ECLI:CZ:NSS:2019:1.AZS.372.2019:27
sp. zn. 1 Azs 372/2019 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobkyně: T. H. B., zastoupená
Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti žalované: Komise pro
rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, o žalobě
proti rozhodnutí žalované ze dne 25. 5. 2017, č. j. MV-168144-9/SO-2016, v řízení o kasační
stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2019, č. j. 5 A 102/2017
- 51,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovaná nemá práv o na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovaná je po v i nn a na hr a di t žalobkyni náklady řízení ve výši 3.400 Kč,
a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Marka
Sedláka, advokáta se sídlem Příkop 834/8, Brno.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně pobývala na území České republiky na základě povolení k dlouhodobému
pobytu za účelem společného soužití na území s manželem T. V. T. s platností od 10. 5. 2013 do
9. 5. 2018. Ministerstvo vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I.
stupně“) rozhodnutím ze dne 14. 10. 2016 zrušilo žalobkyni platnost tohoto povolení dle §46a
odst. 2 písm. h) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť účel dlouhodobého pobytu
žalobkyně zanikl okamžikem právní moci rozsudku o rozvodu jejího manželství. Správní orgán I.
stupně dále žalobkyni určil lhůtu k vycestování z České republiky v trvání 30 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
[2] Žalobkyně podala proti uvedenému rozhodnutí odvolání, které následně dvakrát doplnila.
Ve druhém doplnění odvolání namítala, že správní orgán I. stupně zcela opominul skutečnost,
že na území České republiky pobývá na základě povolení k trvalému pobytu její dcera P. T. M. P.
se svými nezletilými dcerami. Žalobkyně uvedla, že ji s dcerou pojí velmi blízký vztah a rovněž
k vnoučatům má pevnou citovou vazbu a pečuje o ně. K prokázání svého tvrzení doložila rodné
listy dcery a obou vnoučat a jejich pobytová oprávnění. Žalovaná však její odvolání v záhlaví
specifikovaným rozhodnutím zamítla a k uvedené námitce konstatovala, že z cizineckého
informačního systému vyplývá, že žalobkyně má pouze jednu dceru, a to P. T. N. A., která na
území České republiky nepobývá. Správním orgánům nebyla skutečnost, že na území ČR
pobývají další rodinní příslušníci žalobkyně, známá, neboť ji žalobkyně dříve neuvedla. Namítaná
skutečnost však podle žalované neměla vliv na zákonnost rozhodnutí správního orgánu I. stupně.
Žalovaná připustila, že napadené rozhodnutí může mít dopad do soukromého a rodinného života
žalobkyně, není však nepřiměřené ve vztahu k důvodu pro zrušení povolení k dlouhodobému
pobytu, neboť žalobkyně neplní účel, pro který jí bylo vydáno pobytové oprávnění.
[3] Rozhodnutí žalované napadla žalobkyně žalobou, kterou městský soud posoudil
jako důvodnou a vyhověl jí. Přisvědčil tak žalobní námitce, že žalovaná dostatečně nezjistila
skutkový stav věci. Uvedl, že žalovaná byla povinna dle §50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu, postupovat v souladu se zásadou vyšetřovací a opatřovat si podklady
pro své rozhodnutí nezávisle na vůli účastníků řízení. Tento postup však nedodržela,
neboť ve věci neprovedla žádné šetření za účelem objasnění podstatných nesrovnalostí
týkajících se identifikace rodinných příslušníků žalobkyně, nadále se spokojila jen s údaji
zjištěnými z úřední databáze, a bez dalšího uvedla, že tato skutečnost nemá vliv na přiměřenost
rozhodnutí. Žalovaná se tak dopustila podstatné vady řízení spočívající v tom, že nezjistila
skutkový stav potřebný pro posouzení dopadů svého rozhodnutí do rodinných a osobních
poměrů žalobkyně tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalobkyně
[4] Žalovaná (stěžovatelka) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“), a navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc
vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
[5] Stěžovatelka namítla, že v době správního řízení bylo správnímu orgánu I. stupně, stejně
jako stěžovatelce, z cizineckého informačního systému známo, že jediným rodinným příslušníkem
žalobkyně je její dcera, paní P. T. N. A., nar. X, která měla toho času podanou žádost o vydání
povolení k dlouhodobému pobytu přes příslušný zastupitelský úřad. Žalobkyně správní orgány
dříve nijak neinformovala, že by se na území České republiky nacházeli jiní její rodinní příslušníci.
[6] K tvrzení soudu, že neprovedla žádné šetření za účelem objasnění podstatných
nesrovnalostí týkajících se identifikace rodinných příslušníků žalobkyně a spokojila se s údaji
zjištěnými z úřední databáze, stěžovatelka předně uvedla, že správním orgánům nelze přičítat
k tíži, pokud ve své činnosti vychází z údajů uvedených v informačních systémech (viz rozsudek
Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 15. 10. 2014, č. j. 59 A 117/2013
- 60). Stěžovatelka rovněž poukázala na skutečnost, že žalobkyně byla do doby vydání rozhodnutí
správního orgánu I. stupně i poté nečinná a na své další rodinné příslušníky poukázala
až v doplněném odvolání. K tomu stěžovatelka upozornila na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 Azs 12/2015 - 38, podle něhož je zejména v zájmu žadatele,
aby shromáždil a správnímu orgánu předložil všechny potřebné podklady. Dále zdůraznila,
že nezpochybňovala existenci dalších rodinných vazeb žalobkyně na území České republiky,
pouze uzavřela, že ani jejich případná existence nemá vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.
Stěžovatelka navíc připustila, že rozhodnutí může mít dopad do soukromého a rodinného života
žalobkyně, není však nepřiměřené ve vztahu k důvodu zrušení povolení k dlouhodobému pobytu,
neboť žalobkyně v současnosti neplní účel, pro který jí bylo pobytové oprávnění vydáno.
Stěžovatelka se tedy s námitkou dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života
stěžovatelky řádně vypořádala.
[7] Stěžovatelka dále nesouhlasí se závěrem městského soudu, že se dopustila podstatné vady
řízení spočívající v tom, že nezjistila skutkový stav věci potřebný pro posouzení dopadů svého
rozhodnutí do rodinných a osobních poměrů, pokud neučinila žádné dokazování ke sporným
tvrzením žalobkyně ohledně její druhé dcery s vnoučaty. V této souvislosti odkázala na rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2018, č. j. 10 Azs 301/2016 - 44, a ze dne 14. 3. 2019,
č. j. 1 Azs 367/2018 - 34, týkající se povinnosti správního orgánu zjišťovat skutkový stav
v případě, kdy správní orgán ukládá povinnost, resp. zahajuje řízení z moci úřední.
[8] Žalobkyně ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že považuje rozsudek
městského soudu za správný. Bylo pro ni překvapující, že správní orgán I. stupně ve svém
rozhodnutí vůbec nezmínil a nezohlednil její dceru a vnoučata žijící v České republice. Proto
svoje odvolání doplnila o tuto informaci a doložila rodné listy dcery a vnoučat prokazující jejich
příbuzenský vztah a kopie jejich povolení k pobytu. Ve světle těchto skutečností městský soud
stěžovatelce správně vytkl, že znovu provedla pouze lustraci rodinných vazeb žalobkyně
z úředních evidencí, kde opět zjistila jedinou dceru žijící ve Vietnamu a pak ve svém rozhodnutí
uvedla, že o další dceři a vnoučatech nemá žádné informace a nemůže proto přistoupit
k hodnocení vazeb žalobkyně s nimi. Stěžovatelce přitom byla skutečnost, že se na území České
republiky nachází příbuzní žalobkyně, známa, neboť to žalobkyně uvedla v doplnění svého
odvolání. Žalobkyně tedy navrhla zamítnutí kasační stížnosti.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Kasační stížnost je přípustná. Důvodnost kasační stížnosti posoudil soud v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Podle §46a odst. 2 písm. h) zákona o pobytu cizinců „[m]inisterstvo […] zruší platnost
povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny, jestliže cizinec neplní účel, pro který bylo
toto povolení vydáno“.
[12] Správní orgány musí při zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu posuzovat,
zda bude takové rozhodnutí přiměřené z důvodu jeho zrušení, zejména s ohledem na dopad
tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince. Podle §174a zákona o pobytu
cizinců správní orgán při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí „zohlední zejména závažnost
nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu
a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu
vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho
posledního trvalého bydliště“.
[13] Stěžovatelka zpochybnila závěr městského soudu, že se dopustila podstatné vady řízení
spočívající v nedostatečném zjištění skutkového stavu věci, neboť se v rámci posuzování
přiměřenosti dopadů rozhodnutí nedostatečně zabývala rodinnými vazbami žalobkyně na území
České republiky (konkrétně tím, že zde žije její dcera s nezletilými dcerami). Nejvyšší správní
soud argumentaci stěžovatelky nepřisvědčil, jak vysvětluje níže.
[14] Ze správního spisu je zřejmé, že správní orgán I. stupně se zabýval přiměřeností dopadů
rozhodnutí do soukromého a rodinného života dostatečným způsobem. Vzal v úvahu, že rodinní
příslušníci žalobkyně nežijí na území České republiky, a proto dospěl k závěru, že rozhodnutí
nemůže mít dopad do jejího rodinného života. Správní orgán totiž vyšel z údajů evidovaných
v cizineckém informačním systému, podle nichž měla mít žalobkyně pouze jednu dceru, která
na území České republiky nepobývala. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nereagovala na výzvu
správního orgánu I. stupně, aby se vyjádřila k případnému dopadu rozhodnutí do jejího
současného života, neměl tento správní orgán důvod pochybovat o tom, že jsou údaje v úřední
evidenci úplné. V tomto lze tedy stěžovatelce přisvědčit, že správním orgánům nelze vytýkat,
že při své činnosti vychází z údajů z informačních systémů, pokud ovšem nemají pochybnosti
o jejich správnosti (nutno však poznamenat, že rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem –
pobočka v Liberci č. j. 59 A 117/2013 - 60, na který stěžovatelka v této věci odkázala, byl posléze
zrušen rozsudkem NSS ze dne 2. 4. 2015, č. j. 10 Azs 237/2014 - 48, a jeho závěry proto nelze
považovat za relevantní).
[15] Žalobkyně však ve druhém doplnění svého odvolání ze dne 17. 5. 2017 proti rozhodnutí
správního orgánu I. stupně (které za ni, stejně jako první doplnění odvolání, podával
již její zástupce) uvedla, že má na území České republiky dceru, paní P. T. M. P., která zde pobývá
na základě povolení k trvalému pobytu, a vnoučata (dvě její nezletilé dcery), rovněž pobývající na
území ČR na základě povolení k trvalému pobytu. Správní orgán I. stupně proto dle názoru
žalobkyně nemohl dostatečně zjistit skutkový stav a posoudit dopad rozhodnutí do jejího
soukromého a rodinného života.
[16] Městský soud správně uvedl, že stěžovatelka byla povinna se touto námitkou zabývat,
resp. doplnit v tomto směru skutková zjištění. Stěžovatelka sice správně poznamenala, že správní
orgán I. stupně tuto skutečnost nemohl vzít v úvahu, neboť mu nebyla známa. Je však nutno
připomenout, že v řízení zahajovaném z úřední povinnosti se neuplatní zásada koncentrace
řízení stanovená v §82 odst. 4 správního řádu (viz rozsudek NSS ze dne 7. 4. 2011, č. j.
5 As 7/2011 - 48), a proto žalobkyně mohla i v odvolacím řízení přicházet s novými tvrzeními
týkajícími se možného dopadu rozhodnutí do jejího soukromého a rodinného života. Pokud
až v doplnění odvolání uvedla, že má na území České republiky ještě jednu dceru a vnoučata,
měla se stěžovatelka touto skutečností nepochybně zabývat a ověřit si její pravdivost, nikoliv
pouze odkázat na údaje v cizineckém informačním systému, které uvedenou informaci
neobsahovaly. V této souvislosti nebyl přiléhavý odkaz stěžovatelky na rozsudek Nejvyššího
správního soudu č. j. 9 Azs 12/2015 - 38, který se týkal řízení zahajovaného na žádost účastníka
(konkrétně šlo o řízení o žádosti cizince o povolení k trvalému pobytu), nikoliv řízení
zahajovaného z moci úřední, jak tomu bylo v nyní posuzované věci. Městský soud
tedy správně konstatoval, že stěžovatelka nedostála své povinnosti zjistit skutkový stav věci,
o němž nejsou důvodné pochybnosti (viz §3 v návaznosti na §50 odst. 3 správního řádu),
a zatížila tak své rozhodnutí vadou řízení.
[17] Tento závěr je přitom zcela v souladu s judikaturou týkající se dokazování ve správních
řízeních zahajovaných z moci úřední, na kterou stěžovatelka odkazovala ve své kasační stížnosti.
V rozsudku č. j. 10 Azs 301/2016 – 44 Nejvyšší správní soud uvedl, že: „v případě, že správní orgán
ukládá povinnost, je nad rámec obecného pravidla o zjišťování skutkového stavu věci povinen zjišťovat
i skutečnosti ve prospěch účastníka řízení (§50 odst. 3 in fine s. ř.). Správní orgán v tomto typu řízení nese
odpovědnost za řádné shromáždění podkladů pro rozhodnutí a případně odpovědnost za nesplnění této povinnosti
(srov. např. rozsudky NSS ze dne 30. 12. 2010, čj. 4 Ads 44/2010-132, a ze dne 19. 6. 2014,
čj. 2 As 52/2013-69, či ze dne 26. 10. 2017, čj. 5 Azs 56/2017-34). Vyšetřovací povinnost správního
orgánu nicméně není bezbřehá. Správní orgán nesmí zcela rezignovat na zásadu hospodárnosti řízení.
Nehospodárným, ba až absurdním, by se vůči správnímu orgánu jevil požadavek na iniciativní vyhledávání
a prokazování skutečností, kterými disponuje účastník řízení, jejichž uplatnění mu je zjevně ku prospěchu,
avšak v řízení je neuplatní. Na druhé straně to jistě neznamená, že v případě povědomosti o účastníku prospěšné
skutečnosti by tuto snad správní orgán byl oprávněn opomenout, zamlčet či upozadit.“ V rozsudku č. j.
1 Azs 367/2018 – 34 dále konstatoval: „Přestože bylo správní řízení o zrušení platnosti povolení k pobytu
dle §87l zákona o pobytu cizinců zahájeno z moci úřední, nelze po příslušném správním orgánu požadovat,
aby pouze z vlastní iniciativy vyhledával všechny relevantní důkazy, které by případně prokazovaly skutečnosti
svědčící ve prospěch žalobkyně, tedy rovněž nepřiměřenost tvrzeného zásahu do jejího soukromého a rodinného
života, pokud sama žalobkyně takové skutečnosti ani neoznačí. Bylo tedy na samotné žalobkyni,
aby přesvědčivým způsobem tvrdila, resp. nabídla důkazy o tom, že v jejím případě existuje překážka bránící
vydání správního rozhodnutí.“
[18] Uvedenou judikaturu je třeba vyložit tak, že pokud ve správním řízení nastanou nejasnosti
ohledně rozhodných skutkových zjištění, je správní orgán povinen tyto nejasnosti vyjasnit a zjistit
skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Jak již soud uvedl, v nyní posuzované
věci žalobkyně předložila konkrétní důkazy prokazující její tvrzení (tj. rodné listy a pobytová
oprávnění své dcery a vnoučat), stěžovatelka se jimi však nijak nezabývala. Existence rodinných
vazeb žalobkyně na území České republiky je přitom nepochybně relevantní informací ve vztahu
k posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí ve smyslu §174a zákona o pobytu cizinců.
Stěžovatelka ve svém rozhodnutí toliko uvedla, že ani tato skutečnost nemohla ovlivnit
zákonnost rozhodnutí správního orgánu I. stupně, a zároveň konstatovala, že rozhodnutí může
mít dopad do soukromého a rodinného života žalobkyně, ten je ovšem vzhledem k důvodům
zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu přiměřený. Takové posouzení
však nepovažuje Nejvyšší správní soud za dostatečné, neboť pak by správní orgány v tomto typu
řízení v podstatě vůbec nemusely zjišťovat rodinné vazby cizince na území České republiky
a mohly by rovnou konstatovat, že případný dopad rozhodnutí do soukromé či rodinné sféry
je nutno považovat za přiměřený. Pokud tedy stěžovatelka disponovala novými informacemi
(jež správní orgán I. stupně neměl k dispozici), které mohly být relevantní pro posouzení
přiměřenosti dopadů rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu
do soukromého a rodinného života žalobkyně, byla povinna se jimi zabývat a sama je zahrnout
do posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí.
[19] Lze tedy uzavřít, že správní orgány nedostatečně zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou
důvodné pochybnosti, a z toho důvodu také neúplně posoudily možný dopad rozhodnutí
o zrušení platnosti povolení k pobytu do soukromého a rodinného života žalobkyně.
IV. Závěr a náklady řízení
[20] Nejvyšší správní soud proto ze všech výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
námitky stěžovatelky nejsou důvodné. Proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 poslední věty
s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou.
[21] O náhradě nákladů řízení rozhodl v souladu s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalobkyně byla v řízení před Nejvyšším správním soudem
úspěšná, náleží jí proto náhrada nákladů řízení, jež jí vznikly v souvislosti se zaplacením odměny
právnímu zástupci. Odměna zástupce zahrnuje odměnu za jeden úkon právní služby (písemné
podání ve věci samé - vyjádření ke kasační stížnosti) ve výši 3.100 Kč [§1 odst. 1, §7, §9 odst. 4
písm. d), §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)] a paušální částku ve výši 300 Kč (§13
odst. 3 advokátního tarifu). Celkově tedy náklady řízení žalobkyně před Nejvyšším správním
soudem představovaly 3.400 Kč.
[22] Žalovaný je proto povinen stěžovateli uhradit náklady řízení o kasační stížnosti v celkové
výši 3.400 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce stěžovatele
Mgr. Marka Sedláka, advokáta.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2019
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu