ECLI:CZ:NSS:2019:2.AS.252.2018:21
sp. zn. 2 As 252/2018 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: V. S., zastoupený Mgr. Ing. Jiřím
Horou, advokátem se sídlem Moravské náměstí 15, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad
Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo nám. 3, Brno, za účasti osoby zúčastněné
na řízení: R. P., proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 6. 2016, č. j. JMK 98949/2016,
sp. zn. S-JMK 64203/2016 OÚPSŘ, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 11. 7. 2018, č. j. 62 A 125/2016 – 51,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Osoba zúčastněná na řízení n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 27. 6. 2016, č. j. JMK 98949/2016,
sp. zn. S-JMK 64203/2016 OÚPSŘ (dále jen „napadené rozhodnutí“), bylo zamítnuto odvolání
žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Bučovice, odboru životního prostředí a stavebního
úřadu (dále jen „prvostupňový správní orgán“) ze dne 11. 2. 2016, č. j. MUB/OSÚ-1925/2016
gal, sp. zn. OSÚ-4355/2013-gal (dále jen „prvostupňové správní rozhodnutí“), kterým byla
na základě žádosti osoby zúčastněné na řízení dodatečně povolena stavba „Přístavba, nástavba
a stavební úpravy rodinného domu č. p. X“ na pozemku st. parc. č. X v k. ú. X.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský
soud“) žalobou, jíž se domáhal jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Namítal,
že prvostupňový správní orgán řádně nevyhodnotil statiku povolované stavby a pominul potřebu
na ni vypracovat statický posudek, přestože mu to žalovaný uložil již v předchozím rozhodnutí
o prvním odvolání žalobce v této věci ze dne 22. 10. 2014, č. j. JMK 106485/2014,
sp. zn. S-JMK 106485/2014 OÚPSŘ. Dále považoval za nepřípustnou argumentaci žalovaného,
že ze strany odvolatelů nebyl předložen adekvátní důkaz potvrzující problémy se statikou stavby;
takový požadavek je totiž dle něj v rozporu se zásadami správního řízení. Žalobce také uvedl,
že již na pohled je z nástavby zřejmé, že byla provedena velmi neodborně a nadstavěná zeď
je křivá, nebyl dodržen ani technologický postup při betonování věnce, přičemž veškeré práce
si stavebníci prováděli sami. Autorizovaný inspektor, který vykonával stavební dozor, se podle
žalobce na stavbě v podstatě nevyskytoval a neúčastnil se ani posledních dvou místních šetření.
Žalovaný se pak v rámci napadeného rozhodnutí nevypořádal s jeho námitkou, podle které byl
k získání původního stavebního povolení pro stavebníky nutný souhlas vlastníků sousedních
staveb, avšak v řízení o dodatečném povolení stavby žalobcem takový souhlas udělen nebyl.
Závěrem namítal sesuv sněhu ze střechy stavebníků na jeho střechu.
[3] Krajský soud žalobu rozsudkem ze dne 11. 7. 2018, č. j. 62 A 125/2016 – 51 (dále též
„napadený rozsudek“) zamítl. Uvedl, že prvostupňový správní orgán i žalovaný se námitkami
neodborného provedení stavby a otázkami její statiky zabývali, když na základě podkladů
ve správním spisu (zejména stavebního deníku) a skutečností, že na stavbě byl autorizovaným
inženýrem pozemních staveb vykonáván odborný stavební dozor, a současně bylo stavebním
úřadem provedeno několik místních šetření, dospěli k závěru, že stavba byla prováděna v souladu
se stavebními předpisy. Takovému vypořádání krajský soud ničeho nevytknul, neboť žalobce
neodborné provádění stavby namítal toliko v obecné rovině a vyjma fotografií je ničím
nedokládal. Pokud z fotografií obsažených ve spise na první pohled neodborné provádění stavby
neplyne (přičemž krajský soud se neztotožnil se žalobcem, že i laikovi musí být toto pouze
z fotografií zřejmé) a stavební úřad takové pochybení neshledal ani na několika místních
šetřeních, nelze mu vytýkat nedostatečně zjištěný stav věci. Jestliže se žalobce domníval, že stavba
je prováděna neodborně, nic mu nebránilo pro toto tvrzení navrhnout důkazy, což však neučinil.
Samotná skutečnost, že je stavba realizována za pomoci brigádníků, jedná-li se o stavbu
prováděnou stavebníky svépomocí za účasti stavebního dozoru, neznamená, že je prováděna
neodborně. Upozorňoval-li žalobce na dle jeho názoru „nestandardní provádění věnce“, který
měl být vybudován a ihned po jednom až dvou dnech měla být prováděna nástavba, odkázal
krajský soud na stavební deník (jehož správnost žalobce nezpochybňoval), podle nějž k montáži
krovů došlo až po pěti dnech od betonáže věnce. Stejně tak námitky údajných problémů
se statikou stavby byly uplatněny výhradně v rovině obecných tvrzení a subjektivních názorů,
které nebyly doloženy vhodnými důkazními prostředky, s výjimkou fotografií stavby, které
stavební úřad posoudil. Své posouzení žalovaný v napadeném rozhodnutí řádně odůvodnil, a to
včetně závěru o nadbytečnosti statického posudku. Samotná skutečnost, že je stavba prováděna
řadu let po vydání původního stavebního povolení, automaticky neznamená, že byla statika
stavby narušena, tím spíše, bylo-li na ni vydáno dodatečné povolení stavby. Taktéž údajnou
nedostatečnou aktivitu stavebního dozoru žalobce toliko tvrdí a ničím nedokládá. Byť krajskému
soudu nebylo zřejmé, z čeho žalovaný dovodil, že se stavební dozor podílel na tvorbě stavebního
deníku, z ničeho dle něj naopak neplyne, že by se na stavbě v podstatě nevyskytoval; to nebylo
možné usoudit ani z neúčasti stavebního dozoru na posledních dvou místních šetřeních.
Současně nešlo pominout, že se stavební dozor na stavbách tohoto typu může vyskytovat velice
sporadicky, neboť se jedná o stavební dozor občasný, který přesto může svoji funkci plnit řádně.
Tvrzení, že žalovaný v rozhodnutí ze dne 22. 10. 2014, č. j. JMK 106485/2014,
sp. zn. S-JMK 106485/2014 OÚPSŘ, zavázal prvostupňový správní orgán k vyhotovení
statického posudku, krajský soud nepřisvědčil, neboť žalovaný tehdy toliko konstatoval,
že v přezkoumávaném rozhodnutí (první dodatečné stavební povolení zrušené žalovaným)
nebylo uvedeno, jak bylo naloženo s návrhem žalobce na provedení statického posouzení stavby;
tuto vadu však stavební úřad napravil. Jestliže žalobce namítal, že se žalovaný nevypořádal
s námitkou absence jeho souhlasu s dodatečným povolením stavby, pak krajský soud uvedl,
že takovou námitku v odvolacím řízení žalobce neuplatnil, pročež žalovanému nelze vytýkat,
že se jí v napadeném rozhodnutí nezabýval. Souhlas žalobce jakožto vlastníka sousední stavby
se navíc nevyžaduje; svůj negativní postoj ke stavbě mohl uplatňovat zejména formou námitek,
což ostatně i učinil. Dále krajský soud konstatoval, že namítaný sesuv sněhu se týká dvorní části
stavby, která zůstává beze změny oproti původní projektové dokumentaci, schválené
ve stavebním řízení v roce 2003; tato námitka se proto nevztahovala k předmětu řízení
o dodatečném povolení stavby.
II. Kasační stížnost žalobce
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
ve které navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. Uvedl,
že žalovaný se sice v napadeném rozhodnutí zabýval až dodatečným povolení stavby, neboť
stavebníci stavbu provedli v rozporu s původním stavebním povolením z roku 2003, nicméně
má za to, že úkolem správních orgánů bylo přezkoumat provedenou stavbu jako celek, a to právě
s ohledem na skutečnost, že původní stavební povolení nebylo již aktuální a za 13 let
se na budově, na níž byla předmětná přístavba prováděna, projevila vlivem času řada změn
a došlo k jejímu opotřebení. Dále stěžovatel namítal, že stavebníci měli v roce 2003 udělen
souhlas se stavbou od jeho otce jakožto tehdejšího vlastníka sousední nemovitosti, nicméně
ten jej vyslovil v době, kdy ani původní projektová dokumentace nebyla kompletní, navíc stavba
již vypadá zcela jinak než v době udělení souhlasu, pročež tedy byl souhlas fakticky udělen
pro zcela jinou stavbu. Stěžovatel upozorňuje, že on sám žádný souhlas neudělil a rozhodování
proběhlo zcela bez jeho vědomí. Dal sice krajskému soudu za pravdu, že stavební úřad
se v prvostupňovém správním rozhodnutí vyjádřil i k otázce statiky, nicméně s tímto
jeho posouzením nesouhlasí, neboť považuje za nutné řádně vyhodnotit statiku povolované
stavby; neaktuálnost původního stavebního povolení a postupné chátrání budovy za uplynulých
13 let je totiž zcela jistě důvodem, proč se správní orgány měly tímto problémem řádně zabývat,
což však neučinily. Stěžovatel proto nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že dle stavebního
deníku je statika dostačující, obzvláště když je stavba již od pohledu „křivá“. Taktéž brojí
proti názoru, že byl-li na stavbě stavební dozor, pak je vše v pořádku; správní orgány mají dle něj
povinnost stav budovy přezkoumat, což však neučinily a krajský soud jejich postup aproboval.
Žalovaný dle stěžovatele není ochoten cokoliv zjistit nebo zkontrolovat, pouze se odvolává
na stavební dozor odpovědný za provádění stavby; odkazovat čistě na stavební dozor, ačkoliv ten
reálně spočíval pouze v podpisu určité osoby ve stavebním deníku, je ovšem chybným postupem.
Stěžovatel pak uzavřel, že jelikož krajský soud zaujal stejné stanovisko jako žalovaný, je jeho
rozhodnutí nepřezkoumatelné, protože se v podstatě ani nemohl vyjádřit k žalobním námitkám;
dále uvedl, že krajský soud pominul jeho žalobní námitku ohledně nevypořádání připomínek
stavebním dozorem.
[5] Žalovaný svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužil.
[6] Osoba zúčastněná na řízení uvedla, že předmětem dodatečného stavebního povolení byly
pouze drobné změny, které vznikly během průběhu stavby oproti její povolené podobě, jak na ni
již byla vydána stavební dokumentace. Dále zdůraznila, že v průběhu stavby bylo provedeno
několik kontrol prvostupňovým správním orgánem; zhodnocení statiky stavby pak bylo učiněno
stavebním dozorem, který je k tomu oprávněn.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem
dle §105 odst. 2 s. ř. s. a jsou splněny i obsahové náležitosti stížnosti dle §106 s. ř. s., jakkoli
stěžovatel z velké části pouze opakuje argumentaci uvedenou již v žalobě.
[8] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109
odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a přípustně uplatněných důvodů. Stěžovatel tvrdí
napadení rozsudku krajského soudu pro důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., nicméně
jím uplatněná stížní argumentace plně nekoresponduje se všemi uvedenými důvody, neboť jeho
námitky fakticky směřují především do právního posouzení otázky dostatečnosti provedeného
dozoru nad kvalitou dodatečně povolené stavby, dále tvrdí též nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku.
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Stěžovatel velmi obecně uvedl, že napadený rozsudek považuje za nepřezkoumatelný,
neboť krajský soud zaujal stejné stanovisko jako žalovaný, pročež se v podstatě nemohl vyjádřit
k žalobním námitkám. K pojmu nepřezkoumatelnosti odkazuje Nejvyšší správní soud
na svou ustálenou judikaturu k této otázce (srov. například rozsudky ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, č. 787/2006 Sb. NSS,
ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 17. 1. 2008,
č. j. 5 As 29/2007 – 64, nebo ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 – 245). Nejvyšší správní
soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006-76, zdůrazňuje,
že „při posuzování nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí je nutno postupovat obezřetně a vyhradit tyto
případy jen vážným vadám rozhodnutí. Zrušením rozhodnutí krajského soudu pro nepřezkoumatelnost se totiž
oddaluje okamžik, kdy bude základ sporu správními soudy s konečnou platností vyřešen, což neprospívá zájmu
účastníků řízení na projednání věci bez zbytečných průtahů ani veřejnému zájmu na hospodárnosti řízení.
Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost
přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno”.
Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, platí, že „je-li z rozhodnutí
krajského soudu zřejmé, jak naložil s námitkami účastníků řízení a jakými úvahami se soud řídil, nebude každé
dílčí pochybení soudu v odůvodnění jeho rozhodnutí znamenat nepřezkoumatelnost. Nereaguje-li soud na určitou
argumentaci žalobce, ovšem jinak je zřejmé, jak s danou námitkou ve výsledku naložil, neznamená tento drobný
procesní nedostatek nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí. Podle Ústavního soudu totiž není porušením práva
na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě
vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně
vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná”. Nález Ústavního soudu ze dne
17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08, pak uvádí, že „povinnost řádným a přezkoumatelným způsobem
odůvodnit rozhodnutí soudu neznamená, že na každý argument strany musí být v odůvodnění rozhodnutí
podrobně reagováno.” Skutečnost, že krajský soud v nyní projednávané věci neposoudil věc odlišně
oproti žalovanému, ještě neznamená, že se žalobcovými námitkami věcně nezabýval; ztotožnění
se s právními závěry učiněnými žalovaným tedy samo o sobě rozhodně není důvodem
způsobujícím nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Nejvyšší správní soud konstatuje,
že krajský soud jednotlivé žalobní námitky vypořádal, předestřel zaujatý právní názor a řádně
a srozumitelně odůvodnil jím vyvozené závěry. Jestliže stěžovatel uvádí, že krajský soud pominul
jeho žalobní výhradu směřující vůči tomu, že se stavební dozor písemně nevyjádřil k jeho
připomínkám, pak je třeba konstatovat, že z kontextu celého odůvodnění napadeného rozsudku
implicitně plyne vypořádání i této žalobní námitky. Stěžovatel totiž mohl, jak konstatoval krajský
soud, uplatnit své konkrétní výhrady ke stavbě skrze institut námitek jakožto účastník v řízení
o dodatečném stavebním povolení, což také (přestože poměrně obecně) učinil, přičemž správní
orgány je náležitě vypořádaly. Osoba vykonávající stavební dozor ovšem dle §153 odst. 4 zákona
č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, v rozhodném znění (dále jen „stavební
zákon“), „sleduje způsob a postup provádění stavby, zejména bezpečnost instalací a provozu technických zařízení
na staveništi, vhodnost ukládání a použití stavebních výrobků, materiálů a konstrukcí a vedení stavebního deníku
nebo jednoduchého záznamu o stavbě; působí k odstranění závad při provádění stavby, a pokud se jí nepodaří
takové závady v rámci vykonávání dozoru odstranit, oznámí je neprodleně stavebnímu úřadu“; jedná
se o soukromou osobu vykonávající výše uvedené činnosti jakožto svou podnikatelskou aktivitu,
není správním orgánem, pročež ani nenahrazuje jeho povolovací činnost (jako např. autorizovaný
inspektor), nýbrž vykonává pouze kontrolu nad realizací stavby v souladu s příslušnou
dokumentací. Osoba vykonávající stavební dozor tak není povolána k rozhodování o námitkách
dotčených osob, neměla tedy ani žádnou povinnost podávat jakákoli vyjádření k jejich výhradám,
pročež přejití tohoto zjevně nedůvodného žalobního bodu bez výslovného vypořádání krajským
soudem rozhodně nemůže být vadou, která by mohla mít za následek odlišné meritorní
posouzení věci. Napadený rozsudek je proto přezkoumatelný.
[11] Úvodem vypořádání kasačních námitek proti právnímu posouzení krajského soudu
rekapituluje Nejvyšší správní soud, že stavebníkům byla stavebním povolením ze dne
27. 11. 2003, č. j. 2558a/03/výst/PP, které nabylo právní moci 23. 12. 2003, povolena stavba
„Přístavba, nástavba a stavební úpravy rodinného domu č. p. X“. Jelikož byla tato stavba prováděna
v rozporu s výše uvedeným povolením, oznámil prvostupňový správní orgán dne 21. 11. 2013
stavebníkům, že zahájil řízení z moci úřední o odstranění stavby, dne 3. 12. 2013 je pak vyzval
k bezodkladnému zastavení prací na stavbě, přičemž stavebníci následně dne 11. 12. 2013 podali
žádost o dodatečné povolení stavby. Podstatnou okolností v posuzované věci je, že stavebníci
stavěli na základě pravomocného stavebního povolení z roku 2003, ovšem stavbu provedli
částečně v rozporu s ním; jednalo se o jiný tvar střechy, zejména výšku hřebene trojúhelníkového
vikýře, odlišné rozměry vnitřního schodiště, provedení dvou otvorů vyplněných sklokeramickými
tvárnicemi (luxferami) v podkroví, dále jiné rozměry oken na WC a v koupelně, absenci zábradlí
na vnitřním schodišti či zkrácení středové vaznice krovu. Dodatečné povolení stavby se tedy
týkalo výhradně těchto dílčích stavebních úprav, které byly na stavbě provedeny v rozporu
s původním stavebním povolením, nikoliv celého rodinného domu; části předmětné stavby
provedené v souladu s původním stavebním povolením tedy vůbec nebyly předmětem řízení
o dodatečné povolení stavby. Tuto skutečnost připomenul i krajský soud, byť tak učinil pouze
v rámci posouzení jedné z dílčích žalobních námitek, když konstatoval, že ta se nevztahuje
k předmětu řízení o dodatečném povolení stavby, pročež se jí z důvodu oprávnění přezkoumávat
jen napadené rozhodnutí vůbec nemohl zabývat.
[12] Stěžovatel v kasační stížnosti tvrdí, že žalovaný měl přezkoumat provedenou stavbu jako
celek, neboť původní stavební povolení bylo již neaktuální, na stavbě se projevila vlivem času
řada změn, došlo k jejímu opotřebení, a proto bylo nezbytné vyhodnotit její statiku.
Prvostupňový správní orgán si v rámci řízení o dodatečném povolení stavby vyžádal příslušný
stavební deník, přičemž současně provedl několik místních šetření, námitkami stěžovatele
se zabýval, především žalovaný pak řádně vypořádal všechna jeho odvolací tvrzení. Nejvyšší
správní soud konstatuje, že za situace, kdy dodatečné stavební povolení bylo uděleno pro úpravu
a dokončení stavby podle projektové dokumentace zpracované autorizovaným inženýrem
pro pozemní stavby, který taktéž vykonával odborné vedení její realizace, byl vyžádán stavební
deník pro kontrolu průběhu stavebních činností a bylo stavebním úřadem provedeno místní
šetření, přičemž sám stěžovatel krom nepodložených tvrzení nepředložil žádný důkazní
prostředek potvrzující jeho obavy (fotografie neshledal krajský soud za zjevně potvrzující
závadnost stavby), pak jestliže shledal žalovaný, že „není zjevné, že by předmětná stavba byla prováděna
neodborně nebo by vykazovala známky narušení její statiky, pročež ani nebylo důvodné stavebníky vyzývat
k doplnění statického posudku stavby“, nelze akceptování takového posouzení ze strany krajského
soudu označit za pochybení. Nejvyšší správní soud se totiž ztotožňuje s názorem krajského
soudu, že v řešené věci nelze správním orgánům vytýkat nedostatečné zjištění skutkového stavu.
Pouze plynutí času, tedy skutečnost, že původní stavební povolení bylo vydáno již v roce 2003,
přičemž předmětná stavba byla po celou dobu průběžně realizována (lhůta pro její dokončení
byla prodloužena do 31. 12. 2014), není samo o sobě dostatečně relevantním důvodem pro závěr,
že bylo nezbytné znova technicky posoudit celou budovu, na níž již byla provedena řada
stavebních úprav v souladu s původním stavebním povolením. Dílčí stavební práce, které byly
provedeny v rozporu s původním povolením a byly předmětem toho dodatečného, nejsou svou
povahou natolik zásadní, aby bylo zjevné, že mohou ovlivnit statiku budovy. Stěžovatel tedy nijak
konkrétně neodůvodnil, proč by budova, jejíž špatnou statiku v původním stavebním řízení nikdo
nezjistil a především ani nenamítal, měla najednou být v tak špatném stavu, že by provedení
stavebních prací v rozsahu dodatečného stavebního povolení mělo ohrozit bezpečnost
stěžovatele jakožto dotčeného vlastníka sousedního pozemku. Žalovaný naopak v napadeném
rozhodnutí zdůvodnil, že neshledal důvody provedení statického posudku celé stavby;
též napadený rozsudek je v tomto ohledu přesvědčivý. Kasační námitka je proto nedůvodná.
[13] Jestliže dále stěžovatel brojil proti tomu, že samotný dohled stavebního dozoru není
dostatečný, neboť správní orgány mají dle jeho názoru povinnost stav stavby přezkoumat,
což neučinily, Nejvyšší správní soud k tomu konstatuje, že před vydáním rozhodnutí
o dodatečném povolení stavby se dne 20. 6. 2014 konalo ústní jednání spojené s místním
šetřením, kterého se účastnila též pověřená úřední osoba prvostupňového správního orgánu; není
tedy pravdou, že by stavební úřad zcela rezignoval na svou úlohu a neprověřil na místě reálný
stav budovy, na níž měla být stavba dodatečně povolena. Je však třeba též reflektovat smysl
a povahu stavebního dozoru, který dle §153 odst. 3 stavebního zákona „odpovídá spolu
se stavebníkem za soulad prostorové polohy stavby s ověřenou dokumentací, za dodržení obecných požadavků
na výstavbu, za bezbariérové užívání stavby a jiných technických předpisů a za dodržení rozhodnutí a jiných
opatření vydaných k uskutečnění stavby“; stavební zákon tedy výslovně předpokládá, že jistou část
dohledu nad realizací určitých staveb bude provádět právě osoba vykonávající stavební dozor,
přičemž není posláním stavebního úřadu, aby jeho roli dubloval, nýbrž aby stanovoval podmínky
a požadavky na provedení těchto staveb, jejichž dodržování bude kontrolovat právě stavební
dozor. Jak ostatně dle Nejvyššího správního soudu správně konstatoval krajský soud, „nelze
pominout, že se stavební dozor na stavbě tohoto typu skutečně může vyskytovat velice sporadicky (jedná se totiž
o stavební dozor občasný), a přesto svoji funkci plnit řádně“; žalovaný pak dále připomenul, že „jelikož
osoba, která prováděla na stavbě odborné vedení, byla zároveň projektantem této stavby, lze přítomnost Ing. J. P.
na předmětné stavbě předpokládat i v řízení o žádosti o dodatečné povolení změny této stavby, neboť stejná osoba
vypracovala dokumentaci pro dodatečné povolení změny stavby“. Nejvyšší správní soud má za to, že správní
orgány nerezignovaly na svou úlohu, neboť jak bylo pojednáno již v odst. 12 tohoto rozhodnutí,
s ohledem na okolnosti případu řádně zjistily skutkový stav věci. Kasační námitka je nedůvodná.
[14] Stěžovatel taktéž namítal (fakticky zcela shodně jako v žalobě), že on sám žádný souhlas
se stavbou nikdy neudělil a veškeré rozhodování proběhlo bez jeho vědomí. Krajský soud tuto
námitku v napadeném rozsudku již vypořádal tak, že stavební zákon „souhlas žalobce (jako vlastníka
sousední stavby) nevyžaduje. Svůj nesouhlas se stavbou může žalobce uplatňovat zejména formou námitek
v souladu s §112 odst. 2 a §114 stavebního zákona, jak ostatně i činil. Nelze tedy se žalobcem souhlasit,
že by veškeré rozhodování proběhlo bez jeho vědomí“, pročež ji shledal nedůvodnou. S takovým právním
závěrem se Nejvyšší správní soud zcela ztotožňuje. Dle §129 odst. 2 stavebního zákona „v řízení
o dodatečném povolení stavby stavební úřad postupuje přiměřeně podle §90 a §110 až 115, ohledání na místě
je povinné. Účastníky řízení o dodatečném povolení stavby jsou osoby uvedené v §109 (…) Na uplatňování
námitek účastníků řízení o dodatečném povolení stavby se obdobně použijí ustanovení o uplatňování námitek
v územním a stavebním řízení.“ Podle §110 odst. 1 stavebního zákona „žádost o stavební povolení
obsahuje (…) vyjádření vlastníka sousední nemovitosti, je-li třeba, aby umožnil provedení stavebního záměru
ze své nemovitosti“; dle 110 odst. 2 téhož zákona však obecně souhlas vlastníka sousední
nemovitosti není povinnou součástí žádosti o stavební povolení [odlišně srov. např. §105 odst. 2
písm. f téhož zákona), kdy v případě ohlášení stavby jakožto zjednodušeného povolovacího
procesu je „souhlas osob, jejichž vlastnické právo nebo právo odpovídající věcnému břemenu k sousedním
stavbám anebo sousedním pozemkům nebo stavbám na nich může být prováděním stavebního záměru přímo
dotčeno“ vyžadován jako obligatorní náležitost]. Jestliže se tedy nejedná o specifický případ, kdy
je nezbytné (pouhé) vyjádření k realizaci stavebního záměru prováděním prací z nemovitosti
sousedního vlastníka, pak se v případě stavebního povolení (shodně též dodatečného stavebního
povolení) souhlas dotčených vlastníků nevyžaduje. V rozsahu stěžovatelovy argumentace, kterou
pouze opakuje tvrzení z žaloby, aniž by jakkoli brojil proti posouzení krajského soudu,
se Nejvyšší správní soud touto námitkou nezabýval, neboť je nepřípustná. Stěžovatel dále
v kasační stížnosti v reakci na vypořádání tohoto bodu ze strany krajského soudu položil
víceméně řečnickou otázku, „proč tedy byl (souhlas) vyžadován ze strany mého (stěžovatelova) otce v roce
2003? Nutno si uvědomit, že aktuální žádost o dodatečné povolení stojí právě na podkladech z roku 2003, kdy
stavební úřad souhlas vyžadoval. A nelze s odstupem času se k věci stavět tak, že aktuálně již souhlas potřeba
není“. Nejvyšší správní soud k této poznámce stěžovatele uvádí, že posouzení původního
pravomocného stavebního povolení z roku 2003 není předmětem tohoto řízení; nadto je však
možné uvést, že ze správního spisu (který je společný pro původní i dodatečné stavební povolení)
neplyne, že by právní předchůdce stěžovatele nějaký kvalifikovaný souhlas s předmětnou stavbou
(který by stavebníkům jakkoli zjednodušoval stavební řízení) udělil; pouze v protokolu z místního
šetření ze dne 12. 8. 2003 je u vyjádření po zhlédnutí komplexní projektové dokumentace u jeho
jména uvedeno „bez připomínek“, v protokolu z ústního jednání ze dne 21. 11. 2003 je pak u jeho
vyjádření pouze uvedena informace, že jeho rodinný dům je střežen psem. Nejvyšší správní soud
tedy shrnuje, že stěžovatel byl účastníkem řízení o dodatečné povolení stavby (které jediné
je předmětem nyní probíhajícího soudního přezkumu), navíc v něm uplatnil námitky, které byly
řádně vypořádány, pročež je lichá argumentace ohledně absence jeho souhlasu, který není
dle výše citovaných ustanovení stavebního zákona vůbec vyžadován; kasační námitka je proto
nedůvodná.
IV. Závěr a náklady řízení
[15] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nebyla naplněna žádná ze stěžovatelem
uplatněných kasačních námitek, taktéž neshledal vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti; proto zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou
podle §110 odst. 1 s. ř. s., věty poslední. O věci přitom rozhodoval bez jednání za podmínek
§109 odst. 2 s. ř. s.
[16] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobce neměl v tomto kasačním řízení úspěch
a úspěšnému žalovanému nevznikly náklady přesahující jeho běžnou úřední činnost. Proto soud
vyslovil, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému ji nepřiznal. Osoba
zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, protože jí soud neuložil žádnou
povinnost ani neshledal žádný zvláštního zřetele hodný důvod k jejímu přiznání (§60 odst.
5 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. května 2019
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu