ECLI:CZ:NSS:2008:7.AS.70.2006:195
sp. zn. 7 As 70/2006 - 195
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: B. V.,
zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem Štěpánská 630/57, Praha 1, proti
žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2006, č. j. 6 Ca
156/2004 - 98,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2006, č. j. 6 Ca 156/2004 – 98,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 4. 2006, č. j. 6 Ca 156/2004 - 98, zamítl
žalobu podanou žalobcem a J. V. proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje, odboru
územního a stavebního řízení (dále jen „krajský úřad“) ze dne 25. 4. 2003,
č. j. ÚSŘ/18402/03/Jan, jímž bylo zamítnuto odvolání B. a J. V. a potvrzeno rozhodnutí
Městského úřadu Čáslav, stavebního úřadu ze dne 16. 1. 2003, č. j. Výst. 956/2000, kterým byla
manželům J. a M. M. (dále jen „stavebníci“) dodatečně povolena stavba kolny a krbu a užívání
těchto staveb na pozemku st. p. č. 86 v k. ú. Čáslav. Městský soud ve věci rozhodl bez nařízení
jednání ve smyslu ustanovení §51 odst. 1 s. ř. s. s poukazem na to, že krajský úřad s tímto
postupem výslovně souhlasil a žalobci, ač byli řádně vyzváni a poučeni, nevyslovili nesouhlas s
tímto postupem ve stanovené lhůtě. Pokud jde o věc samou vyšel krajský soud z toho, že
nepovolená stavba kolny stojí při hranici pozemku st. p. č. 708 ve spoluvlastnictví žalobců a
sousedícího pozemku st. p. č. 86 ve spoluvlastnictví stavebníků, a že nepovolená stavba krbu stojí
na druhé straně stavební parcely č. 86, jež nesousedí s pozemkem žalobců. Mezi účastníky řízení
je spor, zda uvedená stavba kolny stojí na části stavební parcely žalobců či nikoliv. Stavebníci v
průběhu správního řízení o odstranění stavby ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 písm. b) zákona
č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“) však předložili
stavebnímu úřadu podklady, kterými prokázali, že předmětné stavby nejsou v rozporu s veřejným
zájmem. Žalobci naproti tomu nepředložili žádné doklady, které by prokazovaly opodstatněnost
jimi vznesených námitek. Především pak nedoložili podání občanskoprávní žaloby, k níž byli
vyzváni stavebním úřadem, a neprokázali tak své tvrzení, že stavba kolny stojí zčásti na jejich
pozemku. Stavební úřad proto právem vyšel z protokolu o vytýčení hranic předmětných
stavebních parcel, vyhotoveného geodetem Ing. H., který tvrzení žalobců nepodpořil. Zákonné
podmínky pro vydání rozhodnutí o dodatečném povolení staveb a jejich užívání byly proto
splněny. Zaměstnankyně odvolacího správního orgánu J., která zpracovávala žalobou napadené
rozhodnutí, ani vedoucí odboru územního a stavebního řízení Ing. L. H., která rozhodnutí
podepisovala, nebyly podle obsahu spisu vyloučenými pracovníky správního orgánu.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podali žalobci (dále jen „stěžovatelé“)
v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b)
s. ř. s. V kasační stížnosti namítali, že městský soud měl ve věci nařídit ústní jednání, aby mohli
předložit důkazy k prokázání svých žalobních tvrzení. Pokud městský soud v napadeném
rozsudku konstatuje, že krajský úřad výslovně souhlasil s postupem podle ustanovení §51 odst. 1
s. ř. s. a dovozuje, že stěžovatelé nevyslovili, přes řádnou výzvu a poučení, nesouhlas s vydáním
rozsudku bez nařízení jednání ve stanovené lhůtě, pak tento závěr není v souladu se zákonem.
Stěžovatel trpěl závažnými fyzickými a psychickými následky útrap způsobenými postupem
orgánů činných v trestním řízení vůči němu a stěžovatelka nebyla v důsledku vysokého věku
a špatného zdravotního stavu schopna sama jednat. Z těchto důvodů proto nemohli sdělit
svůj nesouhlas s vydáním rozsudku bez nařízení jednání. Především však musí zdůraznit,
že již jednou, a to ještě Krajskému soudu v Praze, kde byla jejich věc, před postoupením věci
Městskému soudu v Praze, vedena pod sp. zn. 44 Ca 60/2003, sdělili ve stanovisku k vyjádření
krajského úřadu, že trvají na nařízení ústního jednání (slovy „vypsání řízení“), v rámci kterého
navrhovali též výslech svědků. Toto jejich stanovisko se nezměnilo ani poté, co byla jejich věc
postoupena Městskému soudu v Praze. Městský soud při svém rozhodování nepřihlédl
ani k jejich tvrzení o manipulaci s obsahem spisu, zejména pokud jde o jimi vznášené námitky
podjatosti zaměstnanců správních orgánů. Je tomu tak proto, že rozhodnutí o námitkách nebylo
původně obsahem správního spisu, jak se stěžovatel osobně přesvědčil při nahlížení do spisu.
Jelikož se tato rozhodnutí posléze stala součástí spisu, musí nutně nabýt dojmu, že se tak stalo
později, a že proto v řízení rozhodovaly osoby vyloučené. Městský soud ve věci samé
pak přehlédl, že pozemek, který byl zastavěn drobnými stavbami, nabyli do vlastnictví vydržením,
a jednalo se proto o stavby na cizím pozemku. Doklad o vytýčení hranic pozemku st. p. 86
byl vyhotoven osobou nikoliv nestrannou. Zaměření pozemku provedené před 120 lety,
z něhož geodet Ing. J. H. vycházel, bylo totiž chybné, a nebylo, přes jimi vznášené námitky,
přihlédnuto ke správnému zaměření z roku 1903. Rovněž tak geodetický snímek z roku 1940 č.
60/1940 svědčí o chybném přístupu geodeta a již v této době zde došlo k vydržení vlastnického
práva ke sporným částem nemovitosti. Z těchto věcných námitek, ani z námitek vůči osobě
geodeta však nebyly vyvozeny důsledky ani ve správním řízení, ani v soudním řízení. Neodpovídá
proto skutečnosti ani tvrzení, že jako účastníci nevyužili možnosti obrany. Ostatně v těchto
řízeních nebyl brán zřetel též k jejich dalším námitkám na ochranu sousedských práv, v nichž
poukazovali na nadměrné obtěžování kouřem z komínu, který bez povolení vystavěli manželé M.
Již z těchto důvodů měl proto odvolací správní orgán zrušit rozhodnutí stavebního úřadu nebo
městský soud měl zrušit rozhodnutí odvolacího správního orgánu. Stěžovatelé proto na základě
uvedených skutečností požádali o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti a současně
navrhli, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Ze soudního spisu vyplývá, že stěžovatelé v žalobě proti rozhodnutí krajského úřadu,
která byla doručena Krajskému soudu v Praze dne 20. 5. 2003, navrhovali provedení výslechu
svědků H., R., O. a K. z Městského úřadu v Čáslavi, J. a H. z Krajského úřadu Středočeského
kraje, geodeta H. a technika H. Ve svém stanovisku ze dne 1. 8. 2003 (doručené Krajskému
soudu v Praze dne 6. 8. 2003) k vyjádření krajského úřadu pak stěžovatelé sdělili, že trvají na
nařízení ústního jednání (jejich slovy „vypsání řízení“) a na výslechu již uvedených osob.
Stěžovatelé zopakovali svůj návrh na výslech již uvedených svědků i v dalším podání Krajskému
soudu v Praze ze dne 17. 5. 2003 (doručeno dne 14. 8. 2003). Krajský soud v Praze dne
28. 4. 2004 nařídil ústní jednání na 25. 5. 2004 v 10,45 hod. a předvolání k tomuto jednání bylo
doručeno stěžovateli, který zastupoval i stěžovatelku, dne 7. 5. 2004. Protože se stěžovatelé k
ústnímu jednání nařízenému na 25. 5. 2004 nedostavili, bylo jednání odročeno bez konání
jakýchkoliv úkonů na 29. 6. 2004 v 10,00 hod. a současně téhož dne usnesením č. j. 44 Ca
60/2003 - 85 rozhodl krajský soud o postoupení věci Městskému soudu v Praze jako soudu
místně příslušnému. Poté dne 28. 7. 2004 byl stěžovatel městským soudem vyzván, aby sdělil, zda
souhlasí, aby tento soud rozhodl o věci bez jednání a současně byl poučen o tom, že souhlas
s rozhodnutím věci bez nařízení jednání je udělen také tehdy, nevyjádří-li účastníci do dvou týdnů
od doručení výzvy svůj nesouhlas s takovým projednáním věci (tato písemnost byla stěžovateli
doručena dne 2. 8. 2004). Protože stěžovatel na výzvu nereagoval, rozhodl městský soud o žalobě
stěžovatelů bez jednání rozsudkem ze dne 26. 4. 2006, č. j. 6 Ca 156/2004 - 98.
Nejvyšší správní soud shledal opodstatněnou zásadní stížní námitku, že postupem
městského soudu, který o věci samé rozhodl bez nařízení jednání v nepřítomnosti stěžovatelů,
bylo porušeno jejich právo na předložení důkazů k prokázání žalobních tvrzení.
Podle ustanovení §51 s. ř. s. soud může rozhodnout o věci samé bez jednání,
jestliže to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen
také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas
s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen.
Podle ustanovení §76 odst. 3 s. ř. s. nejsou-li důvody pro postup podle ustanovení
odstavců 1 a 2 (zrušení přezkoumávaného rozhodnutí bez jednání, popřípadě vyslovení
jeho nicotnosti) nebo podle §51 (souhlas s rozhodnutím bez jednání), nařídí předseda senátu,
resp. samosoudce, jednání.
Pravidlem je, že k projednání a rozhodnutí věci nařídí soud ústní jednání,
aby byla zachována zásada ústnosti a veřejnosti soudního jednání (srov. též čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod, čl. 96 odst. 2 Ústavy). Výjimkou z této zásady je možnost soudu
projednat věc bez nařízení jednání, tato výjimka však musí být vykládána s ohledem na zájmy
účastníka řízení restriktivně, neboť je to účastník řízení, o jehož právech se rozhoduje,
a tento účastník také s řízením disponuje.
Základním vodítkem pro výklad této problematiky jsou tedy ustanovení čl. 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod a čl. 96 odst. 2 Ústavy, podle nichž má každý právo,
aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl
vyjádřit ke všem provedeným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech
stanovených zákonem. Účastníkům řízení tudíž svědčí základní právo, dané jim Listinou
základních práv a svobod a Ústavou, kterým je právo se ve své věci takového řízení (jednání
před soudem) osobně účastnit, zpravidla bez ohledu na to, zda by jejich přítomnost měla vliv
na výsledné rozhodnutí. Jestliže proto soud neumožní účastníkům řízení účast u jednání,
lze v jeho postupu spatřovat porušení ústavního práva zaručeného Listinou základních práv
a svobod a Ústavou (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 560/03).
Otázkou nutnosti nařízení jednání v řízení před krajskými soudy se zabýval i Nejvyšší
správní soud, který rovněž dovodil, že účastníku nelze upřít právo na veřejné projednání věci
v jeho přítomnosti, včetně možnosti vyjádřit se k věci. Rozhodl-li proto krajský soud o věci
bez nařízení jednání, aniž byly splněny zákonné podmínky uvedené v §51 s. ř. s., došlo v řízení
k vadě, jež mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, a je proto důvodem
pro jeho zrušení podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 11. 2004, č. j. 6 Azs 28/2003 - 59, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu pod č. 482/2005).
V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je charakteristická dispoziční zásada,
v níž se zrcadlí ústavně garantovaný princip autonomie vůle. Jsou to tedy především účastníci
řízení, kteří svými dispozičními úkony realizují zásadní vliv na průběh řízení před správním
soudem, jakož i na vymezení jeho předmětu. Touto úvahou se také zabýval Ústavní soud
ve svém nálezu ze dne 22. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 819/07, ve kterém konstatoval, že otázka,
zda krajský soud o žalobě rozhodne bez jednání anebo s jednáním (§51 odst. 1 s. ř. s.), závisí
na procesních stranách. Procesní situace a vyhlídky účastníka řízení či možnosti jeho fyzické
účasti u krajského soudu se pochopitelně mohou po dobu řízení výrazně měnit,
a proto také účastník, který původně netrval na nařízení jednání, na něm později
může mít výrazný zájem. Lze proto uzavřít, že pokud účastník řízení, který původně - výslovně
či mlčky - netrval na jednání, a sdělí krajskému soudu až do doby rozhodnutí o žalobě, že žádá
o nařízení jednání, je povinností tohoto soudu jednání nařídit, ledaže jde o některou
ze zákonných výjimek, předvídaných v ustanovení §51 odst. 2 s. ř. s.
V dané věci probíhalo řízení u dvou soudů. Nejprve u Krajského soudu v Praze,
k němuž byla žaloba stěžovateli nesprávně podána a poté u Městského soudu v Praze,
jemuž byla věc usnesením Krajského soudu v Praze postoupena jako soudu místně příslušnému.
Tato skutečnost však nemůže mít vliv na právní následky vyjádření účastníka řízení
k možnosti soudu rozhodovat bez nařízení jednání. Toto vyjádření se totiž vztahuje k řízení
o žalobě směřující proti konkrétnímu správnímu rozhodnutí a jeho právní následky nejsou o nic
slabší jen proto, že vyjádření případně nebylo poskytnuto soudu, který o věci skutečně
bude rozhodovat, nýbrž bylo učiněno k výzvě soudu místně nepříslušného. Vyzývá-li proto soud
žalobce k vyjádření podle §51 s. ř. s., musí vždy brát zřetel na to, zda se již žalobce vyslovil
(popř. s právními účinky mlčel) ohledně možnosti jednání v téže věci vymezené totožnými
účastníky a totožným předmětem řízení. Účinky takového vyjádření, resp. mlčení, totiž nezavazují
jen ten soud, jehož předseda senátu žalobce k vyjádření vyzval a jenž se později ukázal být místně
nepříslušným, ale i soud místně příslušný, který bude o věci po jejím postoupení rozhodovat.
Soud místně příslušný, jemuž byla věc postoupena soudem místně nepříslušným,
se tedy bez dalšího řídí vyjádřením žalobce (popř. jeho právně relevantním mlčením) učiněným
k výzvě místně nepříslušného soudu. Místně příslušný soud jistě nepochybí tím, že vyzve žalobce
k vyjádření podle §51 s. ř. s. opětovně. Domněnku souhlasu s rozhodováním bez nařízení
jednání je třeba, s ohledem na ústavní zásadu veřejnosti jednání, vykládat restriktivně. Výslovné
vyjádření dříve učiněné proto nemůže být popřeno pozdějším mlčením, neboť žalobce
se k možnosti rozhodovat bez jednání již v téže věci jednou vyjádřil. Z tohoto vyjádření vychází
i soud místně příslušný, a musí tedy ve věci nařídit jednání, pokud žalobce v řízení
před ním výslovně neudělí souhlas k rozhodování bez nařízení jednání nebo pokud nenastane
situace předvídaná v §76 odst. 1 s. ř. s. Totéž platí i v opačném případě. Udělil-li žalobce v řízení
před místně nepříslušným soudem souhlas s rozhodováním bez nařízení jednání, popř. nastala-li
domněnka takového souhlasu, i místně příslušný soud může rozhodnout bez nařízení jednání,
aniž by se předem musel ujišťovat, zda si žalobce věc v mezidobí nerozmyslel. Může se stát,
že u žalobce dojde ke změně okolností, které měly vliv na jeho předchozí nesouhlasné vyjádření,
a on se již nebude chtít či moci případného jednání zúčastnit (např. při předběžné konzultaci věci
s osobou práva znalou nebo tehdy, jestliže by doprava k místně příslušnému soudu
byla pro žalobce obtížnější či nákladnější). V takovém případě však žalobce může informovat
soud o tom, že na nařízení jednání netrvá, případně se z již nařízeného jednání omluvit. Otázka
způsobu rozhodování soudu, tedy s jednáním či bez jednání, tak závisí na procesní dispozici
žalobce (s výjimkami podle §51 odst. 2 a §76 odst. 1 s. ř. s.). Dokud žalobce výslovně nevyjádří
jinou vůli, musí i místně příslušný soud, jemuž byla věc postoupena, vycházet
z jeho již vysloveného nesouhlasu s rozhodováním bez nařízení jednání. Soud není povinen
vyzývat účastníka k takovému vyjádření opakovaně, ať už řízení bylo zahájeno a od počátku běží
u místně příslušného soudu, nebo řízení bylo zahájeno u místně nepříslušného soudu
a poté v něm pokračoval soud místně příslušný, a to bez ohledu na délku probíhajícího řízení.
K opakovaným výzvám bude docházet zpravidla tehdy, je-li žalobce po podání žaloby vyzván
k vyjádření místně nepříslušným soudem a teprve pak se jeho věc octne u soudu místně
příslušného. I taková opakovaná výzva je však jen výrazem uvážení soudu, nikoli projevem
jeho povinnosti, neboť účinky žalobcova vyjádření k prvé výzvě zásadně přetrvávají i v řízení
před místně příslušným soudem. V této souvislosti lze odkázat i na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 12. 2005, č. j. 1 Azs 76/2005 - 77, který byl uveřejněn
pod č. 859/2006 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, v němž byl vysloven právní
názor, že „nesouhlas s rozhodováním bez nařízení jednání, který žalobce vyjádřil v řízení
před místně nepříslušným soudem, přetrvává i v řízení před soudem místně příslušným.
Dovodil-li proto místně příslušný soud, jemuž byla věc postoupena, z žalobcova mlčení
ke své vlastní výzvě podle §51 odst. 1 s. ř. s., že žalobce souhlasí s rozhodováním bez nařízení
jednání, a následně žalobu zamítl bez jednání, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí ve věci samé (§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.).“
V této věci stěžovatelé sdělili místně nepříslušnému Krajskému soudu v Praze
ve stanovisku ze dne 1. 8. 2003, že trvají na nařízení ústního jednání (jejich slovy „vypsání řízení“)
a na výslechu již uvedených osob jako svědků, takže od 6. 8. 2003 byl soudu známý nesouhlas
stěžovatelů s vydáním rozhodnutí bez nařízení jednání, který znemožňuje aplikaci ustanovení
§51 odst. 1 s. ř. s., tedy i poslední věty tohoto ustanovení. Na základě tohoto vyjádření
také Krajský soud v Praze v souladu se zákonem nařídil ústní jednání na 25. 5. 2004,
které však pro neúčast stěžovatelů a jejich včasnou omluvu odročil. Vyjádření stěžovatelů,
že trvají na nařízení jednání se pak vztahovalo na celé řízení o jejich žalobě směřující
proti rozhodnutí krajského úřadu bez ohledu na to, že nebylo sděleno Městskému soudu v Praze,
který o věci později jako místně příslušný soud věcně rozhodoval, ale místně nepříslušnému
Krajskému soudu v Praze. Vyjádřili-li se proto stěžovatelé, že trvají na nařízení jednání,
zavazovaly účinky takového vyjádření nejen Krajský soud v Praze, který jejich vůli nařízením
jednání respektoval, ale i Městský soud v Praze, jemuž byla věc postoupena, když není sporu
o tom, že se stále jednalo o tutéž věc vymezenou totožnými účastníky a totožným předmětem
řízení. Městský soud v Praze jako soud místně příslušný se proto bez dalšího měl řídit vyjádřením
stěžovatelů, kteří požadovali nařízení ústního jednání. K tíži stěžovatelů nelze přičítat postup
Městského soudu v Praze, který je dne 28. 7. 2004 vyzval k tomu, aby mu sdělili, zda souhlasí
s rozhodnutím o věci bez jednání, a současně je poučil o tom, že souhlas s rozhodnutím věci
bez nařízení jednání je udělen také tehdy, nevyjádří-li účastníci do dvou týdnů od doručení výzvy
svůj nesouhlas s takovým projednáním věci. Stěžovatelé jako právní laici mohli důvodně
považovat tuto výzvu, i po předchozím nařízení jednání Krajským soudem v Praze,
za nadbytečnou a již se k ní výslovně nevyjádřili, neboť měli svá práva za zachovaná dřívějším
vyjádřením ze dne 1. 8. 2003. Pouhým zasláním výzvy k vyjádření podle §51 s. ř. s. sice Městský
soud v Praze nijak nezkrátil stěžovatele na jejich právech, ovšem pochybil tím, že nepřihlížel
k výslovnému nesouhlasu s rozhodováním bez nařízení jednání, který stěžovatelé vyjádřili
již v řízení před Krajským soudem v Praze. Tento postup Městského soudu v Praze tak založil
jinou vadu řízení před soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé
(§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.).
Městský soud neměl o věci rozhodovat bez nařízení jednání i z dalšího důvodu. Zákonem
předepsanému postupu v úsilí o právo (zásada spravedlivého procesu), vyplývajícího z Listiny
základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1) je nutno rozumět tak, že procesnímu právu účastníka
řízení vyjádřit se k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a k věci
samé a zejména označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání)
svých tvrzení pokládá za potřebné, odpovídá i povinnost soudu nejen o vznesených návrzích
(včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí
vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval
a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl (§157
odst. 2 o. s. ř. za použití §64 s. ř. s.). Jestliže tak soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami
spočívajícími v porušení obecných procesních principů, ale současně postupuje v rozporu
se zásadami vyjádřenými v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
(srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94 a ze dne 8. 7. 1999,
sp. zn. III. ÚS 87/99).
Podle ustanovení §51 odst. 1 s. ř. s. může krajský soud se souhlasem účastníků řízení
rozhodnout o věci samé bez nařízení jednání. Toto ustanovení tedy dává soudu možnost,
nikoliv však povinnost, rozhodnout bez nařízení jednání za splnění podmínky souhlasu účastníků
řízení s takovým postupem. Nelze však takto postupovat, pokud existuje skutečnost,
za níž je krajský soud povinen jednání nařídit. Takovou skutečností je i situace, kdy má krajský
soud provádět dokazování, tedy i výslechem svědka. V tomto případě zákon neponechává
na úvaze krajského soudu, zda jednání nařídí či nikoliv, nýbrž kogentně v §77 odst. 1 s. ř. s.
stanoví povinnost jednání nařídit (arg. dokazování provádí soud při jednání).
Nejvyšší správní soud nemohl přehlédnout, že stěžovatelé v souladu s ustanovením §71
odst. 1 písm. e) s. ř. s. v žalobě uvedli, jaké důkazy navrhují provést k prokázání svých žalobních
tvrzení. Mezi těmito návrhy byl i návrh na provedení důkazu výslechem svědků, který stěžovatel
nevzal nikdy zpět a městský soud nerozhodl, že takový důkaz neprovede (§52 odst. 1 s. ř. s.).
V takovém případě měl městský soud v souladu s ustanovením §77 odst. 1 s. ř. s. nařídit jednání
a rozhodnout o provedení či neprovedení navržených důkazů. Městský soud
však tímto způsobem nepostupoval a svým procesním postupem, který je v rozporu i s citovanou
judikaturou Ústavního soudu, vytvořil nezákonný stav. Městský soud totiž nerozhodl, že nebude
provádět dokazování výslechem navržených svědků, ale ani nezdůvodnil, z jakých důvodů
navržené důkazy neprovedl. Přesto však rozhodl bez jednání ve věci samé. Městský soud
proto i v tomto směru zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí (§103
odst. 1 písm. d) s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že řízení před městským soudem
bylo založeno na procesní vadě, která ve svém důsledku mohla vést k nezákonnému rozhodnutí
ve věci samé (§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.). Městský soud totiž zvoleným procesním postupem
znemožnil stěžovatelům klást otázky navrženým svědkům, předložit ke svým tvrzením
další relevantní důkazní prostředky, rozvést při jednání argumentaci k žalobním bodům v dané
věci, čímž ve svém důsledku zasáhl do ústavně zaručených práv účastníků řízení garantovaných
již uvedenými čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 odst. 2 Ústavy.
Nejvyšší správní soud se v důsledku uvedené vady řízení nezabýval dalšími kasačními
námitkami stěžovatelů, neboť by to, za tohoto procesního stavu, bylo nadbytečné (shodně nálezy
Ústavního soudu ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. I. ÚS 18/04 a ze dne 26. 4. 2005,
sp. zn. I. ÚS 560/03) a navíc by sám zatížil své rozhodnutí podstatnou vadou, která by mohla
mít za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé (vyjadřoval by se k námitkám,
které v případě výslechu svědků a dotazů účastníků řízení mohou obsahově doznat podstatných
změn nebo již vůbec nevyvstanou, a předjímal by tak do jisté míry i rozhodnutí městského
soudu).
Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského
soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první před středníkem
s. ř. s.). O kasační stížnosti rozhodl bez jednání, protože mu takový postup umožňuje ustanovení
§109 odst. 1 s. ř. s.
V dalším řízení bude na městském soudu, aby nařídil ústní jednání, a tím poskytl
účastníkům řízení, především však stěžovateli, zákonnou možnost vyjádřit se k věci a zejména
umožnit jim provedení důkazů na podporu svých tvrzení. V mezích žalobního návrhu
(všech žalobních bodů) včetně argumentů k nim se vztahujícím, pak posoudí důvodnost podané
žaloby a vydá rozhodnutí v souladu se zákonem.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s. je městský soud názorem vysloveným v tomto rozsudku vázán.
V novém rozhodnutí městský soud rozhodne i o nákladech řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2008
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu