ECLI:CZ:NSS:2019:3.AS.141.2019:16
sp. zn. 3 As 141/2019 -16
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: Mgr. F. Š.,
proti žalované: Vězeňská služba České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 4. 2019, č.
j. 57 A 156/2018 - 78,
takto:
I. Návrh žalobce na ustanovení zástupce z řad advokátů se zamí t á.
II. Kasační stížnost se zamí t á.
III. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Žalobce žádal Vězeňskou službu České republiky, Věznici Ostrov o poskytnutí informací
podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Věznice podle žaloby
hodlala přenést svou povinnost poskytnout požadovanou informaci na Generální ředitelství
Vězeňské služby České republiky, s čímž stěžovatel nesouhlasil a podal proti tomuto postupu
stížnost, o které nebylo dle jeho tvrzení v zákonné lhůtě rozhodnuto. Z toho důvodu se žalobce
žalobou u Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“) domáhal ochrany proti nečinnosti
žalované označené jako Vězeňská služba České republiky, Věznice Ostrov.
[2] Krajský soud v záhlaví označeným usnesením dle §7 odst. 2 a 6 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), postoupil věc Městskému soudu v Praze jakožto
soudu místně příslušnému, neboť dospěl k závěru, že se žalobce domáhá poskytnutí informace
od Vězeňské služby České republiky, která sídlí v Praze.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti usnesení krajského soudu kasační stížnost,
v níž namítá, že aplikace zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím
(dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“), podle nějž se domáhal na žalované
informací o její činnosti, nesmí být vystavena libovůli organizačních složek státu. Stěžovateli byla
nejprve poskytována omezená míra údajů a poté byla odpovědnost s poukazem na postavení
správního orgánu „transformována“ na blíže neurčený právní subjekt bez určení příslušného orgánu
jednajícího jeho jménem. Stěžovatel proto požaduje, aby v záhlaví označené usnesení krajského
soudu o postoupení věci jinému soudu bylo zrušeno; současně toto usnesení ke kasační stížnosti
přikládá. Nejvyšší správní soud proto přezkoumal zákonnost označeného usnesení. Současně
požádal o osvobození od soudního poplatku a ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení
o kasační stížnosti.
II. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[4] Nejvyšší správní soud předně podotýká, že v souladu se závěry usnesení rozšířeného
senátu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 - 19, publ. pod č. 3271/2015 Sb. NSS, není podání
kasační stížnosti proti usnesení o postoupení místně příslušnému soudu podle §7 odst. 6 s. ř. s.
spojeno s poplatkovou povinností ani s povinným zastoupením advokátem. Napadené usnesení
nepochybně právě takovým procesním rozhodnutím je, soud tudíž zaplacení soudního poplatku
za kasační stížnost po stěžovateli nepožadoval.
[5] Pokud jde o žádost o ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti, soud odkazuje
na řadu předchozích řízení zahájených stěžovatelem, ve kterých se stejně jako v projednávané
věci jednalo o otázku místní příslušnosti soudu k projednání žalob týkajících se žádostí
o informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím (srov. např. rozsudky ze dne
19. 12. 2018, č. j. 1 As 395/2018 - 13; ze dne 3. 1. 2019, č. j. 2 As 395/2018 - 16; ze dne
17. 10. 2018, č. j. 3 As 81/2018 - 10; ze dne 8. 1. 2019, č. j. 4 As 362/2018 - 13; ze dne
10. 1. 2019, č. j. 5 As 359/2018 - 9; ze dne 16. 1. 2019, č. j. 6 As 348/2018 - 10; ze dne
10. 1. 2019, č. j. 7 As 513/2018 - 12; ze dne 18. 12. 2018, č. j. 8 As 364/2018 - 14; ze dne
13. 12. 2018, č. j. 9 As 400/2018 - 19; ze dne 20. 12. 2018, č. j. 10 As 273/2018 - 20). V těchto
řízeních soud opakovaně vyslovil závěr, že ustanovení zástupce není k ochraně práv stěžovatele,
který navíc má sám právní vzdělání, nezbytné.
[6] Soud následně posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů
a zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[7] Podle §7 odst. 2 s. ř. s., nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, je k řízení místně
příslušný soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí
v prvním stupni nebo jinak zasáhl do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany. Podle
§7 odst. 6 s. ř. s. není-li soud, u něhož byl návrh podán, k jeho vyřízení místně příslušný,
postoupí jej k vyřízení soudu příslušnému.
[8] V daném případě se stěžovatel domáhá ochrany proti tvrzené nečinnosti správního
orgánu, kterou mělo být zasaženo do jeho práv ve věci poskytnutí informací podle zákona
o svobodném přístupu k informacím. Ze shora citovaných rozsudků vyplývá (stěžovateli
již dobře známý) jednoznačný závěr, že správním orgánem a povinným subjektem podle
§2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím je v souzené věci Vězeňská služba České
republiky.
[9] Jak uvedl soud v rozsudku ze dne 10. 1. 2019, č. j. 5 As 359/2018 – 9, v obdobné
stěžovatelově věci, výše „[u]vedené závěry Nejvyššího správního soudu dopadají v plném rozsahu i na nyní
posuzovanou věc, pouze s tím rozdílem, že pro určení místní příslušnosti pro řízení o nečinnostní žalobě
je rozhodující druhá část §7 odst. 2 věty první s. ř. s., tedy skutečnost, že do práv stěžovatele tvrzenou nečinností
mohla zasáhnout, i přes své nepřesné označení v žalobě, pouze Vězeňská služba ČR jako celek, tedy správní
orgán se sídlem v obvodu Městského soudu v Praze, který je tak k řízení o dané žalobě soudem místně příslušným
(včetně příslušnosti k tomu, aby po postoupení věci nejprve posoudil, zda jsou splněny další podmínky řízení
o předmětné žalobě)“.
[10] Krajský soud proto správně uzavřel, že za správní orgán, který měl svou nečinností
zasáhnout do stěžovatelových práv, je podle §7 odst. 2 věty první s. ř. s. třeba považovat
Vězeňskou službu České republiky se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4. Místně příslušným
k projednání stěžovatelovy žaloby je proto podle Přílohy č. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech,
soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech
a soudcích), Městský soud v Praze.
III. Závěr a náklady řízení
[11] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené neshledal postup Krajského soudu
v Plzni rozporný se zákonem, proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[12] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu
s §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení; žalované žádné náklady v řízení o kasační stížnosti nevznikly, proto
jí soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 11. července 2019
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu