ECLI:CZ:NSS:2018:1.AFS.47.2018:58
sp. zn. 1 Afs 47/2018 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: GTL, spol. s r. o., se sídlem
Opletalova 1964/17, Praha 1, zastoupen JUDr. Mariánem Kováčikem, advokátem
se sídlem Koněvova 1107/54, Praha 3, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 727/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 5. 2014,
č. j. 11324/14/5000-14306-607102, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 24. 1. 2018, č. j. 10 Af 32/2014 - 95,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2018, č. j. 10 Af 32/2014 - 95,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 12. 5. 2014, č. j.
11324/14/5000-14306-607102, se zrušuje a věc se vrací žalovanému
k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci k rukám JUDr. Mariána Kováčika,
advokáta, na náhradě nákladů řízení celkem 24.456 Kč do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
I. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě ani o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Finanční úřad pro Prahu I (správce daně) dodatečnými platebními výměry ze dne
13. 6. 2012, č. j. 339508/12/001514104172, č. j. 339529/12/001514104172, č. j.
339537/12/001514104172, č. j. 339543/12/001514104172, č. j. 339547/12/001514104172, č. j.
339557/12/001514104172, č. j. 339562/12/001514104172, č. j. 339573/12/001514104172, č. j.
339580/12/001514104172, č. j. 339589/12/001514104172, č. j. 339598/12/001514104172,
žalobci doměřil daň z přidané hodnoty (DPH) za zdaňovací období měsíců únor až prosinec
2010 a uložil mu povinnost uhradit penále z částky doměřené daně. K žalobcově odvolání
žalovaný dodatečné platební výměry změnil v částech týkajících se bankovního spojení, ve zbytku
zůstaly beze změny.
[2] Žalobce proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobou u Městského soudu v Praze, který
ji zamítl. Konstatoval, že ve správním spisu je založeno rozhodnutí žalovaného, na jehož poslední
straně je doložka s uvedením „platný podpis“, která obsahuje i datum podpisu (12. 5. 2014),
a následuje jméno oprávněné úřední osoby. Rozhodnutí má tedy základní náležitosti. Nadto
případná absence této náležitosti rozhodnutí by sama o sobě nemohla způsobit nicotnost
napadeného rozhodnutí. Městský soud se neztotožnil s žalobcem, že rozhodnutí je neplatné,
neboť v jeho výroku není uvedeno konkrétní ustanovení právního předpisu, podle kterého
žalovaný rozhodoval. Zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“) uvedení
konkrétního ustanovení ve výroku nepožaduje, což byl výslovný záměr zákonodárce. Postačuje
uvést pouze předpisy, podle kterých se rozhodovalo. Žalobci lze přisvědčit, že zákon
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“), pravidelně doznává změn,
z odůvodnění rozhodnutí však vyplývá, že žalovaný vycházel ze správného znění. Věc posuzoval
podle zákona o DPH ve znění platném do 1. 4. 2011, tj. v období, do kterého spadá vznik
daňové povinnosti. Dle soudu nevycházel z právní úpravy platné v době vydání napadeného
rozhodnutí.
[3] Žalovaný, jakožto odvolací orgán, je v rámci daňového řízení nadán pravomocí provádět
dokazování, a to v plné šíři, jak po stránce meritorní (doplňování podkladů rozhodnutí),
tak po stránce procesní (odstraňování vad řízení). Odvolací orgán tedy musí mít v tomto ohledu
i pravomoc napravovat pochybení a může ve značném rozsahu zapojovat v odvolacím řízení
i prvostupňový orgán. Současně má před vydáním rozhodnutí povinnost seznámit odvolatele
se všemi podklady rozhodnutí včetně uvedení důsledků, které z nich odvolací orgán vyvozuje.
V souzené věci žalovaný vyhověl všem návrhům žalobce na doplnění dokazování svědeckými
výpověďmi, žalobce měl možnost klást svědkům otázky, čehož využil. Městský soud nesouhlasil
s tvrzením žalobce, že nebyl seznámen s výsledky dožádání od místně příslušného správce daně
a s odpovědí od společnosti Raiffeisenbank a. s.. Nebylo porušeno ani právo žalobce
na dvojinstančnost řízení.
[4] Žalovaný se podrobně, i s odkazem na příslušnou judikaturu, vyjádřil k otázce důkazního
břemene. Žalobce sice unesl prvotní důkazní břemeno, nicméně formální bezvadnost v tomto
případě nepostačovala pro uznání nároku na odpočet daně s ohledem na zjištěné závažné
a důvodné pochybnosti. Pro uznání nároku na odpočet nejsou rozhodné jen formální náležitosti
daňového dokladu, ale rovněž stav faktický, tj. faktické přijetí zdanitelného plnění. Žalovaný
v rámci řízení zjistil celou řadu pochybností ohledně samotného uskutečnění plnění. Tyto
pochybnosti dle městského soudu žalobci jasně předestřel a soud je shodně s žalovaným
považoval za dostatečné. Z tohoto důvodu bylo možné na jejich základě důvodně pochybovat
ohledně faktického uskutečnění plnění, a to i přes formálně bezvadné doklady. Důvodem
neuznání nároku bylo neprokázání poskytnutí plnění deklarovanou osobou, skutečnosti týkající
se použití plnění pro uskutečnění ekonomické činnosti (navýšení tržeb), proto neměly posouzení
věci význam. Žalovaný a správce daně nalezli celkem 14 skutečností, které podrobně popsali
a ze kterých v jejich souhrnu vyplynulo, že žalobce o svém zapojení do podvodu minimálně vědět
mohl a měl.
[5] Dle městského soudu se žalovaný se žalobcem zmiňovanými odvolacími námitkami řádně
vypořádal. Z napadeného rozhodnutí je dostatečně zřejmé, jak a proč o jednotlivých námitkách
rozhodl. Závěrem soud uvedl, že pouze některé ze 14 skutečností označených žalovaným, měly
dokládat, že žalobce o podvodném jednání vědět mohl a měl, což žalovaný výslovně uvedl.
Žalobce nesprávně směšuje skutečnosti týkající se existence samotného podvodu se skutečnostmi
prokazujícími jeho vědomost o podvodu.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[6] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost. Podle
stěžovatele soud nesprávně posoudil otázku týkající se dodržení náležitostí daňového rozhodnutí.
V rozhodnutí o odvolání není uvedeno žádné datum, kdy bylo podepsáno, ani kdy bylo vydáno.
Datum elektronického podpisu je uvedeno pouze v ověřovací doložce, která ovšem není součástí
rozhodnutí a nemůže nahrazovat jeho podstatnou část ve smyslu §102 daňového řádu. Grafická
značka elektronického podpisu obsahovala text „signature not verified“. Elektronický podpis
byl tedy pro stěžovatele na první pohled neplatný. Obsah listiny převedené z listinné
do elektronické podoby musí být shodný. Proto je dle stěžovatele rozhodnutí neplatné.
[7] Stěžovatel dále namítá rozpor mezi tvrzeními soudu. Soud nejprve přejímá argumentaci
žalovaného, podle níž vůbec nedošlo ke zdanitelnému plnění, a proto nebyl uznán odpočet DPH.
Současně přejímá argumentaci, že předmětné jednání bylo zasaženo podvodem. Rozhodnutí
žalovaného je tedy nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Tato vada se pak přenesla
i do rozsudku městského soudu.
[8] Stěžovatel navrhuje zrušení rozsudku městského soudu i rozhodnutí žalovaného.
[9] Žalovaný uvádí, že povinné náležitosti rozhodnutí se mohou nacházet v jakékoli jeho
části. Zákon nezapovídá umístění data podpisu u uznávaného elektronického podpisu, pokud
je přípustně daným typem podpisu tato náležitost rozhodnutí nahrazována. Datum vydání
rozhodnutí pak není obligatorní zákonnou náležitostí. Žalovaný upozorňuje, že platnost a ověření
podpisu není totéž. Platnost je stav elektronického podpisu, ověření je důležitá informace, která
ovšem nic nevypovídá o platnosti podpisu. Doložka konverze do dokumentu v listinné podobě
se podle §25 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi
dokumentů (dále jen „zákon o elektronických úkonech“), považuje za součást výstupu.
[10] Pro věc je stěžejní závěr, že reklamní práce fakticky neprovedla deklarovaná osoba,
o čemž stěžovatel mohl a měl vědět. Na objektivní skutečnosti stran podvodného jednání
žalovaný poukazoval jako na skutečnosti prokazující pochybnosti ohledně toho, zda zdanitelné
plnění poskytl na dokladech deklarovaný dodavatel. „Podvod“ byl tudíž v dané věci pojímán
ve smyslu „fingovaného dodavatele“, nikoli ve smyslu podvodu, jak jej chápe judikatura SDEU
a NSS. O tom svědčí absence právního základu vztahujícího se k daňovému podvodu,
skutečnost, že se veškeré objektivní skutečnosti vztahují k prokázání uskutečnění plnění
deklarovaným dodavatelem, a zejména způsob přenosu důkazního břemene. Na stěžovatelův
případ tak nejsou aplikovatelné závěry rozsudku ze dne 21. 12. 2016, č. j. 6 Afs 252/2016 – 35.
[11] Žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout.
III. Posouzení věci
[12] Soud se nejprve zabýval formálními náležitostmi kasační stížnosti a dospěl k závěru,
že je přípustná. Po věcném posouzení kasační stížnosti dospěl soud k závěru, že je důvodná.
[13] Je třeba přisvědčit kasační námitce, dle které se žalovaný ve svých úvahách dopustil
pochybení, v jehož důsledku je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost,
přičemž tato vada se přenesla i do rozsudku krajského soudu (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 13. června 2007, č. j. 5 Afs 115/2006 - 91). Na stěžovatelovu
věc lze plně aplikovat závěry obsažené v účastníky zmiňovaném rozsudku ze dne 21. 12. 2016,
č. j. 6 Afs 252/2016 - 35, neboť i v nyní posuzovaném případě je odůvodnění rozhodnutí
žalovaného vnitřně rozporné. Žalovaný na jednu stranu tvrdí, že stěžovatel neprokázal,
že zdanitelná plnění uvedená na předložených daňových dokladech uskutečnil deklarovaný
dodavatel (tedy nebyla splněna hmotněprávní podmínka přiznání národku na odpočet DPH;
srov. např. s. 18 odst. 2 a odst. 4, s. 28, s. 36 rozhodnutí žalovaného) a zároveň vzápětí uvádí,
že stěžovatel byl účasten transakce, která byla zasažena daňovým podvodem, jehož cílem bylo
uplatnit nárok na odpočet daně. Dle žalovaného stěžovatel vědět mohl a měl, že je součástí
podvodu (srov. s. 18 odst. 3, s. 20 a násl., s. 31 rozhodnutí žalovaného). Dle názoru Nejvyššího
správního soudu se však tyto dva závěry vzájemně vylučují.
[14] Podmínkou pro vznik nároku plátce DPH na odpočet daně na vstupu je, že zdanitelné
plnění přijaté od jiného plátce použije ke své ekonomické činnosti. Splnění této podmínky
prokazuje plátce primárně svým účetnictvím, popřípadě dalšími doklady. Daňový subjekt musí
v daňovém řízení prokázat nejen to, že fakticky došlo k uskutečnění zdanitelného plnění,
ale i to, kdo jí ono plnění poskytl. Tento „poskytovatel“ totiž musí být plátcem DPH, aby vznikl
daňovému subjektu nárok na odpočet daně a mohlo být požádáno o jeho vydání (srov. rozsudky
ze dne 30. 8. 2005, č. j. 5 Afs 188/2004 – 63; ze dne 16. 3. 2010, č. j. 1 Afs 10/2010 - 71; ze dne
31. 7. 2013, č. j. 9 Afs 57/2012 - 26; ze dne 25. 9. 2014, č. j. 9 Afs 152/2013 - 49; ze dne
9. 7. 2015, č. j. 9 Afs 233/2014 - 26; ze dne 8. 10. 2015, č. j. 4 Afs 186/2015 - 34; ze dne
23. 11. 2015, č. j. 6 Afs 180/2015 - 17; ze dne 13. 4. 2016, č. j. 10 Afs 160/2015 - 32; ze dne
21. 12. 2016, č. j. 6 Afs 252/2016 - 35; ze dne 21. 12. 2016, č. j. 6 Afs 147/2016 - 28; ze dne
21. 4. 2016, č. j. 4 Afs 295/2015 - 45; ze dne 3. 6. 2016, č. j. 5 Afs 109/2015 - 35; ze dne
21. 12. 2016, č. j. 6 Afs 246/2016 - 33; ze dne 4 . 10. 2017, č. j. 6 Afs 35/2017 – 34, či ze dne
20. 7. 2017 č. j. 1 Afs 10/2017 - 39). Pokud není zřejmé, kdo plnění poskytl, nejsou splněny
podmínky pro vydání nadměrného odpočtu. Stejný přístup k naplnění této podmínky zastává
též Soudní dvůr EU. Ten v řadě svých rozhodnutí vymezuje podmínky pro přiznání nároku
na odpočet daně z přidané hodnoty, které dělí na podmínky formální a podmínky (věcné)
hmotněprávní. Princip, na kterém je daň z přidané hodnoty vystavěna, v podobě zásady daňové
neutrality pak vyžaduje, aby byl odpočet daně z přidané hodnoty přiznán, jsou-li splněny
hmotněprávní podmínky, i když nejsou splněny určité podmínky formální (blíže rozsudky
Soudního dvora ve věci Ecotrade, C-95/07 a C-96/07 bod 63; Uszodaépítő, C-392/09, bod 39;
Nidera Handelscompagnie, C-385/09, body 42 a 43, jakož i Idexx Laboratories Italia, C-590/13,
bod 38; EMS-Bulgaria Transport, bod 62; či Salomie a Oltean, C-183/14, body 58 a 59).
[15] Od popsané situace je třeba odlišovat případy, kdy daňový subjekt sice prokáže,
že k uskutečnění zdanitelného plnění došlo tak, jak je uvedeno na předložených účetních
dokladech, přistoupí však další okolnosti, které přiznání nároku na odpočet daně v konkrétním
případě vylučují. Jak uvedl Soudní dvůr EU v rozsudku velkého senátu ze dne 21. února 2006
ve věci C-255/02, Halifax plc, Leeds Permanent Development Services Ltd, County Wide Property
Investments Ltd proti Commissioners of Customs & Excise, „jednou vzniklý nárok na odpočet zůstane zachován
pouze v případě neexistence podvodu či zneužití […] šestá směrnice (pozn. soudu – šestá směrnice Rady
ze dne 17. května 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní
z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně) musí být vykládána
v tom smyslu, že brání nároku osoby povinné k dani na odpočet DPH odvedené na vstupu, pokud plnění
zakládající tento nárok představují zneužití.“ Z toho vyplývá, že aby bylo možno uvažovat o odepření
nároku na odpočet DPH, musí tento nárok nejprve vzniknout, musí se tedy uskutečnit zdanitelné
plnění, které si může plátce od jím odváděné DPH odečíst. Otázkou zneužívajícího
či podvodného jednání (v terminologii žalovaného „daňovými podvody“) je pak na místě zabývat
se až tehdy, pokud je spolehlivě prokázáno, že ke zdanitelnému plnění, ze kterého si plátce
nárokuje odpočet DPH, skutečně došlo, a to způsobem deklarovaným daňovým subjektem.
Pokud daňový subjekt neprokázal nárok na odpočet jako takový, nelze posuzovat, zda toto
plnění představuje zneužití práva či podvod. Případná neúčast na daňovém podvodu
je sekundární podmínkou nároku na odpočet daně. Pokud je plnění zasaženo daňovým
podvodem a osoba povinná k dani je účastníkem tohoto podvodu (věděla či vědět mohla,
že plnění je zasaženo daňovým podvodem), nenáleží ji nárok na odpočet daně (srov. rozsudky
SDEU ze dne 6. 7. 2006, ve věci Axel Kittel, C-439/04, či ze dne 12. 1. 2006, ve spojených věcech
Optigen a ostatní, C-354/03). K posouzení existence daňového podvodu dochází až tehdy, jsou-li
splněny hmotněprávní podmínky pro nárok na odpočet daně (srov. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 9. 2014, č. j. 9 Afs 57/2013 - 37, ze dne 21. 5. 2015, č. j.
9 Afs 181/2014 - 34, ze dne 23. 11. 2015, č. j. 6 Afs 180/2015 - 17, ze dne 24. 5. 2017, č. j.
5 Afs 144/2016 - 32, ze dne 21. 12. 2016, č. j. 6 Afs 252/2016 - 35, či ze dne 14. 3. 2018. č. j.
1 Afs 328/2017 - 66).
[16] Nejde přitom o formalitu, neboť uvedené rozlišování se promítá i do rozložení
důkazního břemene v daňovém řízení. Zatímco uskutečnění zdanitelného plnění je povinen
prokázat plátce DPH nárokující si odpočet, případnou účast plátce na daňovém podvodu
prokazuje správce daně. Daňový subjekt totiž tíží daňové břemeno pouze ve vztahu
k těm skutečnostem, které je povinen uvést v daňovém přiznání, popřípadě v dalších podáních
(§92 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů). Tvrzení svědčící
o své účasti na daňovém podvodu však daňový subjekt v daňových přiznáních s největší
pravděpodobností uvádět nebude. Naopak správce daně je povinen prokázat skutečnosti rozhodné
pro posouzení skutečného obsahu právního jednání nebo jiné skutečnosti [§92 odst. 5 písm. d) daňového
řádu], což bezesporu zahrnuje i skutečnosti svědčící o uplatnění nároku na odpočet DPH
zneužívajícím způsobem, jak jej chápe judikatura Soudního dvora EU i Nejvyššího správního
soudu (např. rozsudek ze dne 23. 8. 2006, č. j. 2 Afs 178/2005 – 64, a tam citovaná judikatura).
V té fázi daňového řízení, v níž je dokazováno zneužívající uplatnění nároku na odpočet DPH,
může daňový subjekt zůstat zcela pasivní, neboť důkazní povinnost vyplývající mu z §92 odst. 3
daňového řádu již splnil (prokázal přijetí zdanitelného plnění).
[17] V kontextu projednávané věci z nastíněných úvah vyplývá, že žalovaný nemůže tvrdit,
že stěžovatel neprokázal přijetí zdanitelného plnění od deklarovaných plátců a odpočet tak nebyl
uplatněn v souladu se zákonem, a hned v následující větě dovozovat odepření nároku na odpočet
z důvodu podvodného jednání stěžovatele. Nejvyšší správní soud znovu opakuje, že v prvém
případě by nárok na odpočet DPH vůbec nevznikl, pročež by stěžovateli nebylo co odpírat.
Žalovaný tedy v odůvodnění svých rozhodnutí prezentuje dva vzájemně neslučitelné závěry,
což zakládá nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí pro nesrozumitelnost.
[18] Popsané pochybení se pak nutně muselo promítnout i do rozsudku městského soudu,
který na jednu stranu konstatoval, že na základě provedeného dokazování zde byly důvodné
pochybnosti ohledně faktického uskutečnění plnění, a to i přes formálně bezvadné doklady.
Vzápětí však uvedl, že povinností žalovaného bylo prokázat existenci daňového podvodu a dále
nalezení a prokázání skutečností, ze kterých by vyplynulo, že stěžovatel o svém zapojení
do podvodu minimálně mohl a měl vědět (srov. s. 10 rozsudku). Zejména však městský soud
věcně přezkoumal správní rozhodnutí trpící nepřezkoumatelností, což samo o sobě zakládá
nepřezkoumatelnost jeho vlastního rozsudku (viz již citovaný rozsudek Nejvyššího správního
soudu č. j. 5 Afs 115/2006 - 91). Tvrdí-li žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti, že pojem
„podvod“ obsažený v jeho rozhodnutí neodpovídá pojmu daňového podvodu, jak jej chápe
judikatura SDEU, je toto tvrzení zcela v rozporu s odůvodněním rozhodnutí. V něm žalovaný
argumentuje právě judikaturou týkající se daňových podvodů (srov. s. 20) a následně se obsáhle
věnuje objektivním okolnostem, na jejichž základě stěžovatel měl a mohl vědět, že je součástí
podvodu.
[19] Jelikož Nejvyšší správní soud shledal rozsudek městského soudu i rozhodnutí žalovaného
nepřezkoumatelnými, nemůže je z logiky věci podrobit přezkumu z hlediska dalších námitek
uplatněných stěžovatelem. Úkolem žalovaného v dalším řízení bude v prvé řadě
přezkoumatelným způsobem posoudit, zda stěžovatel prokázal, že mu zdanitelná plnění, od nichž
odvozuje nárok na odpočet DPH, poskytl deklarovaný dodavatel. Poté, dospěje-li žalovaný
k závěru, že stěžovatel své důkazní břemeno unesl, bude teprve na místě zabývat se otázkou,
zda k uplatnění nároku na odpočet DPH došlo podvodným či zneužívajícím způsobem.
IV. Závěr a náklady řízení
[20] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, proto napadený rozsudek
městského soudu zrušil. Vzhledem k tomu že vytýkané vady nejsou odstranitelné v řízení
před městským soudem, ale lze je odstranit toliko v řízení před správním orgánem, zrušil Nejvyšší
správní soud současně i rozhodnutí žalovaného, který je vázán v dalším řízení právním názorem
vysloveným výše.
[21] Protože Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a současně zrušil
i rozhodnutí správního orgánu dle §110 odst. 2 s. ř. s., je povinen rozhodnout kromě nákladů
řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí
městského soudu (§110 odst. 3, věta druhá, s. ř. s.). Náklady řízení o žalobě a náklady řízení
o kasační stížnosti tvoří v tomto případě jeden celek a Nejvyšší správní soud rozhodl o jejich
náhradě jediným výrokem vycházejícím z §60 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 19. 11. 2008, č. j. 1 As 61/2008 - 98).
[22] Žalovaný ve věci úspěch neměl, náhrada nákladů řízení mu proto nenáleží. Stěžovatel
měl ve věci plný úspěch, proto mu Nejvyšší správní soud dle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., přiznal náhradu nákladů řízení proti žalovanému. Tyto náklady řízení jsou tvořeny
částkou 8.000 Kč za soudní poplatky (soudní poplatek za žalobu ve výši 3.000 Kč a soudní
poplatek za kasační stížnost ve výši 5.000 Kč) a dále náklady na právní zastoupení.
[23] Stěžovatel byl v řízení zastoupen advokátem, JUDr. Mariánem Kováčikem. Za řízení
o žalobě soud tomuto zástupci přiznal odměnu za tři úkony právní služby, a to za převzetí
a přípravu zastoupení, podání žaloby a repliku k vyjádření žalovaného, v řízení o kasační stížnosti
pak za jeden úkon, a to za podání kasační stížnosti [§11 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]).
Za každý úkon právní služby náleží zástupci mimosmluvní odměna ve výši 3.100 Kč [§9 odst. 4
písm. d) ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu]. Nejvyšší správní soud tedy přiznal
zástupci stěžovatele odměnu za čtyři úkony právní služby ve výši 4 x 3.100 Kč a paušální náhradu
hotových výdajů ve výši 4 x 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu), celkem tedy 13.600 Kč.
Jelikož je stěžovatelův zástupce plátcem DPH, je třeba zvýšit přiznanou odměnu o částku
2.856 Kč, která odpovídá 21% sazbě této daně. Mimosmluvní odměna a paušální náhrada
hotových výdajů tudíž činí celkem 16.456 Kč.
[24] Celkem tak náklady řízení činí 24.456 Kč. Uvedenou částku je žalovaný povinen zaplatit
stěžovateli k rukám jeho zástupce JUDr. Mariána Kováčika, advokáta ve lhůtě 30 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. července 2018
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu