ECLI:CZ:NSS:2019:10.AFS.159.2019:52
sp. zn. 10 Afs 159/2019 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna,
soudce Ondřeje Mrákoty a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobkyně:
STARBRIGHT s.r.o., se sídlem Livornská 450, Praha 10 - Horní Měcholupy,
zast. Mgr. Lumírem Veselým, advokátem se sídlem Belgická 196/38, Praha 2, proti žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 12. 8. 2016, čj. 35792/16/5100-41458-710158, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2019, čj. 46 Af 26/2016-44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Na základě zjištění, která vyplynula z daňové kontroly, Finanční úřad pro Středočeský kraj
(správce daně) vydal dne 24. 5. 2016 třináct zajišťovacích příkazů. Žalobkyni těmito příkazy
uložil, aby okamžikem jejich vydání zajistila úhradu DPH, která nebyla dosud stanovena,
a to za jednotlivá měsíční zdaňovací období od února 2012 až do února 2013, konkrétně
složením jistoty v celkové výši přes 73 mil. Kč na depozitní účet správce daně. Žalobkyně
se odvolala. Odvolání proti těmto zajišťovacím příkazům žalovaný zamítl rozhodnutím
ze dne 12. 8. 2016. Proti rozhodnutí žalovaného se žalobkyně bránila žalobou, kterou krajský
soud napadeným rozsudkem zamítl.
[2] Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozsudku krajského soudu včasnou kasační stížnost
z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Domnívá se, že v jejím případě nebyly splněny
podmínky pro vydání zajišťovacích příkazů, jelikož konstantní judikatura vyžaduje „vyšší míru“
důvodných obav, že dosud nesplatná daň bude v budoucnu zcela nedobytná nebo její vybrání
bude spojeno se značnými obtížemi. Stěžovatelka tvrdí, že u ní nikdy nebyla jakákoliv vyměřená
daň nedobytná. Upozorňuje, že vlastní průmyslový areál v Čáslavi v hodnotě cca 40 mil.
Její faktické hospodářské problémy zapříčinil stát, který jí obstavil majetek. K závěru daňových
orgánů o zbavování se majetku uvádí, že jednatel stěžovatelky – přes hospodářské
problémy - věřil v obrat situace a financoval její chod z vlastních zdrojů (půjčky a zápůjčky,
nevyplácení si vlastní mzdy). Teprve až vozový park ztratil smysl (kvůli útlumu podnikatelských
aktivit) a bylo třeba dále hradit náklady na jeho provoz, převedla stěžovatelka vozidla
do vlastnictví jediného jednatele, a to za cenu dle znaleckého ocenění, čímž vypořádala dluhy vůči
jednateli. Konečně stěžovatelka vytýká daňovým orgánům, že skutková podstata, z níž vycházely,
nemá oporu ve spisu, a to zejména v otázce existence důkazních prostředků, že k uskutečnění
plnění došlo v tuzemsku. Tato otázka je rozhodná pro posouzení toho, zda si stěžovatelka
ve vztahu k části plnění mohla odečíst DPH na vstupu. K tomu stěžovatelka přikládá zhruba
patnáctistránkový seznam faktur, dodacích listů, výpisů z účtu a dalších dokladů.
[3] Žalovaný navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
[4] NSS při posuzování přípustné kasační stížnosti dospěl k závěru, že kasační stížnost
má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti
posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.); neshledal
přitom vady, jimiž by se musel zabývat i bez návrhu.
[5] Kasační stížnost není důvodná.
[6] NSS předně souhlasí s krajským soudem, že kvalita žaloby do značné míry předurčuje,
jaké právní ochrany se žalobkyni u soudu dostane (viz usnesení rozšířeného senátu
ze dne 8. 3. 2011, čj. 7 Azs 79/2009-84, č. 2288/2011 Sb. NSS). To beze zbytku platí i pro řízení
o kasační stížnosti (srov. rozsudek rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010, čj. 4 As 3/2008-78,
č. 2162/2011 Sb. NSS, bod 32). Stěžovatelka v žalobě jen střídmě namítla nezákonnost,
která se měla vydáním sporných zajišťovacích příkazů stát; konkrétně uvedla jen to, že správce
daně disponuje důkazními prostředky, které svědčí tomu, že k uskutečnění plnění došlo
v tuzemsku, a to zejména fakturami, dodacími listy a CMR (s. 4 žaloby). V kasační stížnosti
pak argumentaci nijak významně nevysvětlila (s. 3 a 4 kasační stížnosti), ale pouze odkázala
na stovky podkladů a dokladů, které měly svědčit pro její názor, že k deklarovanému plnění došlo
v tuzemsku (s. 4-19 kasační stížnosti).
[7] NSS se nebude jako první probírat ve stěžovatelkou označených podkladech daňového
řízení. Pokud stěžovatelka soud žádá o přezkum správního rozhodnutí, musí skutkové námitky
cílit na zpochybnění konkrétních skutkových zjištění a přehledně označit nejdůležitější důkazní
prostředky, na něž se má soud zaměřit. Nemůže v podání bez dalšího vyjmenovat stovky dokladů
a jiných listin, aniž by řádně specifikovala, co k čemu slouží. Navíc primárním úkolem NSS není
řešit takové skutkové otázky, jako jsou ty, které vznáší stěžovatelka, ale přezkoumat závěry
správních orgánů a posléze krajského soudu, který rozhodoval o žalobě proti správnímu
rozhodnutí. Žalobkyně tedy sama pohřbila naději úspěchu některých žalobních námitek,
které vznesla v této kauze, zejména tím, že zcela neodpovědně formulovala žalobní a stížnostní
body.
[8] Dále NSS poznamenává, že stěžovatelka opakuje tutéž argumentaci již poněkolikáté
(v odvolání, v žalobě a v kasační stížnosti), a nijak nereaguje na to, jak se s ní vypořádaly dříve
rozhodující orgány (srov. též bod 11 napadeného rozsudku). Už z tohoto důvodu nepokládá
soud za účelné, aby stěžovatelku obšírně přesvědčoval o vadnosti jejích argumentů; místo toho
bude stručně konstatovat své postoje (které se shodují s postoji správních orgánů i krajského
soudu) a zaměří se na ty kasační námitky, v nichž stěžovatelka přehlíží či si nesprávně vykládá
důvody vyložené krajským soudem.
[9] Podstatou sporu je to, zda v této kauze byly, či nebyly dány podmínky pro vydání
zajišťovacích příkazů na úhradu zatím nesplatné DPH.
[10] Ze správního spisu a soudních spisů vyplynulo, že na základě zjištění plynoucích z daňové
kontroly správce daně u stěžovatelky předpokládal několikanásobné zvýšení DPH za zdaňovací
období od února 2012 do února 2013, a to vzhledem ke skutečnostem zjištěným ohledně plnění
poskytnutých společností PLURIBUS IMPAR. Zabýval se tedy otázkou, zda v době splatnosti
dosud nestanovené DPH bude možné tuto daň vybrat, a to i s ohledem na skutečnost,
že po zahájení daňové kontroly se stěžovatelka začala zbavovat movitého majetku a sdělila
správci daně, že vyjma skladování nevykonává ekonomickou činnost. Správce daně provedl
šetření ohledně majetkových poměrů. Zjistil, že stěžovatelka sídlí na adrese bytového domu,
kde má sídlo nahlášeno více obchodních společností, současně se jedná o bydliště jejího jednatele.
Na bankovních účtech stěžovatelky byly zjištěny minimální zůstatky peněžních prostředků,
cizí zdroje v souhrnné výši 92 mil. Kč přesahují účetní hodnotu všech aktiv (cca 66 mil. Kč).
Správce daně dále zjistil, že k 1. 1. 2015 měla stěžovatelka registrováno 5 vozidel,
ovšem v průběhu dubna a května 2015 všechna vozidla převedla na jediného jednatele.
Dalším zjištěným majetkem vyšší hodnoty byly nemovité věci, které jsou zatíženy zástavním
právem zřízeným rozhodnutím správce daně k zajištění jiné pohledávky ve výši přes 6 mil. Kč.
Z veřejně dostupné inzerce dále správce daně zjistil, že stěžovatelka nabízí k prodeji areál,
kde uskutečňovala ekonomickou činnost, a to za částku 44 mil. Kč. Z uvedených skutečností
správce daně dovodil obavu, že celková dosud nestanovená daňová povinnost bude v době
její vymahatelnosti nedobytná nebo bude vybrání daně spojeno se značnými obtížemi.
[11] Daňový řád v §167 odst. 1 stanoví, že správce daně může vydat zajišťovací příkaz, pokud
je dána odůvodněná obava, že daň, u které dosud neuplynul den splatnosti, nebo daň, která nebyla dosud
stanovena, bude v době její vymahatelnosti nedobytná, nebo že v této době bude vybrání daně spojeno se značnými
obtížemi. Dle odst. 3 téhož ustanovení platí, že pokud hrozí nebezpečí z prodlení, je zajišťovací příkaz
vykonatelný okamžikem oznámení daňovému subjektu.
[12] NSS souhlasí jak s daňovými orgány, tak s krajským soudem, že souhrn skutkových
okolností tohoto případu nasvědčuje tomu, že u stěžovatelky byly splněny obě podmínky
pro vydání zajišťovacích příkazů. I dle NSS zde byla dána obava, že v budoucnu bude stanovena
DPH v určité výši a že v době její vymahatelnosti bude tato daň nedobytná, resp. že její vymáhání
bude spojeno se značnými obtížemi (viz rozsudek ze dne 7. 1. 2016, čj. 4 Afs 22/2015-104,
č. 3368/2016 Sb. NSS, a mnoho další judikatury). Obecně formulovanými žalobními body
stěžovatelka tyto závěry nezpochybnila; zejména nedostatečně reagovala na odůvodnění
rozhodnutí daňových orgánů.
[13] Nedůvodná je též námitka, že pro závěr o nedobytnosti dosud nestanovené daně je třeba
nalézt „vyšší míru“ obtíží, než byly ty, které měla stěžovatelka. S odkazem na rozsudek
ze dne 12. 9. 2018, čj. 5 Afs 321/2017-29, věc LIJA, bod 22, krajský soud správně stěžovatelce
vysvětlil, že důvodem pro masivní zajištění daně nemůže být pouhá skutečnost, že budoucí daň
převyšuje disponibilní finanční prostředky daňového subjektu, ale právě existence silných
důvodů, které nasvědčují, že daň nebude zaplacena (např. daňový subjekt ukončil podnikatelskou
činnost či ji utlumuje, vyvádí majetek, apod.; viz podrobně bod 16 napadeného rozsudku).
Právě o takové důvody jde v tomto případě. Stěžovatelka tvrdošíjně opakuje, že žádná daň
u ní nikdy nebyla nedobytná. Toto její tvrzení ovšem podstatně oslabuje zástavní právo,
které již v prosinci 2015 daňové orgány zřídily na stěžovatelčiných nemovitostech k zajištění
jiného daňového nedoplatku, a to ve výši přes 6 mil. Kč. Stěžovatelka tedy již v minulosti řádně
neplnila daňové povinnosti.
[14] Nelze opomenout, že struktura a zatížení stěžovatelčina majetku neposkytovaly záruku
úhrady zatím nestanovené DPH, stěžovatelka navíc utlumovala ekonomickou činnost
a rozprodávala majetek (podrobněji viz body 17 a 18 napadeného rozsudku). Správce daně
předpokládal doměření DPH ve výši cca 73 mil. Kč. Hodnota zásob, krátkodobých pohledávek
a krátkodobého finančního majetku nepostačuje k úhradě v budoucnu předpokládané DPH.
Jen cizí zdroje stěžovatelky, v souhrnné výši přesahující 92 mil. Kč, převyšují hodnotu všech aktiv
v přibližné výši 66 mil. Kč. Jediným majetkem stěžovatelky vyšší a trvalejší hodnoty
jsou nemovité věci, jejichž účetní hodnotu, včetně hodnoty samostatných hmotných movitých
věcí (ocelové nádrže různých velikostí, čerpadlo na olej, kontejnery, různé přístroje apod.),
stěžovatelka vykázala ve výši cca 13,5 mil. Kč; celý areál v Čáslavi ve veřejné inzerci nabízela
k prodeji za částku 44 mil. Kč. Stěžovatelka již nevlastnila movité věci vyšší hodnoty
a ani nehmotný majetek. Všechna původně vlastněná motorová vozidla převedla na jediného
společníka a jednatele. Na stěžovatelčiných bankovních účtech nejsou prakticky žádné obraty,
jen zanedbatelné zůstatky. Jediný bankovní účet, který vykazuje výrazný zůstatek, je blokován
ve prospěch Policie ČR (zajištění prostředků pocházejících z trestné činnosti; k tomu viz usnesení
ÚS ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 2791/16 a také další čtyři obdobná rozhodnutí ÚS ve věcech
stěžovatelky). Přestože stěžovatelka opakovaně tvrdí, že hodnota jejího majetku přesahuje výši
předpokládané DPH, ani na výzvu krajského soudu učiněnou u jednání neoznačila žádný konkrétní
majetek, který by daňové orgány při vydání zajišťovacích příkazů nezohlednily. Naopak potvrdila,
že vlastní pouze nemovité věci tvořící skladovací areál v Čáslavi. Stávající hodnota majetku
tedy nemůže postačovat k úhradě DPH, která má být v budoucnu stanovena.
[15] NSS nemůže přihlédnout k tvrzení, že se stěžovatelka nezbavovala majetku, ale pouze
jako zápočet na pohledávku převedla pět motorových vozidel na jediného jednatele, pana Šubrta,
který předtím financoval její činnost formou půjček, zápůjček atd. Toto „dodatečné“ vysvětlení
ohledně převodu vozidel stěžovatelka vznesla až v řízení o kasační stížnosti
(viz §109 odst. 5 s. ř. s., který k takovéto nově tvrzené skutečnosti zakazuje přihlédnout).
[16] Stěžovatelka utlumuje obchodní činnost, což ostatně sama několikrát potvrdila.
V rozhodném okamžiku – před vydání zajišťovacích příkazů – prováděla jen skladovací činnost
v malém rozsahu, k čemuž zaměstnávala dva skladníky v Čáslavi a otce jednatele a společníka
v kanceláři v Českém Brodě. Za této situace je třeba potvrdit závěry krajského soudu, dle kterých
není až tak důležitý důvod, pro který stěžovatelka utlumila ekonomickou činnost (zda tento útlum
zavinila sama, nebo útlum způsobila Policie ČR zajištěním peněžních prostředků na jejím účtu
již v roce 2013), ale to, že nejde toliko o krátkodobý stav, resp. který by byla stěžovatelka schopna
překonat. Nelze předpokládat, že by její další činnost generovala takové příjmy, které by umožnily
uhradit v plné výši předpokládanou DPH. Nic nenasvědčuje ani tomu, že by stěžovatelka měla
snahu o další provozování podniku. NSS tedy potvrzuje již opakovaně vyslovený závěr,
že v této věci byla silná obava o dobytnost v budoucnu stanovené daně na místě.
[17] NSS dodává, že správce daně zpravidla nemá před vydáním zajišťovacího příkazu prostor
k detailnímu dokazování, které se provádí v daňovém řízení, jehož účelem je stanovení přesné
výše daňové povinnosti (rozsudek ze dne 11. 6. 2015, čj. 10 Afs 18/2015-48, věc MPM Invest,
body 13 a 15; k dokazování v řízení o odvolání proti zajišťovacímu příkazu pak srov. rozsudek
ze dne 27. 9. 2018, čj. 4 Afs 156/2018-32, č. 3806/2018 Sb. NSS, bod 24 a násl.).
Naopak znakem zajišťovacího příkazu je předběžnost a dočasnost odhadu předpokládané
budoucí daňové povinnosti. Proto nebude na místě obšírně prokazovat otázky, které z povahy
věci souvisí se stanovením samotné daně, a nikoliv s otázkou existence odůvodněné obavy
ve smyslu shora cit. §167 odst. 1 daňového řádu. Jinak by vskutku správce daně stanovoval
daň dvakrát: jednou v zajišťovacím řízení, jednou v samotném vyměřovacím řízení.
[18] To však neznamená, že by správce daně mohl postupovat svévolně. Ke každé kauze třeba
přistoupit individuálně a odpovědně, a to zejména vzhledem k charakteru zajišťovacího příkazu
jako institutu, který mimořádně závažným způsobem postihuje ekonomickou sféru daňového
subjektu, závažně zasahuje do jeho majetkových práv a může pro něj být za určitých podmínek
likvidační (např. rozsudek ze dne 30. 11. 2017, čj. 4 Afs 140/2017-54, č. 3675/2018 Sb. NSS,
věc FAU, bod 29). Ani krajský soud, ani NSS ovšem na postupu daňových orgánů – optikou
vznesených námitek – nic nezákonného neshledaly. Řízení netrpěla vadami dokazování,
o nichž opakovaně mluví stěžovatelka, ovšem pohříchu jen v obecné rovině.
[19] S ohledem na vše výše uvedené NSS zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou
(§110 odst. 1 věta poslední s. ř. s.).
[20] O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka
nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměla úspěch;
žalovanému náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. října 2019
Zdeněk Kühn
předseda senátu