ECLI:CZ:NSS:2019:2.AS.153.2019:16
sp. zn. 2 As 153/2019 - 16
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Gabriely Bašné v právní věci žalobce: L. K., proti žalované: Vězeňská
služba, Věznice Valdice, se sídlem nám. Míru 55, Valdice, o žalobě na ochranu před nezákonným
zásahem žalované, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 16. 5. 2019, č. j. 30 A 56/2019 – 25,
takto:
I. Návrh žalobce na ustanovení zástupce se zamí t á.
II. Kasační stížnost se zamí t á.
III. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
[1] Žalobou podanou u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) brojil
žalobce proti nezákonnému zásahu žalované, který spatřoval v neprovádění srážek z jí zřízeného
a vedeného účtu povinného P. K., a to na uspokojení pohledávky žalobce v rozsahu jdoucím
do poloviny finančních prostředků přijatých na účet povinného, která není určena na uspokojení
pohledávek vedených v §25 odst. 4 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody
a o změně některých souvisejících zákonů, v rozhodném znění. Současně s žalobou požádal
žalobce o osvobození od soudních poplatků pro svoji nemajetnost.
[2] Usnesením ze dne 16. 5. 2019, č. j. 30 A 56/2019 – 25 (dále jen „napadené usnesení“),
rozhodl krajský soud tak, že žádost žalobce o osvobození od soudních poplatků zamítl. Uvedl,
že žalobce u něj podal v poslední době vícero žalob ve věcech ochrany proti nezákonnému
zásahu, přičemž dříve mu osvobození od soudních poplatků přiznával, neboť vycházel
z předpokladu, že bude nutné se zabývat meritem věci. S ohledem na závěry vyplývající
z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu týkajících se skutkově obdobných žalob však svůj
postup přehodnotil; odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2019,
č. j. 1 As 202/2018 - 33, dle nějž bylo obdobnou zásahovou žalobu nutno odmítnout, protože
pro její meritorní projednání nebyly naplněny podmínky řízení; žalobce totiž brojil proti postupu
žalované, který zcela zjevně a nepochybně nemůže být zásahem ve smyslu §82 s. ř. s. Dále
poukázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2019, č. j. 9 As 427/2018 – 20,
a ze dne 6. 2. 2019, č. j. 10 As 301/2018 - 30. Protože posuzovaná žaloba nemohla být zjevně
úspěšná, návrh žalobce na osvobození od soudního poplatku ve smyslu §36 odst. 3 s. ř. s.
zamítnul.
[3] Proti napadenému usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, v níž
se domáhá jeho zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení. Připomenul, že ještě v nedávné době
nebyl ani povinný oprávněn k podání zásahové žaloby, pokud žalovaná nesprávně prováděla
soudem nařízený výkon rozhodnutí, neboť byla ve vztahu k povinnému považována pouze
za dlužníka. Po vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1351/16,
však Nejvyšší správní soud přiznal odsouzenému v postavení povinného aktivní legitimaci
k podání zásahové žaloby; nepřiznal ji ovšem oprávněnému. Stěžovatel je osobou ve výkonu
trestu odnětí svobody a žalovaná je tak ve vztahu k němu správním orgánem, ke které má práva
i povinnosti vyplývající nejen ze zákona, ale též ze soudních rozhodnutí. Výkon rozhodnutí byl
nařízen Vězeňské službě, která je správním úřadem a účetní jednotkou; správkyní jeho majetku
je však věznice, která je pouze organizační jednotkou a sama nemá právní subjektivitu. Stěžovatel
má za to, že m ůže-li povinný podat zásahovou žalobu pro nesprávně prováděný výkon
rozhodnutí ve svůj prospěch, pak ji může podat též on jakožto oprávněný. Poddlužnickou žalobu
ve smyslu §315 odst. 1 o. s. ř. je možno vést proti dlužníkovi povinného; dlužníkem povinného
je Věznice Valdice, konkrétní věznice však není samostatným subjektem, vůči kterému by bylo
možno vést civilní žalobu, neboť se jedná pouze o organizační složku státu. Stěžovatel
je proto přesvědčen, že proti věznici nemůže podat poddlužnickou žalobu. Dále poukazuje na to,
že §315 odst. 1 o. s. ř. sice připouští domáhat se vyplacení pohledávky v řízení podle zvláštního
předpisu, v takovém případě je však nezbytné, aby soud zakázal žalované pokračovat
v nezákonném zásahu; za již způsobenou škodu by pak mohl uplatnit náhradu podle zákona
č. 82/1998 Sb. Není-li však žalovaná ve vztahu ke stěžovateli správním orgánem, pak škoda
nevznikla při výkonu veřejné moci a stěžovatel ji nemůže uplatnit. Shrnuje, že jestliže zásahovou
žalobu není oprávněn podat oprávněný, pak je jeho právo na soudní ochranu závislé na vůli
povinného sledující zcela protichůdný zájem; v takovém případě je aplikovatelný princip nálezu
Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3009/17. Stěžovatel zároveň požádal
o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti.
[4] Žalovaná se k podané kasační stížnosti nevyjádřila.
[5] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná a jsou splněny i obsahové náležitosti stížnosti
dle §106 s. ř. s.
[6] Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 9. 6. 2015,
č. j. 1 As 196/2014 - 19, dospěl k závěru, že „stěžovatel má povinnost zaplatit poplatek za řízení
o kasační stížnosti jen tehdy, pokud kasační stížnost směřuje proti rozhodnutí krajského soudu o návrhu ve věci
samé (o žalobě), či o jiném návrhu, jehož podání je spojeno s poplatkovou povinností [§1 písm. a),
§2 odst. 2 písm. b) a §4 odst. 1 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích.“
V projednávaném případě nebylo kasační stížností napadeným usnesením rozhodováno o věci
samé (nýbrž pouze o žádosti o osvobození od soudního poplatku za řízení o žalobě),
a proto stěžovateli nevznikla povinnost zaplatit soudní poplatek za řízení o kasační stížnosti.
O žádosti o osvobození od soudního poplatku za řízení o kasační stížnosti tedy Nejvyšší správní
soud pro nadbytečnost nerozhodoval.
[7] Výše uvedené závěry učiněné ve vztahu k soudnímu poplatku dále promítl rozšířený senát
v uvedeném usnesení i do úvah o povinném zastoupení stěžovatele. „Je-li podána kasační stížnost
proti usnesení krajského soudu o neosvobození od soudních poplatků, o neustanovení zástupce či proti jinému
procesnímu usnesení učiněnému v řízení o žalobě, je rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti
učiněno v rámci tohoto řízení, a proto se zde ustanovení §105 odst. 1 a 2 s. ř. s. neuplatní.“ Stěžovatel tedy
nemusí být v tomto řízení zastoupen advokátem. Přestože ovšem zastoupení není v předmětné
věci obligatorní, stěžovatel o ustanovení zástupce požádal, pročež Nejvyšší správní soud musel
o tomto návrhu rozhodnout. Podle §35 odst. 9 s. ř. s. se pro rozhodnutí o ustanovení zástupce
vyžaduje kumulativní splnění dvou podmínek, a to jednak splnění předpokladů pro osvobození
od soudních poplatků, jednak též nezbytná potřeba takového zastoupení k ochraně práv
účastníka řízení. Nejvyšší správní soud má za to, že stěžovatel nesplňuje podmínky pro přiznání
osvobození od soudních poplatků, neboť jím podaná kasační stížnost je (shodně jako žaloba)
zjevně neúspěšným návrhem; bližší posouzení je uvedeno v následujících pasážích tohoto
rozhodnutí, neboť právě zjevná bezúspěšnost návrhů stěžovatele je v projednávané věci
předmětem meritorního posouzení. Nejvyšší správní soud proto návrh na ustanovení zástupce
výrokem I. zamítl.
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Stěžovatel v podané kasační stížnosti brojí proti neosvobození od soudních poplatků,
jež krajský soud v napadeném usnesení odůvodnil zjevnou bezúspěšností jeho žaloby, přičemž
vyšel z judikatury Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel má za to, že tato rozhodovací praxe
zdejšího soudu není správná, a dovolává se její revize. Nejvyšší správní soud však konstatuje,
že neshledal žádné důvody, pro něž by se měl od vlastní ustálené judikatury odchýlit
a předmětnou otázku předložit k posouzení rozšířenému senátu. Odkazuje proto na závěry, které
konstatoval např. ve svých usneseních ze dne 20. 2. 2019, č. j. 4 As 37/2019 – 8, ze dne
2. 4. 2019, č. j. 6 As 56/2019 – 11, ze dne 24. 4. 2019, č. j. 3 As 37/2019 – 19, ze dne 25. 4. 2019,
č. j. 6 As 55/2019 – 12, ze dne 3. 5. 2019, č. j. 6 As 75/2019 – 11, ze dne 15. 5. 2019,
č. j. 6 As 74/2019 – 12, či ze dne 27. 5. 2019, č. j. 5 As 63/2019 – 13.
[10] Zákonné podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků
podle §36 odst. 3 s. ř. s. musí být splněny současně. Při posuzování, zda jsou uvedené podmínky
splněny, se soud v prvé řadě zabývá otázkou zjevné neúspěšnosti návrhu; teprve poté přihlíží
k majetkovým poměrům žadatele. Opačný postup by byl z povahy věci v rozporu se smyslem
daného ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 10. 2016,
č. j. 5 As 178/2016 - 15). Nutno ještě dodat, že Nejvyšší správní soud rozšířil výklad
tohoto pojmu i na zjevně neúspěšné kasační stížnosti (usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 8. 2012, č. j. 8 As 75/2012 – 25, a ze dne 9. 9. 2015, č. j. 7 Afs 192/2015 - 28).
[11] Pojem „zjevně neúspěšný návrh“ obsažený v §36 odst. 3 s. ř. s. není v soudním řádu
správním blíže upřesněn, proto Nejvyšší správní soud vymezil ve své judikatuře některé případy,
kdy je obsah tohoto pojmu naplněn (viz např. rozsudky ze dne 19. 12. 2007,
č. j. 7 Afs 102/2007 – 72, a ze dne 29. 6. 2011, č. j. 1 As 51/2011 – 135, či usnesení
ze dne 10. 3. 2016, č. j. 7 As 320/2015 - 71). Obecně lze říci, že zjevná neúspěšnost návrhu
by měla být zjistitelná bez pochyb, měla by být nesporná a naprosto jednoznačná bez toho,
aby bylo nutné provést dokazování (blíže viz např. rozsudek ze dne 24. 3. 2006,
č. j. 4 Ads 19/2005 - 105). Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 6. 2011,
č. j. 1 As 51/2011 – 135, dospěl k právnímu závěru, že „vyplývá - li z ustálené judikatury Nejvyššího
správního soudu či z rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu nemožnost samostatného soudního
přezkumu určitého úkonu správního orgánu (zde rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí o námitce
podjatosti úřední osoby), je žalobu proti takovému úkonu nutno považovat za zjevně neúspěšný návrh
(§36 odst. 3 s. ř. s.).“ Z judikatury zdejšího soudu dále vyplývá, že pokud je zjevné a nepochybné,
že jednání popsané v žalobě nemůže být vzhledem ke své povaze, povaze jeho původce
či jiným okolnostem zásahem ve smyslu legislativní zkratky v §82 s. ř. s., i kdyby byla žalobní
tvrzení pravdivá, musí být taková žaloba neúspěšná, jelikož chybí podmínka řízení spočívající
v připustitelném tvrzení nezákonného zásahu. Takto lze ovšem postupovat pouze tehdy,
je-li nemožnost, aby v žalobě tvrzené jednání bylo nezákonným zásahem, zjevná a nepochybná
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2018, č. j. 8 As 4/2017 - 45).
V usnesení ze dne 10. 3. 2016, č. j. 7 As 320/2015 - 71, pak Nejvyšší správní soud konstatoval
následující: „Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 10. 9. 2008, č. j. 9 As 97/2007 - 32, uvedl,
že pojem zjevná úspěšnost, resp. neúspěšnost, návrhu ve smyslu ust. §36 odst. 3 s. ř. s. je třeba interpretovat
za použití gramatického a logického výkladu a s přihlédnutím k aktuální judikatuře. Uvedenému pojmu lze
proto podřadit takové návrhy, jejichž neúspěšnost je bez jakýchkoliv pochybností a dokazování zcela jednoznačná,
nesporná a okamžitě zjistitelná. (…) Institut zjevně neúspěšného návrhu brání tomu, aby stát vynakládal finanční
prostředky na řízení, která nemohou být již na první pohled úspěšná, resp. tomu, aby stát nesl náklady
na zastoupení žadatele ve věci, u níž je nepochybné, že žadatel (navrhovatel) nemůže se svým návrhem uspět
(§35 odst. 8 [nyní 10] věty první za středníkem s. ř. s.). Nejvyšší správní soud následně rozšířil výklad tohoto
pojmu i na zjevně neúspěšné kasační stížnosti.“
[12] Stěžovatel v žalobě spatřoval nezákonný zásah v tom, že žalovaná nesprávně prováděla
srážky z peněžních prostředků jiného odsouzeného ve prospěch stěžovatele jakožto jeho věřitele.
Podle stěžovatele tak došlo ke zkrácení jeho práva na úhradu jím vymáhané pohledávky
vůči odsouzenému. Stěžovatel tedy napadal postup žalované při provádění výkonu rozhodnutí
(exekuce) přikázáním jiné peněžité pohledávky podle §312 a násl. o. s. ř.
[13] Z dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu ovšem jednoznačně vyplývá,
že žalovaná při provádění soudem nařízeného výkonu rozhodnutí k vymožení soukromoprávní
pohledávky stěžovatele jako oprávněného vůči jinému odsouzenému jako povinnému nemá
ve vztahu k stěžovateli postavení správního orgánu. Z povahy věci tedy ani provedená srážka
zcela zjevně nemůže představovat nezákonný zásah ve smyslu §82 a násl. s. ř. s., neboť nebyla
ve vztahu ke stěžovateli provedena žalovanou jako správním orgánem, a tedy ani nijak nemohla
zasáhnout do veřejných subjektivních práv stěžovatele.
[14] Již v jednom ze svých starších usnesení Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že pokud Česká správa sociálního zabezpečení provádí srážky ze žalobcova starobního důchodu
na základě exekučního příkazu finančního úřadu, pak nemá v daňové exekuci postavení
správního orgánu, nýbrž toliko plátce důchodu, který je povinen uposlechnout příkazu správce
daně obsaženého v exekučním příkaze a provádět z důchodu srážku v zákonem stanovené výši.
K rozhodnutí o návrhu na určení výše srážky podle §288 o. s. ř., stejně jako o návrhu na částečný
odklad daňové exekuce z důvodů obdobných jako v §266 odst. 1 o. s. ř., je v takovém případě
příslušný finanční úřad jakožto správce daně (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 12. 2007, č. j. Nad 39/2006 - 16, publ. pod č. 2082/2010 Sb. NSS; z obdobných pozic vychází
i rozsudek ze dne 3. 4. 2012, č. j. 2 Afs 80/2011 - 60). V situaci, kdy Česká správa sociálního
zabezpečení prováděla srážky na základě usnesení soudního exekutora, odkázal Nejvyšší
správní soud žalobce na něj s tím, že bránit proti jeho postupu se následně může
v rámci obecného soudnictví (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2018,
č. j. 6 Ads 106/2018 - 29).
[15] Je pravda, že tuto jednoznačnou judikatorní linii Nejvyšší správní soud do jisté míry
prolomil, když na základě předchozí judikatury Ústavního soudu nařídil krajskému soudu,
aby přezkoumal, zda byl zákonný postup věznice Valdice jakožto správce finančních
prostředků vůči žalobci, jemuž věznice zablokovala finanční prostředky na jeho kontě na základě
exekučního příkazu vydaného soudním exekutorem (rozsudek ze dne 20. 12. 2017,
č. j. 6 As 317/2017 - 38). Stalo se tak ovšem výhradně jen pro případy, kdy žalobcem
je ten odsouzený, jehož prostředky věznice spravuje, nikoliv jiná osoba. To jasně vyplývá
z pozdější judikatury zdejšího soudu, podle níž žaloby jiných osob, např. věřitelů osoby,
jejíž prostředky věznice spravuje, proti jejímu postupu je třeba odmítnout (rozsudek ze dne
10. 1. 2019, č. j. 1 As 202/2018 - 33). Na tom nic nemění ani ojedinělý exces Krajského soudu
v Plzni, který v takové situaci věřiteli ochranu ve správním soudnictví přiznal, neboť postup
tohoto krajského soudu nemohl Nejvyšší správní soud podrobit věcnému přezkumu kvůli tomu,
že podaná kasační stížnost nebyla projednatelná (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
3. 1. 2019, č. j. 5 As 367/2018 - 16). Bez ohledu na toto vybočení tak označuje Nejvyšší správní
soud pravidelně žaloby věřitele na nezákonný postup věznice v roli správce finančních
prostředků jeho dlužníka za zjevně neúspěšné návrhy (srov. např. usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 6. 2. 2019, č. j. 9 As 427/2018 – 20, ze dne 6. 2. 2019, č. j. 10 As 300/2018 - 29,
popř. ze dne 20. 2. 2019, č. j. 4 As 37/2019 - 8).
[16] Pro úplnost Nejvyšší správní soud podotýká, že tento náhled neponechává věřitele, který
se cítí být poškozen postupem věznice v rámci exekuce prováděné přikázáním jiné peněžité
pohledávky, bez právní ochrany. Je ale potřeba se jí domáhat v obecném soudnictví cestou
tzv. poddlužnické žaloby podle §315 odst. 1 o. s. ř.
[17] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že již ze samotného obsahu žaloby jednoznačně
plynulo, že stěžovatel brojil proti postupu žalované, který pojmově, a to zcela zjevně
a nepochybně, nemohl být zásahem ve smyslu §82 s. ř. s., pročež již z tohoto důvodu nemohl
být stěžovatel se svou žalobou úspěšný. Krajský soud tedy nikterak nepochybil, jestliže
jej za těchto okolností neosvobodil od soudního poplatku; ze stejného důvodu mu osvobození
od soudního poplatku nepřiznal ani Nejvyšší správní soud.
[18] S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
stěžovatele jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[19] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu
s §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení; žalované žádné náklady v řízení o kasační stížnosti nevznikly,
proto jí soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. července 2019
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu