ECLI:CZ:NSS:2019:2.AS.219.2019:24
sp. zn. 2 As 219/2019 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: Mgr. F. Š., proti žalované:
Vězeňská služba České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, o žalobě na ochranu
proti nečinnosti žalované, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 3. 7. 2019, č. j. 15 A 87/2019 – 103,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne ze dne 3. 7. 2019, č. j. 15 A 87/2019 – 103,
se z r ušuj e a věc se v rac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce podal u Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“) žalobu na ochranu
proti nečinnosti žalované; domáhal se, aby krajský soud přikázal žalované zjednat nápravu
při vyřizování jeho žádosti o informace ze dne 20. 6. 2018 a vydání rozhodnutí v předmětné věci,
dále požadoval zdržení se všech dehonestujících a diskriminačních výroků ze strany žalované,
které snižují jeho důstojnost. Zároveň požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení
advokáta.
[2] Krajský soud výrokem I. usnesení ze dne 28. 11. 2018, č. j. 30 A 279/2018 - 29, žalobci
přiznal osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu. Podle krajského soudu žalobce
splňoval předpoklady pro osvobození od soudních poplatků; je totiž poživatelem invalidního
důchodu, přičemž nemá žádný jiný příjem, nachází se ve výkonu trestu odnětí svobody, kde není
pracovně zařazen, na jeho majetek byl prohlášen konkurz a vede vícero soudních řízení,
kdy částka na zaplacení příslušných soudních poplatků dvojnásobně převyšuje jeho finanční
prostředky. Výrokem II. téhož usnesení pak krajský soud návrh na ustanovení zástupce zamítl.
[3] Následně krajský soud usnesením ze dne 29. 4. 2019, č. j. 30 A 279/2018 - 97, postoupil
věc Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“) jako soudu místně příslušnému.
[4] Městský soud usnesením ze dne 3. 7. 2019, č. j. 15 A 87/2019 – 103 (dále jen „napadené
usnesení“) žalobci se zpětnou účinností odňal osvobození od soudních poplatků, které mu bylo
přiznáno usnesením krajského soudu ze dne 28. 11. 2018, č. j. 30 A 279/2018 – 29. Uvedl,
že se neztotožňuje s názorem krajského soudu, který žalobce v plném rozsahu osvobodil
od soudních poplatků. Nezpochybnil závěry týkající se majetkových poměrů žalobce
a nedostatku prostředků, naznal však, že u něj existují zvláštní okolnosti, které vedou k závěru,
že v jeho případě je namístě výjimečně využít oprávnění k soudnímu uvážení a osvobození
od soudních poplatků nepřiznat. Městský soud konstatoval, že mu je z vlastní úřední činnosti
známo, že žalobce vede s různými veřejnými institucemi celou řadu sporů týkajících
se poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím; o takový spor
přitom jde i v projednávané věci. Daný spor není takového charakteru, aby měl vztah
k podstatným okolnostem žalobcovy životní sféry; netýká se, ani nepřímo, žalobcova majetku,
životních podmínek či jiných podobných záležitostí. Takové spory má žalobce dle městského
soudu zajisté právo vést, dává-li mu objektivní právo procesní možnosti tak činit, a musí
v nich mít možnost účinně hájit svá práva; není však důvod, aby náklady na jejich vedení,
které je zásadně povinen hradit každý sám, za žalobce pravidelně nesl stát formou osvobození
od soudních poplatků. Městský soud proto dospěl k závěru, že žalobce nesplňuje zákonem
stanovené podmínky pro osvobození od soudních poplatků, proto mu je podle §36 odst. 3 věty
čtvrté s. ř. s. odňal, a to se zpětnou účinností, neboť žalobce podmínky nesplňoval
již od počátku.
II. Kasační stížnost žalobce
[5] Proti usnesení městského soudu brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností,
ve které navrhuje jej zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení. Tvrdí, že jeho sociální
poměry, invalidita i nezákonné odsouzení odůvodňovaly přiznání osvobození od soudních
poplatků, a přesto mu bezprecedentním způsobem bylo přiznané osvobození se zpětnou
účinností odňato. Penzum žádostí o informace, které požadoval, se ovšem týkaly též podmínek
ve výkonu trestu odnětí svobody pro osoby se zdravotním postižením, což ovšem vylučuje
soudem uváděnou libovůli. Stěžovatel zároveň požádal o osvobození od soudních poplatků
a ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná.
[7] K žádosti o osvobození od soudních poplatků soud uvádí, že podáním kasační stížnosti
proti procesnímu rozhodnutí krajského soudu (s výjimkou procesního rozhodnutí,
kterým se řízení o žalobě končí) nevzniká stěžovateli poplatková povinnost (srov. usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 - 19,
č. 3271/2015 Sb. NSS). Usnesení o odnětí osvobození od soudních poplatků nepochybně
je takovým procesním rozhodnutím. Nejvyšší správní soud proto zaplacení soudního poplatku
za kasační stížnost po stěžovateli nepožadoval, neboť jej poplatková povinnost vůbec netíží;
nerozhodoval proto ani o jeho žádosti o osvobození.
[8] Obdobné závěry dovodil rozšířený senát v citovaném rozhodnutí i ve vztahu k povinnosti
být v řízení o kasační stížnosti zastoupen ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s.; není proto třeba trvat
na tom, aby byl stěžovatel v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem. Stěžovatel přesto
o ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti výslovně požádal; s ohledem na skutečnost,
že kasační stížnost obsahuje (byť velmi obecně formulovaný) projednatelný bod a sám stěžovatel
má právnické vzdělání (známo soudu z jeho úřední činnosti), není ustanovení zástupce k ochraně
práv stěžovatele v tomto řízení nezbytné.
[9] Nejvyšší správní soud následně přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a přípustně uplatněných důvodů. Stěžovatel
uplatnil kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[10] Kasační stížnost je důvodná.
[11] Podle §36 odst. 3 s. ř. s. platí, že „účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může
být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi
osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto
rozhodnutí musí být odůvodněno. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou
žádost zamítne. Přiznané osvobození kdykoliv za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností,
jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka přiznané osvobození neodůvodňují,
popřípadě neodůvodňovaly. Přiznané osvobození se vztahuje i na řízení o kasační stížnosti“.
[12] V projednávaném případě stěžovatel brojí proti zpětnému odejmutí přiznaného
osvobození od soudních poplatků. Touto otázkou se Nejvyšší správní soud již zabýval
v rozsudku ze dne 19. 2. 2014, č. j. 1 As 151/2013 - 38, jehož závěry lze plně vztáhnout i na nyní
souzenou věc. Konstatoval, že norma uvedená ve čtvrté větě §36 odst. 3 s. ř. s. pamatuje na dvě
situace: v průběhu řízení se ukáže, že tu buď nikdy nebyly důvody pro osvobození (situace
žadatele byla jiná, než z jaké soud ve svém rozhodnutí vycházel), anebo důvody pro osvobození
tu sice v okamžiku rozhodnutí byly, ovšem v průběhu dalšího řízení se situace účastníka změnila.
[13] Zpětné odnětí osvobození představuje částečné prolomení zásady, podle níž je soud
vázán svými předchozími rozhodnutími. Je nepřípustné, aby možnost odejmout osvobození
zakládala soudu ničím a nijak nelimitovanou pravomoc kdykoliv v průběhu řízení změnit názor
na správnost osvobození. Důvodem pro možnost aplikovat zpětné odejmutí osvobození bude
situace, v níž se ukáže, že poměry účastníka byly jiné, než on sám tvrdil a které soud původně
zjistil. Důvody, které městský soud použil pro své napadené usnesení (charakter sporu vedeného
stěžovatelem), však existovaly již k datu původního rozhodnutí o osvobození stěžovatele
a krajskému soudu, který o osvobození rozhodoval, musely být zřejmé. Městský soud
tak na základě totožného skutkového stavu, ze kterého vycházel též krajský soud, o podmínkách
pro osvobození stěžovatele uvážil odlišně. Toliko jiný názor soudu na správnost osvobození
od soudních poplatků však nemůže být důvodem pro jeho odnětí.
[14] Obdobné závěry lze najít též v civilní judikatuře vykládající srovnatelné ustanovení
§138 odst. 2 o. s. ř. Podle nich přiznané osvobození může soud odejmout jen ve dvou případech:
jednak tehdy, pokud došlo ke změně poměrů osvobozeného a následkem této změny poměrů
přestává být osvobození důvodné, jednak tehdy, pokud soud dodatečně zjistí, že poměry
účastníka byly již v okamžiku přiznání jiné, než z jakých vycházel soud při přiznání
osvobození. Pokud však poměry účastníka byly zjištěny řádně a nedošlo k jejich změně,
není možné jednou přiznané osvobození odejmout jen proto, že soud změní své hodnocení
těchto poměrů. Při nezměněných poměrech účastníka, které byly zjištěny v okamžiku přiznání
osvobození, je soud svým původním rozhodnutím vázán (viz též Drápal, L. - Bureš, J. a kol.
Občanský soudní řád I, II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 958 nebo
Svoboda, K. - Smolík, P. - Levý, J. - Šínová, R. a kol: Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2013, s. 487; oba komentáře vycházejí z rozhodnutí NS SSR ze dne 7. 4. 1971,
sp. zn. 1 Cz 18/71, č. 16/72 Sb. rozh. civ.).
[15] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že odejmutí osvobození od soudních poplatků
stěžovateli bylo nezákonné. Tímto rozhodnutím samozřejmě Nejvyšší správní soud v žádném
případě neříká, že stěžovatel měl skutečně být od soudních poplatků osvobozen. Pokud
ale již v této věci osvobozen byl, nelze takovéto osvobození libovolně odejmout z důvodů,
které uvedl v napadeném usnesení městský soud. Ke stejným závěrům Nejvyšší správní soud
dospěl v případě stěžovatele za totožných rozhodných okolností též např. v rozsudcích ze dne
26. 8. 2019, č. j. 1 As 260/2019 – 13, či ze dne 30. 8. 2019, č. j. 2 As 242/2019 - 11.
IV. Závěr a náklady řízení
[16] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, a tak podle §110 odst. 1 s. ř. s. napadené usnesení městského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
[17] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. října 2019
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu