ECLI:CZ:NSS:2019:2.AS.423.2018:25
sp. zn. 2 As 423/2018 - 25
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: pplk. Ing. M. R., zastoupený
Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem Na Sadech 21, České Budějovice, proti
žalovanému: Policejní prezidium České republiky, první náměstek policejního prezidenta,
se sídlem Strojnická 27, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 5. 2013, č. j. PPR-4622-
8/ČJ-2013-990131, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
29. 11. 2018, č. j. 10 Ad 17/2013 - 71,
takto:
I. Kasační stížnost se o d m ít á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 21. 5. 2013, č. j. PPR-4622-8/ČJ-2013-990131
(dále jen „napadené rozhodnutí“) bylo žalobci přiznáno odchodné ve výši 31 084 Kč.
[2] Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce žalobu, které Městský soud v Praze
(dále též „městský soud“) rozsudkem ze dne 14. 2. 2018, č. j. 10 Ad 17/2013 – 41, vyhověl
a zrušil napadené rozhodnutí a stejně tak i rozhodnutí Letecké služby ve věcech služebního
poměru, tj. správního orgánu prvního stupně ze dne 2. 1. 2013 č. 1/2013.
[3] Proti tomuto rozsudku podal žalovaný kasační stížnost, jíž namítal nesprávné právní
posouzení městským soudem. O kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozsudkem
ze dne 18. 7. 2018, č. j. 2 As 90/2018 - 25, rozhodl tak, že kasační stížnost je důvodná, a rozsudek
městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[4] Městský soud rozsudkem označeným v záhlaví (dále jen „napadený rozsudek“) zamítl
žalobu žalobce. V odůvodnění uvedl, že optikou právního názoru vysloveného v rozsudku
Nejvyššího správního soudu posoudil žalobní námitky žalobce a dospěl k závěru, že nejsou
důvodné. Městský soud přehodnotil svůj dřívější závěr ve smyslu citovaného rozsudku
Nejvyššího správního soudu tak, že do doby služebního poměru vojáka z povolání ve smyslu
§224 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních
sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“), nelze počítat dobu základní vojenské služby
ani dobu strávenou ve vojenské škole, jelikož ve služebním poměru vykonávají vojenskou službu
jako své povolání pouze vojáci z povolání, a to bez ohledu na rozhodnutí Ministerstva
obrany České republiky ze dne 19. 4. 2013, sp. zn. 300077/ODB-OPIP. Vojáky z povolání
jsou praporčíci, důstojníci a generálové, kteří vykonávají vojenskou službu jako své povolání
ve služebním poměru, do něhož byli přijati na vlastní žádost po vykonání základní služby.
Základní služba tedy nebyla vykonávána ve služebním poměru. Do služebního poměru vojáka
z povolání byl žalobce přijat až po skončení služby ve vojenské škole, a proto ani tuto dobu nelze
považovat za služební poměr. Městský soud dále v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního
soudu uvedl, že pro otázku, zda odpracované přesčasové hodiny žalobce v období 2010 až 2012
mají být zohledněny při stanovení výše služebního příjmu pro výpočet odchodného, je stěžejní
posoudit, zda jsou splněny podmínky v §54 zákona o služebním poměru, tj. mimo jiné zda byl
žalobci nařízen výkon služby přesčas v důležitém zájmu služby. V tomto ohledu vzal městský
soud v potaz závěr Nejvyššího správního soudu, že je nutné reflektovat názor v pravomocném
rozsudku městského soudu ze dne 10. 5. 2017, č. j. 9 Ad 13/2014 – 61, podle něhož v případě
žalobce nelze v souladu se zákonem zahrnout přesčasové hodiny do výše služebního příjmu
pro výpočet odchodného. Kasační stížnost proti tomuto rozsudku č. j. 9 Ad 13/2014 – 61
byla navíc zamítnuta jako nedůvodná rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2018,
č. j. 2 As 298/2017 - 28. Městský soud proto uzavřel, že se v souladu s posouzením Nejvyššího
správního soudu ztotožňuje se závěrem v rozsudku ze dne 10. 5. 2017, č. j. 9 Ad 13/2014 – 61,
že přesčasové hodiny žalobce nelze zahrnout do služebního příjmu, který je základem
pro výpočet odchodného, a to vzhledem k tomu, že smyslem přesčasových hodin v rozsahu
150 hodin za kalendářní rok je kompenzovat vznik neočekávaných a mimořádných situací.
Služba přesčas v rozsahu 150 hodin ročně a v důležitém zájmu služby, zejména při nahodilých
situacích, představuje výjimečné opatření, přičemž odměna za výkon této služby je zohledněna
již ve služebním příjmu za výkon služby.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření k ní
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
[6] Stěžovatel ve své kasační stížnosti namítá, že podle §57 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád (dále jen „s. ř.“) je pro žalovaného v otázce započtení základní vojenské služby
a služby během vojenské školy do doby trvání služebního poměru závazné rozhodnutí
Ministerstva obrany České republiky ze dne 19. 4. 2013 sp. zn. 30077/ODB-OPIP (dále
jen „rozhodnutí Ministerstva obrany“), jímž Ministerstvo obrany České republiky zhodnotilo
dobu činné služby vojáka pro účely výpočtu výše odbytného. Podle stěžovatele je proto napadené
rozhodnutí nezákonné, jelikož není možné, aby existovala dvě pravomocná rozhodnutí správních
orgánů, v nichž je řešena totožná právní otázka zcela odlišně. Podle stěžovatele je pak nezákonný
i rozsudek městského soudu potvrzující toto napadené rozhodnutí, a to i přesto, že je v souladu
s rozsudkem Nejvyššího správního soudu.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že projednávaná věc byla již jednou
Nejvyšším správním soudem přezkoumávána a městský soud byl názorem Nejvyššího správního
soudu vázán. Žalovaný se zároveň ztotožňuje se závěry městského soudu a poukazuje
na to, že veškeré stěžejní námitky, které stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, již byly posouzeny
Nejvyšším správním soudem. Podle žalovaného je proto kasační stížnost ve smyslu §104 odst. 3
písm. a) s. ř. s. nepřípustná. Žalovaný uvedl, že městský soud vycházel ze skutkového stavu
v době vydání napadeného rozhodnutí a neprováděl další dokazování. Ke kasační námitce
stěžovatele se žalovaný vyjádřil tak, že do rozhodné doby pro nárok na odchodné nelze započíst
základní vojenskou službu a službu ve vojenské škole, jelikož se nejedná o dobu trvání služebního
poměru. Pro rozhodování o nároku na odchodné podle zákona o služebním poměru je podle
něj irelevantní, že jiné zákony umožňují zohlednit dobu, která předcházela vzniku služebního
poměru. Z toho důvodu není závazné ani posouzení v rozhodnutí Ministerstva obrany
o doplatku odbytného na základě přepočtu činné služby stěžovatele jako vojáka z povolání.
Toto rozhodnutí podle žalovaného proto nepředstavuje rozhodnutí o předběžné otázce ve věci
rozhodných dob pro nárok na odchodné podle zákona o služebním poměru, a nejedná se tudíž
ani o dvě správní rozhodnutí v téže věci.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud se v prvé řadě musel zabývat přípustností podané kasační stížnosti,
neboť jde v pořadí již o druhou kasační stížnost v dané věci a podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
je kasační stížnost nepřípustná „proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho
původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem“. Opakovaná kasační stížnost
je přípustná pouze tehdy, „je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním
názorem Nejvyššího správního soudu“, a v případech, kdy Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí
soudu pro procesní pochybení, nedostatečně zjištěný skutkový stav, anebo nepřezkoumatelnost
(srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2011,
č. j. 1 As 79/2009 - 165, publ. pod č. 2365/2011 Sb. NSS, všechna citovaná rozhodnutí zdejšího
soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
[9] Je tomu tak proto, „aby se Nejvyšší správní soud nemusel znovu zabývat věcí, u které již jedenkrát
svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud
tímto právním názorem řídil“ (nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05).
Vysloveným právním názorem je tudíž vázán nejen krajský soud, ale také sám Nejvyšší
správní soud (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2008,
č. j. 9 Afs 59/2007 - 56, publ. pod. č. 1723/2008 Sb. NSS).
[10] Vzhledem k tomu, že smyslem citovaného ustanovení je vyloučit, aby se Nejvyšší správní
soud opakovaně zabýval již vyřešenou otázkou, není podstatné, zda v předchozím řízení
před Nejvyšším správním soudem vystupoval na straně stěžovatele stejný účastník, „poněvadž
soudní řád správní ve svém ustanovení §104 odst. 3 vychází toliko z procesní situace, kdy kasační soud v dané
věci již rozhodl, rozhodnutí správního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, přičemž správní soud ve věci
opětovně meritorně rozhodl s přihlédnutím k závaznému právnímu názoru, vyslovenému ve zrušujícím rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu; lhostejno přitom, který účastník řízení se kasace původního rozhodnutí správního
soudu domohl.“ (usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. II. ÚS 2240/13).
[11] V projednávaném případě se nejedná o žádnou z výše uvedených výjimek z nepřípustnosti
podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel zároveň nenamítal, že by se městský soud odchýlil
od právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2018,
č. j. 2 As 90/2018 - 25, ani že by byl napadený rozsudek městského soudu nepřezkoumatelný
či že by se městský soud dopustil procesního pochybení. Městský soud ostatně neprováděl žádné
nové důkazy. Podstatou stěžovatelovy argumentace je přímá polemika se závěry rozsudku
Nejvyššího správního soudu a závěry městského soudu, který bez dalšího následoval
pro něj závazný právní názor. I sám stěžovatel v kasační stížnosti zdůrazňuje, že „jestliže Městský
soud v Praze napadeným rozhodnutím (byť vázán rozsudkem Nejvyššího správního soudu) tak de facto učinil,
je takové rozhodnutí nezákonné“. Městský soud dále ve svém rozsudku konstatuje, že „po projednání
věci ve smyslu závěrů Nejvyššího správního soudu vyslovených v rozsudku ze dne 18. 7. 2018,
č. j. 2 As 90/2018 – 25 a se závěry ohledně odsloužených přesčasových hodin, vyplývajících z rozsudku
městského soudu ze dne 10. 5. 2017, č. j. 9 Ad 13/2014 – 61, dospěl k závěru, že žaloba nebyla důvodná,
neboť žalovaný nepochybil při stanovení výpočtu odchodného“.
[12] Nejvyšší správní soud se již také ve svém rozsudku ze dne 18. 7. 2018,
č. j. 2 As 90/2018 - 25 (bod 19 až 24) vyjádřil i k námitce stěžovatele uvedené v jeho kasační
stížnosti, že rozhodnutí Ministerstva obrany o doplatku odbytného na základě přepočtu činné
služby stěžovatele jako vojáka z povolání je závazné pro žalovaného při určení doby trvání
služebního poměru, která je rozhodná pro určení výsluhových nároků. Nejvyšší správní soud
rozhodl, že v případě stěžovatele není odkaz na rozhodnutí Ministerstva obrany týkající
se odbytného relevantní, a odůvodnil, proč nelze základní službu ani službu ve vojenské škole
považovat za dobu trvání služebního poměru pro účely přiznání odchodného. Nejvyšší správní
soud se tudíž ve svém rozsudku již závazně vyslovil ke všem otázkám, které stěžovatel nyní
v kasační stížnosti nadnesl. V kasační stížnosti sice doplňuje svou argumentaci odkazem na §57
odst. 3 s. ř., ovšem tímto výslovným označením právní úpravy pouze rozvádí podstatu
své námitky, kterou v hrubých rysech uvedl již ve své žalobě a ve svém vyjádření v řízení
před městským soudem. Stěžovateli zároveň nic nebránilo v tom, aby takto upřesnil své důvody
již v žalobě. Nejvyšší správní soud a v souladu s ním i městský soud se již závazně i k této otázce
vyslovily. Napadený rozsudek městského soudu se od závěrů Nejvyššího správního soudu
nijak neodchýlil.
IV. Závěr a náklady řízení
[13] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl podle §46
odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je nepřípustná.
[14] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto dle §60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků řízení o kasační stížnosti nemá právo
na náhradu nákladů řízení, jelikož kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. února 2019
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu