ECLI:CZ:NSS:2010:7.AS.72.2010:385
sp. zn. 7 As 72/2010 - 385
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: B. V., zastoupen
Mgr. Janem Kutějem, advokátem se sídlem Preslova 1269/17, Praha 5, proti žalovanému:
Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2009, č. j. 6 Ca
200/2008 – 305,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatele – advokátovi Mgr. Janu Kutějovi – se u r č u j e
na odměně za zastupování a na náhradě hotových výdajů částka 4800 Kč, která mu bude
zaplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce B. V. domáhá u Nejvyššího správního soudu
vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2009, č.
j. 6 Ca 200/2008 - 305, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (dále též „městský soud“) napadeným rozsudkem ze dne
19. 11. 2009, č. j. 6 Ca 200/2008 - 305, zamítl žalobu B. V. proti rozhodnutí Krajského úřadu
Středočeského kraje, odboru územního a stavebního řízení ze dne 25. 4. 2003, č. j.
ÚSŘ/18402/03/Jan, jímž bylo zamítnuto odvolání B. V. a J. V. proti rozhodnutí Městského
úřadu Čáslav, odboru výstavby a regionálního rozvoje (dále také „stavební úřad“) ze dne
16. 1. 2003, č. j. Výst. 956/2000, a současně potvrzeno toto rozhodnutí, kterým byla manželům J.
a M. M. dodatečně povolena stavba kolny a krbu, a užívání těchto staveb na po zemku st. p. 86
v k. ú. Čáslav. Městský soud – po postoupení věci z důvodu místní příslušnosti usnesením
Krajského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2004, č. j. 44 Ca 60/2003 - 85, a po zrušení svého
zamítavého rozsudku rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2008, č. j. 7 As
70/2006 - 195, vyšel v dalším řízení z toho, že původně nepovolená stavba kolny stojí při hranici
stavební parcely č. 708, nyní ve vlastnictví žalobce, a sousedící stavební parcely č. 86 ve
spoluvlastnictví manželů M., a že původně nepovolená stavba krbu stojí na druhé straně stavební
parcely č. 86, jež nesousedí se stavební parcelou žalobce. Mezi těmito účastníky řízení je
především spor o to, zda uvedená stavba kolny stojí n a části stavební parcely žalobce, či nikoliv.
Stavebníci manželé M. však v průběhu správního řízení o odstranění stavby ve smyslu ustanovení
§88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „sta vební
zákon“), doložili stavebnímu úřadu podklady, kterými prokázali, že předmětné stavby nejsou
v rozporu s veřejným zájmem. Žalobce naproti tomu nepředložil žádné doklady, které by
prokazovaly opodstatněnost jím vznesených námitek. Především pak nedoložil podání
občanskoprávní žaloby, k čemuž byl rozhodnutím ze dne 10. 6. 2002 vyzván stavebním úřadem,
a neprokázal tak své tvrzení o tom, že stavba kolny stojí zčásti na parcele, jejíž byl
spoluvlastníkem se svou matkou. Žalobce se svou matkou podali u Okres ního soudu v Kutné
Hoře dne 30. 7. 2001 žalobu proti manželům M., která byla posléze postoupena Okresnímu
soudu pro Prahu - východ, kde byla vedena pod sp. zn. 11 C 272/2002. Nelze však dovodit, že
by předmětem řízení bylo vytýčení hranic mezi pozemky. Žaloba nebyla ani projednávána věcně,
a řízení o ní bylo zastaveno z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Žalobou podanou u
Okresního soudu v Kutné Hoře dne 19. 12. 2006 a vedenou u tohoto soudu pod sp. zn. 9 C
251/2006 se pak žalobce a jeho matka domáhali vydání rozsudku, kterým by byla uložen a
žalovaným manželům M. povinnost odstranit z nemovitosti žalobce a jeho matky stavby a
obnovit oplocení mezi pozemky. Řízení dosud nebylo pravomocně skončeno a nachází se ve fázi
vypracování revizního znaleckého posudku stran určení hranic mezi předmětnými
pozemky. Stavební úřad proto právem vyšel z protokolu o vytýčení hranic předmětných
stavebních parcel, vyhotoveného geodetem Ing. H., který tvrzení žalobce nepodpořil. Pokud jde
o stavbu krbu, i zde stavebníci manželé M. prokázali, že neodporuje veřejnému zájmu. Podle
doložené technické zprávy M. N. veškeré technické konstrukce splňují požadavky vyhlášky
č. 137/1998 Sb. a žalobce nepředložil žádný doklad, který by zpochybňoval závěr učiněný
v technické zprávě. Zákonné podmínky pro vydání rozhodnutí o dodatečném povolení staveb
a jejich užívání byly proto splněny. Důvodná není ani námitka žalobce, že před vydáním žalobou
napadeného správního rozhodnutí nebylo rozhodnuto o námitce podjatosti zaměstnankyň
odvolacího správního orgánu J. a Ing. H. Zaměstnankyně J., která zpracovávala napadené správní
rozhodnutí, ani vedoucí odboru územního a stavebního řízení Ing. L. H., která rozhodnutí
podepisovala, nebyly podle obsahu spisu vyloučenými pracovníky správního orgánu. Žalobce
vznesl nekonkrétní námitku vůči všem zaměstnancům odvolacího správního orgánu (o námitce
podjatosti proti konkrétním zaměstnancům prvostupňového správního orgánu L. K. a L. O. bylo
rozhodnuto samostatnými akty), a pokud tuto námitku upřesňoval, tak pouze co do důvodů, a
s odkazem na zcela jiná rozhodnutí a jiná řízení. Jelikož tato námitka nebyla konkrétní ani co do
označení podjatých osob, tak co do důvodů podjatosti, nebyl zde ani prostor ke zrušení žalobou
napadeného rozhodnutí. Žalobce také ničím nedoložil, že obě již jmenované zaměstnankyně
podporují zaměstnance stavebního úřadu v Čáslavi, kteří mají žalobce soustavně terorizovat,
a že i jinak naplňují zákonné znaky podjatosti uvedené v ustanovení §9 správního řádu
z roku 1967. Subjektivní pocit žalobce, který není objektivně doložen, a skutečnost, že bylo
rozhodnuto v jeho neprospěch, nejsou pak důvodem podjatosti obou zaměstnankyň odvolacího
správního orgánu. Nelze proto ani dovodit, že věc žalobce rozhodovali podjatí zaměstnanci
správních orgánů. Se zřetelem k této důkazní situaci by bylo i neúčelné a nadbytečné doplňovat
řízení o další důkazy navrženými žalobcem (výslechy svědků, znalecký posudek, spisy státního
zastupitelství a Policie České republiky). Městský soud proto rozhodl tak, že žalobcem navržené
důkazy neprovedl a žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce jako stěžovatel (dále
jen „stěžovatel“) kasační stížnost, kterou opřel o důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s.
Stěžovatel především namítl, že ač byla vznesena námitka podjatosti vůči zaměstnancům
odvolacího správního orgánu a zaměstnancům stavebního úřadu v Čáslavi, o této námitce nebylo
rozhodnuto. Žalovaný správní orgán kryje tento postup tím, že „nepochopil“ proč důvody
podjatosti jsou odůvodněny tendenčním postupem stejných osob v jiných řízeních. Pokud
měl žalovaný orgán za to, že důvody podjatosti jsou „nedostatečné“, měl vyzvat stěžovatele
k odstranění vad a dát mu poučení. O námitce podjatosti muselo být rozhodnuto a teprve poté
rozhodnuto o věci samé. Pokud tedy městský soud nezrušil žalob ou napadené rozhodnutí, jednal
ve prospěch žalovaného. Městský soud také nevzal zřetel na upřesnění okolností, týkajících
se „podvodu“ s geodetickým zaměřením geodeta H. Jako žalující účastník marně dokazoval
kolaudačním protokolem ze dne 25. 8. 1903 - č. 41.10, že se vzniklou st. p. č. 706 - její hranicí,
která je zanesena v katastrální mapě, souhlasili všichni účastníci kolaudačního řízení. Městský
soud ho neprávem viní z porušení povinnosti podle §137 stavebního zákona. Společně se svou
matkou podali žalobu již v roce 2001 u Okresního soudu Praha - východ, tímto soudem pak
vedenou pod sp. zn. 11 C 272/2002. Neměli však prostředky na zaplacení soudního poplatku a
proto zaplatili pouze část tohoto poplatku podle svých možností. Tento soud proto neměl řízení
zastavovat, ale v rozporu se zákonem tak učinil v celém rozsahu. Zaplacená část poplatku jim ale
nebyla vrácena. Jinak s matkou nebyli ani nikým vyzývání k odstranění jiných vad (např.
nepřesnosti žaloby, petitu, apod.). Městský soud měl též vyčkat vypra cování revizního znaleckého
posudku, který bude co nevidět vyhotoven v řízení vedeném u Okresního soudu v Kutné Hoře
pod sp. zn. 9 C 251/2006, jehož výsledek je podstatný i proto toto řízení. Se zřetelem k těmto
okolnostem měl městský soud vycházet z toho, že věc byla řádně u soudu uplatněna a pokud
nedošlo k jejímu projednání, šlo o porušení čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
Pokud pak městský soud neprovedl jím navržené důkazy, tj. výslech svědků, provedení
znaleckého posudku, čtení spisů státního zastupitelství a Policie České republiky, porušil tento
správní soud rovněž uvedené články Listiny základních práv a svobod. Závěrem kasační stížnosti
zástupce stěžovatele na výslovnou žádost stěžovatele konstatuje, že oba správní orgány realizují
své postupy ve vazbě na důchodce B., který v roce 1970 působil u Okresního soudu Praha -
východ, odkud byl vyhozen. Ke dni 24. 11. 2009 se prokázalo, že bývalý soudce Mě stského
soudu v Praze pan Š. se podílí na represích vůči stěžovateli od 70 let minulého století ve vazbě na
SNB, STB a nyní ve vazbě na původní struktury působící v Policii České republiky. Několik
hodin po smrti matky stěžovatele byl součinný s místopředsedou Městského soudu v Praze
Vejnarem, Policií České republiky a společností CET 21 s. r. o., a to na veřejném znevažování
stěžovatele. Pan Š. byl za to odměněn postem asistenta Obvodního soudu pro Prahu 1 a s
průkazkou oblézá soudy a poškozuje ho. Dne 24. 11. 2009 zřejmě spáchali pan Š. a jeho dcera
trestný čin křivé výpovědi u Okresního s oudu Praha - východ a jejich jednání je kryto Městským
státním zastupitelství v Praze (viz přípis ze dne 21. 11. 2009, č. j. 3 KZN 597/09 - 18). Stěžovatel
je přesvědčen, že na zásah pana Š. u Okresního soudu Praha-východ ve věci vedené pod sp. zn.
11 C 272/2002 mu bylo upřeno právo podle §138 o. s. ř., kde byla zneužita jeho sociální situace
a tatáž situace jeho matky. I tyto skutečnosti měly být v rámci řízení objasněny. Ve věci je dána
podjatost Městského soudu v Praze jako celku s ohledem na skutečnost, že stěžovatel rozhodným
způsobem vystupuje proti činnosti tohoto soudu, který jmenuje na post asistenta u Obvodního
soudu pro Prahu 1 doslovně „senilního starce, 80–letého Š., za situace, kdy absolventi právnické
fakulty nemohou najít uplatnění“. Stěžovatel s poukazem na výše uvedené navrhuje, aby Nejvyšší
správní soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze a věc vrátil k dalšímu řízení
s tím, že se pro podjatost vylučuje Městský soud v Praze (všichni jeho soudci), případně Krajský
soud v Praze (všichni jeho soudci) a že se věc přikazuje Krajskému soudu v Brně.
Žalovaný Krajský úřad Středočeského kraje v písemném vyjádření ke kasační stížnosti
především uvedl, že se městský soud řádně vypořádal s otázkou podjatosti zaměstnankyň
prvostupňového správního orgánu, když poukázal na rozhodnutí ze dne 7. 12. 2000,
č. j. výst 1529/2000, kterým bylo rozhodnuto o nevyloučení L. K. a o nevyloučení L. O. Pokud
jde o všeobecnou námitku podjatosti všech zaměstnanců krajského úřadu, stěžovatel v odvolání
mimo jiné namítal podjatost všech těchto zaměstnanců s odkazem na různé spisové značky.
K této námitce byl stěžovateli zaslán dopis ze dne 17. 10. 2002, č. j. ÚSŘ/32616/02, kterým mu
bylo sděleno, že se jedná o různá další správní řízení s tímto stavebním řízením vůbec
nesouvisejícím. Konkrétní jména zaměstnankyň krajského úřadu se objevila až ve správní žalobě
stěžovatele dne 20. 5. 2003. Pokud jde o stěžovatelem tvrzený „podvod s geodetickým
zaměřením“ je tento stížnostní důvod nesrozumitelný. Bude-li však řízení ve věci společných
hranic ukončeno konstatováním, že dotyčné stavby se skutečně nacházejí na pozemku
stěžovatele, má stěžovatel právo domáhat se vyřešení stavby na cizím pozemku postupem podle
občanského zákoníku. Pokud jde o řízení vedené u Okresního s oudu pro Prahu - východ pod sp.
zn. 11 C 272/2002, pak v tomto řízení se stěžovatel nedomáhal vytýčení společných hranic
pozemku parc. č. 706 a parc. č. 86 v k. ú. Čáslav, ke kterému byl vyzván v průběhu řízení
správním orgánem I. stupně dne 10. 6. 2002. Dne 4. 9. 2002 byl stěžovatel též vyzván k doložení
dokladu prokazujícího zahájení řízení ve věci vytýčení společných hranic pozemků. Ve stanovené
lhůtě však stěžovatel požadovaný doklad správnímu orgánu nepředložil. Řízení ve věci vedené
pod sp. zn. 11 C 272/2002 bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku a nebylo tak
vydáno věcné rozhodnutí. Městský soud se vyrovnal se všemi navrhovanými důkazy a aplikoval
právní předpisy v souladu s jejich účelem a smyslem. Žalovaný Krajský úřad Středočeského kraje
proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu
při vázanosti rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti (§109
odst. 2, 3 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
Nejvyšší správní soud předesílá, že i v řízení o kasační stížnosti se jako kasační soud řídí
dispoziční zásadou. Je provedením této dispoziční zásady, jestliže ustanovení §106 odst. 1 s. ř. s.
ukládá stěžovateli povinnost označit rozsah napadení soudního rozhodnutí a uvést, z jakých
důvodů (skutkových a právních) toto soudní rozhodnutí napadá a považuje výroky tohoto
rozhodnutí za nezákonné, a že kasační soud je pak vázán rozsahem kasační stížnosti (§109
odst. 2 s. ř. s.) a důvody kasační stížnosti (§109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.). Činnost
kasačního soudu je ohraničena rámcem takto vymezeným (rozsah napadení soudního rozhodnutí
a skutkové a právní důvody nezákonnosti tohoto rozhodnutí), a tento soud se musí omezit
na zkoumání napadeného rozhodnutí jen v tomto směru, nejde-li ovšem o vadu, k níž musí
hledět z úřední povinnosti (§109 odst. 3 věta za středníkem s. ř. s.). I při nejmírnějších
požadavcích proto musí být z kasační stížnosti poznatelné, v kterých částech a po jakých
stránkách má kasační soud napadené soudní rozhodnutí zkoumat, přičemž kasační soud není
povinen, ale ani oprávněn sám vyhledávat možné nezákonnosti soudního rozhodnutí.
Pokud jde o stavbu kolny a krbu ze správního spisu vyplývá, že při místním šetření dne
7. 6. 2000 státní stavební dohled zjistil, že na pozemku parc. č. 86 (stavební parcela) jsou
bez ohlášení postaveny drobné stavby, a to stavba kolny ke skladování věcí o zastavěné ploše
15,2 m2 a stavba krbu o zastavěné ploše 1,3 m2. Na základě tohoto zjištění bylo dne 24. 7. 2000,
pod č. j. Výst. 956/2000, zahájeno řízení o odstranění těchto staveb a nařízeno ústní jednání na
7. 8. 2000. Při tomto jednání stěžovatel uvedl, že při stavbě předmětné kolny s tavebníci manželé
M. přibrali asi 2 m jeho plotu a plotu jeho matky a ve zbývající délce uvedené stavby tuto
postavili na pozemku stěžovatele a jeho matky. Pokud jde o stavbu krbu, stěžovatel namítl,
že při zatopení dochází k rozptylu kouře, který brání užívání zahrady a vniká i do jeho
nemovitosti. Z toho důvodu požaduje zvýšit komín asi o 6 m. Stavebníci s tvrzeními stěžovatele
nesouhlasili, neboť stavbu kolny postavili na místě stávající dřevěné kolny a hranice mezi
pozemky neposunuli. Rozhodnutím ze dne 10. 6. 2002, č. j. Výst. 956/2000, Městský úřad Čáslav,
odbor výstavby a regionálního rozvoje, odkázal stěžovatele a jeho matku (s námitkou, že stavba
kolny stojí zčásti na jejich pozemku a že stavebníci přibrali 2 m jejich plotu) na řízení ve věcech
občanskoprávních, a řízení o odstranění staveb přerušil. Lhůta k předložení důkazu o podání
návrhu k soudu byla stěžovateli a jeho matce stanovena do 30 dnů od doručení rozhodnutí.
Stavebnímu úřadu však nebyl v této lhůtě předložen žádný doklad o zahájení obča nskoprávního
řízení. Stavební úřad v Čáslavi proto vyzval dne 4. 9. 2002 stěžovatele a jeho matku k předložení
důkazu o podání návrhu na vydání rozhodnutí ve sporné věci. Výsledek byl opět
negativní. Prvostupňový stavební úřad rozhodnutím ze dne 16. 1. 2003, č. j. Výst. 956/2000,
vydal manželům M. dodatečně stavební povolení na stavbu kolny a krbu a povolení k užívání
těchto staveb. Je tomu tak proto, že tito stavebníci požádali o vydání dodatečného stavebního
povolení a doložili veškeré doklady a podklady, včetně dokladu o vytýčení hranice pozemku st. p.
č. 86 v k. ú. Čáslav. Odvolání stěžovatele a jeho matky proti tomuto rozhodnutí bylo
rozhodnutím Krajského úřadu Středočeského kraje, odboru územního a stavebního řízení ze dne
25. 4. 2003, č. j. ÚSŘ/18402/03/Jan, zamítnuto a prvostupňové rozhodnutí potvrzeno.
Stěžovatel v kasační stížnosti především namítl, že městský soud nevzal zřetel
na upřesnění okolností, týkajících se „podvodu“ s geodetickým zaměřením geodeta H. Jako
žalující účastník marně dokazoval kolaudačním protokolem ze dne 25. 8. 1903 - č. 41.10, že se
vzniklou st. p. č. 706 - její hranicí, která je zanesena v katastrální mapě, souhlasili všichni účastníci
kolaudačního řízení. Městský soud ho neprávem viní z porušení povinnosti podle
§137 stavebního zákona. Společně se svou matkou podali žalobu již v roce 2001 u Okresního
soudu Praha - východ, tímto soudem pak vedenou pod sp. zn. 11 C 272/2002. Neměli však
prostředky na zaplacení soudního poplatku a proto zaplatili pouze část tohoto poplatku podle
svých možností. Tento soud proto neměl řízení zastavovat, ale v rozporu se zákonem tak učinil
v celém rozsahu. Zaplacená část poplatku jim ale nebyla vrácena. Jinak s matkou nebyli ani nikým
vyzývání k odstranění jiných vad (např. nepřesnosti žaloby, p etitu, apod.). Městský soud
měl též vyčkat vypracování revizního znaleckého posudku, který bude co nevidět vyhotoven
v řízení vedeném u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 9 C 251/2006, jehož výsledek
je podstatný i proto toto řízení. Se zřetelem k těmto okolnostem měl městský soud vycházet
z toho, že věc byla řádně u soudu uplatněna a pokud nedošlo k jejímu projednání, šlo o porušení
čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval, vzhledem k námitce stěžovatele a jeho matky
(dodatečně povolená stavba kolny je nyní na pozemku stěžovatele, kterému stavebníci přibrali
asi 2 m plotu) a se zřetelem ke stanovisku žalovaných (stavba kolny je postavena na místě stávající
dřevěné kolny a hranice mezi pozemky není po sunuta), otázkou, zda stavba kolny byla stavbou
neoprávněnou či stavbou nepovolenou (tzv. „černou“).
Ustanovení §135c občanského zákoníku řeší případy, kdy stavebník postaví na pozemku
stavbu neoprávněně, tj. není-li k tomu z hlediska předpisů občanského práva oprávněn.
Z hlediska občanskoprávního může zřídit občan stavbu především na základě práva vlastnického.
Pokud tento předpoklad není splněn, jde z občanskoprávního hlediska o tzv. neoprávněnou
stavbu. Podle ustanovení §135c občanského zákoníku se tedy rozhoduje o tom, zda má
stavebníku vlastnictví ke stavbě zůstat nebo zda bude se stavb ou naloženo jinak v případě,
že stavebník – vlastník stavby neměl potřebné občanskoprávní povolení. Od občanskoprávního
oprávnění zřídit stavbu je třeba rozlišovat , zda stavebník je oprávněn stavbu zřídit i podle
předpisů správního práva, stavebních předpisů. Od neoprávněné stavby je tedy třeba odlišovat
nesplnění některé z náležitostí, které při stavbě vyžadují stavební předpisy - zda tedy na stavbu
bylo vydáno územní rozhodnutí, zda bylo vydáno stavební povolení atd. (srov. např. nález
Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2000, sp. zn. II. ÚS 325/2000, a rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 31. 1. 2007, č. j. 3 Ans 3/2006 - 85, publikovaný pod č. 1134/2007 Sbírky
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu).
Z výše uvedeného vyplývá, že byla-li stavba postavena bez stavebního povolení,
jde o tzv. „černou“ stavbu, která je sankcionována stavebními předpisy. Chybí-li ovšem
oprávnění (občanskoprávní titul) ke stavbě na pozemku z hlediska úpravy občanského práva,
jde naproti tomu o neoprávněnou stavbu, kterou sankcionuje §135c občanského zákoníku.
Mezi účastníky řízení je sporné to, zda kolna stojí na části stavební parcely stěžovatele
či nikoliv. Vyřešení této otázky má zásadní vliv i na posouzení toho, zda je v dané věci dána
rozhodovací pravomoc správních orgánů nebo občanskoprávního soudu. Pokud jde o krb,
stěžovateli nevadí jeho stavba, ale obtěžování kouřem.
Podle ustanovení §137 odst. 1 stavebního zákona, stavební úřady, provádějící řízení
podle tohoto zákona, se pokusí vždy též o dosažení dohody účastníků u těch námitek, které
vyplývají z vlastnických nebo jiných práv k pozemkům a stavbám, ale překračují rozsah
pravomoci stavebního úřadu nebo spolupůsobících orgánů státní správy.
Podle ustanovení §137 odst. 2 stavebního zákona, nedojde-li mezi účastníky řízení
k dohodě o námitce podle odstavce 1, která, kdyby se zjistilo její oprávnění, by znemožnila
uskutečnit požadované opatření nebo by umožnila jeho uskutečnění jen v podstatně jiné míře
či formě, odkáže stavební úřad navrhovatele nebo jiného účastníka podle povahy námitky
na soud, nebo na jiný příslušný orgán a řízení přeruší.
Podle ustanovení §137 odst. 3 stavebního zákona, stavební úřad stanoví lhůtu, ve k teré
musí být předložen důkaz, že u soudu, popřípadě jiného příslu šného orgánu byl podán návrh
na rozhodnutí ve sporné věci. Nebude-li návrh ve stanovené lhůtě podán, může si stavební úřad
učinit úsudek o námitce sám a rozhodnout ve věci.
Smyslem "institutu úsudku stavebního úřadu o námitce" je zvláštní úprava úsudku
stavebního úřadu o těch námitkách, které vyplývají z vlastnických nebo jiných p ráv k pozemkům
nebo stavbám, a současně překračují rozsah pravomoci stavebního úřadu nebo spolupůsobících
orgánů státní správy. V žádném případě mu nelze přičítat větší vliv na vlastnická nebo jiná práva
třetích osob k pozemkům nebo stavbám, než skutečně má. Význam tohoto institutu lze spatřovat
v tom, že: a) Stavební úřad má uloženu povinnost usilovat o dohodu mezi účastníky a nedojde-li
k takové dohodě, odkázat navrhovatele nebo jiného účastníka podle povahy námitky na soud,
a řízení přerušit. V této fázi řízení si tedy nemůže stavební úřad učinit úsudek sám (na rozdíl
od obecné úpravy obsažené ve správním řádu) a řízení musí přerušit. b) Nebude-li důkaz
o podání návrhu na soud předložen stavebnímu úřadu ve stanovené lhůtě, je stavební úřad
povinen si učinit úsudek o námitce sám a ve věci rozhodnout.
Nejvyšší správní soud má za to, že Městský úřad v Čáslavi, odbor výstavby a regionálního
rozvoje, právem vydal rozhodnutí ze dne 10. 6. 2002, č. j. Výst. 956/2000, o přerušení řízení,
v němž byl stěžovatel se svou matkou odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních se svou
námitkou, že stavba kolny stojí zčásti na jejic h pozemku a že žalovaní stavebníci při této stavbě
přibrali 2 m jejich plotu. Je tomu tak proto, že stavebníci tuto občanskoprávní námitku odmítají
s tím, že stavbu kolny postavili na místě stávající dřevěné kolny, hranici mezi pozemky
neposunuli a k dohodě o této zásadní otázce mezi účastníky řízení nedošlo. Důkaz o podání
návrhu k soudu měl být doložen stavebnímu úřadu do 30 dnů ode dne doručení uvedeného
rozhodnutí, tj. do 12. 7. 2002. Stěžovatel v této lhůtě žádný takový důkaz stavebnímu úřadu
nepředložil a proto byl opět dne 4. 9. 2002 vyzván, aby doložil stavebnímu úřadu, kdy a kterému
soudu podal svůj návrh na zahájení občanskoprávního řízení. Ani na tuto výzvu stěžovatel však
nereagoval. Jelikož stěžovatel nepředložil stavebnímu úřadu ve stanovené lh ůtě důkaz o podání
uvedeného návrhu na soud, musel si stavební úřad učinit úsudek o námitce sám a ve věci
rozhodnout. Stavební úřad tak učinil za pomoci vytyčovacího náčrtu pro vytýčení hranice mezi
pozemky parc. č. st. 86 a parc. č. st. 706 v k. ú. Čáslav Ing. H., který měl dohledat veškeré
dostupné doklady ke zpracování uvedeného náčrtu. Dne 14. 11. 2002 byl stavebnímu úřadu, resp.
jeho zaměstnankyním, předán protokol o vytýčení hranice mezi předmětnými pozemky. Z tohoto
protokolu a z vytyčovacího náčrtku vyplývá, že se stavba kolny nachází pouze na pozemku
parc. č. st. 86, který je výhradně ve vlastnictví stavebníků manželů J. a M. M. a že stavba kolny
nepřesáhla společnou hranici mezi předmětnými pozemky (hranice se dotýká pouze v jednom
bodě). Manželé M. tedy neužívají v žádném případě pozemek stěžovatele a jeho matky, ale
naopak, část jejich pozemku parc. č. st. 86 se nachází za současným zděným oplocením, a užívají
ji tudíž spoluvlastníci nemovitosti čp. 224.
Ve světle uvedeného musí Nejvyšší správní soud odmítnout výtky stěžovatele na adresu
městského soudu, které jsou v tomto směru obsaženy v kasační stížnosti. Pokud stěžovatel
namítá, že ho městský soud neprávem viní z porušení povinnosti podle §137 stavebního zákona,
pak je takové tvrzení neopodstatněné. Je tomu tak proto, že s ohledem na občanskoprávní
námitku stěžovatele, která je popsána shora (stavba kolny stavebníků stojí zčásti na jejich
pozemku, žalovaní stavebníci při této stavbě přibrali 2 m jejich plotu) byl postup stavebního
úřadu v souladu s ustanovením §137 stavebního zákona. Jelikož byl stěžovatel v tomto řízení
pasivní (do 30 dnů od doručení rozhodnutí ze dne 10. 6. 2000 nepředložil doklad o podání
návrhu na zahájení občanskoprávního řízení soudu a nereagoval ani na výzvu ze dne 4. 9. 2002
k doložení důkazu o tom, kdy a u kterého soudu svůj návrh podal), musel si podle ustanovení
§137 odst. 3 stavebního zákona stavební úřad sám učinit úsudek o námitce stěžovatele a ve věci
rozhodnout za pomoci vytyčovacího náčrtu Ing. H. pro vytýčení hranice mezi pozemky parc. č.
st. 86 a parc. č. st. 706 v k. ú. Čáslav. Stavební úřad proto opodstatněně vycházel z protokolu ze
dne 14. 11. 2002 a z vytyčovacího náčrtu Ing. J. H., úředně oprávněného zeměměřického
inženýra, o vytýčení hranice mezi stavební parcelou č. 86, která je ve vlastnictví stavebníků, a
stavební parcelou č. 706 v k. ú. Čáslav, která byla ve spoluvlastnictví stěžovatele a jeho matky,
jenž nepotvrzují jejich závěry, že by uvede ná stavba kolny stála zčásti na jejich pozemku. N ení
případná ani námitka stěžovatele, že městský soud nevzal zřetel na upřesnění okolností týkajících
se „podvodu“ s geodetickým zaměřením geodeta H., když jako žalující účastník u tohoto soudu
marně dokazoval kolaudačním protokolem ze dne 25. 8. 1903 - č. 41.10, že všichni účastníci
kolaudačního řízení souhlasili se vzniklou st. p. č. 706 - její hranicí, která je zanesena v katastrální
mapě. Je tomu tak proto, že vytýčení, které je ryze odborným postupem technického charakteru,
bylo provedeno na podkladě původního zaměření hranice – náčrtu S26 z roku 1898, náčrtu k OL
č. 75/1903, na stp. 706, 69/1907 na odděl. ppč. 92 a č. 60/1940 na změny st. 706, pč. 92/2, st.
85/7 a st. 697 a katastr. map., přičemž neměnnost původní hranice byla ověřena lustrací v PK,
včetně úplnosti šetření. Stěžovatel tedy žádným způsobem nedoložil své tvrzení o tom, že stavba
kolny stojí zčásti na jeho parcele. V tom případě potom byla dána pravomoc správních orgánů
řešit původně nepovolenou stavbu kolny a krbu a vydat rozhodnutí o dodatečném povolení
těchto staveb. Pokud pak stěžovatel poukazuje na to, že již v roce 2001 podal žalobu vedenou u
Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 11 C 272/2002, kde došlo k nesprávnému zastavení
řízení v důsledku neuhrazení soudního poplatku v plné výši, na jehož zaplacení neměl se svou
matkou prostředky, třeba říci, že ani tuto skutečnost nesdělil v uvedených lhůtách stavebnímu
úřadu. Nelze ovšem ani pominout to, že ze žalobního návrhu nelze dovodit petit, který by byl
podkladem pro vytýčení hranic mezi předmětnými pozemky. Žaloba nemohla být navíc ani věcně
projednána, protože nebyl zaplacen soudní poplatek a řízení proto bylo zastaveno. Důvody, proč
nebyl soudní poplatek zaplacen, jsou v současné době již nerozhodné. Podstatné je to, že řízení
bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. Bylo-li toto rozhodnutí vadné,
měl ho stěžovatel v otevřené lhůtě napadnout opravným prostředkem. Z uvedených důvodů
nemá již žádné opodstatnění ani tvrzení stěžovatele, že s matkou nebyli nikým vyzýváni
k odstranění jiných vad (např. nepřesnosti petitu, apod.). Nedůvodná je též námitka stěžovatele,
že městský soud měl vyčkat vypracování revizního znaleckého posudku, který bude co nevidět
vyhotoven v řízení vedeném u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 9 C 251/2006, jehož
výsledek je podstatný i pro toto řízení. Je tomu tak z toho důvodu, že v této věci byla podána
žaloba až dne 19. 12. 2006, tedy po vydání prvostupňového správního rozhodnutí ze dne
16. 1. 2003 a po vydání žalobou napadeného druhostupňového rozhodnutí ze dne 25. 4. 2003.
Jelikož správní soud při přezkoumávání správního rozhodnutí vychází ze skutkového a právního
stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s.), nemohl by městský
soud ani přihlédnout k výsledku řízení vedeného u Okresního soudu v Kutné Hoře pod
sp. zn. 9 C 251/2006, které ještě v den vyhlášení kasační stížností napadeného rozsudku
městského soudu (19. 11. 2009) nebylo pravomocně skončeno. Ostatně, pokud by se z rozsudku
Okresního soudu v Kutné Hoře dalo dovodit, že se stavba kolny skutečně nachází na pozemku
stěžovatele, měl by stěžovatel možnost domoci se svého práva postupem podle občanského
zákoníku (neoprávněná stavba), a nikoliv podle stavebního zákona (nepovolená stavba). V tomto
směru lze odkázat na již zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2000,
sp. zn. II. ÚS 325/2000, v němž bylo vysloveno, že „…Ustanovení §135c řeší případy, kdy stavebník
postaví na pozemku stavbu neoprávněně, tj. není -li k tomu z hlediska předpisů občanského práva oprávněn.
Z hlediska občanskoprávního může zřídit občan stavbu především na základě práva vlastnického. Pokud tento
předpoklad není splněn, jde z občanskoprávního hlediska o tzv. neoprávněnou st avbu. Podle §135c obč. zák.
se tedy rozhoduje o tom, zda má stavebníku vlastnictví ke stavbě zůstat nebo zda bude se stavbou naloženo jinak
v případě, že stavebník – vlastník stavby neměl potřebné občanskoprávní povolení. Byla-li stavba postavena
bez stavebního povolení, jde o tzv. „černou“ stavbu, která je sank cionována stavebními předpisy…“
Stěžovatel v kasační stížnosti rovněž namítl, že ač byla vznesena námitka podjatosti vůči
zaměstnancům odvolacího správního orgánu a zaměstnancům stavebního úřadu v Čáslavi, o této
námitce nebylo rozhodnuto. Žalovaný správní orgán kryje tento postup tím, že „nepochopil“
proč důvody podjatosti jsou odůvodněny tendenčním postupem stejných osob v jiných řízeních.
Pokud měl žalovaný orgán za to, že důvody podjatosti jsou „nedostatečné“, měl vyzvat
stěžovatele k odstranění vad a dát mu poučení. O námitce podjatosti muselo být rozhodnuto
a teprve poté rozhodnuto o věci samé. Pokud tedy městský soud nezrušil žalobou napadené
rozhodnutí, jednal ve prospěch žalovaného.
Podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním ří zení, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), pracovník správního orgánu je vyloučen
z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, k účastníkům řízení
nebo k jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.
Podle ustanovení §9 odst. 2 správního řádu z projednávání a rozhodování před
správními orgány je vyloučen také ten, kdo se v téže věci zúčastnil řízení jako pracovník
správního orgánu jiného stupně.
Účastník správního řízení, který navrhuje vyloučení pracovníka správního orgánu
z projednávání a rozhodování věci, musí ohledně každého pracovníka správního orgánu, jehož
podjatost namítá, uvést konkrétně skutečnosti, pro něž má za to, že je z projednávání
a rozhodování vyloučen.
Poměr pracovníka k věci, která je předmětem řízení, je zákonem vymezen velmi široce.
Zahrnuje zejména případy, kdy: - pracovník je v dané věci sám účastníkem řízení, svědkem nebo
znalcem, - pracovník je účastníkem řízení, na které má předmětné správní řízení vliv (např. řízení
konkursní, trestní apod.) - pracovník má na vyřízení věci jiný přímý majetkový nebo jiný osobní
zájem, tedy je na kladném nebo záporném výsledku řízení pozitivně motivován, - na vyřízení věci
takový zájem má osoba pracovníkovi blízká. Poměr pracovníka k účastníkům řízení nebo k jejich
zástupcům zahrnuje zejména případy, kdy je pracovník ve vztahu k účastníkům řízení nebo
k jejich zástupcům v poměru příbuzenském, švagrovském nebo osvojeneckém event. v jin ém
blízkém vztahu, popřípadě takový poměr nebo vztah v minulosti měl, - pracovník účastníka
v dané věci zastupuje, - pracovník je účastníku řízení nebo jeho zástupci přímo pracovně
nadřízen nebo podřízen, - pracovník má k účastníkovi řízení nebo k jeho zástupci důvěrně
přátelský vztah, kdy případnou újmu by mohl pociťovat jako újmu vlastní, - pracovník
má k účastníkovi řízení zjevně nepřátelský poměr nebo má tento nepřátelský poměr k osobám
účastníkovi řízení blízkým do té míry, že by zde byla pravděpodobnost, že tento nepřátelský
vztah bude mít vliv na jeho objektivitu. Již samotný příbuzenský vztah odůvodňuje pochybnosti
o nepodjatosti, které jsou objektivní bez ohledu na to, co pracovník správního orgánu
subjektivně ve vztahu k těmto účastníkům řízení cítí. Důvodem pro vyloučení pracovníka
správního orgánu je však jen takový poměr k osobě nebo věci, který zákon výslovně uznává
a jehož výkon předpokládá. Vyloučit tedy nelze pracovníka, který vůči účastníkovi řízení nebo
jeho zástupci vedl v minulosti přestupkové řízení nebo jiné správní řízení, jehož opatření mohl
tento vnímat negativně jako zásah do svých zájmů. Třeba ještě dodat, že z projednávání
a rozhodování před správními orgány je vyloučen také ten, kdo se v téže věci zúčastnil řízení jako
pracovník správního orgánu jiného stupně.
Stěžovatel zásadně namítá, že ač byla vznesena námitka podjatosti vůči zaměstnancům
odvolacího správního orgánu a zaměstnancům stavebního úřadu v Čáslavi, o této námitce nebylo
rozhodnuto.
Nejvyšší správní soud především konstatuje, že tajemník Městského úřadu v Čáslavi
rozhodl o námitce podjatosti zaměstnankyň stavebního úřadu v Čáslavi, které pak participovaly
na vydání prvostupňového správního rozhodnutí, dvěma rozhodnutími ze dne 7. 12. 2000,
č. j. výst 1529/2000, k č. j. výst. 956/2000, tak, že L. K. a L. O. nejsou vyloučeny z projednávání
a rozhodování věci.
Pokud jde o námitku podjatosti vůči zaměstnancům odvolacího správního orgánu,
stěžovatel vznesl až v odvolání ze dne 7. 2. 2003, resp. 24. 2. 2003 proti prvostupňovému
správnímu rozhodnutí zcela nekonkrétní všeobecnou námitku podjatosti proti všem
zaměstnancům odboru územního a stavebního řízení Krajského úřadu Středočeského kraje, a to
s odkazem na jejich postup v jiných věcech, které nesouvisí s předmětem řízení před odvolacím
orgánem (ÚSŘ/37259/02, ÚSŘ/32616/02, 1088/98, 1133/99, 900/00, 1054/00). Stěžovatel pak
až do dne vydání rozhodnutí o odvolání, k němž došlo dne 25. 4. 2003, upřesňoval námitku
podjatosti, ale pouze co do důvodů a odkazu na jiná rozhodnutí, nikoliv však co do označení
konkrétních zaměstnanců odvolacího správního orgánu. Konkrétní jména zaměstnankyň
krajského úřadu, resp. odboru územního a stavebního řízení tohoto krajského úřadu Ing. H. a J. ,
které participovaly na vydání druhostupňového rozhodnutí, se objevily až ve správní žalobě
stěžovatele.
Z ustanovení §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s., resp. §103 odst. 1 p ísm. d) s. ř. s. vyplývá,
že ne každá jiná vada řízení před správním orgánem, resp. před správním soudem je důvodem
pro zrušení rozhodnutí; ke zrušení rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení je třeba přistoupit
jen tehdy mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Je skutečností, že po formální stránce nebylo rozhodnuto o již uvedené zcela nekonkrétní
námitce podjatosti všech zaměstnanců odvolacího správního orgánu (do podání žaloby nebyli
uvedeni konkrétní zaměstnanci odvolacího správního orgánu proti nimž měla námitka směřovat
a výslovně nebyl uveden ani důvod jejich podjatosti). Stěžovatel mohl být samozřejmě vyzván
k tomu, aby uvedené nedostatky v přiměřené lhůtě odstranil. Neodstranění uvedeného
nedostatku a nerozhodnutí o nekonkrétní námitce podjatosti však nemohlo mít vliv na zákonnost
žalobou napadeného rozhodnutí o věci samé. Je tomu tak proto, že ze vznesené námitky
stěžovatele vyplývá, že ji uplatnil s odkazem na postup zaměstnanců odvolacího správního
orgánu v jiných věcech, které nesouvisí s předmětem řízení před odvolacím orgánem. Jde tedy
o námitku podjatosti zaměstnanců správního orgánu spočívající v jejich rozhodování v jiných
věcech. Tento důvod však ze zákona není důvodem k vyloučení zaměstnance odvolacího
správního orgánu (důvodem pro vyloučení zaměstnance správního orgánu je jen takový poměr
k osobě nebo věci, který zákon výslovně uznává a jehož výkon předpokládá; vyloučit tedy nelze
zaměstnance správního orgánu, který vůči účastníkovi řízení nebo jeho zástupci vedl v minulosti
jiné správní řízení, jehož opatření mohl tento vnímat nega tivně jako zásah do svých zájmů;
z projednávání a rozhodování před správními orgány je vyloučen také ten, kdo se v téže věci
zúčastnil řízení jako pracovník správního orgánu jiného stupně). Jelikož stěžovatelem uplatněný
důvod podjatosti zaměstnanců odvolacího správního orgánu (spočívající v jejich rozhodování
v jiných věcech) přímo ze zákona není důvodem k vyloučení zaměstnance odvolacího správního
orgánu (§9 odst. 1, 2 správního řádu), nerozhodnutí o takové námitce podjatosti nezakládá
takovou vadu řízení, jež by měla za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé (§76 odst. 1
písm. c/ s. ř. s.; §103 odst. 1 písm. d/ s. ř. s.) Jde tedy o způsob rozhodování o námitce, jež není
přímo ze zákona námitkou podjatosti. Pokud se pak konkrétní jména zaměstnankyň krajského
úřadu, resp. odboru územního a stavebního řízení tohoto krajského úřadu Ing. H. a J., které
participovaly na vydání druhostupňového rozhodnutí, objevily poprvé až ve správní žalobě
stěžovatele, nebylo již možno rozhodovat o „námitce podjatosti“ dodatečně. Mimoto je třeba
přihlédnout i k tomu, že by po případném zrušení rozsudku městského soudu a následném
zrušení rozhodnutí odvolacího správního orgánu ze dne 25. 4. 2003 bylo po více než 10 letech
trvání správního řízení, resp. po více než 7 letech od vydání druhostupňového správního
rozhodnutí (po předchozím odstranění vady spočívající v neuvedení konkrétních zaměstnanců
vůči nimž je namítána podjatost) zcela formálně rozhodováno o námitce podjatosti z důvodu,
pro který ze zákona nemůže být vyloučen žádný za městnanec odvolacího orgánu pro podjatost
(vyloučit nelze zaměstnance správního orgánu, který vůči účastníkovi řízení nebo jeho zástupci
vedl v minulosti jiné správní řízení, jehož opatření mohl tento vnímat nega tivně jako zásah do
svých zájmů). Navíc ze spisového materiálu nelze ani jinak dovodit, že by zaměstnankyně
odvolacího správního orgánu Ing. H. a J. byly věcně vyloučeny z projednávání a rozhodování
dané věci. Je tomu tak proto, že není nijak doloženo úmyslné poškozování stěžovatele, který
nebyl ve sporu po věcné stránce ani úspěšný. Důvodem podjatosti není ani subjektivní pocit
stěžovatele, pokud není objektivně doložen a není jím ani skutečnost, že stěžovatel nebyl věcně
úspěšný.
Stěžovatel posléze v kasační stížnosti namítá, že pokud městský soud neprovedl
jím navržené důkazy, tj. výslech svědků, provedení znaleckého posudku, čtení spisů státního
zastupitelství a Policie České republiky, porušil tento správní soud rovněž články 36 a 38 Listiny
základních práv a svobod.
Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu),
vyplývajícího z Listiny základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1), je nutno rozumět
tak, že procesnímu právu účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod) a k věci samé a zejména označit (navrhnout) důkazy, jejichž
provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné, odpovídá i povinnost
soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také – pokud
jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu
k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě
věci dospěl) navržené důkazy neprovedl (§157 odst. 2 o. s. ř. za použití §64 s. ř. s.); jestliže
tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami, spočívajícími v porušení obecných
procesních principů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami, vyjádřenými v čl. 36 odst. 1,
čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995,
sp. zn. III ÚS 61/94, a ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99).
Stěžovatel v průběhu řízení - po zrušení rozsudku městského soudu ze dne 24. 6. 2006,
č. j. 6 Ca 156/2004 - 98, rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2008,
č. j. 7 As 70/2006 - 195, - navrhl provedení důkazů výslechem svědků M., D., R., znaleckým
posudkem z oboru geodézie za účelem vytýčení hranice mezi předmětnými pozemky, spisy
Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře, Krajského státního zastupitelství v Praze, Policie
České republiky - Okresního ředitelství v Kutné Hoře, sdělením Městského úřadu v Čáslavi
adresované ombudsmanovi, spisy Okresního soudu pro Prahu - východ sp. zn. 11 C 272/2002 a
sp. zn. 5 C 137/2007, a označil věc vedenou u Okresního soudu v Kutné Hoře sp. zn. 9 C
251/2006 (vše k prokázání tvrzení, že podal k výzvě stavebního úřadu žaloby v občanskoprávním
řízení).
Městský soud při svém rozhodování vycházel v kasační stížností napadeném rozsudku
ze spisů Okresního soudu pro Prahu - východ sp. zn. 11 C 272/2002 a sp. zn. 5 C 137/2007,
i ze spisu Okresního soudu v Kutné Hoře sp. zn. 9 C 251/2006. O ostatních stěžovatelem
navrhovaných důkazech pak rozhodl tak, že je neprovede, a to s ohledem na jejich neúčelnost
a nadbytečnost ve vztahu k již učiněným skutkovým a právním závěrům.
Nejvyšší správní soud má za to, že městský s oud po formální stránce postupoval věcně
správně, pokud o vyjmenovaných důkazech rozhodl tak, že je neprovede. Správnímu soudu
by jistě slušelo podrobnější odůvodnění tohoto rozhodnutí, než konstatování neúčelnosti
a nadbytečnosti navrhovaných důkazů ve vztahu k již učiněným skutkovým a právním závěrům.
Nicméně, jeho závěr o neprovedení dalších důkazů je spr ávný. Navrhovaní svědci by jen stěží
mohli přinést něco nového k posouzení stavby kolny (neoprávněná stavba či nepovolená stavba),
provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru geodézie je spíše doménou civilního nalézacího
řízení než přezkumného řízení ve správním soudnictví, nehledě na to, že v řízení vedeném
u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 9 C 251/2006 je zpracováván revizní znalecký
posudek k otázce určení hranic mezi předmětnými pozemky (žaloba však byla stěžovatelem
podána s velkým časovým odstupem po uplynutí lhůty stanovené v rámci postupu podle
§137 stavebního zákona; pokud by se z rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře dalo dovodit,
že se stavba kolny skutečně nachází na pozemku stěžovatele, měl by stěžovatel ostatně možnost
domoci se svého práva postupem podle občanského zákoníku /neoprávněná stavba/, a n ikoliv
podle stavebního zákona /nepovolená stavba/). Spisy státního zastupitelství a Policie České
republiky by také nepřinesly nic nového k podstatě věci a vypovídaly by o nedobrých
mezilidských vztazích.
Závěrem kasační stížnosti zástupce stěžovatele na výslovnou žádost stěžovatele
konstatuje, že „oba správní orgány realizují své postupy ve vazbě na důchodce B., který v roce
1970 působil u Okresního soudu Praha-východ, odkud byl vyhozen. Ke dni 24. 11. 2009 se
prokázalo, že bývalý soudce Městského soudu v Praze pan Š. se podílí na represích vůči
stěžovateli od 70 let minulého století ve vazbě na SNB, STB a nyní ve vazbě na původní
struktury působící v Policii České republiky. Několik hodin po smrti matky stěžovatele
byl součinný s místopředsedou Městského soudu v Praze Vejnarem, Policií České republiky
a společností CET 21 s. r. o., a to na veřejném znevažování stěžovatele. Pan Š. byl za to odměněn
postem asistenta Obvodního soudu pro Prahu 1 a s průkazkou oblézá soudy a poškozuje ho.
Dne 24. 11. 2009 zřejmě spáchali pan Š. a jeho dcera trestný čin křivé výpovědi u Okresního
soudu Praha - východ a jejich jednání je kryto Městským státním zastupitelství v Praze (viz přípis
ze dne 21. 11. 2009, č. j. 3 KZN 597/09 - 18). Stěžovatel je přesvědčen, že na zásah pana Š. u
Okresního soudu Praha - východ ve věci vedené pod sp. zn. 11 C 272/2002, mu bylo upřeno
právo podle §138 o. s. ř., kde byla zneužita jeho sociální situace a tatáž situace jeho matky. I tyto
skutečnosti musí být a musely být v rámci řízení objasněny. Ve věci je dána podjatost Městského
soudu v Praze jako celku s ohledem na skutečnost, že stěžovatel rozhodným způsobem vystupuje
proti činnosti tohoto soudu, který jmenuje na post asistenta u Obvodního soudu pro Prahu 1
doslovně „senilního starce, 80–letého Š., za situace, kdy absolventi právnické fakulty nemohou
najít uplatnění“.
Nejvyšší správní soud není inspekčním orgánem, který by prošetřoval opodstatněnost
vznesených výhrad, jež přímo nesouvisí s věcí samou, a současně se vyjadřoval k těmto
námitkám. Navíc jde o zcela nepřípadné invektivní námitky, které se týkají osobních vztah ů
stěžovatele a bývalého soudce Městského soudu v Praze.
Kasační soud již nemůže, s ohledem na zamítnutí kasační stížnosti konečným způsobem,
rozhodovat o vyloučení soudců Městského soudu v Praze, případně Krajského soudu v Praze,
a o přikázání věci Krajskému soudu v Brně.
Nejvyšší správní soud proto z uvedených důvodů zamítl kasační stížnost stěžovatele
směřující proti napadenému rozsudku městského soudu ( §110 odst. 1 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti ro zsudkem bez jednání, protože
mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s., za použití ustanovení
§120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci úspěch neměl a podle obsahu spisu úspěšnému správnímu orgán u
nevznikly v řízení o kasační stížnosti před soudem žádné náklady. Nejvyšší správní soud proto
rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti zastoupen soudem ustanoveným advokátem
Mgr. Janem Kutějem, který podle obsahu spisu dne 5. 1. 2010 z důvodu nemoci podal
a jen částečně vypracoval kasační stížnost, a dne 3. 3. 2010 tuto kasační stížnost doplnil.
Za tohoto stavu činí odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů advokáta Mgr. Jana
Kutěje částku 4800 Kč (dva úkony právní služby po 2100 Kč za jeden dle §7 a §9 odst. 3
písm. f/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů , s přihlédnutím k ustanovení
§11 odst. 1 písm. d/ téže vyhlášky /podání ve věci samé/, a dva režijní paušály po 300 Kč za
jeden dle §13 odst. 3 téže vyhlášky). Jiné úkony právní služby nebyly doloženy. Tato částka bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku,
protože v tomto případě u ustanoveného advokáta odměnu za zastupování a hotové výdaje platí
stát (§35 odst. 8 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2010
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu