ECLI:CZ:NSS:2019:10.AS.271.2018:33
sp. zn. 10 As 271/2018 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudce Zdeňka
Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: Ing. J. J., zastoupený Mgr.
Miroslavem Neradem, advokátem se sídlem Pod Beránkou 2469/1, Praha 6, proti žalovanému:
Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 6. 2018, čj. KUJCK 76115/2018, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 10. 2018, čj. 39 A 2/2018-
28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Dne 20. 6. 2017 zahájil stavební úřad Magistrátu města Českých Budějovic územní řízení
na základě žádosti o změnu územního rozhodnutí o umístění stavby „Dálnice D3 - 0310/I
Úsilné - Hodějovice, změna č. 3“.
[2] V přípise ze dne 21. 1. 2018 žalobce stavebnímu úřadu sdělil, že se přihlašuje k řízení
„jako účastník v pozici veřejnosti“.
[3] Stavební úřad zaslal žalobci sdělení ze dne 29. 1. 2018, podle něhož stavební úřad nemá
důvodné pochybnosti o tom, že žalobce není účastníkem řízení. Jeho účastenství neplyne
z obsahu jeho podání ani z dostupných podkladů založených ve správním spise.
[4] Dne 26. 4. 2018 vydal stavební úřad rozhodnutí o změně územního rozhodnutí
o umístění dotčené stavby.
[5] Proti rozhodnutí stavebního úřadu podal žalobce odvolání, které žalovaný rozhodnutím
ze dne 12. 6. 2018 zamítl pro nepřípustnost. Žalovaný se ztotožnil s názorem stavebního úřadu,
že žalobce nemá postavení účastníka územního řízení ani podle stavebního zákona,
ani podle zvláštních předpisů, a proto je jeho odvolání nepřípustné. Odvolacími námitkami
se zabýval jen z toho hlediska, zda nemají vliv na posouzení přípustnosti odvolání.
[6] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, kterou krajský soud výše uvedeným
rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. Podle názoru krajského soudu žalobce nebyl účastníkem
územního řízení [ani podle §85 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu
(stavební zákon), ani podle §70 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, a odvolání
nemohl podat ani podle §9c odst. 3 a 4 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní
prostředí]; správní orgány postupovaly správně, jestliže nevypořádaly žalobcovy věcné námitky.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[7] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů,
které podřadil pod §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Uvedl, že si je vědom svého procesního
postavení, avšak podle svého názoru poukázal na celou řadu důvodů prokazujících nezákonnost
rozhodnutí stavebního úřadu, které je v rozporu s veřejným zájmem a přesahuje i případnou
ochranu stěžovatelova veřejného subjektivního práva. Stavební úřad s ním zpočátku jednal
jako s účastníkem řízení. Stěžovatel dále obsáhle pojednal o nesplnění zákonných podmínek
pro prioritní dopravní záměr, o nesrovnalostech týkajících se platnosti územního rozhodnutí,
o výtkách ke zpracování tzv. stanoviska EIA, manipulaci s počty aut na dálnici ve vztahu
k výpočtu hluku, o překračování hygienických limitů - hodnot benzo(a)pyrenů, o nesprávném
umístění dálnice blízko města České Budějovice a o její neestetičnosti. Navrhl, aby NSS rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[8] Žalovaný se ztotožnil s názorem krajského soudu a navrhl, aby NSS kasační stížnost
zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] NSS úvodem konstatuje, že pokud krajský soud přezkoumával rozhodnutí žalovaného
o zamítnutí odvolání pro nepřípustnost, mohl se zabývat pouze otázkou, zda existoval důvod
nepřípustnosti odvolání, a s tím souvisejícím posouzením (ne)účastenství stěžovatele v územním
řízení ze strany správních orgánů. Žalobními námitkami, jež se týkají věcných vad rozhodnutí
stavebního úřadu, se krajský soud zabývat nemohl a nemůže tak učinit ani NSS v řízení o kasační
stížnosti (srov. rozsudek NSS ze dne 31. 7. 2018, čj. 5 As 228/2017-32).
[11] Podle názoru stěžovatele se stavební úřad a žalovaný měli zabývat jeho věcnými
námitkami proti změně územního rozhodnutí dotčené stavby, protože je stěžovatel uplatnil
„v postavení a v zájmu veřejnosti“.
[12] Již správní orgány a krajský soud obsáhle a přesvědčivě vysvětlily, že stěžovatel nemohl
podat odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu, neboť odvolání může podat pouze účastník
řízení (viz §81 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád), kterým stěžovatel není ani podle §85
stavebního zákona, ani podle §70 zákona o ochraně přírody a krajiny. Naplnění podmínek
účastenství dle citovaných ustanovení stěžovatel ostatně od počátku netvrdil a tento závěr
správních orgánů a krajského soudu nijak nerozporoval. V dané věci stavební úřad postupoval
v souladu s právními předpisy, pokud na přípis stěžovatele ze dne 21. 1. 2018, kterým se chtěl
stěžovatel přihlásit jako účastník do územního řízení, reagoval sdělením ze dne 29. 1. 2018.
O tom, že stěžovatel nesplňuje žádnou z podmínek účastenství dle uvedených ustanovení,
neměl stavební úřad pochybnosti, a tedy nebylo třeba postupovat podle §28 odst. 1 správního řádu
a o účastenství stěžovatele rozhodovat usnesením (k citovanému ustanovení srov. rozsudek NSS
ze dne 19. 5. 2008, čj. 2 As 8/2008-39, č. 1657/2008 Sb. NSS).
[13] Dále žalovaný a krajský soud správně konstatovali, že právo podat odvolání stěžovatel
neměl ani podle §9c odst. 3 a 4 ve spojení s §3 písm. i) zákona o posuzování vlivů na životní
prostředí, protože není dotčenou veřejností ve smyslu posledně citovaného ustanovení.
Dotčenou veřejností podle §3 písm. i) zákona o posuzování vlivů na životní prostředí není každý
subjekt, který se za takovou osobu sám prohlásí. Jedná se buď o tzv. přímo dotčené osoby,
které jsou příslušnými právními předpisy (správním řádem, stavebním zákonem, zákonem
o ochraně přírody a krajiny) výslovně vymezeny jako účastníci řízení, nebo o tzv. environmentální
právnické osoby [blíže viz Dvořák, L. Zákon o posuzování vlivů na životní prostředí: komentář. Praha:
Wolters Kluwer, 2016, k §3 odst. 1 písm. i)]. Ani do jedné z vymezených kategorií stěžovatel
zjevně nespadá.
[14] Nad rámec nezbytného posouzení NSS konstatuje, že stěžovatel měl v územním řízení
právo podat připomínky (viz §89 odst. 1 stavebního zákona, §9c odst. 1 zákona o posuzování
vlivů na životní prostředí), se kterými se stavební úřad musí v odůvodnění svého rozhodnutí
vypořádat. Stavební úřad své povinnosti dostál a připomínky stěžovatele velmi podrobně
vypořádal na str. 29 až 32 rozhodnutí o změně územního rozhodnutí dotčené stavby.
Žádný právní předpis však stěžovateli neumožňuje, aby podal (přípustné) odvolání
proti rozhodnutí stavebního úřadu toliko v návaznosti na vypořádání jeho připomínek
uplatněných z pozice veřejnosti.
[15] Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že žalovaný postupoval správně, pokud odvolání
stěžovatele zamítl jako nepřípustné a nezabýval se stěžovatelovými námitkami věcných vad
rozhodnutí stavebního úřadu a procesu jeho vydání. Rovněž krajský soud posoudil věc zákonným
způsobem, když žalobu stěžovatele zamítl.
IV. Závěr a náklady řízení
[16] Ze všech uvedených důvodů dospěl NSS k závěru, že kasační stížnost stěžovatele není
důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. in fine zamítl.
[17] O náhradě nákladů řízení rozhodl NSS podle §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel v řízení o kasační stížnosti úspěch neměl a žalovanému, který měl ve věci úspěch
a měl by právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady s tímto řízením nad rámec jeho běžné
úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2019
Ondřej Mrákota
předseda senátu