ECLI:CZ:NSS:2019:10.AFS.132.2019:64
sp. zn. 10 Afs 132/2019 - 64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna,
soudce Ondřeje Mrákoty a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobkyně:
Simply Cars Europe s.r.o., se sídlem Petrohradská 389/20, Praha 10 – Vršovice,
zast. Mgr. Petrem Macákem, advokátem se sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 – Vinohrady,
proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 8. 2018, čj. 35273/18/5300-21442-809464, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2019,
čj. 11 Af 34/2018-63,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Stěžejní otázky tohoto případu se týkají prokazování vědomosti žalobkyně o její účasti
na podvodu na dani z přidané hodnoty (DPH). V nynější věci byla stěžovatelka obchodníkem
s osobními vozy, převážně luxusními, dílem novými, dílem ojetými. Tato vozidla nakupovaly třetí
osoby pro stěžovatelku v zahraničí vlastním jménem a na vlastní účet, poté je prodávaly
stěžovatelce, stěžovatelka je pak prodávala někdy dále do zahraničí, někdy tuzemským
odběratelům. V průběhu těchto transakcí vzniklý nárok na odpočet DPH správce daně neuznal
pro účast stěžovatelky na daňovém podvodu.
[2] Finanční úřad pro hl. m. Prahu (správce daně) vydal v období od 15. 2. 2017 do 9. 8. 2017
celkem 18 platebních výměrů, kterými rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit DPH
za zdaňovací období roku 2014 (březen, srpen, září a prosinec), 2015 (leden, únor, březen, duben,
červen, červenec, srpen, říjen a listopad), 2016 (leden, únor, květen, červen a červenec). Těmito
platebními výměry správce daně stanovil daň, resp. odpočet daně, za jednotlivá zdaňovací období
odchylně od údajů tvrzených žalobkyní v daňových přiznáních. Žalovaný v rozhodnutí ze dne
7. 8. 2018 napadené platební výměry potvrdil a zamítl odvolání žalobkyně. Předmět sporu se týká
otázky, zda žalobkyně vykázala nároky na odpočet daně oprávněně. Dle závěru správních orgánů
se žalobkyně vědomě zapojila do transakcí stižených daňovým podvodem.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného žalobkyně podala žalobu, kterou městský soud zamítl.
V odůvodnění se ztotožnil se závěry správce daně a žalovaného. Daňové orgány prokázaly,
že se žalobkyně vědomě účastnila podvodného daňového řetězce. Jejich závěry mají oporu
v proběhlém důkazním řízení a jsou řádně odůvodněny.
II. Shrnutí argumentů kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozsudku městského soudu obsáhlou
kasační stížnost z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. [fakticky však tvrdí i důvody
dle písm. d) téhož ustanovení, viz dále část III.A.]. Žalovaný dle stěžovatelky nesprávně dovodil,
že stěžovatelka o účasti na daňovém podvodu vědět měla a mohla. Soud v tomto odkázal
na podrobnou argumentaci žalovaného. S tímto závěrem soudu však stěžovatelka nemůže
souhlasit, neboť „podrobná“ argumentace, na kterou soud odkazuje, obsahuje zjištění
a skutečnosti, které žalobkyně nevěděla a neměla možnost zjistit, a dále spekulativní domněnky,
závěry a nekonkrétní tvrzení. Soud též převzal závěr žalovaného ohledně obchodního modelu
stěžovatelky, který má být pro zúčastněné osoby krajně nevýhodný a rizikový. Ani s tímto
závěrem stěžovatelka nesouhlasí. Stěžovatelka dále detailně popisuje svůj obchodní model
a polemizuje s dílčím zjištěními žalovaného (k tomu viz dále argumentace NSS v části III.B.).
Dále stěžovatelka opakuje svou obsáhlou repliku k vyjádření žalovaného v řízení o žalobě
před městským soudem. Stěžovatelka kritizuje soud, že sice cituje mnoho judikátů, ale neuvádí
žádné konkrétní okolnosti svědčící o vědomosti stěžovatelky o účasti na podvodu s DPH.
[5] Žalovaný navrhuje zamítnutí kasační stížnosti. Poukazuje na celkově vadné pojetí kasační
stížnosti, která je spíše než polemikou s rozsudkem městského soudu ve skutečnosti polemikou
s rozhodnutím žalovaného a dokonce s jeho vyjádřením podaným v průběhu řízení o žalobě.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[6] NSS při posuzování přípustné kasační stížnosti dospěl k závěru, že kasační stížnost
má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti
posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.); neshledal
přitom vady, jimiž by se musel zabývat i bez návrhu. Soud se nejprve zabýval otázkou
přezkoumatelnosti rozsudku městského soudu a otázkou, zda se soud svým postupem nedopustil
jiné procesní vady [III.A.; kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], následně se věnoval
posouzení věcných otázek souvisejících s účastí stěžovatelky na daňovém podvodu
[III.B.; §103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s.].
[7] NSS se nemohl věcně zabývat námitkou uplatněnou pod bodem VII. kasační stížnosti,
dle níž řízení před správcem daně trpělo „zcela zásadní procesní vadou“. Zpráva o kontrole
prý byla zástupci daňového subjektu zaslána, „aniž mu bylo umožněno“ ji projednat
(§88 daňového řádu). A údajnou procesní nesprávnost stěžovatelka prokazuje zcela obecně
obsahem správního spisu. Takovýto stížní bod je ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustný,
neboť jej stěžovatelka neuplatnila v řízení před městským soudem, jakkoliv jí v tom
nic nebránilo.
[8] Nepřípustnost stížního bodu nemůže stěžovatelka obejít ani tvrzením, že při správném
procesním postupu by byla uplynula prekluzivní lhůta pro stanovení daně dle §148 odst. 1 až 3
daňového řádu. NSS samozřejmě respektuje, že v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního
orgánu je povinností soudu přihlížet i bez návrhu k prekluzi, třebaže žalobce tuto okolnost
nevytkl v žalobním bodu vůbec, nebo tak učinil až po lhůtě pro podání žaloby (nebo to začal
tvrdit až v řízení o kasační stížnosti). Jak vysvětlil Ústavní soud, správní soud „je povinen zabývat se
tím, zda daň nebyla vyměřena či doměřena, přestože právo státu k tomu již zaniklo; pokud se tak stalo, musí
rozhodnutí pro nezákonnost zrušit a vrátit věc správnímu orgánu k dalšímu řízení. […] Nenamítal-li žalobce
prekluzi práva vyměřit nebo doměřit daň v řízení před krajským soudem, vyhoví NSS kasační stížnosti
(k námitce nebo z úřední povinnosti), pokud k prekluzi tohoto práva skutečně došlo“ [nález ze dne
26. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 1169/07 (N 38/52 SbNU 387), bod 27].
[9] V této věci však stěžovatelka vůbec netvrdí, že daň byla stanovena správcem daně
až po uplynutí prekluzivní lhůty (a rovněž NSS v tomto souhlasí se stěžovatelkou, že daň byla
stanovena včas, ve lhůtě dle §148 daňového řádu). Říká jen, že pokud by správce daně
postupoval procesně správně, k prekluzi by (snad) došlo. NSS proto opakuje, že údajné procesní
pochybení správce daně měla stěžovatelka vytýkat ve včas uplatněném žalobním bodu.
Protože takovouto námitku v řízení před městským soudem vůbec nevznesla, NSS se touto
námitkou věcně zabývat nemůže (§104 odst. 4 s. ř. s.).
[10] Jen pro pořádek a nad rámec nezbytně nutného NSS konstatuje, že se podobnou
námitkou uplatněnou v odvolání zabýval žalovaný velmi detailně v bodech 134 až 141
odůvodnění rozhodnutí. Upozornil tam, že k žádnému porušení procesních předpisů nedošlo,
naopak byla to sama stěžovatelka, kdo projednání kontrolního zjištění zdržoval a protahoval.
Zjevně se snažila dosáhnout překročení prekluzivních lhůt, což se jí však nepodařilo (viz zejm.
bod 140 odůvodnění žalovaného).
[11] Kasační stížnost není důvodná.
III.A. Nepřezkoumatelnost a jiná tvrzená procesní pochybení městského soudu
[12] Stěžovatelka obecně namítá, že městský soud jen zcela obecně rekapituluje relevantní
judikaturu, vůbec se však nevyjádřil k jednotlivým zjištěním správce daně a žalovaného
a k jednotlivým tvrzeným žalobním bodům. Jakkoliv to stěžovatelka výslovně neříká, v podstatě
tak zpochybňuje přezkoumatelnost rozsudku městského soudu ve smyslu §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.
[13] NSS zdůrazňuje, že ne každý dílčí nedostatek odůvodnění založí nepřezkoumatelnost
rozhodnutí. Jak vysvětlil nedávno rozšířený senát, „přezkoumatelnost“ „rozhodnutí krajského soudu
není hodnotou sama o sobě. Zrušení rozhodnutí krajských soudů zpravidla pro účastníky/osoby zúčastněné
na řízení, včetně toho, který podává kasační stížnost, neznamená žádný přínos. Výsledkem je naopak pravidelně
prodloužení a prodražení soudního řízení. I proto je nutné k aplikaci kasačního důvodu spočívajícího
v nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů přistupovat krajně zdrženlivě“ (usnesení rozšířeného senátu
ze dne 5. 12. 2017, čj. 2 As 196/2016-123, č. 3668/2018 Sb. NSS, Zdravé Ktišsko, bod 30).
[14] V nynější věci vskutku odůvodnění rozsudku městského soudu trpí určitými nedostatky
(viz dále). Rozsudek jako celek však zdaleka není jen kompilátem judikatury,
který by se nevyslovoval k jednotlivým žalobním bodům a konkrétním skutkovým tvrzením
stěžovatelky. Jakkoliv je odůvodnění vskutku v mnoha aspektech možná až „zbytečnou
přehlídkou“ všeho možného, co judikatura k daňovým podvodům řekla, rozsudek v řadě bodů
poctivě uvádí jednotlivá skutková zjištění správce daně a žalovaného a vysvětluje, jak z těchto
důkazů a zjištění v jejich souvislosti plyne účast stěžovatelky na daňovém podvodu
(srov. např. body 42, 45, 46, 47, 56, 63, 64 apod. napadeného rozsudku; ke správnosti těchto
závěrů viz část III.B. níže).
[15] Ani opakované odkazy městského soudu na rozhodnutí žalovaného nejsou na škodu.
Právě naopak. V tomto případě mnohé žalobní argumenty v podstatě jen replikovaly to,
co již stěžovatelka uváděla v odvolání. V takovémto případě jistě není úkolem správního soudu
„znovu vynalézat kolo“ a pokoušet se jiným stylem říci to samé, co již řekl správní orgán
v napadeném rozhodnutí, nebo dokonce obsáhle vypisovat dlouhé pasáže z odůvodnění tohoto
rozhodnutí, které poskytly odpověď na (obsahově shodné) odvolací námitky.
[16] Stěžovatelka dále kritizuje, že městský soud odmítl doplnění žaloby a repliku k vyjádření
žalovaného jako opožděné. V tomto dává NSS za pravdu stěžovatelce, paušální závěry městského
soudu v bodech 66 až 68 jeho rozsudku jsou skutečně nepřesné a dílem nezákonné.
[17] Stěžovatelka podala žalobu městskému soudu dne 4. 10. 2018; žalobou napadené
rozhodnutí jí bylo doručeno dne 13. 8. 2018. Dvouměsíční lhůta pro podání žaloby
(§72 odst. 1 s. ř. s.) či pro její rozšíření (§71 odst. 2 s. ř. s.) tedy, jak správně uvádí městský soud,
uplynula dne 15. 10. 2018 (pondělí). Městský soud však z těchto skutečností vyvodil nesprávný
závěr, že podala-li stěžovatelka dne 4. 3. 2019 písemnost nazvanou „Doplnění žaloby“ a dne
18. 3. 2019 doručila soudu repliku k vyjádření žalovaného, soud se obsahem těchto podání
nemohl blíže zabývat z důvodu jejich opožděnosti. Soud totiž vůbec nezvážil, zda snad vše
v obou dokumentech je nově uplatněným žalobním bodem, respektive které ze skutečností tam
uvedených rozvíjí žalobní body ze dne 4. 10. 2018, tj. ty, které žalobkyně uplatnila včas v původní
žalobě (zejména skutkové otázky kolem zapojení stěžovatelky do daňového podvodu).
[18] Za normální situace by toto pochybení městského soudu vedlo ke zrušení rozsudku
bez dalšího. Nynější případ je však specifický, neboť městský soud se podstatou všech
uplatněných žalobních námitek ve skutečnosti zabýval. To plyne nejen z rozsahu rozsudku
(19 stran, 76 bodů), ale zejména z jeho obsahu a z námitek, se kterými se vypořádává
(srov. též bod [14] shora). Přitom samotná žaloba byla velmi stručná (pouhé tři strany vlastního
odůvodnění), naproti tomu doplnění žaloby ze dne 4. 3. 2019 mělo šestnáct stran a replika ze dne
18. 3. 2019 dalších šest stran. Koneckonců sám městský soud sice prohlásil doplnění a repliku
za opožděné, ovšem hned v následujícím bodu 69 výslovně (a v rozporu s bodem 68) říká,
že odůvodnění rozsudku přizpůsobil „rozsahu žaloby a množství argumentů, které se často v celém textu
žaloby a jejích doplněních opakují a překrývají“ (zvýraznění doplnil NSS). V každém případě
rozhodné je, co ve svém komplexním odůvodnění městský soud skutečně řekl, a zejména to,
že se vyslovil ke všem důležitým žalobním bodům, včetně těch, které stěžovatelka rozvíjela
v doplnění žaloby.
[19] NSS jen pro pořádek doplňuje, že „dávkování“ jednotlivých argumentů a specifikace včas
uplatněných žalobních bodů v řadě podání v rozmezí pěti měsíců není vhodné. Stejně tak není
vhodná „upovídaná“ a „rozvleklá“ metoda, kterou ve svých podáních stěžovatelka opakovaně
užívá. Pokud stěžovatelka takto v žalobním řízení postupovala, městský soud nemusel nutně volit
cestu vypořádání se s každým dílčím argumentem, ale mohl naopak proti žalobě postavit vlastní
právní názor, v jehož konkurenci žalobní body jako celek neobstojí (srov. např. rozsudek ze dne
11. 6. 2015, čj. 10 Afs 18/2015-48, bod 34). Jak k tomu trefně uvádí Ústavní soud,
„[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné
oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační
systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“
[nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247), bod 68].
[20] Rozsudek tedy není nepřezkoumatelný ani netrpí jinou procesní vadou s vlivem
na zákonnost rozhodnutí.
III.B. Věcné posouzení účasti stěžovatelky na daňovém podvodu
[21] Klíčovou otázkou tohoto sporu je, zda stěžovatelka mohla nárokovat ve sporných
zdaňovacích obdobích nadměrný odpočet DPH, resp. zda v tomto případě byla účastna
na podvodu na DPH.
Obecná východiska
[22] Podmínkou pro vznik nároku plátce DPH na odpočet daně na vstupu je, že zdanitelné
plnění přijaté od jiného plátce použije ke své ekonomické činnosti. Splnění této podmínky
prokazuje plátce primárně svým účetnictvím, popřípadě dalšími doklady. Daňový subjekt musí
v daňovém řízení prokázat nejen to, že fakticky bylo uskutečněno zdanitelné plnění,
ale i to, kdo mu ono plnění poskytl. Princip, na kterém je DPH vystavěna, v podobě zásady
daňové neutrality pak vyžaduje, aby byl odpočet DPH přiznán, jsou-li splněny hmotněprávní
podmínky, i když nejsou splněny určité podmínky formální (srov. např. rozsudek ze dne
19. 7. 2018, čj. 1 Afs 47/2018-58, věc GTL, body 14 násl. a tam cit. judikaturu).
[23] Od popsané situace je třeba odlišovat případy, kdy daňový subjekt sice prokáže,
že se zdanitelné plnění uskutečnilo tak, jak je uvedeno na předložených účetních dokladech,
jsou tu však další okolnosti, které přiznání nároku na odpočet DPH v konkrétním případě
vylučují. Jednou z těchto okolností je zasažení zdanitelného plnění podvodem na DPH.
[24] Judikatura k daňovým podvodům je dnes již nespočetná. Jak podotkl generální advokát
Colomer, ve skutečnosti existují varianty podvodů na DPH tak neobvyklé a spletité, jako je
představivost těch, kteří je připravují. Ve všech případech jde v podstatě o to, že není odvedena
určitá částka později získaná jako DPH (viz stanovisko generálního advokáta ve spojených
věcech C-439/04 a C-440/04, Kittel, bod 35
1
). Soudní dvůr EU se kolotočovými podvody
na DPH zabýval v mnoha rozsudcích (např. Optigen, spojené věci C-354/03, C-355/03 a C-
484/03,
2
Kittel, spojené věci C-439/04 a C-440/04
3
či Mahagében, spojené věci C-80/11 a C-
142/11
4
). Jako podvod na DPH označil situace, v nichž jeden z účastníků neodvede státní
pokladně vybranou daň a další si ji odečte, a to za účelem získání zvýhodnění, které je v rozporu
s účelem daňového práva, neboť uskutečněné operace neodpovídají běžným obchodním
podmínkám. Za takové situace je pak z hlediska posouzení nároku na odpočet daně rozhodné
posouzení všech objektivních okolností vykázané transakce, včetně právní, obchodní a osobní
vazby mezi zúčastněnými subjekty (srov. takto shrnutí judikatury SDEU v rozsudku NSS ze dne
30. 1. 2018, čj. 5 Afs 60/2017-60, č. 3705/2018 Sb. NSS, věc VYRTYCH, bod 57).
[25] Zjednodušeně řečeno znakem podvodu je, že jeden z účastníků daň neodvede a další
si ji odečte; tím v podstatě dochází k narušení daňové neutrality. Nelze však stricto sensu za „jednoho“
a „dalšího“ automaticky považovat „kteréhokoli“ z účastníků v řetězci obchodů, ale vždy je třeba
hledat skutkové souvislosti a příčinnou souvislost mezi neodvedením daně a nárokováním
odpočtu a prokázáním vědomosti o skutečnostech svědčících možnému podvodnému jednání
za účelem vylákání odpočtu na DPH mezi těmito subjekty (takto samotnou stěžovatelkou
citovaný rozsudek VYRTYCH, 5 Afs 60/2017, bod 69).
1
Stanovisko generálního advokáta Ruiz-Jaraba Colomera přednesené dne 14. 3. 2006, spojené věci C-439/04 a C-
440/04, Axel Kittel proti Belgickému státu a Belgický stát proti Recolta Recycling SPRL, EU:C:2006:174.
2
Rozsudek SDEU ze dne 12. 1. 2006, ve spojených věcech Optigen Ltd a Fulcrum Electronics Ltd (v likvidaci)
a Bond House Systems Ltd proti Commissioners of Customs & Excese, C-354/03, C-355/03 a C-484/03, EU:C:2006:16.
3
Rozsudek SDEU ze dne 6. 7. 2006, ve spojených věcech Axel Kittel proti Belgickému státu a Belgický stát
proti Recolta Recycling SPRL, C-439/04 a C-440/04, EU:C:2006:446.
4
Rozsudek SDEU ze dne 21. 6. 2012, ve spojených věcech Mahagében kft a Péter Dávid, C-80/11 a C-142/11,
EU:C:2012:373.
[26] Proto je třeba ctít i legitimní očekávání poctivých daňových subjektů (podnikatelů).
Každá účetní transakce mezi dodavatelem a jeho odběratelem v řetězci musí být posuzována
sama o sobě a charakter jednotlivých transakcí v řetězci nemůže být změněn předchozími
nebo následnými událostmi. Zásada daňové neutrality brání obecné diferenciaci mezi legálními
a protiprávními plněními. Proto subjekty, které přijmou veškerá opatření, jež od nich mohou
být rozumně vyžadována, aby zajistily, že jejich plnění nejsou součástí podvodu, bez ohledu
na to, zda se jedná o podvod na DPH, nebo jiné podvody, musí mít možnost důvěřovat legalitě
uvedených plnění, aniž by riskovaly ztrátu svého nároku na odpočet DPH odvedené na vstupu.
I v daňovém řízení je tedy třeba chránit právní jistotu pramenící z dobré víry daňového subjektu
tak, aby tento subjekt nebyl nespravedlivě sankcionován v případě, že by byl shodou okolností
a (nezaviněně) bez vlastního vědomí vtažen do řetězce dodávek, jehož cílem je získání
protiprávní výhody. Smyslem tohoto korektivu je ochránit subjektivní práva a legitimní očekávání
daňových subjektů, které si nejsou a nemohou být vědomy daňového podvodu a jednají
s veškerou rozumnou opatrností, aby se nestaly součástí takovéhoto daňového podvodu.
Po daňovém subjektu nelze spravedlivě požadovat, aby v případě standardního obchodu v rámci
své běžné podnikatelské činnosti zkoumal – bedlivěji než běžně – zda v distribučním řetězci
naněkterém místě došlo nebo v budoucnu může dojít k podvodnému jednání, jehož účelem
je neoprávněná vratka DPH (srov. např. rozsudek ze dne 11. 12. 2014, čj. 6 Afs 156/2014-47,
věc Lia Fail company, bod 21; srov. též již v bodě [24] shora cit. věc VYRTYCH, 5 Afs 60/2017,
zejména bod 69).
[27] Judikatura SDEU k tomu uzavírá, že je třeba odmítnout přiznat nárok na odpočet DPH,
„pokud je s přihlédnutím k objektivním skutečnostem prokázáno, že osoba povinná k dani věděla nebo měla
vědět, že se svým nákupem účastní plnění, které je součástí podvodu na DPH, a to i tehdy, pokud dotčené plnění
splňuje objektivní kritéria“ (Kittel, spojené věci C-439/04 a C-440/04, bod 59, srov. též body
53 až 58 tamtéž).
[28] Správce daně je povinen prokázat skutečnosti rozhodné pro posouzení skutečného obsahu právního
jednání nebo jiné skutečnosti [§92 odst. 5 písm. d) daňového řádu], což bezesporu zahrnuje
i skutečnosti svědčící o daňovém podvodu. Eventuální přenášení tohoto důkazního břemene
na daňový subjekt je ve smyslu výše vysloveného nepřípustné. Proto i skutečnost, že daňový
subjekt mohl vědět, měl (musel) vědět či dokonce přímo věděl o objektivních okolnostech,
které nasvědčují tomu, že obchodní transakce byla zasažena podvodem, prokazuje správce daně
(viz cit. věc VYRTYCH, 5 Afs 60/2017, bod 56, shodně rozsudek ze dne 25. 7. 2019,
čj. 10 Afs 182/2018-42, věc Easy Working, část III.B.).
[29] Zavedení systému odpovědnosti bez zavinění ohledně účasti na podvodech na DPH
by překračovalo rámec toho, co je nezbytné pro ochranu plateb do veřejného rozpočtu
(srov. takto již např. rozsudek SDEU Netto Supermarkt, věc C-271/06, body 22 až 25
5
).
Jak již mnohokráte uvedl SDEU, vzhledem k tomu, že odmítnutí nároku na odpočet DPH
„je výjimkou ze základní zásady, kterou tento nárok představuje, je na daňovém orgánu, aby dostatečně právně
prokázal objektivní okolnosti umožňující učinit závěr, že osoba povinná k dani věděla nebo musela
vědět, že plnění uplatňované k odůvodnění nároku na odpočet bylo součástí podvodu spáchaného dodavatelem
či jiným subjektem operujícím v dodavatelském řetězci na vstupu“ (takto v bodě [24] cit. rozsudek
Mahagében, spojené věci C-80/11 a C-142/11, bod 49, zvýraznění doplnil NSS).
[30] Jednotlivé věcné námitky stěžovatelky je třeba posoudit optikou výše uvedených a obecně
akceptovaných názorů. Přitom je třeba přihlédnout ke konkrétnímu skutkovému stavu
a veškerým okolnostem tohoto případu.
5
Rozsudek SDEU ze dne 21. 2. 2008, Netto Supermarkt, C-271/06, EU:C:2008:105.
Aplikace obecných východisek na tuto věc
[31] Stěžovatelka nezpochybňuje, že v této věci došlo k podvodu na DPH. Zpochybňuje však,
že o tomto podvodu věděla, respektive že ho dokonce sama (nebo její jednatel) organizovala.
[32] V daném případě není pochyb, že vědomost stěžovatelky o účasti nebo zapojení
na daňovém podvodu musely prokázat daňové orgány (viz bod [28] shora).
[33] Stěžovatelka se nicméně mýlí, pokud tvrdí, že daňové orgány neprokázaly, že se zaviněně
účastnila podvodu, tzn. že o podvodném osudu obchodních transakcí minimálně mohla,
resp. měla vědět (zde však s ohledem na dále podané je nepochybné, že o podvodu stěžovatelka
vědět musela).
[34] Městský soud se okolnostmi daňového podvodu a vědomosti stěžovatelky o účasti
na něm podrobně zabýval. Je zřejmé, že žalovaný pojem „daňový podvod“ aplikoval
v projednávané věci v souladu s výše vyslovenou judikaturou SDEU, na niž ostatně ve svém
rozhodnutí odkazoval. Městský soud se při úvahách o účasti na daňovém podvodu (a vědomosti
stěžovatelky o této účasti) opřel zejména o skutkové okolnosti vyplývající ze spisového materiálu,
které poukazovaly na nestandardní postupy a vztahy provázanosti obchodníků v řetězci. Městský
soud zcela správně odkazoval zejména na odůvodnění rozhodnutí žalovaného, stejně bude
postupovat též NSS. Dále NSS pomine argumenty ve prospěch existence samotného daňového
podvodu, protože tuto skutečnost stěžovatelka nezpochybňuje. NSS však musí dodat,
že stěžovatelka argumenty žalovaného o existenci daňového podvodu směšuje s argumenty
ohledně její vědomosti o tomto podvodu, jakkoliv správce daně toto správně rozlišuje.
Ohledně existence samotného daňového podvodu lze samozřejmě argumentovat i skutečnostmi,
které stěžovatelka znát nemusela.
[35] NSS předně konstatuje, že rozhodnutí žalovaného je sepsáno a odůvodněno naprosto
příkladně, je velmi přesvědčivé, přehledné a důkladné. Dle rozhodnutí žalovaného to,
že stěžovatelka musela o své účasti na daňovém podvodu vědět, lze prokázat zejména
následujícími skutečnostmi (všechny odkazy jsou na odůvodnění rozhodnutí žalovaného, není-li
uvedeno výslovně jinak):
a) Jednatel stěžovatelky Tomáš Smola je zkušeným obchodníkem s luxusními vozy. Jako zkušený profesionál
si tedy měl a mohl všímat nestandardností u svých dodavatelů (bod 80);
b) „Naprosto nestandardní“ obchodní model, kdy pro stěžovatelku pořizovaly vozy ze zahraničí třetí subjekty,
obstaraly v zahraničí nákup, vyřízení veškerých dokumentů a dalších administrativních a právních záležitostí,
přitom však nesly veškeré riziko spočívající v možnosti, že dovezený vůz nebude odpovídat představám
stěžovatelky nebo koncového zákazníka, a stěžovatelka proto vůz neodebere. Stěžovatelka naopak nenesla
riziko žádné, jelikož mohla vůz prostě neodebrat (bod 39, podobně bod 81, podobně též bod 56 rozsudku
městského soudu);
c) Žádný z těchto třetích subjektů (dodavatelů stěžovatelky) nebyl „běžným“ prodejcem s automobily,
tito „obchodníci“ obchodují v konkrétně daných strukturách a pro zájemce o vůz „z ulice“ neexistuje možnost
tyto prodejce kontaktovat. Tyto společnosti nemají žádnou provozovnu (autobazar, servis, showroom), žádné
webové stránky, žádné reference; sídlo mají buď v „office-housech“, kde s nimi sídlí desítky či stovky dalších
společností, či v rodinných domech či bytech (body 81 a 82, podobně též bod 45 a 55 rozsudku městského soudu);
d) Téměř všichni tito „dodavatelé“ jsou tzv. ready made společnosti, které se typicky účastní řetězových podvodů
na DPH. Jde o „schránkové“ společnosti, vozy přes ně procházely pouze fakturačně, materiální linie vede
od prodejce ze zahraničí přímo k stěžovatelce. Do řetězce se žádná normální, běžná společnost nikdy nezapojila
(bod 81, podobně též bod 55 rozsudku městského soudu);
e) Je statisticky nepravděpodobné, že by téměř všichni partneři stěžovatelky byli založeni jako tzv. ready made,
jejich životní cyklus byl v zásadě stejný a probíhal ve stejném čase – založení, zapojení do obchodování
se stěžovatelkou, útlum, provázený čekáním na likvidaci, a výmaz z obchodního rejstříku (bod 81);
f) Subjekty v řetězci obchodujícím s automobily byly propojeny konkrétními lidmi, kteří formálně či neformálně
figurovali ve vícero společnostech (viz výčet např. v bodě 76);
g) Jednatelé společností obchodujících se stěžovatelkou měli pobyt na pochybných adresách, kde z logiky věci nebyli
k zastižení (zpravidla zcela formální adresa na ohlašovně obecního úřadu) (bod 81, srov. též výčet těchto osob
s údaji o adresách na straně 8 a 9, podobně též bod 55 rozsudku městského soudu);
h) Vysvětlení jednatele stěžovatelky, že zapojení těchto třetích osob do svých obchodů potřeboval proto, že není s to
zařizovat veškerou agendu s dovozy sám, ztrácí na věrohodnosti, neboť stěžovatelka naopak nemá potíž
do zahraničí sama vyvážet a agendu s tím spojenou sama obstarávat (bod 81)
6
;
i) Jakkoliv přesný průběh jednotlivých transakcí bylo s ohledem na jejich povahu velmi obtížně zpětně přesně určit,
správci daně se přesto mezinárodním dožádáním v Německu podařilo dohledat, že v těchto přesně
zdokumentovaných případech stěžovatelka kupovala vozy od dodavatele za menší cenu, než za kterou byly vozy
v Německu pořízeny. To prokazuje, že celý komplikovaný řetězec neměl žádnou vnitřní ekonomickou logiku
(body 83 a 85); nelze ani argumentovat, že o tom stěžovatelka nemusela vědět, neboť její jednatel Smola
vypověděl, že vozy dohledával osobně na webu, z čehož žalovaná dovozuje, že musel dobře znát jejich přesnou cenu
(bod 84) (srov. k tomu též bod 56 rozsudku městského soudu);
j) V jiných případech sice třetí subjekty realizovaly zisk, ovšem velmi malý (příklady v bodě 86);
k) Lze tedy uzavřít, že stěžovatelka ve velké míře prodávala vozy v podstatě za ceny, za které je nakupovali
její „dodavatelé“, tedy za ceny, které byly na zahraničních webech inzerovány a které stěžovatelka, respektive
jednatel Smola znal, neboť vozy pro klienty sám vyhledával (body 88 a 117);
l) Všechny vozy byly rovnou ze zahraničí dováženy do Česka přímo stěžovatelce, účast třetích subjektů na všech
transakcích byla ryze „papírová“, formální (bod 88);
m) Z výsledků zahraničního dožádání se ukázalo, že se s cizozemskými osobami vyjednával přímo jednatel
stěžovatelky Smola, který veškeré obchody inicioval a do řetězce pak vtahoval třetí subjekty, např. společnost
Fisalia (body 90 a 91);
n) Přinejmenším u společnosti Fisalia s. r. o. stěžovatelka, respektive jednatel Smola věděli již v průběhu sporných
transakcí, že neplní své daňové povinnosti. Jednatele stěžovatelky na to upozornil přímo správce daně.
Přesto stěžovatelka dále na účet této společnosti hradila značné sumy, byť současně jednatel stěžovatelky
naznačoval, že jednatel společnosti Fisalia je podvodník (body 92 a 126).
[36] NSS opakuje, že rozhodnutí žalovaného, o které se opřel a v detailech na něj odkazoval
městský soud, je příkladně a velmi přesvědčivě odůvodněno. Všechny právě rekapitulované
skutečnosti stěžovatelka znala a musela znát, žalovaný v této části, kde prokazuje znalost
stěžovatelky o daňovém podvodu, neargumentuje ničím, o čem vědět nemohla. Stěžovatelka
v kasační stížnosti směšuje argumentaci žalovaného o existenci daňového podvodu (body 41-78
rozhodnutí) s argumentací o vědomosti stěžovatelky o účasti na tomto podvodu (viz právě
citované pasáže). Stěžovatelka účelově napadá ty teze, kterými však žalovaný vůbec neprokazoval
povědomost stěžovatelky o daňovém podvodu.
[37] Daňovými orgány identifikovaný soubor nepřímých důkazů spolehlivě a jednoznačně
prokazuje, že stěžovatelka evidentně věděla (musela vědět), že se účastní podvodu na DPH.
Celý řetězec obchodování s vozy, který tvořila početná skupina proměňujících se společností,
nedával žádný ekonomický smysl. NSS opakuje, že stěžovatelka prodávala vozy v podstatě
za ceny, za které je nakupovali její „dodavatelé“, tedy za ceny, které byly na zahraničních webech
inzerovány a které stěžovatelka, respektive jednatel Smola znal, neboť vozy pro klienty
sám vyhledával (srov. bod 88 rozhodnutí žalovaného). Stěžovatelka musela velmi dobře vědět,
že počínání obchodních partnerů nedává žádný rozumný smysl, na celém řetězci transakcí vlastně
nic nevydělají. Stěžovatelka pak namnoze dosahovala zisku (o zisku, na který poukazuje
stěžovatelka např. na s. 8 kasační stížnosti, NSS nepochybuje) tím, že od svých „dodavatelů“
nakupovala vozy za menší cenu, než je oni sami koupili. Protože o tomto jednatel Smola dobře
věděl, musel buď vycházet z toho, že má ve svých partnerech co do činění se zvláštním druhem
„samaritánů“, kterým je veškerý ekonomický zisk lhostejný, anebo naopak musel velmi dobře
vědět, že všechny komplikované transakce směřují jen k neoprávněnému vyvedení DPH
z veřejných rozpočtů. Právě to by byl, nebýt rozhodnutí správce daně a žalovaného, jediný
ekonomický smysl všech těchto pochybných transakcí. Pokud tedy „dodavatelé“ stěžovatelky
6
Na tento bod l ze stěžovatelku odkázat v jejím argumentu, že neměla kapacitu ani technické vybavení na dovoz
vozidel ze zahraničí. Stěžovatelka ve své kasační stížnosti na s. 8 toto tvrzení jen mechanicky opakuje, aniž by se
pokusila jakkoliv polemizovat s tezí žalovaného, že paradoxně naopak stěžovatelka měla plnou kapacitu a technické
vybavení pro vývoz vozidel z ČR.
nebyli prostoduší či nebyli samaritáni, měla jejich činnost, na které měli buď ztrátu anebo žádný
či minimální zisk, smysl jen za situace, kdy se následně se stěžovatelkou plánovali rozdělit
na podvodně získaném DPH.
[38] Na tom nemůže nic změnit ani argumentace stěžovatelky, že jednatel Smola na webu
vyhledával typové vozy. Dodavatelé prý tedy např. v Německu nenakupovali ty stejné vozy,
které jednatel stěžovatelky dohledal např. na německých webových inzertních stranách, ale jen
typově stejné vozy (stejné stáří, stejné vybavení). V takovém případě je však dle NSS logické,
že se dosažená cena nemohla od ceny, kterou jednatel Smola na webu viděl, příliš lišit.
Jinými slovy, takováto obrana na právě podaných závěrech vůbec nic nemění.
[39] NSS opakuje, že daňové orgány správně identifikovaly výčet konkrétních nestandardností
daňového podvodu. Je především třeba souhlasit s tím, že velmi zvláštně nastavený obchodní
model tak, jak ho popsal žalovaný ve shodě s tím, co mu vypověděla a písemnými podklady
prokazovala stěžovatelka, nedává žádný ekonomický smysl. Celé obchodování s vozidly bylo
nastaveno tak, že by žádný racionálně uvažující ekonomický subjekt na něj nemohl přistoupit –
dodavatelé stěžovatelky nesli veškeré riziko, naproti tomu stěžovatelka (podivuhodně) nenesla
riziko žádné.
[40] Stěžovatelka s tím polemizuje a tvrdí, že přece v případě neodebrání vozu by vozidlo
zůstalo ve vlastnictví stěžovatelčiných dodavatelů, tedy oni by nic netratili. Takovýto závěr je
nicméně zjevný ekonomický nesmysl – dovozci by sice zůstalo vozidlo, ale měl by najednou
problémy s jeho prodejem. NSS připomíná, že všichni dodavatelé byli pro veřejnost zcela
neznámí, nikde neinzerovali, neměli žádné pobočky, zpravidla ani žádné prostory, neměli by tedy
zjevně ani kde vozidlo skladovat. Je navíc obecně známé, že automobil ztrácí na ceně již
samotným odběrem u hlavního prodejce – již po vyjetí z brány továrny tržní cena třebas i zcela
nového vozidla klesá. Profesionálové v oblasti prodeje vozidel by si tedy počínali velmi zvláštně,
pokud by vše nechávali náhodě a nesli veškeré riziko, že jim nakonec dovezené vozidlo zůstane,
zatímco stěžovatelka by nenesla riziko žádné. Žalovaný nadto ve svém rozhodnutí správně
upozorňuje, že tyto třetí osoby dle teze stěžovatelky nesly též kurzové riziko (veškeré platby vozů
v zahraničí probíhaly v cizí měně) a riziko z přepravy (během přepravy samozřejmě mohlo být
vozidlo poškozeno).
[41] Jak žalovaný výstižně dodal, v tomto kontextu naprosto nedávaly žádný ekonomický
smysl ony početné (a krátkodobé) převody vlastnictví – smysl by naopak dávalo a normálnímu
obchodování by odpovídalo, pokud by stěžovatelčini dodavatelé byli pouhými zprostředkovateli
(srov. bod 81 rozhodnutí žalovaného). Tato ekonomická nelogičnost nelze vskutku vysvětlit jinak
než tím, že za celým obchodním modelem stěžovatelky stály jiné než (legální) ekonomické zájmy.
Jinak řečeno, naprosto neracionální ekonomické riziko na straně dovozců nevadilo, protože celá
konstrukce stála hlavně na získání nadměrných odpočtů na DPH, zatímco jiné subjekty v řetězci
DPH neodvedou. Proto ostatně též ony početné převody vlastnictví, které mají smysl „jen“
z hlediska zastření podvodu na DPH, nikoliv však z hlediska normální obchodní logiky.
[42] Stěžovatelka zpochybňuje, že by byl její jednatel Smola hlavním organizátorem daňového
podvodu. Odkazuje naopak na to, že společnosti v řetězci byly propojeny spoustou jiných osob.
K tomu třeba říci, že žalovaný neříká, že by snad byl jednatel Smola jediným organizátorem
podvodu. Organizace podvodného řetězce byla „organizačně a logisticky náročnou činností,
proto lze předpokládat, že obchody realizovala větší skupina osob, která jednala
organizovaně a dělila se o profit plynoucí především z neodvedené daně“ (bod 88
rozhodnutí žalovaného, zvýraznění doplnil sám žalovaný). Proto upozornění stěžovatelky,
že dodavatelské společnosti mají jiné personální propojení než jednatele Smolu a že mezi těmito
osobami jsou lidé s mnohem většími zkušenostmi s obchodováním s auty než jednatel Smola,
vůbec neodporuje tezím žalovaného. Žalovaný ovšem dostatečně prokázal, že jednatel Smola byl
jedním z hybatelů těchto obchodů (viz bod [35] shora), byť jistě nemusel být hybatelem hlavním,
tím méně jediným (a ani „mozkem“, který celý podvod vymyslel). Rozhodně však nemohl být
obětí těchto jiných osob, jak se nyní stěžovatelka snaží celou situaci popsat (srov. jen aktivitu
jednatele Smoly již při samotném nákupu vozů v zahraničí, jak se podařilo prokázat výslechem
zahraničních prodejců v rámci mezinárodního dožádání).
[43] Skutečnost, že v době transakcí nebyla ani jedna ze společností vedena jako nespolehlivý
plátce DPH, je v tomto kontextu irelevantní. Ostatně je třeba upozornit, že žalovaný v části
označené jako „2. Vědomostní test – existence objektivních okolností“, kde prokazuje znalost
stěžovatelky o daňovém podvodu, platební problémy jako argument proti stěžovatelce vůbec
nepoužívá [krom specifického případu společnosti Fisalia, kde na tyto problémy stěžovatelku
upozornil správce daně ještě v průběhu sporných transakcí – viz bod [35] písm. n) shora].
Argumenty stěžovatelky se tedy v tomto míjí zcela s obsahem odůvodnění rozhodnutí
žalovaného. Žalovaný jen upozorňuje, že v kontextu všech dalších skutečností je velmi podivné,
a statisticky neobhajitelné, že téměř všichni stěžovatelčini dodavatelé odpovídali vzorci „čerstvě
založená společnost - zapojení do obchodování se stěžovatelkou, útlum, provázený čekáním na likvidaci, a výmaz
z obchodního rejstříku“ [srov. bod [35] písm. e) shora]. Stěžovatelce tedy nikdo nevyčítá jen to,
že její partneři posléze přestali plnit daňové povinnosti. Vyčítá se jí to, že v podstatě ve sporných
transakcích s jinými partnery neobchodovala. Ale ani to by samo o sobě nestačilo pro závěry
žalovaného. Klíčové je, že všechny okolnosti případu vypočtené v bodě [35] shora představují
ve svém komplexu naprosto pádný argument pro závěry žalovaného.
[44] Ve vztahu k dlouhé argumentaci stěžovatelky zpochybňující závěry ohledně dovozu
a vývozu vozidel Range Rover lze odkázat na detailní argumentaci žalovaného v bodech 66-73
rozhodnutí. Zde jsou uvedeny i důkazy ve prospěch tezí žalovaného. V bodě 73 pak může
stěžovatelka nalézt i velmi přesvědčivé vysvětlení toho, jak mohla vozidla po vývozu do Číny
„znovu obživnout“ v ČR. Stěžovatelka s touto argumentací nijak nepolemizuje, jen v rozporu
s obsahem rozhodnutí říká, že žalovaný pro své závěry nesnáší žádné tvrzení či dokonce důkaz.
Prostým nahlédnutím do bodu 73 rozhodnutí se stěžovatelka mohla přesvědčit o opaku.
Pokud pak argumentuje nesouladem mezi zprávou o daňové kontrole a rozhodnutím žalovaného,
lze k tomu jen říci, že správní soudy přezkoumávají rozhodnutí žalovaného, které samozřejmě
může odstranit i dílčí nedostatky či nesprávnosti zprávy o daňové kontrole.
[45] Pokud stěžovatelka argumentuje, že třetí subjekty využívala proto, že měly lepší
podmínky pro odběr vozů od společnosti ŠKODA Auto, tyto skutečnosti již dostatečně vyvrátily
dokazováním daňové orgány (viz body 152-154 rozhodnutí žalovaného).
[46] Konečně soud nikde neříká nic o trestním stíhání jednatele Smoly či stěžovatelky,
jen ho zmiňuje v bodě 19 (jde o citaci vyjádření jednatele během jednání soudu: „Je pravdou,
že na žalobce bylo podáno trestní oznámení, ovšem policie ve věci nekoná“), a v bodě 20 (vyjádření
žalovaného během jednání, který upozornil, že trestněprávní souvislosti této věci nemají
na daňové povinnosti stěžovatelky žádné dopady), aniž z toho cokoliv dalšího vyvozuje pro své
rozhodnutí (srov. též bod 73 napadeného rozsudku in fine). Kasační námitka, že soud vzal
v neprospěch stěžovatelky do úvahy neprokázané trestněprávní dopady věci, se proto zcela míjí
s obsahem rozsudku.
[47] K argumentaci stěžovatelky kritizující vyjádření žalovaného k žalobě se NSS nebude nijak
vyjadřovat, protože se zcela míjí s předmětem tohoto řízení, tedy přezkumem zákonnosti
rozhodnutí městského soudu, respektive jeho prostřednictvím [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]
přezkumem zákonnosti rozhodnutí žalovaného.
[48] NSS jen pro pořádek dodává, že pokud správce daně zjistí konkrétní objektivní okolnosti
a dostatečně prokáže, že daňový subjekt věděl, resp. vzhledem k dané situaci měl a mohl vědět,
že sporná obchodní operace je či bude stižena podvodem (viz rozsudek SDEU Mahagében, body
48 a 49), tento jeho závěr bez dalšího nevede k odmítnutí vratky nadměrného odpočtu. Daňový
subjekt pak totiž ještě musí mít šanci vyvinit se z účasti na podvodu tím, že prokáže, že přijal
veškerá rozumná opatření, aby se nezapojil do pochybných obchodních operací, které byly
stiženy podvodem (viz např. rozsudek Federation of Technological Industries a další, věc C-384/04,
7
body 32 a 33, shodně již cit. věc Easy Working, 10 Afs 182/2018, bod 42, a další tam cit.
judikatura). V nynějším případě však nic takového stěžovatelka netvrdila a s ohledem na závěry
žalovaného ani tvrdit nemohla, neboť to byla právě stěžovatelka, kdo celý řetězec společně
s jinými osobami (vědomě) spoluutvářela (body 94-96 rozhodnutí žalovaného).
IV. Závěr a náklady řízení
[49] NSS uzavírá, že vzhledem k poměrně jednoznačným okolnostem této kauzy,
které jednotlivě i v jejich spojitosti zpochybňovaly samotný ekonomický základ podnikání
stěžovatelky, nebylo nezbytně nutné, aby se městský soud detailně zabýval jednotlivými dílčími
argumenty, kterými stěžovatelka zpochybňovala některá ze skutkových zjištění správce daně.
Byť městský soud rozsáhlou argumentací nevyvrátil některé z dílčích skutkových žalobních bodů,
v odůvodnění napadeného rozsudku srozumitelně vyložil, proč považoval žalobu
za nedůvodnou. Jeho závěry jsou podpořeny jasnou argumentací.
[50] Stěžovatelka má samozřejmě pravdu, že po daňovém subjektu nelze vyžadovat,
aby před uskutečněním obchodu prověřoval věrohodnost nekonečně dlouhého řetězce
podnikatelů (viz v bodě [25] shora cit. věc VYRTYCH, bod 69). Ovšem v nynější věci zjištěné
a prokázané objektivní okolnosti svědčí o tom, že účast na podvodném obchodním řetězci
spoluorganizovala sama stěžovatelka. Jednotlivé objektivní okolnosti nelze vytrhávat z kontextu
celé věci a hodnotit izolovaně. Právě o to usiluje stěžovatelka. Síla daňovými orgány zjištěných
skutečností tkví právě v jejich komplexnosti, jak NSS v bodě [35] shora nastínil.
Jedná se o provázaný komplex dílčích, ale velmi silných nepřímých a někde i přímých důkazů.
[51] S ohledem na vše výše uvedené proto NSS zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou
(§110 odst. 1 věta poslední s. ř. s.).
[52] O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka
nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměla úspěch;
žalovanému náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2019
Zdeněk Kühn
předseda senátu
7
Rozsudek SD EU ze dne 11. 5. 2006, Federation of Technological Industries a další, C-384/04, EU:C:2006:309.