ECLI:CZ:NSS:2019:10.AZS.145.2018:47
sp. zn. 10 Azs 145/2018 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudkyně
Michaely Bejčkové a soudce Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: M. T. T., zast. Mgr. Pavlínou
Zámečníkovou, advokátkou se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalované: Komise pro rozhodování
ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalované
ze dne 29. 3. 2017, čj. MV-27661-5/SO-2017, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 2018, čj. 22 A 76/2017-41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Ministerstvo vnitra zahájilo v květnu 2014 řízení o zrušení platnosti žalobcova povolení
k trvalému pobytu, protože byl žalobce pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí
svobody v délce 8 let, který vykonával ve věznici se zvýšenou ostrahou. Jelikož bylo řízení
zahájeno přede dnem 17. 12. 2015, rozhodovalo ministerstvo podle právní úpravy účinné
do tohoto dne. Podle této právní úpravy bylo nutné zabývat se tím, zda jsou dopady tohoto
rozhodnutí do soukromého nebo rodinného života cizince přiměřené (podle právní úpravy
účinné od 18. 12. 2015 není nutné přiměřenost rozhodnutí zkoumat, pokud byl cizinec odsouzen
k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, který přesahuje 3 roky). Žalobce pobýval na území
České republiky od roku 2002 a žil zde s manželkou a dcerou.
[2] Ministerstvo shledalo, že rozhodnutí o zrušení povolení k pobytu nepředstavuje
nepřiměřený zásah do žalobcova soukromého a rodinného života. Rozhodnutím ze dne
26. 1. 2017 proto zrušilo žalobci povolení k trvalému pobytu. Žalovaná rozhodnutí ministerstva
potvrdila. Žalobce podal proti rozhodnutí žalované žalobu. Krajský soud dospěl k závěru,
že ministerstvo i žalovaná posoudily otázku přiměřenosti dopadů rozhodnutí správně, a žalobu
zamítl.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
Podle stěžovatele je §77 odst. 2 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky, v rozporu se směrnicí Rady 2003/86/ES o právu na sloučení rodiny. Proto měly
správní orgány i krajský soud tuto směrnici použít v souladu s principem přednosti směrnice.
Jestliže směrnice neměla podle jejich náhledu přímý účinek, měly ji aspoň brát v úvahu
při výkladu zákonného ustanovení (nepřímý účinek směrnice). Stěžovatel se domnívá, že správní
orgány ani krajský soud neměly posuzovat charakter a závažnost stěžovatelova protiprávního
jednání, protože to není součástí použitého ustanovení zákona o pobytu cizinců. Krajský soud
dále pochybil při posouzení otázky nepřiměřeného zásahu do stěžovatelova rodinného života.
Jeho dcera nebude mít zajištěnu osobní péči otce, kterou jí zaručuje Úmluva o právech dítěte.
Rozhodnutí o zrušení stěžovatelova povolení k trvalému pobytu se rovněž dotkne finanční
situace stěžovatelovy rodiny. Dále stěžovatel považuje rozsudek krajského soudu
za nepřezkoumatelný, protože se soud nezabýval okolnostmi, které by mohly bránit stěžovatelově
rodině ve vycestování do země původu.
[4] Kasační stížnost není důvodná.
[5] NSS se nejdříve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti. Neshledal ji však důvodnou,
protože krajský soud všechny své závěry dostatečně a srozumitelně zdůvodnil a v odůvodnění
svého rozsudku se dostatečně zabýval i zásahem do stěžovatelova rodinného a soukromého
života (včetně zvážení ekonomických poměrů stěžovatelovy rodiny). Stěžovatel tedy nenamítá
ani tak nepřezkoumatelnost, ale spíše nesprávné posouzení přiměřenosti zásahu do svého
soukromého a rodinného života. To, že stěžovatel nesouhlasí se závěry krajského soudu,
však neznamená, že je rozsudek soudu nepřezkoumatelný.
[6] Podle §77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců (ve znění účinném do 17. 12. 2015)
ministerstvo zruší platnost povolení k trvalému pobytu, pokud byl cizinec pravomocně odsouzen soudem
České republiky za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody za podmínky,
že toto rozhodnutí bude přiměřené z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince.
[7] Nepanuje spor o to, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ve spojení
s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci pravomocně odsouzen dne 20. 2. 2014 za úmyslný
trestný čin k osmi letům nepodmíněného trestu odnětí svobody (tyto rozsudky jsou součástí
správního spisu). Z výkonu trestu odnětí svobody byl podmíněně propuštěn. Není tedy pochyb
o tom, že stěžovatel naplnil jeden z předpokladů pro zrušení povolení k trvalému pobytu.
Stěžejní pro posouzení této věci je proto otázka, zda zrušení povolení k trvalému pobytu
nepředstavuje nepřiměřený zásah do jeho soukromého nebo rodinného života.
[8] Touto otázkou se jak správní orgány, tak krajský soud zabývaly poměrně podrobně.
Správní orgány správně konstatovaly, že jelikož stěžovatelova manželka i dcera mají na území
České republiky trvalý pobyt a stěžovatelova rodina zde žije již řadu let, zrušení stěžovatelova
povolení k trvalému pobytu nutně představuje zásah do rodinného života. Otázka je, zda lze
takový zásah považovat za přiměřený. Proto je zapotřebí poměřit právo stěžovatele na rodinný
život a veřejný zájem na tom, aby na území České republiky nebyla páchána závažná trestná
činnost.
[9] Skutkově obdobnou věcí se již zabýval NSS například v rozsudku ze dne 19. 10. 2016,
čj. 2 Azs 147/2016-30. V něm NSS dospěl k závěru, že zrušení povolení k trvalému pobytu
je sice zásahem do rodinného života cizince, stěžovatel a jeho rodinní příslušníci však nejsou
zbaveni možnosti vést řádný rodinný život společně ve Vietnamu. Vzhledem k okolnostem
případu tak nebylo porušeno právo rodiny na rodinný život podle Evropské úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (sdělení č. 209/1992 Sb.). Překážky společného soužití
stěžovatelovy rodiny ve Vietnamu neshledaly správní orgány ani krajský soud v této věci.
Žádné konkrétní skutečnosti, které by rodině bránily ve vycestování do země původu, navíc sám
stěžovatel nenamítal. Naopak správní orgány zjistily, že stěžovatel nepozbyl vazby na svou zemi
původu a že vycestováním z České republiky rodina neztratí zdroj obživy (není závislá
na nějakém oprávnění k podnikání na území České republiky). Jistě že přestěhování celé rodiny
do země původu představuje určitou zátěž, není však nemožné. Výraznou zátěží pro rodinný
život byla navíc i doba, kterou stěžovatel strávil vlastním zaviněním ve vězení.
[10] Proti tomuto zásahu do práva na rodinný život stojí veřejný zájem na tom, aby na území
České republiky nebujela trestná činnost. Stěžovatel spáchal zvlášť závažný zločin
nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy (jako člen
organizované skupiny se vědomě delší dobu a ve značném rozsahu podílel na organizování,
přípravě a na samotném pěstování konopí a výrobě marihuany). Povaha tohoto zvlášť závažného
zločinu i trest, který stěžovatel obdržel, svědčí o tom, že stěžovatelovo protiprávní jednání
vykazovalo značnou společenskou škodlivost. Stěžovatel si měl a mohl být vědom všech
důsledků, které ponese za spáchání tohoto úmyslného trestného činu, a to nejen v režimu
trestněprávním, ale i v režimu zákona o pobytu cizinců. Jestliže stěžovatel nechtěl vystavit
svou rodinu obtížím spojeným s ukončením svého trvalého pobytu (a své dceři neztížit přístup
k péči ze strany otce) na území České republiky, měl se zde zdržet páchání trestné činnosti.
S ohledem na poměřované hodnoty a zájmy není zásah v podobě zrušení povolení k trvalému
pobytu nepřiměřený ve vztahu ke stěžovatelovu rodinnému životu. Tento závěr vyplývá
z již zmíněného rozsudku ve věci 2 Azs 147/2016 a NSS neshledal důvod se od něj v této věci
odchýlit. NSS je rovněž přesvědčen, že krajský soud nepochybil tím posuzováním závažnosti
stěžovatelova protiprávního jednání. Krajský soud tak totiž nerozšiřoval ustanovení zákona
o pobytu cizinců ani nenahrazoval závěry trestních soudů, ale toliko poměřoval hodnoty a zájmy,
které proti sobě v této věci stály. Bez tohoto posouzení by nemohl dospět k žádnému závěru.
[11] K dalším poněkud obecným stěžovatelovým námitkám NSS podotýká, že není důvod
pro přímé použití směrnice o právu na sloučení rodiny, protože §77 odst. 2 písm. f) zákona
o pobytu cizinců s ní není v rozporu. Účel směrnice je přimět členské státy Evropské unie,
aby přispívaly ke společnému soužití členů rodiny. Směrnice však v žádném případě nepřikazuje
členským státům trpět na svém území každého bez ohledu na to, zda vede spořádaný život,
či páchá trestnou činnost. Tato námitku tedy není důvodná.
[12] NSS proto zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta poslední s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nemá
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl úspěch; žalované
nevznikly náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2019
Ondřej Mrákota
předseda senátu