ECLI:CZ:NSS:2019:1.AZS.293.2019:24
sp. zn. 1 Azs 293/2019 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: O. Y., zastoupen Mgr. Tomášem
Císařem, advokátem se sídlem Vinohradská 1233/22, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
27. 5. 2019, č. j. OAM-301/LE-BA04-BA04-PS-2019, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 7. 2019, č. j. 17 A 120/2019 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce byl rozhodnutím Krajského ředitelství Policie hl. m. Prahy ze dne 19. 5. 2019
podle §124 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajištěn za účelem správního
vyhoštění a umístěn do zařízení pro zajištění cizinců Balková. Dne 24. 5. 2019 podal žádost
o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný následně v záhlaví specifikovaným rozhodnutím
rozhodl o zajištění žalobce podle §46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a v souladu s §46a odst. 5 tohoto zákona stanovil dobu zajištění do 11. 9. 2019. Považoval totiž
za prokázané, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žalobce podal žádost o udělení
mezinárodní ochrany pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, nebo jej pozdržet, ačkoliv
mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany již dříve (učinil tak až po téměř 5 měsících jeho
pobytu na území EU).
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, ve které zejména namítl, že žalovaný
nesprávně a nedostatečně posoudil možnost uložení zvláštních opatření podle §47 zákona
o azylu.
[3] Krajský soud neshledal žalobu důvodnou a zamítl ji. Vzhledem k tomu, že žalobce
porušoval právní předpisy ČR (neoprávněně pobýval na území ČR bez jakéhokoliv oprávnění
k pobytu a dokonce se pokusil zlegalizovat svůj pobyt za pomoci zfalšování vstupních razítek
v cestovním dokladu), nebylo by uplatnění zvláštních opatření v jeho případě účinné. Žalovaný
se dle soudu s touto otázkou vypořádal dostatečně.
II. Shrnutí kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“), a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc
krajskému soudu k dalšímu řízení, případně aby zrušil rovněž rozhodnutí žalovaného.
[5] Stěžovatel předeslal, že žalovaný nezjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti a porušil i další zásady správního řízení. Krajskému soudu vytkl, že se řádně
nevypořádal se všemi žalobními námitkami (k tomu stěžovatel odkázal na rozsudek NSS ze dne
24. 1. 2007, č. j. 3 As 60/2006 – 46, a další rozhodnutí NSS a ÚS, podle nichž jsou soudy povinny
rozsudky přesvědčivě odůvodňovat), což se týká zejména otázky, zda bylo v případě stěžovatele
nezbytné zajištění, či by bylo dostačující uložení jiného zvláštního opatření za účelem
vycestování. Podle stěžovatele nebylo užití institutu zajištění odůvodněné, neboť nebyla
prokázána obava, že by stěžovatel mařil výkon správního vyhoštění. Důvodem zajištění bylo to,
že je s ním vedeno řízení o správním vyhoštění a řízení o trestném činu. Správní vyhoštění
mu však nikdy dříve uloženo nebylo, naopak pobýval na území zcela legálně. Stěžovatel
se správnímu vyhoštění nevyhýbal, řízení se řádně účastnil. Žalovaný v podstatě možnost uložení
zvláštních opatření nijak nehodnotil, stěžovateli ani neumožnil se blíže vyjádřit k jeho ochotě
se případně zvláštním opatřením podrobit. Stěžovatel tedy primárně namítá, že žalovaný
a posléze ani soud dostatečně neposoudili možnost uložení mírnějších omezujících opatření.
Nesouhlasí s tím, že by z jeho předchozího jednání bylo zjevné, že ČR neopustí a bude mařit
své vyhoštění.
[6] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se v napadeném rozhodnutí
dostatečně a přezkoumatelně vypořádal s možností uplatnění zvláštních opatření dle §47 zákona
o azylu, avšak vzhledem k chování stěžovatele (vědomému porušování právního řádu ČR)
neshledal, že by tato opatření byla účinná. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost jako nedůvodnou zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Kasační stížnost je přípustná. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] V podstatě jedinou kasační námitkou je, že se žalovaný ani krajský soud dostatečně
nezabývali možností uložení zvláštních opatření dle §47 zákona o azylu namísto rozhodnutí
o zajištění stěžovatele.
[10] Nejprve Nejvyšší správní soud uvádí, že napadený rozsudek splňuje kritéria
přezkoumatelnosti, jak je definuje ustálená judikatura (viz např. NSS ze dne 14. 7. 2005, č. j.
2 Afs 24/2005 - 44, č. 689/2005 Sb. NSS). Krajský soud své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil
a jeho závěry jsou věcně správné, jak bude rozvedeno níže.
[11] Podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu „[m]inisterstvo může v případě nutnosti rozhodnout
o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců,
nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení
pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla
podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu
k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat
o udělení mezinárodní ochrany dříve.“
[12] Zvláštními opatřeními dle §47 odst. 1 zákona o azylu jsou povinnost žadatele o udělení
mezinárodní ochrany zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo osobně
se hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené. Zvláštní opatření však je možno
považovat za účinná jen tehdy, pokud jimi lze dosáhnout daného konkrétního účelu zajištění
mírnějšími prostředky - bez fyzického zajištění žadatele. V této souvislosti lze přiměřeně
odkázat také na závěry rozšířeného senátu, vyslovené v usnesení ze dne 28. 2. 2017, č. j.
5 Azs 20/2016 - 38, č. 3559/2017 Sb. NSS, podle kterého „[m]ožnost aplikace zvláštního opatření
namísto zajištění cizince a tomu korespondující úvahy správního orgánu budou nutně záviset na důvodu zajištění “
(odst. 32 a 36). Byť se toto usnesení vztahovalo ke vztahu zvláštních opatření a zajištění podle
zákona o pobytu cizinců, logická vazba mezi oběma instituty je v obou zákonech obdobná.
[13] Při zvažovaní zvláštních opatření jako alternativy k důvodu zajištění podle §46a odst. 1
písm. e) zákona o azylu je proto namístě zohlednit pobytovou historii žadatele. Jakkoliv nelze
paušálně říci, že by v případě existence důvodu zajištění podle §46a odst. 1 písm. e) zákona
o azylu byla možnost uložení zvláštních opatření vždy vyloučena, jejich neúčinnost bude častější
než v případě zvažování alternativ k jiným důvodům zajištění (srov. rozsudek ze dne 28. 6. 2017,
č. j. 1 Azs 349/2016 - 48). Vždy však bude třeba zvážit osobní, majetkové a rodinné
poměry cizince, charakter porušení povinností souvisejících s vyhošťovacím řízením,
jeho dosavadní chování a respektování veřejnoprávních povinností stanovených ČR nebo jinými
státy EU, včetně charakteru porušení těchto povinností ze strany cizince (srov. přiměřeně
usnesení rozšířeného senátu č. j. 5 Azs 20/2016 – 38, odst. 36 a 37). Zároveň je třeba
nepochybně dbát na to, že zajištění žadatelů by mělo být možné pouze v souladu se zásadou
nezbytnosti a přiměřenosti.
[14] Ze správního spisu plyne, že stěžovatel přicestoval na území členských států
EU dne 26. 12. 2018, a mohl zde tedy v rámci bezvízového styku pobývat nejpozději do dne
25. 3. 2019. Ode dne 26. 3. 2019 do dne 18. 5. 2019, kdy byl zajištěn hlídkou policie, se nachází
na území ČR neoprávněně, bez povolení k pobytu a bez víza. Stěžovatel se policii prokázal
vlastním platným cestovním dokladem, ve kterém však byly padělané dvě z celkových
pěti vstupních razítek.
[15] Žalovaný i krajský soud patřičně zohlednili uvedená skutková zjištění a dostatečně
se zabývali možností uplatnění zvláštních opatření dle §47 zákona o azylu. Jejich neúčinnost
spatřovali v tom, že stěžovatel porušoval právní předpisy ČR, pokud neoprávněně pobýval
na území ČR a navíc se dopustil falšování razítek ve svém cestovním dokladu. O mezinárodní
ochranu navíc požádal až poté, co byl zajištěn (po téměř pěti měsících svého pobytu na území
členských států EU), a proto se lze důvodně domnívat, že se svým postupem primárně snažil
vyhnout hrozícímu vyhoštění.
[16] Nejvyšší správní soud považuje uvedené skutečnosti za nepochybně relevantní pro úvahu,
zda by byla zvláštní opatření dostatečně účinná. Žalovaný k zajištění přistoupil na základě
objektivních okolností spočívajících v předchozím jednání stěžovatele, přičemž tyto individuální
okolnosti v případě stěžovatele plně odpovídají judikatorním požadavkům na výjimečnost
institutu zajištění, namísto uložení mírnějších opatření. V nyní projednávaném případě proto
žalovaný nepochybil, pokud namísto užití zvláštních opatření přistoupil k zajištění stěžovatele.
Pro skutečnost, že zvláštní opatření dle zákona o azylu by nebyla v případě stěžovatele účinná,
a tedy nutnost přistoupení k zajištění, v případě stěžovatele svědčilo více na sobě nezávislých
faktorů.
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[17] Stěžovatel se svými námitkami neuspěl. Soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[18] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, soud náhradu
nákladů nepřiznal, protože mu žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti v řízení
o kasační stížnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. října 2019
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu