ECLI:CZ:NSS:2019:10.AS.7.2018:44
sp. zn. 10 As 7/2018 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudce Zdeňka
Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: P. B., zastoupený JUDr. Radkem
Bechyně, advokátem se sídlem Legerova 148, Kolín, proti žalovanému: Krajský úřad
Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, proti rozhodnutí žalovaného ze
dne 27. 6. 2016, sp. zn. KÚOK/57532/2016/ODSH-SD/7356, čj. KUOK 67075/2016, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2017,
čj. 41 A 60/2016-28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] V záhlaví označeným rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto odvolání žalobce proti
rozhodnutí Magistrátu města Prostějov, odboru občanských záležitostí – přestupkového oddělení
(dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 7. 4. 2016, čj. PVMU 47546/2016 16a, a toto
rozhodnutí bylo potvrzeno. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně byl žalobce uznán vinným
ze spáchání přestupků dle §125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním
provozu“), kterého se z nedbalosti dopustil tím, že dne 28. 2. 2016 v 13:47 hod. jako řidič
osobního motorového vozidla Mercedes Benz, r. z. X, na dálnici D46 ve směru jízdy
na Olomouc, v km 11, a v místě, kde je rychlost omezena dopravní značkou B20a – Nejvyšší
dovolená rychlost na 110 km/h, byla motorizovanou hlídkou Policie ČR uvedenému vozidlu
při průjezdu naměřena rychlost jízdy 188 km/h (po odečtu odchylky 3 %). Tímto jednáním
žalobce porušil §4 písm. c) zákona o silničním provozu, neboť dovolenou rychlost jízdy mimo
obec překročil o 78 km/h. Za uvedené jednání byla žalobci podle §125c odst. 5 písm. d) a odst. 6
zákona o silničním provozu a §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích,
uložena pokuta ve výši 8 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel
na dobu 8 měsíců. Dále byla žalobci uložena povinnost nahradit náklady správního řízení
ve výši 1 000 Kč.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu u krajského soudu, který ji v záhlaví
uvedeným rozsudkem zamítl.
[3] Krajský soud shledal námitku, že žalobce vozidlo neřídil, nedůvodnou, neboť podle
oznámení přestupku byl žalobce při dopravní kontrole ztotožněn dle řidičského průkazu
(k přestupkovému jednání se odmítl vyjádřit a oznámení nepodepsal). Dle připojeného
videozáznamu přitom měli policisté vozidlo žalobce po celou dobu na dohled a nevyplývá z něj,
že by např. došlo k výměně řidičů. Rovněž na připojené fotografii je zaznamenáno vozidlo
žalobce, který sám stojí v pozadí. Také všechny relevantní doklady (občanský a řidičský průkaz,
osvědčení o registraci vozidla a průkaz o povolení k trvalému pobytu) jsou vedeny na žalobce.
Nevyvstaly tedy žádné pochyby o totožnosti řidiče - žalobce.
[4] Krajský soud nepřisvědčil ani další žalobní námitce a shledal naplnění také materiálních
znaků přestupku, protože společenskou nebezpečnost jednání žalobce by nemohlo nijak snížit,
že v důsledku jeho vysoké rychlosti nevzniklo žádné ohrožení. Jednání žalobce vyhodnotil krajský
soud ve shodě se správními orgány jako společensky nebezpečné, neboť je výrazem opovrhování
pravidly silničního provozu, jejichž účelem je zejména zajištění bezpečnosti provozu
na pozemních komunikacích (tj. ochrany života, zdraví a majetku). Pro naplnění materiálních
znaků přestupku se ostatně ani nevyžaduje, aby vytýkaným jednáním byl skutečně ohrožen něčí
život, zdraví či majetek (§2 odst. 1 zákona o přestupcích). Působení pravidel provozu
na pozemních komunikacích má přitom výrazně preventivní charakter (srov. rozsudek NSS
ze dne 6. 6. 2013, čj. 1 As 24/2013-28). Žalobce, který překročil nejvyšší dovolenou rychlost
o 78 km/h přitom mohl svým jednáním ohrozit či omezit ostatní řidiče, neboť dle pořízeného
videozáznamu byl hustý provoz, žalobce po celou dobu jel v levém jízdním pruhu a předjížděl
ostatní účastníky silničního provozu.
II. Podstatný obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností.
[6] Stěžovatel vytkl, že žalovaný se nezabýval jeho odvolací námitkou, že vozidlo v rozhodné
době neřídil; žalovaným tedy byla aplikována „zásada presumpce viny“.
[7] Dále stěžovatel namítl, že správní orgány neprokázaly, že svým jednáním naplnil
materiální znaky přestupku, tedy že svým jednáním kohokoli ohrozil či jakkoli narušil veřejný
zájem. Není správný názor žalovaného, že materiální znaky přestupku odpovídají jeho formálním
znakům. Žalovaný nelogicky uvedl, že naplnění materiálních znaků přestupku spatřuje v porušení
pravidel silničního provozu, na jejichž dodržování je dán společenský zájem. Tato formulace stírá
rozdíly mezi materiálními a formálními znaky přestupku (viz rozsudek NSS ze dne 14. 12. 2009,
sp. zn. 5 As 104/2008). Pro posouzení materiálních znaků přestupku je také klíčové přesné
zjištění místa vytýkaného jednání a hustoty provozu, kterou se však rozhodnutí žalovaného nijak
nezabývá. Silnice, na které mělo k tomuto jednání dojít, prochází rovnými a přehlednými úseky
a pouze minimálně jakoukoli zastavěnou oblastí. K ohrožení ostatních účastníků silničního
provozu tedy dojít nemohlo, což mohlo být prokázáno výpověďmi zasahujících policistů.
[8] Stěžovatel uvedl, že krajský soud se nesprávně ztotožnil se závěry správních orgánů,
že přestupek byl (včetně jeho materiálních znaků) prokázán. Z tohoto důvodu se proti němu
brání kasační stížností podanou z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a navrhuje, aby NSS
rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[9] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] NSS úvodem považuje za nutné zdůraznit, že kasační stížnost je mimořádný opravný
prostředek proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví,
jímž se účastník řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, domáhá jeho zrušení. Kasační stížnost
tudíž míří k přezkoumání pravomocného rozsudku krajského soudu, je postavena na principu
námitkového řízení, což znamená, že stěžovatel je povinen tvrdit důvody, pro které požaduje
napadené soudní rozhodnutí zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení. Tomu musí odpovídat rovněž
argumentace stěžovatele v kasační stížnosti.
[12] Není důvodem kasační stížnosti, jestliže stěžovatel nekonkretizuje vady v řízení či vady
v právním úsudku, jichž se krajský soud (nikoli správní orgán) podle stěžovatele dopustil.
Vymezení rozsahu kasační stížnosti a specifikace jejích důvodů leží v důsledku dispoziční zásady,
která ovládá řízení o kasační stížnosti, na stěžovateli. Zajisté platí, že pokud ze znění kasační
stížnosti jsou důvody seznatelné a podřaditelné pod zákonné kasační důvody, není rozhodující,
že stěžovatel své důvody formálně nepodřadí jednotlivým zákonným ustanovením, či tak učiní
nepřesně. Pokud je v kasační stížnosti uvedeno, jaké konkrétní vady v řízení či v úsudku se měl
krajský soud dopustit a z čeho to stěžovatel dovozuje, kasační stížnost obstojí. Argumentace proti
právnímu posouzení přitom musí vycházet z důvodů napadeného rozsudku (srov. rozsudek NSS
ze dne 8. 1. 2004, čj. 2 Afs 7/2003-50).
[13] Podle §104 odst. 4 s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná, opírá-li se jen o jiné důvody,
než které jsou uvedeny v §103 s. ř. s. Stěžovatel v projednávané věci v kasační stížnosti uvádí,
že uplatňuje důvody dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., nicméně z obsahu kasační stížnosti
lze jen obtížně konkrétní námitky odpovídající těmto uplatněným důvodům ve vztahu
k napadenému rozsudku krajského soudu seznat; stěžovatel uvedl toliko v posledním odstavci
kasační stížnosti, že krajský soud zamítl jeho žalobu a shrnul argumentaci obsaženou
v napadeném rozsudku, podle níž se krajský soud se závěry správních orgánů ztotožnil. V kasační
stížnosti tak stěžovatel de facto uplatňuje tvrzení, která vznesl v odvolání a s nimiž se vypořádal
žalovaný, a poté v žalobě, s kterými se vypořádal krajský soud.
[14] NSS tedy konstatuje, že kasační stížnost je na samé hranici své přípustnosti,
a s přihlédnutím k výše uvedenému tak mohl pouze v obecné rovině přezkoumat, zda se krajský
soud nedopustil pochybení při posouzení právní otázky či jiné vady řízení, k nimž
by byl povinen NSS přihlédnout z úřední povinnosti (srov. rozsudek NSS ze dne 28. 6. 2018,
čj. 5 As 222/2017-46).
[15] Rozšířený senát NSS v usnesení ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 26/2011-68, uvedl: „v řízení
o přestupku postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti,
a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku.“ Po seznámení se s obsahem správního spisu
dospěl NSS k závěru, že správní orgány tomuto požadavku plně dostály. Shromážděné důkazy
vytvořily jasnou představu o průběhu celého skutkového děje a bez jakékoli důvodné
pochybnosti z nich vyplývá přesvědčivý závěr, že se přestupek stal, na kterém místě se stal
a že se jej dopustil právě stěžovatel. Skutková zjištění, která byla základem pro rozhodnutí
o přestupku, byla dostačující, správní orgány na základě nich dospěly ke správným právním
závěrům o spáchání přestupku stěžovatelem a totéž učinil i krajský soud ve vztahu k žalobním
námitkám. Rovněž dle názoru NSS bylo dostatečně spolehlivě prokázáno, že stěžovatel překročil
nejvyšší dovolenou rychlost omezenou v daném místě dálnice na 110 km/h o 78 km/h,
tedy ve výši zcela podstatné; tím naplnil jak formální tak i materiální znaky přestupku.
NSS se shoduje rovněž se závěrem krajského soudu, že pro rozhodnutí ve věci
byl již ve správním řízení nadbytečný výslech zasahujících policistů, neboť nevznikly jakékoli
pochybnosti o tom, že to byl právě žalobce, kdo vozidlo řídil a dopustil se dotčeného přestupku.
[16] Z rozsudku NSS sp. zn. 5 As 104/2008 přitom nelze učinit závěr, že by k naplnění
materiálního znaku skutkové podstaty přestupku nedošlo vždy, když je sice naplněn formální
znak přestupku zaviněným jednáním fyzické osoby, avšak nedojde k přímému ohrožení osob
nebo majetku (srov. opět rozsudek NSS ze dne 28. 6. 2018, čj. 5 As 222/2017-46). Jak opět
správně rozvedl krajský soud, v uvedené věci se jednalo o případ v zásadních skutečnostech
odlišný.
[17] NSS tedy neshledal žádné vady rozsudku krajského soudu, pro které by jej bylo možné
považovat za nezákonný. Krajský soud se zcela dostatečně a přezkoumatelně vypořádal
s veškerými žalobními námitkami; v podrobnostech NSS na odůvodnění jeho rozsudku odkazuje.
Ani skutečnost, že se krajský soud ztotožnil se závěry žalovaného, jehož rozhodnutí stálo
na logických a přezkoumatelných úvahách a na hodnocení důkazů majících oporu ve spise,
nečiní napadený rozsudek nezákonným.
IV. Závěr a náklady řízení
[18] Z uvedených důvodů dospěl NSS k závěru, že kasační stížnost stěžovatele není důvodná,
a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. in fine zamítl.
[19] O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel
nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl úspěch;
žalovanému náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne n í opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. června 2019
Ondřej Mrákota
předseda senátu