ECLI:CZ:NSS:2019:1.AZS.373.2018:23
sp. zn. 1 Azs 373/2018 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobců: a) Y. F., b) L. K.,
oba zastoupeni Mgr. Pavlínou Zámečníkovou, advokátkou se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti
žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem
Olšanská 2176/2, Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 10. 7. 2018, č. j. CPR 6698-
5/ČJ-2018-930310-V241, v řízení o kasační stížnosti žalobce a) proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 18. 9. 2018, č. j. 32 A 44/2018 – 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci n e maj í p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, (dále
též „prvostupňový správní orgán“) rozhodnutím ze dne 16. 1. 2018 uložila žalobci a) podle §119
odst. 1 písm. b) bod 1 a §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“)
správní vyhoštění a současně stanovila dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území
členských států Evropské unie, v délce čtyř let. Odvolání žalobce a) žalovaná dne 10. 7. 2018
zamítla.
[2] Důvodem rozhodnutí bylo zjištění, že žalobce pobýval na území České republiky
od 5. 1. 2015 do 4. 4. 2017 bez víza nebo platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl
oprávněn, a skutečnost, že při pobytové kontrole se prokázal padělaným dokladem.
II. Řízení před krajským soudem
[3] Proti rozhodnutí žalované brojili žalobci žalobou u Krajského soudu v Brně.
[4] Krajský soud žalobu ve vztahu k žalobkyni b) odmítl, neboť správní vyhoštění
bylo uloženo žalobci a) a nezasahuje tak do práv žalobkyně b). Ve vztahu k žalobci a)
ji jako nedůvodnou zamítl.
[5] K námitce nepřiměřeného zásahu rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého
a rodinného života žalobce a) poukázal krajský soud na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 5. 3. 2013, č. j. 8 As 118/2012 - 45, ve kterém soud uvedl, že je třeba vycházet především
z judikatury Evropského soudu pro lidská práva k čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, a uvedl okolnosti, které tato judikatura zejména zohledňuje. Krajský soud
odkázal též na §174a zákona o pobytu cizinců a konstatoval, že uvedená kritéria je třeba posoudit
ve vzájemné souvislosti a porovnat zájmy jednotlivce na pobytu v dané zemi s opačnými zájmy
státu, např. nebezpečím pro společnost či ochranou veřejného pořádku. Výklad pojmu
„nepřiměřený zásah do rodinného nebo soukromého života“ a podřazení zjištěného skutkového
stavu tomuto pojmu je otázkou výkladu práva a jeho aplikace na zjištěný skutkový stav za využití
kritérií stanovených judikaturou ESLP, nikoliv předmětem správního uvážení.
[6] V posuzovaném případě žalobce navázal vztah se žalobkyní b), nynější manželkou,
v době, kdy na území pobýval neoprávněně. Manželství pak uzavřeli v průběhu řízení o správním
vyhoštění, poté, co bylo vydáno prvostupňové správní rozhodnutí a probíhalo odvolací řízení.
Skutečnost, že rodinný život byl založen až poté, co dotčené osoby věděly, že jejich imigrační
status je takový, že jejich rodinný život je v dané zemi od počátku nejistý, je přitom podle
judikatury Evropského soudu pro lidská práva zcela zásadní (srov. rozsudek ze dne 26. 1. 1999,
Jerry Olajide Sarumi proti Spojenému království, stížnost č. 43279/98, rozsudek ze dne
22. 5. 1999, Andrey Sheabashov proti Lotyšsku, stížnost č. 50065/99).
[7] Krajský soud na základě informací ze správního spisu zhodnotil, že žalobce je dospělou
osobou produktivního věku, má vazby na Ukrajinu, kde žije jeho nezletilá dcera. Žalobce
je zdravý a na území ČR nemá žádné zásadní rodinné nebo sociální vazby, vyjma manželky.
Ve vztahu k manželce je třeba zohlednit, že je stejně jako žalobce státní občankou Ukrajiny a svůj
společný život by mohli realizovat na Ukrajině, případně by jej mohla po dobu trvajícího
správního vyhoštění navštěvovat. Argumentuje-li žalobce, že na Ukrajině není možné získat práci,
tak je třeba uvést, že ani v ČR nemá povolení k zaměstnání či podnikání, aby si mohl legálně
obstarat finanční prostředky. Mezinárodní závazek České republiky v podobě čl. 8 Úmluvy nelze
chápat jako neomezený všeobecný závazek respektovat volbu žalobce a jeho manželky ohledně
země jejich společného pobytu.
[8] K námitce týkající se délky uloženého správního vyhoštění krajský soud uvedl, že správní
orgány při stanovení doby přihlédly k trestné činnosti, kdy si úmyslně zajistil vyhotovení
padělaného občanského průkazu Slovenské republiky, který užil minimálně ve dvou případech,
a rovněž i k tomu, že na území ČR pobýval od 5. 1. 2015 do 4. 4. 2017 neoprávněně. Doba
správního vyhoštění mohla v posuzovaném případě dle §119 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu
cizinců činit až 5 let. Délka správního vyhoštění byla uložena v horní části zákonného rozpětí,
avšak dle názoru soudu odpovídala posuzovanému případu, neboť především zohlednila trestnou
činnost žalobce, jeho neoprávněný pobyt a rovněž bylo přihlédnuto i k jeho osobním a rodinným
poměrům. K souběhu vyhoštění uloženého trestním příkazem za trestnou činnost a správního
vyhoštění odkázal soud na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j.
5 Azs 94/2005 - 52.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[9] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce a) (stěžovatel) kasační stížnost z důvodů,
které podřadil pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“).
[10] Stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, neboť nesouhlasí
se způsobem, jakým se soud vypořádal s jeho žalobními námitkami.
[11] Stěžovatel setrvává na své argumentaci, že rozhodnutí žalované představuje nepřiměřený
zásah do jeho soukromého života a proto nemělo být vůbec vydáno. Nucené vycestování na čtyři
roky podstatně naruší vztah stěžovatele s jeho manželkou, která má na území ČR povolen trvalý
pobyt, pracuje zde, má zde vytvořené dlouhodobé zázemí a po níž nelze spravedlivě požadovat,
aby žalobce následovala do země původu.
[12] Stěžovatel se rovněž domnívá, že porušení povinnosti není takové povahy,
aby odůvodňovalo jeho vyhoštění z území EU na dobu čtyř let. Právo na soukromý a rodinný
život v jeho případě převažuje nad veřejným zájmem. Stěžovatel svým pobytem v České
republice nepředstavuje žádné nebezpečí pro veřejný pořádek či jiný zájem České republiky.
[13] Žalovaná i krajský soud se s jeho námitkami vypořádaly pouze úvahou vykazující známky
formalismu.
[14] Stěžovatel nemá v zemi svého původu žádné zázemí. Jedinou vazbou stěžovatele na zemi
původu je jeho nezletilá dcera, která žije se svou matkou – stěžovatelovou bývalou manželkou.
Jeho domov je výhradně v České republice s jeho manželkou. Na Ukrajině by tak musel
stěžovatel začít zcela nový život, což je nereálné mimo jiné pro tamější nedostatek pracovních
příležitostí. V České republice má díky podpoře své manželky finanční prostředky a dostatečné
zázemí. Vzhledem k těmto skutečnostem je rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatele z území
EU na čtyři roky zjevně nepřiměřené.
[15] Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila s posouzením krajského soudu
a odkázala na spisový materiál.
IV. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[16] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas, osobou oprávněnou a obsahuje argumentaci podřaditelnou pod §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s.
[17] Kasační stížnost není důvodná.
[18] Přednostně Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení přezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu. Vlastní přezkum rozhodnutí je totiž možný pouze za předpokladu, že napadené
rozhodnutí je srozumitelné a vychází z relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský soud
rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 8. 2009, č. j. 2 Azs 47/2009 - 71, a rozsudek ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52).
Stěžovatel v kasační stížnosti pouze obecně uvádí, že nesouhlasí se způsobem, jak se krajský soud
vypořádal s jeho námitkami, a že jeho posouzení vykazuje znaky formalismu. S těmito námitkami
se Nejvyšší správní soud neztotožňuje. Již ze shrnutí obsahu rozsudku krajského soudu je zřejmé,
že se pečlivě věnoval uplatněným námitkám a přesvědčivě zdůvodnil své závěry. Popsal, jakou
právní úpravu a k ní se vážící judikaturu na věc aplikoval, vycházel přitom z dostatečně zjištěného
skutkového stavu, který stěžovatel nerozporoval. Rozhodnutí krajského soudu proto
není nepřezkoumatelné. Věcná správnost závěrů krajského soudu je předmětem dalšího
přezkumu.
[19] Další stěžovatelovy námitky míří proti přiměřenosti zásahu rozhodnutí do jeho
soukromého a rodinného života. Podle §119 odst. 2 zákona o pobytu cizinců „[r]ozhodnutí
o správním vyhoštění podle §119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého
nebo rodinného života cizince.”
[20] V prvé řadě Nejvyšší správní soud připomíná, že přezkoumává především rozhodnutí
a postup krajského soudu, stěžovatel je proto povinen uvést konkrétní argumentaci zpochybňující
závěry vyslovené v napadeném rozhodnutí krajského soudu. Stěžovatel však v kasační stížnosti
konkrétní výtky v tomto směru neuvádí, pouze setrvává na své argumentaci, kterou uplatnil
již před krajským soudem. Na tu však krajský soud obsáhle reagoval, Nejvyšší správní soud proto
pouze stručně shrnuje, že závěry krajského soudu považuje za správné. Za zásadní Nejvyšší
správní soud považuje skutečnost, že stěžovatel svůj soukromý život s partnerkou budoval
ve chvíli, kdy již věděl, že jeho pobyt na území České republiky je značně nejistý. Nemohl proto
legitimně očekávat, že bude mít možnost setrvat v České republice a vést zde svůj rodinný život
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2013, č. j. 8 As 5/2013 - 43).
Jak správně také krajský soud poznamenal, mezinárodní závazek České republiky v podobě čl. 8
Úmluvy nelze chápat jako právo cizince na výběr státu, ve kterém bude svůj rodinný život
realizovat. Skutečnost, že stěžovatel nemá v zemi svého původu zázemí, je pak pro posouzení
zásahu do soukromého a rodinného života nerozhodná. Stěžovatel si musel být vědom,
že vzhledem k nelegálnímu pobytu v České republice se bude muset do země svého původu
vrátit. Nadto sám stěžovatel uvádí, že na Ukrajině žije jeho nezletilá dcera s její matkou,
z protokolu o výslechu založeného ve správním spise dále plyne, že na Ukrajině má stěžovatel
též rodiče a sestru, které z České republiky posílal peníze.
[21] Uvádí-li stěžovatel, že po jeho manželce nelze legitimně požadovat, aby jej následovala
do země původu, vzhledem k tomu, že zde má povolený trvalý pobyt a vytvořeno zázemí,
Nejvyšší správní soud k této námitce poznamenává, že je otázkou volby manželů, jakým
způsobem se rozhodnout pokračovat ve svém rodinném životě. Z protokolu o vyjádření
účastníka řízení o správním vyhoštění (manželky stěžovatele) vyplývá, že pokud by stěžovatel
musel vycestovat z území ČR, následovala by ho na Ukrajinu, ačkoliv chtějí žít v ČR.
[22] Nejvyšší správní soud dále nesouhlasí s námitkou stěžovatele, že jeho pobyt
nepředstavuje nebezpečí pro veřejný pořádek či jiný zájem ČR a že vyhoštění na dobu 4 let
je nepřiměřené. V nyní projednávaném případě je třeba vzít v úvahu, že stěžovatel svým jednáním
naplnil hned dva důvody pro uložení správního vyhoštění. Na území České republiky pobýval
neoprávněně více než dva roky a nadto se prokazoval padělaným dokladem, který si nechal
zhotovit. Stanovení doby, na kterou je cizinci uloženo vyhoštění, je věcí uvážení správního
orgánu, soud přitom v takové situaci přezkoumává pouze, zda správní orgány nevybočily z mezí
a hledisek stanovených zákonem (srov. rozsudek ze dne 24. 11. 2005, č. j. 6 Azs 304/2004 - 43).
V nyní projednávané věci správní orgány uvedly, jaké skutečnosti vzaly při rozhodování o délce
vyhoštění v úvahu. Nejedná se o excesivní rozhodnutí, jak uvedl již krajský soud, horní hranice
možné délky vyhoštění je dle §119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců 5 let, přičemž
uložení délky vyhoštění v horní polovině této sazby odpovídá posuzovanému případu. Zájem
České republiky existuje zejména na dodržování platných právních předpisů týkajících se pobytu
cizinců na jejím území.
[23] Nejvyšší správní soud uzavírá, že jak žalovaná, tak krajský soud se konkrétně
a individualizovaně vypořádaly s námitkami stěžovatele, jejich rozhodnutí bylo založeno
na dostatečně zjištěném skutkovém stavu a je věcně správné.
V. Závěr a náklady řízení
[24] S ohledem na nedůvodnost všech stěžovatelových námitek Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl.
[25] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně b) má právo na náhradu nákladů, které jí vznikly
v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Vzhledem k tomu, že žalobkyni b) žádné
takové náklady nevznikly, nemá právo na jejich náhradu. Žalované, které by jinak jakožto
úspěšnému účastníkovi řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, pak v řízení o kasační
stížnosti žádné náklady nad rámec běžné administrativní činnosti nevznikly, proto jí soud
náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2019
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu