ECLI:CZ:NSS:2019:3.AFS.169.2018:52
sp. zn. 3 Afs 169/2018 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně L. V., zastoupené
Mgr. Evou Schrammovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Ruská 75, proti žalovanému Celnímu
úřadu pro Zlínský kraj, se sídlem Zlín, Zarámí 4463, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2018, č. j. 62 Af 92/2018 - 16,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
[1] Exekučním příkazem ze dne 27. 6. 2018, č. j. 38180-6/2018-640000-42, zahájil žalovaný
vůči žalobkyni exekuční řízení. Toto rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 29. 6. 2018.
Uvedený exekuční příkaz obsahuje poučení, že proti němu „nelze uplatnit opravné prostředky
(§178 odst. 4 daňového řádu)“ a dále, že lze proti němu „podat u správce daně, který exekuční příkaz
vydal, námitku dle §159 odst. 1 daňového řádu“.
[2] Proti tomuto rozhodnutí žalobkyně podala dne 18. 9. 2018 prostřednictvím poštovní
přepravy žalobu, kterou Krajský soud v Brně v záhlaví označeným usnesením odmítl podle
§46 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud shledal,
že žaloba byla podána po uplynutí dvouměsíční lhůty od doručení napadeného rozhodnutí
(§72 odst. 1 s. ř. s.), tedy opožděně. Zmeškání lhůty přitom nelze prominout (§72 odst. 4 s. ř. s.).
[3] Proti tomuto usnesení podává žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost, kterou
opírá o důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. [pozn. soudu, stěžovatelka mylně uvádí
§102 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] Stěžovatelka namítá, že krajský soud odmítl její žalobu nezákonně,
jelikož exekuční příkaz neobsahoval poučení o možnosti podání žaloby dle §65 s. ř. s.; lhůta
pro podání žaloby proti exekučnímu příkazu tak neběží, a žaloba proto není opožděná.
Stěžovatelka dále uvádí, že absence poučení o možnosti podat žalobu porušuje její ústavní
právo na soudní ochranu podle článku 36 Listiny základních práv a svobod a odporuje jejímu
čl. 4 odst. 4, jelikož vede ke ztrátě její právní ochrany.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího
správního soudu (rozsudky ze dne 4. 12. 2007, č. j. 4 Ads 5/2007 - 64, ze dne 26. 11. 2015,
č. j. 7 Afs 131/2015 - 32, a ze dne 18. 1. 2016, č. j. 5 Afs 106/2015 - 26) uvedl, že krajský
soud správně napadeným usnesením odmítl žalobu jako opožděnou, jelikož podle
§102 odst. 1 písm. f) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“)
se poučovací povinnost vztahuje pouze na odvolání, a nikoliv na jiné opravné prostředky.
[5] Stěžovatelka reagovala na vyjádření žalovaného replikou, v níž setrvala na svém
stanovisku a závěry vyjádřené v žalovaným citované judikatuře tohoto soudu označila za mylné.
Poučovací povinnost, které se dovolává, podle ní slouží samotnému výkonu soudní moci
ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod.
[6] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v rozsahu podané kasační
stížnosti (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených
(§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
[7] Úvodem je třeba konstatovat, že podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu
platí, že v případě, kdy je kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí návrhu, lze kasační
stížnost podat pouze z důvodu dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Kasační důvod podle
§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. je totiž ve vztahu k důvodům podle písm. a) až d) téhož ustanovení
důvodem speciálním (viz například rozsudek ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98,
publikovaný pod č. 625/2005 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 14. 8. 2012, č. j. 4 As 57/2012 - 13;
rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Nesprávné označení kasačního
důvodu v kasační stížnosti ovšem nebrání jejímu meritornímu projednání, neboť právní
subsumpce kasační argumentace pod konkrétní literu ustanovení §103 odst. s. ř. s. je věcí
právního hodnocení Nejvyššího správního soudu.
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Úvodem je třeba předeslat, že skutkově i právně zcela totožnou věcí mezi týmiž účastníky
se Nejvyšší správní soud již zabýval v rozsudku ze dne 27. 2. 2019, č. j. 2 Afs 383/2018 - 43 (dále
jen „rozsudek druhého senátu“), jímž kasační stížnost stěžovatelky zamítl. Rozhodující senát
tohoto soudu neshledal důvodu se od závěrů druhého senátu odchýlit, proto z nich v dalším
odůvodnění vychází.
[10] V rozsudku druhého senátu setrval kasační soud na právním názoru, že poučovací
povinnost podle §102 odst. 1 písm. f) daňového řádu se vztahuje pouze na odvolání, nikoli
na jiné opravné prostředky, a ani na žalobu podle §65 a násl. s. ř. s. Tento závěr je dostatečně
podepřen ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudky ze dne
26. 11. 2015, č. j. 7 Afs 131/2015 - 32, ze dne 18. 1. 2016, č. j. 5 Afs 106/2015 - 26, či ze dne
4. 12. 2017, č. j. 4 Ads 5/2007 - 64). Ke stejnému závěru došel také Ústavní soud, který
se zabýval obdobnou otázkou v usnesení ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 650/05. Ústavní soud
zde aproboval právní názor Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu (rozsudek
ze dne 7. 9. 2005, č. j. 1 Azs 14/2005 - 29), že absenci poučení o možnosti podat správní žalobu
nelze považovat za formální vadu rozhodnutí správního orgánu, která by mohla mít vliv na délku
nebo běh lhůty pro podání správní žaloby (v podrobnostech srov. bod [9] rozsudku druhého
senátu).
[11] Daňový řád v ustanovení §102 odst. 1 písm. f) výslovně stanoví, že rozhodnutí obsahuje
poučení, zda je možné proti rozhodnutí podat odvolání, v jaké lhůtě je tak možno učinit, u kterého správce daně
se odvolání podává, spolu s upozorněním na případné vyloučení odkladného účinku. Poučovací povinnost
se tedy v řízení vedeném v procesním režimu daňového řádu váže pouze k možnosti podat
odvolání (tj. řádný opravný prostředek), což potvrzuje i shora citovaná ustálená judikatura
Nejvyššího správního soudu. Lze tak uzavřít, že krajský soud při úvaze o rozsahu poučovací
povinnosti žalovaného a v návaznosti na to o počátku běhu lhůty pro podání žaloby proti
napadenému exekučnímu příkazu nepochybil a žalobu stěžovatelky odmítl jako opožděnou
v souladu se zákonem.
[12] Ze všech shora uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
důvod ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. naplněn není a kasační stížnost tak není
důvodná. Za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1 in fine s. ř. s. ji proto rozsudkem zamítl.
[13] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka byla v řízení o kasační stížnosti procesně
neúspěšná, právo na náhradu nákladů řízení jí nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného
účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením
vznikly náklady, které by překročily rámec běžné úřední činnosti. Nejvyšší správní soud proto
rozhodl tak, že se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2019
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu