ECLI:CZ:NSS:2019:1.AZS.71.2018:24
sp. zn. 1 Azs 71/2018 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyň
JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: H. H. A., zastoupeného
Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalované:
Policie ČR, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, se sídlem Kaplanova 2055/4,
Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 1. 2018, č. j. KRPA-337201-44/ČJ-2017-
000022, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
9. 2. 2018, č. j. 13 A 6/2018 - 40,
takto:
I. V řízení se p okr a č u je .
II. Kasační stížnost se zamí t á.
III. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ři zn áv á.
V. Odměna advokáta Mgr. Jindřicha Lechovského za zastupování v řízení o kasační stížnosti
se u rču je částkou 8.228 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před městským soudem
[1] Žalobce společně s dalšími cizinci cestoval automobilem s bulharskou poznávací značkou
do Německa. Dne 17. 9. 2017 bylo vozidlo zastaveno policejní hlídkou na území České republiky.
Při kontrole se žalobce nemohl prokázat platným dokladem totožnosti, proto byl předveden
na policejní oddělení, kde bylo zjištěno, že se jedná o cizince, který požádal o udělení
mezinárodní ochrany v roce 2017 v Rumunsku. Dne 18. 9. 2017 byl proto žalobce zajištěn
rozhodnutím č.j. KRPA-337201-12/ČJ-2017-000022, a to dle §129 zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), za účelem předání podle nařízení Evropského
parlamentu a Rady ze dne 26. června 2013, č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy
pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané
státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států
(dále jen „dublinské nařízení“), na dobu 30 dní.
[2] Původní doba zajištění nepostačovala k vyřízení předání a žalovaná tak přistoupila
k vydání několika rozhodnutí o prodloužení zajištění. V záhlaví specifikovaným
rozhodnutím žalovaná podle §129 odst. 6 zákona o pobytu cizinců prodloužila dobu
trvání zajištění (stanovenou výše citovaným rozhodnutím žalované ze dne
18. 9. 2017, rozhodnutím o prodloužení doby trvání zajištění ze dne 13. 10. 2017 č. j.
KRPA-337201-25/ČJ-2017-000022, rozhodnutím o prodloužení doby trvání zajištění ze dne
15. 11. 2017 č. j. KRPA-337201-30/ČJ-2017-000022, a rozhodnutím o prodloužení doby trvání
zajištění ze dne 15. 12. 2017 č. j. KRPA-337201-37/ČJ-2017-000022), a to o 30 dnů.
[3] Proti rozhodnutí žalované brojil žalobce u Městského soudu v Praze, avšak městský soud
jeho žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že hlavní námitka žalobce se týkala nepřípustnosti jeho
předání do Rumunska v rámci dublinského řízení. Soud v této souvislosti konstatoval, že zajištění
cizince je citelným zásahem do jeho práva na osobní svobodu, konečné rozhodnutí o předání
žalobce dle dublinského nařízení je však činěno až rozhodnutím Ministerstva vnitra o přemístění
ve smyslu čl. 26 a čl. 27 odst. 1 dublinského nařízení. Posouzení systémových nedostatků
azylového řízení ve státě, kam má být cizinec předán, je tak předmětem zejména rozhodnutí
o přemístění žalobce. Městský soud nezpochybnil, že případné systémové nedostatky azylových
řízení v jiných členských státech mají být posuzovány již v řízení o zajištění cizince, není
však možné po správním orgánu požadovat, aby takové posouzení odpovídalo kvalitativním
požadavkům kladeným na řízení o přemístění cizince dle dublinského nařízení.
[4] Městský soud zdůraznil, že žalovaná provedla hodnocení Rumunska a jeho azylového
systému, přičemž vycházela z obecně známých informací o tomto státě. Rumunsko zhodnotila
jako demokratickou a ekonomicky standardní zemi s fungujícím právním systémem spojeným
s dodržováním práv žadatelů o udělení mezinárodní ochrany. Městský soud v této souvislosti
odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu a Soudního dvora Evropské unie, ze které
plyne, že společný evropský azylový systém byl koncipován na předpokladu (vyvratitelné
domněnce), že všechny státy, které se na něm podílejí, dodržují základní práva a že si členské
státy mohou v tomto ohledu vzájemně důvěřovat. Posouzení provedené žalovanou považoval
městský soud za dostatečné. Žalovaná tak dostála své povinnosti provést alespoň stručnou úvahu
o stavu rumunského azylového systému. Žalobce nepředložil důkaz, kterým by prokazoval
systémové nedostatky ani neuvedl, že by mu ve vycestování bránila nějaká překážka nebo hrozilo
nebezpečí v jiném členském státě Evropské unie. Žalobcem namítané problémy pramenící
ze špatné koordinace rumunského práva sociálního zabezpečení a rumunského azylového práva
městský soud nepokládal za tak zásadního charakteru, aby je bylo možné považovat za systémové
nedostatky bránící předání do tohoto státu.
II. Kasační stížnosti
[5] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
dle §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního („s. ř. s.“).
[6] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že Rumunsko není schopné zabezpečit řádný průběh
azylového řízení z důvodu systémových nedostatků. Městský soud se s touto argumentací
vypořádal pouze konstatováním, že stěžovatelem uváděné problémy nejsou takového charakteru,
aby mohly být považovány za systémové nedostatky bránící předání. Stěžovatel proto opětovně
uvádí, že nedostatky rumunského azylového systému způsobují nemožnost žadatelů (či držitelů
mezinárodní ochrany) řádným způsobem využívat záchranné sítě rumunského práva sociálního
zabezpečení. Rumunské orgány sociálního zabezpečení například mnohdy vyžadují pro uplatnění
nároků na jednotlivé sociální benefity doklady, které si žadatelé nejsou schopni obstarat.
[7] Problematické jsou i integrační programy, které by měly zajistit adaptaci v rumunské
společnosti. Neexistuje koordinovaný program, který by zabezpečoval efektivní výuku
rumunštiny, neboť není k dispozici dostatek učitelů tohoto jazyka, kteří by byli schopni výuky
v cizím jazyce.
[8] Žadatelé i držitelé mezinárodní ochrany se rovněž setkávají s diskriminací a nedostatkem
potřebné nápomoci ze strany státních orgánů. Čelí často nepřekonatelným překážkám
při obstarání různých sociálních benefitů. Většina rumunských úředníků s nimi odmítá jednat
na stejné úrovni jako s rumunskými občany, ačkoliv pro takové rozlišování nejsou dány zákonné
podmínky.
[9] Rumunský azylový systém je celkově pomalý, neefektivní a není schopný účinně využívat
evropských zdrojů financování, proto neexistuje záruka, že by stěžovateli v případě předání bylo
poskytnuto dostatečné ubytování, výuka rumunského jazyka nutná k základní integraci
do společnosti, jakož i úhrada zdravotní péče. Stěžovateli proto hrozí špatné materiální podmínky
v azylovém řízení i po případném přiznání mezinárodní ochrany, které nezabezpečí ani základní
stravu, lékařskou péči a ubytování. Předání do Rumunska je tudíž pro rozpor s čl. 3 odst. 2
dublinského nařízení nemožné, a proto je nepřípustné i samotné zajištění za účelem předání.
[10] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
III.1 Přerušení řízení
[11] Při předběžném posouzení kasační stížnosti Nejvyšší správní soud ze správního
spisu zjistil, že žalovaná v záhlaví specifikovaným rozhodnutím prodloužila zajištění
stěžovatele o 30 dnů podle §129 odst. 6 zákona o pobytu cizinců (stanovené
rozhodnutím Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne 18. 9. 2017, č. j.
KRPA-337201-12/ČJ-2017-000022, rozhodnutím o prodloužení doby trvání zajištění ze dne
13. 10. 2017 č. j. KRPA-337201-25/ČJ-2017-000022, rozhodnutím o prodloužení doby trvání
zajištění ze dne 15. 11. 2017 č. j. KRPA-337201-30/ČJ-2017-000022, a rozhodnutím
o prodloužení doby trvání zajištění ze dne 15. 12. 2017 č. j. KRPA-337201-37/ČJ-2017-000022).
[12] Podle §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném od 15. 8. 2017
do 20. 1. 2019 platilo, že „[v] případě, že je zajištění cizince ukončeno před vydáním rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí o zajištění cizince, o žalobě proti rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění cizince
nebo proti rozhodnutí o nepropuštění ze zařízení, soud řízení o žalobě zastaví. O ukončení zajištění cizince policie
neprodleně informuje příslušný soud, který žalobu projednává. Věty první a druhá se pro řízení o kasační stížnosti
použijí obdobně.“ Citované ustanovení vylučovalo soudní přezkum rozhodnutí policie o zajištění
nejen pro případ, že byl cizinec před rozhodnutím soudu propuštěn ze zařízení v režimu zákona
o pobytu cizinců, ale také pro případ, že cizinec byl po podání žaloby či kasační stížnosti,
ale před rozhodnutím soudu, dále zajištěn samostatným rozhodnutím jiného správního orgánu
(viz rozsudek ze dne 29. 11. 2017, č. j. 6 Azs 320/2017 - 20).
[13] Nejvyššímu správnímu soudu bylo známo, že před Ústavním soudem byl projednáván
návrh na zrušení mimo jiné §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců. Řízení bylo vedeno
pod sp. zn. Pl. ÚS 41/17. Výsledek tohoto řízení byl významný pro procesní postup v nyní
posuzované věci, proto Nejvyšší správní soud přerušil řízení podle §48 odst. 3 písm. d) s. ř. s.
usnesením ze dne 31. 5. 2018, č. j. 1 Azs 71/2018 - 20.
[14] Ústavní soud rozhodl v dané věci nálezem ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 41/17,
jímž zrušil mimo jiné §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců ke dni vyhlášení nálezu ve Sbírce
zákonů, tj. k 21. 1. 2019. Překážka soudního přezkumu stěžovatelem předložené kasační stížnosti
tak odpadla. Nejvyšší správní soud proto rozhodl výrokem I. tohoto rozsudku v souladu
s §48 odst. 6 za použití §120 s. ř. s. o pokračování v řízení.
III.2 Posouzení kasační stížnosti
[15] Kasační stížnost je přípustná. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[16] Kasační stížnost není důvodná.
[17] Spornou otázkou je rozsah a kvalita posouzení stavu rumunského azylového
systému na základě čl. 3 odst. 2 dublinského nařízení, které provedla žalovaná v napadeném
rozhodnutí pro potřeby řízení o prodloužení zajištění cizince dle §129 zákona o pobytu cizinců.
[18] Čl. 3 odst. 2 dublinského nařízení stanovuje kritéria, při jejichž naplnění není možno
přemístit žadatele o mezinárodní ochranu do členského státu, který byl primárně určen jako
příslušný. Dle tohoto ustanovení mimo jiné platí, že: „Existují-li závažné důvody se domnívat,
že dochází k systematickým (pozn. lépe systémovým) nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky
přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu
článku 4 Listiny základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského
státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný
jiný členský stát.“ Čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie stanoví: „Nikdo nesmí být mučen
nebo podroben nelidskému či ponižujícímu trestu anebo zacházení.“
[19] Při výkladu čl. 3 odst. 2 dublinského nařízení je nutné respektovat zásadu vzájemné
důvěry, která vychází z práva Evropské unie. V posudku ze dne 18. 12. 2014, č. 2/13, zabývajícím
se možností přistoupení Evropské unie k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod,
Soudní dvůr vyslovil, že „[…] zásada vzájemné důvěry členských států má v unijním právu zásadní význam
vzhledem k tomu, že umožňuje vytvoření a zachování prostoru bez vnitřních hranic. Tato zásada přitom zejména
v souvislosti s prostorem svobody, bezpečnosti a práva ukládá každému z těchto států, aby až na výjimečné
okolnosti vycházel z toho, že všechny ostatní členské státy dodržují unijní právo, a zejména základní
práva, která unijní právo uznává (v tomto smyslu viz rozsudky N. S. a další, C-411/10
a C-493/10, EU:C:2011:865, body 78 až 80, a Melloni, EU:C:2013:107, body 37 a 63). Při uplatňování
unijního práva tak mohou být členské státy povinny na základě unijního práva předpokládat dodržování
základních práv ze strany ostatních členských států, takže nejen že nemohou od jiného členského státu
požadovat vyšší vnitrostátní úroveň ochrany základních práv, než jakou zaručuje unijní právo, ale nemohou
ani - až na výjimečné případy - ověřovat, zda tento jiný členský stát skutečně v konkrétním případě
dodržel základní práva zaručená Unií.“ Společný evropský azylový systém byl koncipován
na předpokladu, že všechny státy, které se na něm podílejí, dodržují základní práva, a že si členské
státy v tomto ohledu mohou vzájemně důvěřovat. Pouze závažná porušení ze strany příslušného
státu mohou vést k tomu, že členskému státu, ve kterém byla podána žádost o azyl, by bylo
zabráněno v přemístění žadatele do prvně uvedeného státu [viz rozsudek Soudního dvora ze dne
21. 12. 2011, č. C-411/10 a C -493/1, ve věci N. S. a dalších, ve kterém tento obecný závěr
Soudní dvůr vyslovil ještě za účinnosti nařízení Rady ze dne 18. února 2003, č. 343/2003
(tzv. Dublin II.), avšak aplikovatelný je i za současné právní úpravy].
[20] Rozšířený senát ve svém rozsudku ze dne 17. 4. 2018, č. j. 4 Azs 73/2017 - 29,
č. 3773/2018 Sb. NSS, konstatoval, že v rozhodnutí o zajištění cizince dle §129 odst. 1 zákona
o pobytu cizinců (příp. jeho prodloužení dle §129 odst. 6 téhož zákona) za účelem předání osoby
do jiného členského státu podle dublinského nařízení se nemusí správní orgán vyslovit k otázce
systémových nedostatků dle čl. 3 odst. 2 dublinského nařízení ve státě, kam má být cizinec
předán, jestliže námitka nebyla v řízení před správním orgánem vůbec uplatněna, a pokud správní
orgán poté, co se touto otázkou zabýval, dospěl k závěru, že k systémovým nedostatkům ve státě
předání nedochází, případně o jejich existenci nejsou důvodné pochybnosti.
[21] V obecné rovině se rozsahem a podrobností zkoumání stavu azylového systému jiného
členského státu v řízení o zajištění kasační soud zabýval již v rozsudku ze dne 30. 3. 2017,
č. j. 4 Azs 31/2017 - 54, kde uvedl: „Podle Nejvyššího správního soudu je žalovaná povinná zhodnotit
zejména skutečnosti, které jsou jí známé z úřední činnosti či vyplývající z rozhodovací praxe soudů, skutečnosti
obecně známé a případné okolnosti konkrétně zmíněné zajišťovaným cizincem. Z těchto hledisek je nezbytné vždy
učinit úvahu, zda není předání do konkrétního členského státu vzhledem ke stavu jeho azylového systému a priori
vyloučené. (…) Nejvyšší správní soud doplňuje, že teprve v následném řízení o předání se zevrubně ověří,
zda je předání cizince do jiného členského státu skutečně realizovatelné.“
[22] Deklarace systémových nedostatků ve vztahu k určitému členskému státu Evropské unie
může připadat v úvahu pouze tam, kde je z okolností nutně známých zjišťujícímu orgánu
jednoznačné, že dotyčný cizinec nemůže být v souladu s cíly dublinského nařízení zajištěn
za účelem předání do tohoto členského státu, protože takové předání by bylo v rozporu
s lidskoprávními standardy sdílenými všemi členskými státy Evropské unie (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2017, č. j. 1 Azs 96/2017 - 87).
[23] Stěžovatel se v posuzované věci bránil žalobou proti rozhodnutí o prodloužení zajištění.
K povaze tohoto rozhodnutí se Nejvyšší správní soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne
31. 7. 2013, č. j. 1 As 90/2011-124, č. 2936/2013 Sb. NSS, v němž konstatoval, že „[r]ozhodnutí
o prodloužení zajištění je nutno chápat jako rozhodnutí obsahově navazující na rozhodnutí o zajištění. Cizinec
je s předchozím rozhodnutím o zajištění i s obsahem spisového materiálu detailně seznámen, proto není nezbytné
okolnosti týkající se vydání rozhodnutí o zajištění při rozhodování o prodloužení délky zajištění detailně znovu
popisovat; postačí stručné shrnutí dosavadního průběhu řízení a uvedení důvodů, pro které byl cizinec původně
zajištěn. Za nezměněných skutkových okolností budou důvody pro trvání zajištění zpravidla shodné, jako byly
důvody popsané v prvém rozhodnutí o zajištění cizince, proto na něj postačí v odůvodnění v podrobnostech odkázat
a není nutno opětovně zevrubně popisovat důvody dle §124 odst. 1 zákona, které správní orgán přiměly
k tak zásadnímu opatření, jakým je zajištění cizince.“ Ačkoli v citované věci šlo o zajištění cizince
dle §124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců (nikoli dle §129 téhož zákona) lze konstatovat,
že nároky na odůvodnění uvážení o prodloužení zajištění jsou v obou typových situacích
obdobné a váží se zejména na aktualizaci skutkových okolností a s tím spojené zevrubné vylíčení
potřeby prodloužení doby zajištění (srov. již citovaný rozsudek č. j. 1 Azs 96/2017 - 87).
[24] V nyní projednávané věci stěžovatel námitku systémových nedostatků v řízení o zajištění
(resp. jeho prodloužení) nevznesl. Současně se žalovaná v napadeném rozhodnutí systémovými
nedostatky zabývala s tím, že je v Rumunsku neshledala. Podle názoru kasačního soudu její úvaha
odpovídá výše uvedeným judikatorním požadavkům na odůvodnění rozhodnutí o zajištění,
resp. jeho prodloužení.
[25] Žalovaná konkrétně provedla na straně 8 svého rozhodnutí úvahu, zda v zemi,
kam má být stěžovatel přemístěn, tj. v Rumunsku, nedochází k systémovým nedostatkům
v azylovém řízení. Vycházela z obecně známých informací o Rumunsku a poukázala rovněž
na to, že stěžovatel sám při podání vysvětlení neuváděl žádnou překážku, která by mu bránila
ve vycestování z České republiky. Neuvedl rovněž, že by mu v Rumunsku nebo jiném státě EU
hrozilo nebezpečí. Žalovaná vycházela z toho, že Rumunsko patří nejen k ekonomicky
standardním zemím, ale patří i mezi demokratické státy s fungujícím právním systémem
spojeným s dodržováním práv žadatelů o udělení mezinárodní ochrany. Na základě toho
vyhodnotila, že kritéria dle článku 3 odst. 2 dublinského nařízení jsou ve státě, kam má být cizinec
předán, naplňována.
[26] V řízení o prodloužení zajištění cizince nelze po žalované rozumně požadovat,
aby prováděla rozsáhlé dokazování s cílem podrobně zjistit situaci v zemi, kam má být cizinec
předán. Tato povinnost leží zejména na Ministerstvu vnitra, které závazně rozhoduje o samotném
předání. Žalovaná v řízení o prodloužení zajištění musí vycházet zejména z původního
rozhodnutí o zajištění (v důsledku návaznosti těchto řízení) a také z obecně známých skutečností
o stavu a případných nedostatcích azylového systému dané země, z poznatků ze své úřední
činnosti a také z výpovědí zajištěných cizinců.
[27] Nejvyšší správní soud shrnuje, že v posuzovaném případě stěžovatel při podání vysvětlení
dne 17. 9. 2017 nesdělil, že by měl jakékoliv výhrady k některým členským státům v otázce jejich
azylového systému. Důvodem jeho vycestování s cílem dostat se do Německa a tam požádat
o azyl byly špatné ekonomické podmínky v zemi původu. Jelikož stěžovatel žádné výhrady
či obavy nesdělil, vycházela žalovaná především z poznatků získaných ze své úřední činnosti,
ze kterých plynulo, že rumunský azylový systém netrpí závažnými systémovými nedostatky, které
by předání vylučovaly. Rovněž z obecně známých skutečností nelze dovozovat, že by Rumunsko
nebylo schopné zajistit adekvátní podmínky žadatelům o azyl (jak tomu bylo v minulých letech
například v případě Řecka, které v důsledku významného nárůstu přicházejících žadatelů
o mezinárodní ochranu nebylo schopno zajistit řádný průběh azylového řízení). V odůvodnění
napadeného rozhodnutí žalovaná popsala, jak rumunský azylový systém (a situaci v Rumunsku
obecně) posoudila a závažné systémové nedostatky neshledala. Vzhledem k získaným informacím
a charakteru řízení o prodloužení zajištění lze takové odůvodnění pokládat za dostačující.
[28] Nadto Nejvyšší správní soud dodává, že námitky uplatněné stěžovatelem, podpořené
zprávou Migrant Integration Center Brasov-Romania z roku 2016 přiloženou k žalobě (která však stav
v Rumunsku nelíčí natolik kriticky, jak to činí stěžovatel), nasvědčují tomu, že rumunský azylový
systém není dokonalý a jsou v něm oblasti, které lze zlepšit. To však platí pro prakticky jakýkoli
stát EU, jen v různé míře. Tyto nedostatky (i kdyby podstatná část z nich byla skutečně
prokázána) nelze ovšem ani náznakem pokládat ve světle výše uvedené judikatury Soudního
dvora za tak zásadního charakteru, aby je bylo možné posoudit jako systémové nedostatky,
nesoucí s sebou riziko nelidského či ponižujícího zacházení pro žadatele o mezinárodní ochranu.
IV. Závěr a náklady řízení
[29] Nejvyšší správní soud dospěl ze shora uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[30] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu
s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., tj. podle pravidla úspěchu ve věci. Stěžovatel neměl
ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšná žalovaná vznik nákladů
řízení o kasační stížnosti netvrdila a ani ze spisu Nejvyššího správního soudu neplyne,
že by jí nějaké náklady nad rámec běžné úřední činnosti vznikly, proto jí právo na jejich náhradu
nepřiznal.
[31] Městský soud ustanovil žalobci usnesením ze dne 24. 1. 2018, č. j. 13 A 6/2018 – 20,
zástupcem Mgr. Jindřicha Lechovského, advokáta. V takovém případě platí odměnu
advokáta včetně hotových výdajů stát (§35 odst. 9 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.).
Ustanovenému zástupci náleží za zastupování stěžovatele v řízení o kasační stížnosti odměna
za dva úkony právní služby podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní
tarif), ve znění pozdějších předpisů. V prvé řadě jde o písemné podání ve věci samé - kasační
stížnost [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], a dále o poradu s klientem (stěžovatelem),
kterou ustanovený zástupce doložil písemným potvrzením [§11 odst. 1 písm. c) advokátního
tarifu]. Za každý úkon právní služby náleží ustanovenému zástupci odměna ve výši 3.100 Kč
(§7 ve spojení s §9 odst. 4 advokátního tarifu) a náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč
(§13 odst. 3 advokátního tarifu), dohromady 6.800 Kč. Ustanovený zástupce je plátcem daně
z přidané hodnoty, proto se částka odměny zvyšuje o částku odpovídající dani, kterou
je z odměny povinen odvést, tj. o 1.428 Kč. Výše celkové odměny ustanoveného zástupce
proto činí 8.228 Kč. Uvedené částka bude ustanovenému zástupci vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2019
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu