ECLI:CZ:NSS:2019:1.AZS.297.2018:51
sp. zn. 1 Azs 297/2018 - 51
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyň
JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyň: a) N. K., b) nezletilá
M Ch., obě zastoupené Mgr. Beatou Kaczynskou, advokátkou se sídlem Masarykovy sady 76/18,
Český Těšín, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7,
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 5. 2018, č. j. OAM-1026/ZA-ZA06-ZA10-2017,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
15. 8. 2018, č. j. 61 Az 19/2018 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna ustanovené advokátky Mgr. Beaty Kaczynské se u r č u je částkou
13.455 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Ministerstvo vnitra České republiky rozhodlo o neudělení mezinárodní ochrany
žalobkyním podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon
o azylu“).
[2] Proti rozhodnutí žalovaného brojily žalobkyně u Krajského soudu v Ostravě, který jejich
společnou žalobu zamítl jako nedůvodnou.
[3] Krajský soud v napadeném rozsudku uvedl, že v řízení o žádostech o udělení
mezinárodní ochrany obecně nejsou vyloučeny situace, kdy se stejné azylové důvody mohou týkat
více příslušníků, a tedy i příslušníků rodinných. Nelze však opomenout, že důvody a jejich
posouzení, tj. zda jsou azylově relevantní, je nutno hodnotit u každého žadatele o mezinárodní
ochrany individuálně. Žaloby proti neudělení mezinárodní ochrany syna žalobkyně a) a jejího
manžela byly zamítnuty. Krajský soud proto shledal nedůvodnou námitku, že žádost žalobkyň
o mezinárodní ochranu měla být posuzována se zřetelem k okolnostem týkajícím se celé rodiny
s ohledem na to, že synu a manželovi hrozí v zemi původu velké nebezpečí.
[4] K namítanému nepříznivému zdravotnímu stavu žalobkyně b) krajský soud uvedl,
že důvody pro udělení humanitárního azylu jsou důvody výjimečnými. Jde o takové situace,
ve kterých by neudělení azylu bylo nehumánní. Z lékařských zpráv, které jsou součástí správního
spisu, jakož i z předložených fotokopií lékařských zpráv týkajících se (toho času - pozn. NSS)
nezletilé žalobkyně b), nelze učinit závěr, že tento zdravotní stav by mohl znamenat v případě
návratu (včetně transportu) do země původu vážné nebezpečí ohrožení života nebo zdraví.
II. Kasační stížnost a vyjádření k ní
[5] Proti tomuto rozsudku podaly žalobkyně (stěžovatelky) kasační stížnost z důvodů podle
§103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního („s. ř. s.“).
[6] V kasační stížnosti se uvádí, že manžel stěžovatelky a) i její syn podali proti zamítavým
rozsudkům krajských soudů kasační stížnost, o níž dosud nebylo rozhodnuto. Dále jsou
rekapitulovány tvrzené azylově relevantní důvody vztahující se k manželovi stěžovatelky a).
[7] Krajský soud se podle stěžovatelek nezabýval tím, zda skutečnost, že se manžel
stěžovatelky a) účastnil protivládních demonstrací, lze ve vztahu k nim považovat za azylově
relevantní důvod, zejm. podle §12 písm. b) zákona o azylu. Manžel stěžovatelky a) byl za účast
na demonstracích zadržován na policejní stanici, následně obviněn pod záminkou údajného
držení zbraně a bylo mu vyhrožováno úmrtím syna. Vzhledem k tomu, že krajský soud toliko
odkázal na obsah soudního rozhodnutí, které se zabývalo přezkumem žádosti manžela žalobkyně
a), je napadený rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
[8] V rekapitulaci svých žalobních tvrzení v rámci doplnění kasační stížnosti stěžovatelky
konstatovaly, že jako důvod pro udělení mezinárodní ochrany uvedly i zdravotní stav
žalobkyně b).
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na své dosavadní argumentaci a navrhl
stížnosti nevyhovět.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti nejprve hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Kasační stížnost je přípustná. Jedná se však o věc mezinárodní ochrany, a proto
se podle §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje zájmy stěžovatelek. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní soud takovou kasační stížnost
odmítne jako nepřijatelnou.
[11] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, v němž interpretoval
neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle výše
citovaného rozhodnutí může jednat z následujících důvodů: (1) kasační stížnost se dotýká
právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou
řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon;
(4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které
mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[12] Stěžovatelky v kasační stížnosti namítají nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek
důvodů, což spadá pod čtvrtý typový případ (důvod přijatelnosti) podle výše citovaného
rozsudku č. j. 1 Azs 13/2006-39. K nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů
se v obecné rovině Nejvyšší správní soud mnohokrát vyjádřil (viz např. rozsudky ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne
18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j.
2 Afs 24/2005 - 44, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 - 245, ze dne
17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 - 64). Rozhodnutí soudu je třeba považovat za nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů zejména tehdy, pokud není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil
při naplňování zásady volného hodnocení důkazů nebo při utváření právního závěru, z jakého
důvodu soud považoval žalobní námitky za liché či mylné nebo proč nepovažoval právní
argumentaci v žalobě za důvodnou.
[13] Nejvyšší správní soud nicméně shledal, že rozsudek krajského soudu odpovídá
požadavkům judikatury na přezkoumatelnost. Krajský soud stěžovatelkám vyčerpávajícím
způsobem osvětlil, proč neshledal tvrzené důvody podání jejich žádosti, vztahující se k jinému
členu rodiny [manželovi stěžovatelky a)], za azylově relevantní v jejich věci. Krajský soud
konstatoval, že důvody uvedené manželem stěžovatelky a) nebyly soudem shledány ve vztahu
k jeho osobě za azylově relevantní. V nyní projednávané věci tudíž žalovaný nemohl zohlednit
důvod pronásledování ve vztahu k celé rodině. Krajský soud nepochybil, když odkázal na důvody
zamítnutí žaloby manžela stěžovatelky a) namísto toho, aby si úvahu o azylové relevanci
jím namítaných důvodů učinil sám.
[14] V nyní projednávaném případě stěžovatelka a) při pohovoru uvedla, že jí ani její dceři
v zemi původu nebezpečí nehrozí. Stěžovatelka a) konstatovala, že zemi rodina opustila pro svůj
strach o život manžela. Namítané pronásledování v žalobě ani kasační stížnosti nevztáhla k sobě
a stěžovatelce b), ale výlučně k manželovi, příp. synovi.
[15] K otázce vzájemné provázanosti důvodů samostatných žádostí jednotlivých členů rodiny
o udělení mezinárodní ochrany se kasační soud vyjádřil například ve svém rozsudku ze dne
31. 7. 2014, č. j. 5 Azs 20/2014 - 44, v němž uvedl, že „[u]stanovení §12, příp. §14a zákona o azylu
se vždy vztahuje k osobní situaci jednotlivého žadatele. Každá žádost o udělení mezinárodní ochrany,
a tedy i žádost rodinného příslušníka, musí být posouzena vždy individuálně, přičemž každý z rodinných
příslušníků může tvrdit, a také i případně mít jiné důvody pro udělení mezinárodní ochrany.“ Podle směrnice
Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. 12. 2011 o normách, které musí
splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat
mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok
na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“),
se však posuzují jednotlivé žádosti individuálně. Podle §3 odst. 5 azylového zákona přitom vede
žalovaný společné řízení o udělení mezinárodní ochrany nezletilého dítěte a jednoho z rodičů,
jako tomu bylo i v nyní projednávané věci.
[16] Podle rozsudku tohoto soudu ze dne 25. 11. 2003, č. j. 2 Azs 40/2003 - 45: „Sociální
skupina ve smyslu zákona o azylu je společenský útvar, jenž je určitelný natolik přesně, aby byl vůbec způsobilý
k pronásledování. Příslušnost k sociální skupině je totiž nutno vnímat jako možnost, na jejímž základě může
ČR poskytnout ochranu i z jiných důvodů motivujících k pronásledování, než z důvodu rasy, náboženství,
národnosti či politického přesvědčení. Takovými důvody jsou typicky příslušnost k sexuálním menšinám,
skupinám spojeným přesvědčením nenáboženské a nepolitické povahy a jiným skupinám, jevícím znak způsobilý
k pronásledování, jenž nemusel být zákonodárci v době přijímání zákona o azylu vůbec znám.“
[17] Ve světle kvalifikační směrnice však lze podle judikatury tohoto soudu v určitých
případech považovat i rodinu za sociální skupinu (neboli určitou společenskou vrstvu
v pojmosloví kvalifikační směrnice). Například v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 3. 2012, č. j. 6 Azs 3/2012 - 45, kasační soud shrnul, že určitou sociální skupinou ve smyslu
§12 písm. b) zákona o azylu, může být také rodina žadatele o mezinárodní ochranu. V případě,
že žadatel o mezinárodní ochranu náleží k určité sociální skupině, jíž je rodina, je nutné zkoumat
také otázku tzv. kauzálního nexu (příčinné souvislosti), tedy zda je příslušnost k rodině
rozhodující příčinou pronásledování žadatele nebo neposkytnutí ochrany žadateli
před pronásledováním. Jak již bylo uvedeno, stěžovatelky však namítaly toliko pronásledování
manžela stěžovatelky a), nikoliv jich samotných na základě příslušnosti k rodině jakožto sociální
skupině.
[18] Nadto je kasačnímu soudu z jeho úřední činnosti známo, že usnesením Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. 12. 2018, č. j. 9 Azs 318/2018 - 46, byla kasační stížnost manžela
stěžovatelky a) odmítnuta pro nepřijatelnost.
[19] K okrajově zmíněnému nepříznivému zdravotnímu stavu žalobkyně b) v kasační stížnosti
lze odkázat na znění §14 zákona o azylu. Z něj vyplývá, že humanitární azyl lze udělit toliko
v případech hodných zvláštního zřetele, pakliže nebude v řízení zjištěn důvod pro udělení
mezinárodní ochrany podle §12 téhož zákona. V rozsudku ze dne 11. 3. 2004, č. j.
2 Azs 8/2004 - 55, kasační soud zdůraznil, že „smysl institutu humanitárního azylu podle §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout
i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12
a §13zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu
může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody
udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí
postižených humanitární katastrofu, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace,
jež předvídané či předvídatelné nebyly.“
[20] Žalovaný neudělil stěžovatelkám humanitární azyl po posouzení jejich osobní, rodinné
a ekonomické situace, zdravotního stavu a poměrů v zemi jejich státní příslušnosti. Nepovažoval
zdravotní stav stěžovatelky b) za případ hodný zvláštního zřetele. Nejvyšší správní soud
přisvědčil krajskému soudu, že se žalovaný s možností udělení humanitárního azylu ve vztahu
k lékařským zprávám a zprávám o dostupné lékařské péči v zemi původu řádně a správně
vypořádal.
IV. Závěr a náklady řízení
[21] Stěžovatelkami přednesená otázka již byla řešena judikaturou Nejvyššího správního
soudu, a to bezrozporně. Soud neshledal důvod pro judikaturní odklon ani žádné zásadní
pochybení krajského soudu, ať už v podobě nerespektování ustálené soudní judikatury,
či ve formě hrubého pochybení při výkladu či aplikaci hmotného nebo procesního práva. Soud
neshledal ani žádné vady, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti. Kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelek, a není tedy důvod pro její přijetí
k věcnému projednání. Soud proto kasační stížnost podle §104a s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.
[22] Výrok o náhradě nákladů řízení se při odmítnutí kasační stížnosti opírá
o §60 odst. 3, větu první, s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
[23] Podle §35 odst. 8 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., zástupci stěžovatele, který byl soudem
ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát.
[24] Ustanovené zástupkyni soud v nyní projednávané věci podle §35 odst. 9 s. ř. s. odměnu
a hotové výdaje hradí stát. Podle §7 a §9 odst. 4 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., náleží
advokátce za dva úkony právní služby v řízení o kasační stížnosti odměna ve výši 9.920 Kč
(převzetí a příprava zastoupení a podání kasační stížnosti za každou ze stěžovatelek s tím,
že podle §12 odst. 4 advokátního tarifu náleží advokátovi za každou takto zastupovanou
nebo obhajovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 %). K této částce je podle
§13 odst. 3 citované vyhlášky dále třeba připočíst náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč
za jeden úkon, tedy celkem 1.200 Kč. Protože je zástupkyně stěžovatelek plátkyní DPH,
byla odměna za zastupování (11.120 Kč) dále navýšena o částku odpovídající této dani. Celkově
tedy odměna ustanovené zástupkyně činí 13.455 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2019
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu