ECLI:CZ:NSS:2019:2.AFS.400.2018:27
sp. zn. 2 Afs 400/2018 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: V. J., zastoupený Mgr.
Jaroslavem Mazůrkem, advokátem se sídlem Týnská 1053/21, Praha 1, proti žalovanému:
Finanční úřad pro Středočeský kraj, se sídlem Na Pankráci 1685/17, Praha 4,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 9. 2018, č. j. 4407885/18/2115-50522-203074, o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2018,
č. j. 54 Af 40/2018 – 14,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce se u Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“) domáhal přezkumu
v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného jako správce daně prvého stupně (dále „napadené
rozhodnutí“), jímž bylo pro opožděnost zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 9. 8. 2018, č. j. 3962352/18/2115-50522-205648, o dodatečném vyměření daně
z přidané hodnoty za březen 2014, a odvolací řízení bylo zastaveno. Krajský soud v záhlaví
označeným usnesením (dále „napadené usnesení“) žalobu odmítl pro nepřípustnost podle
§46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §68 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále „s. ř. s.“), neboť žalobce nevyčerpal řádné opravné prostředky v řízení před správním
orgánem. Uvedl, že ačkoli zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, v §109 odst. 1 připouští podání
odvolání proti napadenému rozhodnutí a žalobce byl o právu je podat řádně poučen,
této možnosti nevyužil.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[2] Žalobce (dále „stěžovatel“) namítá, že napadené usnesení je nezákonné [kasační důvod
podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.]. Nesouhlasil se závěrem krajského soudu, že nebyly vyčerpány
řádné opravné prostředky, neboť on odvolání podal a žalovaný o něm rozhodl tak, že je zamítl
a řízení zastavil. Má za to, že na jeho případ je třeba vztáhnout §65 odst. 2 s. ř. s., neboť tvrdí,
že byl postupem správce daně zkrácen na svých právech, přičemž formálně nebyla jeho věc
rozhodnuta odvolacím orgánem. Protože mu v důsledku vydání dodatečného platebního výměru
na vysokou částku hrozí závažné následky, nelze postupovat formalisticky a upřít mu možnost
obrany jen pro nedodržení lhůty o jeden den. Napadené usnesení zasáhlo do jeho ústavně
zaručeného práva na přístup k soudu. Stěžovatel je navíc přesvědčen, že jeho žádost o navrácení
lhůty pro podání odvolání byla zamítnuta bezdůvodně a doměření daně není po právu,
což je schopen prokázat, pokud mu bude umožněno námitky v odvolání uplatnit. Navrhl zrušení
napadeného usnesení i napadeného rozhodnutí žalovaného.
[3] Žalovaný se ztotožnil s posouzením krajského soudu a podotkl, že třicetidenní lhůta
k podání odvolání je dostatečně dlouhá na to, aby stěžovatel podal alespoň blanketní odvolání.
Stěžovateli zůstává zachována možnost podat podnět k nařízení přezkoumání platebního výměru
podle daňového řádu, považuje-li jej za nezákonný. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
III. Posouzení kasační stížnosti
[4] Nejvyšší správní soud zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byl účastníkem řízení, z něhož
napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.). Kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.)
a stěžovatel je zastoupen advokátem v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s.
[5] Kasační stížnost není důvodná.
[6] Rozhodnutí správce daně prvého stupně, jehož přezkumu se stěžovatel před krajským
soudem domáhal, je podle §109 odst. 1 daňového řádu možné napadnout odvoláním,
neboť neexistuje ustanovení, které by to vylučovalo. Stěžovatel byl v napadeném rozhodnutí
jako jeho příjemce výslovně poučen, že se proti němu může v třicetidenní lhůtě odvolat.
[7] V této věci se jedná o situaci, kdy o odvolání proti platebnímu výměru
rozhodoval správce daně prvého stupně, který je k tomu oprávněn pouze v případech uvedených
v §113 odst. 1 písm. a) až c) daňového řádu. Jelikož žalovaný jako správce daně prvého
stupně dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele bylo podáno po lhůtě, mohl o něm v souladu
s §113 odst. 1 písm. c) daňového řádu rozhodnout, aniž je předložil k odvolacímu orgánu.
V takovém případě ovšem zůstává zachována možnost, aby se příjemce rozhodnutí domáhal
posouzení odvolacím orgánem, tedy aby i toto rozhodnutí mohl napadnout odvoláním. Teprve
konečné rozhodnutí, tj. rozhodnutí vydané v odvolacím řízení, které již dále není možné
napadnout řádným opravným prostředkem, by se mohlo stát předmětem přezkumu správním
soudem. To je zcela v souladu se zásadou subsidiarity soudní ochrany jako principu správního
soudnictví, vtěleného vedle §5 s. ř. s. právě i do §68 písm. a) s. ř. s., jej ž krajský soud zcela
správně na případ stěžovatele aplikoval. Jeho závěr, že jediným možným řešením situace,
kdy je žaloba pro nevyčerpání řádných opravných prostředků nepřípustná, je její odmítnutí
podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., je proto v souladu se zákonem.
[8] Krajský soud rovněž v odstavci 6 napadeného usnesení zcela správně vysvětlil stěžovateli,
proč ani jím odkazované ustanovení §65 odst. 2 s. ř. s. nemůže v této procesní situaci
vést k meritornímu přezkumu napadeného rozhodnutí soudem. Stěžovatelova žalobní legitimace
se skutečně odvíjí od §65 odst. 1 s. ř. s., neboť tvrdí, že byl napadeným rozhodnutím přímo
zkrácen na svých právech. Pro žalobce aktivně legitimované podle odst. 1 i odst. 2 §65 s. ř. s.
ovšem platí pravidlo o povinnosti vyčerpat předtím, než se na správní soud obrátí, řádné opravné
prostředky ve správním řízení.
[9] Výše popsaná procesní pravidla je třeba ctít, ať už stěžovateli hrozí jakýkoli následek
vyplývající ze správního rozhodnutí, o jehož nezákonnosti je přesvědčen. K obecné zásadě
subsidiarity ochrany ve správním soudnictví Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 12. 5. 2005,
č. j. 2 Afs 98/2004 - 65, publ. pod č. 672/2005 Sb. NSS, uvedl: „soudní přezkum správních rozhodnutí
je totiž koncipován až jako následný prostředek ochrany subjektivních veřejných práv, který nemůže nahrazovat
prostředky nacházející se uvnitř veřejné správy.“ Podle Ústavního soudu „[s]tanovení této podmínky
bezpochyby do jisté míry omezuje přístup k soudu, s ohledem n výše uvedenou zásadu subsidiarity však nikoli
svévolně a bezdůvodně; zároveň cestu k soudnímu přezkumu ponechává otevřenu, pokud se jedinec nedomůže
nápravy u správních orgánů.“ (usnesení ze dne 5. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 1861/2007).
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[10] Protože Nejvyšší správní soud dospěl ze shora uvedených důvodů k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, v souladu s §110 odst. 1 věta poslední s. ř. s. ji zamítl.
[11] O náhradě nákladů tohoto řízení rozhodl soud podle §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel ve věci neměl úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému
v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly,
proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne
31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014 - 47, č. 3228/2015 Sb. NSS).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. března 2019
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu