ECLI:CZ:NSS:2019:3.ADS.328.2017:54
sp. zn. 3 Ads 328/2017 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce R. Š., zastoupeného
Mgr. Veronikou Loužeckou Beerovou, advokátkou se sídlem Litvínov, Masarykovo náměstí 292,
proti žalovanému Státnímu úřadu inspekce práce, se sídlem Opava, Kolářská 451/13, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
25. 10. 2017, č. j. 15 A 127/2013 – 50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím Státního úřadu inspekce práce (dále jen „žalovaný“) ze dne 2. 9. 2013,
č. j. 2672/1.30/13/14.3, bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Oblastního
inspektorátu práce pro Ústecký kraj a Liberecký kraj (dále též jen „inspektorát práce“) ze dne
17. 5. 2013, č. j. 7733/7.30/13/14.3-4, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Rozhodnutím
inspektorátu práce byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu na úseku náhrad
podle §27 odst. 1 zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o inspekci práce“), v příčinné souvislosti s porušením §208 zákona
č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“),
za což mu byla uložena pokuta ve výši 40.000 Kč a povinnost uhradit náklady správního řízení.
Uvedeného správního deliktu se měl žalobce, jakožto podnikající fyzická osoba, dopustit
tím, že šesti zaměstnankyním, jichž se týkal přechod práv a povinností z pracovněprávních
vztahů od zaměstnavatele EUREST spol. s. r. o. (dále jen „EUREST“), neposkytl za kalendářní
měsíc říjen 2012 náhradu mzdy při jiných překážkách v práci na straně zaměstnavatele,
než jsou uvedeny v §207 zákoníku práce. Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou;
rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 10. 2017, č. j. 15 A 127/2013 – 50,
byla žaloba zamítnuta.
[2] V odůvodnění tohoto rozsudku se krajský soud nejdříve zabýval stěžejní žalobní
námitkou nemožnosti přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů ze společnosti
EUREST na žalobce ve smyslu §338 odst. 2 zákoníku práce pro nesplnění zákonných podmínek.
Krajský soud zdůraznil, že právní skutečností, z níž žalovaný dovodil přechod práv a povinností
k zaměstnancům společnosti EUREST na žalobce, je smlouva o poskytování stravovacích služeb,
uzavřená mezi žalobcem (jakožto novým poskytovatelem služeb) a společností Parker Hannifin
Industrial, s. r. o. (dále jen „Parker Hannifin Industrial“). Právě tím, že žalobce po původním
poskytovateli služeb EUREST převzal tutéž činnost spočívající v zajištění stravovacích služeb
v sídle Parker Hannifin Industrial, v níž pokračoval bezprostředně po ukončení činnosti
původního poskytovatele služeb a převzal i jeho zákazníky, na něj přešla práva a povinnosti
z pracovněprávních vztahů společnosti EUREST. Krajský soud zároveň podotkl, že přechod
práv a povinností z pracovněprávních vztahů nelze spojovat pouze s přechodem vlastnických
práv; i v případě, že se vlastnická práva z původního na nového zaměstnavatele nepřevádí, může
dojít k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů. Dle krajského soudu pro vznik
odpovědnosti za přestupek, respektive správní delikt, na úseku zaměstnanosti v důsledku
nerespektování přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů z původního
zaměstnavatele na přejímajícího ve smyslu §338 odst. 2 zákoníku práce není nutná existence
jakékoliv smluvní vazby mezi těmito zaměstnavateli (zde odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 9. 9. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4030/2009, a ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 753/2013,
a rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 20. 11. 2003 ve věci Abler C-340/01). Krajský
soud v této souvislosti odmítl rovněž názor žalobce, že podmínkou přechodu práv a povinností
z pracovněprávních vztahů je ztráta schopnosti původního zaměstnavatele zaměstnance dále
zaměstnávat, neboť takový závěr nelze z platné právní úpravy dovodit (rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 753/2013). Zdůraznil přitom cíl předmětné
úpravy, jímž je ochrana zaměstnanců, jakožto slabší strany, v důsledku čehož je nutno
§338 odst. 2 zákoníku práce vykládat extenzivně.
[3] Krajský soud dále odmítl argumentaci žalobce namítající nepoužitelnost ustanovení
§27 odst. 1 zákona o inspekci práce, vztahujícího se primárně na správní delikty právnických
osob, i jeho tvrzení o existenci důvodů, pro které měly správní orgány upustit od uložení pokuty.
[4] Proti rozsudku krajského soudu brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností,
odkazující na důvod uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
[5] V kasační stížnosti stěžovatel nesouhlasí s tím, jakým způsobem správní orgány
a následně i krajský soud vyložily ustanovení §338 odst. 2 zákoníku práce a nadále setrvává
na svém přesvědčení, že nebyly splněny podmínky pro to, aby na něj přešel pracovní poměr
zaměstnanců společnosti EUREST. Stěžovatel vyjádřil své pochopení ke zvýšené míře ochrany
zaměstnanců v pracovněprávních vztazích, nicméně taková ochrana musí mít své meze.
V této souvislosti odkázal na disentní stanovisko soudců Ústavního soudu v nálezu
týkajícím se návrhu na zrušení zákona o elektronické evidenci tržeb (nález sp. zn. Pl. ÚS 26/14),
jež lze dle jeho názoru v obecné rovině vztáhnout i na danou problematiku. Výklad
§338 odst. 2 zákoníku práce ze strany žalovaného i krajského soudu považuje stěžovatel
za výrazně extenzivní, neboť jej omezuje v ústavně zaručené svobodě podnikání
a s tím spojeném právu svobodně si vybrat, s kým bude toto své základní právo realizovat.
Zároveň předmětný výklad vede k absurdnímu závěru o možnosti vytvářet skupiny zaměstnanců
privilegovaných oproti jiným tím, že by tito zaměstnanci měli vždy při změně zaměstnavatele
zajištěno trvání svých pracovněprávních poměrů v podstatě „na věčné časy“. Krajský soud opřel
svůj právní názor o dosavadní judikaturu a ochranu zaměstnanců, jakožto slabší strany
v pracovněprávních vztazích, nicméně dle stěžovatele zcela opomněl nerovné postavení mezi
poskytovateli předmětné služby, i rozdíl v rozsahu jimi poskytovaných služeb. Původní
poskytovatel předmětných stravovacích služeb - společnost EUREST je i nadále jedním
z největších (ne-li vůbec největším) provozovatelů závodního stravování nejen na Chomutovsku,
ale i v celém Ústeckém kraji, potažmo v celé České republice. Dle stěžovatele nemohlo dojít
k přechodu pracovněprávních vztahů zaměstnankyň společnosti EUREST, neboť společnost
EUREST si po ukončení poskytování služeb v prostorách společnosti Parker Hannifin Industrial
odvezla z této provozovny celé vybavení kuchyně a veškerý svůj inventář, přičemž si ponechala
i několik zaměstnanců (kuchaře, účetní a část dalších z této provozovny); stěžovatel
po ní nepřevzal žádné hmotné vybavení. Stěžovatel taktéž uvedl, že (na rozdíl od něj)
z této provozovny společnost EUREST nezajišťovala závodní stravování pouze pro Parker
Hannifin Industrial, ale i pro další subjekty; rozsah i náplň činností stěžovatele prováděných
v prostorách dříve využívaných společností EUREST jsou tedy nesrovnatelné. Stěžovatel rovněž
zdůraznil, že společnost EUREST zůstala poskytovatelem závodního stravování pro ostatní
subjekty. Je tedy přesvědčen, že úkoly společnosti EUREST nepřevzal.
[6] Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný odkázal na své vyjádření k žalobě, napadená
rozhodnutí a spisový materiál. Nad tento rámec vyjádřil nesouhlas s názorem stěžovatele
o nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem, respektive o přespříliš extenzivním
výkladu §338 zákoníku práce.
[7] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační
stížnosti (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených
(§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Jádrem kasační stížnosti je výklad ustanovení §338 (především odst. 2) zákoníku práce
týkajícího se přechodu práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů.
[10] V projednávané věci je nesporné, že společnost Parker Hannifin Industrial uzavřela
se společností Dora Gastro, a.s., smlouvu o zajišťování v oblasti závodního stravování;
jemnovaná společnost následně zanikla sloučením se společností EUREST. Posléze společnost
Parker Hannifin Industrial předmětnou smlouvu vypověděla a uzavřela novou smlouvu
o poskytování (stejných) stravovacích služeb se stěžovatelem, a to za prakticky shodných
podmínek jako tomu bylo u společnosti EUREST (bezplatné využívání prostor provozovny,
bezplatné využívání velkého i drobného inventáře). Není taktéž sporné, že stěžovatel
v poskytování služeb plynule navázal na služby poskytované stávajícím poskytovatelem.
Stěžovatel rovněž nepopírá, že převzal 3 původní pracovnice na základě nově uzavřených
pracovních smluv; 6-ti stávajícím pracovnicím (s nimiž takové smlouvy uzavřeny nebyly) odmítl
po převzetí provozovny přidělovat práci (a neposkytoval jim ani náhradu mzdy pro překážku
v práci), neboť je nepovažoval za své pracovnice.
[11] Spornou je otázka, zda uzavřením smlouvy o poskytování stravovacích služeb mezi
stěžovatelem a společností Parker Hannifin Industrial došlo (v kontextu ukončení předchozí
smlouvy na poskytování těchto služeb uzavřené se společností EUREST) k naplnění předpokladů
ve smyslu §338 zákoníku práce, tedy k přechodu práv a povinností vyplývajících
z pracovněprávních vztahů ze společnosti EUREST na stěžovatele.
[12] Dle ustanovení §338 odst. 1 zákoníku práce k přechodu práv a povinností z pracovněprávních
vztahů může dojít pouze v případech stanovených přímo zákoníkem práce či zvláštním právním předpisem.
Sám zákoník práce pak připouští přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů v situaci,
kdy dochází k převodu činnosti zaměstnavatele či její části nebo k převodu úkolů zaměstnavatele
či jejich části k jinému zaměstnavateli (§338 odst. 2 zákoníku práce). Co se rozumí pod pojmy
„úkony“ nebo „činnost“ zaměstnavatele pro účely zákoníku práce je vyloženo odst. 3 citovaného
ustanovení.
[13] Ustanovení §338 zákoníku práce má svůj původ ve směrnici Rady 2001/23/ES ze dne
12. března 2001 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se zachování práv
zaměstnanců v případě převodů podniků, závodů nebo částí podniků nebo závodů
(dále jen „směrnice“), jež nahradila směrnici Rady 77/187/ES ze dne 14. února 1977.
[14] Dle čl. I, bodu 1., písm. a) se směrnice vztahuje na veškeré převody podniku, závodu nebo části
podniku nebo závodu na jiného zaměstnavatele, které vyplývají ze smluvního převodu nebo sloučení. Ačkoliv
by tato formulace mohla budit dojem, že smluvním převodem je míněn toliko převod mezi dvěma
hospodářskými subjekty, Soudní dvůr Evropské unie již v osmdesátých letech minulého století
(za účinnosti směrnice Rady 77/187/ES ze dne 14. února 1977) v rozhodnutích Bork (rozsudek
ze dne 15. 6. 1988 ve věci C-101/87 - P. Bork International A/S, in liquidation
vs. Foreningen af Arbejdsledere I Danmark) či Daddy’s Dance Hall (rozsudek ze dne 10. 2. 1988
ve věci C-324/86 - Foreningen af Arbejdsledere i Danmark vs. Daddy´s Dance Hall A/S)
dovodil, že za smluvní převod je třeba považovat i takovou situaci, kdy mezi dosavadním
a přejímajícím zaměstnavatelem neexistuje přímý smluvní vztah. Na tomto
závěru Soudní dvůr setrval i v navazujících rozhodnutích – Bartol (rozsudek ze dne 19. 5. 1992
ve věci C-29/91 - Dr. Sophie Redmond Stichting vs. Hendrikus Bartol and others), Oy Liikenne
(rozsudek ze dne 25. 1. 1999 ve věci C-172/99 - Oy Liikenne Ab vs. Pekka Liskojärvi and Pentti
Juntunen) či Abler (rozsudek ze dne 20. 11. 2003 ve věci C-340/01 - Carlito Abler and Others
vs. Sodexho MM Catering Gesellschaft mbH). Tyto judikaturní závěry lze považovat
za použitelné i ve světle nyní účinné směrnice, neboť recentní úprava se od předchozí směrnice
obsahově neliší.
[15] Podle směrnice nicméně samotná existence smluvního převodu (ve smyslu výše vyloženém)
či fúze ještě automaticky nepřináší přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů.
K tomu dojde až v případě převodu hospodářské jednotky, která si zachovává svou identitu, považované
za organizované seskupení prostředků, jehož cílem je vykonávat hospodářskou činnost jako činnost hlavní
nebo doplňkovou [čl. I, bod 1., písm. b)]. Směrnice tedy předpokládá, že k přechodu práv
a povinností z pracovněprávních vztahů dojde, zjednodušeně řečeno, pouze v situaci,
kdy je podnik či jeho část převáděn „jako celek“.
[16] Tímto směrem je také (byť bez výslovného odkazu na citovaný článek směrnice) vedena
jedna z kasačních námitek stěžovatele, poukazující na fakt, že po původním provozovateli
závodního stravování nepřevzal vybavení kuchyně ani žádný další inventář. Jde totiž o jedno
z kritérií, které má být podle rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 3. 1985 ve věci
C-24/85 – Josef Maria Antonius Spijkers vs. Gebroeders Benedik Abattoir CV and Alfred
Benedik en Zonen BV bráno v úvahu při výkladu pojmu „převod hospodářské jednotky,
která si zachovává svou identitu“, užitého směrnicí (tzv. “kritéria Spijkers“).
[17] Tato argumentace je však lichá. Nelze totiž přehlédnout, že dle právní úpravy v zákoníku
práce (na rozdíl od úpravy směrnice) k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů
postačuje i jen převod činnosti nebo úkolů (nebo jejich částí) k jinému zaměstnavateli; česká
pracovněprávní úprava je tedy pojata extenzivněji než úprava směrnice. Podle zákoníku práce
proto dochází k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů ve větším množství
případů než stanoví směrnice, jelikož pro přechod práv a povinností není potřeba naplnit
znaky převodu hospodářské jednotky, zachovávající si svou identitu, respektive kritéria
dle rozhodnutí Spijkers (stejný závěr se podává i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2010,
sp. zn. 21 Cdo 4030/2009, na který poukázal i krajský soud). Nejde přitom o exces vnitrostátního
zákonodárce, neboť jím zvolená úprava sleduje výsledek sledovaný směrnicí, kterým je zvýšení
ochrany zaměstnanců při změně zaměstnavatele se zřetelem k hospodářskému vývoji,
vyvolávajícímu změny ve struktuře podniků, ke kterým dochází v důsledku převodů podniků,
závodů nebo částí podniků nebo závodů na jiné zaměstnavatele (viz preambule směrnice).
Ke stejnému závěru ostatně dospěl i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 1. 2014,
sp. zn. 21 Cdo 753/2013 (na který přiléhavě odkazuje i krajský soud).
[18] Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, poukazuje-li na fakt, že společnost EUREST
v předmětné provozovně provozovala i další činnosti, přesahující poskytování závodního
stravování společnosti Parker Hannifin Industrial (závodní stravování pro další společnosti,
cateringové služby). Ustanovení §338 odst. 2 věta před středníkem zákoníku práce totiž stanoví,
že dochází-li k převodu činnosti zaměstnavatele nebo části činnosti zaměstnavatele nebo k převodu úkolů
zaměstnavatele anebo jejich části k jinému zaměstnavateli, přecházejí práva a povinnosti z pracovněprávních
vztahů v plném rozsahu na přejímajícího zaměstnavatele. Je tedy evidentní, že k přechodu
pracovněprávních práv a povinností dochází i za situace, kdy nový zaměstnavatel nepřebírá
veškeré činnosti zaměstnavatele původního; v dané věci přitom není sporu o tom, že minimálně
rozhodující činnost původního zaměstnavatele, realizovaná v dané provozovně (závodní
stravování společnosti Parker Hannifin Industrial), je vykonávána i stěžovatelem.
[19] Ze stejných důvodů je třeba odmítnout i poslední kasační námitku, kdy stěžovatel namítá,
že společnost EUREST i nadále poskytuje v dané lokalitě služby závodního stravování
(pro všechny subjekty mimo společnost Parker Hannifin Industrial); stěžovatel tedy nepřevzal
všechny úkoly této společnosti. Jak bylo uvedeno již v předchozím odstavci, hypotéza ustanovení
§338 odst. 2 věty před středníkem zákoníku práce je naplněna i v situaci, kdy nový zaměstnavatel
nepřebírá veškeré činnosti respektive úkoly zaměstnavatele předchozího.
[20] Pro úplnost je vhodné dodat, že ke stejným závěrům jako krajský soud dospěl i Nejvyšší
soud ve skutkově obdobné věci v již zmiňovaném rozsudku sp. zn. 21 Cdo 753/2013. Nejvyšší
soud uvedl, že „k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů dochází podle ustanovení
§338 odst. 2 zák. práce vždy, (1.1) byl-li učiněn právní úkon (smlouva) nebo (1.2) nastala-li jiná právní
skutečnost, s nimiž je (podle zákona) spojen převod činnosti nebo části činnosti nebo úkolů anebo části úkolů
k jinému zaměstnavateli, vše za předpokladu, že (2) přejímající fyzická nebo právnická osoba je způsobilá
jako zaměstnavatel pokračovat v plnění úkolů nebo činností dosavadního zaměstnavatele nebo v činnosti
obdobného druhu, (3) aniž by bylo významné, jaký je právní důvod převodu, (4) zda jím dochází také k převodu
vlastnických práv a (5) zda dosavadní zaměstnavatel ztratil schopnost být zaměstnavatelem“ (strukturování
textu bylo doplněno). V jím posuzované věci pak dospěl k závěru o naplnění hypotézy uvedené
v §338 odst. 2 větě před středníkem zákoníku práce, neboť žalobce (1) se stal nájemcem
prostor po předchozím zaměstnavateli, kde (2) začal bez přerušení poskytovat stejné služby,
a to (3) po převzetí většiny jeho zákazníků a (4) s většinou jeho zaměstnanců. Je evidentní, že věc
posuzovaná Nejvyšším soudem se skutkově velmi blíží skutkovému stavu ve věci nyní souzené;
body ad 1) a 2) jsou zcela naplněny, bod ad 3) také (stěžovatel převzal rozhodujícího zákazníka
odebírajícího výsledky činnosti prováděné v dané provozovně – společnost Parker Hannifin
Industrial), bod 4) zde naplněn není (stěžovatel převzal jen 3 původní zaměstnankyně,
6 nikoliv) – nejde však o podmínku sine qua non, pro závěr o převzetí části činnosti (původního)
zaměstnavatele (k tomu viz blíže odst. 10 tohoto odůvodnění). Není proto důvod, aby na případ
stěžovatele bylo nahlíženo jinou optikou.
[21] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou,
za podmínek vyplývajících z ustanovení §110 odst. 1, in fine s. ř. s. jí zamítl.
[22] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení
o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží.
Pokud jde o procesně úspěšného účastníka - žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno,
že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud proto v jeho
případě rozhodl tak, že se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2019
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu