ECLI:CZ:NSS:2019:10.AS.224.2019:27
sp. zn. 10 As 224/2019 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce Ondřeje
Mrákoty a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobkyně: I. J., zastoupena Mgr. Petrem
Kaustou, advokátem se sídlem Čs. legií 1719/5, Ostrava, proti žalovanému: Krajský úřad
Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
28. 3. 2018, čj. MSK 155838/2017, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2019, čj. 18 A 14/2018-26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Magistrát města Karviné rozhodnutím ze dne 26. 10. 2017 uznal žalobkyni vinnou
z přestupku podle §125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích (zákon o silničním provozu). Přestupku se dopustila z nedbalosti tím, že dne
30. 5. 2016 v 15:30 hodin v Dětmarovicích na místní nepojmenované komunikaci jako řidička
osobního vozidla Škoda porušila §18 odst. 1 zákona o silničním provozu, totiž nepřizpůsobila
rychlost jízdy okolnostem, které se dají předvídat (vozidlu jedoucímu v protisměru na úzké
komunikaci), pročež došlo ke střetu s protijedoucím vozidlem. Při střetu bylo vozidlo žalobkyně
odhozeno na oplocení plynárenského zařízení. Za tento přestupek magistrát žalobkyni uložil
pokutu ve výši 2 000 Kč a povinnost zaplatit náklady řízení spojené s projednáním přestupku
ve výši 6 000 Kč.
[2] S tímto rozhodnutím magistrátu žalobkyně nesouhlasila a odvolala se. Žalovaný výrok
drobně změnil, ve zbytku však rozhodnutí magistrátu potvrdil. Žalobkyně se poté bránila žalobou
před krajským soudem. Ani zde neuspěla, krajský soud žalobu rozsudkem zamítl.
[3] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační
stížnost, a to z důvodů dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Stěžovatelka se dovolává především toho,
že správní orgány nerespektovaly její právo na spravedlivý proces a dopustily se několika
procesních pochybení. Tuto „svévoli“ pak rozsudkem posvětil prý též krajský soud.
[4] Žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout, odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí
a na vyjádření v řízení před krajským soudem.
[5] NSS při posuzování přípustné kasační stížnosti dospěl k závěru, že kasační stížnost
má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti
posoudil NSS v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.); neshledal
vady, jimiž by se musel zabývat i bez návrhu.
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] NSS se postupně zabýval jednotlivými námitkami, které stěžovatelka vznáší proti postupu
správních orgánů při dokazování.
[8] Magistrát usnesením ze dne 24. 8. 2017 ustanovil ve věci znalce Ing. P. S.. O tomto
záměru informoval stěžovatelku prostřednictvím zástupkyně jejího zmocněnce již při nahlížení
do spisu dne 7. 8. 2017 (viz protokol o nahlédnutí a o vyrozumění z tohoto dne). Znalecký
posudek č. 5355/17 byl jako důkaz proveden při ústním jednání konaném dne 19. 10. 2017.
Z protokolu o ústním jednání přitom vyplývá, že stěžovatelka prostřednictvím zmocněnce
navrhla vyslechnout znalce, jemuž chtěla položit otázky. Výslech znalce chtěla provést zejména
proto, že znalecký posudek nedostala předem, a nemohla se s ním tudíž před samotným ústním
jednáním seznámit. Jaké otázky hodlá znalci položit, stěžovatelka při ústním jednání neuvedla.
Magistrát tomuto návrhu stěžovatelky nevyhověl a – aniž znalce vyslechl – ve věci rozhodl.
[9] Stěžovatelka v kasační stížnosti vytýká krajskému soudu, že potvrdil postup správních
orgánů, které odmítly provést výslech znalce podle §56 správního řádu. Stěžovatelka v odvolání,
v žalobě i v kasační stížnosti upozorňuje na dvě nesrovnalosti ve znaleckém posudku, k jejichž
objasnění měl být podle jejího názoru znalec vyslechnut. Stěžovatelka upozorňuje, že znalec
ve svém posudku zaměňoval označení vozidel, která byla účastna dopravní nehody (tedy vozidlo,
které řídila stěžovatelka, a vozidlo, které řídil druhý řidič), konkrétně označení: „Škoda Octavia 1“
a „Škoda Octavia 2“. Zejména ale upozorňuje, že znalec ve svém posudku nesprávně uvádí
(např. na s. 13), že ke střetu s druhým vozidlem došlo ve střední části zatáčky, ačkoliv k němu
mělo dojít za situace, kdy stěžovatelka se svým vozidlem do zatáčky teprve vjížděla.
Podle stěžovatelky se přitom jedná o takové nesrovnalosti, které zpochybňují celkové závěry
znaleckého posudku. Znalecký posudek potom nemůže být bez dalšího vyjasnění dostatečným
podkladem pro rozhodnutí (viz §3, §4 odst. 4 a §52 správního řádu). Podle stěžovatelky
tak správní orgány rozhodovaly na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu; důraz přitom
klade zejména na druhou ze jmenovaných nesrovnalostí ve znaleckém posudku. Stěžovatelka
tak v postupu správních orgánů, které nevyslechly k jejímu návrhu znalce, a ona tak nedostala
možnost položit mu otázky směřující k vyjasnění nesrovnalostí v jeho posudku, spatřuje porušení
práva na spravedlivý proces, zejména pak §73 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích.
[10] Ust. §73 odst. 2 zákona o přestupcích stanovilo: Obviněný z přestupku má právo vyjádřit
se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, uplatňovat skutečnosti a navrhovat
důkazy na svou obhajobu, podávat návrhy a opravné prostředky. K výpovědi ani k doznání nesmí být donucován.
[11] NSS k oběma údajným nesrovnalostem uvádí následující.
[12] Námitku druhou o údajně klíčové nesrovnalosti ve znaleckém posudku (nesprávný údaj,
že ke střetu vozidel došlo ve střední části zatáčky), již přesvědčivě vyvrátil krajský soud. Soud
v bodu 7 první odrážka dal stěžovatelce za pravdu v tom, že
„ve znaleckém posudku je nepřesně uvedeno, že ke střetu obou vozidel došlo ve střední
části zatáčky (toto je uvedeno i v rozhodnutí správního orgánu I. stupně), nicméně
v odůvodnění rozhodnutí žalovaného toto již uvedeno není, ale je zde uvedeno, že místo
střetu bylo situováno ve vzdálenosti 29 m VBM ve směru jízdy [druhého řidiče]
a ve vzdálenosti 2 m od pravého okraje místní komunikace. Tato nepřesnost uvedená
ve znaleckém posudku nemá vliv na jeho přesvědčivost. V okamžiku dopravní nehody již
obě vozidla zatáčku projížděla, i když krajský soud souhlasí [se stěžovatelkou] v tom,
že do zatáčky před střetem obou vozidel žalobkyně [stěžovatelka] teprve začala přijíždět.
Podstatné ovšem je, že žalobkyně [stěžovatelka] s ohledem na velmi ztížené rozhledové
podmínky v místě dopravní nehody (vzrostlá tráva) nepřizpůsobila rychlost jízdy
okolnostem, které se dají předvídat (vozidlo jedoucí v protisměru na úzké komunikaci),
což vyplývá ze závěru znaleckého posudku a z rozhodnutí správních orgánů – není tedy
rozhodující, zda se žalobkyně [stěžovatelka] nacházela před začátkem zakřivení
komunikace nebo již za ním. Podle znalce bezpečná rychlost jízdy pro průjezd zatáčky se
zakrytým výhledem ve vnitřní části oblouku na místní komunikaci o celkové šířce 3,2 m
byla ve výši 27 km/h, ale žalobkyně [stěžovatelka] 1,2 s a 0,6 s před střetem vozidel jela
rychlostí minimálně 47 km/h, tedy rychlost jízdy nepřizpůsobila daným okolnostem.“
NSS s tímto plně souhlasí. Nevýznamné nepřesnosti ve znaleckém posudku nemohly nijak
ovlivnit závěry posudku. Klíčovou otázkou posudku jsou modelové propočty bezpečné rychlosti
pro průjezd zatáčkou se zakrytým výhledem.
[13] Co se týče první tvrzené chyby (záměna označení vozidel: „Škoda Octavia 1“ a „ Škoda
Octavia 2“ v posudku), lze stěžovatelku odkázat na názor, který v rozhodnutí vyjádřil již žalovaný.
Dle něj se ve znaleckém posudku nesprávné označení vozidel sice objevuje (žalovaný uvádí
chybu v bodě 2 závěru posudku), ovšem „z předchozích pasáží znaleckého posudku je nepochybné, o jaká
vozidla by se mělo jednat, proto tato chyba nemohla mít vůbec žádný vliv na zákonnost rozhodnutí“.
V uvedeném případě se evidentně jedná o prostou a izolovanou chybu v psaní, která je velmi
jednoduše odhalitelná a v žádném případě nečiní závěry znaleckého posudku rozpornými nebo
zpochybnitelnými. Neodůvodňuje ani, že by tu byla potřeba vyslechnout znalce.
[14] NSS potom obecně k námitkám stěžovatelky doplňuje, že §56 poslední věta správního
řádu dává správnímu orgánu pouze možnost vyslechnout znalce, neukládá mu ale povinnost
tak učinit. Pokud tedy stěžovatelka navrhla vyslechnout znalce za účelem vyjasnění provedeného
znaleckého posudku, potom tímto návrhem nebyl v souladu s §52 správního řádu správní orgán
vázán, neboť ten je povinen provést pouze důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci,
resp. stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§3 správního řádu). Klíčové tedy bylo,
aby správní orgány a následně i krajský soud posoudily, zda tento výslech skutečně byl ke zjištění
skutkového stavu potřebný. Jak přitom přesvědčivě konstatoval žalovaný i krajský soud
(a jak je uvedeno výše), znalecký posudek je přesvědčivý, drobné nesrovnalosti v něm nijak
nezatemňují jeho závěry a nevyžadují další vysvětlení. Postupu správních orgánů, které odmítly
znalce vyslechnout, nelze nic vytknout.
[15] Stěžovatelka ve svých procesních právech, resp. v právu na spravedlivý proces nijak
zkrácena nebyla. To, že správní orgány vzaly za své závěry znaleckého posudku a postavily
zejména na nich svá rozhodnutí, není samo o sobě nezákonné, jak uvádí stěžovatelka. V daném
případě správní orgány znalecký posudek skutečně vyhodnotily, nikoliv jen mechanicky převzaly
jeho závěry. Z hlediska dokazování byl jejich postup zcela postačující.
[16] Ze stejných důvodů nemohl NSS přisvědčit ani další námitce stěžovatelky. Ta postupu
správních orgánů vytýká, že odmítly k jejímu návrhu vyslechnout jako svědka druhého řidiče -
účastníka nehody, který podle zjištění policie řídil pod vlivem návykových látek (drog). Jak ale již
konstatoval krajský soud, výslech tohoto svědka by byl nadbytečný, neboť skutkový stav byl
zjištěn bez důvodných pochybností, a to zejména na základě fotodokumentace nehody
a znaleckého posudku. Skutečnost, že druhý z účastníků nehody byl pod vlivem návykových látek
a i on měl podíl viny na dopravní nehodě (dle údajů ve správním spise je tento řidič trestně
stíhán), stěžovatelku odpovědnosti nezbavuje. Jak konstatoval již žalovaný ve svém rozhodnutí:
„Není podstatné, zda byl druhý řidič ovlivněn návykovou látkou, neboť protiprávní jednání druhého řidiče
nezbavuje obviněnou [stěžovatelku] odpovědnosti za přestupek. Dopravní nehodě nemohl zabránit ani jeden
z řidičů, neboť rychlost jejich vozidel byla v daném místě nepřiměřená“ (bod 4 rozhodnutí).
[17] NSS nemůže souhlasit ani s další námitkou stěžovatelky, podle které správní orgány
dostatečně nezjistily skutkový stav, neboť – stejně jako znalec ve svém posudku – vycházely
pouze z fotografií a měření provedených policií a následné počítačové modelace nehody
(program Virtual Crash), a nikoliv z přímého ohledání vozidel. Podle NSS má žalovaný pravdu,
že využití počítačové modelace je přípustným prostředkem zjištění rychlosti, ostatně na místě
z povahy věci rychlost rychloměrem nebylo možno změřit (srov. bod 5 jeho rozhodnutí).
[18] Konečně námitka, že magistrát neprovedl řádně změnu právní kvalifikace, respektive
učinil ji nepřípustnou formou (oznámením v předvolání k jednání), je nepřípustná,
neboť ji stěžovatelka neuplatnila v žalobě, byť tak učinit mohla (§104 odst. 4 s. ř. s.).
[19] S ohledem na výše uvedené NSS zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou
(§110 odst. 1 věta poslední s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §60 odst. 1
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti,
neboť ve věci neměla úspěch; žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2019
Zdeněk Kühn
předseda senátu