ECLI:CZ:NSS:2019:10.AZS.310.2019:32
sp. zn. 10 Azs 310/2019 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna,
soudce Ondřeje Mrákoty a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: nezl. D. N. T. T.,
zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované:
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti
rozhodnutí žalované ze dne 27. 2. 2017, čj. MV-12593-5/SO-2017, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 27. 8. 2019, čj. 15 A 84/2017-45,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 8. 2019, čj. 15 A 84/2017-45,
se ruší.
II. Rozhodnutí žalované ze dne 27. 2. 2017, čj. MV-12593-5/SO-2017, se r uší
a věc se v rací žalované k dalšímu řízení.
III. Žalovaná je po v i nna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku
ve výši 19 914 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
Mgr. Petra Václavka, advokáta.
IV. Žalobci se v rací přeplatek na soudním poplatku ve výši 1 000 Kč z účtu
Nejvyššího správního soudu; poplatek bude vrácen ve lhůtě 30 dnů od nabytí právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
[1] Žalobce je státní příslušník Vietnamské socialistické republiky. Dne 10. 11. 2004 mu bylo
uděleno povolení k trvalému pobytu v ČR. Ministerstvo vnitra zjistilo, že žalobce se po dobu
delší než 12 měsíců zdržoval mimo území státu EU, a to nepřetržitě. Rozhodnutím ze dne
5. 12. 2016 tedy ministerstvo zrušilo povolení k trvalému pobytu podle §77 odst. 1 písm. c)
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“), a žalobci stanovilo lhůtu k vycestování. Žalobce se odvolal. Žalovaná odvolání zamítla
rozhodnutím označeným v záhlaví. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce bránil žalobou,
kterou krajský soud zamítl shora specifikovaným rozsudkem.
[2] Žalobce (stěžovatel) proti rozsudku podal kasační stížnost z důvodu dle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. Namítá, že krajský soud nesprávně posoudil výtku přepjatého formalismu.
Řízení sice bylo formálně zahájeno v souladu se zákonem, ale v rozporu se základními zásadami,
na nichž stojí správní řád a zákon o pobytu cizinců. Cílem §77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu
cizinců jistě není zrušit povolení k trvalému pobytu cizinci, který zde dlouhodobě žije,
má zde vybudované zázemí a dodržuje zákony. Stěžovatel zejména namítá nedostatečné
zhodnocení přiměřenosti dopadů rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu do rodinného
a soukromého života. Napadené rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelné a nesprávné.
[3] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
[4] NSS při posuzování kasační stížnosti dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované
náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.); neshledal přitom vady,
jimiž by se musel zabývat i bez návrhu.
[5] Kasační stížnost je důvodná.
[6] Ze správního spisu NSS zjistil, že stěžovateli bylo dne X, tj. dnem jeho narození, uděleno
povolení k trvalému pobytu jako občanu třetího státu na území ČR za účelem sloučení rodiny a
byl mu vydán doklad s platností do 5. 12. 2016. Z čestného prohlášení jeho matky ze dne 5. 9.
2016 plyne, že matka byla v roce 2007 těhotná, nemohla syna hlídat a odvezla ho na hlídání do
Vietnamu. Přivezla jej zpátky dne 15. 6. 2016. Z prohlášení dále plyne, že tehdy byl stěžovatel
v ČR, do školy nechodil, protože neuměl česky. Měl odklad a chodil na doučování češtiny. Do
školy měl nastoupit za rok. Oznámením ze dne 4. 10. 2016 zahájilo ministerstvo řízení z moci
úřední ve věci zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu podle §77 odst. 1 písm. d) zákona o
pobytu cizinců, neboť stěžovatel pobýval mimo území ČR nepřetržitě po dobu delší než 6 let.
Z protokolu o svědecké výpovědi ze dne 7. 11. 2016 plyne, že matka stěžovatele v procesním
postavení svědkyně uvedla, že nezletilý stěžovatel pobýval ve Vietnamu nepřetržitě od roku 2012
do června 2016, na území ČR s matkou v uvedeném období nebyl, protože byla pracovně
zatížená. Matka stěžovatele dále uvedla, že stěžovatel před odjezdem z ČR navštěvoval 2. třídu
základní školy v Chebu. Nyní, po návratu do ČR již navštěvuje 5. třídu základní školy. Z kopie
cestovního pasu stěžovatele NSS zjistil, že stěžovatel do ČR přicestoval dne 12. 8. 2016.
Rozhodnutím ze dne 5. 12. 2015 ministerstvo zrušilo stěžovateli dle §77 odst. 1 písm. c) zákona
o pobytu cizinců platnost povolení k trvalému pobytu. Stěžovatel totiž pobýval mimo území ČR
méně než 6 let, ale pobýval mimo území států EU nepřetržitě po dobu delší než 12 měsíců.
Ministerstvo nebylo vázáno právní kvalifikací stanovenou v počátku řízení. Jestliže v průběhu
řízení dospělo k odlišnému posouzení, nebylo třeba, aby řízení zastavilo a zahájilo nové.
[7] Dle §77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců platí, že ministerstvo zruší platnost
povolení k trvalému pobytu, jestliže cizinec pobýval mimo území států Evropské unie nepřetržitě po dobu delší
než 12 měsíců, pokud nebyla odůvodněna závažnými důvody, zejména těhotenstvím a narozením dítěte, závažným
onemocněním, studiem nebo odborným školením anebo pracovním vysláním do zahraničí.
[8] Mezi žalovanou a stěžovatelem není sporné, že stěžovatel mimo území států EU pobýval
po dobu delší než 12 měsíců. Jádrem sporu je, zda správní orgány měly v rozhodnutí o zrušení
stěžovatelova povolení k trvalému pobytu v ČR hodnotit přiměřenost dopadů tohoto rozhodnutí
do jeho rodinného a soukromého života, resp. zda se otázce přiměřenosti věnovaly dostatečně.
[9] Ministerstvo k této otázce uvedlo, že nemá zákonem stanovenou povinnost přihlížet
k dopadům rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince. Odmítlo zohlednit
argumentaci, že prarodiče stěžovatele (kteří o něj pečovali ve Vietnamu) jsou již staří,
a proto chce matka mít stěžovatele u sebe. Stěžovatel může opětovně požádat o udělení trvalého
pobytu v ČR. Dále ministerstvo konstatovalo, že v tomto případě nebude porušena
Úmluva o právech dítěte. Stěžovatel žil ve Vietnamu od roku 2012 do června 2016 na základě
dobrovolného rozhodnutí rodičů. Na tento způsob života je již zvyklý. Rodiče mají v ČR povolen
trvalý pobyt, ale to neznamená násilné odloučení dětí od rodičů, neboť je jen na jejich
rozhodnutí, zda budou žít společně s dětmi mimo území ČR, nebo zvolí jiný způsob, jak vzniklou
situaci vyřešit.
[10] K obsáhlé námitce nepřiměřenosti dopadů rozhodnutí, kterou stěžovatel uplatnil
v odvolání, žalovaná pouze uvedla, že v tomto typu řízení zákon neukládá ministerstvu
povinnost zabývat se přiměřeností rozhodnutí z hlediska dopadů do soukromého a rodinného
života cizince, resp. zákon mu neumožňuje, aby k těmto okolnostem přihlížel. Žalovaná dál již
jen odkázala na rozsudek NSS ze dne 4. 1. 2017, čj. 9 Azs 288/2016-30. Stěžovatel kritizoval
vypořádání námitky nepřiměřenosti rozhodnutí i u krajského soudu. Soud jej v rozsudku odkázal
na rozhodnutí žalované a citoval z rozsudku 9 Azs 288/2016, bod 33 a násl. Pak stěžovateli
v bodech 17 násl. vysvětlil, že podmínky §77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu jsou nastaveny
tak, že ve většině případů lze předpokládat, že rozhodnutím o zrušení trvalého pobytu nedojde
k nepřiměřenému zásahu do soukromého nebo rodinného života, a tedy ani k porušení
čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nebylo proto povinností žalované
zkoumat přiměřenost dopadů žalobou napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného
života stěžovatele, neboť mu to zákon o pobytu ve vztahu k ustanovení §77 odst. 1 písm. c)
zákona o pobytu neukládá. V úvahu přichází pouze případná přímá aplikace čl. 8 Úmluvy
zaručujícího právo každého na respektování rodinného a soukromého života. K přímé aplikaci
ústavněprávních kautel by však mělo docházet jen ve výjimečných případech, kterým stěžovatel
rozhodně není.
[11] NSS se s právě uvedenými závěry nemůže ztotožnit. Je sice pravda, že NSS
v cit. rozsudku 9 Azs 288/2016 dovodil, že v případě rušení platnosti povolení k trvalému pobytu
dle §77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců není v daném zákoně výslovně stanoven pokyn
zkoumat přiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života. Konkrétně konstatoval,
že skutečnost, že zákonodárce do zákona výslovně nezakotvil nutnost zkoumat přiměřenost
dopadů rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu dle §77 odst. 1 písm. c)
zákona o pobytu cizinců, nepovažuje NSS za náhodnou. „Nastavení podmínek pro zrušení trvalého
pobytu dle daného ustanovení je totiž takové povahy, že nutně nevyžaduje korektiv v podobě zkoumání
přiměřenosti dle §174a zákona o pobytu cizinců“ (srov. bod 33 a 34 citovaného rozsudku).
K obdobnému závěru dospěl NSS také v rozsudku ze dne 9. 3. 2017, čj. 7 Azs 338/2016-39,
byť ve vztahu k zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu dle §77 odst. 1 písm. d) zákona
o pobytu cizinců.
[12] Avšak NSS výše uvedené závěry v navazující judikatuře doplnil: „Skutečnost, že zákon
o pobytu cizinců výslovně nepředepisuje posoudit přiměřenost dopadů rozhodnutí podle §77 odst. 1 zákona
o pobytu cizinců do rodinného a soukromého života, na rozdíl od jiných rozhodnutí vydaných podle tohoto zákona,
znamená pouze tolik, že zákonodárce typově vyhodnotil dopady takových rozhodnutí do soukromého a rodinného
života jako nízké až zanedbatelné. Nelze však současně ztrácet ze zřetele, že Česká republika je mimo jiné
smluvní stranou Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jejíž článek 8 zavazuje smluvní státy
k respektu vůči soukromému a rodinnému životu každého jednotlivce. Povinnost zvážit přiměřenost dopadu
každého rozhodnutí do těchto práv tak vyplývá přímo z Úmluvy“ (rozsudek ze dne 14. 3. 2018,
čj. 6 Azs 422/2017-29, bod 12; obdobně viz také rozsudky ze dne 31. 5. 2018,
čj. 5 Azs 47/2016-47 ve věcech jiného nezletilého stěžovatele a ve věcech jeho rodičů ze dne
10. 5. 2018, čj. 6 Azs 201/2016-46, a ze dne 31. 5. 2018, čj. 5 Azs 46/2016-53).
[13] Z výše cit. judikatury tedy sice plyne, že podmínky §77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu
cizinců jsou nastaveny tak, že ve většině případů lze předpokládat, že rozhodnutím o zrušení
platnosti povolení k trvalému pobytu z tohoto zákonného důvodu nedojde k nepřiměřenému
zásahu do soukromého nebo rodinného života, a tedy k porušení čl. 8 Úmluvy. Ovšem takovou
situaci nelze a priori vyloučit. Článek 8 Úmluvy je přímo aplikovatelný a má přednost
před zákonem. Znamená to, že pokud stěžovatel namítá nepřiměřenost zásahu do soukromého
a rodinného života a porušení článku 8 Úmluvy, správní orgán se s touto námitkou musí vypořádat
bez ohledu na to, zda zákon o pobytu cizinců v daném řízení vyžaduje nebo nevyžaduje
posouzení přiměřenosti ve smyslu §174a zákona o pobytu cizinců. Na tomto závěru nic nemění
ani novela §174a zákona o pobytu cizinců, která do tohoto ustanovení vložila s účinností
od 15. 8. 2017 zbrusu nový odst. 3 (k tomu obdobně srov. rozsudek ze dne 19. 12. 2018,
čj. 8 Azs 290/2018-27, č. 3852/2019 Sb. NSS, bod 13 a násl.).
[14] Dále je nutno upozornit na čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, dle něhož by při jakékoli
činnosti orgánů veřejné moci, která se týká dětí, měl primárním hlediskem být nejlepší zájem
dítěte. Tuto zásadu převzal do judikatury k čl. 8 Úmluvy Evropský soud pro lidská práva
(např. rozsudek velkého senátu ze dne 6. 7. 2010, Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku, stížnost
č. 41615/07, §135). Zásada nejlepšího zájmu dítěte jistě neznamená, že je třeba přijmout všechny
děti, kterým by se lépe žilo ve smluvním státě Úmluvy. Rozpor s čl. 8 Úmluvy nastane především
za situace, kdy odůvodnění vnitrostátních rozhodnutí neobsahují dostatečně individuální posouzení
protichůdných zájmů včetně nejlepšího zájmu dítěte tak, aby mezi nimi bylo možné dosáhnout
spravedlivé rovnováhy (viz např. rozsudek ESLP ze dne 8. 11. 2016, El Ghatet proti Švýcarsku,
stížnost č. 56971/10, zejména §§46-47 a prejudikatura tam citovaná).
[15] Z napadeného rozhodnutí plyne, že spornou otázkou přiměřenosti se žalovaná odmítla
zabývat. Byť ministerstvo – které sdílí názor žalované – této otázce nad rámec nezbytně nutného
věnovalo několik vět odůvodnění (viz bod [9] shora), ve světle výše uvedené judikatury
to rozhodně nestačí. Ministerstvo v konkrétní rovině nezvažovalo nejlepší zájem nezletilého
dítěte, místo toho jen uvedlo, že jeho rodiče, kteří mají povolen trvalý pobyt v ČR, mohou žít
společně se stěžovatelem třeba i mimo území ČR. Správní orgány se tedy nevypořádaly s klíčovou
otázkou přiměřenosti rozhodnutí z hlediska nejlepšího zájmu stěžovatele jako nezletilého dítěte,
resp. nezabývaly se otázkou, zda je v nejlepším zájmu stěžovatele (nezletilého dítěte) zůstat
s rodinou na území ČR, a pokud by tomu tak bylo, zda mohl nad tímto zájmem převážit nějaký
konkurující veřejný zájem. V této souvislosti NSS považuje za důležité zvážit, zda by bylo
v tomto případě smysluplné zrušit povolení k trvalému pobytu, jelikož je stěžovatel oprávněn
požádat si o „obnovení“ tohoto povolení dle §66 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, na nějž by –
v případě splnění ostatních podmínek – měl právní nárok. Podání žádosti o obnovení povolení
k trvalému pobytu ovšem bylo velmi pravděpodobně spojeno s vycestováním do Vietnamu,
komplikacemi při rezervování si místa k podání žádosti na zastupitelském úřadu apod.
[16] Krajský soud se pak mýlil, pokud uvedl, že k přímé aplikaci Úmluvy o ochraně lidských
práv či Úmluvy o právech dítěte by mělo docházet jen ve výjimečných případech,
kterým prý stěžovatelova kauza není. NSS má za to, že stěžovatel dostatečně podrobně popsal
svou situaci a uvedl dostatečné důvody, pro které bylo třeba jeho tvrzení považovat za řádnou
žalobní námitku zpochybňující přiměřenost dopadů napadeného rozhodnutí do jeho rodinného
a soukromého života (viz bod [12] shora). Proto se i krajský soud měl touto otázkou řádně
zabývat.
[17] NSS tedy shledal kasační stížnost důvodnou, a proto napadený rozsudek
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil. S ohledem na důvody zrušení rozsudku krajského soudu
přistoupil také ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí žalované [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.
ve spojení s §78 odst. 1 s. ř. s.]. Podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení
s §78 odst. 4 s. ř. s. pak vrátil věc žalované k dalšímu řízení.
[18] O náhradě nákladů řízení rozhodl NSS v souladu s §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Žalovaná ve věci úspěch neměla, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatel měl úspěch, má tedy právo na náhradu nákladů řízení o žalobě i kasační stížnosti.
NSS je posledním soudem, který o věci rozhodl. Proto musí určit náhradu nákladů celého
soudního řízení.
[19] V řízení o žalobě představovaly náklady řízení stěžovatele soudní poplatek a odměnu
a hotové výdaje zástupce (Mgr. Polka), který učinil dva úkony právní služby [příprava a převzetí
zastoupení, podání žaloby ze dne 24. 3. 2017; §1 odst. 1, §7 bod 3, §9 odst. 2, §11 odst. 1
písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif], a to v hodnotě 3 100 Kč za každý úkon
právní služby, celkem tedy částku 6 200 Kč. Náhrada hotových výdajů sestává z paušální částky
600 Kč (2 × 300 Kč dle §13 odst. 4 advokátního tarifu). Zástupce není plátcem DPH,
proto se náklady řízení o tuto částku nezvyšují. Odměna a hotové výdaje zástupce činí 6 800 Kč,
soudní poplatek za žalobu 3 000 Kč a za návrh na přiznání odkladného účinku 1 000 Kč; celkem
tedy náklady řízení o žalobě činí částku ve výši 10 800 Kč. NSS upozorňuje, že ve vztahu k této
částce je Mgr. Václavek, nynější zástupce stěžovatele, jen platebním místem.
[20] V řízení o kasační stížnosti pak zástupce stěžovatele (Mgr. Václavek) učinil jeden úkon
právní služby (doplnění důvodů kasační stížnosti) v hodnotě částky 3 100 Kč. Náhrada hotových
výdajů sestává z paušální částky 300 Kč. Tyto náklady se dále zvyšují o částku 714 Kč
odpovídající DPH. Odměna a hotové výdaje zástupce v řízení o kasační stížnosti tedy činí
4 114 Kč, k čemuž je třeba připočíst výši soudního poplatku za kasační stížnost 5 000 Kč.
Náklady stěžovatele v řízení o kasační stížnosti činí částku ve výši 9 114 Kč.
[21] Žalovaná je proto povinna stěžovateli k rukám jeho zástupce uhradit náhradu nákladů
soudních řízení ve výši 19 914 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
[22] Stěžovatel uhradil na účet NSS soudní poplatek ve výši 6 000 Kč. Dle položky
19 sazebníku, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, činí poplatek
za řízení o kasační stížnosti 5 000 Kč. Návrhem na přiznání odkladného účinku se NSS
nezabýval. Rozhodl bez odkladu o samotné kasační stížnosti, otázka odkladného účinku
se tak stala bezpředmětnou. Poplatková povinnost za návrh na přiznání odkladného účinku tudíž
stěžovateli nevznikla.
[23] Jelikož stěžovatel uhradil na soudním poplatku 6 000 Kč, ač v celém řízení o kasační
stížnosti vznikla poplatková povinnost pouze v rozsahu 5 000 Kč, činí rozdíl mezi těmito
částkami přeplatek na soudním poplatku. Soud proto rozhodl v souladu s §10 odst. 1 zákona
o soudních poplatcích o vrácení přeplatku ve výši 1 000 Kč. Podle §10a odst. 1 zákona
o soudních poplatcích je soud povinen přeplatek na soudním poplatku vrátit ve lhůtě 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2019
Zdeněk Kühn
předseda senátu