ECLI:CZ:NSS:2019:10.AS.224.2018:56
sp. zn. 10 As 224/2018 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna,
soudce Ondřeje Mrákoty a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: a) B. S., b) J. S.,
c) Ing. J. N., zast. Mgr. Jaroslavem Kadlecem, advokátem se sídlem Tyršova 521, Tábor, proti
žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České
Budějovice, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) E.ON Distribuce, a. s., se sídlem
F. A. Gerstnera 2151/6, České Budějovice, II) Česká telekomunikační infrastruktura a. s.,
se sídlem Olšanská 2681/6, Praha 3, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 12. 2016,
čj. KUJCK 152660/2016, v řízení o kasační stížnosti žalobce c) proti rozsudku Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 22. 6. 2018, čj. 51 A 11/2017-68,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoby zúčastněné na řízení n emaj í právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Tento spor se týká dodatečného povolení stavby, konkrétněji přestavby řadového domu,
v němž se původně nacházely dva větší byty, na bytový dům o šesti malometrážních bytových
jednotkách.
[2] Rozhodnutím ze dne 19. 8. 2016 Městský úřad Tábor (stavební úřad) dodatečně povolil
stavbu s názvem „stavební úpravy rodinného domu vedoucí ke změně užívání na bytový dům, ležaté dešťové
svody, oplocení“, Tábor čp. X, Š. X, na poz. parc. č. X, parc. č. X, parc. č. X v k. ú. TX“. Proti tomuto
rozhodnutí se odvolali bezprostřední sousedé (žalobci). Žalovaný pak jejich odvolání shora
specifikovaným rozhodnutím zamítl. Žalobci se bránili proti rozhodnutí žalovaného u krajského
soudu. Krajský soud rozsudkem uvedeným v záhlaví žalobu zamítl.
II. Shrnutí argumentů kasační stížnosti a dalších vyjádření
[3] Žalobce c) (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu včasnou kasační stížnost.
Stěžovatel zejména namítá, že se krajský soud řádně nevypořádal se všemi žalobními body.
Nesouhlasí s tím, že dotčené orgány vydaly závazná stanoviska na základě původní projektové
dokumentace, kterou však stavebník posléze (dle něj podstatně) změnil. Polemizuje se závěry
o změnách kvality životního prostředí, zvláště se domnívá, že sporná přestavba naruší jeho
soukromí. Krajskému soudu a žalovanému vytýká, že nesprávně odmítli jím předložené posudky
autorizovaných osob co do porušení statiky stavby. Konečně se mu nelibí ani způsob, jakým
stavebník zabezpečil pro bytové jednotky parkovací místa.
[4] Žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[5] NSS při posuzování přípustné kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky
řízení. Kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobami oprávněnými.
Její důvodnost posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.);
neshledal přitom vady, jimiž by se musel zabývat bez návrhu. Nejprve se NSS věnoval tvrzené
neaktuálnosti pořízených závazných stanovisek [III.A.], posoudil výtku co do narušení statiky
stavby [III.B.], poté se zabýval tím, jak dodatečně povolená stavba narušila stěžovatelovo
soukromí [III.C.], a konečně se zaměřil také na zajištění stání pro motorové vozy rezidentů nově
vystavěných bytových jednotek [III.D.].
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Ze správního spisu mj. vyplynulo, že dne 8. 10. 2015 stavebník podal ke stavebnímu
úřadu žádost o dodatečné vydání stavebního povolení. Dne 5. 11. 2015 stavební úřad oznámil
zahájení řízení a dále ve věci svolal ústní jednání (7. 12. 2015). Žalobci vznesli řadu námitek proti
dodatečnému povolení stavby. Výzvou ze dne 11. 12. 2015 stavební úřad vyzval stavebníka
k doplnění nutných podkladů a řízení přerušil. Dne 18. 2. 2016 stavebník dodal upravenou
stavební dokumentaci a dne 21. 3. 2016 předložil smlouvu o nájmu nemovitosti k zajištění šesti
parkovacích míst. Po předložení těchto podkladů stavební úřad v řízení pokračoval (23. 3. 2016).
Dne 11. 4. 2016 se stěžovatel seznámil s navrhovaným záměrem, s projektovou dokumentací
a s ostatním spisovým materiálem. V průběhu dubna pak všichni žalobci vznesli další námitky.
Stavební úřad pak 29. 4. 2016 seznámil účastníky řízení se spisovým materiálem, stanovisky
dotčených orgánů, která vyžadují zvláštní předpisy. Téhož dne pak stěžovatel doručil stavebnímu
úřadu námitky. Dne 6. 5. 2016 u ústního jednání žalobci opět vznesli řadu požadavků
a podmínek. Na to reagoval stavebník vyjádřením ze dne 11. 5. 2016, v němž popsal průběh
jednání s žalobci, přistoupení na jejich požadavky a jejich zanesení do projektové dokumentace.
Závěrem stavebník konstatoval, že s další úpravou projektové dokumentace již nesouhlasí.
Dne 6. 6. 2016 se stěžovatel seznámil s doplněnou dokumentací stavebního úřadu ve věci stavby
a následně dne 9. 6. 2016 vznesl námitky. Rozhodnutím ze dne 19. 8. 2016 pak stavební úřad
spornou stavbu dodatečně povolil, současně stanovil řadu podmínek pro dokončení stavby
[§115 ve vazbě na §129 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu
(stavební zákon)].
[8] Hned v úvodu NSS konstatuje, že zcela obecná námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu (počátek bodu 6 kasační stížnosti) není důvodná. Odůvodnění rozsudku
krajského soudu je vystavěno na jasném, srozumitelném a uceleném argumentačním systému,
z něhož rozumně plynou právní závěry. Liché jsou i dílčí námitky nepřezkoumatelnosti
co do „podstatnosti“ změn projektové dokumentace a aktuálnosti závazných stanovisek
(viz bod III.A. níže), či ohledně tvrzeného zásahu do stěžovatelova soukromí
(viz blíže bod III.C. níže).
III.A. Závazná stanoviska k původní projektové dokumentaci
[9] V kasační stížnosti stěžovatel namítl, že krajský soud – stejně jako žalovaný – měl vyhovět
jeho námitce stran (ne)aktuálnosti stanovisek dotčených orgánů. Tyto orgány se dle stěžovatele
vyjadřovaly k původní projektové dokumentaci, kterou ovšem stavebník v průběhu stavebního
řízení přepracoval. Žalovaný a posléze i krajský soud dle stěžovatele nesprávně uzavřeli,
že stanoviska dotčených orgánů (k původní projektové dokumentaci) je možné použít,
jelikož pozdější úpravou projektové dokumentace nedošlo k podstatným změnám na realizované
stavbě.
[10] Tato námitka je lichá.
[11] Součástí správního spisu jsou vyjádření a stanoviska dotčených orgánů vyžadovaná
zvláštními předpisy pro vydání rozhodnutí na úseku požární ochrany, ochrany veřejného zdraví,
dopravy životního prostředí, ochrany státních drah atd. Stavební úřad zajistil jejich vzájemný
soulad a zahrnul je do podmínek svého rozhodnutí.
[12] NSS ze spisového materiálu ověřil, že pozdější úprava projektové dokumentace nevedla
k žádným podstatným změnám, alespoň ne k takovým, které by teoreticky mohly ovlivnit obsah
a závěry předchozích stanovisek dotčených orgánů (v podrobnostech viz body 47 až 51
napadeného rozsudku). Krajský soud v bodě 50 rozsudku zcela správně vyslovil, že:
„Objemová změna předmětné stavby spočívá pouze ve zřízení vikýřů do ulice a do dvora na stávající
střeše. O nástavbu se nejedná, bude realizována pouze výstavba podkroví ve stávajícím půdním
prostoru […], stejně tak se nezmění výšková hranice hřebene střechy. Nedojde ani k narušení
architektonického celku uliční zástavby. Změna v projektové dokumentaci, která byla stavebníkem
dodána k výzvě ze dne 11. 12. 2015, zahrnovala oproti původní projektové dokumentaci odstranění
balkonů na dvorní straně zdi bytového domu“.
Stavebník předložil změnu v projektové dokumentaci po tom, co žalobci vznesli své připomínky
k původní dokumentaci. Stavebník projektovou dokumentaci upravil zejména v duchu
požadavků, které mj. též stěžovatel opakovaně vznášel v průběhu stavebního řízení. Pozdější
úpravy projektové dokumentace tedy reflektovaly spíše zájmy vlastníků sousedních nemovitostí
než stavebníka. Snad nejdůležitější je skutečnost, že sporná úprava projektové dokumentace nijak
nerozšiřovala ani zásadně neměnila původní stavební záměr. Naopak zúžila okruh a rozsah
plánovaných prvků přestavby původního řadového domu o dvou bytech. Úplně bylo upuštěno
od zřízení parkovacích míst ve dvorní části (viz bod [36] níže), z dokumentace byl též odstraněn
záměr realizace balkonů do dvora.
[13] Bylo by v příkrém rozporu se zásadou ekonomie řízení mechanicky předkládat všem
dotčeným orgánům každou sebemenší změnu či úpravu (ale též opravu) původní projektové
dokumentace, a to jen a pouze proto, aby se k takové dílčí úpravě dokumentace vyjádřily.
Je naopak odpovědností stavebního úřadu vyhodnotit stavebníkem předloženou změnu původní
(dotčenými orgány již hodnocené) projektové dokumentace. Pokud dospěje k závěru, že se jedná
o změnu nikoliv nepodstatnou (tj. ne o změnu marginální či kosmetickou), musí dotčené orgány
opět požádat o vydání stanovisek. Stavební úřad nesporně disponuje dostatečnou odborností,
aby mohl posoudit, jak významná je konkrétní změna předloženého projektu. Nic mu přitom
nebrání, aby se v případě jakýchkoli pochybností (v souladu se zásadami součinnosti a dobré
správy) dotázal dotčeného orgánu, zda je – s ohledem na navrhované změny – potřebné
mu předložit pozdější (upravenou) projektovou dokumentaci k vyhotovení nového stanoviska.
Není pravda, že by žalovaný, resp. krajský soud předjímali obsah stanovisek dotčených orgánů
a jiných osob. Tento postup je naopak jediným racionálním řešením situace, kdy vyvstane potřeba
dílčím způsobem pozměnit projektovou dokumentaci. Pokud by stavební úřad postupoval tak,
jak tvrdí stěžovatel, docházelo by k zbytečnému prodlužování celého stavebního řízení,
ba dokonce i k plýtvání veřejných zdrojů.
III.B. Narušení statiky stavby
[14] Stěžovatel také zpochybňuje způsob, jakým správní orgány a posléze i krajský soud
hodnotily jeho námitky stran narušení statiky povolované stavby, konkrétněji to,
že jím předložené posouzení jiných autorizovaných osob nebylo v řízení zohledněno.
[15] Ani tato námitka není důvodná.
[16] Stavebně konstrukční provedení stavby posoudil a navrhl Ing. T. T., autorizovaný inženýr
pro pozemní stavby (Dokumentace pro stavební povolení, stavebně konstrukční řešení ze září
2015). Dle něj nebude mít provedení a následné užívání stavby negativní vliv na statiku objektu a
nehrozí poškození, zřícení nebo nadměrná deformace konstrukčních součástí a konstrukce jako
celku. Vliv stavebních úprav na sousední stavby byl vyhodnocen jako nulový. Vzhledem k tomu,
že stěžovatel výpočty co do statiky opakovaně zpochybňoval (připomínky ze dne 7. 12. 2015, 15.
3. 2016, 22. 3. 2016, 12. 4. 2016, 18. 4. 2016, 29. 4. 2016, 6. 5. 2016 a 8. 6. 2016), stavební úřad si
vyžádal další statické posouzení, které bylo zpracováno Ing. V. M., autorizovaným inženýrem pro
statiku a dynamiku staveb (posudek ze dne 20. 5. 2016). Dle něj stavebně konstrukční řešení
stavební úpravy je navrženo správně, vyhovuje požadavkům na únosnost a ohybovou a
prostorovou tuhost. Tento závěr je doložen statickými výpočty. Stavební úřad na základě
posudků konstatoval, že nedojde k narušení statiky povolované stavby ani k žádnému zásahu do
statiky sousedních budov.
[17] V průběhu odvolacího řízení stěžovatel předložil dokument s názvem „Posouzení vlivů
rekonstrukce domu č.p. X na stabilitu sousedního domu č.p. X v T.“ ze dne 8. 11. 2016, který vyhotovil
Ing. P. H.. Tento relativně stručný posudek zpochybňuje prvotní statický výpočet ocelového
sloupu (sloup 2U120 svařený stěnami k sobě, a to zejména v 1. nadzemním podlaží). Ing. H.
považoval vybudovanou konstrukci za nebezpečnou. Stěžovatel dále předložil dvoustránkový
dokument s názvem „Dodatečné povolení stavby“, který podepsal doc. Ing. Milan Vašek, CSc., soudní
znalec z oboru stavebnictví. V tomto dokumentu doc. Vašek bez uvedení konkrétních důvodů
usoudil, že ocelové prvky konstrukce jsou zcela nedostačující a nerespektující působení a chování
ocelových profilů. Na posudek Ing. H. reagoval Ing. T. T. dne 15. 11. 2016. Srozumitelně
vysvětlil, že Ing. H. pravděpodobně neměl dostatečné informace k výpočtu statiky, jelikož sporný
sloup bude svařený do tvaru krabice, nikoliv do profilu „I“. Ing. H. dle něj neprovedl
(a ani nemohl provést) správný výpočet zatížení. Dále na posudek Ing. H. a závěry doc. Vaška
reagoval Ing. M. (viz bod [16] shora). V reakci ze dne 15. 11. 2016 zcela odmítl závěry obou výše
jmenovaných pánů a plně se ztotožnil s reakcí Ing. T. na posudek Ing. H. z téhož dne. Dále mj.
uvedl, že posudek doc. Vaška obsahuje pouze obecná prohlášení bez dalších výpočtů. Dále
usoudil, že se zřejmě opírá o nesprávné závěry posudku Ing. H.. Dne 11. 11. 2016 stavební úřad
provedl kontrolní prohlídku, z níž vyplývá, že konstrukce stavby sleduje parametry projektové
dokumentace. Dne 25. 11. 2016 stěžovatel mj. opětovně zpochybňoval výpočty statického
zatížení.
[18] Žalovaný pak dne 6. 12. 2016 vydal nyní napadené rozhodnutí, jímž odvolání žalobců
zamítl. Přitom dostatečně reagoval na výše popsaný spor ohledně statiky stavby. Srozumitelně
vysvětlil, že konstrukční řešení navrhla oprávněná osoba. K námitkám stěžovatele pak byl
předložen stavebně technický posudek, který zpracoval autorizovaný inženýr pro statiku
a dynamiku staveb (Ing. M.); tento druhý posudek přes pochybnosti stěžovatele potvrdil
správnost původně navrženého řešení. Žalovaný v návaznosti na předložené posudky jasně
uvedl, že posudky předložené stěžovatelem (zpracované Ing. H. doc. Vaškem) přepočetly statické
zatížení jiné než navržené konstrukce („krabicový“ tvar sloupu vs. profil sloupu „I“).
[19] Stěžovatel tento závěr napadl jen povšechnými argumenty. Krajskému soudu
pak - po uplynutí koncentrační lhůty – doplnil žalobní tvrzení a předložil posudek doc. Vaška
ze dne 7. 12. 2017, tj. posudek vyhotovený poté, co ve věci rozhodoval žalovaný. Krajský soud
žalobní tvrzení, která se vázala k tomuto posudku, správně vyhodnotil jako opožděná. Vyslovil,
že úkolem správních soudů není nahrazovat dokazování, které mělo proběhnout před správními
orgány, ani nacházet „konstrukční řešení“, které by odpovídalo zákonu. Jejich úkolem
je přezkoumat rozhodnutí správního orgánu ve smyslu námitek, které žalobci vznesli řádně
a včas. Nad rámec nezbytně nutného dále žalobcům velmi správně (a obšírně) vysvětlil,
že důkazní hodnota posledně předloženého posudku doc. Vaška je hypotetická, jelikož pracuje
s neurčitými informacemi, z nichž činí ještě méně určité závěry.
[20] NSS se v hodnocení námitky ohledně porušení statiky stavby shoduje s krajským soudem;
v podrobnostech odkazuje na napadený rozsudek (viz body 61 až 65). Zároveň dodává,
že jak správní orgány, tak krajský soud přehledně a dostatečně zdůvodnily, proč akceptovaly
stavebníkem předložené konstrukční řešení a nepřiklonily se k výtkám, které vznesl stěžovatel.
Nutno doplnit, že není vždy a za všech okolností třeba sofistikovaně zdůvodňovat, proč některé
podklady, či důkazní návrhy (třeba i posudky předložené protistranou), nelze v řízení zohlednit.
Bylo by v rozporu se zásadou ekonomie řízení detailně vypořádávat každou skutkovou námitku,
pokud pouhým nahlédnutím do obsahu listin, které mají zpochybnit zjištěný skutkový stav,
lze zjistit, že z nich čiší zjevná tendenčnost či vágnost závěrů. Nezřídka jde také o nadbytečné
důkazní návrhy (duplicity). Správní orgány ani krajský soud neporušily práva stěžovatele,
pokud jím předložené posudky nebraly v potaz. Vysvětlily mu, proč jím předložené závěry nelze
zohlednit.
III.C. Narušení soukromí
[21] Další část stěžovatelovy argumentace se váže ke způsobu, jakým bylo naloženo s jeho
námitkami ohledně narušení kvality prostředí – konkrétněji, že stavba zasáhne do jeho soukromí.
[22] Pohoda bydlení je součástí hledisek při posuzování stavebního záměru, má-li být umístěn
v plochách určených k bydlení či v jejich blízkosti. To plyne z §20 odst. 1 vyhlášky
č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, která požaduje, aby umisťování
staveb probíhalo v souladu s cíli a úkoly územního plánování za podmínek nezhoršujících kvalitu
prostředí a hodnotu území. V plochách určených pro bydlení je možné umisťovat jiné stavby
a zařízení, jen pokud nesnižují kvalitu prostředí a pohodu bydlení a jsou s bydlením slučitelné
(§4 odst. 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb.). Pojem pohoda bydlení vymezil NSS již za účinnosti
předchozí vyhlášky o obecných technických požadavcích na výstavbu č. 137/1998 Sb. v rozsudku
ze dne 2. 2. 2006, čj. 2 As 44/2005-116, č. 850/2006 Sb. NSS:
„pohodou bydlení je nutno rozumět souhrn činitelů a vlivů, které přispívají k tomu, aby bydlení bylo
zdravé a vhodné pro všechny kategorie uživatelů, resp. aby byla vytvořena vhodná atmosféra klidného
bydlení; pohoda bydlení je v tomto pojetí dána zejména kvalitou jednotlivých složek životního
prostředí, např. nízkou hladinou hluku (z dopravy, výroby, zábavních podniků, ze stavebních prací aj.),
čistotou ovzduší, přiměřeným množstvím zeleně, nízkými emisemi pachů a prachu, osluněním apod.;
pro zabezpečení pohody bydlení se pak zkoumá intenzita narušení jednotlivých činitelů a jeho
důsledky, tedy objektivně existující souhrn činitelů a vlivů, které se posuzují každý jednotlivě a všechny
ve vzájemných souvislostech. Správní orgán při posuzování, zda je v konkrétním případě pohoda
bydlení zajištěna, nemůže ovšem zcela abstrahovat ani od určitých subjektivních hledisek daných
způsobem života osob, kterých se má stavba, jejíž vliv na pohodu bydlení je zkoumán, dotýkat;
podmínkou zohlednění těchto subjektivních hledisek ovšem je, že způsob života dotčených osob
a jejich z toho plynoucí subjektivní nároky na pohodu bydlení nevybočují v podstatné míře
od obecných oprávněně požadovatelných standardů se zohledněním místních zvláštností dané
lokality“.
Stavební úřad musí při hodnocení pohody bydlení vzít v úvahu nejen stanoviska a vyjádření
dotčených orgánů, ale též vycházet z poměrů v daném území, z posouzení jeho stávajícího
i předpokládaného využití, ze znalosti poměrů v místě. Pohoda bydlení může být narušena
rovněž v důsledku snížení odstupových vzdáleností mezi budovami, narušením soukromí,
omezením výhledu, úbytkem oblohové složky, a tedy i míry oslunění a osvětlení domu
či pozemku (srov. rozsudek ze dne 1. 11. 2012, čj. 8 As 27/2002-113, č. 2776/2013 Sb. NSS).
[23] NSS si je vědom toho, že neexistuje žádné subjektivní právo na to, aby poměry v území,
v nichž se nachází nemovitá věc určité osoby, byly navždy konzervovány a nemohly se změnit,
neboť stavební aktivity v urbanizovaných oblastech jsou přirozenou součástí vývoje společnosti
(viz rozsudky ze dne 28. 6. 2018, č. j. 10 As 143/2016-121, bod 34, a ze dne 13. 9. 2018,
čj. 5 As 53/2017-71, bod 36). Nachází-li se stavby v intravilánu města, je zpravidla vždy v určité
míře zasahováno do soukromí obyvatel, a to možnými pohledy do oken, na dvory či do zahrad.
Absolutního soukromí v takových podmínkách nelze dosáhnout (srov. rozsudek NSS
ze dne 30. 4. 2012, čj. 8 As 20/2011-131, bod 23, v obdobném případě, kde také došlo
k zbudování vikýřů směrem na dvůr tehdejšího stěžovatele).
[24] V nynější kauze se stěžovatel mýlí, pokud v kasační stížnosti tvrdí, že stavební úřad zcela
pominul výtku, že sporná stavba zasáhla do jeho soukromí. Na s. 11 (zde bod 6.)
a na s. 12 rozhodnutí se stavební úřad poměrně podrobně zabýval konstrukcí plotu, předběžně
řešil otázku, kolik osob bude moci pobývat v nově vybudovaných malometrážních bytech,
a obecně se věnoval i souladu záměru s územně plánovací dokumentací (funkčně je plocha
zařazena jako nízkopodlažní bydlení, stabilizovaná plocha, kterou je možné využít k stavbě
bytového domu, tj. domu s více než třemi bytovými jednotkami). Poté s odkazem na judikaturu
a odbornou literaturu vyložil pojem „pohoda bydlení“, který pak užil při vypořádání argumentace
co do narušení soukromí (s. 12 rozhodnutí, viz též podrobněji body [22] a [23] shora). Neomezil
se přitom jen na otázku hluku, oslunění, čistoty ovzduší apod., jak tvrdí stěžovatel. Stavební úřad
precizně vysvětlil, že záměr stavby má být realizován v řadové zástavbě, kde v uliční frontě těsně
vedle sebe navazují tři řadové rodinné domy. Přestavěn má být dům uprostřed, který dosud
sloužil dvěma vícečetným rodinám k bydlení. Nahlížení z oken tohoto domu do sousedních
zahrad bylo i dosud možné. V městské řadové zástavbě je ostatně třeba s takovým jevem počítat.
Hřeben střechy se přestavbou nezvýší, dojde jen k novému využití plochy půdního prostoru.
Bytový dům o šesti malometrážních jednotkách má sloužit k rodinnému bydlení.
Lze se domnívat, že ustálený stav se nijak zásadně nezmění. V tomto případě stavebník
iniciativně na základě připomínek sousedů (žalobců) měl vystavět neprůhlednou dělící zeď,
kterou chtěl jejich obavy o soukromí rozptýlit. Dále stavební úřad uvedl, že jakékoli negativní
jednání rezidentů domu nebo jejich zvířat nelze předjímat; plánovaný zděný plot ve spojení
se stávajícím oplocením by měl poskytovat dostatečnou ochranu sousedních pozemků.
K odvolání žalobců se žalovaný obsahově odpovídající námitce zásahu do soukromí věnoval
na s. 9 a 10 rozhodnutí.
[25] Krajský soud se pak věnoval posouzení námitky zásahu do soukromí zejména
na s. 11 a 12 napadeného rozsudku (body 56 až 58, v obecné rovině též viz bod 46).
Zde podrobně přezkoumal závěry správních orgánů. Dále na tyto závěry navázal a v souvislosti
s imisí pohledem odkázal i na §1013 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a závěry
rozsudku NS ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1629/99 (za imisi pohledem lze považovat
mimořádnou situaci, kdy je soustavně a závažným způsobem narušováno soukromí vlastníka
sousední nemovitosti, a to i přes opatření, které proti tomu učinil, např. použití záclon, žaluzií,
konstrukce neprůhledného plotu).
[26] NSS se ztotožňuje s výše uvedeným. Prvně je třeba uvést, že způsob využití stavby
se nemění, stále se jedná o stavbu pro trvalé bydlení (§2 odst. a vyhlášky č. 501/2006 Sb., k tomu
přiměřeně srov. také §80 a §81 stavebního zákona). Realizací záměru se vytvoří obývatelné
podkroví ve stávajícím půdním prostoru, a to za pomoci průběžných vikýřů. Výšková hladina
ani charakter zástavby se nijak nezmění. Stavba nevybočuje z poměrů v místě obvyklých
(s. 16 rozhodnutí stavebního úřadu). Přestavbou prostoru dvou původních bytů
na 6 malometrážních bytů se prostor pro bydlení několikanásobně nezvětší – je jen málo
pravděpodobné, že v bytech o průměrné výměře cca 55 m
2
by bydlelo v každém třeba 5-6 osob
(stavební úřad odhadoval, že v každém z původních bytů mohlo bydlet i 6 osob). Přestavbou
by se počet možných rezidentů domu neměl nijak zásadně změnit. Proto by nemělo ani dojít
k takovému zvýšení kapacity stávající stavby, která by měla za následek významnější narušení
stěžovatelova soukromí.
[27] Na výše uvedeném nic nemění kasační argumentace, že první část stěžovatelovy zahrady
(kde je ovocný sad) je od sousední zahrady, která přináleží k stavbě, oddělena neprůhledným
plotem a v další části zahrady (odpočinková zóna s posezením, vířivkou, sprchou) není plánován
neprůhledný plot. Jak uvedl krajský soud v závěru bod 58 napadeného rozsudku, stavební úřad
není oprávněn nařizovat stavebníkovi konstrukci jiného plotu, než je ten, který v daném místě
již je vybudován. Ve smyslu výše cit. rozsudku 22 Cdo 1629/99 (viz bod [25] shora) bude
na stěžovateli, aby učinil náležitá opatření proti eventuálnímu narušení soukromí, dojde-li vůbec
k nějaké imisi pohledem.
[28] NSS jen pro úplnost uvádí, že dle dokumentů obsažených ve správním spisu
se stěžovatelův názor na podobu a konstrukci nového plotu v průběhu stavebního řízení vyvíjel.
Stěžovatel opakovaně měnil své podmínky a požadavky, čemuž se stavebník několikrát
přizpůsobil a provedl úpravy v projektové dokumentaci. Poslední požadavek, aby stavebník
v sporném místě postavil plot z betonových tvarovek (místo stávajícího plotu), je ve světle výše
uvedeného nedůvodný.
III.D. Zajištění parkovacích míst
[29] Řešení umístění odstavných a parkovacích stání za účelem využití pozemku a na něm
realizované stavby reguluje vyhláška č. 501/2006 Sb. ve spojení s normou ČSN 73 6110.
Podle §21 odst. 1 vyhlášky odstavná a parkovací stání pozemků staveb pro bydlení nebo rodinnou
rekreaci podle §20 odst. 5 a 6 musejí být umístěna ve skutečné docházkové vzdálenosti do 300 m,
je-li to technicky možné.
[30] K zajištění parkovacích míst pro budoucí rezidenty jednotlivých bytů přestavovaného
domu stavebník se společností IKOS ČB uzavřel nájemní smlouvu k pozemku na dobu neurčitou
(smlouva ze dne 26. 1. 2016). Pronajatý pozemek se nachází přibližně 400 m docházkové
vzdálenosti od stavby.
[31] Stěžovatel namítá, že smlouva o nájmu pozemků za účelem parkování osobních
motorových vozidel nepředstavuje dostatečně silný užívací titul, který by skutečně zajistil
parkovací místa.
[32] NSS předesílá, že stavební zákon a prováděcí předpisy podmiňují povolení stavby
povinností zabezpečit stavbu odpovídajícím počtem parkovacích míst (bod [29] shora). Zákon
ani žádný prováděcí předpisy nevyžadují jednotu pozemku stavby a pozemku, na němž budou
zřízena parkovací místa. Nevyžadují ani to, aby stavebník vlastnil jak pozemek stavby,
tak pozemek, který bude užíván k parkování. Právní předpisy nekladou ani žádné podmínky
formy, jakou je třeba zabezpečit parkovací stání. V souladu s ústavní zásadou co není zakázáno,
je dovoleno (čl. 2 odst. 4 Ústavy, čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) je proto zcela
v pořádku, pokud stavebník zajistil dostatečný počet parkovacích míst skrze dvoustranné právní
ujednání – nájemní smlouvu. Na základě nájemní smlouvy tedy stavebník může zřídit užívací
právo k pozemkům (tzn. parkovací stání) i jiným osobám (konkrétněji vlastníkům bytových
jednotek, které mají vzniknout v rámci přestavby sporného domu).
[33] Nájemní smlouva je dostatečně silným titulem k prokázání práva užívat pozemek jiného
k určitému účelu. Zřízení věcného práva (služebnosti) užívání určitého pozemku k parkování
by sice bylo ještě silnějším právním titulem (s účinky věcného práva, tedy erga omnes), tento
stěžovatelův požadavek však nemá oporu v žádném právním předpise. Stěžovatelovy úvahy
o možné změně, resp. ukončení nájemní smlouvy jsou hypotetické. Pro rozhodnutí
o dodatečném povolení stavby je totiž rozhodující skutkový a právní stav v době rozhodování
stavebního úřadu, resp. žalovaného. Přitom v tomto případě k rozhodnému datu nevyvstaly
žádné náznaky o změně či ukončení nájemní smlouvy. Ani stěžovatel – kromě obecné
obavy - nepředložil žádné konkrétní indicie, či přímo skutečnosti, na základě nichž by hrozilo,
že vlastníci bytových jednotek realizovaných ve sporné stavbě budou (pravidelně) parkovat
osobní motorová vozidla na ulici před (jeho) domem.
[34] Požadavek na skutečnou docházkovou vzdálenost 300 metrů není nepřekročitelný
(bod [29] shora). Dovětek „je-li to technicky možné“ v jednotlivých odůvodněných případech
umožňuje odchýlení se od tohoto požadavku, není-li splnitelný například z důvodu husté městské
zástavby. V nyní posuzované kauze se jedná o dům situovaný v uliční radě poblíž centra města
Tábor, kde v bezprostřední docházkové vzdálenosti není dostatek volných ploch k zřízení
parkovacích stání. Proto v tomto případě nemohla být důvodná námitka co do nesplnění
požadavku „minimální“ vzdálenosti parkovacích míst od stavby.
[35] Nutno poopravit stěžovatele, že rozhodovacím důvodem krajského soudu nebyla úvaha,
že by „nesplnění“ podmínky zajištění parkovacích míst nijak nezasáhlo do práv žalobců. Tento
závěr krajský soud vyslovil „nad rámec“, tzn. mimo hlavní rozhodovací důvody, a to zřejmě
v souvislosti s otázkou, která podle něj tvořila jádro sporu (stejnou otázku vymezil
i stěžovatel - bod [31] shora).
[36] Nelze opomenout, že stavebník byl při plánování parkování pro vlastníky nově vzniklých
malometrážních bytů vstřícný k požadavkům žalobců (k přípustnému zatížení pozemku
za účelem garážování automobilu srov. principy plynoucí z rozsudku ze dne 27. 10. 2016,
čj. 2 As 174/2016-20). V prvotní projektové dokumentaci navrhoval zřídit na dvorku
za domem 5, resp. dle přiložených výkresů 6 parkovacích míst pro osobní motorová vozidla.
Pak svůj záměr zúžil na 2 parkovací místa a po dalším kole připomínek žalobců od parkování
„za domem“ a v zahradní části zcela ustoupil. Místo toho v zájmu zvýšení klidu uzavřel shora
namítanou smlouvu o nájmu pozemku za účelem parkování motorových vozidel. Učinil
tak přesto, že rezidenti ve dvou původních bytech měli možnost parkovat auto na zadním dvorku
(dům byl původně konstruován s funkčním průjezdem na zadní dvorek). Stejně tak má tuto
možnost i stěžovatel, který – jak poukázal žalovaný – na vedlejším pozemku může vozidlo
zaparkovat (a zde má také postavenou garáž).
IV. Závěr a náklady řízení
[37] S ohledem na vše výše uvedené proto NSS zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou
(§110 odst. 1 věta poslední s. ř. s.).
[38] O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel
nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl úspěch;
žalovanému náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. června 2019
Zdeněk Kühn
předseda senátu