ECLI:CZ:NSS:2019:10.AS.276.2018:72
sp. zn. 10 As 276/2018 - 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně
Michaely Bejčkové a soudce Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: JUDr. M. Ž., zast.
Mgr. Jiřinou Chmelovou, advokátkou se sídlem Nad dědinou 561/6, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, proti nezákonnému zásahu
žalovaného v souvislosti se zvláštní zkouškou insolvenčního správce konanou dne 24. 1. 2018,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2018,
čj. 11 A 88/2018-88,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2018, čj. 11 A 88/2018-88, se ruší a věc
se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Dne 24. 1. 2018 podstoupil žalobce zvláštní zkoušku insolvenčního správce
organizovanou žalovaným, ve které podle závěru zkušební komise neuspěl. Žalobce měl za to,
že člen komise P. Č. byl podjatý a že hlasování a sčítání hlasů jednotlivých členů komise proběhlo
nesprávně (kdyby byl dodržen řádný postup, žalobce by při zkoušce uspěl). Proto podal u
městského soudu žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, jíž se domáhal, aby soud uložil
žalovanému nepřihlížet k hodnocení této zkoušky a aby mu přikázal umožnit žalobci vykonat
zvláštní zkoušku v nejbližším možném termínu před zkušební komisí, jejímž členem nebude P.
Č.. Eventuálně žalobce žádal, aby soud vyslovil nezákonnost tohoto zásahu žalovaného. Městský
soud však žalobu zamítl rozsudkem ze dne 16. 10. 2018.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného
[2] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost; rozsudku
vytýká nepřezkoumatelnost a nesprávné posouzení právní otázky. Nepřezkoumatelnost spočívá
v tom, že soud nezdůvodnil neprovedení výslechu tří členů zkušební komise, u kterých byl
stěžovatel úspěšný, a nezabýval se námitkou, podle níž komise hodnotila stěžovatele ve třech
odborných blocích, místo aby byl samostatně započten hlas každého zkoušejícího. Soud opomněl
vypořádat námitku nesprávného výkladu §7a odst. 3 vyhlášky č. 312/2007 Sb., o obsahu
a dalších náležitostech zkoušek insolvenčních správců (dále jen „vyhláška“), podle nějž jednotliví
zkoušející hlasují o celkovém „dojmu“ ze zkoušky, a nevyjádřil se k požadavku, aby žalovaný
zvolil takový výklad citovaného ustanovení, který by byl pro stěžovatele příznivější.
[3] Podle městského soudu neplyne z citovaného ustanovení povinnost sčítat hlasy: takový
závěr ale nelze opírat jen o to, že vyhláška ve svém §13 nestanoví výslovně povinnost evidovat
hlasování v protokolu o průběhu zkoušky. Stěžovateli bylo při ústním vyhlášení výsledku zkoušky
sděleno, že uspěl u obou zkoušejících, kteří zkoušeli oblast insolvenčního práva (JUDr. F. K. a
též doc. JUDr. B. H., který byl současně předsedou komise), a u jednoho ze zkoušejících, který
zkoušel oblast finančních trhů (Ing. M. K.). Podle protokolu byl však stěžovatel v této oblasti
celkově neúspěšný, a to asi proto, že neuspěl u druhého z dvojice zkoušejících pro oblast
finančních trhů, tedy u Ing. V. K.. Ve skutečnosti byl stěžovatel úspěšný u tří zkoušejících ze
šesti, a protože doc. H.byl předsedou komise, měl jeho hlas v tomto případě rovnosti hlasů
převážit a stěžovatel měl u zkoušky uspět.
[4] Městský soud odmítl stěžovatelovo tvrzení, podle nějž jednotliví zkoušející posuzovali
i jiné oblasti, než ve kterých mají odborné znalosti. Totéž však plyne i z podání samotného
žalovaného, a městský soud tak měl vzít toto tvrzení za své jako tzv. nesporné tvrzení stran.
Kterýkoli ze dvou popsaných způsobů (hlasování podle oblastí nebo hlasování všech o všem
bez ohledu na odbornost) nemůže obstát, neboť buď odporuje postupu stanovenému vyhláškou,
nebo tím byly překročeny meze správního uvážení. Rozsudek městského soudu je v této části
také nesrozumitelný: není zřejmé, jak z toho, že komise hodnotila stěžovatele ve třech blocích,
dovodil soud námitku, podle níž jednotliví zkoušející posuzovali i jiné (nikoli jen ty „své“) oblasti
– nic takového totiž stěžovatel netvrdil.
[5] Stěžovatel konečně nesouhlasí s tím, že na podjatost člena zkušební komise (P. Č.) by
bylo možno usoudit jen z jeho vztahu k osobě zkoušeného, a ne zprostředkovaně přes vztah ke
třetí osobě (E. H., osobě blízké P. Č.). Městský soud pochybil tím, že neprovedl výslech svědka
A. S., bývalého úředníka žalovaného, který by mohl prokázat neformální úkony P. Č. ve prospěch
E. H.. Předával-li P. Č. žalovanému informace na popud E. H., mohlo to mít vliv na následný
správní postup či řízení právě v důsledku neformální autority, jíž se P. Č. u žalovaného těšil.
Podle stěžovatele nadále nelze vyloučit, že E. H. měla zájem na tom, aby stěžovatel u zvláštní
zkoušky neuspěl, neboť je jeho konkurentkou a má s ním velmi vyhrocené vztahy.
[6] V průběhu řízení doplnil stěžovatel svou kasační stížnost o nový důkaz – protokol
o výslechu svědka A. S. ze dne 6. 5. 2019 ve věci žaloby na ochranu proti nekalé soutěži. Výslech
podle stěžovatele prokazuje, že P. Č. v minulosti při svých úkonech na ministerstvu několikrát
sledoval zájem E. H. (doporučil ji například jako poradkyni insolvenčního odboru), a je tu tak
pochybnost, zda tento zájem nesledoval i při zkoušení stěžovatele.
[7] Žalovaný ve svém vyjádření poukázal na nesprávnost stěžovatelovy teze, podle níž má
každý člen zkušební komise jeden hlas vázaný výhradně na oblast, v níž je odborníkem.
Ve skutečnosti probíhá zkouška ve dvou fázích, které městský soud popsal ve svém rozsudku.
Hodnocení správnosti jednotlivých odpovědí je základním vstupem porady zvláštní zkušební
komise, která předchází hlasování o hodnocení zkoušky. Tyto dvě fáze však nelze zaměňovat.
Žalovaný zopakoval, že P. Č. se s E. H. setkával výhradně v profesních záležitostech se
stěžovatelem nesouvisejících, neexistovalo mezi nimi dokonce ani profesní přátelství. Vztah P. Č.
k E. H. a jeho členství ve zkušební komisi nemají žádnou souvislost, protokol o výslechu
nepřináší nové informace.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[8] Kasační stížnost je důvodná.
III.A K hlasování komise a výsledku zkoušky
[9] Předmětem sporu je za prvé způsob, jakým komise, která postupovala podle §7a
vyhlášky, dospěla k tomu, že stěžovatel při zkoušce neuspěl.
[10] Podle §7a vyhlášky je zkušební komise pro zvláštní zkoušky insolvenčních správců
osmičlenná a stálá. Její členové musejí mít ukončené vysokoškolské vzdělání v magisterském
studijním programu v oboru ekonomie nebo v oboru právo. Zkušební komise
je usnášeníschopná, je-li přítomno nejméně pět jejích členů. (Ve stěžovatelově věci se sešlo sedm členů
komise, jeden se vzápětí označil za podjatého; stěžovatele tak zkoušelo šest členů.) Zkušební komise
rozhoduje nadpoloviční většinou hlasů svých členů; v případě rovnosti hlasů rozhoduje hlas
předsedajícího.
[11] Stěžovatel vedle věcných výhrad proti způsobu hlasování komise uplatnil v kasační
stížnosti i námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu, který si podle něj nesprávně
vyložil jednotlivé žalobní námitky; v důsledku tak nezareagoval na všechny z nich, resp. některé
námitky smísil, a současně také přehlédl stanovisko žalovaného, které v lecčems dalo stěžovateli
za pravdu. NSS se proto nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti, která míří zejména
proti bodu 60 rozsudku městského soudu.
[12] V žalobě stěžovatel namítl, že komise jej hodnotila ve třech odborných
blocích (což dovodil z tabulky obsažené v protokolu o průběhu zkoušky), místo aby v souladu
s §7a odst. 3 vyhlášky uplatnil každý člen komise jeden hlas sám za sebe. S tím žalovaný
nesouhlasil – podle něj vyjadřuje tabulka rozdělená podle tří zkoušených oblastí
jen jakési mezihodnocení, které vychází z poznatků jednotlivých zkoušejících. Komise jako celek
ovšem nehlasuje o mezihodnocení, ale až o celkovém výsledku zkoušky. Stěžovatel v replice
setrval na tom, že v takovém případě není zřejmé, jak zkoušející k celkovému výsledku dospěli:
podle vyhlášky by nejprve museli sečíst, v kolika oblastech stěžovatel uspěl, případně zjistit hlas
předsedajícího při rovnosti (neboť lze stěží přijmout představu, že by členové komise
vycházeli pouze z jakéhosi neurčitého celkového dojmu). Každý člen je povinen hlasovat
jen o jím zkoušené oblasti, nikoli o celkovém dojmu, neboť to by vnášelo do hlasování
iracionalitu a libovůli. Stěžovatel z vyjádření žalovaného usuzuje na to, že ve skutečnosti
se členové komise v rozporu s vyhláškou jen „dohodli“, zda bude stěžovatel úspěšný, či nikoliv.
Stěžovatel upozornil na to, že např. inženýr ekonom není schopen objektivně posoudit výkon
uchazeče ve zkušebních okruzích zaměřených na právo, a pokud se nechá ovlivnit ostatními
členy komise, nehlasuje přísně vzato sám za sebe. Žalovaný v duplice opáčil, že hlasování
podle oblastí vyhláška neumožňuje. Dílčí hodnocení (mezihodnocení) je pouhým odůvodněním
celkového výsledku zkoušky, hlasuje se však o zkoušce jako celku.
[13] Součástí protokolu o průběhu zkoušky je tabulka s názvem Zkušební otázky zvláštní
zkoušky, která obsahuje sloupce Oblast, Okruhy a výsledek uspěl/neuspěl. Oblasti jsou tři: insolvence;
finanční trhy; a právo a řízení podniku. Ve sloupci Okruhy jsou uvedeny konkrétní široké otázky
z těchto tří oblastí, které byly stěžovateli při zkoušce položeny. Z posledního sloupce plyne,
že stěžovatel uspěl v oblasti insolvence, naopak neuspěl v oblasti finančních trhů ani v oblasti
práva a řízení podniku. V závěru protokolu stojí: Účastník zkoušky je klasifikován s celkovým
výsledkem: neuspěl, pod tím jsou podepsáni předseda a ostatní členové komise.
[14] Stěžovatel ve svých podáních tvrdil (a navrhoval k tomu důkaz výslechem zkoušejících),
že podle ústní informace při sdělování výsledku uspěl u tří zkoušejících ze šesti – u dvou z oblasti
insolvence a u jednoho z oblasti finančních trhů. Když se stěžovatel seznámil s protokolem
o průběhu zkoušky (zejména s výše popsanou tabulkou), nabyl dojmu, že závěrečné sčítání hlasů
nepracovalo s jednotlivými hlasy zkoušejících, ale že vždy dvojice zkoušejících ve skutečnosti
dospívala k jednomu společnému hlasu za jednu oblast. Stěžovatel nezpochybňoval, že vůbec
neuspěl v oblasti práva a řízení podniku. Protože se však z ústního sdělení dozvěděl, že v oblasti
finančních trhů uspěl u Ing. K., ale neuspěl u Ing. K., pojal podezření, že hlas Ing. K. z nějakého
důvodu převládl nad hlasem Ing. K. (ač oba hlasy měly být rovnocenné), protože celkový
výsledek za oblast finančních trhů zněl neuspěl, a domáhal se vysvětlení této nesrovnalosti.
[15] Žalovaný v reakci na to vysvětloval, že zmíněná tabulka je do protokolu zahrnuta
spíše proto, aby celkově neúspěšný uchazeč věděl, na co se příště lépe připravit, a podstatný
je jen celkový výsledek, k němuž komise dospívá kolektivně po závěrečné diskusi. Tato obrana
přivedla stěžovatele k další (nové) myšlence, a sice že se tedy asi nehlasuje podle oblastí (tj. Ing. K.
a Ing. K. o stěžovatelově znalosti finančních trhů, doc. H. a dr. K. o tom, jak zná stěžovatel
insolvence, apod.), ale že každý ze členů komise hlasuje o všech oblastech, a tedy o všech
kladených otázkách. I tento způsob, k němuž stěžovatel alternativně dospěl na základě vyjádření
žalovaného, pokládal stěžovatel za nesprávný a neslučitelný s pravidly vyhlášky.
[16] Je vhodné zdůraznit, že jde o zásahovou žalobu, v níž soud rozhoduje podle skutkového
stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí. U tohoto typu žaloby nejsou žalobní tvrzení
koncentrována, a je tak přirozené, že žalobce může svou argumentaci v průběhu řízení
nejen rozvíjet o dílčí dodatečná tvrzení, ale také může přijít se zcela novou právní argumentací,
k níž jej typicky ponoukne protiargumentace žalovaného. Stěžovatelova nová argumentace
zde byla vlastně i namístě, protože samotný protokol o průběhu zkoušky je docela stručný.
Jeho obsah lze jistě vykládat (stejně jako lze vykládat pravidla vyhlášky), ale z jeho samotného
textu nelze vyčíst přesný způsob hlasování komise. Vysvětlení žalovaného, podle nějž hlasují
všichni zkoušející o všem, tak pro stěžovatele mohlo být novinkou, na niž zareagoval
až ve své replice.
[17] Městský soud však ve svém rozsudku nijak nerozlišil mezi dvěma argumentačními
alternativami, které mu stěžovatel předložil. Bod 60 rozsudku, který je této otázce věnován,
směšuje obě argumentační linie, je příliš stručný, není dostatečně promyšlený, a v důsledku
toho nelze postoj městského soudu ke stěžovatelovým žalobním tvrzením přezkoumat. Městský
soud konstatoval:
„Pokud [stěžovatel] namítá, že komise porušila ustanovení §7a odst. 3 vyhlášky i tím, že vyhodnocovala
[stěžovatele] ve třech odborných blocích, a nikoli tak, že každý zkoušející měl jeden hlas sám za sebe,
z čehož dovozuje, že jednotliví zkoušející posuzovali i jiné oblasti, než ve kterých mají své odborné znalosti,
uvádí soud, že tato skutečnost z obsahu spisového materiálu nevyplývá.“
Stěžovatel správně poukazuje na to, že toto tvrzení je nelogické, protože on sám přišel s dvěma
různými vysvětleními toho, jak asi zkoušející hlasovali, pokud dospěli k výsledku neuspěl. Městský
soud má naopak za to, že jedno vysvětlení plyne z druhého, což ale nedává smysl
(obě argumentační alternativy se nedoplňují, ale navzájem si konkurují).
[18] Dále se v bodu 60 rozsudku uvádí:
„Z protokolu o průběhu zvláštní zkoušky není zřejmé, že by zkušební komisař, který např. měl hodnotit
znalosti [stěžovatele] v oblasti finančních trhů, hodnotil, zda [stěžovatel] uspěl či neuspěl v oblasti práva
a řízení podniku nebo v další oblasti. Naopak je z tohoto protokolu zřejmé, že [stěžovatel] uspěl v oblasti
insolvence a v dalších dvou oborech neuspěl. V žádném případě ale z protokolu nevyplývá, že by zkoušející
hodnotili [stěžovatelovy] znalosti z jiných oborů, než z jakých byli oprávněni zkoušet.
NSS souhlasí s městským soudem v tom, že otázka, kdo co hodnotil, není z protokolu zřejmá.
Popravdě z něj není zřejmá ani řada dalších skutečností o průběhu zkoušky, která vyplynula
teprve z podání stran. To je ale u zásahové žaloby normální, ostatně u některých zásahů ani
nebude veden obvyklý správní spis. NSS však vytýká městskému soudu, že zatímco v předešlé
pasáži konfrontoval stěžovatelova tvrzení s obsahem správního spisu („ze spisu to nevyplývá,
proto se stěžovatel mýlí“), sám nyní činí závěr, který nemá žádnou oporu ani ve správním
spisu, ani z čehokoli jiného, co vyšlo nepopiratelně najevo v navazujícím soudním řízení.
I v tomto je jeho rozsudek nepřezkoumatelný.
[19] Ve spisu městského soudu jsou založeny přílohy žalovaného, mezi nimi i jmenovací
listiny vystavené ministrem spravedlnosti jednotlivým členům zkušební komise pro zvláštní
zkoušky insolvenčních správců. Doc. H. tak byl dne 29. 11. 2017 jmenován s účinností
do 31. 12. 2018 „členem a předsedou zkušební komise pro zvláštní zkoušky insolvenčních správců“; ostatní
zkoušející byli téhož dne a se stejnou účinností jmenováni členy komise. Žádný ze členů však
nebyl jmenován (jen) pro některou z oblastí, tj. působnost členů komise ke zkoušení uchazečů
nebyla nijak věcně vymezena ani omezena. Není tedy patrné, z čeho městský soud usuzuje
na existenci oborů, z jakých byli jednotliví členové oprávněni zkoušet. To, že zkoušející se mají
odborně omezit jen na oblast práva, jsou-li právníky, a na oblast ekonomie, jsou-li ekonomy,
tvrdil jen stěžovatel; žalovaný ovšem jeho přesvědčení nesdílel a ani z listin založených ve spisu
nelze dovodit, že by členové komise byli ve svých kompetencích něčím či někým formálně
omezeni.
[20] Konečně je trochu matoucí konstatování městského soudu v bodě 61 rozsudku,
podle nějž z §7a odst. 3 vyhlášky (ani z jiného ustanovení) nevyplývá povinnost sčítat hlasy,
o které se zmiňoval stěžovatel. Je pravda, že text vyhlášky výslovně o „sčítání“ nemluví. Zároveň
je zřejmé, že hlasy se sečíst musejí (z povahy věci), jinak by nebylo možné určit nadpoloviční
většinu či zkoumat, zda nastala rovnost hlasů. Formulace městského soudu tak není přísně vzato
nepravdivá, ale ve výsledku vyznívá zvláštně a jen zbytečně vede k dalším kasačním reakcím
účastníků.
[21] NSS tím chce upozornit na obecnější věc: zejména u obsáhlejších podání, k nimž patří
i ta stěžovatelova, není cílem, aby soud popíral každé jednotlivé žalobní tvrzení,
s nímž nesouhlasí (ostatně ani sami účastníci obvykle nepřikládají všem svým tvrzením stejný
význam). Soud by raději sám měl vyložit sporná ustanovení (zde vysvětlit, jak on sám chápe smysl
a podstatu komisionálního zkoušení podle vyhlášky, včetně hlasování o výsledku) a teprve
o tento výklad se pak případně opřít při reakci na dílčí žalobní námitky.
[22] Taková úvaha by pak také městskému soudu pomohla lépe odůvodnit, proč neprovede
důkaz výslechem jednotlivých zkoušejících. Z popisu hodnocení v bodě 60 napadeného rozsudku
není Nejvyššímu správnímu soudu zřejmé, jak tedy podle městského soudu probíhalo hodnocení
stěžovatelových znalostí a jakým postupem komise dospěla ať už k celkovému výsledku neuspěl,
nebo k témuž výsledku jen v oblasti finančních trhů. Píše-li totiž městský soud, že jednotliví
zkoušející jsou oprávněni hodnotit stěžovatele jen v některých oborech, vnucují se opět otázky
položené v žalobě: proč tedy stěžovatel neuspěl v oblasti finančních trhů, pokud byl
s jeho výkonem nespokojen Ing. K., ale spokojen Ing. K., tj. hodnocení zkoušejících v této
oblasti bylo vyrovnané? A proč se příznivý hlas Ing. K. nepromítl aspoň do celkového výsledku
zkoušky, když ne do výsledku v oblasti finančních trhů? Vychází-li městský soud z uvedené
premisy, stěží se obejde bez bližších znalostí o průběhu zkoušky, které mu mohou poskytnout
právě jen osoby tam přítomné.
[23] Městský soud by jistě mohl na tyto otázky uspokojivě odpovědět i bez výslechu
zkoušejících; k tomu je ale třeba, jak už řečeno, aby si nejprve sám ujasnil (a to nikoli
dokazováním, nýbrž výkladem vyhlášky a úvahou nad povahou komisionálního zkoušení,
k níž vybízejí i podání účastníků), jak zkoušení probíhá. Žalovaný ve svých podáních několikrát
nabídl svůj náhled na věc a vysvětlil, proč podle něj není možné žádné „zkoušení podle oblastí“
a proč se hodnocení vztahuje ke zkoušce jako k celku. Městský soud sice žalobu zamítl, tj. velmi
zhruba řečeno nesouhlasil se stěžovatelem, a naopak dal za pravdu žalovanému, ale názoru
žalovaného na otázku způsobu hodnocení vlastně nijak konkrétně nepřisvědčil a jako by se spíše
klonil k závěru o tom, že u zkoušky se hodnotí podle oblastí (viz podtržená citace v bodě [18]
výše).
[24] Přiléhavá je i stěžovatelova poznámka o tzv. nesporných tvrzeních, zde konkrétně o tom,
že všichni zkoušející hodnotili celý průběh zkoušky: žalovaný to považuje za fakt,
který nevyhnutelně plyne z právní úpravy, stěžovatel to kritizuje coby nežádoucí jev, se kterým
vyhláška nepočítá – ale skutkově jsou obě strany zajedno. Soudní řád správní sice tento institut
nezná, ale i správní soud nepochybně může vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků
(srov. §120 odst. 3 o. s. ř. užitý přiměřeně), zejména v situaci, kdy ani správní spis tato tvrzení
nezpochybňuje.
III.B K podjatosti P. Č.
[25] Naopak s namítanou podjatostí člena komise P. Č. se městský soud vypořádal dostatečně
a správně.
[26] Stěžovatel jak v žalobě, tak v kasační stížnosti poukazuje na rozsudek sedmého senátu
NSS ze dne 11. 11. 2010, čj. 7 As 72/2010-385, a také rozsudek devátého senátu NSS ze dne
20. 7. 2011, čj. 9 Afs 86/2010-156, v němž byl rozsudek sedmého senátu citován.
[27] Rozsudek ve věci 9 Afs 86/2010 nemůže stěžovateli prospět. NSS jím zrušil
rušící rozsudek krajského soudu, protože na rozdíl od něj neshledal podjatost celního úředníka,
který se podepsal pod některé úkony následné kontroly a poté ve druhém stupni vypracoval
rozhodnutí o odvolání. V oné věci tedy nijak nešlo o pochybnosti, které může vyvolávat blízký
vztah mezi osobou působící u správního orgánu a osobou třetí, která má zájem na určitém
výsledku řízení (postupu) vedeného u tohoto orgánu. Stěžovatel zřejmě označil rozsudek
devátého senátu jen proto, že v něm byla citována pasáž z rozsudku sedmého senátu.
[28] Ovšem ani rozsudek ve věci 7 As 72/2010 nepřináší žádné argumenty podporující
stěžovatelova tvrzení. Jeho součástí je tento text:
„Poměr pracovníka k věci, která je předmětem řízení, je zákonem vymezen velmi široce. Zahrnuje zejména
případy, kdy: - pracovník je v dané věci sám účastníkem řízení, svědkem nebo znalcem, - pracovník
je účastníkem řízení, na které má předmětné správní řízení vliv (např. řízení konkursní, trestní
apod.)-pracovník má na vyřízení věci jiný přímý majetkový nebo jiný osobní zájem, tedy je na kladném
nebo záporném výsledku řízení pozitivně motivován, - na vyřízení věci takový zájem má osoba pracovníkovi
blízká.“
Stěžovatel zdůrazňuje poslední z uvedených příkladů (který NSS nyní v citaci podtrhl),
jehož se však skutkový příběh řešený v rozsudku vůbec netýkal: šlo tu naopak o banální námitku
podjatosti založenou na nespokojenosti účastníka s tím, jak domněle podjatí úředníci rozhodovali
v jiných jeho věcech. S touto námitkou neuspěl účastník u žádného správního soudu
a jeho žaloba i kasační stížnost byly zamítnuty.
[29] Ani jinak (tj. nad rámec přirozeně očekávané souvislosti s konkrétními okolnostmi
případu) není tato myšlenka v rozsudku nijak rozvinuta. Ve skutečnosti se jedná o citaci
z komentáře V. Šloufa ke správnímu řádu z roku 1967, která byla do rozsudku sedmého senátu
zahrnuta spíše jen pro úplnost. Samotná skutečnost, že rozsudek převezme pasáž z odborné
literatury (která se nijak nevztahuje ke konkrétní řešené věci ani není v rozsudku dále
rozpracována), nemůže z takto citované myšlenky činit „názor soudu“, jak se domnívá stěžovatel.
Závěr městského soudu o námitce podjatosti P. Č. tak nemůže být s rozsudkem sedmého senátu
NSS v rozporu, neboť sedmý senát tu nevyslovil žádný názor na případnou podjatost založenou
zájmem třetí osoby na určitém výsledku řízení.
[30] Stejně tak nepovažuje NSS za „kategorické“ tvrzení městského soudu, podle nějž by
podjatost člena zkušební komise mohla být způsobena jen vztahem k osobě zkoušeného,
a nikoli zprostředkovaně přes vztah k třetí osobě. Toto tvrzení je spíše nepečlivě formulované
a zjednodušující, neboť vyznívá obecně a může působit zavádějícím dojmem. Pro NSS jsou však
podstatnější konkrétní úvahy městského soudu a jeho závěr, podle nějž
„na základě zjištěných skutečností nic nenasvědčuje tomu, že člen zkušební komise má takový vztah k E.
H., který by mohl ovlivnit jeho vztah k [stěžovateli] natolik, že by měl zájem na tom, aby [stěžovatel] u
zkoušky neuspěl, a navíc že by působil i na ostatní členy komise v tom směru, aby i oni hodnotili
[stěžovatele] stupněm, neuspěl‘“.
Není totiž úkolem soudu vyřešit v jednom rozsudku „veškeré situace, které mohou v realitě nastat“,
jak to požaduje stěžovatel, ale vypořádat se s konkrétním právním sporem, který mu byl
předložen.
[31] Je tedy pravda, že nelze obecně vyloučit podjatost ve trojstranném vztahu, jehož součástí
bude kromě 1) účastníka a 2) osoby nadané úřední pravomocí, která účastníka nezná
a má k němu neutrální vztah, také 3) osoba blízké úřední osobě, která naopak účastníka
zná a chce ho poškodit prostřednictvím úřední osoby. Žalovaný ani městský soud však tento typ
podjatosti neshledali v konkrétní projednávané věci a NSS s jejich závěry souhlasí.
[32] Stěžovatel uvádí, že popisovaná situace může nastat, „pokud má nějaký zájem na konkrétním
vyřízení věci (anebo také „prospěch z určitého výsledku zkoušky“) osoba členovi zkušební komise blízká“.
V nynější věci se ale neprokázal ani jeden z těchto předpokladů. E. H. především nelze označit za
osobu blízkou P. Č.. Oba byli v občasném profesním styku, ale o bližším vztahu nelze hovořit:
vykali si a byli v kontaktu jen kvůli pracovním záležitostem. Městský soud správně užil úvahy
vyslovené v rozhodnutí kárného senátu NSS ze dne 24. 5. 2017, čj. 16 Kss 1/2017-183, a dospěl
k tomu, že mezi těmito dvěma lidmi existuje nanejvýš profesní přátelství, které nebylo způsobilé
přivodit nepodjatost P. Č..
[33] Ve věci nebyl spor o to, že P. Č. pro E. H. nejen párkrát do roka přednášel (což dělá i pro
řadu dalších subjektů), ale že ji i považoval za zkušenou odbornici v oblasti insolvenčního práva a
podněty z této oblasti, které mu poskytovala a které se mu zdály přínosné, předával dál
žalovanému, u nějž působil jako externí poradce. Závěry, které stěžovatel z těchto fakt vyvozuje
(s poukazem na to, že P.Č. doporučil E. H. insolvenčnímu odboru žalovaného jako poradkyni),
však NSS považuje ve shodě s městským soudem za spekulativní. Jestliže P. Č. předával
žalovanému podněty od E. H., jistě to nebylo „proti jejím zájmům“; současně ale nelze říci, že by
tím P. Č. „sledoval (osobní) zájem“ E. H.. Soud považuje za rozumný předpoklad, že P. Č. takto dál
předával právě jen podněty, které on sám považoval za vhodné – tj. které předběžně vyhodnotil
jako dobré nápady způsobilé zlepšit či vyjasnit prostředí v profesi (úpravu insolvenčního práva,
postavení insolvenčních správců apod.). Od P. Č. jako poradce žalovaného se ale právě
očekávalo, že bude přicházet s užitečnými podněty; na žalovaném, který nese (na rozdíl
od externích poradců) odpovědnost za státní správu resortu justice, pak bylo, aby tyto podněty
vyhodnotil a naložil s nimi podle svého nejlepšího uvážení. Není tak nic špatného na tom,
že P. Č. takto předával i podněty od jiných.
[34] Proto není namístě poznámka, že E. H. využívala P. Č. „jako podatelnu“: z ničeho totiž
neplyne, že P. Č. předával její podněty dál proto, aby E. H. vyhověl (a nikoli proto, že podněty
sám považoval za přínosné), a rovněž není z ničeho patrné, že by E. H. měla v tomto ohledu
nějaké privilegované a výjimečné postavení (tj. že by P. Č. nesdělovali či nemohli sdělovat své
nápady i další příslušníci různých právnických profesí, k nimž jej poutalo profesní přátelství).
[35] Zcela nepřiléhavá je pak analogie, kterou stěžovatel činí mezi situací, kdy P. Č. předával
žalovanému podněty vzešlé od E. H., a situací, v níž by P. Čech zařídil neúspěch adepta zvláštní
zkoušky insolvenčních správců jen proto, aby poškodil profesního konkurenta E. H.. Pomine-li
už soud to, že ze vztahu obou těchto lidí, jak byl popsán v dosavadním řízení, těží či může těžit
spíše E. H. (není totiž zřejmé, za co by jí měl být zavázán P. Č. a proč by pro ni měl konat
jakékoli „úsluhy“), musí soud stěžovateli vytknout, že nerozlišuje mezi těmito dvěma podstatně
odlišnými situacemi. A sice jednáním po právu spočívajícím v tom, že externí poradce předává
žalovanému podněty od odborné veřejnosti, které k ničemu nezavazují a s nimiž adresát může
naložit podle libosti – a jednáním, kterým by úřední osoba, vybraná pro své odborné vědomosti i
pedagogické dovednosti, zlovolně poškozovala cizí práva. Stěžovateli lze obecně přisvědčit
v tom, že k vyloučení úřední osoby není třeba jistoty o její podjatosti, nýbrž stačí pouze
pochybnost o její nepodjatosti; tato pochybnost ale musí být rozumně zdůvodněna. Pokud navíc
nespočívá tvrzená motivace k podjatému rozhodování přímo v úřední osobě, ale je
zprostředkována přes osobu třetí (zde E. H.), nelze ji zakládat na úvaze, která přičítá oběma
aktérům tu nejhorší možnou motivaci, ačkoli u úřední osoby (zde P. Č.) nelze pro takovou
motivaci nalézt důvody osobní, finanční ani profesní.
[36] Podle stěžovatele nadále nelze vyloučit, že E. H. měla zájem na tom, aby stěžovatel u
zvláštní zkoušky neuspěl, neboť je jeho konkurentkou a má s ním velmi vyhrocené vztahy. Tuto
obavu ale nelze mechanicky přenášet na P. Č., u nějž nejsou žádné z těchto okolností dány.
[37] Městský soud nepochybil tím, že neprovedl výslech svědka A. S. Jak už bylo řečeno,
neformální podněty E. H., s nimiž P. Č. seznamoval úředníky žalovaného, nepovažuje NSS za
závadné, stejně jako fakt, že P. Č. doporučil E. H. jako poradkyni insolvenčního odboru. Tyto
okolnosti nemohly přinést k otázce tvrzené podjatosti P. Č. nic nového, co by už městský soud
nevěděl.
[38] Z téhož důvodu nepovažoval ani NSS za potřebné provést v kasačním řízení důkaz
protokolem o výslechu svědka A. S. ze dne 6. 5. 2019 ve věci žaloby na ochranu proti nekalé
soutěži. Ačkoli je tento důkazní návrh přípustný (míří k prokazování skutečností tvrzených již
v řízení před městským soudem), není pro soud potřebný.
IV. Závěr a náklady řízení
[39] Stěžovatelovy námitky byly částečně důvodné; NSS proto zrušil napadený rozsudek
pro nepřezkoumatelnost, kterou trpěl napadený rozsudek v části reagující na námitku
nesprávného způsobu a výsledku hlasování, a vrátil věc městskému soudu k dalšímu řízení.
V něm bude městský soud vázán názorem NSS. V novém řízení se proto bude znovu zabývat
námitkou uplatněnou zejména pod body 74 – 75 žaloby, body 21 – 38 repliky a body 25 – 31
tripliky. Není třeba, aby městský soud všechna tato tvrzení podrobně rekapituloval; v novém
řízení by na ně ale měl reagovat podle zásad vytyčených v bodech 21 – 24 tohoto rozsudku.
[40] V dalším řízení rozhodne městský soud i o nákladech řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. září 2019
Zdeněk Kühn
předseda senátu