ECLI:CZ:NSS:2019:3.AFS.317.2017:72
sp. zn. 3 Afs 317/2017 - 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Aleše Sabola a Mgr. Radovana Havelce ve věci žalobkyně: CPU TRADE, s.r.o., se sídlem
Rokytova 4259/1, Brno, zastoupená JUDr. Radkem Kellerem, advokátem, se sídlem Jaselská 23,
Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2017,
č. j. 62 Af 101/2015-109,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně podala kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu
v Brně, jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 7. 2015,
č. j. 23757/15/5300-21442-706367, kterým byl změněn dodatečný platební výměr
Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 7. 7. 2014,
č. j. 2972818/14/3002-24801-711251, tak, že se daň z přidané hodnoty za zdaňovací období
prosinec 2009 nedoměřuje podle pomůcek ve smyslu §98 odst. 1 zákona č. 280/2009, daňového
řádu (dále jen „daňový řád“). Ve zbytku žalovaný rozhodnutí správce daně potvrdil. Žalobkyni
tak byla doměřena daň z přidané hodnoty (dále také jako „daň“) podle §143 a §147 daňového
řádu ve výši 1 947 886 Kč a stanoveno penále ve výši 389 577 Kč podle
§37b odst. 1 písm. a) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve spojení
s §264 odst. 13 daňového řádu.
[2] Správce daně ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla důkazní
břemeno a za předmětné zdaňovací období tak nebylo možné stanovit její daňovou povinnost
dokazováním dle §92 odst. 3 a 4 daňového řádu. Správce daně proto stanovil základ daně a daň
prostřednictvím pomůcek podle §98 odst. 1 daňového řádu. Podle správce daně žalobkyně
neprokázala, že se předmětná plnění uskutečnila způsobem dle předložených dokladů a že zboží
bylo v souladu s §13 odst. 2 a §64 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty
(dále jen „zákon o DPH“), dodáno osobě registrované k dani v jiném členském státě a že zboží
bylo skutečně odesláno nebo přepraveno z tuzemska plátcem nebo pořizovatelem nebo
zmocněnou třetí osobou. Žalobkyně dále neodstranila vytčené pochybnosti, neobjasnila veškeré
skutečnosti prokazující uskutečnění plnění v tuzemsku a neprokázala oprávněnost nároku
na odpočet daně dle §72 odst. 1 zákona o DPH.
[3] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím změnil k odvolání žalobkyně rozhodnutí
správce daně tak, že daň doměřil bez použití pomůcek (dále jen „rozhodnutí žalovaného“). Podle
žalovaného žalobkyně unesla své důkazní břemeno a daňovou povinnost bylo možno stanovit
dokazováním, jelikož žalobkyně spolupracovala se správcem daně a předkládala důkazní
prostředky a daňovou evidenci, jejíž věrohodnost, správnost a úplnost správce daně relevantním
způsobem nezpochybnil. Žalovaný dále napadeným rozhodnutím potvrdil částky doměřené daně,
jelikož v případě oprávněnosti uplatnění osvobození při dodání zboží do jiného členského státu
odběrateli ABACEL TRADE s.r.o., žalobkyně neprokázala, že se plnění uskutečnila
tak, jak je uvedeno na předložených daňových dokladech, že zboží bylo v souladu
s §13 odst. 2 a §64 odst. 1 zákona o DPH, dodáno osobě registrované k dani v jiném členském
státě a že bylo skutečně odesláno nebo přepraveno z tuzemska plátcem nebo pořizovatelem
nebo zmocněnou třetí osobou. Žalobkyně proto byla povinna podle §22 odst. 1 zákona o DPH
přiznat daň na výstupu ke dni uskutečnění zdanitelného plnění. Na základě dokladů přijatých
od dodavatele m13 production s.r.o. žalobkyně neprokázala oprávněnost uplatněných odpočtů
daně, oprávněnost odpočtů pak žalobkyně neprokázala ani v případě dokladů přijatých
od dodavatelů BREWARINA s.r.o. a EGOWAY spol. s r.o. Žalovaný tedy konstatoval,
že u dotčených zdanitelných plnění žalobkyně neprokázala, že uplatnila oprávněně osvobození
od daně při dodání zboží do jiného členského státu, a že plnění přijala od jí deklarovaných
dodavatelů. Žalobkyně tak neuplatnila odpočty daně v souladu s §72 odst. 1 zákona o DPH.
[4] Žalobu proti napadenému rozhodnutí Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“)
v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Bezpředmětnou shledal soud námitku žalobkyně
poukazující na soudní judikaturu vztahující se k účasti daňových subjektů na daňových
podvodech. Rozhodnutí žalované stojí na neprokázání dodání zboží osobě registrované k dani
v jiném členském státu a neprokázání přijetí plnění od deklarovaných dodavatelů, nikoliv
na účasti žalobkyně na daňovém podvodu. Naopak žalobkyně neprokázala, že ke zdanitelnému
plnění, ze kterého si nárokuje odpočet daně, skutečně došlo, jelikož předložila pouze formální
důkazní prostředky, ze kterých nelze dovodit, že zboží bylo skutečně odesláno a přepraveno
do jiného členského státu společnosti ABACEL TRADE s.r.o. Formální důkazní prostředky
správce daně zpochybnil, jelikož na základě mezinárodního dožádání nebylo potvrzeno,
že se zdanitelné plnění uskutečnilo podle předložených dokladů, společnost ABACEL TRADE
s.r.o., nepodává daňová přiznání, nekomunikuje a nepřebírá poštu, její registrace k dani z přidané
hodnoty byla zrušena ke dni 31. 5. 2010. Jednatel této společnosti vypověděl, že žádnou činnost
pro společnost nevykonával. Krajský soud neshledal žádné pochybení správce daně
či žalovaného při hodnocení žalobkyní předložených dokladů. Konstatoval, že neunesení
důkazního břemene daňovým subjektem neznamená, že správce daně má povinnost relevantní
důkazy sám vyhledávat. Žalobkyně má primárně povinnost dokázat vše, co tvrdí. Důkazní
břemeno spočívá na správci daně jen v případě předpokládaném §92 odst. 5 písm. c) daňového
řádu, kdy je správce daně povinen identifikovat a prokázat konkrétní skutečnosti, na základě
nichž hodnotí předložené doklady jako nevěrohodné, neúplné, neprůkazné a nesprávné.
V případě, že je správce daně unese, přechází důkazní břemeno opět na daňový subjekt.
Ohledně důkazů předložených žalobkyní k prokázání uskutečnění plnění pro společnost
ABACEL TRADE s.r.o. (výslechy, místní šetření u přepravců a osob, které zboží převzaly,
svědectví Raiffeisenbank a.s., ohledně identifikace původce a účelu připsání prostředků na účet
žalobkyně, svědectví společnosti ALZA a.s.) se krajský soud ztotožnil s postupem žalovaného,
pokud tyto důkazy neprovedl. Takto formulovanými návrhy totiž žalobkyně nepřípustně
přenášela důkazní břemeno zpět na správce daně.
[5] Jde-li o transakce se společnostmi m13 production s.r.o., BREWARINA s.r.o.
a EGOWAY spol. s r.o. žalobkyně neprokázala, že plnění použila pro svou ekonomickou činnost
v souladu s §72 odst. 1 zákona o DPH. Krajský soud konstatoval zásadní skutková zjištění
vyplývající ze spisu a uzavřel, že správce daně prokázal relevantní pochybnosti
o tom, že se předmětná daňová plnění uskutečnila tak, jak žalobkyně dokládala předloženými
doklady. Správce daně a žalovaný konkrétně identifikovali, z čeho pochybnosti vyplývají. Krajský
soud shrnul, že žalobkyně je povinna v případě pochybností správce daně prokázat konkrétní
okolnosti vztahující se ke konkrétnímu obchodnímu případu, na jehož základě uplatňuje nárok
na odpočet daně, a popsat jeho průběh bez jakýchkoliv podezřelých nejasností či trhlin,
a to i ve vztahu k subjektu, který plnění poskytl – v tomto ohledu soud vycházel z rozsudků
Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 7. 2015, č. j. 9 Afs 233/2014-26, a ze dne 9. 12. 2015,
č. j. 3 Afs 163/2015-63. K námitce žalobkyně, že prokazovala existenci zboží jeho reklamacemi
od obchodních partnerů, jimž mělo být zboží prodáno, soud ve správním spisu nenalezl
žádnou písemnost, jíž by žalobkyně takové důkazy správci daně předložila, takovou písemnost
sama žalobkyně ani nekonkretizovala. Krajský soud neshledal rozhodnutí žalovaného
nepřezkoumatelným, pokud žalovaný u některých dílčích pochybností neidentifikoval, které
konkrétní doklady za zboží a za přepravu trpí časovým nesouladem a jakým. Za situace, kdy byly
zpochybněny samotné předložené doklady, nemohl by být závěr správce daně o neunesení
důkazního břemene žalobkyní změněn ani v případě, kdy by bylo prokázáno zaplacení peněžní
částky dodavateli. Není pak povinností žalovaného dále zjišťovat skutkový stav a prokazovat
jej za žalobkyni, pokud ta své důkazní břemeno neunesla. Krajský soud neshledal ani porušení
§92 odst. 7 daňového řádu, nedošlo pak podle něj ani k porušení zásady legitimního očekávání
žalobkyně v důsledku rozdílného postupu správce daně. V reakci na repliku stěžovatelky
k vyjádření žalovaného k žalobě, v níž namítla, že správce daně postupoval v jiné její věci odlišně,
krajský soud uvedl, že dovolávat se lze pouze praxe dlouhodobé a ustálené, navíc zásada
legitimního očekávání je omezena mj. zásadou legality.
[6] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost,
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen s. ř. s.). Prakticky celá kasační stížnost stojí na argumentaci, jíž se stěžovatelka vymezuje
výlučně proti postupu správce daně a žalovaného. Žalovanému stěžovatelka vytýká, že porušil
základní zásady správy daní. Za spekulativní označuje jeho úvahu o simulaci obchodních
transakcí, jichž se stěžovatelka účastnila. V této souvislosti také namítá, že odmítnout nárok
na odpočet daně lze pouze tehdy, pokud je nade všechnu pochybnost prokázáno, že daňový
subjekt věděl nebo musel vědět o tom, že jde o podvod a že je plnění součástí podvodu.
Stěžovatelka však nebyla součástí podvodné transakce a neměla povědomí, že by její obchodní
partneři byli součástí jakéhokoliv řetězce. Na podporu této argumentace zevrubně cituje právní
úpravu podle Směrnice č. 2006/112/ES a několik rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie.
Stěžovatelka dále poukazuje na principy, na nichž stojí dokazování v daňovém řízení,
a v této souvislosti uvádí judikaturu Nejvyššího správního soudu, Ústavního soudu a Soudního
dvora Evropské unie. Podle stěžovatelky bylo na žalovaném, aby doplnil odvolací řízení
a předestřel takové skutečnosti, ze kterých by bylo možné usuzovat na podvodné jednání
v souvislosti s daní z přidané hodnoty, ale také na to, že stěžovatelka o podvodu věděla nebo
vědět mohla. Žalovaný zároveň předložené důkazy nesprávně hodnotil. Stěžovatelka žalovanému
vytýká, že poukazoval na časový nesoulad v uskutečnění plnění, neuvedl však, které konkrétní
doklady trpí časovým nesouladem a v čem nesoulad spočívá. Na oprávněnost nároku na odpočet
daně podle stěžovatelky nemají vliv skutečnosti týkající se toliko subjektů jiných, o nichž neví
nebo nemůže vědět. Stěžovatelka namítá, že žalovaný nehodnotil výpis z jejího účtu, podává
se z něj přitom, že za zboží vždy obdržela kupní cenu; předložila i další (žalovaným ovšem
nehodnocené) důkazy, které lze považovat za obvyklé pro prokázání přijetí zdanitelného plnění.
[7] Ve vztahu k napadenému rozsudku krajského soudu stěžovatelka namítla, že ze strany
správního soudu jde pouze o potvrzení vrchnostenského postavení orgánů daňového řízení.
Ty nutí daňový subjekt prokazovat po mnoha letech existenci zboží, které stěžovatelka nakoupila
a obratem prodala, přičemž k prokázání tvrzení nepostačují obvyklé doklady (objednávka, CMR,
doklady o přepravě, faktury, doklady o bezhotovostních platbách), ale ani jiné doklady ve spisu
jako např. sériová čísla zboží a doklady o reklamaci. Zboží, které podle správce daně
a žalovaného, ale i krajského soudu neexistovalo, přitom prodala stěžovatelka dalším subjektům,
které s ním dále prokazatelně obchodovaly. V těchto případech však „stát“ existenci zboží nijak
nezpochybnil.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl kasační stížnost zamítnout. Uvedl,
že stěžovatelka v kasační stížnosti téměř totožně opakuje žalobní body. Proto žalovaný odkázal
na svá vyjádření v řízení před krajským soudem a napadený rozsudek, s nímž se zcela ztotožňuje.
Žalovaný postupoval podle zásady volného hodnocení důkazů a odůvodnil pochybnosti
o průkaznosti doložených důkazních prostředků. Tyto pochybnosti stěžovatelka nijak nevyvrátila.
Nárok na odpočet daně stěžovatelka neprokázala.
[9] K vyjádření žalovaného podala stěžovatelka repliku, v níž poukazuje na rozsudek
Krajského soudu v Plzni sp. zn. 30 Af 40/2015, který dle stěžovatelky posuzoval stejnou
skutkovou situaci (účastníci popíraných obchodních transakcí jsou stejní) a za podobné
argumentace žalovaného rozhodl zcela opačně než krajský soud v předmětné věci.
Dle stěžovatelky není možné, aby v právním státě stejnou obchodní situaci posuzovaly soudy
a správci daně zcela odlišně, a aby stejná situace byla vyhodnocena jednou ve prospěch daňového
subjektu a podruhé v neprospěch. Stejně tak má stěžovatelka za to, že není možný výklad
provedený krajským soudem v tom směru, že pokud správní orgán rozhodl ve stejné věci
v minulosti odlišně, pak zásada legitimního očekávání účastníka správního řízení nemá absolutní
hodnotu, ale je omezena např. zásadou legality. Takové tvrzené omezení jedné zásady zásadou
druhou je dle názoru stěžovatelky nesprávně vykládáno a činí vrchnostenský výkon práva státu
zcela odtržený od základních zásad, kterými je a má být vedeno daňové řízení, jakož i správní
soudnictví.
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v mezích rozsahu kasační stížnosti
a uplatněných důvodů, zkoumal přitom rovněž, zda napadený rozsudek netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Předně Nejvyšší správní soud uvádí, že kasační stížnost je opravným prostředkem proti
pravomocnému rozhodnutí krajského soudu (§102 s. ř. s.) a důvody, které lze v kasační stížnosti
s úspěchem uplatnit, se musí vztahovat právě k tomuto rozhodnutí. Směřují-li kasační důvody
proti postupu ve správním řízení či výlučně proti správnímu rozhodnutí, a nikoliv proti závěrům
krajského soudu, opírá se kasační stížnost jen o „jiné důvody“ než důvody uvedené
v §103 s. ř. s. Taková kasační stížnost je dle §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná.
[13] Řízení ve správním soudnictví je pak ovládáno dispoziční zásadou, což platí i o řízení
o kasační stížnosti. S výjimkami uvedenými v §109 odst. 4, větě za středníkem, s. ř. s.,
je tak Nejvyšší správní soud vázán důvody tvrzené nezákonnosti, uvedenými v kasační stížnosti
(§109 odst. 4, věta před středníkem, s. ř. s.), a proto preciznost ve formulaci obsahu stížnostních
bodů a jejich odůvodnění v kasační stížnosti v podstatě předurčuje obsah rozhodnutí
kasačního soudu (srovnej rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2011,
č. j. 1 As 67/2011 – 108, nebo ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 – 54).
[14] Jakkoliv stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí, že se domáhá zrušení rozsudku krajského
soudu z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., povětšinou do své kasační
stížnosti přepsala svou žalobní argumentaci, aniž by polemizovala se závěry krajského soudu
uvedenými v napadeném rozsudku. Stěžovatelka v kasační stížnosti více rozvedla svou
argumentaci ohledně možnosti vyloučení nároku na odpočet daně v případě daňového podvodu
a k tomu doplnila soudní judikaturu; ve zbytku je kasační stížnost s žalobou prakticky shodná.
Stěžovatelka se v kasační stížnosti proti závěrům uvedeným v rozsudku krajského soudu vymezila
toliko potud, pokud se krajský soud ztotožnil s žalovaným v jeho závěrech o neunesení
důkazního břemene stěžovatelkou, a to přesto, že dokladované zboží stěžovatelka prodala dalším
subjektům, ty s ním dále obchodovaly, přičemž v těchto dalších případech nebyla existence zboží
ze strany orgánů daňové správy sporována.
[15] S ohledem na koncipování kasační stížnosti, resp. stížnostních bodů, se soud z hlediska
rozsahu přezkumu může vyjádřit prakticky jen k obecně namítané nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu a jeho závěrům ohledně unesení důkazního břemene stěžovatelkou. Nejvyšší
správní soud podotýká, že v obdobné věci stěžovatelky (týkající se stejné daně, ale jiných
zdaňovacích období) již dříve rozhodoval, přičemž rozsudky ze dne 10. 5. 2018,
č. j. 4 Afs 214/2017 - 66, a ze dne 24. 5. 2018, č. j. 5 Afs 303/2017-67, její kasační stížnosti
zamítl.
[16] Soud zprvu konstatuje, že rozsudek krajského soudu je přezkoumatelný. Podle
§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nepřezkoumatelnost spočívá v nesrozumitelnosti nebo nedostatku
důvodů rozhodnutí. Ve smyslu ustálené judikatury zdejšího soudu lze za nepřezkoumatelné
považovat rozhodnutí, z něhož nelze seznat, jak fakticky krajský soud rozhodl, jak posoudil
jednotlivé žalobní námitky, zda jeho úvahy vycházely z řádně zjištěného skutkového stavu
a zda tento stav správně podřadil pod relevantní právní úpravu. Nejvyšší správní soud takové
vady rozsudku krajského soudu neshledal; krajský soud se srozumitelným a přezkoumatelným
způsobem vypořádal se všemi námitkami uplatněnými v žalobě a své úvahy řádně odůvodnil,
rovněž vzal potaz veškeré skutečnosti rozhodné pro posouzení věci. Důvodnou pak soud
neshledává ani námitku nesprávného právního posouzení otázky unesení důkazního břemene
v daňovém řízení.
[17] Podle §92 odst. 3 daňového řádu „daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti,
které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních“. Podle
odst. 4 téhož ustanovení prokazuje skutečnosti, k jejichž prokázání byl správcem daně v průběhu
daňového řízení vyzván. Podle §92 odst. 5 písm. c) daňového řádu správce daně prokazuje
„skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, účetních záznamů, jakož
i jiných záznamů, listin a dalších důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem“.
[18] K rozložení důkazního břemene v daňovém řízení a k tomu, jakým způsobem dochází
k jeho přenosu mezi daňovým subjektem a správcem daně, se Nejvyšší správní soud opakovaně
vyjádřil např. v rozsudku ze dne 20. 9. 2017, č. j. 6 Afs 34/2017 – 71: „Rozložením důkazního
břemene dle zákona o správě daní se již mnohokrát zabýval nejen Nejvyšší správní soud, ale i Ústavní soud
(viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 38/95, a ze dne 1. 6. 2005,
sp. zn. IV. ÚS 29/05, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2007, č. j. 5 Afs 172/2006 - 115).
Z těchto rozhodnutí plyne, že prvotní břemeno tvrzení i břemeno důkazní leží na daňovém subjektu. Daňový
subjekt unese prvotní důkazní břemeno, pokud předloží správci daně účetnictví, které splňuje požadavky stanovené
zákonem č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, zejména pokud jde o jeho správnost,
úplnost, průkaznost a srozumitelnost. Současně je však třeba respektovat soulad skutečného stavu se stavem
formálně právním (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2011, č. j. 5 Afs 24/2010 - 117).
Existence účetních dokladů, tj. příjmových dokladů nebo faktur, totiž zpravidla sama o sobě neprokazuje,
že se operace, která je jejich předmětem, opravdu uskutečnila. (…) Prokáže-li správce daně v souladu
s ustanovením §92 odst. 5 písm. c) d. ř. důvodné pochybnosti o tom, že ve vztahu k tvrzením uvedeným
v daňovém přiznání je účetnictví daňového subjektu věrohodné, úplné, průkazné nebo správné, přesouvá
se v takovém případě důkazní břemeno opět na daňový subjekt, který musí svými dalšími tvrzeními podloženými
důkazy pochybnosti správce daně rozptýlit. V takovém případě je daňový subjekt i přes splnění své prvotní
povinnosti povinen dle ustanovení §92 odst. 3 a 4 d. ř. prokázat soulad svých tvrzení s faktickým uskutečněním
sporného účetního případu doložením dalších důkazních prostředků, které by jeho tvrzení osvědčily
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2008, č. j. 2 Afs 24/2007 – 119, ve vztahu
k zákonu o správě daní a poplatků).“
[19] Z rozsudku krajského soudu, rozhodnutí žalovaného i obsahu správního spisu vyplývá,
že pochybnosti ohledně věrohodnosti, průkaznosti, správnosti či úplnosti dokladů předložených
stěžovatelkou byly správcem daně a žalovaným jednoznačně vyjádřeny a podepřeny okolnostmi
vyplývajícími z dokladů založených ve správním spise. Nejvyšší správní soud se v tomto ohledu
se závěry krajského soudu ztotožňuje a má za to, že správce daně i žalovaný své důkazní břemeno
ve smyslu §92 odst. 5 písm. c) daňového řádu unesli. V tomto ohledu lze odkázat na hodnocení
dokladů předložených stěžovatelkou v daňovém řízení provedené žalovaným na straně
7 až 9 žalobou napadeného rozhodnutí, resp. na další tam uvedené okolnosti vyvracející
věrohodnost a průkaznost těchto dokladů. Důkazní břemeno ohledně okolností tvrzených
stěžovatelkou v přiznání k dani z přidané hodnoty ohledně uplatňovaných odpočtů tedy opět
přešlo na stěžovatelku.
[20] Jde-li o následné návrhy stěžovatelky na doplnění dokazování výslechy, místním šetřením
přepravců a skladovatelů, svědectví k prokázání odesílatelů a účelu poukázání finančních
prostředků, posoudil je krajský soud zcela v souladu s výše uvedeným principem rozložení
důkazního břemene v daňovém řízení. Logický je v této souvislosti i jeho závěr, že důkazní
hodnotu takových navržených důkazů je nutné posuzovat v kontextu již zjištěného skutkového
stavu, tedy za situace, kdy byly údaje na formálních dokladech správcem daně relevantním
způsobem a jednoznačně zpochybněny (u společnosti ABACEL TRADE s.r.o.),
resp. kdy správce daně prokázal relevantní pochybnosti o tom, že se konkrétní případy
uskutečnily tak, jak prostřednictvím dokladů předestřela stěžovatelka (v případě společností
m13 production s.r.o., BREWARINA s.r.o. a EGOWAY spol. s r.o.). I z žalobou napadeného
rozhodnutí pak vyplývá, že se žalovaný touto otázkou zabýval, přičemž zcela konkrétně
odůvodnil, proč navržené důkazy neprovedl, resp. proč předložené důkazy nejsou s to prokázat,
že daňové plnění se reálně uskutečnilo či že bylo použito k ekonomické činnosti stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že závěry žalovaného, jsou logické, srozumitelné a dostatečně
odůvodněné. To ostatně přesvědčivě vysvětlil ve svém rozsudku krajský soud, s jeho závěry
se Nejvyšší správní soud ztotožňuje.
[21] Pokud jde o namítané následné obchodování zboží, stěžovatelka v kasační stížnosti
neuvádí, jaké konkrétní následné obchodní transakce, které mají prokazovat oprávněnost
odpočtu daně, nebyly krajským soudem vzaty v potaz. Kasační stížnost neobsahuje žádnou
konkrétní polemiku se závěry krajského soudu, nejsou zde tedy ani konkrétní okolnosti případu,
které by mohl Nejvyšší správní soud věcně posoudit. I na tuto obecnou námitku lze ovšem
vztáhnout výše uvedené závěry o relevanci a důkazní síle důkazů předložených stěžovatelkou
v reakci na zpochybnění věrohodnosti průkaznosti a úplnosti jí předložených formálních dokladů
správcem daně. Doplnit lze, že prodaným „údajně nedodaným zbožím ze zahraničí“ se krajský
soud zabýval v souvislosti se stěžovatelkou namítanými reklamacemi od jejích obchodních
partnerů. Krajský soud konstatoval, že předložení těchto důkazů se ze správního spisu nepodává,
sama stěžovatelka obchodní transakce a z nich vycházející reklamace blíže nekonkretizovala.
S tímto závěrem stěžovatelka v kasační stížnosti vůbec nepolemizuje, což jen dokresluje obecnost
a věcnou nedostatečnost posuzované kasační námitky.
[22] Lze doplnit, že celá rozsáhlá stížností argumentace, jíž stěžovatelka vytýká správci daně,
že neprokázal její účast na daňovém podvodu, resp. samotný daňový podvod, není pro věc
významná. Jak již ve svém rozsudku konstatoval krajský soud, rozhodnutí žalovaného nestojí
na účasti stěžovatelky na daňovém podvodu, nýbrž na neprokázání reálného uskutečnění
stěžovatelkou deklarovaných zdanitelných plnění a jejich použití k její ekonomické činnosti.
Z tohoto důvodu také není případný poukaz stěžovatelky na rozsudek Krajského soudu v Plzni,
který právě ze situace, kdy přijaté zdanitelné plnění součástí daňového podvodu (dle tvrzení
správce daně) bylo, vycházel.
[23] Nedůvodná je rovněž námitka, že žalovaný ve vztahu k jinému zdaňovacímu období
dospěl údajně k odlišným závěrům. Stěžovatelka v kasační stížnosti nenamítá konkrétní okolnosti
případu, které jsou srovnatelné s nyní posuzovanou věcí, její námitku tedy věcně posoudit nelze.
Závěr krajského soudu, že ojedinělé rozhodnutí žalovaného nemohlo založit její legitimní
očekávání, resp. že zásada legitimního očekávání je omezena zásadou legality, je pak odpovídající
reakcí na obecné tvrzení stěžovatelky učiněné v replice k vyjádření žalovaného. Pro úplnost soud
uvádí, že rozhodnutí žalovaného předložené stěžovatelkou v řízení před krajským soudem
se týkalo jiného zdaňovacího období a jiných dodavatelů.
[24] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. kasační
stížnost zamítl.
[25] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho běžné činnosti
nevznikly. Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2019
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu