonem a pravidla stanovená dopravní značkou nemohou platit zároveň. Pokud se takto
stanovená pravidla nevylučují (což není současný případ), neexistuje důvod pro aplikaci pouze
jednoho z nich.
[31] V projednávané věci tak neuvedení všech ustanovení, která tvoří v souhrnu právní normu
odpovídající skutkové podstatě správního deliktu, bylo vadou, která měla vliv na zákonnost
rozhodnutí. K takové vadě však soud může přihlédnout pouze k námitce žalobce, který ji před
krajským soudem nevznesl, ačkoliv tak učinit mohl. V řízení o kasační stížnosti je proto námitka
nepřípustná. Zároveň Nejvyšší správní soud neshledal, že by tato vada způsobila
nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí, která by znemožňovala jeho přezkum v rozsahu
žalobních bodů.
[32] K námitce nedostatečného vymezení skutku Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský
soud správně podrobil výrok rozhodnutí přezkumu dle kritérií vytyčených v usnesení rozšířeného
senátu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73. Z něj plyne, že: „výrok rozhodnutí o jiném správním
deliktu musí obsahovat popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných
skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným.“ V projednávané věci lze souhlasit
s krajským soudem, že ačkoliv ve výroku rozhodnutí není přesně označeno, na kterém ze dvou
křížení ulic I. P. Pavlova a Karla IV. stěžovatelovo vozidlo stálo, časové určení vylučuje
zaměnitelnost skutku s jiným.
[33] Rozsudky na které stěžovatel v kasační stížnosti odkazuje, nejsou na nyní projednávanou
věc přiléhavé. Ve věci č. j. 9 As 80/2014 – 39 se jednalo o překročení nejvyšší dovolené rychlosti,
kde musí být z podstaty věci z výroku zřejmé jiné okolnosti než u přestupků týkajících
se neoprávněného stání. Ve věci č. j. 2 As 111/2015 – 45, pak Nejvyšší správní soud nepovažoval
za dostatečné vymezení místa spáchání přestupku ulici, neboť stěžovatel argumentoval, že v dané
ulici existují rozdílené zóny parkování (zpoplatněné a bez poplatku). V nyní projednávané věci
však bylo prokázáno, že v celé ulici platí stejný dopravní režim (viz níže). I proto je třeba
vymezení místa spáchání přestupku považovat za dostatečné a nezaměnitelné.
[34] Nelze se ztotožnit ani s námitkami týkajícími se nedostatečného prokázání skutku.
Jak uvedl krajský soud, z fotografií založených ve správním spise, kde je vozidlo zachyceno
z různých úhlů a vzdáleností, je bez pochyb zřejmé, že stálo v křížení dvou ulic, nikoliv
na náměstí či u ostrůvku zeleně. Krajský soud také správně posoudil, že skutečnost, že dopravní
značka zakazující stání není zachycena na téže fotce jako stojící vozidlo, je logická vzhledem
k úseku, v jakém je zakázáno parkovat. Ve správním spise jsou založeny fotografie dopravních
značek IP 25a a B29. Za situace, kdy stěžovatel nikterak nezpochybnil umístění značek u vjezdu
do ulice, netvrdil, že v daném místě bylo platné jiné dopravní značení, či jiné konkrétní rozumné
důvody zakládající pochybnosti o správnosti a úplnosti skutkových zjištění, nebyl důvod,
aby krajský soud zpochybňoval zjištěný skutkový stav postavený na podkladech založených
ve spise (oznámení o přestupku, fotografie) a znalosti z úřední činnosti správního orgánu (srov.
usnesení rozšířeného senátu ze dne 2. 5. 2017, č. j. 10 As 24/2015 - 71, č. 3577/2017 Sb. NSS).
[35] K námitce stěžovatele, že krajský soud měl vyčkat rozhodnutí Ústavního soudu ve věci
sp. zn. Pl. ÚS 15/16 Nejvyšší správní soud uvádí, že pokud soud dle čl. 95 odst. 2 Ústavy
při rozhodování věci dospěje k závěru, že zákon, který má být ve věci aplikován je v rozporu
s ústavním pořádkem, je povinen takovou věc předložit Ústavnímu soudu. Tomu by v případě,
že totožný návrh byl již v jiné věci podán, odpovídalo přerušení řízení dle §48 odst. 3 písm. d)
s. ř. s. Nemá-li však soud o ústavní konformitě zákona pochybnosti, není jeho povinností řízení
přerušit. Nadto Nejvyšší správní soud poznamenává, že nálezem ze dne 16. 5. 2018 Ústavní soud
návrh na zrušení §10 odst. 3 a §125f odst. 1 zákona o silničním provozu zamítl.
IV. Závěr a náklady řízení
[36] Stěžovatel se svými námitkami neuspěl. Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod
pro zrušení napadeného rozhodnutí ani z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[37] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti. Žalovanému, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníkovi právo
na náhradu nákladů řízení příslušelo, pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec
jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2019
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu