ECLI:CZ:NSS:2019:2.AS.220.2019:22
sp. zn. 2 As 220/2019 - 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: Mgr. F. Š., proti žalované:
Vězeňská služba České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, v řízení o žalobě na
ochranu proti nečinnosti žalované, ve věci osvobození žalobce od soudních poplatků, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2019,
č. j. 15 A 79/2019 - 63,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2019, č. j. 15 A 79/2019 - 63, se zru š u j e
a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a usnesení městského soudu
[1] Žalobce podal u Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“) žalobu na ochranu
proti nečinnosti žalované.
[2] Usnesením ze dne 28. 11. 2018, č. j. 30 A 272/2018 - 15, krajský soud žalobci přiznal
osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu. Podle krajského soudu žalobce splňoval
předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, neboť je poživatelem invalidního důchodu,
nachází se ve výkonu trestu odnětí svobody a na jeho majetek byl prohlášen konkurz. Žalobcovu
žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení o žalobě krajský soud uvedeným
usnesením zamítl, neboť žaloba obsahovala všechny náležitosti a sám žalobce má vysokoškolské
právnické vzdělání, které je vyžadováno pro výkon advokacie.
[3] Usnesením ze dne 9. 4. 2019, č. j. 30 A 272/2018 - 45, krajský soud věc postoupil
Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“) jako soudu místně příslušnému.
[4] Městský soud v záhlaví označeným usnesením (dále jen „napadené usnesení“) odňal
se zpětnou účinností osvobození od soudních poplatků přiznané usnesením krajského soudu.
[5] V odůvodnění napadeného usnesení městský soud uvedl, že se neztotožňuje s názorem
krajského soudu, který žalobce v plném rozsahu osvobodil od soudních poplatků. Městský soud
nezpochybnil závěry týkající se majetkových poměrů žalobce a nedostatku prostředků.
Konstatoval však, že mu je z vlastní úřední činnosti známo, že žalobce vede s různými veřejnými
institucemi celou řadu sporů týkajících se poskytování informací podle zákona o svobodném
přístupu k informacím. O takový spor jde i v nynější věci. Tento spor není takového charakteru,
aby měl vztah k podstatným okolnostem žalobcovy životní sféry. Netýká se, ani nepřímo,
žalobcova majetku, životních podmínek či jiných podobných záležitostí. Takové spory
má žalobce zajisté právo vést, dává-li mu objektivní právo procesní možnosti tak činit, a musí
v nich mít možnost účinně hájit svá práva. Není však důvod, aby náklady na vedení takových
sporů, které je zásadně povinen hradit každý žalobce, za žalobce pravidelně nesl stát formou
osvobození od soudních poplatků.
[6] Městský soud proto dospěl k závěru, že žalobce nesplňuje zákonem stanovené podmínky
pro osvobození od soudních poplatků, proto mu je podle §36 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) odňal, a to se zpětnou účinností, neboť žalobce
podmínky nesplňoval již od počátku.
II. Kasační stížnost
[7] Proti usnesení městského soudu brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností,
ve které namítá, že odnětí dříve přiznaného osvobození mu upírá právo na přístup k soudní
ochraně. Společně s kasační stížností požádal stěžovatel o osvobození od soudních poplatků
a ustanovení zástupce.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[8] Kasační stížnost je podána včas, osobou k tomu oprávněnou a míří proti rozhodnutí,
proti kterému je kasační stížnost přípustná.
[9] K žádosti o osvobození od soudních poplatků Nejvyšší správní soud uvádí, že podáním
kasační stížnosti proti procesnímu rozhodnutí krajského soudu (s výjimkou procesního
rozhodnutí, kterým se řízení o žalobě končí) nevzniká stěžovateli poplatková povinnost
(srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 - 19, č. 3271/2015 Sb.
NSS). Usnesení o odnětí osvobození od soudních poplatků je nepochybně takovým procesním
rozhodnutím. Soud proto zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost nepožadoval,
neboť poplatková povinnost stěžovatele netíží. Nerozhodoval proto ani o žádosti stěžovatele
o osvobození.
[10] Obdobné závěry dovodil rozšířený senát v citovaném rozhodnutí i ve vztahu
k povinnosti být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem, není proto třeba trvat na tom,
aby byl stěžovatel v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem. Stěžovatel o ustanovení
advokáta pro řízení o kasační stížnosti výslovně požádal. S ohledem na skutečnost, že kasační
stížnost obsahuje (byť obecně formulovaný) projednatelný bod a sám stěžovatel má právnické
vzdělání, není ustanovení zástupce k ochraně práv stěžovatele v tomto řízení nezbytné.
[11] Nejvyšší správní soud následně přezkoumal napadené usnesení v souladu s §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti,
a přitom neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[12] Podle §36 odst. 3 s. ř. s. (důraz přidán) „[ú]častník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky,
může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi
osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto
rozhodnutí musí být odůvodněno. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou
žádost zamítne. Přiznané osvobození kdykoliv za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže
se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka přiznané osvobození neodůvodňují, popřípadě
neodůvodňovaly. Přiznané osvobození se vztahuje i na řízení o kasační stížnosti“.
[13] Stěžejní otázkou v projednávaném případě je, zda byly naplněny podmínky pro zpětné
odejmutí přiznaného osvobození od soudních poplatků. Skutkově i právně obdobným případem
se Nejvyšší správní soud zabýval již v rozsudku ze dne 19. 2. 2014, č. j. 1 As 151/2013 - 38, jehož
závěry lze plně vztáhnout i na nyní souzenou věc. Konstatoval, že norma uvedená ve čtvrté větě
§36 odst. 3 s. ř. s. pamatuje na dvě situace: v průběhu řízení se ukáže, že tu buď nikdy nebyly
důvody pro osvobození (situace žadatele byla jiná, než z jaké soud ve svém rozhodnutí vycházel),
anebo důvody pro osvobození tu sice v okamžiku rozhodnutí byly, ovšem v průběhu dalšího
řízení se situace účastníka změnila.
[14] Zpětné odnětí osvobození představuje částečné prolomení zásady, podle níž je soud
vázán svými předchozími rozhodnutími. Je nepřípustné, aby možnost odejmout osvobození
zakládala soudu ničím a nijak nelimitovanou pravomoc kdykoliv v průběhu řízení změnit názor
na správnost osvobození. Důvodem pro možnost aplikovat zpětné odejmutí osvobození bude
situace, v níž se ukáže, že poměry účastníka byly jiné, než on sám tvrdil a které soud původně
zjistil. Důvody, které městský soud použil pro své napadené usnesení (charakter sporu vedeného
stěžovatelem), však existovaly již k datu původního rozhodnutí o osvobození stěžovatele
a krajskému soudu, který o osvobození rozhodoval, musely být zřejmé. Městský soud
tak na základě totožného skutkového stavu, ze kterého vycházel též krajský soud, o podmínkách
pro osvobození stěžovatele uvážil odlišně. Toliko jiný názor soudu na správnost osvobození
od soudních poplatků však nemůže být důvodem pro jeho odnětí.
[15] Obdobné závěry lze najít též v civilní judikatuře vykládající srovnatelné ustanovení
§138 odst. 2 o. s. ř. Podle nich přiznané osvobození může soud odejmout jen ve dvou případech:
jednak tehdy, pokud došlo ke změně poměrů osvobozeného a následkem této změny poměrů
přestává být osvobození důvodné, jednak tehdy, pokud soud dodatečně zjistí, že poměry
účastníka byly již v okamžiku přiznání jiné, než z jakých vycházel soud při přiznání osvobození.
Pokud však poměry účastníka byly zjištěny řádně a nedošlo k jejich změně, není možné
jednou přiznané osvobození odejmout jen proto, že soud změní své hodnocení těchto
poměrů. Při nezměněných poměrech účastníka, které byly zjištěny v okamžiku přiznání
osvobození, je soud svým původním rozhodnutím vázán (viz též Drápal, L. - Bureš, J.
a kol. Občanský soudní řád I, II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 958
nebo Svoboda, K. - Smolík, P. - Levý, J. - Šínová, R. a kol: Občanský soudní řád.
Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 487; oba komentáře vycházejí z rozhodnutí
NS SSR ze dne 7. 4. 1971, sp. zn. 1 Cz 18/71, č. 16/72 Sb. rozh. civ.).
[16] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že odejmutí osvobození od soudních poplatků
stěžovateli bylo nezákonné. Tímto rozhodnutím Nejvyšší správní soud nekonstatuje,
že stěžovatel měl být skutečně od soudních poplatků osvobozen. Pokud ale již v této věci
osvobozen byl, nelze takovéto osvobození libovolně odejmout z důvodů, které uvedl
v napadeném usnesení městský soud.
IV. Závěr a náklady řízení
[17] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost je důvodná, a tak podle §110 odst. 1 s. ř. s. napadené usnesení městského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[18] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. října 2019
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu