ECLI:CZ:NSS:2019:2.AS.272.2018:37
sp. zn. 2 As 272/2018 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: JONEA, s. r. o., se sídlem
Majdalenky 908/10c, Brno, zastoupený Mgr. Davidem Rašovským, advokátem se sídlem
Hlinky 135/68, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem
Žerotínovo náměstí 449/3, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 6. 2017,
č. j. JMK 93797/2017, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 29. 6. 2018, č. j. 73 A 29/2017 – 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
[1] Včasně podanou kasační stížností brojí žalobce, jakožto stěžovatel, proti shora
označenému rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“) Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský
soud“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti shora označenému rozhodnutí žalovaného
(dále jen „rozhodnutí žalovaného“). Rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto stěžovatelovo
odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Židlochovice, odboru dopravy
(dále jen „správní orgán“) ze dne 8. 2. 2017, č. j. OD/104871/2016 (dále jen „prvostupňové
rozhodnutí“), kterým byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání správního deliktu
dle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění účinném do 30. 6. 2017
(dále jen „zákon o silničním provozu“).
[2] Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že krajský soud na základě obsahu
správního spisu zjistil, že dne 4. 5. 2016 bylo stěžovateli doručeno oznámení správního orgánu
o přestupku neznámého pachatele spočívajícího v překročení nejvyšší dovolené rychlosti
v obci. Jednání bylo zjištěno automatizovaným technickým prostředkem bez obsluhy
(Ramer AD9T - výrobní číslo 15/0500) dne 30. 4. 2016 v 08:38 hod. v obci Židlochovice,
na ul. Nádražní 733. Blíže nestanovený řidič motorového vozidla RZ: X překročil nejvyšší
dovolenou rychlost o méně než 20 km/h, neboť v místě, kde je nejvyšší dovolená rychlost
50 km/h, jel rychlostí 62 km/h, resp. 59 km/h (dle toleranční odchylky měření 3 km/h).
Stěžovateli, jakožto provozovateli vozidla, byla do datové schránky dne 15. 5. 2016 doručena
výzva k zaplacení peněžité částky ve výši 500,- Kč. Stěžovatel reagoval zasláním žádosti
o poskytnutí informací, spolu s plnou mocí, která byla udělena jednatelem stěžovatele
Mgr. et Mgr. Ing. J. N. zmocněnci Mgr. et Mgr. Ing. J. N. Žádost byla zaslána z e-mailové adresy
X. Dne 12. 10. 2016 vydal správní orgán prvního stupně usnesení o odložení věci, které založil do
spisu a téhož dne vydal pod č. j. 104871/2016-3 příkaz, kterým uznal stěžovatele vinným ze
spáchání správního deliktu provozovatele vozidla, který poštou zaslal zmocněnci. Proti příkazu
podal stěžovatel dne 31. 10. 2016, prostřednictvím svého zmocněnce, e-mailem bez zaručeného
elektronického podpisu, odpor. V listinné podobě jej doručil dne 8. 11. 2016. Následně byl
správním orgánem prvního stupně stěžovatel vyzván k doplnění podpisu, který na odporu
absentoval, což stěžovatel dne 1. 12. 2016 (po lhůtě) doplnil a následující den zaslal e-mailem (se
zaručeným elektronickým podpisem) omluvu, s tím, že odpor nebyl omylem zaslán doporučeně a
s největší pravděpodobností dojde k jeho pozdějšímu doručení. Poté zaslal správní orgán prvního
stupně stěžovateli oznámení ze dne 20. 12. 2016, č. j. OD/104871/2016, ve kterém uvedl, že
z důvodu podaného odporu pokračuje v řízení o správním deliktu a vyrozuměl ho o termínu
provedení důkazů mimo ústní jednání. Toto oznámení bylo připraveno k vyzvednutí od
22. 12. 2016 a vhozeno do schránky dne 3. 1. 2017. Dne 2. 1. 2017 podal stěžovatel žádost o
zaslání této zásilky e-mailem, případně, pokud by přijetí nepotvrdil o znovu zaslání zásilky na
předmětnou adresu tak, aby si ji mohl od dne 23. 1. 2017 (kdy se vrátí z dovolené), vyzvednout.
Dne 30. 1. 2017 bylo na e-mailovou adresu podatelny správního orgánu prvního stupně zasláno
doplnění odvolání proti oznámení o pokračování ve správním řízení o správním deliktu
provozovatele vozidla ze dne 20. 12. 2016, spolu s fotografií podání datovaného dne 9. 1. 2017,
v rámci kterého stěžovatel sděloval, že bude do 22. 1. 2017 v zahraničí a nebude schopen
se seznámit s obsahem zásilky, čímž i odůvodňuje svou žádost ze dne 31. 12. 2016 o zaslání
této zásilky na e-mailovou adresu. Dne 7. 2. 2017 provedl správní orgán prvního stupně
důkazy listinami obsaženými ve spise (čemuž nebyl stěžovatel přítomen). Dne 8. 2. 2017,
č. j. OD/104871/2016, vydal správní orgán prvního stupně rozhodnutí, proti kterému
podal stěžovatel řádně a včas blanketní odvolání s tím, že jej doplní do 15 dní od seznámení
se se spisem a zopakoval, že správní orgán požádal o zaslání kompletního obsahu spisu
na jím uvedenou e-mailovou adresu. Následně byl správním orgánem vyzván k odstranění
nedostatků odvolání. Proti této výzvě podal stěžovatel odvolání a zopakoval požadavek
zaslání kopií spisu na e-mail. O podaném odvolání rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím
a toto odvolání zamítl.
[3] Krajský soud se v odůvodnění napadeného rozsudku neztotožnil ani s jedinou
z uplatněných žalobních námitek. Nepřisvědčil tedy stěžovateli v tom, že měl správní orgán
pochybit při doručování písemností zmocněnci stěžovatele, dále že měl správní orgán stěžovateli
znemožnit vyjádřit se k věci, když mu elektronicky nezaslal kopii správního spisu ani další
jím požadované informace, že správní orgán neučinil potřebné kroky ke zjištění pachatele
přestupku, že neprovedl ústní jednání a že žalovaný ani správní orgán nevyhodnotily
materiální stránku deliktu. Ke všem žalobním námitkám krajský soud podrobně uvedl,
z čeho usoudil na jejich nedůvodnost. Závěrem odůvodnění napadeného rozsudku nicméně
konstatoval, že „[s] ohledem k výše uvedenému nezbylo zdejšímu soudu než napadené rozhodnutí
pro absenci řádného vymezení skutku ve výroku správního orgánu prvního stupně, jako nezákonné, zrušit
(§78 odst. 1 s. ř. s.). V dalším řízení je žalovaný vázán shora uvedenými právními názory zdejšího soudu
(§78 odst. 5 s. ř. s.).“
[4] V kasační stížnosti nejprve stěžovatel obecně citoval ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b)
a d) s. ř. s. Namítl tedy nezákonnost napadeného rozsudku spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení, dále tvrdil existenci vady řízení spočívající
v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá
oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl krajský soud rozhodnutí žalovaného
i prvostupňové rozhodnutí zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost
rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. Konečně stěžovatel tvrdil
nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
[5] V konkrétní rovině stěžovatel nesouhlasí s názorem krajského soudu, že správní orgán
a žalovaný nepochybili v rámci komunikace se stěžovatelem. Každé podání se přednostně
posuzuje dle jeho obsahu, smyslu a účelu, přičemž z opakovaných podání stěžovatele
bylo jednoznačně seznatelné, že žádal doručovat na e-mail se zaručeným elektronickým
podpisem. Pokud i přesto měl správní orgán či žalovaný pochybnosti, měli stěžovatele vyzvat
k upřesnění či doplnění požadavku přednostního zasílání na e-mail se zaručeným elektronickým
podpisem, a to zvláště za situace, kdy takový postup je zcela racionální a logický s ohledem
na možné urychlení řízení a procesní ekonomii.
[6] Stěžovatel má za to, že se krajský soud nevypořádal s nosnou částí argumentace uplatněné
k žalobní námitce neposkytnutí kopie správního spisu, když naopak do odůvodnění napadeného
rozsudku v této části vnesl nesouvisející a nepodložené úvahy o rozpornosti, účelovosti
a obstrukčním postupu stěžovatele. Žalovaný se v rozhodnutí ani ve vyjádření k žalobě nevyjádřil
k námitce stěžovatele ohledně iracionality nezaslání části spisu na e-mail se zaručeným
elektronickým podpisem a k nepřípadnosti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
13. 12. 2012, č. j. 7 Ans 18/2012 – 23. Krajský soud se tak měl zaměřit na to, jestli v této části
rozhodnutí žalovaného je či není nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a rovněž na další
zásadní námitku stěžovatele, že žalovaný při rozhodování zřejmě vycházel z nesprávného spisu.
Jestliže zaslání části kopie spisu na e-mail se zaručeným elektronickým podpisem může
urychlit řízení, snížit náklady správního orgánu a zejména výrazně snížit náklady obviněného,
pak by v souladu s principy dobré správy i ustanoveními zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), správní orgán měl obviněnému vyhovět.
A pokud mu přesto vyhovět nehodlá, měl by to správní orgán obviněnému sdělit včetně
stručného a racionálního odůvodnění. A to tím spíše, když ostatní správní orgány běžně části
kopie spisu na vyžádání e-mailem zasílají. Když se stěžovatel telefonicky dne 13. 9. 2018
správního orgánu zeptal, z jakého důvodu mu nebyla část kopie zaslána na e-mail se zaručeným
elektronickým podpisem, bylo mu odpovězeno, že je to z důvodu interního pokynu vedení úřadu,
a že stejně tak by ke správnímu orgánu ohledně nahlédnutí do spisu musel vážit cestu obviněný
třeba i z Aše. Pokud správní orgán, resp. žalovaný zasílají bez dalšího a jakýchkoli podkladů
(fotodokumentace přestupku, údaje o umístění, vlastnictví a kalibraci radaru, další nezbytné
informace atd.) výzvu k zaplacení částky 500 Kč (což je fakticky pokuta provozovateli vozidla
uložená v jakémsi blokovém řízení), lze důvodně očekávat, že většina provozovatelů vozidel
bez dalšího zaplatí, protože náklady případné obhajoby tuto částku vždy i řádově převýší. Přitom
jiné správní orgány bez problému tyto podklady spolu s výzvou provozovatelům vozidla zasílají
a na webu mají navíc umístěné další obsáhlé související informace. Za této situace správnímu
orgánu nic nebránilo požadované informace stěžovateli zaslat, a to buď současně s výzvou
k úhradě částky anebo později na výslovnou žádost stěžovatele. A pokud se správní orgán
rozhodl, že tyto informace stěžovateli nepošle, měl ho o této zásadní skutečnosti informovat
a nabídnout mu jiný vhodný způsob, jak požadované informace získat.
[7] Další kasační námitka poukazuje na to, že žalovaný měl umožnit stěžovateli vyjádřit
se k věci tak, že požadované části spisu zašle stěžovateli na e-mail se zaručeným elektronickým
podpisem anebo stěžovatele vyzve, aby se ve stanovené lhůtě zastavil seznámit se spisem a k věci
se vyjádřil, což s ohledem na nepatrnou vzdálenost sídla žalovaného (Brno-Cejl) od sídla
stěžovatele (Brno-Majdalenky) bylo možné a přiměřené. Žalovaný tak rozhodl za situace,
kdy stěžovatel se k věci nevyjádřil, ačkoli tak stěžovatel zjevně učinit chtěl. Napadené rozhodnutí
tak bylo pro stěžovatele překvapivé a bylo porušeno jeho legitimní očekávání.
[8] Závěry krajského soudu o účelovosti stěžovatelových námitek a obstrukční povaze jeho
postupu v řízení o správním deliktu shledává nesprávnými, předčasnými a nepodloženými,
stejně jako názor o nemožnosti zahájení řízení o přestupku osoby, která vozidlo skutečně řídila.
Odpovědnost provozovatele vozidla byla koncipována a rovněž zákonodárcem zamýšlena
jako subsidiární vůči odpovědnosti řidiče vozidla. Správní orgán se tak musí primárně zaměřit
na zjištění řidiče vozidla, nikoli na provozovatele vozidla anebo osobu, které provozovatel
vozidlo půjčí, protože ani tato osoba nemusí být řidičem vozidla v dané době. Požadavek
stěžovatele na doložení fotodokumentace, aby mohl s jistotou určit řidiče vozidla, byl tedy zcela
oprávněný a relevantní. Pokud totiž stěžovatel jako provozovatel vozidla zapůjčil vozidlo svému
otci, neznamená to ještě, že řidičem vozidla v dané době byl skutečně otec stěžovatele. Správní
orgán mohl zjistit totožnost osoby, které stěžovatel vozidlo svěřil, neboť stěžovatel v bodě 12
své žádosti ze dne 23. 5. 2016 omylem umožnil její identifikaci. Z toho stěžovatel dovozuje
buďto nepozornost správního orgánu při čtení předmětné žádosti, nebo neochotu zjišťovat
skutečného řidiče vozidla v době naměření překročení nejvyšší povolené rychlosti jízdy. Pokud
ovšem správní orgán má indicie vedoucí ke zjištění řidiče vozidla, měl by se o zjištění osoby
řidiče vozidla přinejmenším pokusit v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu;
v tom stěžovatel odkazuje na rozsudek ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 – 46, a rozsudek
ze dne 21. 12. 2016, č. j. 1 As 247/2016 – 30. V opačném případě správní orgán nepodnikl
všechny nezbytné kroky dle §125f/5 zák. č. 361/2000 Sb.
[9] Stěžovatel spatřuje pochybení taktéž v tom, že správní orgán, resp. žalovaný,
nezdůvodnil, proč se v daném případě nenařídilo ústní jednání. Stěžovatel konání ústního jednání
výslovně požadoval v doplnění odvolání proti oznámení dne 30. 1. 2017. Pokud z obsahu žádosti
ze dne 23. 5. 2016 vyplývá, že stěžovatel relevantním způsobem zpochybnil řadu skutečností
(např. otázka legitimity měřicího zařízení a měření, umístění měřicího zařízení mimo zastavěnou
část obce, nezákonně nastavená výše určené částky, nezákonné zahájení přestupkového řízení
s provozovatelem vozidla, možná absence materiálního znaku přestupku řidiče vozidla atd.),
bylo zcela na místě ústní jednání nařídit a skutkový stav dostatečně zjistit. Nenařízení ústního
jednání představovalo porušení jeho základních práv a nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav,
protože nebyly zodpovězeny zásadní otázky a vyřešeny sporné skutečnosti obsažené v žádosti
ze dne 23. 5. 2016. Na zásadní význam ústního jednání v přestupkovém řízení upozorňuje
i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 7. 1. 2016, č. j. 9 As 139/2015 – 30.
[10] Stěžovatel v žádosti ze dne 23. 5. 2016 uvedl řadu okolností snižujících škodlivost daného
činu pod úroveň běžně se vyskytujících přestupků. Správní orgány na žádost stěžovatele vůbec
nereagovaly a ani v jednom napadeném rozhodnutí tyto okolnosti vůbec nehodnotily. Za těchto
okolností byla obě napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů.
Na tom nemůže změnit fakt, že to stěžovatel v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu
nezopakoval, protože tyto okolnosti byly obsaženy ve spise. Krajský soud navíc zřejmě přehlédl
skutečnost, že stěžovatel blanketní odvolání hodlal doplnit, ale z důvodů obsažených výše
se tak nikoli jeho vinou či úmyslem nestalo. Tvrzení krajského soudu, že byl stěžovatel v rozsahu
námitek pasivní, se tak ve světle výše uvedeného jeví jako nepřiléhavé a ryze formalistické.
[11] Závěrem stěžovatel vyjádřil pochybnosti nad odůvodněním napadeného rozsudku,
v němž krajský soud v odstavci 46 uvedl, že žalovaný při hodnocení materiální stránky
přestupku řidiče nepochybil. Není jasné, proč krajský soud namísto žalovaného, který prohlásil,
že se správní orgán materiální stránkou přestupku řidiče vůbec nezabýval, protože řízení
s žalobcem bylo vedeno ve věci přestupku provozovatele vozidla, v odstavcích 48 až 50
napadeného rozsudku poměrně obsáhle hodnotil materiální stránku přestupku řidiče. Krajský
soud tak nepřípustně nahradil závěry žalovaného vlastními závěry. Stěžovatel rovněž podotýká,
že dané jednání se stalo na výjezdu z obce (vozidlo vyjíždělo z obce) přibližně 150 metrů
před dopravní značkou „konec obce“, kdy na levé části vozovky byla již nezastavěná část obce
(pole) a vpravo tato zástavba skončila po několika desítkách metrů. Na snímku navíc není žádný
chodník, jak krajský soud uvádí, ale pouze nezpevněná část vozovky. Krajský soud tedy hodnotil
pouze některé okolnosti, a navíc vycházel z nekvalitní fotografie a nikoli ze skutečného stavu
v daném místě. Aby závěr krajského soudu o naplnění materiální stránky přestupku řidiče
byl přesvědčivý a přezkoumatelný, musel by soud řádně hodnotit všechny stěžovatelem namítané
skutečnosti, a to navíc přezkoumatelným způsobem, tedy že by každou jednotlivou skutečnost
ohodnotil, zvážil a poté tyto okolnosti hodnotil jak jednotlivě, tak i ve vzájemné souvislosti.
[12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti toliko stručně uvedl, že ji nepovažuje
za důvodnou a odkázal na odůvodnění obou správních rozhodnutí, vyjádření k žalobě
a odůvodnění napadeného rozsudku.
[13] Kasační stížnost je přípustná a projednatelná.
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu pro nesrozumitelnost i pro nedostatek důvodů, neboť pouze přezkoumatelné
rozhodnutí je zpravidla způsobilé být předmětem hodnocení z hlediska tvrzených nezákonností
a vad řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2009,
č. j. 2 Azs 47/2009 - 71). Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána především tehdy,
opřel-li soud rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné
v rozporu se zákonem (viz např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75,
publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS), nebo pokud zcela opomenul vypořádat některou z námitek
uplatněných v žalobě (viz např. rozsudek ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 - 58,
rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS,
či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 2 Afs 203/2016 - 51). Podobně je např. již zmíněným
rozsudkem č. j. 2 Ads 58/2003 - 75 vymezena nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost
tak, že za nesrozumitelné je třeba obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku
nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl,
případně, jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat,
co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán.
K nepřezkoumatelnosti rozsudků správních soudů i rozhodnutí správních orgánů je pak Nejvyšší
správní soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[16] Kasační námitku, podle níž se krajský soud v napadeném rozsudku nevypořádal s nosnou
částí argumentace uplatněné k žalobní námitce neposkytnutí kopie správního spisu, shledal
Nejvyšší správní soud nedůvodnou. Stěžovatel krajskému soudu vytkl, že nereagoval na jeho
námitku ohledně iracionality nezaslání části spisu na e-mail se zaručeným
elektronickým podpisem a nepřípadnosti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
13. 12. 2012, č. j. 7 Ans 18/2012 – 23. Krajský soud totiž v odst. 29 odůvodnění napadeného
rozsudku uvedl, že „žalobce dále poukazoval na irelevanci odkazu správního orgánu prvního
stupně na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2012, č. j. 7 Ans 18/2012 – 23.
Závěry Nejvyššího správního soudu v tomto rozsudku uvedené však na souzenou věc
aplikovat lze, neboť právě v této věci posuzoval Nejvyšší správní soud žádost stěžovatele, kterou
se domáhal poskytnutí kopií všech listin.“ Krajský soud přitom ve zmíněném odstavci
napadeného rozsudku dále popsal okolnosti citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu
a srozumitelně vysvětlil, proč neshledal stěžovatelovu argumentaci důvodnou. Obdobně
pak krajský soud neopomenul vypořádat stěžovatelovu námitku ohledně nezaslání části
(ani celého) správního spisu na e-mailovou adresu žalobce.
[17] Pokud stěžovatel taktéž v kasační stížnosti namítá, že se měl krajský soud zaměřit
i na žalobní námitku, že žalovaný při rozhodování zřejmě vycházel z nesprávného spisu,
neshledává ani tuto kasační námitku Nejvyšší správní soud důvodnou. Předně je třeba
podotknout, že předmětné lze stěží hodnotit jako žalobní námitku, nýbrž spíše jako domněnku
stěžovatele, kterou vyslovil ve své replice k vyjádření žalovaného k žalobě. Stěžovatel tuto
domněnku vyjádřil v reakci na vyjádření žalovaného, podle kterého měl stěžovatel v řízení
o správním deliktu uplatňovat obstrukční praktiky. Stěžovatel měl za to, že tomu tak nebylo,
a proto dovodil, že žalovaný musel zřejmě omylem vycházet z jiného správního spisu. Nejvyšší
správní soud tedy nepochybuje o tom, že v základu se opět jedná o žalobní námitku znemožnění
vyjádření se k podkladům řízení ve smyslu §36 odst. 3 správního řádu, s ohledem na způsob,
jakým stěžovatel svou žalobu strukturoval a formuloval. Na tuto námitku přitom krajský soud
v napadeném rozsudku zcela adekvátně reagoval, čímž souběžně vypořádal i podstatu
stěžovatelovy domněnky, že žalovaný rozhodoval na základě jiného správního spisu. Sám krajský
soud měl ostatně za to, že stěžovatelovo jednání v průběhu správního řízení i jeho rozporná
tvrzení naznačují účelový a obstrukční postup (srov. odst. 27 odůvodnění napadeného rozsudku).
[18] Stěžovatel v kasační stížnosti dále podotkl, že krajský soud zřejmě přehlédl skutečnost,
že stěžovatel blanketní odvolání hodlal doplnit, ale z důvodu nesprávné komunikace žalovaného
se stěžovatelem se tak nakonec nestalo. Nejvyšší správní soud tuto konstataci stěžovatele
nevyhodnotil jako řádnou kasační námitku, neboť je postavena na nepodloženém stěžovatelově
tvrzení ohledně jeho úmyslu realizace určitého procesního postupu (doplnění blanketního
odvolání). Z obsahu správního spisu vyplývá, že odvolání doplněno nebylo, nikoli však
již, z jakého důvodu se tak (ne)stalo. Za takové situace je zcela nesmyslné a liché namítat,
že krajský soud „přehlédl“ skutečnost nezjištěnou a nezjišťovanou (tj. pouhé tvrzení
stěžovatelova úmyslu), neboť tato by prvně musela být osvědčena, aby bylo lze důvodně
namítnout její opomenutí (to samozřejmě za předpokladu, že by se jednalo o okolnost pro věc
relevantní).
[19] Nejvyšší správní soud neshledal námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
důvodnou. Otázkou přezkoumatelnosti je však povinen zabývat se i bez uplatnění
takové námitky, tj. z moci úřední, a to s ohledem na §109 odst. 4 s. ř. s. Nejvyšší správní
soud tedy vážil, zda je napadený rozsudek přezkoumatelný i nad rámec stěžovatelem uplatněné
argumentace. Dospěl přitom k závěru, že netrpí vadou nepřezkoumatelnosti ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Na tom nemění nic ani skutečnost, že v krajský soud patrně omylem
v odůvodnění napadeného rozsudku ponechal závěrečný odstavec (přesněji odst. 51), v němž
uvedl, že „[s] ohledem k výše uvedenému nezbylo zdejšímu soudu než napadené rozhodnutí pro absenci řádného
vymezení skutku ve výroku správního orgánu prvního stupně, jako nezákonné, zrušit (§78 odst. 1 s. ř. s.).
V dalším řízení je žalovaný vázán shora uvedenými právními názory zdejšího soudu (§78 odst. 5 s. ř. s.).“
Citovaný text vůbec nekoresponduje se závěry vypořádání jednotlivých žalobních námitek
krajským soudem, jelikož všechny byly výše v odůvodnění napadeného rozsudku shledány
nedůvodnými. Toto pochybení považuje Nejvyšší správní soud za marginální a technické,
neboť jím není dotčena výroková část napadeného rozsudku ani vnitřní souladnost
výroků. O nízké intenzitě zmíněného pochybení svědčí taktéž skutečnost, že na ně ani sám
stěžovatel v kasační stížnosti nepoukázal. Byť se tedy jedná o pochybení, není natolik závažné,
aby napadený rozsudek jako takový činilo nepřezkoumatelným.
[20] Stěžovatel nesouhlasí s názorem krajského soudu, že správní orgány nebyly
povinny doručovat mu v řízení o správním deliktu písemnosti na elektronickou adresu.
Má za to, že pokud ve správním řízení opakovaně žádal o doručení konkrétní části spisu
nebo jiné konkrétní písemnosti na elektronickou adresu, mělo z toho být dovozeno, že požádal
ve smyslu §19 odst. 4 správního řádu o doručování všech písemností na elektronickou adresu.
Pokud měl v tomto ohledu správní orgán pochybnosti, měl stěžovatele vyzvat k upřesnění
či doplnění požadavku přednostního zasílání písemností na elektronickou adresu. Pokud správní
orgán nehodlal stěžovatelově požadavku na doručování vyhovět, měl mu alespoň se stručným
odůvodněním sdělit, proč se tak rozhodl.
[21] Nejvyšší správní soud shledal výše uvedenou námitku nedůvodnou. Z obsahu správního
spisu skutečně nevyplývá, že by stěžovatel ve smyslu §19 odst. 4 správního řádu požádal správní
orgán nebo žalovaného o doručování písemností na elektronickou adresu. Stěžovatelova „žádost
o poskytnutí nezbytných informací č. j. 104871/2016-2“ ze dne 2 3. 5. 2016 neobsahuje žádost
ve smyslu §19 odst. 4 správního řádu, stejně tak ji neobsahuje ani stěžovatelova žádost ze dne
31. 12. 2016, doplnění odvolání ze dne 30. 1. 2017 ani odvolání proti prvostupňovému
rozhodnutí ze dne 4. 3. 2017. Striktně vzato neobsahuje takovou žádost ani stěžovatelovo
odvolání ze dne 27. 3. 2017 (směřující proti výzvě správního orgánu k odstranění nedostatků
podání), neboť zde stěžovatel toliko uvedl: „správní orgán se mnou navíc nadále komunikuje výhradně
prostřednictvím pošty, ačkoli jsem správní orgán upozornil, že Česká pošta v naší lokalitě nefunguje
spolehlivě, a proto preferuji komunikaci e-mailem.“ Ze všech stěžovatelových podání je ostatně zřejmé,
že si při formulacích svých výtek a připomínek k postupu správního orgánu potrpěl na používání
přesných zákonných pojmů a případně i paragrafových odkazů na jednotlivá zákonná ustanovení,
pročež se lze důvodně domnívat, že zamýšlel-li by skutečně žádat o doručování na elektronickou
adresu ve smyslu §19 odst. 4 správního řádu, byl by tak učinil způsobem zcela jednoznačným
a nepochybným. Nejvyšší správní soud tedy nemá za to, že by správní orgán nebo žalovaný
pochybili ve vyhodnocení skutečného obsahu stěžovatelových žádostí.
[22] Dále je třeba ke stěžovatelově argumentaci uvést, že proces upravený v §125h odst. 1
zákona o silničním provozu lze skutečně v jeho podstatě nahlížet jako obdobu blokového řízení
dle §84 a násl. zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném do 30. 6. 2017
(dále jen „zákon č. 200/1990 Sb.“; tento zákon byl s účinností od 1. 7. 2017 zrušen zákonem
č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich). Zákon o silničním provozu
rozeznává toliko tři modality reakce provozovatele vozidla na výzvu správního orgánu
dle §125h odst. 1 zákona o silničním provozu, a sice zaplacení určené částky v zákonné
lhůtě 15 dní, dále písemné sdělení údajů o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku
(a to ve lhůtě pro zaplacení určené částky) a konečně neuhrazení určené částky nejpozději do dne
splatnosti. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že ať již provozovatel vozidla zareaguje kterýmkoli
z uvedených způsobů, nebude tím bez dalšího uznán vinným ze spáchání správního deliktu,
případně ani osoba označená jako řidič vozidla nebude bez dalšího uznána vinnou spácháním
přestupku. Je proto zcela na uvážení provozovatele vozidla, zda již na základě výzvy
dle §125h odst. 1 zákona o silničním provozu usoudí, že spáchání přestupku při řízení
vozidla, jehož je provozovatelem, je na základě specifikací okolností v předmětné výzvě
(srov. §125h odst. 4 téhož zákona) vůbec možné a případně i pravděpodobné, pročež výzvě
k uhrazení určené částky v zákonné lhůtě vyhoví, nebo zda v případě vlastních subjektivních
pochybností o tom, že se přestupek skutečně stal, či pochybností jiných (např. stran naplnění
podmínek pro vydání výzvy vyčtených v §125h odst. 1 téhož zákona) na výzvu nezareaguje
a dá tím prostor správnímu orgánu k zahájení správního řízení o správním deliktu
provozovatele vozidla dle §125f téhož zákona. S případnými doplňujícími informacemi týkajícími
se např. umístění automatického technického prostředku užitého ke zjištění přestupkového
jednání či jeho technické způsobilosti (funkčnosti) se pak může seznámit v navazujícím
řízení o správním deliktu a jejich vyžadování pro účely posouzení důvodnosti výzvy
dle §125h odst. 1 zákona o silničním provozu tedy není namístě. Správní orgán proto
nepochybil, pokud stěžovateli požadované dokumenty nezaslal, neboť zákon mu takovou
povinnost neukládá a takový postup by byl v rozporu se smyslem procedury upravené
v §125h tohoto zákona (uplatnění principu ekonomie, dobrovolnost na straně provozovatele
vozidla). Ve stejném smyslu je třeba podotknout, že není věcí stěžovatele, aby v reakci
na doručení výzvy dle §125h odst. 1 zákona o silničním provozu a priori hájil práva řidiče,
zná-li jeho totožnost, neboť ten k tomu bude mít v případě řízení o přestupku dostatečný
prostor; to samozřejmě za předpokladu, že se provozovatel vozidla rozhodne totožnost řidiče
správnímu orgánu v zákonné lhůtě sdělit.
[23] Stěžovatel rovněž namítal, že mu správní orgán měl umožnit vyjádřit se k podkladům
rozhodnutí tím, že mu zašle požadované dokumenty správního spisu anebo stěžovatele vyzve,
aby se ve stanovené lhůtě s obsahem spisu seznámil osobně. Nejvyšší správní soud neshledává
tuto námitku důvodnou. Správní řád nespojuje právo účastníka řízení vyjádřit se k podkladům
rozhodnutí s povinností správního orgánu zaslat kopie vybraných dokumentů správního spisu
účastníku řízení na e-mailovou adresu. Pakliže tak činil sám stěžovatel, jedná se pouze o jeho
svobodné rozhodnutí, zda využije svého práva nahlédnout do správního spisu dle §38 správního
řádu, či nikoliv. Tím, že správní orgán stěžovateli požadované listiny na e-mailovou adresu
nezaslal, nemohl bez dalšího porušit jeho právo na vyjádření se k podkladům rozhodnutí
ve smyslu §36 odst. 3 správního řádu. Ze spisu rovněž vyplývá, jak ostatně poznamenal
v odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud, že stěžovatel byl poučen o svém právu
vyjádřit se k podkladům rozhodnutí již v oznámení správního orgánu ze dne 20. 12. 2016,
č. j. OD/104871/2016, a to formulací: „Městský úřad Židlochovice, odbor dopravy Vás podle
§36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, vyrozumívá, že máte možnost
(není Vaší povinností) vyjádřit se dne 7. 2. 2017 v 08:30 hod., po provedení důkazů mimo ústní jednání,
k podkladům pro vydání rozhodnutí.“ Nejvyšší správní soud shledává takový postup správního orgánu
plně dostačujícím, přihlédne-li nadto k okolnosti, že předmětné oznámení bylo stěžovateli
doručeno podle §24 odst. 1 ve spojení s §40 odst. 1 písm. c) správního řádu dne 3. 1. 2017,
tj. více než měsíc před provedením důkazů mimo ústní jednání, po kterém až následovalo vydání
prvostupňového rozhodnutí.
[24] Stěžovatel se v kasační stížnosti vymezoval vůči hodnocení svého postupu krajským
soudem jako obstrukčního. Nejvyšší správní soud se však s krajským soudem i v tomto
hodnocení plně shoduje. Nejvyšší správní soud je samozřejmě dalek popírání významu zásad
dobré správy a součinnosti správních orgánů; i tyto je nicméně třeba uplatňovat přiměřeným
způsobem tak, aby nedocházelo k nežádoucímu přetěžování správních orgánů, které by byly
nuceny detailně reagovat na jakýkoli požadavek účastníků řízení, který by přesahoval účel a rámec
vedeného správního řízení. Nejvyšší správní soud si po prostudování obsahu správního spisu,
konkrétně pak stěžovatelových podání ve správním řízení i před jeho zahájením, nemohl
nepovšimnout, že stěžovatel komunikoval se správním orgánem způsobem, který by mohl
být považován až za arogantní či agresivní. V důsledku takovéhoto přístupu neměl stěžovatel
důvod očekávat takovou míru vstřícnosti správního orgánu, jež by přesahovala meze zákonných
povinností.
[25] Pokud stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že v jednom ze svých podání vůči správnímu
orgánu omylem identifikoval osobu, které vozidlo půjčil, a dovozuje z toho neochotu správního
orgánu zjišťovat skutečného řidiče vozidla a vést s ním řízení o přestupku, jde o námitku zcela
hypotetickou a nadto i zavádějící. Sám stěžovatel totiž v kasační stížnosti následně činí
distinkci mezi pojmem „osoba, které vozidlo svěřil“ a „řidič vozidla v době spáchání přestupku“,
s tím, že tyto pojmy jsou odlišné. Ze stěžovatelem odkazované žádosti ze dne 23. 5. 2016 přitom
nevyplývá, že by zamýšlel označit řidiče vozidla ve smyslu §125h odst. 6 zákona o silničním
provozu. Jeho tvrzení, že svého otce poučil před jízdou o povinnosti dodržovat veškerá pravidla
silničního provozu, je časově zcela neukotvené, a proto lze pochybovat o jeho relevanci
pro zjištění skutečného řidiče vozidla v době spáchání přestupku.
[26] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s krajským soudem v tom, že stěžovatelova námitka
nedostatku odůvodnění neprovedení ústního jednání v řízení před správním orgánem postrádá
relevanci v ohledu dopadu do stěžovatelovy sféry. Pokud stěžovatel skutečně zamýšlel namítat
nedostatečné zjištění skutkového stavu, tj. nedostatek podkladů rozhodnutí, měl možnost
tak činit v rámci svého oprávnění dle §36 odst. 3 správního řádu, čehož ovšem nevyužil,
když nebyl ochoten se osobně seznámit s obsahem spisu a své případné vyjádření podmiňoval
zasláním části spisu na e-mailovou adresu. Na provedení ústního jednání není bez dalšího právní
nárok. Podle §49 odst. 1 věty první správního řádu platí, že „[ú]stní jednání správní orgán nařídí
v případech, kdy to stanoví zákon, a dále tehdy, jestliže je to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků
nezbytné.“ V posuzované věci zákon nestanovil správnímu orgánu povinnost provést ústní
jednání, přičemž Nejvyšší správní soud má za to, že se ani nejednalo o postup nezbytný.
Zejména v případě objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla za správní delikt
dle §125f odst. 1 zákona o silničním provozu nebývá zpravidla skutkový základ věci rozsáhlý
či obtížně zjistitelný, vychází-li se ze záznamu o změření rychlosti jízdy vozidla za užití
automatizovaného technického prostředku. Po skutkové stránce nebyl ani nyní posuzovaný
skutkový stav v tomto ohledu výjimkou.
[27] V žádném případě nelze stěžovateli přisvědčit v tom, že by byl nepřiléhavým závěr
krajského soudu o stěžovatelově pasivitě v řízení o odvolání. Faktem nadále zůstává, že stěžovatel
své odvolání nedoplnil. Ve svém procesním postupu se omezil toliko na námitky vůči nezaslání
požadovaných dokumentů, případně kopie celého správního spisu, na jeho e-mailovou adresu,
ačkoli měl příležitost se vůči skutkovým zjištěním správního orgánu, stejně jako k obsahu
správního spisu (pokud by se rozhodl vážit cestu několika kilometrů), vyjádřit. Za těchto
okolností nelze na odůvodnění jak prvostupňového rozhodnutí tak i rozhodnutí žalovaného klást
přemrštěné nároky ohledně vyvracení stěžovatelem až posléze vznesených žalobních námitek.
[28] Závěrem ke kasační argumentaci stěžovatele Nejvyšší správní soud podotýká, že pokud
krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku i nad rámec nezbytného odůvodnění pojednal
o materiální stránce přestupku, nemohl tím bez dalšího zatížit své rozhodnutí vadou
nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, protože tímto postupem nemohl být stěžovatel
žádným způsobem zkrácen na svých právech.
[29] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou. V souladu s §110 odst. 1
in fine s. ř. s. ji proto zamítl.
[30] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Procesně neúspěšný stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti, zatímco úspěšnému stěžovateli nevznikly v řízení náklady, jež by přesahovaly
běžný rámec jeho úřední činnosti a které by mu tedy náleželo přiznat.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2019
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu