ECLI:CZ:NSS:2019:2.AZS.414.2018:37
sp. zn. 2 Azs 414/2018 - 37
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Gabriely Bašné v právní věci žalobců: a) I. K., b) J. K., c) nezl. J. K.,
nezletilý žalobce c) zastoupen zákonnou zástupkyní matkou – žalobkyní b), všichni zastoupeni
Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobách proti
rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 10. 2017, č. j. OAM-206/ZA-ZA14-HA08-PD1-2015,
č. j. OAM-207/ZA-ZA14-HA08-PD1-2015 a č. j. OAM-365/ZA-K01-HA08-PD1-2015, v řízení
o kasačních stížnostech žalobců a), b) a c) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
16. 11. 2018, č. j. 4 Az 93/2017 – 109,
takto:
I. Kasační stížnosti se odm ít a jí pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech.
III. Ustanovenému zástupci Mgr. Jindřichu Lechovskému, advokátu se sídlem
Šlejnická 1547/13, Praha 6, se p ři zn áv á odměna za zastupování žalobců a), b) a c)
v řízení o kasačních stížnostech ve výši 18 731 Kč. Tato částka mu bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutími žalovaného ze dne 19. 10. 2017, č. j. OAM-206/ZA-ZA14-HA08-PD1-
2015, č. j. OAM-207/ZA-ZA14-HA08-PD1-2015 a č. j. OAM-365/ZA-K01-HA08-PD1-2015
(dále jen „napadená rozhodnutí“), nebyla žalobcům a), b) a c) prodloužena doplňková ochrana
podle §53a odst. 4 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v rozhodném znění (dále jen „zákon
o azylu“).
[2] Tato rozhodnutí napadli žalobci a), b) a c) u Městského soudu v Praze (dále jen „městský
soud“) žalobami, jimiž se domáhali jejich zrušení a vrácení věcí žalovanému k dalšímu řízení.
Namítali, že napadená rozhodnutí jsou nezákonná a nepřezkoumatelná, neboť skutečný stav věci
nebyl přesně a úplně zjištěn, přičemž použité informace nebyly aktuální a žalovaný je nesprávně
posoudil.
[3] Usnesením ze dne 24. 11. 2017, č. j. 4 Az 93/2017 – 10, spojil městský soud řízení
o žalobách žalobců a), b) a c) ke společnému projednání a rozhodnutí; rozsudkem ze dne
16. 11. 2018, č. j. 4 Az 93/2017 – 109 (dále jen „napadený rozsudek“), pak podané žaloby zamítl.
Konstatoval, že bezpečnostní poměry na jihu Ukrajiny (konkrétně v Chersonské oblasti, odkud
žalobci pocházejí) se od vydání původního rozhodnutí o udělení doplňkové ochrany ze dne
6. 5. 2015 podstatně zlepšily a její prodloužení proto již není zapotřebí; vycházel přitom
ze souhrnné Informace Odboru azylové a migrační politiky o situaci na Ukrajině ze dne
24. 7. 2017, Zprávy Freedom House z ledna 2017 a Informace Amnesty International
ze dne 22. 2. 2017. Odkázal též na judikaturu Nejvyššího správního soudu, a to rozsudek ze dne
14. 2. 2018, č. j. 1 Azs 402/2017 – 48, kde přímo ve vztahu k neprodloužení doplňkové ochrany
konstatoval významné zlepšení bezpečnostní situace v Záporožské oblasti Ukrajiny; v usnesení
ze dne 25. 5. 2017, č. j. 10 Azs 85/2017 – 37, se pak zabýval Dněpropetrovskou oblastí
se závěrem, že byť sousedí se separatistickými regiony, není boji přímo zasažena a nic
nenasvědčuje tomu, že by v ní civilisté mohli být vystaveni reálnému nebezpečí vážné újmy
(shodně též usnesení ze dne 24. 5. 2017, č. j. 2 Azs 59/2017 – 27). Městský soud poukázal
na to, že Dněpropetrovská i Záporožská oblast přitom bezprostředně sousedí s regiony,
kde probíhá ozbrojený konflikt, zatímco Chersonská oblast nikoliv; na jihu sice sousedí
s poloostrovem Krym, avšak tam již otevřené vojenské akce neprobíhají, město Nova Kachovka
navíc leží zhruba uprostřed regionu a je tak krymské hranici vzdáleno desítky kilometrů. Ke zcela
ojedinělým incidentům docházelo výlučně na hranici s Krymským poloostrovem; pouhá
přítomnost vojáků pak není způsobilá založit důvodné obavy z pronásledování či skutečné
nebezpečí vážné újmy ve smyslu zákona o azylu. Městský soud proto potvrdil, že již netrvá důvod
pro udělení doplňkové ochrany dle §14a odst. 2 písm. b) ani c) zákona o azylu. Dále uvedl,
že žalobci mají možnost vnitřního přesídlení v rámci Ukrajiny, jakkoli se tato otázka stala
podružnou, neboť mohou bez důvodných obav z pronásledování i skutečného nebezpečí vážné
újmy pobývat v městě svého původu. Naznal, že žalovaný si pro svá rozhodnutí opatřil
dostatečné podklady z vícera zdrojů; souhrnnou Informaci Odboru azylové a migrační politiky
ze dne 24. 7. 2017 pak považoval za relevantní zdroj objektivních údajů, který se zabývá přímo
poměry v Chersonské oblasti. Nenalezl žádné deficity v postupu žalovaného ani v napadených
rozhodnutích; žalovaný dle něj plně unesl svou část důkazního břemene, když všechny obavy
žalobců vyvrátil, zjištěnými okolnostmi se dostatečným způsobem zabýval a uspokojivě
odůvodnil, proč v konkrétním případě žalobců nejsou naplněny důvody pro udělení mezinárodní
ochrany. Navrhované důkazy (Zprávu Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva z období
od 16. 11. 2017 do 15. 2. 2018 a Informaci Human Rights Watch 2018) pak neprovedl
pro nadbytečnost.
II. Kasační stížnosti žalobců a vyjádření žalovaného
[4] Proti rozsudku městského soudu podali žalobci a), b) a c) (dále též společně
„stěžovatelé“) kasační stížnosti, ve kterých navrhli napadený rozsudek zrušit a věc vrátit
městskému soudu k dalšímu řízení. Přijatelnost kasačních stížností spatřují v nutnosti vyřešit
otázku, zda rovněž v řízení před Nejvyšším správním soudem je třeba vycházet z pravidel
zakotvených v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2013, č. j. 8 Azs 27/2012 - 65,
podle nějž je třeba v azylových věcech v odůvodněných případech zohlednit i nové skutečnosti,
které nastaly až po vydání napadeného rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany.
[5] Stěžovatelé konstatují, že po vydání napadeného rozsudku došlo k zásadnímu zhoršení
bezpečnostní situace v místě jejich bydliště, což si vyžaduje nové meritorní posouzení věci.
Poukazují především na vyhrocení ukrajinsko-ruských vztahů s ohledem na incidenty
v Azovském moři a s tím související vyhlášení zvláštního stavu na Ukrajině, přičemž tyto události
měly za následek mimo jiné faktickou remilitarizaci místa jejich pobytu a návrat situace do období
zásadní nejistoty spojené s možností brzkého oživnutí konfliktu. Taková změna situace nemůže
být dle stěžovatelů Nejvyšším správním soudem přehlédnuta a je důvodem pro výjimečné
prolomení pravidla uvedeného v §75 s. ř. s.; odkazují přitom na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 4. 2. 2013, č. j. 8 Azs 27/2012 - 65, v němž uvedené požadavky jsou v nyní
projednávané věci naplněny. Zhoršení situace nastalo až po vydání napadených rozhodnutí,
dokonce i po vydání napadeného rozsudku, pročež je žalovaný ani městský soud doposud
nezkoumaly. Stěžovatelé za účelem posouzení nových skutečností navrhli provedení důkazů
aktuálními články z místních novin, z nichž vyplývá zásadní zhoršení bezpečnostní situace Nové
Kachovky. Domnívají se, že je na místě v řízení před Nejvyšším správním soudem napadený
rozsudek zrušit, aby k těmto okolnostem bylo možné přihlédnout v řízení před městským
soudem. Nejsou dány dostatečné záruky, že by zhoršení situace bylo patřičně posouzeno
v novém správním řízení; ačkoliv by totiž stěžovatelé mohli podat novou žádost o mezinárodní
ochranu, žalovanému by v takovém případě nic nebránilo, aby ji nezastavil jako nepřípustnou
například s odůvodněním, že tvrzené skutečnosti nejsou azylově relevantní. Stěžovatelům
by sice stále zůstávala možnost soudní ochrany proti správnímu rozhodnutí o nové žádosti,
vzhledem k přetrvávající praxi městského soudu by ovšem takové žalobě nebyl přiznán odkladný
účinek, pročež by stěžovatelé byli nuceni z území České republiky vycestovat, čímž by došlo
k porušení zásady non-refoulement.
[6] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že ani v měsíci březnu 2019 žádný
ozbrojený konflikt v Chersonské oblasti neprobíhá, oblast je plně pod kontrolou ukrajinské
centrální vlády. Informace o zemi původu uvedené v kasačních stížnostech pocházejí z období
až po vydání napadeného rozhodnutí, proto se jimi nemohl žalovaný ve svých rozhodnutích
zabývat. Již dne 26. 12. 2018 však bylo na Ukrajině stanné právo ukončeno, proto v kasační
stížnosti popisované události nemají ani v současné době žádný vliv na správnost a zákonnost
napadených rozhodnutí a nejsou relevantní pro udělení doplňkové ochrany. Tvrzená možnost
oživnutí zamrzlého konfliktu je pouze nedoloženou spekulací. Není tedy důvod prolamovat
pravidlo uvedené v §75 soudního řádu správního. Žalovaný dále uvedl, že v nejbližší době bude
Ukrajina Ministerstvem vnitra zařazena na seznam bezpečných zemí původu, vyjma Doněcké
a Luhaňské oblasti a Krymu, což svědčí o stabilní bezpečnostní situaci v této zemi.
Dle přesvědčení žalovaného městský soud v napadeném rozsudku bezpečnostní poměry na jihu
Ukrajiny vyhodnotil správným způsobem, když na základě aktuálních informací shledal,
že situace se podstatným způsobem zlepšila, a proto již není důvod pro prodloužení doplňkové
ochrany stěžovatelů.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnosti byly podány včas, osobami oprávněnými, proti rozhodnutí, vůči
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatelé jsou v řízení zastoupeni
advokátem dle §105 odst. 2 s. ř. s. a jsou splněny i obsahové náležitosti stížnosti dle §106 s. ř. s.
[8] Před přistoupením k meritu věci, tj. posouzení důvodnosti kasačních stížností, se Nejvyšší
správní soud musel nejdříve zabývat otázkou jejich přijatelnosti. Podle §104a odst. 1 s. ř. s. totiž
platí, že jestliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.
[9] Kasační stížnosti jsou nepřijatelné.
[10] Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39
(všechna v tomto usnesení citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz), je přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní
situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší
správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek.
Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní
otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení
o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. Nejvyšší správní soud v citovaném usnesení rovněž uvedl, že v zájmu
stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti
kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů kasační stížnosti, stanovených
v §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž též uvést, v čem stěžovatel spatřuje – v mezích kritérií
přijatelnosti - v konkrétním případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy
měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
[11] V tomtéž usnesení poskytl Nejvyšší správní soud typový výčet situací, kdy bude
podmínka podstatného přesahu významu kasační stížnosti nad vlastními zájmy stěžovatele
zpravidla splněna. „O přijatelnou kasační stížnost se může zpravidla, nikoliv však výlučně, jednat
v následujících případech: 1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů
i v rámci Nejvyššího správního soudu; 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní
odklon, což znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě
změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně; 4) Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
se pak v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí
nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude
docházet i v budoucnu; b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán
přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž
se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná
pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.“
[12] Stěžovatelé spatřují přijatelnost kasačních stížností v nevyřešení otázky, zda i v řízení
před Nejvyšším správním soudem je třeba vycházet z pravidel zakotvených v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2013, č. j. 8 Azs 27/2012 – 65; v něm bylo
konstatováno, že „soud bude povinen prolomit pravidlo stanovené v §75 odst. 1 s. ř. s. a přihlédnout k novým
skutkovým okolnostem (…) pouze ve výjimečných případech. A to tehdy, pokud cizinec v řízení před soudem
uvede skutečnosti, které nastaly až po právní moci rozhodnutí správního orgánu nebo nebyly bez vlastního
zavinění cizince předmětem zkoumání správního orgánu, a zároveň se o těchto skutečnostech lze domnívat,
že by mohly být relevantní pro možné udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
a soud neshledá dostatečné záruky, že tyto nové skutečnosti budou dodatečně posouzeny v novém správním řízení“.
[13] V rozsudku ze dne 2. 3. 2017, č. j. 10 Azs 315/2016 – 29, Nejvyšší správní soud uvedl,
že „rozsudek č. j. 8 Azs 27/2012 - 65 (výše citovaný, na nějž se odvolávají stěžovatelé) byl vydán
v otázkách azylových. V této oblasti je však již do značné míry překonán dalším legislativním vývojem na poli
azylového práva EU, konkrétně čl. 46 odst. 3 Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2013/32/EU
ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (k výkladu
směrnice viz rozsudek ze dne 26. 11. 2015, č. j. 10 Azs 194/2015-32, resp. nález ze dne 12. 4. 2016,
sp. zn. I. ÚS 425/16, dále např. rozsudek ze dne 17. 1. 2017, č. j. 5 Azs 293/2016-19).“ V usnesení
ze dne 20. 3. 2019, č. j. 9 Azs 437/2018 – 29, pak Nejvyšší správní soud vysvětlil, že „dle obecného
pravidla soudy vychází při přezkumu správního rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
vydání správního rozhodnutí (§75 odst. 1 s. ř. s.). Z tohoto pravidla nicméně existují výjimky, a to zejména
tehdy, kdy je uvedené procesní pravidlo prolomeno jinou právní normou, jež požívá aplikační přednosti
(srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2011, č. j. 5 Azs 3/2011 - 131). Za právní normu
s aplikační předností byly ve světle čl. 10 Ústavy označeny čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod, které je třeba v kontextu mezinárodní zásady non-refoulement vykládat tak, že stanoví závazek České
republiky nevystavit žádnou osobu podléhající její jurisdikci újmě, která by spočívala v ohrožení života či vystavení
mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, a to např. tím, že bude vyhoštěna či v důsledku
jiných okolností donucena vycestovat do země, kde by jí taková újma hrozila. Na základě této premisy Nejvyšší
správní soud judikoval, že správní soudy jsou povinny prolomit §75 odst. 1 s. ř. s. a přihlížet ke skutečnostem
z hlediska mezinárodní ochrany (ve prospěch žadatele), které vyšly najevo až po vydání žalobou napadeného
rozhodnutí, pokud by v konkrétním případě neshledaly dostatečné záruky k tomu, že budou tyto nové skutečnosti
posouzeny v novém správním řízení k tomu příslušným správním orgánem z hlediska respektování zásady
non-refoulement a že bude mít žadatel o mezinárodní ochranu možnost dosáhnout soudního přezkoumání tohoto
nového rozhodnutí dříve, než by mělo dojít k jeho navrácení do země původu (kromě již zmiňovaného rozsudku
č. j. 5 Azs 3/2011 – 131 viz také rozsudek ze dne 14. 11. 2013, č. j. 5 Azs 14/2012 – 30). Aplikační
přednosti před §75 odst. 1 s. ř. s. požívá též čl. 46 odst. 3 směrnice 2013/32/EU (dále „procedurální
směrnice“), dle kterého členské státy zajistí, aby účinný opravný prostředek obsahoval úplné a ex nunc posouzení
jak skutkové, tak právní stránky, včetně případného posouzení potřeby mezinárodní ochrany podle směrnice
2011/95/EU, a to alespoň v řízeních o opravném prostředku u soudu prvního stupně, tj. v českých podmínkách
v řízení o žalobě vedeném před krajským soudem. Česká republika uvedenou normu netransponovala do svého
právního řádu, přestože tak měla podle čl. 51 odst. 1 procedurální směrnice učinit do 20. 7. 2015, a současně
se jedná o normu dostatečně přesnou a bezpodmínečnou, tudíž má přímý účinek (srovnej rozsudek Krajského
soudu v Praze ze dne 24. 8. 2015, č. j. 45 Az 30/2014 - 57, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 11. 2015, č. j. 10 Azs 194/2015 - 32).“
[14] Nejvyšší správní soud se neztotožňuje se stěžovateli, že by jimi předestřená otázka
vyžadovala zaujetí nového právního názoru. Shrnuje, že pokud jde o povinnost prolomit
§75 odst. 1 s. ř. s. a přihlížet k nově nastanuvším skutečnostem z důvodu shledání absence
dostatečné záruky jejich posouzení v novém správním řízení z hlediska zásady non-refoulement,
je tento apel určen obecně správním soudům, jejichž soustavu tvoří nejen krajské soudy,
nýbrž i Nejvyšší správní soud (§3 odst. 1 s. ř. s.). To však v projednávané věci není podstatné,
neboť není splněna základní podmínka aplikace předmětné výjimky, totiž že by stěžovateli
tvrzené nové skutečnosti nemohly být posouzeny v novém správním řízení (§11a a násl. zákona
o azylu), z něhož vzešlé rozhodnutí by opět podléhalo soudnímu přezkumu; respektování zásady
non-refoulement je navíc předmětem až řízení o případném správním vyhoštění (srov. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2018, č. j. 9 Azs 33/2018 – 39, či ze dne 14. 12. 2017,
č. j. 9 Azs 362/2017 – 39). Argumentace stěžovatelů, že žalovanému hypoteticky nic nebrání
zastavit jejich nové žádosti jako nepřípustné, ani tvrzená praxe správních soudů ohledně
přiznávání odkladného účinku nejsou relevantními důvody pro absenci záruky posouzení nových
skutečností v opakovaném správním řízení. Skutkově obdobnou situaci již navíc řešil Nejvyšší
správní soud v usnesení ze dne 1. 6. 2016, č. j. 1 Azs 74/2016 – 29, kde „námitku týkající se špatného
zdravotního stavu uplatnil stěžovatel až v kasační stížnosti. Svou nemoc dokládá usnesením Okresního soudu
v Rychnově nad Kněžnou (…), jímž mu bylo uloženo psychiatrické ochranné léčení ve formě ústavní
a které nabylo právní moci (…) několik měsíců po uplynutí lhůty pro podání žaloby. Tato nová skutečnost
dle něj představuje důvod pro prolomení §75 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že nikoliv. (…) Čtvrtá podmínka, tedy nemožnost dodatečně posoudit nové skutečnosti v novém správním řízení,
není naplněna. Stěžovatel může podat opakovanou žádost o mezinárodní ochranu, pokud splní podmínky
přípustnosti dle §10a písm. e) zákona o azylu.“ Nejvyšší správní soud tedy v odkazovaném rozhodnutí
nezamítl prolomení §75 odst. 1 s. ř. s. a priori proto, že by tato nová skutečnost byla uplatněna
až v řízení o kasační stížnosti (a omezil tak předmětnou výjimku pouze na rozhodování
před krajskými soudy), nýbrž ji odmítl uplatnit z důvodu, že nebyla naplněna jedna z nezbytných
podmínek pro přistoupení k tomuto výjimečnému postupu. Pokud jde o standard účinného
opravného prostředku obsahujícího úplné ex nunc posouzení skutkové stránky věci ve smyslu
čl. 46 odst. 3 směrnice 2013/32/EU, ten je vyžadován pouze pro řízení u soudu prvního stupně,
tj. v řízení o žalobě před krajským soudem, tudíž se jej stěžovatelé dovolávat nemohou
(což ostatně ani nečiní).
[15] Nejvyšší správní soud uzavírá, že podané kasační stížnosti svým významem podstatně
nepřesahují vlastní zájmy stěžovatelů, neboť posuzovaná věc se netýká právních otázek,
které by dosud nebyly Nejvyšším správním soudem vůbec řešeny nebo by byly v jeho judikatuře
řešeny vzájemně rozporně. Taktéž neshledal žádný důvod pro přistoupení k judikaturnímu
odklonu, nenalezl ani jakékoli zásadní pochybení městského soudu, ať už v podobě
nerespektování soudní judikatury či ve formě hrubého pochybení při výkladu práva.
IV. Závěr a náhrada nákladů řízení
[16] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud kasační stížnosti podle §104a
s. ř. s. odmítl jako nepřijatelné. O věci přitom rozhodoval bez jednání za podmínek
§109 odst. 2 s. ř. s.
[17] O náhradě nákladů řízení o kasačních stížnostech Nejvyšší správní soud rozhodl
v souladu s §60 odst. 3 věty první za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení, neboť kasační stížnosti byly odmítnuty.
[18] Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 1. 2019, č. j. 2 Azs 414/2018 - 19,
byl stěžovatelům ustanoven zástupcem z řad advokátů Mgr. Jindřich Lechovský, advokát
se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6. V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu
za zastupování stát (§35 odst. 10 ve spojení s §120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud přiznal
ustanovenému zástupci odměnu za dva úkony právní služby, a to převzetí a přípravu zastoupení
[§11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], a podání
kasačních stížností [§11 odst. 1 písm. d) téže vyhlášky] ve výši 3100 Kč [§9 odst. 4 písm. d)
a §7 bod 5. téže vyhlášky]. Jde-li o společné úkony při zastupování více osob, náleží advokátovi
za každou takto zastupovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 % [§12 odst. 4 téže
vyhlášky], tedy 2 x 3 x 2480 Kč, tj. 14 880 Kč. Dále byla ustanovenému zástupci přiznána náhrada
hotových výdajů za dva úkony právní služby [§13 odst. 4 téže vyhlášky], tedy 2 x 300 Kč,
tj. 600 Kč; zde se §12 odst. 4 advokátního tarifu neuplatní, neboť jde o paušální náhradu výdajů
za úkon bez ohledu na to, kolika osob se týká. Ustanovený zástupce je plátce DPH, proto se výše
přiznané odměny zvyšuje o 21 %. Celková odměna tedy činí částku ve výši 18 731 Kč,
která mu bude vyplacena do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. července 2019
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu