ECLI:CZ:NSS:2019:2.AZS.124.2019:32
sp. zn. 2 Azs 124/2019 - 32
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: D. A., zastoupen Mgr. Faridem
Alizeyem, advokátem se sídlem Stodolní 7, Moravská Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 2. 2017,
č. j. OAM-55/ZA-ZA11-P06-2016, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 14. 3. 2019, č. j. 32 Az 18/2017 - 81,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm í t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce přicestoval na území České republiky bez dokladů, ilegálně přes Pákistán, Írán
a Srbsko. Dne 20. 1. 2016 podal žádost o udělení mezinárodní ochrany. Odůvodnil ji tím,
že v Afghánistánu působí Tálibán, který verbuje mladé muže do války. Bojovat nechtěl,
a proto se rozhodl utéct. Tálibán odvedl jeho mladšího bratra, kterého pak už neviděl.
[2] Žalovaný dne 13. 2. 2017 rozhodl o neudělení mezinárodní ochrany podle §12, §13, §14,
§14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“ a „napadené rozhodnutí“).
[3] Žalobu proti napadenému rozhodnutí Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným
rozsudkem (dále jen „krajský soud“ a „napadený rozsudek“) zamítl. Po shrnutí skutkových
okolností tak, jak vyplývají ze správního spisu a jednání v řízení před krajským soudem, dospěl
krajský soud ve shodě s žalovaným k závěru, že žalobce nebyl ve vlasti pronásledován ve smyslu
§12 písm. a) zákona o azylu, jelikož se nijak politicky neangažoval, neměl žádné potíže politického
charakteru ani jiné problémy se státními orgány. Žalobce nemohl mít ani důvodné obavy
z pronásledování z jakéhokoliv důvodu taxativně stanoveného v §12 písm. b) zákona o azylu.
Nedobrovolné rekrutování ze strany Tálibánu nebylo v případě žalobce azylově relevantní, neboť
žalobce nepožádal o pomoc státní orgány, není známo, že by mu pomoc byla odmítnuta
nebo že by státní orgány Tálibán podporovaly, tolerovaly či mu napomáhaly. Státní moc proti hnutí
cíleně vystupuje a potlačuje ho. Přesvědčování ze strany Tálibánu mělo krátkodobý charakter
(dvě setkání cca měsíc před odjezdem) bez použití fyzického násilí či psychického nátlaku.
S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu krajský soud nepřisvědčil ani námitce,
že žalobce je pronásledován z důvodu své příslušnosti k sociální skupině mužů v bojeschopném
věku. Není splněna podmínka příčinné souvislosti mezi pronásledováním a příslušností k sociální
skupině, dlouhodobosti a intenzity potíží a nemožnosti využít vnitrostátní ochrany či vnitřního
přesídlení. Vycestování bylo náhlým rozhodnutím, když se žalobci naskytla příležitost odjet.
Nejednalo se tedy o nutnost, nýbrž možnost vycestovat a pokusit se o nový život. Jednání, jemuž
byl žalobce vystaven, svou intenzitou a dobou trvání nedosahovalo potřebné míry a intenzity
pronásledování ve smyslu zákona o azylu.
[4] Krajský soud dále odůvodnil, že nejsou dány podmínky ani pro udělení mezinárodní
ochrany podle §13 a §14b zákona o azylu, neboť žalobce nezmínil žádného rodinného příslušníka.
Žadatel jakožto osoba zdravá, práceschopná, plně svéprávná neuvedl v řízení žádné okolnosti, které
by bylo lze hodnotit ve smyslu důvodů pro udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu.
[5] Podle krajského soudu nejsou v případě žalobce splněny ani podmínky pro udělení
doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu, jelikož v jeho případě neexistuje hrozba v podobě
mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. Žalovaný se podrobně touto
otázkou zabýval a své rozhodnutí odůvodnil. Vycházel přitom ze všech shromážděných informací,
které jsou objektivní, vyvážené, pocházející z více nezávislých informačních zdrojů a jsou přiměřeně
aktuální. Žalobce tyto podklady při seznámení se s nimi nikterak nezpochybňoval. V kontextu
těchto podkladů nebyl shledán osobou ohroženou, incidenty nelze označit jako celoplošně rozšířené
a týkají se několika konkrétních nebezpečných lokalit. Žalobce není nucen, aby se v zemi původu
vrátil přímo do místa svého původního bydliště. Není v případě návratu ohrožen ani uložením
či vykonáním trestu smrti, ani vážným ohrožením života nebo lidské důstojnosti. Vycestování
žalobce není ani v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností, kterou
opírá o důvody dle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“), tedy namítá nezákonnost spočívající v nesprávném právním posouzení
a nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé. Uvádí, že krajský soud se řádně nevypořádal se všemi skutečnostmi, které
vyšly v řízení najevo. Krajský soud se podle stěžovatele omezil na přezkum nesplnění podmínek
pro udělení mezinárodní ochrany podle §12 zákona o azylu a pouze obecně konstatoval,
že podmínky pro udělení mezinárodní ochrany podle §13 a §14 zákona o azylu nejsou splněny.
Stěžovatel namítá, že podmínky pro udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu
jsou dány, jelikož jeho vesnice byla vysídlena a oblast je ovládána hnutím Tálibán. Při návratu
do vlasti proto nemá adekvátní místo k bydlení a sociální zázemí. Ohledně §12 písm. b) zákona
o azylu krajský soud nesprávně aplikoval zákonné podmínky a judikaturu. Omezil se na obecná
konstatování ohledně situace v zemi a zcela formálním způsobem vyložil zákonné podmínky
a pojmy pronásledování a příslušnost k určité sociální skupině. Život stěžovatele je v případě
návratu v ohrožení, jelikož Tálibán osoby, které odmítly do hnutí vstoupit, pronásleduje. Podmínky
pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu splňuje jakožto příslušník sociální skupiny
mužů v bojeschopném věku. Stěžovatel dále nesouhlasí s neudělením doplňkové ochrany podle
§14a zákona o azylu. Krajský soud nesprávně posoudil bezpečnostní situaci v zemi a okolnosti
případu stěžovatele. Centrální vláda není schopna své občany ochránit ani na území, které
kontroluje. Tálibán ovládá téměř polovinu území, a proto nesouhlasí se závěrem, že se jedná
o lokální nebezpečí. Nelze tudíž využít vnitřní přesídlení. Dochází i k útokům na civilisty.
Je tak dána podmínka pro udělení doplňkové mezinárodní ochrany podle §14a z důvodu vážného
ohrožení života v důsledku svévolného násilí v situaci vnitřního ozbrojeného konfliktu. Krajský
soud se otázkou podrobně nezabýval.
[7] Žalovaný ve svém vyjádření shledává kasační stížnost nedůvodnou, neboť se v napadeném
rozhodnutí řádně vypořádal s tvrzeními stěžovatele a své závěry řádně odůvodnil. Vycházel
z dostatečně zjištěného stavu věci a opatřil si relevantní podkladové materiály. Stěžovateli
dal možnost se s nimi seznámit a reagoval na námitky stěžovatele ohledně řádného zjištění stavu
věci. Závěry ohledně splnění podmínek podle §12, §14 a §14a zákona o azylu řádně odůvodnil.
Jednání, jemuž byl stěžovatel vystaven, nedosahuje intenzity pronásledování. Nepokusil se požádat
o pomoc státní orgány, které proti hnutí Tálibán cíleně vystupují. Stěžovatel se nepokusil řešit
situaci vnitřním přesídlením. Okolnostmi relevantními pro udělení humanitárního azylu podle
§14 zákona o azylu se žalovaný zabýval, avšak v případě stěžovatele absentují. Nebezpečí, kterému
je vystaveno obyvatelstvo země či jeho část, samo o sobě nepředstavuje konkrétní ohrožení, které
by mohlo být hodnoceno jako vážná újma. Dále odkázal na své vyjádření k žalobě a odůvodnění
napadeného rozhodnutí. Se závěry napadeného rozsudku souhlasí.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byl účastníkem řízení, z něhož
napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.). Kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.)
a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[9] Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou její
přijatelnosti ve smyslu §104a s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost je nepřijatelná.
Podle §104a odst. 3 s. ř. s. nemusí být usnesení o odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost
odůvodněno. Přestože by v tomto případě bylo možné kasační stížnost odmítnout bez odůvodnění,
Nejvyšší správní soud nad rámec zákonného požadavku stručné odůvodnění svého usnesení
připojuje.
[10] Podle §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost ve věcech mezinárodní
ochrany pro nepřijatelnost, jestliže ta svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“ byl v usnesení
Nejvyššího správního soudu dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb.
NSS (dostupné stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
z www.nssoud.cz), vyložen tak, že kasační stížnost bude posouzena jako přijatelná v případě,
že (1) vznáší ne plně prejudikovanou právní otázku; (2) obsahuje právní otázku, která je dosavadní
judikaturou řešena rozdílně; (3) je potřeba učinit judikaturní odklon; (4) v napadeném rozhodnutí
krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního
postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především
tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní
judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu,
b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné
intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského
soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla
nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
[11] Stěžovatel k otázce přijatelnosti své kasační stížnosti tvrdil v zásadě pouze velmi okrajově,
že bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces v důsledku postupu krajského soudu a jeho
nesprávného posouzení právní otázky, nedostatečně zjištěného skutkového stavu a nedostatečného
odůvodnění napadeného rozsudku.
[12] Nejvyšší správní soud na úvod připomíná, že jak plyne z jeho setrvalé judikatury
(viz např. rozsudek ze dne 26. 1. 2015, č. j. 8 As 109/2014 - 70), řízení o kasační stížnosti
je ovládáno zásadou dispoziční. Obsah a kvalita kasační stížnosti do značné míry předurčují nejen
rozsah přezkumné činnosti, ale i obsah rozhodnutí soudu. Jde proto k tíži stěžovatele, pokud
v kasační stížnosti nespecifikuje skutkové a právní důvody, pro které napadá rozhodnutí krajského
soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2005,
č. j. 7 Afs 104/2004 - 54, či ze dne 18. 7. 2013, č. j. 9 Afs 35/2012 – 42) a netvrdí důvody, pro které
má být kasační stížnost přijatelná.
[13] Nejvyšší správní soud v prvé řadě uvádí, že krajský soud se podrobně v kontextu
skutkových okolností případu zabýval přezkumem splnění podmínek pro udělení mezinárodní
ochrany podle §§12, 13, 14 a §14a zákona o azylu, přičemž své úvahy dostatečným způsobem
odůvodnil. Neomezil se tedy pouze na přezkum ohledně §12 zákona o azylu, jak namítá stěžovatel.
Napadený rozsudek splňuje veškerá kritéria přezkoumatelnosti.
[14] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že splňuje podmínky pro udělení humanitárního azylu
podle §14 zákona o azylu. Otázkou udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu
se Nejvyšší správní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí, z nichž lze poukázat například
na rozsudek ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 – 38, a na rozsudek ze dne 22. 1. 2004,
č. j. 5 Azs 47/2003 - 48. V těchto rozsudcích Nejvyšší správní soud uvedl, že na udělení
mezinárodní ochrany z humanitárního důvodu podle §14 zákona o azylu nemá žadatel subjektivní
právo. Správní orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení. Samotné správní rozhodnutí
podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených
zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly
zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž
skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Nejvyšší správní soud také v rozsudku
ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, zdůraznil, že „smysl institutu humanitárního azylu podle
§14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout
i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §13
zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může
zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování
humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených
humanitární katastrofu, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané
či předvídatelné nebyly.“
[15] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v těch limitech, kde soudní přezkum neudělení
humanitárního azylu proveden být měl, byl krajským soudem proveden řádně a v přiměřeném
rozsahu. Žalovaný se totiž otázkou neudělení humanitárního azylu zabýval, přičemž neudělení této
formy mezinárodní ochrany odpovídá dostatečně zjištěnému skutkovému stavu a osobní situaci
stěžovatele. V odůvodnění žalovaný i krajský soud podrobně popsali skutkový stav věci i všechny
důvody žádosti o mezinárodní ochranu, včetně §14 zákona o azylu, s nimiž se následně
dostatečným způsobem vypořádali.
[16] Stěžovatel dále rozsudku krajského soudu vytýká, že ohledně §12 písm. b) zákona o azylu
nesprávně aplikoval zákonné podmínky a judikaturu, přičemž nesprávně interpretoval pojmy
pronásledování a příslušnost k určité sociální skupině. Nejvyšší správní soud již konstantně judikuje,
že „určitá sociální skupina ve smyslu §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, je skupina osob, která se vyznačuje
objektivně společnou charakteristikou nebo kterou společnost alespoň takto vnímá. Tato charakteristika má často
povahu vrozeného, nezměnitelného rysu nebo je jinak zásadní pro lidskou identitu, svědomí nebo výkon lidských práv
dotyčných osob; riziko pronásledování však do této charakteristiky nepatří. I pouhá příslušnost k určité sociální
skupině může být postačujícím důvodem pro udělení azylu.“ Zdůrazňuje však, že „rozhodující je ovšem existence
odůvodněného strachu z pronásledování, směřujícího vůči žadateli o azyl jako příslušníku určité sociální skupiny,
jež podnikají úřady země, případně jež vychází od některých složek obyvatelstva, které nerespektují normy stanovené
v zákonech dotyčné země, a úřady vědomě takové jednání tolerují, případně odmítají či jsou neschopné zajistit účinnou
ochranu“ (podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2004, č. j. 5 Azs 63/2004 - 60).
Krajský soud se otázkou naplnění důvodů pro udělení mezinárodní ochrany podle §12 písm. b)
zákona o azylu v napadeném rozsudku zabýval v souladu s touto ustálenou judikaturou. Zdůraznil,
že stěžovatel se nepokusil požádat o pomoc státní orgány země původu, které přitom proti
aktivitám Tálibánu cíleně vystupují, a nevyužil ani možnosti vnitřního přesídlení na území, které
není pod kontrolou této organizace. Rezignaci na pokus o přesídlení do bezpečnější části země
původu stěžovatele přitom Nejvyšší správní soud považuje za rozhodující pro posouzení
důvodnosti jeho žádosti o mezinárodní ochranu.
[17] Ohledně námitky stěžovatele, že splňuje kritéria pro udělení doplňkové ochrany
podle §14a zákona o azylu z důvodu vážného ohrožení života v důsledku svévolného násilí
v situaci vnitřního ozbrojeného konfliktu, Nejvyšší správní soud již opakovaně judikoval, že tam,
kde je to reálně možné, „jsou lokální problémy řešitelné vnitřním přesídlením. Koncept vnitřní ochrany
je jen vyjádřením zásady subsidiarity mezinárodní ochrany“ (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 1. 3. 2012, č. j. 2 Azs 29/2011 – 70, ze dne 8. 3. 2012, č. j. 7 Azs 3/2012 – 44, a ze dne
29. 5. 2014, č. j. 6 Azs 22/2014 - 61). Z obsahu správního spisu i z napadeného rozhodnutí
(viz strana 11-13, kde se žalovaný dopodrobna otázkou zabývá) je zřejmé, že v Afghánistánu
existuje reálná možnost vnitřního přesídlení ve vztahu k územím ovládaným Tálibánem. Stěžovatel
by tedy mohl, pokud by toho bylo třeba, nalézt účinnou ochranu v jiné části svého domovského
státu. Krajský soud posoudil otázku neudělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu
v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu.
[18] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje dostatečnou
odpověď na stížní námitky uvedené v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud neshledal ani žádné
další důvody pro jejich přijetí k věcnému projednání. Za těchto okolností kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájem stěžovatele.
IV. Závěr a náklady řízení
[19] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
podmínky přijatelnosti nesplňuje. Posuzovaná věc se netýká právních otázek, které dosud nebyly
řešeny judikaturou zdejšího soudu, ani těch, které jsou judikaturou řešeny rozdílně; nebyl shledán
důvod pro přistoupení k judikatornímu odklonu; ani nebylo shledáno zásadní pochybení krajského
soudu, ať už v podobě nerespektování ustálené soudní judikatury či ve formě hrubého pochybení
při výkladu hmotného nebo procesního práva. Nejvyššímu správnímu soudu tudíž nezbylo
než kasační stížnost podle §104a s. ř. s. odmítnout pro nepřijatelnost.
[20] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2019
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu