ECLI:CZ:NSS:2019:2.AZS.271.2019:28
sp. zn. 2 Azs 271/2019 - 28
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Y. I. M. Y., zastoupený
JUDr. Ing. Milanem Mlezivou, advokátem se sídlem Skrétova 48, Plzeň, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
12. 9. 2018, č. j. OAM-158/ZA-ZA11-K10-2018, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 9. 2019, č. j. 58 Az 2/2018 - 64,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobci byla v roce 2009 v České republice udělena doplňková ochrana, která nebyla
prodloužena z důvodu marného uplynutí lhůty pro podání žádosti o její další prodloužení.
Dne 15. 2. 2018 však žalobce podal novou žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice,
kterou odůvodnil tím, že na území České republiky žije a pracuje, vlastní restauraci a chce
zde zůstat, neboť v Iráku je špatná bezpečnostní situace a stále se zde válčí. Pokud by se vrátil,
lidé by byli podezřívaví, proč se z Evropy vrátil. Ve městě Al-Sokar žije jeho matka se svým
bratrem, situace se tam zlepšila, ale Islámský stát je stále ohrožuje.
[2] V záhlaví označeným rozhodnutím žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“) bylo
rozhodnuto, že se žalobci mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje. Shora označeným rozsudkem
(dále jen „napadený rozsudek“) Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“)
byla zamítnuta jeho žaloba směřující proti napadenému rozhodnutí.
[3] Žalobce v řízení před krajským soudem namítal, že byly naplněny předpoklady pro udělení
doplňkové ochrany dle §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Žalobce vyjádřil obavu o svůj život,
neboť v Iráku dle jeho tvrzení dochází k všeobecnému násilí na civilním obyvatelstvu a únosům,
zejména ze strany teroristické organizace Ansar Al – Sunna (která mu v minulosti měla vyhrožovat
pro jeho malířské práce na vládních budovách). Rovněž fakt, že pobýval cca 10 let mimo Irák,
měl vést k jeho odcizení a k možné podezřívavosti ze strany místních obyvatel a státních orgánů.
[4] Krajský soud shrnul, že žalobce opřel svoji novou žádost o totožné důvody jako v roce
2009, kdy mu byla doplňková ochrana udělena a na základě týchž důvodů i opakovaně
prodlužována. Žádné další skutečnosti neuvedl, a to ani v podané žalobě. Krajský soud dospěl
k totožnému závěru jako žalovaný, přičemž vycházel z informací o zemi původu obsažených
ve správním spise a z judikatury o situaci v Iráku, konkrétně z rozsudků Nejvyššího správního
soudu ze dne 13. 2. 2019, č. j. 8 Azs 76/2018 – 59, ze dne 6. 6. 2019, č. j. 1 Azs 46/2019 – 59,
ze dne 16. 5. 2019, č. j. 1 Azs 389/2018 – 38 a ze dne 21. 3. 2019, č. j. 10 Azs 316/2018 – 60
a dále z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 1. 2019, č. j. 61 Az 37/2018 – 65. Uzavřel,
že Irácká republika se v současné době nenachází v situaci mezinárodního nebo vnitřního
ozbrojeného konfliktu, a proto není splněna jedna ze základních podmínek udělení doplňkové
ochrany dle §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Poukázal rovněž na fakt, že rodina žalobce žije
v Iráku a žalobce je s nimi v telefonickém kontaktu a z jím tvrzených skutečností neplyne žádné
přímé ohrožení v místě jejich pobytu.
[5] Ohledně žalobcovy argumentace o organizaci Ansar Al – Sunna krajský soud uzavřel,
že žalobce „neměl (…) žádné aktuální informace, uvedl pouze vlastní obecné obavy, že by mohli splnit své dávné
výhružky. Z takto obecných tvrzení nelze činit žádné závěry o existenci hrozby vážné újmy zaměřené speciálně vůči
žalobci, a to tím spíše, neuvedl-li žalobce, že jeho rodina by byla terčem jakýchkoli útoků či persekucí. Podezíravost
místních obyvatel vůči osobám dlouhodobě pobývajícím v zahraničí nelze bez dalšího nijak zohlednit. Obecná tvrzení
žalobce založená ve své podstatě pouze na jeho obavách vyslovených v roce 2009 za zcela jiné bezpečnostní
a mocenské situace nemohou z povahy věci odůvodnit udělení doplňkové ochrany dle §14a odst. 2 písm. c) zákona
o azylu.“
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[6] Včasně podanou kasační stížností žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí proti napadenému
rozsudku, přičemž ji opírá o důvody dle §103 odst. 1 písm. a), d) a e) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále „s. ř. s.“). Namítá, že rozhodnutí krajského soudu trpí nepřezkoumatelností
spočívající v jiné vadě řízení před soudem, konkrétně v chybně provedeném dokazování a absenci
logických vazeb mezi některými provedenými důkazy a závěry, které z nich soud učinil. Nesouhlasí
s hodnocením hrozícího násilí vůči stěžovateli ve smyslu §14a odst. 2 zákona o azylu, resp. jeho
nedostatečnou individualizací vůči své osobě. Obavy z teroristické skupiny Ansar Al - Sunna
u stěžovatele nadále přetrvávají a mají stejnou intenzitu jako v roce 2009, jelikož tato skupina je stále
aktivní a má početnou členskou základnu mimo jiné v Iráku. V minulosti mu Česká republika
mezinárodní ochranu poskytla a pouze z administrativních důvodů mu nyní žalovaný mezinárodní
ochranu neudělil, ačkoli u něj trvají důvody pro přiznání doplňkové ochrany, jelikož se nemůže
vzhledem ke špatné bezpečnostní situaci ve vlasti vrátit domů.
[7] Žalovaný podle svého vyjádření souhlasí se závěry napadeného rozsudku, který dostatečně
a srozumitelně reflektuje jak konkrétní okolnosti stěžovatelova případu, tak situaci v Iráku. Kasační
stížnost neobsahuje žádné bližší vysvětlení namítané nelogičnosti závěrů či chyb dokazování
krajského soudu. Stěžovatel tvrzení o svých obavách ze skutečného nebezpečí vážné újmy
pro případ návratu do vlasti nepodložil opodstatněnou argumentací. V zemi i nadále žije jeho
rodina. Krajský soud se s žalobními námitkami vypořádal v potřebném rozsahu, ozřejmil své závěry
ve vztahu k žalobním námitkám dostatečnou měrou, a pokud se přitom ztotožnil se závěry
žalovaného, nebyl jeho postup v rozporu s judikaturou. Stěžovatel v kasační stížnosti neuvedl žádné
relevantní skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit její přijatelnost. Žalovaný považuje kasační
stížnost za nedůvodnou a navrhuje, aby ji soud zamítl, eventuálně odmítl jako nepřijatelnou.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byl účastníkem řízení, z něhož
napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.). Kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.)
a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[9] Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou
její přijatelnosti ve smyslu §104a s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost je nepřijatelná.
Podle §104a odst. 3 s. ř. s. nemusí být usnesení o odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost
odůvodněno. Přestože by v tomto případě bylo možné kasační stížnost odmítnout bez odůvodnění,
Nejvyšší správní soud nad rámec zákonného požadavku stručné odůvodnění svého usnesení
připojuje.
[10] Podle §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost ve věcech mezinárodní
ochrany pro nepřijatelnost, jestliže ta svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“ byl v usnesení
Nejvyššího správního soudu dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb.
NSS (dostupné stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
z www.nssoud.cz), vyložen tak, že kasační stížnost bude posouzena jako přijatelná v případě,
že (1) vznáší ne plně prejudikovanou právní otázku; (2) obsahuje právní otázku, která je dosavadní
judikaturou řešena rozdílně; (3) je potřeba učinit judikaturní odklon; (4) v napadeném rozhodnutí
krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního
postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především
tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní
judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu,
b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné
intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského
soudu by bylo odlišné.
[11] Jestliže krajský soud dospěl k totožným závěrům jako žalovaný, nelze to hodnotit jako
nepřezkoumatelnost spočívající v jiné vadě řízení před soudem. Nejvyšší správní soud odkazuje
na rozsudek ze dne 26. 2. 2016, č. j. 5 Azs 168/2015 - 36, dle něhož: „nepřezkoumatelnost rozsudku
nemůže být způsobena ani tím, pokud krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí zhodnotí průběh správního
řízení, ztotožní se s postupem správního orgánu a jeho závěry souhlasně aprobuje. Z uvedeného nelze dovozovat,
že by se soud námitkami stěžovatele nezabýval, nepodrobil hodnocení žalovaného vlastním úvahám, ale pouze převzal
jeho názory“; v projednávané věci navíc odůvodnění napadeného rozsudku zdaleka není prostým
opakováním právního posouzení žalovaného, nýbrž logické a přezkoumatelné vylíčení úvah,
na základě kterých krajský soud dospěl ke stejným závěrům jako žalovaný. Se závěry krajského
soudu ohledně nenaplnění předpokladů pro udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 2 písm. c)
zákona o azylu těmi důvody, které stěžovatel uváděl při podání své nové žádosti, se ostatně Nejvyšší
správní soud ztotožňuje a vyhodnocení obsahů důkazů obsažených ve správním spise (Informace
odboru azylové a migrační politiky žalovaného: Situace v zemi – Politická a bezpečností situace,
vnitřně vysídlené osoby, návraty, současný vývoj ze dne 1. 6. 2018, Informace odboru azylové
a migrační politiky žalovaného: Bezpečností a politická situace v zemi – stav: březen 2018 ze dne
6. 3. 2018, Výroční zprávy Amnesty International 2018 ze dne 22. 2. 2018, Výroční zprávy Human
Rights Watch 2017 ze dne 18. 1. 2018) považuje za správné a odkazy na judikaturu zcela přiléhavé.
[12] Nejvyšší správní soud rovněž neshledal žádné jiné zásadní pochybení krajského soudu,
které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele, neboť ten své rozhodnutí
důkladně odůvodnil, respektoval ustálenou a relevantní judikaturu ohledně předpokladů udělení
doplňkové ochrany dle §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu a zároveň nikterak (natož hrubě)
nepochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Jestliže stěžovatel brojí též proti
nesprávnému zjištění skutkového stavu, pak Nejvyšší správní soud konstatuje, že „rozsah a správnost
zjištění relevantního skutkového stavu žalovaným je otázkou dokazování, které probíhá v každém řízení
individuálně; z uvedené individuality pak plyne rozdílná relevance určitých dokazovaných skutečností pro následné
právní posouzení, jež je projevem zde dominující zásady volného hodnocení důkazů. Typové důvody přijatelnosti
vymezené pod bodem 4) písm. a) a b) usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, se vážou k otázkám právním a jejich řešení právě správním soudem, nikoli správním
orgánem“ (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2019, č. j. 2 Azs 301/2018 – 37).
Krajský soud se při zkoumání skutkového stavu nedopustil pochybení, která by svojí povahou stála
proti samotným základním zásadám přezkumného soudního řízení, ani napadený rozsudek
nevykazuje žádné extrémně závažné nedostatky, které by bylo v rozporu s právem na spravedlivý
proces nechat bez povšimnutí.
IV. Závěr a náklady řízení
[13] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
podmínky přijatelnosti nesplňuje. Posuzovaná věc se netýká právních otázek, které dosud nebyly
řešeny judikaturou zdejšího soudu, ani těch, které jsou judikaturou řešeny rozdílně; nebyl shledán
důvod pro přistoupení k judikatornímu odklonu; nebylo shledáno ani zásadní pochybení krajského
soudu, ať už v podobě nerespektování ustálené soudní judikatury či ve formě hrubého pochybení
při výkladu hmotného nebo procesního práva. Nejvyššímu správnímu soudu tudíž nezbylo
než podanou kasační stížnost podle §104a s. ř. s. odmítnout pro nepřijatelnost.
[14] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2019
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu