ECLI:CZ:NSS:2019:2.AFS.165.2018:33
sp. zn. 2 Afs 165/2018 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: Moravia Green Energy s.r.o.,
se sídlem Květoslava Mašity 409, Všenory, zastoupená Mgr. Ivo Kroužkem, advokátem
se sídlem Washingtonova 1599/17, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 11. 2016,
č. j. 51047/16/5200-11433-702459, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2018, č. j. 46 Af 30/2016 – 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně jakožto právní nástupkyně společnosti Moravia Green Power s. r. o., se sídlem
Květoslava Mašity 409, Všenory, IČ 269 81 840, která zanikla v důsledku vnitrostátní fúze
sloučením se žalobkyní jako nástupnickou společností s právními účinky ke dni 28. 12. 2017,
je vlastníkem a provozovatelem fotovoltaických elektráren, přičemž dodávala vyrobenou
elektřinu do distribuční sítě společnosti E.ON Distribuce, a. s. (dále jen „plátce daně“).
Předmětem sporu se stala platba za elektřinu dodanou žalobkyní v období prosinec 2015,
neboť plátce daně žalobkyni nevyplatil celou jí fakturovanou částku, ale srazil z ní část ve výši
odvodu z elektřiny ze slunečního záření (dále jen „solární odvod“) podle §14 a násl. zákona
č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změnách některých zákonů, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o podporovaných zdrojích energie“). Žalobkyně následně
na základě svých pochyb o správnosti sraženého solárního odvodu požádala plátce daně
o vysvětlení podle §237 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „daňový řád“), jelikož však ani poté nesouhlasila s postupem plátce daně,
podala proti jeho postupu stížnost.
[2] Rozhodnutím žalovaného ze dne 15. 11. 2016, č. j. 51047/16/5200-11433-702459
(dále jen „napadené rozhodnutí“), bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí
Specializovaného finančního úřadu (dále jen „správce daně“) ze dne 23. 3. 2016,
č. j. 51710/16/4222-21791-302647 (dále jen „prvostupňové správní rozhodnutí“),
jímž byla podle §237 odst. 4 daňového řádu zamítnuta stížnost žalobkyně na postup plátce daně.
[3] Žalobkyně podala dne 8. 12. 2016 žalobu u Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský
soud“), jíž se domáhala zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu
řízení. Uvedla, že solární odvod má likvidační dopad na její majetkovou podstatu a domáhala
se zohlednění této skutečnosti ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012,
sp. zn. Pl. ÚS 17/11, což žalovaný odmítl učinit. Na podporu svých tvrzení předložila údaje
z účetních závěrek a rozsáhle argumentovala negativním a likvidačním vlivem solárního odvodu
na její podnikání. Namítala, že ani institut paušálního prominutí daně, který pokládal Nejvyšší
správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 - 57,
za vhodný prostředek k zohlednění likvidačního dopadu, není ministerstvem financí aplikován,
a není tak s to poskytnout ochranu jejích práv. Žalobkyně vyšla z toho, že v průběhu řízení
likvidační účinky solárního odvodu na její majetkovou podstatu řádně popsala a prokázala,
žalovaný proto měl v souladu s usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2013,
sp. zn. II. ÚS 4623/12, učinit závěr o případné protiústavnosti podrobení jejích příjmů solárnímu
odvodu, na což však žalovaný zcela rezignoval.
[4] Krajský soud rozsudkem ze dne 27. 4. 2018, č. j. 46 Af 30/2016 – 28 (dále jen „napadený
rozsudek“) podanou žalobu zamítl. Konstatoval, že v projednávané věci existuje ustálená
judikatura, podle které nelze dopady solárního odvodu v řízení podle ustanovení §237 daňového
řádu zohlednit. Žalobkyně nepředložila žádné argumenty, jež by zpochybnily správnost
závěrů rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu vyjádřeného v usnesení ze dne
17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 - 57. Za takový argument nepovažoval krajský soud
ani poukaz na sdělení Ministerstva financí ČR, které doporučuje místo generálního prominutí
daně použít pro zohlednění individuálních dopadů solárního odvodu institut posečkání
(§156 a §157 daňového řádu). Krajský soud se proto již nezabýval tím, zda solární odvod
měl likvidační dopad na majetek žalobkyně, jelikož i kdyby jí v tomto bodě přisvědčil, na výsledku
daňového ani soudního řízení by to nemohlo ničeho změnit; neprováděl proto ani dokazování
navrženými listinami.
II. Kasační stížnost žalobkyně a vyjádření žalovaného
[5] Proti napadenému rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“)
kasační stížnost, ve které navrhla jej zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
Stěžovatelka namítá, že krajský soud neprovedl žádné důkazy k žalobnímu tvrzení, že solární
odvod na ni měl likvidační dopad, ačkoli podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 10. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 - 39, mělo takové dokazování proběhnout. Podle krajského
soudu by tyto důkazy nemohly nic změnit na výsledku daňového ani soudního řízení, tento závěr
krajského soudu vyústil v nesprávné posouzení právní otázky zákonnosti a ústavnosti solárního
odvodu. Pokud krajský soud neposoudil případ stěžovatelky individuálně a nezohlednil likvidační
účinky solárního odvodu, odepřel tak stěžovatelce právo na spravedlivý proces podle
čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(dále jen „Úmluva“) a sekundárně porušil její právo podnikat a vlastnit majetek. Závěry krajského
soudu jsou rovněž v rozporu s Ústavou ČR. Stěžovatelka dále odmítá zjednodušující a účelovou
interpretaci judikatury správních soudů ve věci solárních odvodů. Podle nálezu Ústavního soudu
ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, je totiž nezbytné vycházet z individuálních rozměrů
každého jednotlivého případu. Závěry uvedené v usnesení rozšířeného senátu
č. j. 1 Afs 76/2013 - 57 proto nelze aplikovat bez dalšího, neboť jeho teoretické základy se staly
v praxi neaplikovatelnými. Jestliže podle rozšířeného senátu neexistuje žádný zákonný základ,
který by umožnil správci daně modifikovat solární odvod s přihlédnutím ke konkrétním
skutkovým okolnostem, měl by Nejvyšší správní soud svůj náhled přehodnotit nebo
přinejmenším předložit věc Ústavnímu soudu k posouzení souladu tohoto stavu s ústavním
pořádkem. Stěžovatelce se tak v důsledku judikatury správních soudů a Ústavního soudu
nedostává žádný efektivní a právem aprobovaný způsob, jakým by se domohla svého práva
na přezkoumání rozhodnutí správních orgánů a navazujících rozhodnutí soudů ve věci solárních
odvodů. Institut prominutí daně, na nějž odkazovala předchozí judikatura správních soudů,
se jeví jako právně a fakticky neúčinný prostředek, stejně tak institut posečkání s platbou jiných
daní. S ohledem na výše uvedené stěžovatelka označila napadený rozsudek krajského soudu
za nesrozumitelný a nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, jakož i za nezákonný
pro nesprávné posouzení právní otázky. Řízení před správními orgány pak bylo zatíženo vadou
způsobující nezákonnost jejich rozhodnutí, pro kterou měl krajský soud napadená rozhodnutí
zrušit.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na svém přesvědčení o zákonnosti
svého postupu a napadených rozhodnutí a jejich souladu s ustálenou judikaturou správních
soudů i Ústavního soudu. Zejména poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2015,
sp. zn. II. ÚS 2216/14, v němž Ústavní soud aproboval právní názor Nejvyššího správního
soudu o nemožnosti posuzovat dopady solárního odvodu v řízení o stížnosti na postup plátce
daně ani v navazujícím soudním řízení. Žalovaný proto navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatelka je v řízení zastoupena
advokátem dle §105 odst. 2 s. ř. s. a jsou splněny i obsahové náležitosti stížnosti dle §106 s. ř. s.
[8] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a přípustně uplatněných důvodů. Stěžovatelka
uplatnila kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že obsahově zcela totožnou argumentací
stěžovatelky uvedenou v nyní podané kasační stížnosti se již zabýval v rámci vypořádání její
předcházející kasační stížnosti proti rozsudku téhož krajského soudu ze dne 21. 12. 2016,
č. j. 45 Af 7/2015 – 35, o níž Nejvyšší správní soud rozhodl rozsudkem ze dne 29. 11. 2017,
č. j. 1 Afs 9/2017 – 31, a to tak, že ji zamítl; ústavní stížnost stěžovatelky proti tomuto
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pak byla usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2018,
sp. zn. IV. ÚS 572/18, odmítnuta. V dané věci šlo o shodnou právní otázku i stěžovatelkou
tvrzené důvody nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, vady řízení a nesprávné posouzení
právní otázky krajským soudem; jednalo se pouze o odlišné časové období. V nyní projednávané
věci pak stěžovatelka neuvedla oproti předcházejícímu řízení žádné nové argumenty
ani skutečnosti, pročež Nejvyšší správní soud nemá důvod se od své dřívější ustálené judikatury
odchýlit a níže proto vychází ze svého rozsudku ze dne 29. 11. 2017, č. j. 1 Afs 9/2017 – 31.
[11] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku krajského soudu a dospěl k závěru, že není důvodná. Podle ustálené judikatury
Nejvyššího správního soudu má být z přezkoumatelného rozhodnutí zřejmé, jakými úvahami
se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém
stavu; dále z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci v žalobě;
proč považuje žalobní námitky za liché, mylné nebo vyvrácené; či proč subsumoval skutkový
stav pod zvolené právní normy (srov. např. rozsudky ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52,
ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 78,
či ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, č. 244/2004 Sb. NSS (všechna v tomto rozsudku
uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Napadený
rozsudek vyhovuje všem těmto kritériím. Z jeho odůvodnění je zřejmé, proč krajský soud
aproboval právní závěry žalovaného a proč shledal žalobní námitky nedůvodnými. Závěry
krajského soudu jsou srozumitelně formulované a vnitřně souladné. Skutečnost, že se krajský
soud nezabýval důkazy navrženými stěžovatelkou, nezpůsobuje nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku, jelikož krajský soud postupoval v souladu s usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 – 57, podle kterého nejsou finanční
úřady v řízení o stížnosti podle §237 daňového řádu oprávněny posuzovat dopady solárního
odvodu na poplatníka, přičemž k tomuto postupu nejsou oprávněny ani správní soudy.
V této souvislosti soud poukazuje na skutečnost, že stěžovatelkou uváděná domnělá
prejudikatura (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 - 39)
je „pouhým“ předkládacím usnesením, z nějž není seznatelný konečný názor Nejvyššího
správního soudu.
[12] K posouzení dalších kasačních námitek Nejvyšší správní soud předesílá, že již opakovaně
rozhodoval o kasačních stížnostech provozovatelů solárních elektráren (i ve věcech stěžovatelky)
proti rozhodnutím správních soudů o žalobách proti rozhodnutím orgánů finanční správy
ve věcech stížností na postup plátce daně podle §237 daňového řádu, jimiž se stěžovatelé
v soudním řízení správním domáhali zejména zohlednění likvidačního efektu zavedení
solárního odvodu, a to mimo mnoha jiných např. v rozsudcích ze dne 17. 12. 2014,
č. j. 1 Afs 121/2014 - 52, ze dne 16. 1. 2014, č. j. 7 Afs 108/2013 - 36, ze dne 18. 4. 2014,
č. j. 8 Afs 3/2014 - 39, ze dne 14. 5. 2014, č. j. 10 Afs 18/2014 – 48, ze dne 11. 9. 2015,
č. j. 4 Afs 177/2015 - 22, ze dne 30. 9. 2015, č. j. 2 Afs 131/2015 – 30, ze dne 27. 10. 2015,
č. j. 2 Afs 83/2015 - 40, ze dne 9. 12. 2015, č. j. 1 Afs 133/2015 – 35, nebo ze dne 6. 1. 2016,
č. j. 1 Afs 116/2015 - 30.
[13] Klíčovou právní otázkou v dané věci je, zda lze konkrétní dopady solárního odvodu
na výrobce elektrické energie zohlednit v řízení o stížnosti na postup plátce daně a v navazujícím
soudním řízení. Nejvyšší správní soud již v mnoha svých rozsudcích konstatoval, že úprava
solárního odvodu je v obecné rovině v souladu s ústavním pořádkem. Vycházel přitom
z odůvodnění nálezu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, kterým Ústavní soud zamítl návrh
na zrušení části zákona č. 180/2005 Sb. Jelikož se v nyní posuzované věci jedná o meritorně
obdobnou věc a v mezidobí nevyvstaly žádné důvody pro odchýlení se od tam vyslovených
závěrů, Nejvyšší správní soud se jich při posouzení kasační stížnosti přidržel a na odůvodnění
těchto rozhodnutí rovněž přiměřeně odkazuje.
[14] Nejvyšší správní soud opakovaně dovodil, že institut stížnosti na postup plátce daně
(§237 odst. 3 daňového řádu) neumožňuje správci daně zohlednit konkrétní dopady solárního
odvodu na výrobce elektrické energie. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
v předmětném usnesení ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 - 57, č. 3000/2014 Sb. NSS,
uvedl, že „stížnost dle §237 daňového řádu představuje specifický prostředek obrany poplatníka vůči plátci daně
při uplatňování srážkové daně. Jedná se o ochranu před nezákonným postupem plátce, o nástroj určený pro „řešení
sporu mezi plátcem a poplatníkem“, který slouží zejména k tomu, aby byl postup plátce podroben kontrole státní
moci a poplatník byl před případným nezákonným postupem plátce prostřednictvím konečného rozhodnutí správce
daně ochráněn. Bylo by absurdní klást na plátce povinnost, nota bene bez jakékoliv psané právní úpravy,
aby sám posuzoval likvidační účinky solárního odvodu na poplatníka.“ (bod 38). Vzápětí rozšířený senát
dodal, že „s ohledem na absenci psané právní úpravy řešící výjimečné situace, v nichž vede solární odvod
k ekonomické likvidaci poplatníka, je patrné, že použití institutu stížnosti na postup plátce daně
dle §237 daňového řádu nemůže bez dalšího představovat efektivní ochranu práv těch poplatníků, do jejichž práv
bylo vskutku s ohledem na konkrétní okolnosti jejich případu protiústavně zasaženo. Institut stížnosti
tedy není za stávající právní úpravy nástrojem, který by umožnil správci daně posuzovat věc s přihlédnutím
ke konkrétním skutkovým okolnostem a v odůvodněných případech poskytl poplatníkovi efektivní ochranu.“
(body [40] až [41]).
[15] Tyto závěry rozšířeného senátu byly následně potvrzeny i Ústavním soudem, nejdříve
formou usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost (např. usnesení
ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. II. ÚS 1273/14) a následně z důvodu vyjasnění výkladu ústavních
norem a způsobu jejich promítnutí do aplikace podústavního práva i nálezem ze dne 13. 1. 2015,
sp. zn. II. ÚS 2216/14. V tomto nálezu Ústavní soud konstatoval, že zhodnocení rdousícího
efektu solárního odvodu se nelze domáhat v rámci řízení o stížnosti na postup plátce daně.
Obecné soudy totiž nemohou s ohledem na princip dělby moci příliš extenzivním
výkladem nahrazovat činnost zákonodárce a revidovat ustanovení §237 daňového řádu
tak, že by mu přisoudily úplně odlišný smysl zcela v rozporu se zněním zákona a s doktrínou.
Není možné, aby soudní moc přiznávala plátci daně oprávnění, která mu mohou být dána pouze
zákonem samotným. Takovou, contra legem jdoucí, interpretaci nelze ospravedlnit ani odkazem
na předchozí výzvy Ústavního soudu k ochraně vlastnického práva při solárním odvodu
v některých specifických případech. Apel Ústavního soudu na hledání spravedlivého řešení
učiněný v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 nelze chápat „jako výzvu soudní moci k „ohýbání“ a nepřiměřené
interpretaci právních norem obsažených v daňovém řádu, nýbrž jako výzvu dotčeným státním subjektům k přijetí
takové právní úpravy, jež by umožňovala plátci (respektive správci) daně či soudní moci zohlednit v určitých jasně
daných případech skutečnost, že solární odvod má na poplatníka likvidační dopad“
(nález sp. zn. II. ÚS 2216/14, bod 32). Krajský soud tak nyní projednávanou věc posoudil
zcela správně, když uvedl, že individuálního likvidačního účinku solárního odvodu se nelze
dovolávat v řízení o stížnosti na postup plátce daně, a žalobu zamítl.
[16] S ohledem na uvedené nelze považovat usnesení rozšířeného senátu za rozporné
s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, neboť ani tento nález nedává správním soudům
pravomoc založit plátci daně v řízení o stížnosti podle §237 daňového řádu nové povinnosti,
tudíž fakticky změnit existující právní úpravu. Podle rozšířeného senátu je nejpřiléhavějším
prostředkem k zohlednění individuálních účinků odvodu vyměřeného podle zákona,
leč dopadajícího rdousícím způsobem na jednotlivce, za stávající právní úpravy institut prominutí
daně, upravený v §259 a 260 daňového řádu (k podrobnostem viz body [48] až [57] citovaného
usnesení rozšířeného senátu). K otázce, jak postupovat v případě, jestliže exekutiva
dosud nenaplnila požadavky plynoucí jak z nálezu Ústavního soudu, tak z apelu
rozšířeného senátu, se Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozsudku ze dne 17. 12. 2014,
č. j. 1 Afs 121/2014 – 52. Ve zmíněné věci si soud vyžádal stanovisko Ministerstva financí,
ze kterého vyplynulo, že ministr financí momentálně neplánuje vydat rozhodnutí o prominutí
daně dle §260 odst. 1 písm. a) daňového řádu, které by dopadalo na poplatníky solárního
odvodu. V přípravě nejsou ani žádné změny relevantní zákonné úpravy. Ministerstvo nicméně
zdůraznilo, že danou problematikou se s cílem naplnit principy vyslovené soudní mocí intenzivně
zabývá a přikládá závěrům Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu ohledně možného
„rdousícího efektu“ solárního odvodu v individuálních případech maximální důležitost.
Ministerstvo financí dále odkázalo na upozornění, které pro daňové subjekty
zveřejnilo na internetových stránkách daňové správy dne 18. 9. 2014, přičemž uvedený postup
podle Ministerstva financí představuje mechanismus požadovaný Ústavním soudem pro možnost
individuálního řešení případných likvidačních účinků odvodu z elektřiny ze slunečního záření.
[17] Lze tedy shrnout, že pokud se výrobce elektřiny ze slunečního záření dostane do situace
individuálních likvidačních účinků spojených s úhradou (odvedením) této daně, může požádat
o posečkání s úhradou jiné daně. Správce daně posoudí jeho celkovou ekonomickou situaci
a nastane-li takový účinek, rozhodne o posečkání s úhradou jiné daně. Garance patnáctileté
návratnosti investice do solární elektrárny však neznamená právo každého jednotlivého
podnikatele v oboru výroby elektřiny ze solárního záření na ziskovost jeho podnikání
odpovídající uvedené návratnosti. Znamená pouze, že za obvyklých okolností a při vynaložení
péče řádného hospodáře by zpravidla uvedené návratnosti mělo být u průměrného podnikatele
podnikajícího v tomto oboru dosaženo. Proto tedy ne každé obtíže spojené s nutností unést
břemeno solárního odvodu, byť by ve spojení s dalšími faktory zásadně ovlivnily hospodaření
podnikatele, mohou mít likvidační účinky ve smyslu, v jakém je chápe nález Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 17/11. Samotné rozhodnutí ve věci žádosti o posečkání s úhradou jiné daně
musí být řádně odůvodněno a je samostatně přezkoumatelné ve správním soudnictví
(viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2006, č. j. 3 Afs 10/2003 – 106,
ze dne 22. 4. 2011, č. j. 2 Afs 88/2010 – 70, nebo ze dne 19. 3. 2008, č. j. 9 Afs 131/2007 – 53;
popř. i nález Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2006, sp. zn. IV. ÚS 49/04). Pokud by ani toto
nepostačovalo a pokud by stěžovatelka vskutku osvědčila, že využila instrumentů
podle §156 a 157 daňového řádu, a to v plné jejich šíři a ve vztahu ke všem jí placeným daním
či jiným odvodům, na které jsou tyto instrumenty použitelné, a ačkoli jí jejich dobrodiní
bylo poskytnuto, ani tak to nestačilo k zachování její životaschopnosti, bylo by to signálem,
že objektivní účinky solárního odvodu jsou v jejím případě likvidační, pak by zřejmě nezbylo,
než aby ministr financí vydal „rozhodnutí“ podle §260 odst. 1 písm. a) daňového řádu
o takovém obsahu, který situaci stěžovatelky umožní řešit způsobem zajišťujícím naději
na zachování její ekonomické životaschopnosti. Teprve pokud by ministr i za této situace zůstal
nečinný, tedy pokud by exekutiva nenašla účinné prostředky zabránění zmiňovanému
nežádoucímu stavu a z jejího dosavadního postupu by plynulo, že tak ani učinit nehodlá, nezbylo
by, než aby takové účinné prostředky nalezl soud (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 8. 2015, č. j. 1 Afs 171/2015 - 41).
[18] Z podané žaloby ani z kasační stížnosti však nevyplývá, že by taková situace v případě
stěžovatelky nastala. Stěžovatelka pouze v obecné rovině poukazuje na toliko odkladný efekt
případného vyhovění žádosti o posečkání s platbou jiných daní, na zákonný požadavek úroku
z posečkané částky a na dopad v podobě evidence daňového nedoplatku po dobu posečkání.
Neuvádí však, že by této možnosti využila a zda, případně jak se jí tvrzené negativní doprovodné
jevy dotkly jejích práv či ekonomické situace.
[19] Stěžovatelce proto nebylo upřeno právo na přístup k soudu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy
ani právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. Dotčení těchto práv nelze dovozovat
jen proto, že se krajský soud neztotožnil se stěžovatelčinou argumentací a s poukazem
na ustálenou judikaturu nepřipustil v soudním řízení, které navazovalo na řízení o stížnosti
na postup plátce daně podle §237 daňového řádu, dokazování ohledně tvrzených likvidačních
účinků solárního odvodu. Dotčení těchto práv nelze spatřovat ani v tom, že stěžovatelka
nepovažuje instituty prominutí daně a posečkání daně za účinné prostředky ochrany
před rdousícím efektem solárního odvodu.
[20] Nejvyšší správní soud se konečně neztotožnil ani s námitkou, že správce daně neumožnil
stěžovatelce prokázat rozhodné skutečnosti. Ustálená judikatura Ústavního soudu se shoduje
na závěru, že opomenutí důkazu či nevypořádání důkazního návrhu může založit protiústavnost
napadeného rozhodnutí; to však neplatí za situace, kdy předložené důkazy nemohou mít vliv
na samotný výsledek řízení, neboť v předmětných řízeních vůbec nelze takové důkazy hodnotit.
Tak tomu bylo i v případě stěžovatelky, neboť jí navrhované důkazy nemohly nic změnit
na výsledku sporu. Jak již mnohokrát konstatoval Nejvyšší správní soud i Ústavní soud ve shora
uvedených rozhodnutích (a to i vůči stěžovatelce, naposledy v rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 18. 11. 2015, č. j. 8 Afs 119/2015 - 38) v řízení o stížnosti na postup plátce daně
vůbec není možné k těmto důkazům přihlédnout. Provádění důkazů by tudíž bylo nadbytečné
a v rozporu se zásadou procesní ekonomie (v podrobnostech srov. bod 40. výše citovaného
nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2216/14).
[21] S ohledem na shora uvedené krajský soud zamítl stěžovatelčinu žalobu důvodně. Odvod
z elektřiny ze slunečního záření je totiž v obecné rovině v souladu s právními předpisy
a v konkrétní rovině nebylo možno dopady tohoto odvodu na stěžovatelku posoudit
v řízení o stížnosti na postup plátce daně, ani v odvolacím řízení či soudním řízení. Postup
krajského soudu, který nedoplnil dokazování způsobem navrženým stěžovatelkou, a svůj postup
také odůvodnil, byl proto v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[22] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nebyla naplněna žádná ze stěžovatelkou
uplatněných kasačních námitek, neshledal ani vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti, a proto zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou
podle §110 odst. 1 s. ř. s., věty poslední. O věci přitom rozhodoval bez jednání za podmínek
§109 odst. 2 s. ř. s.
[23] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační
stížnosti úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení
nepřiznal, protože mu v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné
úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2019
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu