ECLI:CZ:NSS:2019:2.AFS.138.2018:48
sp. zn. 2 Afs 138/2018 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobkyně: EDHESSA s. r. o.,
se sídlem Biskoupky 33, Ivančice, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 9. 2016,
č. j. 40300/16/5300-21443-708158, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2018, č. j. 22 Af 95/2016 – 48,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobkyni se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Relevantní aspekty věci a dosavadního průběhu řízení
[1] Platebním výměrem ze dne 30. 11. 2011, č. j. 240670/11/390912802666
(dále jen „platební výměr“), vyměřil Finanční úřad Ostrava III (dále jen „správce daně“)
podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty a podle §147, §139 odst. 1 a §90
zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“) žalobkyni daň z přidané hodnoty
za 4. čtvrtletí 2007 ve výši 4 001 868 Kč.
[2] Rozhodnutím ze dne 2. 7. 2012, č. j. 2830/12-1501-800297 zamítlo Finanční ředitelství
v Ostravě odvolání žalobkyně a platební výměr potvrdilo (dále jen „rozhodnutí o odvolání“).
[3] Dne 8. 9. 2012 podala žalobkyně proti rozhodnutí o odvolání žalobu, o které rozhodl
Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 12. 6. 2014,
č. j. 22 Af 103/2012 - 39, který nabyl právní moci dne 10. 7. 2014, o zrušení rozhodnutí
o odvolání a vrácení věci k dalšímu řízení.
[4] Dne 1. 1. 2013 nabyl účinnosti zákon č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky,
v důsledku čehož se věcně a místně příslušným správcem daně žalobkyně stal Finanční úřad
pro Moravskoslezský kraj, na něhož přešly kompetence výkonu správy daní z Finančního úřadu
Ostrava III. Ke stejnému dni přešla i příslušnost Finančního ředitelství v Ostravě jakožto orgánu
rozhodujícího o odvoláních na Odvolací finanční ředitelství, jež se v právě projednávané věci
stalo procesním nástupcem ve smyslu §69 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
[5] Dne 16. 7. 2014 podal žalovaný proti tomuto rozsudku krajského soudu kasační stížnost,
o které rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 25. 9. 2014, č. j. 4 Afs 142/2014 - 22
tak, že rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[6] Rozsudkem ze dne 17. 3. 2016, č. j. 22 Af 103/2012 - 89, který nabyl právní moci dne
15. 4. 2016, rozhodl krajský soud o opětovném zrušení rozhodnutí o odvolání a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení, neboť se v předcházejícím daňovém řízení žalovanému sice
nepodařilo prokázat doručení platebního výměru žalobkyni do 31. 12. 2011, tj. do uplynutí
prekluzivní lhůty pro stanovení daně, avšak nebylo vyloučeno, aby tak žalovaný učinil dodatečně
jiným způsobem předvídaným v §51 odst. 3 daňového řádu, a to například svědeckou výpovědí
doručovatele.
[7] Dne 10. 5. 2016 doručila JUDr. Kateřina Tomková, prokuristka žalobkyně jednající
za žalobkyni (dále jen „prokuristka“), žalovanému doplnění odvolání proti platebnímu výměru,
ve kterém uvedla, že žalobkyně nemá statutárního zástupce a že její pozice prokuristky
neumožňuje přístup do datových schránek žalované, přičemž požádala žalovaného, aby nadále
doručoval výhradně „do její datové schránky: i2qye2“. Toto doplnění odvolání učinil žalovaný
součástí správního spisu v právě projednávané věci.
[8] Dne 20. 6. 2016 bylo do datové schránky žalobkyně dodáno vyrozumění o výslechu
svědka – poštovní doručovatelky. Prokuristce toto vyrozumění nijak doručováno nebylo.
[9] Dne 27. 6. 2016 bylo z datové schránky prokuristky s identifikátorem „rc2dvzp“ odesláno
žalovanému podání obsahující mj. žádost o sdělení, zda již byl zjištěn relevantní důkaz ohledně
prokázání doručení platebního výměru jiným způsobem, jenž je předmětem odvolání, jelikož
ve věci doposud nezaznamenala vůči žalobkyni žádnou aktivitu ze strany žalovaného
(např. předvolání ke svědecké výpovědi), jež by směřovala k objasnění této skutečnosti.
Dále požádala o sdělení, jaké kroky žalovaný ve věci učinil či ještě hodlá učinit. Tuto žádost učinil
žalovaný rovněž součástí správního spisu.
[10] Dne 1. 7. 2016 žalovaný provedl důkaz výslechem svědkyně ohledně okolností a způsobu
doručení poštovní zásilky obsahující platební výměr žalobkyni, přičemž za žalobkyni se nikdo
nedostavil.
[11] Dne 28. 7. 2016 bylo do datové schránky žalobkyně dodáno seznámení se zjištěnými
skutečnostmi a výzva k vyjádření se k podkladům rozhodnutí v rámci odvolacího řízení.
Tyto úkony žalovaného však rovněž nebyly nijak doručovány prokuristce.
[12] Dne 15. 9. 2016 vydal žalovaný rozhodnutí č. j. 40300/16/5300-21443-708158
(dále jen „napadené rozhodnutí“), kde změnil platební výměr toliko v části týkající se splatnosti
vyměřené daně a bankovního spojení. Ostatní části výroku ponechal beze změny. Ohledně
doručování písemností do datové schránky prokuristky žalobkyně žalovaný uvedl, že ze zákonné
úpravy doručování v daňovém řízení je zřejmé, že i když za daňový subjekt při správě daní jedná
prokurista, doručuje se daňovému subjektu; prokurista si tedy nemůže vymínit, aby bylo
doručováno do jeho datové schránky. Nadto žalovaný uvedl, že prokuristkou sdělený
identifikátor datové schránky i2qye2 neodpovídá žádné datové schránce, neboť musí mít sedm
znaků. Požadavek prokuristky není akceptovatelný.
[13] Dne 3. 10. 2016 doručila prokuristka žalovanému přípis, ve kterém ho mj. požádala,
aby veškerá rozhodnutí ve věci byla doručována „do datové schránky: rc2dvzp“.
[14] Dne 6. 10. 2016 doručila prokuristka žalovanému přípis, ve kterém ho opětovně žádala
o doručování do datové schránky prokuristky a v případě doručování prostřednictvím pošty
na adresu prokuristky.
[15] Dne 27. 10. 2016 se prokuristka dostavila k žalovanému za účelem nahlédnutí
do daňového spisu a byly jí předány kopie napadeného rozhodnutí a soupisu spisu.
[16] Dne 7. 11. 2016 podala žalobkyně proti napadenému rozhodnutí žalobu. O žalobě
rozhodl krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“),
který nabyl právní moci dne 6. 4. 2018, tak, že napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení.
[17] Ohledně žalobní námitky, že lhůta pro stanovení daně již byla prekludovaná, dospěl
krajský soud po podrobném propočtu jejího běhu k závěru, že tomu tak není a že v době vydání
napadeného rozhodnutí zbývalo do konce prekluzívní lhůty ještě 328 dní.
[18] Důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí bylo posouzení žalovaným provedeného
doručování vyrozumění o výslechu svědka – poštovní doručovatelky. Krajský soud v této právní
otázce dospěl k závěru, že za situace, kdy žalobkyně měla zpřístupněnou datovou schránku,
byl sice žalovaný podle §42 daňového řádu povinen doručovat jí do datové schránky,
avšak pokud žalobkyně v době doručování oznámení o výslechu svědka neměla ani statutární
orgán, ani jinou osobu pověřenou přístupem do její datové schránky, a oznámila-li tyto
skutečnosti žalovanému prokuristka, která je oprávněna jednat jménem žalobkyně, nastala situace,
kdy doručování žalobkyni elektronicky nebylo možné. Žalobkyně se tedy s obsahem doručované
písemnosti seznámit nemohla, když zde nebyla žádná osoba, která by do datové schránky,
a tím k dodané písemnosti měla přístup. Přitom je dle krajského soudu smyslem doručování
„umožnit daňovému subjektu seznámit se s písemností, kterou mu správce daně posílá, resp. s vůlí správce daně
v této písemnosti zachycené“. Za takové situace byl žalovaný povinen vyrozumění doručit žalobkyni
některým ze způsobů uvedených v §39 odst. 2 daňového řádu.
[19] Na uvedeném nic nemění, že prokuristka uvedla ve své žádosti o doručování zjevně
chybný identifikátor datové schránky. Žalovanému nic nebránilo, aby žádosti prokuristky vyšel
vstříc a vyrozumění doručil i elektronicky prokuristce, poté, co si správné číslo datové schránky
zjistil, popř. smysl žádosti s prokuristkou vyjasnil; takový postup by byl v souladu se zásadou
dobré správy a spolupráce, vyplývající z §6 odst. 2 a 3 daňového řádu.
[20] Jelikož žalovaný nedoručil žalobkyni vyrozumění o konání výslechu svědka způsobem
podle §39 odst. 2 daňového řádu, zatížil svým postupem řízení o odvolání vadou,
v důsledku níž bylo žalobkyni znemožněno účastnit se výslechu svědka a klást mu otázky
podle §96 odst. 5 daňového řádu. Výslech svědka byl přitom ve věci stěžejní, neboť od jeho
výsledku se odvíjí posouzení uplynutí lhůty pro vyměření daně.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalobkyně
[21] Proti napadenému rozsudku podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť má za to, že je nezákonný. Stěžovatel
se domáhá toho, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc krajskému soudu
vrátil k dalšímu řízení.
[22] Stěžovatel považuje za nesprávný závěr krajského soudu týkající se doručování do datové
schránky žalobkyně. Pokud měla žalobkyně zřízenu datovou schránku, byl stěžovatel podle
§42 daňového řádu povinen do ní doručovat, neboť daňový řád předpokládá jako zásadní
způsob doručování právě doručování elektronicky. Stěžovatel nesouhlasí s názorem soudu,
že by nebylo možné do datové schránky žalobkyně doručovat z toho důvodu, že žalobkyně
neměla v době doručování vyrozumění o výslechu svědka – poštovní doručovatelky statutární
orgán, a ani nebyla pověřena jiná osoba přístupem do datové schránky. Stěžovatel namítá,
že tyto okolnosti nemohou být podřazeny pod předpoklady podle §39 odst. 2 daňového
řádu. Za takové situace nelze doručovat jiným zákonem předvídaným způsobem,
např. provozovatelem poštovních služeb, jak uvádí soud.
[23] V §198 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech je obsažena
úprava postupu pro ustanovení nového jednatele (statutárního orgánu). Ačkoli stále existovali
společníci, kteří měli zajistit ustanovení nového jednatele, nedošlo k tomu, a takováto situace
nemůže být stěžovateli dávána k tíži. S ohledem na materiální výklad právní úpravy lze označit
tuto situaci tak, že adresát písemnost odmítá převzít a jeho postup vykazuje určité znaky
obstrukčního jednání. Takovéto jednání je ve standardním případě považováno za jednání
odporující zásadě součinnosti a je sankcionováno následkem v podobě právní fikce doručení
v důsledku odepření převzetí.
[24] Stěžovatel nesouhlasí ani s názorem soudu, že mu nic nebránilo, aby vyrozumění doručil
i elektronicky prokuristce. Takový způsob doručování daňový řád přímo vylučuje, jelikož
se doručuje přímo právnické osobě nebo zástupci, a to v rozsahu jeho oprávnění k zastupování
(§41 odst. 1 daňového řádu). Prokuristka nemá postavení zástupce a nejedná z pozice
zmocněnce, ale jde o jednání právnické osoby samotné. Pokud souhlasila s udělením prokury,
měla od statutárního orgánu žalobkyně požadovat, aby jí byl zajištěn přístup do datové schránky.
Dle §45 odst. 2 daňového řádu může právnická osoba požádat správce daně o doručování
na jinou adresu v České republice, což však není případ žalobkyně, která má zřízenu datovou
schránku.
[25] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti předně uvedla, že možnost stanovení daně
již byla prekludována. Odkaz stěžovatele na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 5. 2012, č. j. 9 Afs 72/2011-218, je pro posouzení věci nepřiléhavý, neboť zde posuzovaná
soudní řízení správní, jejichž zahájení stavělo objektivní lhůtu pro stanovení daně dle §41 s. ř. s.
(jehož účinnost zanikla ke dni 1. 1. 2011), byla zahájena dlouho před účinnosti daňového řádu.
[26] S obsáhlým odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2012,
č. j. 9 Afs 72/2011 - 218, zejména na pasáž, podle níž „je nutno vyložit přechodné ustanovení
tak, že v souladu s větou třetí shora citovaného přechodného ustanovení se účinky soudního řízení zahájeného
před účinností daňového řádu posuzují podle dosavadních předpisů, tj. včetně ustanovení §41 s. ř. s.“,
pak žalobkyně dovozuje, že zde uvedený výklad nepřipouští jiný závěr, než že podání správních
žalob v právě projednávané věci již stavění prekluzivní objektivní lhůty pro stanovení daně
za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2007 nezpůsobilo a tato prekluzivní lhůta pro stanovení
daně platebním výměrem již definitivně uplynula. Doplnila ještě poukaz na závěr obsažený
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 2. 2018, č. j. 2 Afs 239/2017 - 29,
že nepřekročitelná desetiletá hranice představuje pojistku proti nepřiměřenému (opakovanému)
prodlužování lhůty pro stanovení daně, jakož i na judikaturu Ústavního soudu o roli prekluze
v podmínkách právního státu a jeho úvahy v jiné věci týkající se daňových povinností žalobkyně.
[27] Ve vztahu ke stěžovatelově argumentaci ohledně nemožnosti doručování do prokuristkou
označené datové schránky žalobkyně poukazuje na to, že jí ze strany stěžovatele bylo doručeno
sdělení ze dne 24. 10. 2016, č. j. 46781/16/5300-21143-708158 do požadované datové schránky.
O nepřípustnosti požadovaného způsobu doručování tedy nemůže být ani řeči, jestliže jej vůči
ní aplikoval sám stěžovatel.
[28] Námitky stěžovatele směřující do právního stavu žalobkyně (existence jejích orgánů
oprávněných k přístupu do datové schránky) se týkají stavu, který nastal až po vydání napadeného
rozhodnutí. Správní soudy by se tedy těmito námitkami neměly zabývat. Argumentaci stěžovatele
o aktivní nesoučinnosti při doručování oznámení o výslechu svědka považuje žalobkyně
za spekulace, přičemž odkázala na svůj postoj uvedený již v žalobě proti napadenému rozhodnutí,
podle něhož se o tuto spolupráci snažila vším myslitelným způsobem, avšak byla se svými návrhy
stěžovatelem zcela oslyšena. Žalobkyně se ztotožnila se závěrem krajského soudu, že to byl právě
stěžovatel, respektive správce daně prvního stupně, kdo svou „aktivní“ nesoučinností
při doručování písemností porušil základní zásady daňového řízení vyplývající z §6 odst. 2 a 3
daňového řádu.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[29] Kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž
je kasační stížnost ve smyslu ustanovení §102 s. ř. s. přípustná. Za stěžovatele v souladu
s ustanovením §105 odst. 2 s. ř. s. jedná zaměstnanec s vysokoškolským právnickým vzděláním,
které je vyžadováno pro výkon advokacie.
[30] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4 věta
před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
[31] Kasační stížnost není důvodná.
III. a) K prekluzi práva stanovit daň
[32] Prekluzí se zabýval krajský soud v napadeném rozsudku jako prvním ze žalobních bodů.
Dospěl přitom s odkazem na přechodné ustanovení §264 odst. 4, §147 a jednotlivých
ustanovení §148 daňového řádu a dále s odkazem na §47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků (dále jen „ZSDP“) k závěru, že v právě řešeném případě právo stanovit daň
prekludováno nebylo. Proti tomuto závěru pochopitelně stěžovatel v kasační stížnosti nijak
nebrojí. Brojí proti němu však žalobkyně ve svém vyjádření ke kasační stížnosti.
[33] Otázka prekluze práva stanovit daň je skutečností, ke které je třeba přihlédnout z úřední
povinnosti i v rámci soudního přezkumu (viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2009,
sp. zn. I. ÚS 1169/07). Běh a délku lhůty pro vyměření daně v současnosti upravuje daňový řád
účinný od 1. 1. 2011, kterým byla zrušena původní úprava obsažená v zákoně o správě daní
a poplatků. Podle §264 odst. 4 daňového řádu se běh a délka lhůty pro vyměření daní,
která započala podle dosavadních právních předpisů a neskončila do dne nabytí účinnosti
daňového řádu, posuzuje ode dne nabytí účinnosti daňového řádu podle jeho ustanovení
upravujících lhůtu pro stanovení daně (tj. §148 daňového řádu). Přitom zůstává zachován
okamžik počátku běhu lhůty určený podle dosavadních právních předpisů. Subjektivní
prekluzivní lhůtu pro vyměření daně v délce tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla
daňová povinnost (nebo tří let od vzniku daňové povinnosti u těch daní, které nemají zdaňovací
období), stanovoval §47 odst. 1 ZSDP. Tato lhůta se podle odst. 2 citovaného ustanovení
přerušila v případě, že byl před jejím uplynutím učiněn úkon směřující k vyměření daně
nebo jejímu dodatečnému stanovení a počala znovu běžet od konce roku, v němž byl daňový
subjekt o takovém úkonu zpraven. Tento odstavec také stanovil objektivní prekluzivní lhůtu
k vyměření a doměření daně, a to v délce deseti let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla
povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení (nebo v němž vznikla daňová povinnost,
aniž by zde byla povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat).
[34] Pokud jde o subjektivní prekluzivní lhůtu, ze správních spisů vyplývá a v právě
projednávané věci je nesporné, že výzvou tehdejšího správce daně ze dne 22. 2. 2008
došlo k přerušení dosavadní lhůty pro stanovení daně z přidané hodnoty za zdaňovací
období 4. čtvrtletí roku 2007, přičemž tato podle §47 ZSDP běžela znovu od 31. 12. 2008
do 31. 12. 2011. Nová tříletá subjektivní prekluzivní lhůta pro vyměření daní tedy měla uplynout
již za účinnosti daňového řádu. Dne 12. 12. 2011 byl žalobkyni doručen platební výměr,
pročež podle §148 odst. 2 písm. b) daňového řádu byla subjektivní prekluzivní lhůta prodloužena
do 31. 12. 2012. K jejímu dalšímu prodloužení došlo oznámením rozhodnutí o odvolání
žalobkyně ze dne 2. 7. 2012, č. j. 2830/12-1501-800297 ze strany tehdejšího správce daně,
a to do 31. 12. 2013.
[35] Dne 8. 9. 2012 se však běh subjektivní prekluzivní lhůty stavěl v důsledku podání
správní žaloby proti rozhodnutí o odvolání ze dne 2. 7. 2012, č. j. 2830/12-1501-800297,
a to (s výhradou šesti dní mezi nabytím právní moci rozsudku krajského soudu ze dne
12. 6. 2014, č. j. 22 Af 103/2012 - 39 a následným podáním kasační stížnosti proti tomuto
rozsudku, kdy nebylo vedeno žádné řízení před soudem ve správním soudnictví) až do dne
15. 4. 2016, kdy nabyl právní moci rozsudek krajského soudu ze dne 17. 3. 2016,
č. j. 22 Af 103/2012 - 89. Do jejího uplynutí tedy zbývalo 474 dní. Zrušení rozhodnutí o odvolání
přitom na běh lhůty nemělo žádný vliv, neboť „[z]ruší-li soud ve správním soudnictví takové rozhodnutí
o odvolání, jehož oznámením předtím došlo k prodloužení lhůty pro stanovení daně ve smyslu §148 odst. 2
písm. d) daňového řádu, a vrátí-li soud věc odvolacímu orgánu k dalšímu řízení, zůstávají účinky oznámení
zrušeného rozhodnutí o odvolání týkající se lhůty pro stanovení daně i nadále zachovány“ (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 2. 2018, č. j. 2 Afs 239/2017 – 29).
[36] Napadené rozhodnutí vydal stěžovatel dne 16. 9. 2016 a nabylo právní moci dne
26. 9. 2016, tedy 164. den zbývajícího běhu lhůty. V okamžiku vydání napadeného rozhodnutí
tedy nedošlo k uběhnutí subjektivní prekluzivní lhůty. Pro úplnost je třeba dodat, že k uběhnutí
subjektivní prekluzivní lhůty nedošlo ani v období do vydání, resp. nabytí právní moci
napadeného rozsudku, který napadené rozhodnutí ruší a věc vrací žalovanému k dalšímu řízení,
v jehož dalším běhu může dojít k pravomocnému stanovené daně.
[37] Pokud jde o objektivní desetiletou prekluzivní lhůtu, ta v souladu s §47 odst. 2 ZSDP
započala běžet dne 31. 12. 2007. I pro tuto lhůtu podle §264 odst. 4 daňového řádu platí,
že se ode dne nabytí účinnosti daňového řádu posuzuje podle jeho ustanovení upravujících lhůtu
pro stanovení daně, přičemž okamžik počátku běhu lhůty určený podle dosavadních právních
předpisů zůstává zachován. Objektivní prekluzivní lhůtu upravuje §148 odst. 5 daňového řádu.
Toto ustanovení lze vzhledem k jeho hmotněprávní povaze aplikovat pouze na prekluzivní lhůty,
které započaly běžet za účinnosti daňového řádu, tj. od 1. 1. 2011. Objektivní prekluzivní lhůtu,
která započala běžet před 1. 1. 2011 tak, jako v projednávané věci, je pak nutno posuzovat podle
dosavadních právních předpisů, tzn. včetně §41 s. ř. s., jehož působnost ve věcech daní zanikla
až s účinností daňového řádu. Proto je třeba vycházet z předpokladu, že i v projednávané věci
je běh prekluzivní lhůty po dobu soudních řízení stavěn (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 31. 5. 2012, č. j. 9 Afs 72/2011 – 218, z něhož žalobkyně mylně dovozovala opačný
závěr, a rovněž rozsudek ze dne 21. 3. 2018, č. j. 3 Afs 36/2017 - 85, řešící situaci identickou,
pokud jde o běh objektivní prekluzivní lhůty).
[38] Objektivní prekluzivní lhůta tedy byla v projednávané věci v rámci prvního soudního
přezkumu stavěna od podání předchozí žaloby dne 8. 9. 2012 do dne 10. 7. 2014 a od podání
předchozí kasační stížnosti dne 16. 7. 2014 do dne 15. 4. 2016. V rámci nynějšího soudního
přezkumu je objektivní prekluzivní lhůta stavěna od podání žaloby dne 7. 11. 2016 do dne
6. 4. 2018 a od podání kasační stížnosti dne 16. 4. 2018 do dne nabytí právní moci tohoto
rozsudku.
[39] Desetiletá objektivní prekluzivní lhůta započala dne 31. 12. 2007, avšak vzhledem
ke skutečnosti, že byla stavěna úhrnem na dobu více než 5 let, je nepochybné, že neuplynula
ani ke dni nabytí právní moci napadeného rozhodnutí, ani ke dni nabytí právní moci napadeného
rozsudku, ani ke dni zahájení tohoto řízení o kasační stížnosti.
[40] K polemice žalobkyně ohledně dopadu §264 odst. 4 věty třetí daňového řádu na nyní
projednávanou věc Nejvyšší správní soud uvádí, že tato se vztahuje na skutečnosti nově
zakládající stavění běhu lhůty pro stanovení daně dle daňového řádu. Vzhledem k tomu,
že v projednávaném případě byly lhůty stavěny z důvodu řízení před soudy, přičemž tento důvod
byl zakotven již v původní zákonné úpravě (§41 s. ř. s.), nejedná se o právní skutečnost,
která stavění běhu lhůty umožňuje nově, tzn. teprve na základě daňového řádu. Tato třetí věta
§264 odst. 4 daňového řádu tak na nyní projednávanou věc nedopadá.
[41] Nejvyšší správní soud tedy ve shodě s krajským soudem konstatuje, že k prekluzi práva
na vyměření daně nedošlo.
III. b) K doručování do datové schránky žalobkyně
[42] Krajský soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že stěžovatel zatížil další průběh
řízení o odvolání po vrácení věci rozsudkem krajského soudu vadou, která mohla mít za následek
nezákonnost napadeného rozhodnutí, neboť jeho postupem bylo znemožněno žalobkyni účastnit
se výslechu svědka a klást mu otázky. Takováto vada vyvěrá z dílčího závěru krajského soudu,
že do datové schránky žalobkyně nebylo možné doručovat, jelikož neexistovala žádná osoba
oprávněná k přístupu do datové schránky žalobkyně, a stěžovatel coby odesílatel o této okolnosti
věděl.
[43] Podle §6 odst. 2 daňového řádu osoby zúčastněné na správě daní a správce daně
vzájemně spolupracují.
[44] Podle §6 odst. 3 daňového řádu správce daně umožní osobám zúčastněným na správě
daní uplatňovat jejich práva a v souvislosti se svým úkonem jim poskytne přiměřené
poučení o jejich právech a povinnostech, je-li to vzhledem k povaze úkonu potřebné
nebo stanoví-li tak zákon.
[45] Podle §39 odst. 1 daňového řádu doručuje správce daně písemnost při ústním jednání
nebo při jiném úkonu, nebo elektronicky.
[46] Podle §39 odst. 2 daňového řádu, není-li možné doručit písemnost podle odstavce 1,
doručí ji správce daně prostřednictvím zásilky doručované provozovatelem poštovních služeb,
úřední osobou pověřenou doručováním, nebo jiným orgánem, o němž to stanoví zákon.
[47] Podle §42 daňového řádu se osobě, která má zpřístupněnu datovou schránku, doručuje
elektronicky podle jiného právního předpisu, kterým je zákon č. 300/2008 Sb., o elektronických
úkonech a autorizované konverzi dokumentů (dále jen „zákon o elektronických úkonech“).
[48] Podle §96 odst. 5 daňového řádu má daňový subjekt právo být přítomen výslechu svědka
a klást mu otázky v rámci dokazovaní svých práv a povinností. O provádění svědecké výpovědi
správce daně daňový subjekt včas vyrozumí, nehrozí-li nebezpečí z prodlení.
[49] Podle §17 odst. 1 zákona o elektronických úkonech, umožňuje-li to povaha dokumentu,
orgán veřejné moci jej doručuje jinému orgánu veřejné moci prostřednictvím datové schránky,
pokud se nedoručuje na místě. Umožňuje-li to povaha dokumentu a má-li fyzická osoba,
podnikající fyzická osoba nebo právnická osoba zpřístupněnu svou datovou schránku, orgán
veřejné moci doručuje dokument této osobě prostřednictvím datové schránky, pokud
se nedoručuje veřejnou vyhláškou nebo na místě. Doručuje-li se způsobem podle tohoto zákona,
ustanovení jiných právních předpisů upravující způsob doručení se nepoužijí.
[50] Podle §17 odst. 2 zákona o elektronických úkonech, připouštějí-li jiné právní předpisy
doručování prostřednictvím datových schránek, pořadí způsobů doručování stanovené těmito
právními předpisy zůstává ustanovením odstavce 1 nedotčeno.
[51] Podle §198 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech
(zákon o obchodních korporacích), dále jen „zákon o obchodních korporacích“, v případě smrti
jednatele, odstoupení nebo odvolání z funkce anebo jiného ukončení jeho funkce, zvolí valná
hromada do 1 měsíce nového jednatele.
[52] Podle §198 odst. 3 zákona o obchodních korporacích, nebude-li jednatel zvolen
podle odstavce 1, jmenuje jednatele soud na návrh osoby, která na tom má právní zájem,
a to na dobu, než bude řádně zvolen nový jednatel, jinak může soud společnost i bez návrhu
zrušit a nařídit její likvidaci.
[53] Podle zvláštní části důvodové zprávy k §42 daňového řádu: „Doručování prostřednictvím
datové schránky; Správa daní přebírá elektronickou formu komunikace ve smyslu obecného zákona
č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, a to včetně identifikace
daňového subjektu a prokázání doručení pro tento způsob komunikace. Tento postup se bude vztahovat pouze
na osoby, které mají podle tohoto zákona zřízenu tzv. datovou schránku. I při využití tohoto zvláštního zákona
se uplatní obecná ustanovení daňového řádu, jako např. pravidlo o přednostním doručování zástupci (§41)
či ustanovení o neúčinnosti doručení (§48), jehož využití citovaný zákon předjímá.“
[54] Výkladem podmínek pro doručování jiným způsobem než datovou schránkou v případě,
kdy adresát má datovou schránku zřízenu, se Nejvyšší správní soud (byť ve vztahu k doručování
dle správního řádu) vyjadřoval v rozsudku ze dne 10. 4. 2013, č. j. 4 As 6/2013 – 28,
v němž dospěl k právnímu závěru, že pokud správní orgán účastníku řízení, který měl zřízenu
a zpřístupněnu datovou schránku podle §3 a §10 zákona o elektronických úkonech nesprávně
doručoval prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, nemůže nastat fikce doručení.
Nejvyšší správní soud má přitom za to, že tyto závěry jsou plně aplikovatelné i na řízení podle
daňového řádu, neboť oba tyto procesní předpisy vycházejí z toho, že při doručování písemnosti
(vyjma doručení při ústním jednání nebo při jiném úkonu) je nutné nejprve písemnost doručovat
elektronicky, a to zejména do datové schránky adresáta, teprve pokud to není možné, je namístě
doručovat jiným způsobem. Ostatně ke stejnému závěru ohledně postupu při doručování dospívá
i odborná literatura (srov. komentář k ustanovení §39 daňového řádu in Baxa J. a kol.: Daňový
řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2011).
[55] V právě projednávaném případě stěžovatel předně namítá, že byly splněny předpoklady
pro doručování do datové schránky žalobkyně, neboť daňový řád předpokládá jako obecný
způsob doručování právě doručování elektronicky způsobem podle zvláštní právní úpravy
zákona o elektronických úkonech. V obecné rovině je tedy třeba se stěžovatelem souhlasit, jelikož
osobě, která má zpřístupněnu datovou schránku, doručuje správce daně v daňovém řízení
elektronicky. V případech, kdy má osoba zpřístupněnu datovou schránku, dopadá §42 daňového
řádu i na ty situace, kdy daňový subjekt, který je právnickou osobou, nemá v době doručování
písemnosti do datové schránky ani osobu oprávněnou, ani osobu pověřenou k přístupu do své
datové schránky ve smyslu §8 odst. 6 písm. b) zákona o elektronických úkonech. Takový
subjekt je nepochybně vystaven nutným důsledkům situace, že nemá žádnou fyzickou osobu,
která by byla s to se s písemností doručenou do datové schránky seznámit, nebo s ní jinak
nakládat. V zásadě se totiž jedná o soukromoprávní otázku vnitřního uspořádání takové
právnické osoby.
[56] Pokud jde o dílčí závěr krajského soudu v napadeném rozsudku, že „Datová schránka
žalobkyně byla v době doručování vyrozumění o výslechu sice formálně přístupná, doručení však jejím
prostřednictvím nebylo možné, neboť se žalobkyně s obsahem doručované písemnosti seznámit nemohla, když zde
nebyla žádná osoba, která by do datové schránky, a tím k dodané písemnosti měla přístup. Za takové situace
byl žalovaný povinen vyrozumění doručit žalobkyni některým ze způsobů uvedených v §39 odst. 2 daňového
řádu.“, ten neodpovídá zákonné konstrukci pro doručování do datové schránky právnické osoby.
V obecné rovině bylo naopak zákonem předpokládanou povinností žalobkyně, aby si ustanovila
nového jednatele postupem podle §198 odst. 1 zákona o obchodních korporacích. Pokud
k tomu nedošlo, nic jí nebránilo podat návrh příslušnému soudu na jmenování nového jednatele
například úkonem prokuristky jednající s péčí řádného hospodáře a eventuálně následně i podat
podnět soudu na její zrušení a nařízení likvidace ve smyslu §198 odst. 3 zákona o obchodních
korporacích.
[57] Na tomto místě je třeba poukázat na tzv. princip bezrozpornosti právního řádu,
který je třeba mít na zřeteli i při posuzování pravidel pro doručování při výkonu veřejné moci
soudy a správními orgány. Rozšířený senát k tomu v svém rozsudku ze dne 26. 10. 2005,
č. j. 2 Afs 81/2004 - 54 (publ. pod č. 791/2006 Sb. NSS) uvedl: „Právní řád, založený na principech
jednoty, racionality a vnitřní obsahové bezrozpornosti, s sebou nutně přináší imperativ stejného náhledu
na srovnatelné právní instituty, byť upravené v rozdílných právních předpisech či dokonce odvětvích.“ Nelze
proto přehlížet stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2017, sp. zn. Plsn 1/2015,
k podáním činěným v elektronické podobě a k doručování elektronicky vyhotovených písemností
soudem, prováděnému prostřednictvím veřejné datové sítě, podle jehož bodu 58 (zvýraznění
doplněno) „(…) doručuje soud do datové schránky adresáta písemná vyhotovení rozhodnutí nebo jiných
dokumentů, a to v elektronické podobě (jejich elektronicky vyhotovené stejnopisy) a písemná podání účastníků
(stran) nebo jiných osob v elektronické podobě, nedošlo-li k jejich doručení při jednání nebo jiném úkonu soudu
(při úkonu trestního řízení) a umožňuje-li to povaha doručované písemnosti (§45 odst. 2 věta první o. s. ř.,
§62 odst. 1 věta první tr. ř.; viz k tomu též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013,
sp. zn. 8 Tdo 203/2013, a ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 7 Tdo 700/2015). Předpokladem je, že adresát
má zpřístupněnou svou datovou schránku, že adresát má fyzickou osobu oprávněnou k přístupu do své datové
schránky a že nedošlo (ani zpětně) ke znepřístupnění datové schránky v době od dodání úkonu do datové schránky
až do doby, než nastanou účinky doručení. Doručení do datové schránky je neúčinné, prokáže-li adresát,
který je právnickou osobou, že v době doručování elektronického dokumentu do datové schránky neměl fyzickou
osobu oprávněnou (§8 odst. 3 zákona o elektronických úkonech) ani pověřenou [§8 odst. 6 písm. b) zákona
o elektronických úkonech] k přístupu do své datové schránky a že tento stav sám nezavinil (např. opakovaným
sdělením Ministerstvu vnitra, že byly vyzrazeny přístupové údaje do datové schránky), neboť v takových případech
je nepochybné, že tu nebyl nikdo, kdo by mohl dokument z datové schránky právnické osoby ‚vyzvednout‘.“
[58] Nejvyšší správní soud z uvedeného právního názoru proto vycházel i v této věci a dospěl
k závěru, že v konkrétních podmínkách právě projednávaného případu z něj vyplývá zejména
nutnost zkoumání, zda a jakým způsobem stěžovatel reflektoval obsah písemných sdělení
žalobkyně, zejména ze dnů 10. 5. 2016 a 27. 6. 2016. Pokud totiž žalobkyně stěžovateli v době
před zamýšleným doručováním do datové schránky sdělila některé objektivní okolnosti
(fakt absence statutárního orgánu), které by společně s dalšími okolnostmi mohly vést
k prokázání, že t akový stav sama nezavinila, bylo jeho povinností poskytnout žalobkyni k tomu
dostatečný prostor.
[59] V tomto ohledu je třeba korigovat dílčí závěr krajského soudu v bodě 27 odůvodnění
napadeného rozsudku
takto:Neměla-li žalobkyně v době doručování oznámení o výslechu
svědkyně statutární orgán a nebyla-li pověřena jiná osoba přístupem do její datové schránky,
představuje oznámení takových skutečností žalovanému prokuristkou žalobkyně, která je podle
§24 odst. 3 poslední věta daňového řádu oprávněna jednat jménem žalobkyně, předpoklad
pro to, aby při dodržení zásad dobré správy (zejména součinnosti podle §6 odst. 2 a 3 daňového
řádu), tj. poté, co měla žalobkyně možnost prokázat, že tuto situaci nezavinila, mohl
být aplikován §39 odst. 2 daňového řádu, umožňující doručování jiným způsobem
než elektronicky.
[60] Od výše uvedené obecné roviny právní úpravy doručování podle §42 daňového řádu
je tedy třeba odlišit konkrétní okolnosti právě projednávané věci. Žalobkyně se během dalšího
řízení o odvolání proti platebnímu výměru dne 10. 5. 2016 na stěžovateli domáhala,
aby nedoručoval do datové schránky, kterou měla žalobkyně zřízenu. Jako důvod prokuristka
uvedla, že žalobkyně nemá statutárního zástupce a že pozice prokuristky neumožňuje přístup
do datových schránek žalované. Dále prokuristka explicitně požádala stěžovatele, aby nadále
doručoval výhradně do její datové schránky. Toto jednání prokuristky přitom bylo jednáním,
které zjevně směřovalo k prokázání, že nejsou naplněny předpoklady pro doručování do datové
schránky žalobkyně.
[61] Ze správního spisu však není zřejmé, že by stěžovatel na tuto procesní aktivitu
prokuristky jednající za žalobkyni reagoval jakýmkoli způsobem, který by prokuristce umožnil
alespoň seznat, zda jí uváděné okolnosti považuje za okolnosti prokazující naplnění předpokladů
pro odlišný způsob doručování ve smyslu §39 odst. 2 daňového řádu, nebo zda tyto okolnosti
považuje za irelevantní či jinak nedostatečné.
[62] K tomu je třeba zdůraznit, že prokuristka jednající za žalobkyni stěžovateli doručila
celkem tři podání, jimiž ho zpravila o absenci oprávněné či pověřené osoby k přístupu do datové
schránky žalobkyně a usilovala o změnu způsobu doručování s cílem seznámit se s obsahem
doručovaných písemností. Navíc se prokuristka jednající za žalobkyni podáním ze dne 27. 6. 2016
snažila aktivně zjistit, zda již byly shromážděny podklady pro rozhodnutí a zda již byl zjištěn
relevantní důkaz ohledně prokázání doručení platebního výměru jiným způsobem, a žádala
o sdělení, jaké kroky stěžovatel ve věci učinil či ještě hodlá učinit. Stěžovatel tedy nemohl
opodstatněně předpokládat, že by žalobkyně snad usilovala o ztížení, resp. znemožnění doručení,
jakkoli se mu vyhýbala, nebo ho jinak mařila.
[63] Z obsahu správního spisu je naopak zřetelné, že stěžovatel již dne 1. 7. 2016 v dalším
řízení o odvolání provedl důkaz výslechem svědkyně ohledně okolností a způsobu doručení
poštovní zásilky obsahující platební výměr, které byly stěžejní pro napadené rozhodnutí a které
se staly předmětem předcházejícího soudního přezkumu. Stěžovatel tedy byl prokazatelně
obeznámen s důležitostí tohoto výslechu, resp. jeho možného výsledku, jakož i se skutečností,
že o zamýšleném výslechu nebyla prokuristka nijak zpravena. Dále byl stěžovatel zjevně
seznámen a srozuměn s tím, že vyrozumění o výslechu dodal dne 20. 6. 2016 jen do datové
schránky žalobkyně, aniž tu byla osoba, která by je mohla z datové schránky vyzvednout.
[64] Podle v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2010, č. j. 1 As 90/2010 - 95
(zvýraznění doplněno) „(…) orgány aplikující právo musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační
a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Právní normativní systém totiž představuje
toliko jeden ze způsobů řešení společenských konfliktů, který nelze od ostatních systémů zcela vydělit (a nebylo
by to ostatně ani smysluplné) a proto také při myšlenkových postupech v oblasti práva nelze abstrahovat od obecně
platných pravidel a představ. V daném případě, kdy se spornou jeví otázka výkladu institutu doručování
správních rozhodnutí, z této vstupní obecné úvahy konkrétně plyne, že právní výklad prováděný k tomu
specializovanými orgány nemá vést k praktickým důsledkům, jež se zásadně odlišují od běžného vnímání tohoto
institutu ve společnosti. Jakkoliv totiž je institut doručování v právním řádu značně významný, operuje
i s některými abstraktními termíny (např. tzv. fikce doručení) a má celou řadu konkrétních právních dopadů,
nelze zároveň přehlížet fakt, že svojí podstatou se jedná o komunikační prostředek, kdy doručení slouží
k seznámení účastníků konkrétního řízení s určitými úkony, provedenými orgány veřejné moci. Jestliže tedy
na straně jedné je nutno trvat na tom, aby bylo řádně doručováno, neboť v opačném případě účastníci řízení mohou
být výrazně dotčeni na svých právech (včetně přístupu k soudu), na straně druhé nelze přijmout formalistický
přístup těchto účastníků (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2005,
č. j. 2 Afs 2/2004 – 43, publikovaný pod č. 1115/2007 Sb. NSS, dostupný na www.nssoud.cz).
V projednávané věci je proto nutné vnímat otázku doručování správních rozhodnutí v kontextu celého smyslu
a souslednosti správního řízení.“
[65] Právo účasti daňového subjektu při provádění výslechu svědka a právo vyjádřit ke všem
prováděným důkazům, představuje jednu ze záruk spravedlivého procesu. Daňový subjekt má právo
účastnit se výslechu svědka ve svém daňovém řízení. Toto právo náleží daňovému subjektu
v kterékoliv fázi daňového řízení či postupu správce daně. Právu být přítomen výslechu svědka
odpovídá povinnost správce daně včas daňový subjekt vyrozumět o datu a místu chystaného
výslechu svědka, konkretizovat osobu svědka a předmět jeho výslechu a poučit daňový subjekt
o jeho právu účastnit se výslechu a klást v jeho průběhu svědkům otázky (kromě výjimečných
situací). Sdělení konkrétních údajů je důležité pro zvážení daňového subjektu, zda a případně
kterých výslechů se zúčastní, a též pro dobrou a reálnou přípravu na výslech (srov. komentář
k ustanovení §96 odst. 5 daňového řádu in Baxa J. a kol.: Daňový řád. Komentář. I. díl.
Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2011).
[66] Reálné zajištění tohoto práva je povinností správce daně a jeho naplnění spočívá
mj. ve včasném vyrozumění o výslechu, a to včetně konkretizace údajů o věci a osobě,
která má být vyslechnuta. Takové využívání procesních postupů stěžovatelem při doručování,
které je v běžně se vyskytujících případech legálním postupem naplňujícím smysl a účel zákona,
se však ve specifických případech s tímto smyslem a účelem může zcela míjet. Bylo tedy úkolem
stěžovatele, aby výše popsanému účelu §96 odst. 5 daňového řádu dostál i v rámci zcela
konkrétních podmínek dalšího vedení řízení o odvolání proti platebnímu výměru.
[67] V této věci hrálo klíčovou roli, že žalobkyně včas zpravila stěžovatele o objektivní
okolnosti, že nemá statutárního zástupce ani jakoukoli jinou osobu oprávněnou k přístupu
do své datové schránky – tedy takovou osobu, která by vůbec byla s to seznámit se s obsahem
jakýchkoli písemností doručovaných do datové schránky žalobkyně. Stěžovateli doručené
doplnění odvolání (dne 10. 5. 2016) tak obsahovalo okolnosti, které by ve spojení s prokázáním,
že tento stav žalobkyně nezavinila, mohly vést k naplnění hypotézy §39 odst. 2 daňového řádu,
že „není možné doručit písemnost při ústním jednání nebo při jiném úkonu, nebo elektronicky.“
[68] Jakákoli chybějící procesní reflexe stěžovatele, kterou by reagoval na (byť třeba v tu dobu
neúplné a možná nepravdivé či jinak irelevantní) tvrzení ze strany žalobkyně směřující k tomu,
že není možné doručovat písemnosti elektronicky dodáním do její datové schránky,
tedy představuje jeho rezignaci na jakoukoli formu naplnění zásady spolupráce s daňovým
subjektem a rovněž zásady poučovací zakotvených v §6 daňového řádu. Pokud by totiž
stěžovatel náležitě dbal těchto zásad své činnosti, musel by nejprve (tj. před uskutečněným
doručováním) postavit najisto, jakou roli hrají žalobkyní uváděné skutečnosti z hlediska hypotézy
§39 odst. 2 daňového řádu a o vyřešení této dílčí procesní otázky náležitě zpravit prokuristku
ještě před realizací zamýšleného doručování do datové schránky žalobkyně, aby měla příležitost
adekvátně reagovat. Ze správního spisu přitom není patrné, že by stěžovatel prokuristkou
sdělované okolnosti, které by mohly být relevantní z hlediska nemožnosti doručování těchto
písemností do její datové schránky ve smyslu stanoviska pléna Nejvyššího soudu ze dne
5. 1. 2017, sp. zn. Plsn 1/2015, jakkoli hodnotil v době doručování předmětných písemností
žalobkyni.
[69] Obzvláště za situace, kdy zamýšlené dokazování výslechem svědka bylo pro posouzení
merita věci klíčové a zjišťovalo ten aspekt stavu věci, který nebyl v předchozím řízení postaven
najisto, bylo zásadní vadou v postupu stěžovatele, že procesní otázku možnosti či nemožnosti
dalšího doručování do datové schránky žalobkyně nevyhodnotil ve vztahu k prokuristkou
uváděným skutečnostem. Toto nevyhodnocení pak v podmínkách právě projednávané věci
bezprostředně ovlivnilo, či přímo vyloučilo, naplnění záruk spravedlivého procesu při pozdějším
dokazování výslechem svědka.
[70] K argumentaci stěžovatele, že prokuristka v žádosti uvedla nesprávný identifikátor
datové schránky, do níž žádala doručovat, Nejvyšší správní soud poukazuje na její vypořádání
v napadeném rozsudku, které považuje za správné a zcela souladné se zákonem,
resp. s §6 odst. 2 a 3 daňového řádu. Evidentní chyba v záhlaví a textu žádosti nijak
nezasahovala jednoznačnost té části projevu vůle, v níž prokuristka žádala o doručování
do své datové schránky. Její správné označení přitom nepochybně vyplývalo z připojené
doručenky, jež je součástí daňového spisu.
[71] K těm částem kasační stížnosti, v nichž stěžovatel argumentuje vývojem ve vnitřním
uspořádání žalobkyně, je třeba dodat, že by tento vývoj mohl být relevantní pouze ve vztahu
k době přezkoumávaného doručování do její datové schránky, jak tvrdí žalobkyně ve svém
vyjádření, a to navíc pouze v tom případě, pokud by stěžovatel vůbec přistoupil
k jeho vyhodnocení v rámci (tu zcela absentující) včasné procesní reakce na výše uvedené
opakované žádosti a přípisy prokuristky. Proto se těmito námitkami správní soudy nezabývaly.
[72] Nejvyšší správní soud proto shledal námitku stěžovatele ve smyslu §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. nedůvodnou.
IV. Závěr a náklady řízení
[73] Nejvyšší správní soud dospěl ze shora uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, proto ji dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl. Pro žalovaného zůstává nadále
závazný právní názor krajského soudu vyjádřený v napadeném rozsudku, částečně modifikovaný
výsledkem posouzení Nejvyšším správním soudem (viz zejména odst. [59]) tohoto rozsudku.
[74] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
a 2 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně vznik nákladů řízení o kasační stížnosti netvrdila
a ani ze spisu Nejvyššího správního soudu neplyne, že by jí nějaké náklady vznikly, proto jí právo
na jejich náhradu nemohlo být přiznáno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2019
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu